ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.782.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 782/2022-9799
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 11. 2022 o dovolání, které podali obviněný O. H. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, a obviněný K. J. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, nyní ve výkonu tresu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2022, č. j. 3 To 84/2021-9343, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 63 T 4/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obou obviněných odmítají.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2021, č. j. 63 T 4/2020-8807 , byli obvinění O. H. a K. J. uznáni vinnými jednak účastenstvím ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zvlášť závažnému zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spáchanému ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku, jednak zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustili tím, že (zkráceně vyjádřeno)
obžalovaný E. H. společně s obžalovanou Z. Y. a obžalovaným F. L. , s pomocí dalších obžalovaných, zorganizovali v období od 1. 9. 2011 do 29. 7. 2014 dovoz převážně oděvního a textilního zboží z Čínské lidové republiky na území Evropské unie v celkové hodnotě 434 184 266 Kč, obecně zakládající povinnost přiznat a zaplatit DPH podle §23 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném v rozhodném období (dále jen ZDPH), jeho přepravu z přístavu v Hamburku do České republiky a zde jeho uvolnění do celního režimu domácí spotřeby se souběžným propuštěním do volného oběhu jako zboží, které netvoří dodávku osvobozenou od DPH, které formálně realizovali prostřednictvím obchodních společností:
· I., IČO XY, se sídlem XY, XY,
· K. IČO XY , se sídlem XY, XY,
· L. E. , IČO XY, se sídlem XY, XY,
· N., IČO XY, se sídlem XY, XY,
· S., IČO XY, se sídlem XY, XY,
· T., IČO XY, se sídlem XY, XY,
· T., IČO XY, se sídlem XY, XY,
· T. i., IČO XY, se sídlem XY, XY,
· T. g., IČO XY, se sídlem XY, XY,
· T., IČO XY, se sídlem XY, XY,
· T., IČO XY, se sídlem XY, XY,
· Z. F., IČO XY, se sídlem XY, XY,
registrovaných k DPH v České republice, jejichž společníky a statutárními zástupci byly převážně osoby plnící úlohu tzv. bílých koní, které však ve skutečnosti nevykonávaly samostatnou podnikatelskou činnost a s dovezeným zbožím fakticky nedisponovaly, avšak jako formálně deklarovaným kupujícím jim jakožto registrovaným plátcům vznikla podle §23 odst. 3 ZDPH povinnost přiznat DPH až dodatečně v daňovém přiznání za zdaňovací období, ve kterém bylo zboží do volného oběhu propuštěno, což se nestalo, neboť nastrčené společnosti buď vůbec nepodaly v rozhodném období daňová přiznání k DPH nebo podaly hrubě zkreslená daňová přiznání k DPH, ve kterých uskutečněný dovoz zboží buď nepřiznaly, čímž zatajily zdanitelná plnění, anebo tento přiznaly, avšak u tohoto neoprávněně uplatnily nárok na odpočet DPH v plné výši, a žádná z těchto společností DPH z dovozu tohoto zboží nezaplatila,
avšak tato jejich formálně a v rozporu se skutečným stavem deklarovaná účast na dovozech vedla k navození fiktivního stavu, umožňujícího utajení totožnosti skutečných příjemců zboží, jak v České republice, tak i v dalších zemích Evropské unie, v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty z dovezeného zboží, a dosáhnout stavu, kdy se dovezené a do volného oběhu propuštěné zboží bez evidování dalšího odbytu fakticky ztratilo z dohledu správce daně a mohlo s ním být dále nekontrolovaně obchodováno s cenovou konkurenční výhodou, neboť v důsledku jednání obžalovaných zákonná daň z přidané hodnoty z tohoto zboží nikdy zaplacena nebyla,
čímž tito obžalovaní (dále také „organizátoři“) s pomocí dalších osob zkrátili ke škodě České republiky DPH o celkem 100 931 385 Kč ,
přičemž mezi obžalovanými byly nastaveny vztahy vzájemné nadřízenosti a podřízenosti a vnitřní organizační struktura jejich společenství, rozdělení funkcí a dělba činností následovně:
obžalovaný E. H. (alias „A.“, „A.“ nebo „S.“) společně s obviněnou Z. Y. (alias „A.“) a s obžalovaným F. L. (alias „L.“):
· organizovali a řídili činnost podřízených pomocníků, tj. obžalovaných O. H. a K. J.,
· v rozporu se skutečným stavem určovali pro účely celního a daňového řízení do pozic formálních příjemců zboží v České republice konkrétní obchodní společnosti, na kterých měla zůstat daňová povinnost, které ve většině případů fakticky ovládali a bez vědomí statutárních orgánů těchto společností za tyto jednali,
· organizovali společně s pomocníky dopravu zboží z námořního přístavu v Hamburku na celní úřad do České republiky k jeho uvolnění do volného oběhu a dále k vykládce či překládce na jiných místech v České republice, jakož v případě dalšího vývozu zboží do jiného členského státu jeho přeložení z kontejneru a dopravu na místo určení,
· v rozporu se skutečným stavem vytvářeli či pozměňovali doklady k dováženému zboží, které pak předkládali prostřednictvím nasmlouvaného celního zástupce celnímu orgánu v celním řízení
· vedli elektronickou evidenci kontejnerů s dováženým zbožím,
· prováděli hotovostní platby za služby spojené s přepravou a proclením zboží,
obžalovaný O. H. v období nejméně od 28. 3. 2014 do 29. 7. 2014 a obžalovaný K. J. (alias „K.“) v období nejméně od 21. 11. 2013 do 29. 7. 2014, ač si s ohledem na činnosti, které pro organizátory vykonávali, jakož i na své dosavadní pracovní zkušenosti, byli vědomi účelově navozeného fiktivního stavu a současně byli i srozuměni s jeho výše popsanými dopady na plnění daňové povinnosti vůči České republice, podle instrukcí a pokynů organizátorů:
· zajišťovali a řídili dopravu zboží z námořního přístavu v Hamburku na celní úřad do České republiky k jeho uvolnění do volného oběhu a dále k vykládce či překládce na jiných místech v České republice, jakož v případě dalšího vývozu zboží do jiného členského státu jeho přeložení z kontejneru a dopravu na místo určení,
· komunikovali s celními deklaranty,
· v rozporu se skutečným stavem vytvářeli či pozměňovali doklady k dováženému zboží, které byly předkládány v celním řízení.
čímž pomohli organizátorům zkrátit DPH ke škodě České republiky, a to obžalovaný O. H. o 19 344 862 Kč za období od 28. 3. 2014 do 29. 7. 2014, kdy bylo dovezeno zboží za 82 831 900 Kč, a obžalovaný K. J. o 37 353 116 Kč , za období od 21. 11. 2013 do 29. 7. 2014, kdy bylo dovezeno zboží za 158 725 099 Kč.
2. Obviněný O. H. byl za uvedené trestné činy odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s §108 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výši 90 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činí 1 300 Kč, tedy celkem ve výši 117 000 Kč. Obviněný K. J. byl za uvedené trestné činy odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s §108 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výši 120 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činí 1 300 Kč, tedy celkem ve výši 156 000 Kč.
3. Citovaným rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu spoluobviněných E. H., Z. Y., F. L. a spoluobviněných právnických osobách L. E., T., a T. g.
4. O odvoláních obviněných E. H., Z. Y., F. L., O. H., K. J. a obchodní společnosti L. E. proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. 1. 2022, č. j. 3 To 84/2021-9343, jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
5. Proti citovanému usnesení vrchního soudu podali obvinění O. H. a K. J. prostřednictvím svých obhájců dovolání.
6. Obviněný O. H. tak učinil prostřednictvím Mgr. Jana Kervitzera. Uplatnil zde dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), i), m) tr. ř., přičemž poslední dovolací důvod uplatnil v jeho druhé variantě.
7. Dovolatel předně namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, a to nezákonném provedení domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor. Příkaz Okresního soudu ve Zlíně, na základě něhož byly provedeny, ukládal, že k nim má dojít v období od 13. 10. 2014 do 13. 11. 2014. Ve skutečnosti však byly vykonány dne 1. 12. 2014. Státní zástupce podal nové návrhy na vydání příkazů k domovní prohlídce na základě podnětů od policejního orgánu. Soudy zákonnost domovních prohlídek posuzují na základě podnětu policejního orgánu, který bez dalšího uvádí, že obviněný H. nebyl přítomen, a proto není z taktických důvodů možné prohlídky v daném čase provést. Tuto informaci však nikdo neověřil. Zároveň nelze na věc použít usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2001, sp. zn. I. ÚS 768/2000. Nelze akceptovat libovolný rozsah období pro provedení prohlídek bez zákonného důvodu, za něž nelze považovat neověřenou nepřítomnost hlavního obviněného a následující sdělení Okresního soudu ve Zlíně, a to ani tehdy, pokud byla lhůta stanovena pouze v odůvodnění. Dalšími procesně nepoužitelnými důkazy jsou odposlechy, neboť s ohledem na obsah hovorů nelze dospět k závěru, že nebylo možné dosáhnout sledovaného účelu jinak. Odůvodnění příkazů je nedostatečné, a proto rovněž nepřezkoumatelné.
8. Dále namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Za tato zjištění považuje jeho účast na jednotlivých dovozech. Je mu kladeno za vinu, že se vědomě podílel na trestné činnosti při všech dovozech kontejnerů z ČLR uskutečněných na společnost L. E. v období od 28. 3. do 29. 7. 2014. Jinými důkazy však bylo spolehlivě prokázáno, že se na mnoha takových dovozech ani podílet nemohl. Nadto neměl nic společného s dovozy na společnost T. u níž bylo prokázáno, že za ni nejednal nikdo z obviněných a zjevně tak nemohlo dojít k jeho vědomé účasti.
9. Nesprávné hmotněprávní posouzení předně dovolatel shledává v posouzení škody, resp. určení rozsahu zkrácené daňové povinnosti. Upozornil, že nebyl vůbec zmapován pohyb zboží, tedy zda skutečně ve všech případech nedošlo k uskutečnění vývozu zboží, potažmo k jinému zdanitelnému plnění. Teprve tímto by došlo ke zjištění rozsahu zkrácené daňové povinnosti ve vztahu k DPH. Nadto během trestního řízení vyšlo opakovaně najevo, že zboží, jehož dovoz byl evidován na předmětné společnosti, bylo následně v mnoha případech dále obchodováno v rámci EU. Odkázal v této souvislosti také na odpověď Generálního finančního ředitelství.
10. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dále obviněný shledává z hlediska posouzení subjektivní stránky. Podle jeho mínění nebyla dostatečně odůvodněna. Připomenul, že neexistuje jediná spojitost mezi jeho jednáním a krácením DPH. Soudy nijak nepřistoupily k rozlišení, že v daném případě věděl či nevěděl o konkrétních dovozech evidovaných na dané společnosti. Pohledem soudů obou stupňů je tedy pro jeho vinu nerozhodné, zda se jako pomocník měl účastnit všech dovozů evidovaných na dané společnosti nebo pouze některých. Jednatel společnosti L. E., R. T., vystupoval v celé věci samostatně. Mezi společností I. a jím (dovolatelem) neexistuje žádná spojitost.
11. Za nesprávné právní posouzení pak považuje kvalifikování jeho jednání. Má za to, že pokud má dojít k předpokládané konkurenci trestných činů podle §240 tr. zákoníku spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny a §361 tr. zákoníku, musela by účast na organizované zločinecké skupině svými dopady a významem značně přesahovat dotčení zájmu chráněného podle §240 tr. zákoníku. Pokud je obviněný vinen pouze za jednání podle §240 tr. zákoníku a je takové jednání současně kvalifikováno za užití §107 tr. zákoníku, je souběh s trestným činem podle §361 tr. zákoníku v tomto případě vyloučen. Pokud měl být odsouzen za spáchání trestného činu podle §361 tr. zákoníku, musela by mu být prokázána další činnost, která svou povahou naplňuje členství v organizované zločinecké skupině jako takové. Pokud však bylo jeho jednání kvalifikováno daným způsobem, byl porušen zákaz dvojího přičítání.
12. Obviněný taktéž považuje uložený trest za nepřiměřený. Nebyla totiž zhodnocena doba, která uplynula od údajného spáchání trestné činnosti, ani osoba pachatele.
13. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2022, č. j. 3 To 84/2021-9343, a podle §265k odst. 2 tr. ř. i rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení. Dále obviněný učinil alternativní návrh, aby poté dovolací soud přikázal Vrchnímu soudu v Praze ve smyslu §265l odst. 1 tr. ř. nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, nebo aby ve smyslu §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl a zprostil ho obžaloby. Učinil také podnět, aby předseda senátu Nejvyššího soudu přerušil podle §265o tr. ř. výkon jeho trestu odnětí svobody.
14. Obviněný K. J. podal dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. Dana Dvořáčka. Opřel jej o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), i), m) tr. ř., přičemž dovolací důvod podle písm. g) uplatnil v jeho prvních dvou alternativách a dovolací důvod podle písm. m) v jeho druhé variantě.
15. Předně se dovolatel ohradil vůči odposlechům, jež považuje za nezákonné pro absenci jejich relevantního odůvodnění. V odůvodnění musí být uvedeny konkrétní skutkové okolnosti vedoucí k jeho vydání a důvody, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak. Uvedené však chybí, a to za situace, kdy projednávaná trestná činnost je výrazně „dokumentární“ a prakticky všechny kroky jsou dokazovány mimořádným množstvím listin zpravidla oficiálního charakteru. Musí dále obsahovat odůvodnění neodkladnosti nebo neopakovatelnosti úkonu ve smyslu §160 odst. 4 tr. ř. Příkaz však neobsahuje ani zmínku. Platí, že příkaz odposlech prodlužující je vždy nezákonný, je-li nezákonný příkaz primární. Dovolatel pak poukázal na naprostou mechaničnost odůvodnění prodlužujícího příkazu. Soudce si podle jeho mínění ani nevšiml zjištění z odposlechů, že číslo ve skutečnosti neužívá E. H., ale obviněný K. J., neboť ve svém odůvodnění tuto skutečnost vůbec nereflektoval. Tyto formální nedostatky však nelze (v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu) překlenout interpretací skutkových okolností, neboť je zřejmé, že příkazy byly vydány bezmyšlenkovitě a automaticky.
16. Za nezákonné dovolatel považuje taktéž provedené domovní prohlídky, neboť byly provedeny mimo období vymezené soudem. Soudy tento postup aprobovaly s tím, že lhůta byla stanovena pouze v odůvodnění, a nikoli v závazném výroku. Dovolatel odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2001, sp. zn. I. ÚS 768/2000, z něhož dovodil, že policejní orgán nemůže postupovat svévolně a prohlídku provádět kdykoli, a i když odůvodnění není přímo závazné, představuje výkladové kritérium pro posouzení, zda se policejní orgán nepřijatelné svévole nedopustil. Přestože v odkazované věci Ústavní soud dovodil, že lhůta je orientační, nikoli „tvrdá“, a proto její mírné překročení je nežádoucí, ale ne ústavně nekonformní, v projednávané věci byla překročena o 53 %.
17. Dovolatel dále namítl důkazní exces, za nějž považoval, že přestože měl vykonávat konkrétní dispečerskou činnost, v řízení nebyl proveden jediný důkaz, který by ho konkrétně spojoval s jedinou z přeprav. Tento rozpor není vysvětlitelný jinak než tak, že soudy obou stupňů v zásadě přijaly „obecný“ závěr o tom, že dovolatel musí být vinen, přičemž konkrétní obsah dokazování pominuly. Důkazně se soustředily na to, zda dovolatel hlavní pachatele znal a zda u nich pracoval. Soudy obou stupňů ovšem zcela rezignovaly na potřebu propojit dovolatele s konkrétním jednáním a v řízení mu tak nebyl v konkrétnosti prokázán dílčí útok ani jeden. To vše za situace, kdy on měl být tou osobou, která z titulu svého postavení o dopravě nejvíce komunikuje s ostatními.
18. Z výše uvedeného vyplývá také důsledek pro zjištěnou právní kvalifikaci, pro niž je významná celková škoda, která byla jeho jednáním způsobena. Nyní je mimořádně vysoká, neboť jsou mu přičítány všechny dovozy za vymezené období. V podniku hlavního pachatele pracovali dva dispečeři a oba byli shledáni vinnými celým rozsahem skutku, přičemž doba jejich působení se překrývala. Jinými slovy tak, jako kdyby každý z nich zajišťoval přepravu každého z dovezených kontejnerů. Je toho názoru, že jeho vina, s ohledem na absenci důkazu o jakémkoli propojení s kterýmkoli z dílčích útoků, neměla být shledána. Pokud shledána byla, pak neměla za aplikace zásady in dubio pro reo překročit základní skutkovou podstatu podle §240 tr. zákoníku.
19. Soudy obou stupňů podle obviněného pochybily v hodnocení otázek organizované zločinecké skupiny jako kvalifikačního kritéria. Jedná se o mimořádně závažný jev a mělo by se na něj nahlížet restriktivně s tím, že její znaky by měly být naplněny nikoli pouze formálně, ale se značnou měrou společenské škodlivosti. Ze zjištěného skutkového stavu jasně plyne, že hlavním pachatelem v celé věci má být obviněný H., který zřejmě celou věc vymyslel. Ostatní obvinění pak nejsou nějakými zastánci jasně definovaných rolí, ale jsou maximálně nahodilými pomocníky. Nelze zde shledat žádnou výraznou organizační strukturu nebo dělbu rolí a funkcí. Neshledáváme zde systémy řízení a kontroly, hierarchizaci, byrokratizaci ani žádné jiné znaky „průmyslovosti“ celého počínání.
20. Nadto soudy nesprávně vyhodnotily hmotněprávní otázku možného souběhu trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 tr. zákoníku a zvýšení trestní sazby u jiných trestných činů cestou §107 odst. 1 tr. zákoníku, či aplikace znaku spáchání ve prospěch organizované zločinecké skupiny coby okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Domnívá se, že není korektní, že v zásadě kdokoli, u nějž se uplatní kvalifikační znak (u jiného) trestného činu „spáchání ve prospěch organizované zločinecké skupiny“, je automaticky v jednočinném souběhu vinen též trestným činem podle §361 tr. zákoníku. Je toho názoru, že skutek může být spáchán ve prospěch organizované zločinecké skupiny, aniž by byl pachatel zároveň členem takové skupiny. Členství v organizované zločinecké skupině je třeba skutkově vymezit a prokazovat samostatně, vedle jiného páchaného trestného činu. V jeho případě je to však dovozováno zcela automaticky. Nebylo prokázáno, že by byl do jakékoli skupiny přijat, že by v ní měl nějakou roli, že by byl obeznámen s jejím vnitřním fungováním nebo že by se jakkoli podílel na jejích výnosech. Pokud zde organizovaná zločinecká skupina tvořená obviněnými čínské národnosti vůbec existovala, nic nevyvrací pro něj příznivější výklad, že si zkrátka jej a obviněného H. tato skupina najala jako námezdní zaměstnance na provádění práce, aniž by je pojala za své členy.
21. Dovolatel dále vznesl námitky vůči uloženému trestu. Připustil sice, že mu byl uložen formálně v rámci sazby stanovené zákonem, avšak je toho názoru, že to bylo v rozporu s čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Trestní sazba byla totiž podle jeho mínění uměle navýšena výše jmenovanými vadami a soudy nedostatečně zhodnotily jak dobu, která od spáchání skutku uplynula, tak jeho osobu, jakož i okrajové zapojení do celé věci. Uložený trest se příčí základním zásadám pro ukládání trestů a jedná se zřetelně o nedůvodnou a svévolnou represi. Nadto byl umístěn do destruktivního a naprosto nihilistického prostředí Věznice Valdice. Je zřetelné, že se jedná o samoúčelnou krutost, a tedy trest nepřípustný.
22. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2022, č. j. 3 To 84/2021-9343, podle §265k odst. 1 tr. ř. v rozsahu týkajícím se dovolatele zrušil a dále aby podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl sám rozsudkem tak, že zruší též předchozí rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2021, č. j. 63 T 4/2020-8807, pokud jde o výroky o vině a o trestu stran dovolatele, a sám dovolatele obžaloby zprostí. Neshledá-li podmínky pro tento postup, pak navrhl, aby napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2022, č. j. 3 To 84/2021-9343, podle §265k odst. 1 tr. ř. v rozsahu týkajícím se dovolatele zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl. Připojil také návrh, aby předseda senátu dovolacího soudu rozhodl o přerušení výkonu uloženého trestu odnětí svobody.
23. Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně upozornil, že námitky uplatněné v dovoláních jsou pouhým opakováním obhajoby obviněných z řízení před soudem prvního stupně a jde i o tytéž výhrady, které obvinění uplatnili ve svých řádných opravných prostředcích. S uvedenými argumenty se přitom oba soudy, a speciálně k odvolacím námitkám soud odvolací v napadeném rozhodnutí, zcela beze zbytku vypořádaly.
24. K námitce dovolatelů stran domovních prohlídek zdůraznil, že věc podali značně zjednodušujícím způsobem, přičemž rozhodné okolnosti, které jejich tezi o nezákonnosti prohlídek nesvědčily, záměrně pominuli. K podrobnostem již uvedeným soudy doplnil, že zákon neoznačuje pro příkaz o domovní prohlídce či prohlídce jiných prostor údaj o době, kdy má být prohlídka provedena, za povinný údaj. Za vadu příkazu tedy nelze považovat, že v jeho výroku není uvedena doba provedení prohlídky. Pokud soud určité časové období zmíní v odůvodnění příkazu, jde o jeho rámcovou představu, kdy by orgány činné v trestním řízení měly prohlídku při obvyklém běhu událostí provést za předpokladu, že jim to budou umožňovat reálné možnosti a objektivní okolnosti.
25. Pokud však nastane situace, jako tomu bylo v tomto konkrétním případě, kdy je policejnímu orgánu z objektivních důvodů stojících vně dosahu orgánů činných v trestním řízení v původně soudem v odůvodnění příkazu předpokládané době znemožněno či podstatně znesnadněno provedení nařízené prohlídky a tím ohrožen i účel tohoto důležitého vyšetřovacího úkonu závažného i z hlediska zásahu do základního lidského práva (domovní svobody), s čímž nepočítal ani soud při vydání svého příkazu k prohlídce, neznamená takto vymezené časové období v odůvodnění příkazu nepřekročitelnou a závaznou mez, pro niž by příkaz zůstal nerealizovatelný a prohlídky na jeho podkladě nezákonné. Stejný názor ostatně vyplývá i z vyjádření soudu, z něhož lze dovodit skutečný obsah vůle soudu, kterou projevil uvedením časového rozpětí od 13. 10. do 13. 11. 2014 v odůvodnění příkazu. Rovněž tak z něho vyplývá, že orgány činné v trestním řízení učinily maximum pro to, aby provedení prohlídek bylo vykonáno v souladu se zákonem. Námitka obviněných je v tomto směru ryze formalistická. Zákonné podmínky pro realizaci prohlídek byly v posuzovaném případě jednoznačně splněny.
26. Není důvod přisvědčit ani další námitce obviněných, která sice odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., opodstatněná nicméně není. Lze nepochybně připustit, že příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, na něž v dovolání ukázali obvinění, nenaplňovaly po formální stránce všechny požadavky, jež by mělo splňovat odůvodnění takových rozhodnutí, jimiž má být zasaženo do základních práv osob. Prvoinstanční soud to ostatně v pasáži, kterou v odůvodnění svého rozsudku této problematice věnoval. Na rozdíl od obviněných se ovšem tento soud při posuzování toho, zda důkazy vzešlé z přikázaných odposlechů jsou v řízení použitelné, neomezil jen na formální stránku věci, ale zabýval se i dostatečně důkladně materiálním posouzením přípustnosti odposlechů z hlediska zachování přiměřenosti a subsidiarity odposlechů.
27. Soudy vyhodnotily zákonnost nařízených odposlechů a dospěly k závěru o jejich procesní použitelnosti. Při použití testu účinnosti trojí kontroly (policejní orgán-státní zástupce-soud) je nutno dospět k závěru, že v předmětném případě policejní orgán podal odůvodněné návrhy státnímu zástupci a ten pak soudci, přičemž všichni tito posuzovali příkaz k odposlechu jako úkon, jehož neodkladnost, resp. neopakovatelnost je zachycena a prokázána ve spisovém materiálu. Odůvodnění návrhu státního zástupce a rozhodnutí soudce sice formálně neobsahují pasáž, která by se výslovně věnovala neodkladnosti či neopakovatelnosti úkonu, nicméně tato neodkladnost či neopakovatelnost je ze spisového materiálu, z okolností případu a z procesní charakteristiky této fáze řízení, zřejmá. Soud v hlavním líčení, za přítomnosti obviněných a jejich obhájců, neodkladnost a neopakovatelnost záznamů o odposlechu nezpochybnil, stejně jako splnění všech dalších požadavků na možné povolení odposlechů, tzn. včetně přiměřenosti a subsidiarity jejich použití. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě jsou tyto předpoklady odposlechů a jejich neodkladnost a neopakovatelnost zřejmé ze spisového materiálu a z okolností případu a je možné dovodit věcné důvody pro nařízení odposlechů, není absence určitých formálních náležitostí odůvodnění příkazu a výslovného označení daného úkonu za neodkladný nebo neopakovatelný pochybením, dosahujícím intenzity, jež by znamenala nezákonnost pořízených odposlechů.
28. Vzhledem k charakteru posuzované trestné činnosti a prokázanému vědomému způsobu zapojení obou obviněných do ní nelze ani potvrdit, že by rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu byla v případě obviněných H. a J. ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů při jejich posouzení jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Při zjištění, že tito obvinění byli jedinými dvěma osobami, které pro hlavní pachatele soustavně v daném období vykonávaly nezastupitelnou pomoc spočívající především v dispečinku přeprav mezinárodních kontejnerů, faktické nakládání, s nimiž a způsob vykazování přeprav a jejich dalšího osudu přímo sloužilo k páchání daňové trestné činnosti velkého rozsahu, nebylo nutné, aby prvoinstanční soud dopodrobna zjišťoval konkrétní zapojení obviněného do jednotlivých přeprav a jejich přesné zmapování. Současně není důvod obviněným přisvědčit ani v jejich izolovaném hodnocení částí výpovědí některých svědků.
29. Za chybný nelze považovat ani přístup soudů k určení výše škody (rozsahu zkrácení daně), jež je přičítána minimálně v rovině nedbalostního zavinění každému z obou dovolatelů ve výši celkového zkrácení daně za období jejich působení ve skupině. Obvinění byli uznáni vinnými za takovou pomoc hlavním pachatelům, která spočívala v logistické a administrativní podpoře poskytované hlavním pachatelům v rámci organizované zločinecké skupiny. Obvinění nebyli nařčeni z toho, že by každý z nich vyvinul nějakou konkrétní činnost ke každému jednotlivému kontejneru, dovezenému v daném období v zájmu této skupiny.
30. Oba obvinění v mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve svých dovoláních namítli nesprávné právní posouzení jejich postavení účastníků organizované zločinecké skupiny a naplnění zákonných znaků skutkové podstaty zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku. Ani v tomto tvrzení nelze obviněným přisvědčit. Městský soud v Praze i Vrchní soud v Praze se vyhodnocením jednání všech obviněných jako pachatelů trestné činnosti v rámci organizované zločinecké skupiny pečlivě zabývaly. Nalézací soud své úvahy rozvedl v bodech 238. – 243. odůvodnění rozsudku, přičemž krom rozpletení celé organizační struktury, vzájemných vazeb, rolí jednotlivých spoluobviněných se věnoval konkrétně i obviněným O. H. a K. J. Speciálně jmenované obviněné zařadil na nižší úroveň hierarchie ve struktuře organizované zločinecké skupiny. I oni měli téměř každodenní činností přispět k naplnění nezákonného cíle této skupiny, přičemž se řídili pokyny osob stojících na vyšších úrovních struktury (obviněný H. a jeho zástupkyně Y.), naopak sami činili konkrétní kroky ve vztahu k nejnižší úrovni v hierarchii, jednotlivým nastrčeným právnickým osobám a osobám za ně jednajícím. Nalézací soud si mj. povšiml i důkazy zaznamenaného poznatku o směřování skupiny k růstu, když právě článek, v němž oba obvinění realizovali svou protiprávní činnost, měl personálně expandovat. S těmito závěry se vesměs ztotožnil i odvolací soud (body 40., 42., 44. jeho usnesení) a ani ze strany státního zastupitelství na nich nelze shledat nic nesprávného. I členství obviněných v organizované zločinecké skupině řízené na nejvyšším článku obviněným H. bylo v posuzovaném případě na základě provedeného dokazování zcela bezpečně prokázáno. Obvinění se aktivně účastnili takového společenství, které naplňovalo všechny zákonné znaky zakotvené v §129 tr. zákoníku. Z provedeného dokazování bylo jednoznačně vyloučeno, že by obvinění byli na celé věci zainteresováni jen jako námezdní zaměstnanci sjednaní na jinak legální provádění práce.
31. Za správnou nelze označit argumentaci obviněných, že by nutně muselo být naplnění znaků trestného činu podle §361 tr. zákoníku spatřováno výhradně v jednání, jež by bylo vždy nutno oddělovat od případného jednání kvalifikovaného podle jiné skutkové podstaty úmyslného trestného činu za použití §107 tr. zákoníku, ani že by bylo nezbytné pachateli zločinu účasti na organizované zločinecké skupině prokazovat další činnost vedle té, již účastenstvím se na organizované zločinecké skupině vykonal jako člen této skupiny v její prospěch a jež naplnila znaky dalšího konkrétního trestného činu, i když taková další činnost bude obvykle pravidlem, stejně jak tomu bylo v případě obviněných (další účetní a administrativní činnost podporující skupinu, byť by tato sama o sobě nevykazovala znaky jiného trestného činu). Aplikace ustanovení §107 tr. zákoníku samozřejmě připadá v úvahu i v případě, pokud úmyslný trestný čin spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny nespáchá její člen, jak uvádí obviněný J., neboť uvedené ustanovení trestního zákoníku obsahuje i další dvě alternativy formy účasti pachatele na trestné činnosti spáchané ve prospěch organizované zločinecké skupiny.
32. Obviněný ve své argumentaci ale pomíjí, že poslední touto alternativou je spáchání úmyslného trestného činu nečlenem organizované zločinecké skupiny, kdy pachatel nečlen činem úmyslně napomáhá existenci nebo činnosti organizované zločinecké skupiny. Stejně tak ovšem i trestný čin podle §361 odst. 1 tr. zákoníku může být naplněn více způsoby jednání, přičemž jedním z nich je podpora organizované zločinecké skupiny bez nutnosti přímé účasti na její činnosti. Právě v této alternativě (ovšem bez vyloučení zbylých dvou alternativ pro takovou možnost) bude obvykle docházet k případům, kdy pomoc, onu podporu, bude nutno posoudit jako zločin podle §361 odst. 1 tr. zákoníku bez současného spáchání jiného úmyslného trestného činu, a tedy i souběhu s takovým trestným činem. Neplatí však opačně, že pokud je spáchán jiný úmyslný trestný čin, ať již členem či nečlenem organizované zločinecké skupiny, je tím vyloučeno spáchání zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 tr. zákoníku.
33. Obvinění se konečně pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. domáhají rovněž revize výroků o trestech, očividně z důvodu jejich tvrzené nepřiměřenosti. Prostřednictvím žádného dovolacího důvodu nelze namítat pochybení soudu spočívající v údajném nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávného vyhodnocení kritérií uvedených v §38 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu. Zásah dovolacího soudu v otázce přiměřenosti trestu by přicházel v úvahu toliko zcela výjimečně, a to pokud soud shledá, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Takový případ však v nyní posuzované věci a konkrétně v případě obviněných rozhodně nenastal.
34. Soud prvního stupně obviněným ukládal trest odnětí svobody za zločin podle §240 odst. 3 tr. zákoníku, u něhož je trestní sazba stanovena v rozpětí na pět až deset let. Byl-li tedy obviněným i v porovnání s touto trestní sazbou uložen trest na samé její spodní hranici, jeví se bezpředmětnou poznámka o krutém trestu v důsledku vadně použitého zpřísnění trestu podle zvláštní sazby v §108 tr. zákoníku za údajného nesplnění zákonných předpokladů uvedených v §107 tr. zákoníku. Pokud dovolatelé současně tvrdí, že soudy nedostatečně zhodnotily jejich osoby, míru jejich zapojení do celého případu a dobu, která údajně uplynula od spáchání trestné činnosti, zcela pomíjí, že to jsou přesně ty důvody, pro něž prvoinstanční soud přistoupil v jejich případě při individualizaci trestu k aplikaci institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody. Z odůvodnění rozsudku prvoinstančního soudu také vyplývá, že součástí úvah soudu v tomto směru byla i „rodinná“ situace obou obviněných a jejich povinnost k výchově a výživě nezletilých dětí. Hrozil-li přitom oběma obviněným trest ve výši minimálně devět let a dvou měsíců, nemohou dost dobře argumentovat, že soudy k uvedeným okolnostem přihlédly nedostatečně. Trestní soudy nijak nezasáhly ani do práva obviněných na přiměřenou délku řízení vyplývajícímu z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a nebyl důvod ani pro poskytnutí spravedlivého zadostiučinění ve formě další kompenzace zmírněním trestu. Za takových okolností nelze považovat výši uloženého trestu za nepřiměřenou, přičemž při takové délce uloženého trestu již nelze uvažovat o podmíněném odkladu výkonu trestu, o který obvinění zjevně usilují.
35. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. státní zástupce uvedl, že druhou alternativu lze shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý jiný z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., přičemž bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. Obvinění pak spatřují v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí existenci důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř., k nimž bylo podáno vyjádření shora.
36. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaných dovoláních rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
37. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
38. Obvinění ve svých dovoláních uplatnili dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), i), m) tr. ř. Dovolací důvod podle písm. g) dovolatelé uplatnili v jeho prvních dvou variantách, neboť jsou toho mínění, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, a to příkazu k domovní prohlídce a příkazech k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Dovolací důvod podle písm. h) obvinění vznesli v souvislosti s kvalifikací jejich jednání podle §107 tr. zákoníku a §361 tr. zákoníku. Dovolací důvod podle písm. i) obvinění uplatnili, neboť mají za to, že jim byl uložen nepřiměřený trest. Konečně dovolací důvod podle písm. m) dovolatelé vznesli v jeho druhé variantě, neboť uvedenými vadami byl podle jejich mínění zatížen již rozsudek nalézacího soudu, a přesto odvolací soud jejich odvolání zamítl.
39. Již úvodem je nutno zmínit, že ze strany obviněných se jedná o opakování argumentace, kterou uplatnili v předcházejícím řízení a s níž se soudy nižších stupňů vypořádaly. Na případ, kdy obviněný v dovolání vznáší obsahově shodné námitky s těmi, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř
40. Oba obvinění shodně, stejně jako v předcházejícím řízení, namítli nezákonnost provedených domovních prohlídek. Pro úplnost je nutno upozornit, že pouze obviněný O. H. specifikoval, že jeho výhrady směřují proti způsobu, jímž byl proveden příkaz k domovní prohlídce ze dne 10. 10. 2014, č. j. 0 Nt 1533/2014-14, zatímco obviněný K. J. nespecifikoval, o jaký příkaz se mělo jednat. Z obsahu jeho námitek je však možno seznat, že jeho výhrady směřují k provedení téhož příkazu. Dále dlužno dodat, že s danými námitkami dovolatelů se zcela a správně vypořádaly již soudy nižších stupňů v předcházejících stádiích řízení (body 208. – 215. rozsudku nalézacího soudu, bod 39. usnesení odvolacího soudu).
41. Obvinění jsou toho názoru, že pokud došlo k provedení domovních prohlídek dne 1. 12. 2014, zatímco v odůvodnění citovaného příkazu k domovní prohlídce bylo uvedeno, že mají být provedeny „ … v době ode dne 13. 10. 2014 do dne 13. 11. 2014 “, bylo jejich provedení nezákonné.
42. Plánování nejvhodnější doby pro provedení domovních prohlídek (není-li realizována v řízení soudním) je věcí orgánů činných v přípravném řízení trestním (dále též jen „OČTŘ“), především pak policejního orgánu, dále pak ve spolupráci s dozorujícím státním zástupcem. Policejní orgán přitom postupuje na základě svých organizačních a taktických postupů tak, aby došlo ke shromáždění poznatků důležitých pro trestní řízení a odhalení trestné činnosti, aniž by podezřelí, zvláště pak při rozsáhlé a organizované trestné činnosti jako byla v projednávané věci, mohli trestní stíhání zmařit odstraněním důkazů. Ostatně proto státní zástupce návrh podává na základě podnětu policejního orgánu vycházejícího z těchto informací. Z příslušného podnětu i návrhu (založeno na č. l. 497 a 501) je přitom zřejmé, že původně plánovaný termín pro realizaci příkazu byl stanoven striktněji, a to na dobu od 15. do 17. 10. 2014, avšak soudce lhůtu ve svém příkaze stanovil benevolentněji.
43. Policejní orgán poté podal podnět nový (č. l. 515) s tím, že příkaz nemohl být realizován pro nepřítomnost hlavního podezřelého, přičemž OČTŘ měly poznatky o termínu jeho návratu do ČR. Na základě toho státní zástupce podal nový návrh na vydání příkazu (č. l. 516) vycházející z téhož odůvodnění. Soudkyně Okresního soudu ve Zlíně na něj reagovala sdělením ze dne 25. 11. 2014 (č. l. 520), v němž uvedla, že nejsou splněny podmínky pro vydání nového příkazu k domovní prohlídce, neboť na neodkladnosti a neopakovatelnosti úkonu se ničeho nezměnilo a časové omezení prohlídek bylo uvedeno pouze v odůvodnění příkazu.
44. S uvedeným názorem souhlasí také Nejvyšší soud. Na místě je zdůraznit, že domovní svoboda svou povahou a významem spadá mezi základní lidská práva a svobody (čl. 12 Listiny) a domovní prohlídku, resp. příkaz k ní, je nutno chápat jako výjimku z ní, která nadto vyžaduje restriktivní interpretaci zákonem stanovených podmínek její přípustnosti. Trestní řád v současném, avšak ani ve znění účinném v době vydání příkazu, nepředepisuje soudci stanovení omezujících podmínek, ať už časových či jiných (byť to může být za určitých okolností pro ochranu ústavně zaručené domovní svobody žádoucí). Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 768/2000 ze dne 22. 5. 2001 připomenul, že v takovém případě však omezující podmínky musí být obsaženy ve výrokové části rozhodnutí. Pro rozhodnutí v trestním řízení totiž platí obecná zásada, že závaznou částí je pouze výrok, a nikoliv odůvodnění příslušného rozhodnutí. Přestože obvinění vyjádřili svůj nesouhlas s aplikovatelností citovaného usnesení Ústavního soudu na danou problematiku, nemůže jim v tomto směru Nejvyšší soud vyhovět a s výkladem soudů nižších stupňů, jenž je v souladu s touto judikaturou, se ztotožňuje.
45. K námitce stran absence důkazů o nepřítomnosti hlavního podezřelého, a tudíž opodstatněnosti taktického odložení realizace příkazu je na místě předně poukázat na to, že operativní činnost policejního orgánu není ve své komplexnosti zaznamenána ve spise, neboť to není ani nutné, ani žádoucí. Není proto s podivem, že byť policejní orgán měl informace potvrzující, že obviněný H. se na místě v dané době nevyskytoval, a řádně je předal dozorujícímu státnímu zástupci (jak je zřejmé z jeho návrhu předloženému soudci), nejsou tyto součástí výsledného spisu.
