ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.793.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 793/2022-1172
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2022 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných I. H. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, a P. M., rozeného O., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 9 To 53/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 79/2020, takto:
I. Podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. se odmítá dovolání nejvyššího státního zástupce podané vůči obviněnému I. H.
II. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2022, č. j. 9 To 53/2022-1138, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 12. 2021, č. j. 2 T 79/2020-1093, v části týkající se obviněného P. M.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby věc obviněného P. M. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 12. 2021, č. j. 2 T 79/2020-1093, byl obviněný I. H. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek právně kvalifikovaný jako zločin přijetí úplatku podle §331 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečin zneužití pravomoci veřejného činitele podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek je trestným činem. Obviněný P. M. byl podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek právně kvalifikovaný jako zločin podplacení podle §332 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný formou návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek je trestným činem.
2. Skutek, pro který byli obvinění I. H. a P. M. zproštěni obžaloby, spočíval v tom, že
v blíže nezjištěné době od 27. 11. 2017 do 12. 1. 2018, obviněný I. H., v té době v pozici ředitele Vazební věznice XY, v XY, případně v místě svého bydliště, si nechal od obviněného P. M. slíbit úplatek v podobě sponzorského daru jím řízenému fotbalovému klubu FK XY v přesně nestanovené výši v řádu desetitisíců za to, že z titulu své funkce a co možná nejdříve zařídí přemístění odsouzeného Z. H., nar. XY, vykonávajícího v té době trest odnětí svobody ve Věznici XY, do Vazební věznice XY, kde by následně bez ohledu na další okolnosti vydal kladné stanovisko k žádosti jmenovaného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, přičemž obviněný P. M. figuroval v této záležitosti jako jeden z prostředníků mezi obviněným a dalšími osobami, které usilovaly o zmíněné přemístění odsouzeného Z. H., za což převzal zálohu ve výši 20 000 Kč za účelem jejího předání obviněnému dne 12. 1. 2018 v rámci předstíraného převodu realizovaného příslušníkem Generální inspekce bezpečnostních sborů pod jménem R., v souvislosti s výše popsanou dohodou obviněný poté, co se od obviněného P. M. dozvěděl údaje o osobě, jejíž přemístění bylo požadováno, aniž by k tomu existoval služební důvod, vydal pokyn své asistentce P. D., aby provedla lustraci odsouzeného Z. H., nar. XY, ve Vězeňském informačním systému, kdy tato následně, aniž by znala skutečný důvod lustrace a byla si tak vědoma její neoprávněnosti, dne 14. 12. 2017 v 9:27 hod. v prostorách Vazební věznice XY vstoupila ze služební počítačové sestavy č. XY pod svým loginem XY a za využití jedinečného hesla do Vězeňského informačního systému, ve kterém provedla lustraci jmenovaného odsouzeného a zjištěné údaje následně předala obviněnému I. H., uvedeným jednáním měl porušit své povinnosti vyplývající z §45 odst. 1 písm. a), b) a §46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, tedy dodržovat služební kázeň spočívající v nestranném, řádném a svědomitém plnění služebních povinností příslušníka, které pro něj vyplývají z právních předpisů, služebních předpisů a rozkazů, a zdržet se jednání, které může vést ke střetu zájmu služby se zájmy osobními a ohrozit důvěru v nestranný výkon služby, zejména nezneužívat ve prospěch vlastní nebo ve prospěch jiných osob informace nabyté v souvislosti s výkonem služby a v souvislosti s výkonem služby nepřijímat dary nebo jiné výhody a současně jednal v rozporu s §4 odst. 2 nařízení č. 20/2005 generálního ředitele Vězeňské služby České republiky o provozu výpočetní techniky ve Vězeňské službě České republiky, podle něhož uživatel využívá počítačovou síť a její služby pouze pro plnění svých služebních (pracovních) úkolů v rámci svých přístupových práv a v souladu s účelem, ke kterému je počítačová síť určena.
3. Proti citovanému rozsudku obvodního soudu podal státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze v neprospěch obou obviněných odvolání , které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2022, č. j. 9 To 53/2022-1138, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2022, č. j. 9 To 53/2022-1138, podal nejvyšší státní zástupce (dále též jen „státní zástupce“ nebo „dovolatel“) v neprospěch obviněných I. H. a P. M. dovolání opřené o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. a namítl, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. b) tr. ř., přestože v řízení předcházejícím byla rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Nejvyšší státní zástupce se s argumentací soudů pro zproštění obžaloby neztotožnil. Podle něj provedené důkazy, potažmo skutková zjištění z nich vyplývající, odůvodňují závěr, že jednání obou obviněných znaky trestných činů naplnilo, byť v podstatně užším rozsahu, než bylo v podané obžalobě tvrzeno. Poukázal na slovní spojení opakovaně užité oběma soudy o možné policejní provokaci, takže si soudy dostatečně nevyjasnily, zda se o policejní provokaci skutečně jednalo či nikoli, a šlo o jejich pouhou blíže nekonkretizovanou domněnku. Úvahy o možné policejní provokaci našly svůj odraz pouze ve vztahu k eventualitě posouzení jednání obviněného P. M. jako přečinu podvodu, kdy soudy z tohoto důvodu vyloučily naplnění subjektivní stránky přečinu. Nejvyšší státní zástupce závěr soudů o policejní provokaci odmítl. Poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 68/2014, podle něhož o policejní provokaci či nepřípustnou ingerenci policejního orgánu do skutkového děje nemůže jít za situace, pokud policie pouze reaguje na již projevený zájem pachatele uskutečnit trestné jednání a jestliže k tomu policejní orgán případně využije některé aktivity, s nimiž zákon počítá, např. právě předstíraný převod podle §158c tr. ř. V projednávané věci přitom soudy nekonkretizovaly relevantní skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit závěr o jakékoli formě policejní provokace. Nespecifikovaly, o jakou formu provokace se mělo jednat, v jakém jednání měla spočívat či vůči komu a k čemu měla směřovat. Vůbec se tedy nezabývaly podstatou vztahu mezi údajně provokativním jednáním příslušníků Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen „GIBS“) a jednáním obviněného P. M., který znaky trestného činu zjevně naplnil. Obvodní soud pro Prahu 6 přitom, měl-li pochybnosti o možné policejní provokaci, ani nevyslechl navrženého svědka, příslušníka GIBS vystupujícího pod jménem „R.“. Argumentuje-li zejména odvolací soud v souvislosti s údajnou provokací GIBS prováděním sledování osoby svědka K. M. na základě povolení státní zástupkyně ze dne 31. 10. 2017, jedná se do značné míry o nepochopení samotné podstaty daného operativně pátracího prostředku.
6. Nejvyšší státní zástupce poznamenal, že soudy staví svou domněnku o možné policejní provokaci mj. na zjištění, že se svědek Z. H. ml. ze znojemské věznice přesunout nechtěl. Tato okolnost je však z pohledu úvah o údajné policejní provokaci bezvýznamná. Podstatné naopak je, že obviněný P. M. poté, co byl svědky G. K. a K. M. požádán, aby se na možnost přesunu jmenovaného vězně, obviněného I. H., dotázal, opakovaně požadoval „sponzorský dar“ pro FK XY. V rámci povoleného sledování podle §158d odst. 1, 2 tr. ř. GIBS pouze monitorovala schůzky, aniž by do jednání obviněného P. M. a svědků K. M. a G. K. jakkoli vstupovala. Ostatně identitu jmenovaného vězně ani neznala, dokud ji při schůzce dne 11. 12. 2017 nesdělil svědek G. K. Zcela jistě tedy GIBS obviněného P. M. nikterak nepohnula k tomu, aby si řekl o peníze jako o plnění za jím (a podle jeho tvrzení také obviněným I. H.) přislíbenou aktivitu. Je zřejmé, že GIBS do situace vstoupila realizací předstíraného převodu teprve a výlučně v reakci na žádost obviněného P. M. o poskytnutí částky 20 000 Kč, která měla být „zálohou“ celkové „odměny“ ve výši 100 000 Kč. S poukazem na provedené důkazy v podobě audiozáznamů ze schůzek a telefonických hovorů uskutečněných mezi zainteresovanými osobami, potažmo některých lokalizačních údajů telefonních stanic, uvedl, že návrh na poskytnutí odměny ve formě „sponzorského daru“ fotbalovému klubu obviněného I. H. vyslovil na schůzkách s K. M. a G. K. sám obviněný P. M., a byl to právě on, kdo stanovil také jeho celkovou výši (100 000 Kč), výši zálohy (20 000 Kč) a odměny pro sebe, přičemž se odvolával na své údajné jednání s obviněným I. H. Byl to následně opět obviněný P. M., který dne 22. 12. 2017 v telefonickém hovoru s K. M. předání uvedené zálohy urgoval. Již tímto momentem naplnil znaky trestného činu. Až schůzky konané dne 12. 1. 2012 se vedle obviněného P. M. a svědků K. M. a G. K. účastnil také příslušník GIBS vystupující pod jménem „R.“, který v rámci povoleného předstíraného převodu předal obviněnému P. M. jím požadovaný obnos 20 000 Kč v hotovosti s tím, že zbylá částka bude doplacena po realizaci přesunu odsouzeného Z. H. ml. Podle názoru nejvyššího státního zástupce shora uvedená zjištění zcela vylučují jakoukoli formu policejní provokace ze strany GIBS. Zásadní aktivitu projevoval právě obviněný P. M., který také v rámci komunikace se svědky K. M. a G. K. určil výši částek, které bude třeba poskytnout, stanovil výši „odměny“ (podílu) pro svou osobu, peníze nejen přijal, ale také sám žádal, přičemž úplatek měl být obviněnému I. H. poskytnut nejen za přemístění vězně Z. H. ml., ale i za poskytnutí doporučujícího stanoviska pro podmíněné propuštění z výkonu trestu.
7. Pokud jde o obviněného I. H., nejvyšší státní zástupce ve vztahu k jeho osobě skutková zjištění nalézacího soudu nezpochybnil. Jestliže tedy nalézací soud ve vazbě na provedené důkazy nemohl spolehlivě uzavřít, že by si obviněný nechal slíbit či převzal úplatek a že by jako úřední osoba jednal v úmyslu opatřit komukoli neoprávněný prospěch, je vyloučeno kvalifikovat jeho jednání jako zločin přijetí úplatku podle §331 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. To však současně neznamená, že jeho jednání bylo beztrestným. Podle skutkových zjištění totiž obviněný P. M. poskytl obviněnému I. H. nacionále vězně Z. H. ml. za účelem údajného přeložení do jiné věznice, přičemž obviněný I. H. posléze uložil své podřízené provést lustraci vězně ve Vězeňském informačním systému, aniž by pro takový postup existoval jakýkoli právní důvod. Poté, co se s výstupem lustrace seznámil, již žádné další aktivity požadované obviněným P. M. neprovedl. Nepochybně se však z jeho strany jednalo o lustraci neoprávněnou, jejímž provedením byly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Toho se dopustí pachatel, který získá přístup k počítačovému systému nebo nosiči informací – lhostejno, zda oprávněně či neoprávněně – a data uložená v počítačovém systému či na nosiči informací neoprávněně užije. Neoprávněným užitím se rozumí jakákoli manipulace s daty uloženými v počítačovém systému nebo na nosiči informací, vyjma těch, jež jsou popsány v §230 odst. 2 písm. b) až d) tr. zákoníku. Neoprávněné bude především takové užití, které je v rozporu s právní normou nebo je činěno v rozporu se stanoveným účelem, popř. bez vědomí či souhlasu oprávněné osoby. Skutková podstata trestného činu podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nežádá způsobení konkrétního výsledku, tedy účinku, neboť přečin je ryze formálním deliktem, který zákonodárce postihuje, aniž by současně požadoval objektivní výsledek deliktu. Zákonodárce tak postihuje tzv. bez dalšího neoprávněné užití dat uložených v počítačovém systému nebo na nosiči informací, pokud k nim pachatel předtím získal přístup (ať už oprávněně či nikoli). Již samotným takovým jednáním je totiž ohrožen či dokonce porušen zájem státu na ochraně těchto dat, a to bez ohledu na to, jak s nimi dále pachatel naložil, proč tak činil, potažmo co bylo důvodem, motivem či cílem takového jednání. Za nepřípustné jednání, které lze podřadit pod neoprávněné užití dat postihované skutkovou podstatou §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, je považováno dokonce nedovolené kopírování dat na jiný nosič, který má pachatel v dispozici. V projednávané věci pro vyhodnocení oprávněnosti dotazu obviněného I. H., jakož i oprávněnosti dalšího nakládání s jeho výstupem jsou podstatné zejména limity (dovolatelem citované) vyplývající z Nařízení č. 20/2005 generálního ředitele Vězeňské služby České republiky o provozu výpočetní techniky ve Vězeňské službě České republiky. Obviněný I. H., ačkoli disponoval oprávněním k přístupu do databáze Vězeňského informačního systému pro služební účely, zjevně neměl žádný legální důvod k tomu, aby nechal provést (neoprávněnou) lustraci vězně a seznamoval se s jeho osobními daty. Takovou lustraci provedenou z jeho pokynu svědkyní L. S. (správně P. D., která byla asistentkou obviněného), při které byla osobní data [nepochybně představující osobní údaje ve smyslu ustanovení zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, na jejichž porušení reaguje mj. právě skutková podstata §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku] vězně zobrazena a byl z nich pořízen jakýsi výstup (byť v podobě písemných poznámek psaných rukou svědkyně), považoval dovolatel za neoprávněné užití dat. Neakceptoval pak závěr odvolacího soudu, že obviněný lustrací nezjistil žádné relevantní informace, neboť Z. H. ml. žádost o přeložení podanou neměl, a nemohlo tedy ani dojít k žádnému užití informací. Nesouhlas vyjádřil i ohledně konstatování soudu o nedostatečné míře společenské škodlivosti nedosahující požadavku uvedeného v §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť škodlivost jednání výrazně zvyšuje postavení obviněného jako nejvyššího představitele Vazební věznice XY. Sama okolnost, že obviněný žádosti obviněného P. M. o přeložení vězně nevyhověl, je pak bez praktického významu. S ohledem na zjištěné okolnosti tudíž čin obviněného I. H. přesáhl do oblasti trestního práva, neboť jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek měl být posouzen jako trestný čin. Proto bylo namístě uznat ho vinným přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
8. Skutkový stav vymezený nalézacím soudem ve vztahu k obviněnému P. M. státní zástupce akceptoval rovněž, avšak s jistou výhradou. Bylo totiž prokázáno pouze to, že obviněný spoluobviněnému poskytl nacionále vězně a v rámci předstíraného převodu převzal 20 000 Kč údajně pro I. H., aniž však bylo prokázáno, že tomuto byla uvedená či jiná částka nabídnuta nebo poskytnuta, resp. že by si o ni sám řekl. Soud však uzavřel (a s tím dovolatel nesouhlasil), že nebylo prokázáno ani to, kým byla navržena a stanovena výše „odměny“ formou sponzorského daru pro fotbalový klub, v němž I. H. působí. Přitom z audiozáznamů schůzek a telefonátů vyplynulo, že právě obviněný P. M. určil výši úplatku, odměnu pro svou osobu, peníze nejen přijal, ale také sám žádal. Takový skutkový stav sice brání tomu, aby mohlo být jeho jednání posouzeno jako zločin podplacení podle §332 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, mj. zásada akcesority účastenství pak vylučuje také právní kvalifikaci účastenství na přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, nicméně to neznamená, že by jednání obviněného P. M. mělo zůstat beztrestným. Soudy totiž přehlédly další formu korupčního jednání, a to skutkovou podstatu trestného činu nepřímého úplatkářství podle §333 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění P. M. při schůzce se svědky K. M. a G. K. slíbil, že bude působit na obviněného I. H. jako úřední osobu ve smyslu §127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, a to v souvislosti s přemístěním vězně ve výkonu trestu odnětí svobody a dalšími aktivitami stran podmíněného propuštění. Byl to právě obviněný P. M., který při jednání se svědky určil celkovou výši úplatku a zálohy pro obviněného I. H., jakož i odměnu pro sebe, kterou si hodlal ponechat na úhradu údajných „nákladů“. Zálohu ve výši 20 000 Kč pak v rámci předstíraného převodu také převzal a přibližně po čtyřech týdnech, v návaznosti na neúspěšnou intervenci u obviněného I. H., její větší část, vyjma pětitisícové odměny pro svou osobu, také vrátil. Nalézací soud přitom učinil skutkový závěr, že obviněnému I. H. ze strany obviněného P. M. žádná peněžní částka jako úplatek poskytnuta, nabídnuta ani přislíbena nebyla. Z toho logicky vyplývá, že podle soudu obviněný P. M. nejednal v součinnosti s obviněným I. H. Přesto na něj svým vlivem působil, o dohodnutí aktivit souvisejících s přemístěním vězně Z. H. ml. se pokusil a inkasoval za to také „odměnu“. Takové jednání pak nepochybně naplnilo všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu nepřímého úplatkářství podle §333 odst. 1 tr. zákoníku, který byl z jeho strany dokonán již v momentě, kdy o peníze žádal. V tomto ohledu je bez významu, že obviněný P. M. označil částku 5 000 Kč, kterou si fakticky ponechal, za náhradu vzniklých „nákladů“, neboť z logiky věci se jednalo o plnění, na které neměl žádný nárok. Pokud by již oba soudy dospěly k takovému závěru, že aktivita obviněného P. M. byla ve skutečnosti od samého počátku vedena úmyslem vylákat přinejmenším 20 000 Kč a nevykonat žádnou, popř. žádnou relevantní aktivitu, bylo by namístě kvalifikovat jeho jednání jako přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. V takové situaci by totiž jeho jednání bylo zjevně vedeno podvodným úmyslem, v jehož rámci vylákal přinejmenším 20 000 Kč. To, že později část peněz vrátil, by pak mohlo mít vliv výlučně na případné rozhodování o náhradě škody v rámci adhezního řízení. Úvahu o trestném činu podvodu však nejvyšší státní zástupce zmínil pouze na okraj, neboť podle skutkových zjištění nalézacího soudu obviněný P. M. jakousi aktivitu vůči obviněnému I. H. související s přemístěním vězně Z. H. ml. fakticky provedl. Takovému zjištění pak reálně odpovídá spíše shora nastíněná právní kvalifikace jeho jednání jako přečinu nepřímého úplatkářství podle §333 odst. 1 tr. zákoníku.
9. Nejvyšší státní zástupce uzavřel, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, který jednání obviněných I. H. a P. M. neposoudil jako trestné činy a obžaloby je podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil, je zatížen vadami, jež naplnily dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Navazujícím usnesením Městského soudu v Praze, který přes uvedené nedostatky odvolání státního zástupce podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné, pak byl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
10. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 9 To 53/2022, dále zrušil i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. 2 T 79/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
11. Obvinění se k dovolání nejvyššího státního zástupce ke dni rozhodování Nejvyššího soudu o něm nevyjádřili.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že podané dovolání je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je nejvyšší státní zástupce podal včas (§265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
13. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Nejvyšší státní zástupce odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
14. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Za právně relevantní dovolací argumentaci lze tedy považovat takovou, která důvodně poukazuje na ty závažné procesní vady, jež jsou podřaditelné pod uvedené alternativy tohoto dovolacího důvodu.
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
16. Podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l ).
IV. Důvodnost dovolání
K dovolací námitce stran policejní provokace
17. Dovolací soud ve vazbě na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přisvědčil argumentaci nejvyššího státního zástupce, jejíž podstatou je odmítnutí úvah soudů nižších stupňů, že v projednávané věci došlo, či mohlo dojít k tzv. policejní provokaci. Vadnost přístupu soudů nižších stupňů k této problematice, jež se projevila v tom, že ze strany
· soudu prvního stupňů neodezněla žádná argumentace, která by odůvodňovala závěr, že k nepřípustné policejní provokaci v posuzované věci došlo, a
· soudu odvolacího nebyla daná otázka (jak rozvedeno níže) přesvědčivě a správně vyložena,
se však ve výsledném zhodnocení projevila spíše marginálním způsobem, konkrétně ve vztahu k možnosti posouzení skutku kladenému za vinu obviněnému P. M. v podobě přečinu podvodu podle §209 tr. zákoníku, k níž však s ohledem na učiněná skutkové zjištění, resp. zjištění, jež jsou z provedených důkazů odvoditelná, není důvod přistoupit.
18. V rámci obecného shrnutí řešené problematiky lze poznamenat, že pozitivní závěr o policejní provokaci má své důsledky jak v rovině práva procesního [souvisí s nemožností použití důkazu získaného na základě policejní provokace k tvorbě skutkového zjištění, neboť jde o důkaz absolutně neúčinný v trestním řízení vedeném proti vyprovokované osobě – viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2014, uveřejněné pod č. 51/2014 Sb. rozh. tr. (dále jen stanovisko)], tak v rovině práva hmotného (skutek vyprovokovaný nezakládá trestní odpovědnost vyprovokované osoby trestným činem, jehož zákonné znaky by jím – nebýt provokace – byly naplněny).
19. V projednávané věci soudy nižších stupňů žádný z provedených důkazů neodmítly zohlednit z důvodu jeho získání policejní provokací a takovou skutečnost dovolatel ani nenamítl. Soudy nižších stupňů pouze na „možnost“ policejní provokace bez jakýchkoli souvislostí s hodnocením důkazů poukázaly. Bližší odůvodnění podal pouze soud odvolací, který rovněž (mimo další skutečnosti) závěr o policejní provokaci učinil součástí argumentace, proč nebylo možno jednání obviněného P. M. kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Takovou právní kvalifikaci však ani sám dovolatel s ohledem na ustálený skutkový děj nenavrhuje v rámci svého mimořádného prostředku k úvaze Nejvyššího soudu. Proto je posouzení postupu GIBS otázkou spíše marginální, bez vlivu na proces hodnocení důkazů a ustálení skutkového děje, který (až na výjimku stran obviněného P. M. – viz níže) i dovolatel v souladu se zjištěními soudů nižších stupňů akceptoval. Dovolací soud však nicméně považuje za potřebné se i k této dovolatelem uplatněné námitce vyjádřit, a to proto, aby bylo zřetelně vyjádřeno, v čem je nutno postup soudů nižších stupňů považovat za vadný.
20. Za policejní provokaci se podle shora uvedeného stanoviska považuje aktivní činnost policie, která směřuje k podněcování určité osoby (fyzické či právnické) ke spáchání konkrétního trestného činu s cílem získat usvědčující důkazy a vyvolat její trestní stíhání a jejímž důsledkem je vzbuzení úmyslu spáchat trestný čin podněcovanou osobou, ačkoliv předtím tato osoba žádný takový úmysl neměla. Policejní provokací je i taková aktivní činnost policie, jíž dochází k doplňování chybějících zákonných znaků základní skutkové podstaty určitého trestného činu, k záměrnému podstatnému navýšení rozsahu spáchaného činu podněcovanou osobou, či k jiným způsobem vyvolané změně právní kvalifikace spáchaného činu k tíži podněcované osoby, zejména pokud jde o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, byť by jinak tato osoba byla k spáchání činu v obecném smyslu rozhodnuta.
21. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí toliko uvedl, že se v rámci hodnocení důkazů rovněž zabýval motivem daného jednání, kdy se lze s ohledem na jím zmíněné skutečnosti domnívat, že mohlo jít ze strany GIBS o jistou formu policejní provokace (srov. str. 11 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud tuto jeho úvahu, podpořil, když konstatoval, že podle obsahu spisového materiálu aktivita orgánu GIBS byla započata již dne 31. 10. 2017, kdy bylo povoleno sledování osoby K. M. kvůli podezření, že vyhledával odsouzené se zájmem vykonávat trest odnětí svobody ve Vazební věznici XY , kteří byli ochotni za své přemístění zaplatit. V rámci sledování byly zaznamenány i schůzky ze dne 11. 12. 2017 a ze dne 18. 12. 2017, kterých se účastnili i obviněný P. M. a G. K. Z audiozáznamů dalších schůzek pak vyplývá, že těchto se v projednávané trestní věci zúčastnil i K. M., který také jako svědek vypovídal. Podle odvolacího soudu je tedy nepochybné, že GIBS celé jednání od počátku podrobně monitorovala. Pokud obžaloba akcentovala možný motiv jednání, že odsouzenému Z. H. ml. byly opakovaně (celkem 4x) zamítnuty žádosti o podmíněné propuštění (naposledy v říjnu 2017), pak pominula výpověď tohoto odsouzeného, který o přemístění nepožádal a ani o něj neměl zájem, neboť výkon trestu ve Věznici XY mu zcela vyhovoval a jeho další žádosti o podmíněné propuštění bylo rozhodnutím Okresního soudu ve Znojmě ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 17 Pp 7/2018, vyhověno. Je tak i zřejmé, že od počátku ani nebyl ochoten za tímto účelem poskytnout K. M. či G. K. jakoukoli finanční částku, iniciativa nevzešla od jeho osoby, ale byl kontaktován G. K. Odvolací soudu si položil otázkou motivu „cui bono“, tedy proč jednání, které je předmětem obžaloby, bylo vůbec mezi K. M., G. K. a obviněným P. M. vedeno, proč GIBS, která situaci monitorovala, v tomto okamžiku a s jakým úmyslem vstoupila do celé situace s předstíraným převodem a poskytla částku 20 000 Kč. Odvolací soud poukázal i na záznam komunikace, podle kterého po obviněném P. M. bylo při vrácení peněz žádáno, aby to ještě zkusil, aby to udělal. Uzavřel pak, že závěr nalézacího soudu o možné policejní provokaci je důvodný (srov. bod 8. usnesení odvolacího soudu).
22. Dovolatel však relevantně upozornil, že s ohledem na objektivně zjištěné skutečnosti se o žádnou policejní provokaci nejednalo. Soudy nižších stupňů nikterak nespecifikovaly, kdo ze zúčastněných, resp. který z obviněných, byl onou osobou provokovanou, která byla pohnuta působením GIBS ke spáchání trestného činu bez předchozího takového úmyslu. Z provedeného dokazování a obsahu spisového materiálu vyplynulo, že GIBS do věci vstoupila realizací předstíraného převodu až poté, co obviněný P. M. z vlastní iniciativy vyslovil na schůzkách s K. M. a G. K. návrh na poskytnutí odměny ve formě „sponzorského daru“ fotbalovému klubu obviněného I. H. a co stanovil celkovou výši tohoto sponzorského daru, výši zálohy i odměny pro sebe. Ve smyslu dovolatelem citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 68/2014, GIBS pouze reagovala na obviněným P. M. projevený zájem uskutečnit trestné jednání a k tomu využila aktivitu zákonem přímo předvídanou, tj. předstíraný převod podle §158c tr. ř. Prostřednictvím svého příslušníka vystupujícího pod jménem R. předstírala převod požadované částky ve výši 20 000 Kč, která měla být zálohou celkové „odměny“ ve výši 100 000 Kč za přesun odsouzeného Z. H. ml. z Věznice XY do Vazební věznice XY a za další aktivity související s jeho podmíněným propuštěním. GIBS obviněného P. M. nepodněcovala ke spáchání konkrétního trestného činu s cílem získat usvědčující důkazy a vyvolat jeho trestní stíhání a nevzbudila v něm úmysl trestný čin spáchat, ačkoliv předtím tento úmysl neměl. Naopak se v záležitosti začala aktivně angažovat až v návaznosti na jednání obviněného P. M., jenž vznesl požadavek na poskytnutí protiplnění ve formě finanční odměny za jeho činnost (k tomu viz níže). Nelze akceptovat argumentaci odvolacího soudu o započetí aktivit GIBS již dnem 31. 10. 2017, kdy bylo povoleno sledování osoby K. M., tj. ještě před předstíraným převodem. V tomto případě byly toliko pasivně monitorovány schůzky, kde se projednávalo předmětné korupční jednání, aniž by však došlo k jakémukoli vstupu GIBS do těchto jednání obviněného P. M., K. M. a G. K. vedeného snahou iniciovat spáchání trestného činu či aktivně ovlivnit rozsah jeho spáchání. Z povahy věci tedy nelze hovořit o tom, že by tímto pasivním monitorováním již probíhajícího jednání snad GIBS jakkoli iniciovala spáchání trestného činu s cílem získat usvědčující důkazy a vyvolat trestní stíhání konkrétní osoby, která takový úmysl předtím neměla. Naopak teprve po operativně zjištěných jednoznačně formulovaných finančních požadavcích obviněného P. M. pro účely ovlivnění výkonu pravomoci spoluobviněného I. H. jako úřední osoby GIBS zcela logicky a legálně ingerovala a vstoupila do skutkového děje, neboť měla důkazy o tom, že určitá osoba je připravena (či rozhodnuta) a schopna spáchat trestný čin a má k tomu příležitost. Ve shodě s dovolatelem tedy nutno uzavřít, že v projednávané věci není důvod k přesvědčivému závěru o údajné policejní provokaci.
23. Zbývá dodat, že tento právní závěr je činěn ve vztahu k poznatkům, které byly zohledněny soudem odvolacím, tj. bez uvedení závěru, že některá z osob z podnětu GIBS iniciovala aktivity obviněných již před jejím vstupem do probíhajícího děje, jak bylo vyloženo výše. Pokud soud žádný takový závěr neučiní, pak je nezbytné vyjít ze zhodnocení popsaného výše. Závěr o nepřípustné policejní provokaci právě pro důsledky s jeho učiněním spojené (bod 17.) musí být opřen o zjištění na úrovni požadavku §2 odst. 5 tr. ř. a přesvědčivým způsobem i odůvodněn v příslušném rozhodnutí. K tomu však v žádném z rozhodnutí soudů nižších stupňů nedošlo.
K dovolacím námitkám stran obviněného Pavla Mezeie
24. Dovolatel okrajově brojil proti úplnosti skutkových zjištění nalézacího soudu co do aktivit obviněného P. M. (viz body 25. a 26. dovolání) a nesouhlasil se závěrem vyjádřeným na str. 11 rozsudku, že pro rozpory ve výpovědích obviněného a svědků nebylo mj. možno spolehlivě uzavřít, kým byla navržena a stanovena výše odměny a její poskytnutí formou sponzorského daru fotbalovému klubu, v němž působil obviněný I. H. V tomto případě je třeba dát jeho námitkám za pravdu, neboť, jak nakonec sám rekapituloval i soud prvního stupně na str. 7 a 10 rozsudku, byla informace o výši „zálohy na úplatek“ a o její formě v podobě sponzorského daru jednoznačně podle zachycené komunikace vznesena a nadále několikrát prezentována právě obviněným P. M. vůči svědkům K. M. a G. K. Příslušnou částku 20 000 Kč posléze obviněný také skutečně fyzicky obdržel v rámci předstíraného převodu a později její část vrátil. Dovolatelem napadený (byť dílčí, leč v daném ohledu podstatný) skutkový závěr soudu tak představuje zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu o jednání obviněného P. M., která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů.
25. Při zohlednění výše popsaných skutkových závěrů se dovolací soud ztotožnil s nejvyšším státním zástupcem v náhledu na trestnost jednání obviněného P. M. Sdílí jeho názor, že i pokud byla skutková zjištění ustálena podstatně odlišně od podané obžaloby ve věci a na základě toho bylo vyloučeno kvalifikovat jednání obviněného jako zločin podplacení podle §332 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, popř. jako přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, lze jednání obviněného – pokud bude vymezeno se zjištěními, která jsou podle dovolatele odvoditelná z obsahu pořízených odposlechů – podřadit pod zákonné znaky trestného činu nepřímého úplatkářství podle §333 odst. 1 tr. zákoníku, kteroužto právní kvalifikaci soudy nižších stupňů prozatím opomenuly.
26. Označeného přečinu se dopustí, kdo sám nebo prostřednictvím jiného žádá, dá si slíbit nebo přijme úplatek za to, že bude svým vlivem nebo prostřednictvím jiného působit na výkon pravomoci úřední osoby, nebo za to, že tak již učinil. Podle komentářové literatury ( srov. ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3172.) t restný čin nepřímého úplatkářství podle §333 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již tím, že pachatel žádá nebo přijme úplatek za to, že bude svým vlivem působit na výkon pravomoci úřední osoby. Nevyžaduje se, aby pachatel u úřední osoby skutečně intervenoval. Jestliže pachatel na výkon pravomoci úřední osoby skutečně působil, došlo k dokončení trestného činu, což je možno hodnotit jako okolnost zvyšující závažnost trestného činu ve smyslu §39 odst. 1, 2 tr. zákoníku (srov. č. 16/1988, 16/1981 Sb. rozh. tr.). Skutečnost, že úřední osoba, jejíž pravomoci se úplatek týká, není o úplatku informována, nemá vliv na trestnost pachatele.
27. Podle §334 odst. 1 tr. zákoníku se úplatkem rozumí neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění, které se dostává nebo má dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě, a na kterou není nárok. Podle komentářové literatury ( srov. ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3161.) jde zpravidla o zvýhodnění, které se dostává uplácenému nebo s jeho souhlasem jiné osobě, spočívající zejména v přímém majetkovém prospěchu, např. finančním nebo materiálním. Může však jít i o výhodu jiného druhu, např. protislužbu. Z hlediska naplnění tohoto znaku není rozhodující výše úplatku. Zákon nestanoví žádnou hodnotovou hranici. Výši úplatku je třeba hodnotit v souvislosti s dalšími okolnostmi, které určují společenskou škodlivost tohoto činu. V oblasti výkonu státní moci a správy však nelze tolerovat zásadně žádné úplatky, a to ani nepatrné hodnoty (srov. č. 17/1978 Sb. rozh. tr.). Toto vymezení pojmu úplatek v podstatě převzala i legální definice, která pouze poněkud zpřesňuje jeho vymezení, např. tím, že za úplatek výslovně považuje i „jiné zvýhodnění“, na které uplácený, resp. jiná osoba, jíž se toto zvýhodnění se souhlasem upláceného dostává, nemá nárok. Úplatkem proto může být i tzv. sponzorský dar (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 8 Tdo 81/2011, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu 74/2011, pod č. T 1374).
28. Podle §127 odst. 1 písm. e) tr. ř. je úřední osobou příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru nebo strážník obecní policie.
29. V projednávané trestní věci opatřené a soudem prvního stupně provedené důkazy rozhodně nevyvracejí tu alternativu, že obviněný P. M. na schůzkách s K. M. a G. K. vyslovil návrh na poskytnutí odměny ve formě „sponzorského daru“ fotbalovému klubu obviněného I. H., stanovil celkovou výši tohoto sponzorského daru, výši jeho zálohy i odměny pro sebe, přičemž zjevný úplatek měl sloužit jako odměna za jednání související s přesunem odsouzeného Z. H. ml. z Věznice XY do Vazební věznice XY a za další aktivitu související s úspěšným uplatněním případné žádosti o podmíněné propuštění odsouzeného z výkonu trestu, v nichž se obviněný P. M. zavázal angažovat. Jak bylo zmíněno výše, soud prvního stupně v rámci svého hodnocení důkazů nepostupoval důsledně, neboť jednak bez jakéhokoli vysvětlení nadnesl otázku možné policejní provokace, jednak přesvědčivě nevyložil, proč má za to, že nelze určit, která osoba vznesla finanční požadavek v souvislostech kladených obviněným za vinu.
30. Pokud by soud dospěl k závěrům, jež je třeba podle nejvyššího státního zástupce s ohledem na jím odkazované důkazy učinit, pak za zvažované situace, tedy že obviněný P. M. K. M. a G. K. slíbil, že za finanční protiplnění bude působit na obviněného I. H., ředitele Vazební věznice XY, tedy úřední osobu ve smyslu §127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, tak, aby dosáhl kýženého přesunu vězně do jiné věznice a jeho případného podmíněného propuštění, poté formální znaky označeného přečinu ( úplatkářství podle §333 odst. 1 tr. zákoníku) naplnil.
31. Ze skutkových zjištění soudů totiž vyplývá, že uvedené finanční protiplnění, resp. jeho zálohu ve výši 20 000 Kč, nakonec v rámci předstíraného převodu také převzal, a to od příslušníka GIBS, který vystupoval pod jménem R. Vyplývá z nich také, že tuto zálohu, až na částku ve výši 5 000 Kč – tj. svou odměnu – v návaznosti na neúspěšnou intervenci u obviněného I. H. posléze vrátil. Se zřetelem na shora uvedené teoretické úvahy je tedy evidentní, že (v případě komplexně zvažovaných skutkových zjištění) obviněný P. M. trestný čin nepřímého úplatkářství podle §333 odst. 1 tr. zákoníku dokonal již v okamžiku, kdy v dané situaci o sponzorský dar K. M. a G. K. požádal, neboť podle skutkových zjištění jeho součástí byla i odměna pro něj samotného, byť prezentovaná jako náhrada vzniklých nákladů (zejména za dojíždění motorovým vozidlem za obviněným I. H. mezi XY a XY apod.). Zmíněný sponzorský dar, resp. jeho část ve formě zálohy, stejně jako v něm zakomponovaná odměna obviněného P. M. za jeho činnost, resp. náhrada jeho hotových výdajů, jež údajně musel za účelem splnění svého závazku vynaložit , nepochybně naplňují znaky úplatku ve smyslu §334 odst. 1 tr. zákoníku. Lze souhlasit s nejvyšším státním zástupcem, že je bez významu označení získaných prostředků – částky 5 000 Kč – obviněným P. M. jako náhrady vzniklých nákladů. Z logiky věci se jednalo o plnění, na které neměl žádný nárok. Jednalo se o neoprávněnou výhodu, o kterou obviněný požádal a které se mu také i dostalo v souvislosti s jeho příslibem adresovaným K. M. a G. K., že svým vlivem bude působit na výkon pravomoci obviněného I. H. v pozici úřední osoby, který následně zajistí přesun odsouzeného Z. H. ml. do Vazební věznice XY a případné podmíněné propuštění tohoto odsouzeného z výkonu trestu.
32. Skutek, který podle tvrzení nejvyššího státního zástupce, důvodně poukazujícího na rozpor skutkového zjištění soudů s obsahem provedených důkazů, obviněný P. M. spáchal, vykazuje všechny znaky trestného činu nepřímého úplatkářství podle §333 odst. 1 tr. zákoníku. Přitom uvedené, od obžaloby částečně odlišné závěry, je možno učinit při zachování zásady totožnosti skutku. Soudy nižších stupňů se takovou právní úvahou (patrně i s ohledem na jimi učiněná skutkové zjištění, která však nejsou náležitě odůvodněna) dosud nezabývaly. V této části je tedy dovolání nejvyššího státního zástupce důvodné.
33. Pouze pro úplnost lze nad rámec shora uvedeného doplnit, že mimo úvahy Nejvyššího soudu se ocitla s ohledem na obsah dovolání i případná úvaha o možnosti jednání obviněného kvalifikovat jako přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Tuto možnost vyloučil (byť z části nedůvodnou argumentací) již soud odvolací a i sám dovolatel alternativně nenavrhoval takto jednání obviněného posoudit. Již na podkladě toho, k jakým závěrům došly soudy nižších stupňů, lze totiž uzavřít, že nenastal skutkový poklad pro to, aby jednání obviněného P. M. bylo takto právně posouzeno. Není totiž možno ustálit skutkový děj tak, že neměl vůbec v úmyslu vyvinout jakoukoli relevantní snahu a iniciativu ve směru k I. H. a tím de facto pouze „vylákat“ předmětnou částku 20 000 Kč od K. M. a G. K. Takový závěr nebylo možno zvažovat, neboť zjevně obviněný P. M. I. H. (který tuto verzi sám potvrdil) s žádostí o službu oslovil a sdělil mu, že ve věci má jít o pomoc při přeložení konkrétního vězně do Věznice XY, kvůli čemuž i obviněný P. H. nechal učinit lustraci ve vězeňském informačním systému.
K dovolacím námitkám stran obviněného I. H.
34. Dovolací soud se naproti tomu neztotožnil s názorem nejvyššího státního zástupce, že jednání obviněného I. H. naplnilo znaky přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Označeného přečinu se dopustí, kdo získá přístup k počítačovému systému nebo k nosiči informací a neoprávněně užije data uložená v počítačovém systému nebo na nosiči informací. Objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu popsaného v odst. 2 ustanovení §230 tr. zákoníku naplní pachatel, který získá přístup k počítačovému systému nebo nosiči informací, přičemž zároveň naplní alespoň jednu z dalších okolností uvedených alternativně pod písmeny a) až d).
35. V posuzované trestní věci podle skutkových závěrů soudů nižších stupňů, které nebyly nijak rozporovány ani samotným dovolatelem, obviněný I. H., tehdejší ředitel věznice, v situaci, kdy po něm P. M. požadoval přeložení odsouzeného Z. H. ml. z Věznice XY do Vazební věznice XY, uložil své podřízené P. D. provést lustraci uvedeného odsouzeného ve Vězeňském informačním systému, aniž by pro takový postup existoval služební důvod , a zjištěné údaje od ní převzal, popř. mu byly sděleny. Nepochybně tak porušil ustanovení §4 odst. 2 nařízení č. 20/2005 generálního ředitele Vězeňské služby České republiky o provozu výpočetní techniky ve Vězeňské službě České republiky, podle něhož uživatel využívá počítačovou síť a její služby pouze pro plnění svých služebních (pracovních) úkolů v rámci svých přístupových práv a v souladu s účelem, ke kterému je počítačová síť určena. Takovým jednáním obviněný naplnil i část objektivní stránky předmětného trestného činu spočívající v získání přístupu k počítačovému systému nebo k nosiči informací, poněvadž podle komentářové literatury ( srov. ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2308.) se získáním přístupu rozumí takové jednání, které umožní pachateli volnou dispozici s počítačovým systémem nebo nosičem informací a využití jeho informačního obsahu. Získat přístup k počítačovému systému nebo nosiči informací lze (jak dovolatel správně poukázal) neoprávněně, ale i oprávněně. Nezáleží ani na důvodu, který vedl k získání přístupu (může to být náhoda, plnění pracovních úkolů, využití počítače pro zábavu, odcizení nosiče informací atd.). Přitom informační systém Vězeňské služby České republiky, v němž obviněný prostřednictvím své podřízené prováděl lustraci, je z hlediska ustanovení §230 odst. 2 tr. zákoníku bezesporu počítačovým systémem, kterému se tímto ustanovením poskytuje ochrana mimo jiné též proti neoprávněnému užití dat v něm uložených, a to i osobou, která jinak má k těmto uloženým datům přístup za účelem plnění svých pracovních či služebních povinností.
36. Dovolací soud však nepřisvědčil tomu, že by obviněný I. H., který od své podřízené údaje zjištěné ve Vězeňském informačním systému o odsouzeném Z. H. ml. toliko převzal a nikterak s nimi dále nenakládal, naplnil současně další a nezbytnou část objektivní stránky dané skutkové podstaty a záležející v okolnosti tvrzené nejvyšším státním zástupcem a popsané pod písm. a), tedy že neoprávněně užil data uložená v počítačovém systému nebo na nosiči informací. Lze souhlasit s dovolatelem, že neoprávněným užitím dat (neboli počítačovou špionáží) se rozumí jakákoli nedovolená manipulace s daty uloženými v počítačovém systému nebo na nosiči informací, pokud nejde o případy uvedené v §230 odst. 2 písm. b) až d) tr. zákoníku. Neoprávněné bude takové užití, které je v rozporu s právní normou nebo je činěno v rozporu se stanoveným účelem, popř. bez vědomí či souhlasu oprávněné osoby. Neoprávněným užitím je též nedovolené kopírování na jiný nosič informací, který pak má většinou pachatel ve své dispozici ( srov. ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2309.). V této souvislosti nutno odmítnout přesvědčení dovolatele, že j iž provedená lustrace, při které byla zobrazena osobní data odsouzeného, a byl z nich pořízen výstup, je neoprávněným užitím ve smyslu citovaného ustanovení trestního zákoníku. Jak výše naznačeno, pro naplnění objektivní stránky trestného činu podle §230 odst. 2 tr. zákoníku nestačí pouhé získání přístupu k počítačovému systému nebo nosiči informací. Nezbytné je, aby pachatel, který přístup k počítačovému systému nebo nosiči informací získal, zároveň jednal alespoň jedním ze způsobů vyjádřených pod písm. a) až d). Přitom pokud jde o písm. a), za neoprávněné užití nutno považovat jakoukoliv nedovolenou manipulaci s daty uloženými v počítačovém systému nebo na nosiči informací.
37. Aplikováno na posuzovanou trestní věc, jestliže obviněný I. H. od své podřízené, jíž pověřil lustrací osoby ve Vězeňském informačním systému, převzal výstup z lustrace této osoby, s nímž však dále nijak nenakládal, nelze konstatovat, že se dopustil neoprávněné manipulace s daty uloženými v počítačovém systému nebo na nosiči informací, resp. že data uložená v počítačovém systému nebo na nosiči informací neoprávněně užil . Užití ve smyslu citované skutkové podstaty trestného činu vyžaduje z povahy věci nějaké (aktivní) jednání. Pasivní přístup obviněného k jemu předanému výstupu z informačního systému (kdy mu bylo pouze sděleno, že dotyčný vězeň žádost o přeložení v rámci výkonu trestu odnětí svobody nepodal) pod „neoprávněné užití“ nespadá. Obviněný, který sám lustraci v informačním systému fyzicky neprováděl, tím, že od své podřízené převzal údaje na základě této lustrace zjištěné, tyto údaje z hlediska objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle §230 odst. 2 tr. zákoníku toliko získal. Je třeba též upozornit, že svědkyně P. D. si na konkrétní lustraci ani nevzpomínala a pouze obecně se k lustracím z pokynu obviněného I. H. vyjádřila tak, že mu výstupy předávala ústně nebo písemně. Nelze tak ani spolehlivě uzavřít, v jaké formě a s jakým obsahem se obviněný (krom informace o absenci žádosti o přeložení) s osobními daty vězně seznámil (když nebylo racionálního důvodu ani generovat osobní data vězně, na jejichž citlivost dovolatel poukazoval). Vzhledem k tomu, že na základě získaných údajů obviněný neučinil žádné další konkrétní kroky, nelze přisvědčit úvaze, že tyto údaje, resp. data uložená v počítačovém systému nebo na nosiči informací, (aktivně) neoprávněně užil. Jednání obviněného lze charakterizovat tak, že pouze prostřednictvím asistentky nahlédl do databáze počítačového systému, avšak s daty nijak nemanipuloval a k žádnému konkrétnímu účelu je neužil. Nebyl tak naplněn jeden z nutných formálních znaků trestného činu navrženého ke kvalifikaci dovolatelem. Bezpředmětnými se tím stávají eventuální úvahy o potřebné míře společenské škodlivosti jednání obviněného. Závěr o naplnění znaků přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku proto není namístě, a soudy nižších stupňů postupovaly správně, pokud k této právní kvalifikaci nepřistoupily (srov. str. 11 rozsudku nalézacího soudu, bod 9. usnesení odvolacího soudu).
V. Způsob rozhodnutí
38. S ohledem na výše uvedené dovolací soud námitkám nejvyššího státního zástupce stran obviněného I. H. nepřisvědčil, neboť ač relevantně uplatněné, dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. jimi naplněny nebyly. Proto je v této části dovolání zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.
39. V případě obviněného P. M. však bylo dovolání proti rozhodnutím soudů nižších stupňů shledáno důvodným, a to pro vadné závěry skutkové, neodpovídající obsahu provedených důkazů, a na to navazující absenci adekvátních úvah právních. Byly tím naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil v části týkající se uvedeného obviněného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 9 To 53/2022, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. 2 T 79/2020, přičemž podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené části napadených rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. potom Nejvyšší soud přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby věc obviněného P. M. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
40. Věc se tak v případě obviněného P. M. vrací do stadia řízení před nalézacím soudem. Ten s přihlédnutím k výše popsanému závaznému právnímu názoru (v otázce policejní provokace a právního posouzení skutku v případě skutkových zjištění, jichž se domáhá dovolatel) Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 tr. ř.) věc obviněného v naznačeném rozsahu opakovaně projedná a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím. V dané fázi řízení se nejeví nutným jakkoliv doplnit provedené dokazování, avšak takovou možnost nelze předem zcela vyloučit. Vyvstane-li potřeba provedení důkazů, nalézacímu soudu nic nebrání, aby tak učinil. Soud se zaměří zejména na důsledné vyhodnocení obsahu provedeného dokazování, z něhož ustálí na základě relevantních výpovědí, audionahrávek schůzek konaných v průběhu prosince 2017 a ledna 2018 a záznamů telekomunikačního provozu (odposlechů), jakož i ostatních důkazů, odpovídající skutkový stav. V případě, že dospěje k závěru, že je ve smyslu požadavku §2 odst. 5 tr. ř. prokázáno trestněprávní jednání obviněného v rozsahu, na nějž odkázal dovolatel, vysloví vinu obviněného P. M. způsobem, na který poukázalo toto rozhodnutí, a současně rozhodne o právním následku zjištěné trestní odpovědnosti. Pokud naopak dospěje k jinému skutkovému zjištění, rozhodne způsobem, který tomu bude odpovídat, a své rozhodnutí přesvědčivě odůvodní.
41. Zbývá dodat, že za splnění §265r odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o dovolání nejvyššího státního zástupce v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 11. 2022
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth