ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.859.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 859/2022-147
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 9. 2022 o dovolání, které podal obviněný P. Z., nar. XY, okres Kladno, trvale bytem XY, okres Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 10 To 134/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 3 T 115/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Z. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 3. 2022, č. j. 3 T 115/2021-97, byl obviněný P. Z. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„dne 30. 9. 2021 v 16.15 hodin na pozemní komunikaci v ulici XY před č. p. XY ve XY, okres Kladno, řídil osobní motorové vozidlo Škoda Octavia registrační značky XY, barvy šedá metalíza, ačkoli požil takové množství alkoholických nápojů, že mu byla z dechu kalibrovaným přístrojem Dräger Alcotest 7510 č. ARDN-0366 v 16.43 hodin naměřena hodnota 3,14 promile alkoholu v dechu a v 16.48 hodin hodnota 3,22 promile alkoholu v dechu, v tomto stavu pak nezvládl řízení a přední pravou částí vozidla narazil do levé části jedoucího vozidla Škoda Octavia registrační značky XY, barvy černé-metal, ku škodě majitele vozidla I. G.“.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle §274 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, na dobu 36 měsíců.
3. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2022, č. j. 10 To 134/2022-118, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Zdeňka Burdy dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl jako základní pochybení, zakládající procesní nepoužitelnost důkazu, postup soudu prvního stupně, který opatřil výpis telekomunikačního provozu jím užívaného telefonního čísla, což označil za „ignorování platných mezinárodních závazků státu, tedy platného práva, ze strany soudu“.
6. Navázal, že soud prvního stupně porušil zásadu presumpce neviny, když sám opatřoval důkazy výhradně proti němu v situaci, kdy tyto nepředložila strana obžaloby, čímž suploval její procesní povinnost. Přitom zdůraznil, že v českém právním řádu „není zakotvena presumpce neviny, jak tento pojem vyplývá z článku 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluvy“), když i judikatura ESLP ve Štrasburku vychází z absolutní důkazní povinnosti obžaloby“. Poukázal na to, že pokud Krajský soud v Praze použil odkaz na usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 3738/15, pak se de facto opřel o rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve věci John Murray proti Spojenému království ze dne 8. 2. 1996. Zdůraznil, že judikatura ESLP nikde nepřipouští, aby důkazy předkládal soud. Je proto nepřípustné, aby se vnitrostátní soud pokoušel dezinterpretovat case-law ESLP. Namítl, že tímto postupem došlo k porušení práva na spravedlivý proces.
7. Rozvedl, že v daném případě došlo také k porušení zásady presumpce neviny, jak je garantována článkem 6 odst. 2 Úmluvy, přičemž upozornil, že záměrně neodkazuje na definici tohoto pojmu, jak je zavedena v článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“), neboť tam její definice odpovídá jen tzv. „zákazu presumpce viny“, čímž poskytuje nižší úroveň ochrany.
8. Jestliže Krajský soud v Praze vědomě „ohýbá“ judikaturu ESLP, aby byla odpovídající českému „zákazu presumpce viny“, pak potvrzuje závěr, že libovolný soud může suplovat procesní povinnost strany obžaloby v trestním řízení, jak to učinil Okresní soud v Kladně. Dovolatel uzavřel, že zákon, který umožňuje zasahovat soudu do procesních aktivit stran, odporuje principu právního státu, právu na spravedlivý proces a vylučuje možnost aplikace zásady in dubio pro reo v situaci, kdy obžaloba nepředloží důkazy prokazující vinu obviněného.
9. Následně uvedl, že v České republice neexistuje ochota tento defekt právního řádu řešit. Koncepce i vymezení úloh jednotlivých orgánů trestního řízení v českém trestním řádu zakotvují inkviziční řízení. Role státního zástupce jako žalobce se uplatňuje až v řízení před soudem, i zde však jeho případná pasivita nezbavuje soud povinnosti v rozsahu stanoveném zákonem objasnit skutkový stav. Soud proto do dokazování při nedostatečné aktivitě stran zasahuje, neboť zákon mu ukládá povinnost, aby v rozsahu potřebném pro rozhodnutí dokazování doplnil, pokud strany úplné dokazování neprovedou. Takový model soudního řízení podle obviněného popírá pojem kontradiktorní řízení, které je podle judikatury ESLP součástí práva na spravedlivý proces.
10. Dovolatel pokračoval, že obžaloba nepředložila důkazy a neprokázala jeho vinu bez důvodných pochybností, čímž došlo k porušení presumpce neviny ve smyslu čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Odkaz na judikaturu ESLP v usnesení Krajského soudu v Praze považoval za výraz pokrytectví a nikoli za naplnění zásady iura novit curia , když tento soud judikaturu ESLP dezinterpretoval, neboť v systému Úmluvy neexistuje žádná možnost, aby soud ze své vlastní vůle opatřoval důkazy o vině obviněného. Okresní soud v Kladně tak nicméně učinil a Krajský soud v Praze jeho postup posvětil jako správný.
11. Ve vztahu ke skutkovým závěrům dovolatel namítl, že samotný fakt pohybu telefonního přístroje (nikoliv tedy osoby obviněného), je nesprávně vyhodnocován jako důkaz přítomnosti obviněného poblíž místa činu (ač mohl být například nesen třetí osobou). Při absenci protokolu, odpovídajícího ustanovení §88 odst. 6 tr. ř. per analogiam , navíc nebyly naplněny formální požadavky na záznam o uskutečněném telekomunikačním provozu, pročež listiny na číslech listu 84-90 nemohly být hodnoceny jako zákonný důkaz. Jedná se o vadu řízení, kterou nelze odstranit. Tento postup soudu prvního stupně představuje zásah do práva obviněného na základě libovůle soudních orgánů a takto opatřený důkaz je absolutně neúčinný. Dodal, že problematika je daleko komplexnější, neboť se nejedná jen o důkazy primární, ale i o důkazy druhotné, které jsou odvozeny od důkazu primárního, přičemž zmínil teorii „plodů z otráveného stromu“. Navázal, že „za dob minulého režimu“ byly odvozené důkazy, provedené v souladu se zákonem, považovány za účinné a přípustné. Dodal, že toto nejsou pravidla odpovídající principu právního státu.
12. Závěrem shrnul, že absentují důkazy, ze kterých by bylo možno vyvodit, že to byl on, kdo byl na místě činu a způsobil nehodu. Neexistuje jeho pozitivní identifikace. Pouhý předpoklad spojení osoby pachatele s přístrojem, který je fyzicky oddělen od jeho těla, se „podobá spíše špatné science fiction, než objektivní realitě“.
13. S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a napadený rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu dokazování.
14. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný uplatnil, neuvedl žádnou bližší argumentaci, proto se k němu nemůže blíže vyjádřit. Pokračoval, že v dovolání byla uplatněna obhajoba, která nijak nenavazuje na jeho předchozí vyjádření a podání. Nalézací a odvolací soud tak neměly příležitost se touto obhajobou zabývat. Obviněný má nově za to, že výpis telekomunikačního provozu byl důkazem procesně nepoužitelným, a to ze tří důvodů – byl proveden a opatřen z iniciativy soudu, nebyl doplněn nezbytným protokolem a je plodem z otráveného stromu.
15. Pokud dovolatel brojí proti tomu, že předmětný záznam byl opatřen a proveden z iniciativy soudu, brojí tím proti české právní úpravě dokazování v trestním řízení a proti související judikatuře. Státní zástupce má za to, že danou námitkou se nemůže zabývat nejen Nejvyšší soud, ale ani Ústavní soud. Jediným kompetentním adresátem této námitky je zákonodárný sbor. Dovolatel tedy činí v této části dovolání návrhy, které v dovolacím řízení projednány být nemohou. Pokud měl dovolatel za to, že mu soud měl dát za pravdu na základě Úmluvy jakožto mezinárodního předpisu, pak podle ustálené judikatury nelze ani z nadnárodní úpravy dovodit zákaz důkazní iniciativy soudu. K tomu státní zástupce poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 372/03, z něhož vyzdvihl slova, jimiž bylo akceptováno „právo (soudu) provádět důkazy i bez návrhu stran vlastní aktivní činností“. Z odůvodnění rozsudku ESLP ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 35376/97 ve věci Krčmář a další proti České republice je podle státního zástupce patrno, že ani uvedenému soudu nijak nevadí důkazní aktivita českého soudu a zákaz takové aktivity není z kontradiktorního řízení dovozován. Dále se k povaze kontradiktorního řízení vyjádřil Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15, z něhož je zřejmé, že jako důkaz lze použít „stanoviska a důkazy, které si soud opatří z vlastní iniciativy“.
16. Shrnul, že pokud dovolatel dovozuje procesní nepoužitelnost předmětného záznamu ze zákazu důkazní iniciativy soudu, dílem se domáhá změny české právní úpravy a dílem nesprávně vykládá úpravu mezinárodní. Dílem se tak jedná o námitku stojící mimo dovolací důvody a dílem o námitku neopodstatněnou.
17. Pokud dovolatel dovozuje procesní nepoužitelnost předmětného výpisu z absence protokolu, poukázal státní zástupce na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 4 To 3/2001, který se v něm vyjádřil k důkazu záznamem telekomunikačního provozu, protokolu o tomto úkonu a způsobu odstranění případných nedostatků. Dále popsal, že obdobně posoudil absenci takového protokolu také Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 124/21. Státní zástupce navázal, že v souladu s uvedenou judikaturou není protokol nutnou podmínkou užití daného výpisu. Dovolatel mohl reagovat na absenci protokolu již v řízení před nalézacím a odvolacím soudem – požadovat odstranění tvrzeného nedostatku. U hlavního líčení byl stranám předložen mimo jiné také výpis telekomunikačního provozu z č. l. 90, na což strany, vč. obhajoby, reagovaly tak, že nežádají o provedení těchto listinných důkazů a nemají k nim připomínky. Pokud měl dovolatel za to, že také ohledně výpisu podle §88a tr. ř. je nutno per analogiam pořizovat protokol podle §88 odst. 6 tr. ř., měl možnost takový protokol požadovat, což však zjevně v té době nepovažoval za potřebné. I kdyby byla dovolatelem požadovaná analogie přiléhavá, absence protokolu by byla vždy formální vadou odstranitelnou mimo řízení o opravných prostředcích. Nemohlo by se proto jednat o skutečnost, která by mohla založit procesní nepoužitelnost důkazu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Za nejpodstatnější otázku státní zástupce považoval, zda je vůbec dovolatelem uvedená analogie přiléhavá. Zákonodárce zjevně rozlišil dva režimy přístupu orgánů činných v trestním řízení k údajům z telekomunikačního provozu. V §88 tr. ř. je upraven přístup k samotnému obsahu hovorů, naproti tomu v §88a tr. ř. přístup pouze k provozním a lokalizačním údajům. Pokud zde není zjišťován obsah hovorů, pak chybí nejpodstatnější část případného protokolu – obsah provedeného záznamu a uvedení orgánu, který záznam pořídil, neboť podle §88a tr. ř. není žádný záznam pořizován. Měl za to, že dovolatelem požadovaná analogie zde směřuje proti úmyslu zákonodárce rozlišit režimy opatřování údajů podle §88 a §88a tr. ř. tak, aby míře citlivosti údajů odpovídala míra formálních požadavků na užití takových informací jako důkazu. Nakonec odkázal na bod 11. odůvodnění odsuzujícího rozsudku, v němž nalézací soud označil předmětný výpis jako důkaz marginální.
19. Státní zástupce shrnul, že pokud by připustil, že dovolání v této části odpovídá tvrzenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo by zjevně neopodstatněné, neboť rozhodná skutková zjištění nebyla na tomto důkazu založena. I kdyby založena byla, nebyl by na místě analogický požadavek na protokol podle §88 odst. 6 tr. ř. a jeho absence by nezpůsobila procesní nepoužitelnost takového důkazu.
20. Pokračoval, že poslední námitkou dovolatele byl výklad o teorii plodů z otráveného stromu a že dovolatel měl za to, že tato teorie měla být v jeho trestní věci uplatněna. Podle státního zástupce však dovolatel neuvedl jasně, které důkazy představují v dané trestní věci onen otrávený strom a které jsou oním otráveným ovocem. Proto se státní zástupce nemůže k této námitce konkrétně vyjádřit a odkázal pouze na judikaturu touto teorií se zabývající. K tomu poukázal na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Podle něj v této části dovolání odpovídá tvrzenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je však zjevně neopodstatněné.
21. K námitce dovolatele, že pouhý předpoklad spojení mobilního telefonu s tělem obviněného se podobá spíše špatné science fiction, státní zástupce vyslovil, že dovolatel či jeho obhájce patrně míní, že v rozhodné době předal mobilní telefon jiné osobě, která s ním pohybovala. Tím ovšem předbíhá svou obhajobu, když nikdo zatím takové tvrzení nevyslovil, a to ani dovolatel či obhájce u hlavního líčení. Z hlediska dovolání se jedná o neurčitý náznak nějaké budoucí obhajoby, k němuž se není možno blíže vyjádřit.
22. Státní zástupce závěrem shrnul, že konkrétní námitky dovolatele dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem jsou zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
24. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 10 To 134/2022, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
25. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
26. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, když jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
27. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho pod statou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
28. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
Důvodnost dovolání
29. Dovolací námitky obviněného jsou zaměřeny výlučně proti jednomu z provedených důkazů, a to výpisu telekomunikačního provozu telefonního čísla XY, užívaného v době projednávaného skutku obviněným. Jeho procesní použití napadá jako nezákonné, přičemž nepoužitelnost tohoto důkazu dovozuje ze skutečnosti, že byl opatřen soudem prvního stupně z jeho vlastní iniciativy, nebyl opatřen protokolem, který podle jeho přesvědčení podle §88 odst. 6 tr. ř. per analogiam měl být připojen, a v komplexním pohledu jsou druhotné důkazy zatíženy vadou tzv. otrávených plodů z otráveného stromu.
30. Pokud jde o námitku důkazní iniciativy soudů, jako postupu rozporného s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, obviněný vytýká samotné právní úpravě, včetně Listiny základních práv a svobod, nesoulad s odpovídajícím ustanovením Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a s judikaturou ESLP, na kterou poměrně obšírně odkázal. Nejvyšší soud konstatuje, že důkazní iniciativa soudů má oporu v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., podle něhož „[V] řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí“ .
31. Z citovaného je zřejmé, že soud prvního stupně v tomto případě postupoval zcela v souladu s trestním řádem, pokud i bez návrhu stran doplnil dokazování důkazem, který pro své rozhodnutí považoval za potřebný, v podobě výpisu údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu, a učinil tak postupem podle §88a tr. ř. Povinnost soudů doplnit dokazování z vlastní iniciativy podle výše citovaného zákonného ustanovení přitom nelze interpretovat jako rozpornou s Úmluvou ani s rozhodovací praxí ESLP. V této souvislosti je na místě odkázat na již státním zástupcem uvedený rozsudek ESLP ze dne 3. 3. 2000, sp. zn. 35376/97 ve věci Krčmář a další proti České republice, v němž byla kontradiktornost řízení, jako záruka spravedlivého procesu, vymezena tak, že „Účastník musí mít možnost se řádně seznámit s důkazy před soudem, stejně jako musí mít možnost se vyjádřit k jejich vzniku, obsahu a pravosti…“ V odkazovaném případě proto ESLP dovodil, že „právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy vyžadovalo, aby stěžovatelům byla dána příležitost se vyjádřit k listinným důkazům, předloženým na žádost Ústavního soudu státními orgány“ , akceptoval tedy důkazní iniciativu soudu jako souladnou s uvedeným právem. Tyto závěry pak reflektoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15, v němž uvedl „Podle judikatury ESLP je součástí práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy právo na kontradiktorní řízení (adversarial trial, procédure contradictoire). Toto právo podle ESLP znamená, že strany řízení musí mít možnost seznámit se se stanovisky a důkazy, které byly předloženy soudu s cílem ovlivnit jeho rozhodnutí, a vyjádřit se k nim (rozsudek velkého senátu ve věci Vermeulen proti Belgii ze dne 20. 2. 1996 č. 19075/91, §33). Toto právo se vztahuje i na stanoviska a důkazy, které si soud opatří z vlastní iniciativy (rozsudek ve věci Krčmář a další proti České republice ze dne 3. 3. 2000 č. 35376/97, §38 a 40-46)“ . V tomto případě je z protokolu o hlavním líčení ze dne 10. 3. 2022 zřejmé, že zmíněný výpis z telekomunikačního provozu, založený na č. l. 90 byl podle §213 odst. 1 tr. ř. stranám předložen, žádná ze stran o provedení tohoto (ani žádného jiného) listinného důkazu nepožádala ani se k němu nevyjádřila, ač k tomu měla možnost. Postup při provádění napadaného důkazu tak byl v souladu s požadavky, vyplývajícími z výše citovaných rozhodnutí.
32. Ačkoli tedy námitka obviněného v části, v níž se vymezuje proti postupu soudu prvního stupně, který z vlastní iniciativy vyžádal důkaz, který považoval za potřebný, formálně odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v alternativě procesně nepoužitelného důkazu, hodnotil ji Nejvyšší soud na základě výše uvedeného jako zjevně neopodstatněnou. V části, v níž namítá nesprávnost zákonné definice presumpce neviny, obsažené v čl. 40 odst. 2 Listiny, se pak dovolací námitka s vymezením uplatněného dovolacího důvodu míjí. Úprava znění ústavního zákona, jakým Listina je, je zcela mimo rámec přezkumné pravomoci dovolacího soudu.
33. Pokud dovolatel dále namítá procesní nepoužitelnost uvedeného výpisu na základě absence protokolu ve smyslu §88 odst. 6 tr. ř., který měl být v tomto případě analogicky uplatněn, lze i tuto námitku formálně podřadit pod uplatněný dovolací důvod, avšak Nejvyšší soud i ji shledal zjevně neopodstatněnou. Analogická aplikace ustanovení §88 odst. 6 tr. ř. je totiž v tomto případě z povahy vyžadovaného záznamu vyloučena. Soud prvního stupně v této věci vydal příkaz ke zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu v rozsahu výpisu volání, SMS a MMS zpráv, datového provozu, přenosových buněk a doby trvání hovorů. Vyžádal tedy výpis z údajů, kterými operátor disponuje ve vztahu k veškerému telekomunikačnímu provozu, uskutečňovanému jeho prostřednictvím, a které je povinen po dobu stanovenou zákonem č. 127/2005 Sb. o elektronických komunikacích uchovávat. Při vyhotovení výpisu uvedených údajů z databází operátora tak nedochází k záznamu obsahu telekomunikačního provozu, takže nelze vyhotovit „protokol s uvedením údajů o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu, jakož i o orgánu, který záznam provedl“ , jak je vyžadován v ustanovení §88 odst. 6 tr. ř., jehož analogické aplikace se obviněný domáhal. Žádný záznam telekomunikačního provozu totiž v tomto případě prováděn nebyl. Absence protokolu tak pramení z absence samotného úkonu, o němž by měl být takový protokol sepsán. Nemůže se proto jednat o vadu, která by měla zakládat procesní nepoužitelnost výpisu, vyžádaného soudem prvního stupně postupem podle §88a tr. ř.
34. Obviněný dále v rámci své dovolací argumentace poukázal na tzv. teorii otrávených plodů z otráveného stromu, která se má týkat druhotných důkazů, odvozených od důkazů primárních. Tuto svou argumentaci však nijak nerozvinul, když zejména neuvedl, které důkazy ve věci považuje za primární a které za druhotné, ani jak mají být konkrétní důkazy dotčeny uvedenou teorií. Není úkolem ani oprávněním Nejvyššího soudu dotvářet za obviněného dovolací argumentaci. Pokud v této části nebyly dovolatelem žádné konkrétní námitky formulovány, nenaplnil mimořádný opravný prostředek ve vztahu k naznačené argumentaci žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř.
35. K obecné námitce, že zcela absentují důkazy, ze kterých by bylo možno dovodit, že to byl obviněný, kdo byl na místě činu a způsobil nehodu, kterou by v kontextu dovolací argumentace bylo možno hodnotit jako námitku zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění, určujících pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů, dovolací soud konstatuje, že existence podstatného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění soudů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z něj odlišné skutkové a právní závěry, než jak to učinily soudy. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zjevné, že si byl vědom důkazní situace, když v bodech 2. – 7. odůvodnění svého rozsudku rekapituloval obsah jednotlivých důkazů, které provedl v rozsahu dostačujícím pro náležité objasnění věci. Následně v bodech 10. – 13. popsal, jak provedené důkazy hodnotil a k jakým závěrům dospěl. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., a učiněnými skutkovými zjištěními i následnými právními závěry. Nelze tedy tvrdit, že by skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nevybočilo z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž mu nelze vytýkat svévoli. Soud odvolací se pak v odůvodnění svého rozhodnutí zcela jednoznačně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, na které v odstavci 8. svého rozhodnutí odkázal, když se v odstavcích 6. a 7. vypořádal s odvolacími námitkami. Skutková zjištění soudů tedy mají oporu v provedeném dokazování a žádný, tím méně zjevný rozpor zde shledat nelze.
36. K deklarovanému dovolacímu důvodů podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak lze pouze ve stručnosti uvést, že obviněný žádnou argumentaci, která by odpovídala uvedenému dovolacímu důvodu, jak byl vymezen v odstavci 27. tohoto rozhodnutí, neuvedl. Jeho mimořádný opravný prostředek se tak s tímto dovolacím důvodem zcela míjí.
V.
Způsob rozhodnutí
37. Námitky uplatněné obviněným v dovolání tvrzenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v části odpovídají pouze formálně, přičemž v části se s ním míjejí. Deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak žádná námitka neodpovídá. Z důvodů shora rozvedených Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace je v rozsahu podřaditelném pod deklarovaný dovolací důvod zjevně neopodstatněná. Proto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 9. 2022
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Roman Raab