46. Oba obvinění vznesli taktéž námitky vůči provedeným odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu, jež považují za nezákonné. Obviněný O. H. ve svém dovolání nespecifikoval, vůči kterým z nich jeho námitky směřují, přičemž je označil za nevyhovující „v celém jejich rozsahu“, neboť z příkazů k nim nelze dospět k závěru, že nebylo možné dosáhnout sledovaného účelu jinak, jejich odůvodnění nadto považuje za nepřezkoumatelné. Obviněný K. J. specifikoval, že jeho výtky směřují především vůči příkazu ze dne 21. 1. 2014, č. j. 0 Nt 1302/2014, a na něj navazujícímu příkazu ze dne 19. 5. 2014, č. j. 0 Nt 40/2014, avšak stejnými vadami trpí též všechny další odposlechy. Ve svých námitkách se shoduje se spoluobviněným a k tomu dodává, že příkaz neobsahuje odůvodnění jeho neodkladnosti a neopakovatelnosti.
47. K odůvodnění neodkladnosti a neopakovatelnosti úkonu v příkazech se Nejvyšší soud vyslovil ve svém rozhodnutí ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017-II., v němž připomenul (s tím, že uvedené týkající se příkazu k domovní prohlídce lze vztáhnout také na příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, stejně jako v citované věci) následující „ K požadavkům kladeným na odůvodnění těchto typů rozhodnutí (které lze a maiori ad minus vztáhnout i na odůvodnění žádostí nebo návrhů na jejich vydání) existuje bohatá judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu. Z judikatury Nejvyššího soudu lze poukázat především na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 15 Tdo 510/2013 (publikované pod č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), které se zabývalo (mimo jiné) i náležitostmi odůvodnění příkazu k domovní prohlídce. Podle právní věty daného rozhodnutí je soud před vydáním příkazu k domovní prohlídce podle §83 odst. 1 tr. ř. povinen bedlivě zkoumat, zda v posuzované věci jsou pro nařízení domovní prohlídky splněny všechny zákonné podmínky, které je v odůvodnění příkazu povinen náležitě a zřetelně vyložit. Je-li příkaz k domovní prohlídce vydáván ve stadiu prověřování, je třeba v odůvodnění vysvětlit, proč jde o úkon neodkladný nebo neopakovatelný ve smyslu §160 odst. 4 tr. ř., popř. to uvést v protokolu o domovní prohlídce, což by mělo být z logiky věci obsaženo již v návrhu státního zástupce. Jestliže při následné kontrole a po zvážení všech souvislostí lze konstatovat, že věcné důvody pro neodkladnost či neopakovanost úkonu byly splněny, pak neexistence zdůvodnění neodkladnosti nebo neopakovatelnosti – byť je vadou řízení – nedosahuje takové roviny, aby byla sama o sobě důvodem pro rušení příslušných meritorních rozhodnutí, neboť jde ve své podstatě o vadu toliko formální, bez vlivu na věcnou správnost provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu. Takový právní názor je projevem v judikatuře Ústavního (ale i Nejvyššího) soudu deklarované doktríny materiálního právního státu (k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3108/08, publikované pod č. 9 ve sv. 52 Sb. nál. a usn.).
Ústavní soud shora citované rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu věcně přezkoumal a ve svém zamítavém nálezu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13 (publikovaném pod č. 76 ve sv. 73 Sb. nál. a usn.), dospěl při použití testu účinnosti trojí kontroly (policejní orgán-státní zástupce-soud) k závěru, že v posuzovaném případě podal policejní orgán řádně věcně i formálně odůvodněný návrh státnímu zástupci a ten pak soudci, přičemž všichni tito posuzovali příkaz k domovní prohlídce jako úkon, jehož neodkladnost, resp. neopakovatelnost je zachycena a prokázána ve spisovém materiálu. Odůvodnění návrhu státního zástupce a rozhodnutí soudce ani protokol o prohlídce sice formálně neobsahovaly pasáž, která by se výslovně věnovala neodkladnosti či neopakovatelnosti dané prohlídky, nicméně tato neodkladnost či neopakovatelnost byla ze spisového materiálu, z okolností případu a z procesní charakteristiky této fáze řízení zřejmá. Nadto lze poznamenat, že plénum Ústavního soudu shledalo dostatečným odůvodněním neodkladnosti a neopakovatelnosti domovní prohlídky konstatování, že „v daném případě hrozí reálné nebezpečí z prodlení a z manipulace s důkazními prostředky důležitými pro trestní řízení“ (bez výslovného uvedení, že se jedná o neodkladný a neopakovatelný úkon), které bylo obsaženo pouze v žádosti policejního orgánu na vydání návrhu příkazu k domovní prohlídce.“
48. Ve světle výše uvedeného se tudíž Nejvyšší soud prvně zabýval konkrétními námitkami obviněných vztahujícími se ke jmenovaným příkazům k odposlechu a záznamu telekomunikačnímu odposlechu. Byť lze s obviněným K. J. souhlasit do té míry, že příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 21. 1. 2014 neobsahuje výslovnou pasáž týkající se neodkladnosti a neopakovatelnosti daného úkonu, na základě testu účinnosti trojí kontroly (policejní orgán-státní zástupce-soud) lze poukázat na návrh státního zástupce ze dne 17. 1. 2014 (založen na č. l. 195), v němž upozorňuje na reálné nebezpečí, že „ by se pachatelé již nyní dozvěděli o probíhajícím trestním řízení a pokusili se odstranit usvědčující důkazy, ovlivnit svědky a dohodnout strategii obhajoby “. Obdobné platí pro návrh státního zástupce na prodloužení doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (založen na č. l. 209), v němž také varuje, že „ i nadále hrozí, že by se pachatelé již nyní dozvěděli o probíhajícím trestním řízení a pokusili se odstranit důkazy, ovlivnit případné svědky či jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání “.
49. Přestože jak státní zástupce ve svém návrhu ze dne 17. 1. 2014, tak i soudce ve svém příkazu ze dne 21. 1. 2014 jsou obdobně struční, když uvádějí, že zjišťované skutečnosti jsou zcela zásadní pro dané trestní řízení a nelze je opatřit jiným způsobem, lze se v tomto případě obrátit na obšírnější odůvodnění žádosti policejního orgánu. Uvedl zde, že „ pro řádné zadokladování prověřované latentní trestné činnosti, zjištění pachatele trestné činnosti, zjištění případných spolupachatelů, lokalizace s trestnou činností souvisejících věcí a rozkrytí skupiny pachatelů, je nezbytný a vysoce důležitý odposlech a záznam telekomunikačního provozu dotčených účastnických čísel “ (č. l. 190). V odůvodnění příkazu ze dne 21. 1. 2014 je nadto uvedeno, že „ předkládané dokumenty jsou falešné “. Je tak zřejmé, že odhalení trestné činnosti pouze na základě listin, jak navrhuje obviněný K. J., by nebylo možné. Naopak z jednotlivých částí odůvodnění žádosti policejního orgánu, následně návrhu státního zástupce a pak příkazu soudce vyplývá, že k postupnému odhalování osob zapojených do této trestné činnosti, stejně jako jejího samotného rozsahu a dalších informací důležitých pro trestní řízení, dochází právě na základě jejich vzájemné komunikace. Ostatně policejní orgán ve své žádosti uvedl, že odposlechy přispějí k odhalení struktury organizace a koordinované činnosti případných dalších pachatelů trestné činnosti, jež je evidentně sofistikovaná, organizovaná a dlouhodobá (viz č. l. 194).
50. Co se týče příkazu ze dne 19. 5. 2014 (č. l. 238-241), jímž byl odposlech prodloužen, soudce upozornil, že se jedná „ o prověřování závažné hospodářské činnosti, která je páchána skupinou podezřelých vysoce sofistikovaně, přičemž používané metody a formy jsou pro orgány Policie ČR obtížně odhalitelné. Je zřejmé, že pro úspěšné rozkrytí organizované zločinecké skupiny a pro ustanovení eventuálních dalších pachatelů, pro zjištění vzájemných propojení a vazeb podezřelých osob, rozdělení úloh při páchání a zakrývání trestné činnosti, pro zadokumentování přesunu finančních prostředků a jejich případné legalizace, je nezbytně nutné i nadále provádět telefonní odposlechy .“ Byť tedy tento příkaz neobsahuje výslovné vyloučení možného zjištění skutečností jinými způsoby, z citovaného je zřejmé, že soudce při svém rozhodování k takovému závěru dospěl.
51. Kromě těchto konkrétních námitek vztahujících se k jmenovaným příkazům k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu oba obvinění napadli všechny odposlechy v projednávané věci s tím, že příkazy k nim jsou nedostatečně odůvodněné, případně je odůvodnění nepřezkoumatelné či mechanicky převzato soudcem z návrhu státního zástupce.
52. K požadavkům na odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu či povolení ke sledování osob a věcí, potažmo k hodnocení zákonnosti těchto úkonů a důkazů získaných na jejich základě, lze připomenout i některá související doktrinální východiska. Kontinentální trestní řízení vychází z formálně-materiální povahy důkazu a zpravidla jen takové vady úkonu, které porušují právo na spravedlivý proces, vedou k vyloučení důkazu. Trestní řád sice pro některé důkazy vyžaduje zvláštní podmínky jejich opatření a provedení, nicméně v případě jejich nesplnění zpravidla výslovně nestanoví jako důsledek neplatnost nebo neúčinnost daného důkazu. Činí tak pouze tehdy, když by provedení důkazu způsobilo státu nebo osobě, proti níž se řízení vede, vážnou škodu nebo ohrozilo jiné státem uznané zájmy, přičemž takové důkazy jsou v trestním řízení nepřípustné. Doktrína pak konkrétně ve vztahu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jakož i ke sledování osob a věcí konstatuje, že případné neúplné či nedostatečné odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nebo povolení ke sledování osob a věcí, které dostatečně podrobně neobsahuje všechny požadavky uvedené v §88 odst. 1, 2 tr. ř., nemusí bez dalšího založit nepoužitelnost odposlechů a záznamů opatřených na jejich podkladě, pokud je zjevné, že v dané věci byly splněny materiální podmínky pro jejich vydání [srov. Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl (§1 až 179h) . Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2017, s. 804, 877, 878, 1196; a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 11 Tdo 807/2020].
53. Co se týče námitek obviněných stran převzetí odůvodnění soudcem z návrhu státního zástupce, pak lze opětovně poukázat na rozhodnutí ve věci ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017-II., kde Nejvyšší soud uvedl, že „ pokud soudce po přezkoumání návrhu státního zástupce a přiloženého spisového materiálu dospěje ke stejnému závěru jako státní zástupce, bylo by zcela v rozporu s požadavkem rychlosti trestního řízení, který v souvislosti s rozhodováním o obdobných úkonech vyvstává do popředí (ovšem za současného respektování zásady zákonnosti a zásady zdrženlivosti a přiměřenosti), aby bylo po soudci za každou cenu požadováno přeformulování návrhu státního zástupce, či dokonce aby bylo převzetí některých formulací z návrhu státního zástupce považováno za nedostatek odůvodnění příkazu “.
54. Obviněný K. J. mechaničnost odůvodnění příkazu shledává ve skutečnosti, že v příkazu prodlužujícím odposlech absentovalo zvláštní odůvodnění skutečnosti, že jedno z čísel, původně užívané obviněným E. H., bylo nyní označeno jako užívané právě jím. V případě trestné činnosti organizované zločinecké skupiny je s ohledem na konspirativnost a snahu o utajení zcela běžné, že jednotliví pachatelé, vědomi si možnosti jejich odposlouchávání, často mění svá telefonní čísla a přístroje, a to buď mezi sebou, nebo se jich pravidelně zcela zbavují. Ostatně policejní orgán tuto skutečnost reflektoval ve své žádosti ze dne 12. 5. 2014, kde uvedl: „ K. J., zvaný ‚K.‘ (původně se usuzovalo, že tento alias používá E. H., který dotčené telefonní číslo taktéž občas používal) … “ (viz č. l. 232). Není proto nutné, aby se tomuto soudce ve svém příkazu znovu speciálně věnoval. Postačuje, že toto nové zjištění bylo správně uvedeno v úvodní části příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu obsahující výčet zahrnutých telefonních čísel.
55. Ze spisového materiálu se zjišťuje, že v projednávané věci byly soudcem vydávány příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 odst. 1, 2 tr. ř. ve věci zvlášť závažného zločinu krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to na dobu maximálně čtyř měsíců a na základě návrhu státního zástupce vycházejícího z podrobně odůvodněné žádosti policejního orgánu. Odůvodnění příkazu obsahuje informace o prověřovaném skutku, stejně jako o okolnostech zahájení úkonů trestního řízení a doposud zjištěné skutkové okolnosti nasvědčující spáchání popisované trestné činnosti. V jednotlivých příkazech je dále podrobně rozepsáno, jaké nové skutečnosti byly v mezidobí zjištěny, stejně jako okolnosti rozhodující pro jejich další vydání. Z jejich obsahu je zřejmé, že soudce dospěl k závěru, že návrhy na vydání příkazů jsou důvodné, neboť z obsahu trestního spisu skutečně vyplývá podezření ze spáchání prověřovaného zvlášť závažného zločinu a nepochybně by odposlechy mohly být získány důležité skutečnosti významné pro trestní řízení, přičemž sledovaného účelu by nebylo možno dosáhnout jinak. Po studiu předmětných příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ve spojení s návrhy státního zástupce a žádostmi policejního orgánu (trojí kontrola) v kontextu předloženého spisového materiálu Nejvyšší soud dospěl k závěru o jejich odůvodněnosti.
56. Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud uzavírá, že citovaný příkaz k domovní prohlídce a příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, resp. poznatky na jejich základě získané, nejsou procesně nepřijatelnými a tudíž nepoužitelnými důkazy. V důsledku výše uvedených skutečností nelze dovolatelům přisvědčit v jejich názoru, že rozsudek soudu prvního stupně zatěžuje vada odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
57. K první alternativě tohoto dovolacího důvodu, již ve svých dovoláních oba obvinění rovněž uplatnili, je nutno upozornit, že zákonná úprava požaduje, aby se dovolatelem namítaný rozpor týkal rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu . Jinými slovy vyjádřeno, kasace dovoláním napadeného rozhodnutí se nelze domáhat na základě poukazu na to, že dílčí skutkové zjištění, jež je součástí popisu skutku (tzv. skutkové věty výroku o vině), irelevantní z hlediska posouzení správnosti právní kvalifikace skutku, nemá podklad v provedených důkazech. Na podkladě této alternativy dovolacího důvodu lze totiž namítat neopodstatněnost jen takových skutkových zjištění, jež mají bezprostřední význam z hlediska hmotněprávní subsumpce zjištěného skutku pod příslušné zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný shledán vinným. Z toho důvodu mu neodpovídají námitky obviněného O. H. týkající se otázky, kdo jednal za jím jmenované společnosti. Pouze nad rámec své povinnosti se k uvedené námitce Nejvyšší soud níže vyjádřil (viz bod 68.). Co se týče námitky obviněného K. J. podřazené pod tuto alternativu, dovolací soud ji navzdory jejímu uvození dovolatelem jako „důkazní exces“ vyhodnotil jako námitku vůči právnímu posouzení a vypořádal se s ní v části věnující se dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz bod 67.). Dlužno dodat, že dovolací soud ve věci neshledal rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, který by obsahově odpovídal první alternativě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř
58. Oba dovolatelé vznesli námitky vůči kvalifikaci svého jednání jako souběhu soudy označeného účastenství [pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku] na zvlášť závažném zločinu zkrácení daně [podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku] spáchaném ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 tr. zákoníku a zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. Projevili názor, že členství v organizované zločinecké skupině, stejně jako spáchání trestného činu ve prospěch organizované zločinecké skupiny, je třeba samostatně skutkově vymezit a prokázat a nelze tak obě ustanovení aplikovat automaticky. Nejvyšší soud usuzuje, že jimi formulované námitky dostatečně nezohledňují zákonnou právní úpravu a odhlížejí i od její interpretace a aplikace v jeho již dříve vydaných rozhodnutích.
59. Podle §107 odst. 1 tr. zákoníku: „ (1) Pachatelem trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny (§129) je ten, kdo spáchal úmyslný trestný čin jako člen organizované zločinecké skupiny, nebo ten, kdo takový čin spáchal vědomě se členem organizované zločinecké skupiny anebo v úmyslu organizované zločinecké skupině napomáhat.
(2) Skutečnost, že pachatel se trestného činu dopustil jako člen organizované skupiny nebo ve spojení s organizovanou skupinou, nebrání tomu, aby za splnění podmínek stanovených tímto zákonem byl současně postižen jako pachatel trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny. “
60. Podle §361 odst. 1 tr. zákoníku bude odsouzen „ Kdo založí organizovanou zločineckou skupinu, kdo se činnosti organizované zločinecké skupiny účastní, nebo kdo organizovanou zločineckou skupinu podporuje…“
61. Předně je na místě zdůraznit, že ze strany soudů nebyl vysloven závěr a ani nebyl aplikován postup vyznívající tak, že by použití kvalifikačního znaku podle §107 tr. zákoníku znamenalo automatické kvalifikování jednání pachatele příslušného trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny též v jednočinném souběhu s trestným činem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 tr. zákoníku, jak naznačili oba obvinění. Přestože souběh uvedené kvalifikace není zákonem vyloučen a v případě obdobné trestné činnosti je z pochopitelných důvodů častým jevem, nejedná se o automatický postup. Ten je ostatně vyloučen z důvodu rozdílného zaměření těchto ustanovení, z něhož vyplývá jejich samostatné aplikování. Z jejich výše citovaného zákonného znění je zřejmé, že §361 tr. zákoníku postihuje samotné založení organizované zločinecké skupiny, účast na ní či její podporu, aniž by taková osoba nutně musela zároveň svým jednáním naplnit znaky skutkové podstaty jiného trestného činu. To znamená, že postačí např. prokázání finanční podpory organizované zločinecké skupiny, aniž by zároveň bylo této osobě prokázáno spáchání jiného trestného činu. V takovém případě je odůvodněno vyslovení její viny toliko trestným činem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea třetí tr. zákoníku. Naopak §107 tr. zákoníku dopadá na takové pachatele, kteří svým jednáním naplnili znaky skutkové podstaty příslušného úmyslného trestného činu a zároveň splnili podmínky stanovené v daném ustanovení, tedy dopustili se takového úmyslného trestného činu v některé z alternativ jejího znění, tedy buď jako členové organizované zločinecké skupiny , nebo vědomě se členem takové skupiny , případně v úmyslu takové skupině napomáhat.
62. Z výše uvedeného je zřejmé, že právní kvalifikace jednání obviněných je zcela správná a je odůvodněna skutkovými zjištěními, k nimž soudy nižších stupňů dospěly. Pokud obviněný O. H. namítl, že pro souběžnou kvalifikaci jednání také podle §107 tr. zákoníku je nutné prokázání další trestné činnosti, pak s ním lze zcela souhlasit (jak ostatně vyplývá z výše zmíněného). Tato podmínka byla v posuzované věci splněna. Jak plyne z odsuzujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně, byl obviněný shledán vinným nejen tím, že se účastnil činnosti organizované zločinecké skupiny [tzv. právní věta odůvodňující kvalifikaci jeho činu podle §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku], nýbrž i tím, že v souvislosti s pácháním trestného činu vykazujícího zákonné znaky zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby jeho hlavními pachateli vykonával konkrétní činnosti (viz popis obsažený v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku), jimiž jim páchání tohoto trestného činu usnadňoval. Oba dovolatelé byli uznáni vinnými účastenstvím ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zvlášť závažnému zločinu krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Trestný čin podle §240 tr. zákoníku je činem úmyslným. Zároveň byly splněny podmínky legální definice podle §129 tr. zákoníku vymezující organizovanou zločineckou skupinu, jejímiž členy byli obžalovaní (což vyplývá z popisu skutku a podrobněji z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Podle §107 tr. zákoníku je pachatelem trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny (§129) ten, kdo spáchal úmyslný trestný čin jako člen organizované zločinecké skupiny. Za splnění obou podmínek, kdy obvinění spáchali úmyslný trestný čin a zároveň tak učinili v souvislosti se svým členstvím v organizované zločinecké skupině nalézací soud odůvodněně usoudil, že tento trestný čin byl spáchán ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku. Obvinění byli zároveň shledáni vinnými zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, neboť samotná účast na ní vyslovení viny tímto trestným činem odůvodňuje, přičemž jak bylo zmíněno výše, souběžná kvalifikace skutku podle obou ustanovení není podle zákona vyloučena. V uvedeném směru lze připomenout, že k obdobnému závěru tento soud dospěl také v usneseních ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 6 Tdo 244/2018, nebo ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 6 Tdo 203/2022. Stejně se vyjadřuje i komentářová literatura (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1238).
63. Obviněný K. J. rovněž namítl, že soudy nesprávně věc posoudily jako činnost organizované zločinecké skupiny, neboť hlavním pachatelem byl H., který celou věc vymyslel, a ostatní obvinění neměli jasně stanovené role. Tímto se však obviněný zcela odchyluje od skutkových zjištění nalézacího soudu vtělených do odůvodnění jeho rozsudku. Přesné rozdělení funkcí ve skupině vyplývá z odposlechů i dalších provedených důkazů, a to jak listinných, tak svědeckých výpovědí. Přesného rozdělení rolí jednotlivých obviněných si byli totiž vědomi i jednotliví svědkové na straně dopravců, s nimiž pachatelé spolupracovali. Nalézací soud shrnul role jednotlivých obviněných např. v bodě 225. svého rozsudku, kde v návaznosti na vůdčí roli obviněného H. jej společně s obviněnými Y. a L. označil za organizátory činnosti. Obviněná Y. byla primárním zástupcem obviněného H. v době jeho delší nepřítomnosti a aktivně řešila s celními zástupci společnosti N. i otázky dlouhodobějšího rázu. Obviněný L. se specializoval na fázi převzetí zboží při jeho propuštění do jiných členských zemí ke skutečným odběratelům, a jeho telefonní číslo bylo tudíž na dodacích listech uváděno jako kontakt na majitele zboží. Tito obvinění pak udělují pokyny obviněným H. a J. Pevné hierarchické uspořádání ve skupině je z odůvodnění nalézacího soudu zcela zřejmé, spolu s jasným rozdělením funkcí a činností. Vzhledem k tomu, jak jasně a rigidně vertikálně rozvrstvená organizovaná zločinecká skupina v projednávaném případě byla – natolik, že obviněný H. měl pro případ své nepřítomnosti ustanovenu zástupkyni obviněnou Y., zatímco obviněný L. měl na starost zcela oddělený segment činnosti a pomocníci na nejnižší úrovni (dovolatelé) přijímali jejich příkazy, nelze pochybovat o splnění předmětné podmínky podle §129 tr. zákoníku.
64. Dovolatel taktéž namítl, že je nutné vyžadovat mimořádnou míru společenské škodlivosti organizované zločinecké skupiny. Na místě je upozornit, že byť je v důsledku povahy organizované zločinecké skupiny, jež je „zaměřena na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti“, zpravidla míra společenské škodlivosti jejího jednání zvláště vysoká, nejedná se o jednu z podmínek uvedených v §129 tr. zákoníku. Organizovanou zločineckou skupinou je takové společenství, které splňuje všechny podmínky uvedené v §129 tr. zákoníku. Přestože je možné v důsledku rozhodovací činnosti dospět ke zpřesnění jejich výkladu, nelze jejich výčet rozšířit nad rozsah uvedený zákonodárcem. Pokud tedy není míra společenské škodlivosti v uvedeném ustanovení jako jedna z podmínek uvedena, nelze ji vyžadovat. Zároveň je však možno připomenout, že v projednávané věci byla zkrácena DPH ke škodě České republiky o 100 931 385 Kč.
65. Obviněný K. J. namítl, že i kdyby nějaká skupina existovala, nebylo prokázáno jeho formální přijetí do ní či podíl na výnosech. Skupina si jeho a obviněného H. mohla najmout jako námezdního zaměstnance. K první z uvedených námitek lze připomenout, že „ není vyžadováno výslovné přijetí za člena organizované zločinecké skupiny nebo výslovné přistoupení člena k takové skupině. Postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti .“ (viz Ščerba a kol. Trestní zákoník, 1. vydání. C. H. Beck. 2020. s. 1193) Vzhledem k tomu, že si oba obvinění byli plně vědomi trestné činnosti organizované zločinecké skupiny a na této se aktivně podíleli (mj. oba vytvářeli falešné dokumenty, které si nechávali opatřovat razítky, obviněný H. napomáhal s převozem utajovaných peněz a z odposlechu jejich vzájemného rozhovoru vyplývá vědomost o systému krácení daně – viz bod 226. rozsudku nalézacího soudu), nelze o jejich zapojení do skupiny nijak pochybovat. Na skutečnost, že dovolatelé nebyli toliko námezdními zaměstnanci, ale plnohodnotnými členy této skupiny, ukazuje jejich zapojení do konspirativního jednání vyplývající z odposlechů a dalších provedených důkazů.
66. Co se týče podílu na výnosech, pak tento není podmínkou pro posouzení postavení obviněných jako členů organizované zločinecké skupiny a naopak vzhledem k jejich nízkému postavení v rámci hierarchie skupiny jej nelze ani předpokládat. Často je tomu tak, že členové organizované zločinecké skupiny na nejnižších pozicích nejsou přímo účastni na podílech ze zisku z trestné činnosti skupiny, ale dostávají toliko pravidelnou mzdu. Vzhledem k tomu, že činnost společnosti je protiprávního charakteru a zdrojem finančních prostředků jsou pouze výnosy z trestné činnosti, pak také odměna těchto obviněných pramení z výnosů z trestné činnosti.
67. Oba obvinění dále namítli, že jim nebyl prokázán žádný konkrétní útok, a přestože vykonávali stejnou činnost, v níž se střídali, byli odsouzeni, jako by se každý z nich účastnil každé přepravy kontejneru. V důsledku toho považují za nesprávně stanovenou výši škody, při níž soud vycházel z doby jejich zapojení do trestné činnosti. S uvedenou námitkou se již dostatečným způsobem vypořádal odvolací soud v bodě 43. svého usnesení (na konci), kdy mj. upozornil, že „[ ú ] čast obžalovaného na trestné činnosti přímých pachatelů nelze vymezovat jednotlivými obchodními případy, kontejnery, fakturami apod., nýbrž obdobím jeho zapojení do předmětné systematické a soustavné činnosti vedoucí ke krácení DPH .“ Přestože z dokazování nalézacího soudu vyplývá, že jednotliví obvinění měli mezi sebou kontejnery rozděleny, zároveň z provedených důkazů vyplývá, že činnost dovolatelů se neomezovala toliko na administraci spojenou s jejich kontejnery. Nalézací soud ve svém odůvodnění s odkazy na konkrétní důkazy a přepravy kontejnerů, jichž se měly týkat, uvádí příklady jejich zapojení. Jednoznačně měl za prokázané, že oba obvinění mj. vytvářeli falešné doklady, ať už se jednalo o plné moci, dodací listy nebo jiné doklady k přepravě zboží. Obviněný H. k tomu byl jednatelem jedné z využívaných společností (bod 65. rozsudku nalézacího soudu) a převážel pro organizátory ze zahraničí hotovost (bod 106. rozsudku nalézacího soudu). Z odposlechů dále vyplývá, že dovolatelé plnili příkazy organizátorů bez ohledu na rozdělení práce (hovořeno o kontejnerech A. apod.). Z uvedeného je zřejmé, že bylo prokázáno jejich soustavné a systematické zapojení do trestné činnosti, a nebylo proto na místě prokazování jejich zapojení do jednotlivých útoků. Vzhledem k tomu, že se obvinění trestné činnosti účastnili nikoli pouze jako dispečeři vybraných kontejnerů, jak se snaží naznačit ve svých dovoláních, ale bylo jednoznačně prokázáno jejich plné zapojení do trestné činnosti na pozici pomocníků, nalézací soud taktéž dospěl ke správnému závěru, pokud posuzoval výši škody podle období, kdy byli obvinění do trestné činnosti zapojeni.
68. Pouze pro úplnost se uvádí, že obviněný O. H. ve svém dovolání namítl také, že nebylo prokázáno, kdo jednal za společnosti I. a T. a naopak bylo prokázáno, že se nemohl účastnit všech doprav kontejnerů pro společnost L. E. Z uvedeného dovozuje, že neměl být shledán vinným ve vztahu k těmto přepravám. Krom již shora uvedeného Nejvyšší soud připomíná, co ke stejné námitce spoluobžalovaného E. H. řekl odvolací soud: „ Okolnost, že nebylo zmapováno, kdo z obžalovaných či jejich spolupachatelů, eventuálně účastníků jejich trestné činnosti a jakým způsobem zajišťoval podání případných a nepravdivých daňových přiznání za uvedené společnosti označované jako příjemce zboží, je pro posouzení trestní odpovědnosti uvedených obžalovaných zcela nerozhodné. “ (viz bod 27.) Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že kontejnery psané na tyto nastrčené společnosti byly součástí trestné činnosti organizované zločinecké skupiny, je zcela nerozhodné, kdo za tyto společnosti jednal. Pokud jde o společnost L. E. zapojení obviněného do přeprav této společnosti bylo taktéž jednoznačně prokázáno. Nalézací soud dokonce v bodě 229. svého rozsudku upozornil, že obviněný vytvořil plnou moc jménem této společnosti a odeslal ji obviněnému E. H., nikoli svědku T., jednateli společnosti.
69. Obviněný O. H. ve svém dovolání vyjádřil pochybnosti o stanovené výši škody s ohledem na to, že podle jeho mínění nebyl dostatečně zmapován pohyb zboží. Má za to, že v některých případech došlo k vývozu zboží a jeho obchodování v EU, a měla tedy probíhat ekonomická činnost. Vzhledem k tomu, nakolik podrobně se nalézací soud věnoval analýze příslušné právní úpravy a podstaty jednání obviněných (bod 231. a násl. rozsudku), nepovažuje Nejvyšší soud za patřičné zde již vyřčené opakovat. Uvede proto jen, že není pochyb o tom, že k ekonomické činnosti s příslušným zbožím následně docházelo, neboť za tímto účelem bylo jistě z ČLR do ČR dopraveno. Ke zkrácení daně nedošlo v důsledku fiktivního obchodu, jak se zřejmě snaží obviněný v dovolání naznačit, ale v důsledku použití tzv. missing trader, tedy uvalení daňové povinnosti na subjekt, jenž je pro vymáhající orgány státu nedosažitelný.
70. Toho představovaly právě první společnosti oficiálně přijímající zboží v České republice, neboť se jednalo – jak podrobně doložil nalézací soud ve svém odůvodnění – o společnosti, jež byly prakticky prázdnými schránkami bez sídla a nevykonávající jakoukoli reálnou obchodní činnost, neboť k tomu nejenže neměly personální ani finanční zdroje, ale nadto zbožím ve skutečnosti nikdy nedisponovaly. Vzhledem k tomu, že podle dokladů zboží přijímaly, měly tyto společnosti povinnost podat daňová přiznání, ta však někdy podávaly hrubě zkreslená, někdy je nepodávaly vůbec. K převozu a přepisu dokladů zboží na skutečného majitele došlo až posléze, v důsledku čehož uvázla daňová povinnost právě na těchto společnostech, které však byly zcela nedosažitelné a bez příjmů. I kdyby došlo k odhalení tohoto dalšího článku řetězce spolupracujícího na krácení daně z přidané hodnoty (jako i v mnoha případech došlo), nezměnilo by to ničeho na trestní odpovědnosti obviněných, kteří jednali tak, aby zneužili zákonnou úpravu k vyhnutí se uhrazení DPH v plném rozsahu.
71. Obviněný O. H. taktéž namítl nesprávné posouzení subjektivní stránky trestného činu. Podle jeho mínění neexistuje spojení mezi jeho činností a krácením daně ze strany daných společností. Doplnil, že si nemohl být vědom všech dovozů na předmětné společnosti v daném období. Pokud jde o první část námitky obviněného, není na první pohled zřejmá její spojitost s posouzením subjektivní stránky jednání obviněného, pravděpodobně však bylo myšleno, že si obviněný nebyl vědom spojení mezi svým jednáním a protiprávním následkem ve formě zkrácené daně.
72. Nalézací soud však na mnoha místech svého zevrubného odůvodnění jednoznačně popsal, že obviněný si byl jednoznačně vědom protiprávní povahy činnosti, do níž byl zapojen, a kterou sám vykonával. Například v bodě 58. nalézací soud poukazuje na odposlech, v němž obviněný s obviněným L. probírá organizační záležitosti způsobem prokazujícím jeho vědomé a aktivní zapojení do struktury krácení daní. Obdobně v bodě 60., tentokrát v souvislosti s vytvářením falešných dokladů a instrukcí k proclení, dospívá k závěru o jeho plném vědomí a zapojení do vytváření fikce za účelem zastření skutečného stavu. Konečně v bodě 65. se věnuje rozhovoru mezi obviněnými H. a J. týkajícího se jedné z nastrčených společností, jejímž jednatelem je obviněný O. H. V uvedeném rozhovoru probírají strategie jednání s finančním úřadem, přičemž z jeho obsahu vyplývá jejich seznámení s mechanismem krácení daně. Poukázat lze taktéž na bod 106. rozsudku nalézacího soudu, kde tento připomíná, že se obviněný nechal na stranu organizátorů slyšet, že „ ty jejich obchody jsou jedna velká černota “. Z uvedeného, stejně jako dalších příkladů uvedených nalézacím soudem, je zřejmé, že si obviněný byl zcela vědom protiprávní povahy jednání, kterého se účastní. Přesto se do tohoto jednání plně zapojil jako pomocník, způsobem podrobněji popsaným shora. Jednal tak v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
73. Ve vztahu k těžšímu následku postačuje zavinění z nedbalosti, přičemž nalézací soud zavinění obviněného se vztahu k němu posoudil jako vědomou nedbalost podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Odůvodněně uzavřel, že obvinění H. a J. si byli vědomi, v jakém rozsahu může být následek způsoben, ale bez přiměřených důvodů spoléhali, že ho nezpůsobí. Oba obvinění pracovali ve společné kanceláři s organizátory, a přestože v souladu s pravidly utajení organizovaných zločineckých skupin nebyli zasvěceni do plného fungování trestné činnosti, vzhledem k tomu, že se účastnili každodenního chodu společnosti, věděli, jakého rozsahu činnost společnosti dosahuje. Ostatně dokazováním bylo zjištěno, že si obviněný O. H. vedl vlastní evidenci kontejnerů včetně jejich destinací a nastrčených společností (viz bod 109., 117. rozsudku nalézacího soudu). O naplnění subjektivní stránky trestného činu tudíž taktéž není pochyb.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
74. Závěrem oba obvinění vznesli námitky vůči uloženému trestu odnětí svobody. Oba ve svých dovoláních citují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., přičemž uložený trest považují za nepřiměřený, neboť nebyla zhodnocena doba, jež uplynula od spáchání trestné činnosti, ani jejich osobní okolnosti. Přestože obviněný K. J. připouští, že trest byl uložen v rámci trestní sazby dané zákonem, tato byla podle něj uměle navýšena v důsledku hmotněprávních vad namítnutých v jeho dovolání. Trest porušuje čl. 7 odst. 2 Listiny, neboť odporuje základním zásadám pro ukládání trestů, jedná se o nedůvodnou a svévolnou represi a „ samoúčelnou krutost “, přičemž byl umístěn do „ destruktivního a naprosto nihilistického prostředí Věznice Valdice “.
75. Předně je Nejvyšší soud opětovně nucen upozornit, že nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. To ovšem není případ této trestní věci, neboť dovolateli byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §3 9 až §42 tr. zák oníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání podřazovat pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
76. Dovolatel K. J. ve svém dovolání namítl, že uložený trest je natolik nepřiměřený, že ve svém důsledku představuje zásah do jeho základních práv, když porušuje čl. 7 odst. 2 Listiny, podle něhož „[ n ] ikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu “. Tato kritéria podle obviněného uložený trest splňuje jednak z důvodu určené výměry a jednak z důvodu jeho zařazení do příslušné věznice. Pokud jde o určování výměry, Ústavní soud v minulosti poznamenal, že v rámci trestní sazby určitého trestu se zpravidla vychází z poloviny této sazby, jež se následně koriguje oběma směry prostřednictvím kritérií dle ustanovení §39 trestního zákoníku, zejména s využitím katalogu polehčujících a přitěžujících okolností (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 9/17).
77. Oba obvinění byli odsouzeni podle §240 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s §108 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody, pro jehož výkon byli podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou, a to obviněný O. H. k trestu ve výměře pěti let a obviněný K. J. k trestu ve výměře pěti let a šesti měsíců. Oba obvinění byli podle §240 odst. 3 tr. zákoníku ohroženi trestní sazbou pěti až deseti let, jež měla být podle §108 odst. 1 tr. zákoníku zvyšována o jednu třetinu a trest udělován v horní polovině takto zvýšené trestní sazby. Nalézací soud však vzhledem ke skutečnostem, které vzal v úvahu ve prospěch obviněných (bod 248. rozsudku), aplikoval ustanovení o mimořádném snížení trestu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, v důsledku čehož byl oběma obviněným uložen trest při samé spodní hranici původní (nezvýšené) trestní sazby. Za takových okolností by bylo daleko považovat uložený trest za nepřiměřeně přísný, když lze naopak ukládaný trest považovat za mírný. Pokud jde o tvrzené umělé navýšení sazby v důsledku hmotněprávních vad, z výše uvedeného zhodnocení dovolání obou dovolatelů vyplývá, že žádná z jejich námitek nebyla shledána opodstatněnou, v důsledku čehož je uvedená dovolatelova argumentace planá.
78. Pokud jde o rozhodnutí o zařazení obviněných do příslušného typu věznice, zde postupoval nalézací soud zcela v souladu se zákonem, neboť podle §56 odst. 2 písm. b) tr. ř. „ soud zpravidla zařadí do věznice se zvýšenou ostrahou pachatele, … kterému byl uložen trest odnětí svobody za trestný čin spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny (§108) “. Věznice Valdice disponuje několika odděleními s rozdílným stupněm zabezpečení a k rozdělení do nich dochází na základě rozhodnutí ředitele věznice. Kapacita této věznice je více než 1 000 míst a stěží tak lze považovat samotné umístění obviněného do ní za nakládání rovnající se krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř
79. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v alternativě zvolené obviněnými, může být tento naplněn pouze tehdy, shledá-li dovolací soud důvodným tvrzení dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadou, která naplňuje obviněným uplatněný dovolací důvod, pro který neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tak tomu v posuzované věci není, neboť žádná z dovolateli namítaných námitek nebyla shledána opodstatněnou.
V.
Způsob rozhodnutí
80. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněných plyne, že žádná z jimi uplatněných námitek nemohla být shledána opodstatněnou. Zároveň nebylo zjištěno porušení základních práv odůvodňující zásah Nejvyššího soudu. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o obou dovoláních obviněných rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
81. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
82. Pokud jde o podněty obou obviněných směřované vůči předsedovi senátu dovolacího soudu, byly jím posouzeny a vyhodnoceny tak, že neodůvodňují postup, jehož se dovolatelé domáhali, tj. rozhodnutí o přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, resp. přerušení výkonu trestu odnětí svobody. Podle §265o odst. 1 tr. ř. sice může předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, avšak k vydání takového rozhodnutí dochází toliko v případě, že lze na základě předběžného posouzení důvodnosti podaného dovolání dospět k závěru, že je tu reálná možnost, že na jeho podkladě dojde ke kasaci jím napadeného rozhodnutí. K takovému posouzení předseda senátu nedospěl. Protože zákon nevyžaduje vydání samostatného negativního rozhodnutí o takovém podnětu, bylo vyložení důvodu o způsobu naložení s ním (resp. oběma) ponecháno na tuto část rozhodnutí o dovoláních.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 11. 2022
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu