ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.908.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 908/2022-726
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 11. 2022 o dovolání, které podala obviněná D. L. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2022, č. j. 8 To 158/2022-604, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 1 T 73/2020 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 14. 3. 2022, č. j. 1 T 73/2020-510 , byla obviněná D. L. (dále „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 4 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění zmíněného soudu dopustila tím, že
ačkoli si byla vědoma, že rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 24. 6. 2015, č. j. 4 P 21/2012-1925 ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 22. 6. 2017, č. j. 54 Co 709/2015-2191, který nabyl právní moci dne 5. 7. 2017, byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou z 28. 1. 2013, č.j. 4 P 21/2012/955 ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě z 27. 6. 2014, č.j. 54 Co 282/2013-1414, a nově bylo rozhodnuto i o úpravě styku otce J. V., nar. XY, trvale bytem XY, XY, s nezletilým synem AAAAA (pseudonym), nar. XY, trvale bytem XY, XY, tak, že:
„Otec J. V. je oprávněn stýkat se s nezletilým AAAAA
a) vždy v každém sudém týdnu v kalendářním roce od pátku 17:00 hod. do neděle 17:00 hod.
b) - o hlavních školních prázdninách po dobu buď dvakrát dvou na sebe navazujících týdnů nebo tří na sebe navazujících týdnů a jednoho týdne, počínaje vždy sobotou týdne předcházejícího prvnímu týdnu od 10:00 hod. a konče sobotou druhého týdne do 17:00 hod. s tím, že oba bloky prázdninových termínů styku na sebe nebudou navazovat, termín styků je otec povinen sdělit matce vždy nejpozději do 30. dubna toho kterého roku,
- v každém lichém roce od 17:00 hod. dne předcházejícího podzimním prázdninám do 17:00 hod. dne, kterým budou podzimní prázdniny končit.
V případě, že na termín podzimních prázdnin bude bezprostředně navazovat den volna z důvodu státního svátku, je otec oprávněn strávit s nezletilým souvisle dobu styku v době podzimních prázdnin a na ni bezprostředně navazující den volna ve státní svátek a nezletilého matce předat do péče až v den státního svátku v 17:00 hod. V případě, že na termín podzimních prázdnin či na něj bezprostředně navazující státní svátek bude bezprostředně navazovat termín běžného víkendového styku otce s nezletilým, je otec oprávněn strávit s nezletilým souvisle dobu styku v době podzimních prázdnin případně i státního svátku a na ni bezprostředně navazující víkendový styk a nezletilého matce předat do péče až v neděli v 17:00 hod.,
- o vánočních prázdninách v každém sudém roce od 26. prosince 10:00 hod. do 1. ledna 17:00 hod. a v každém lichém roce od 22. prosince 17:00 hod. do 25. prosince 17:00 hod.
- v každém lichém roce od 17:00 hod. dne předcházejícího pololetním prázdninám do neděle 17:00 hod. víkendu navazujícího na pololetní prázdniny
- v každém sudém roce o jarních prázdninách od soboty týdne předcházejícího jarním prázdninám od 10:00 hod. do neděle následujícího týdne do 17:00 hod.
- v každém lichém roce od 17:00 hod. dne předcházejícího velikonočním prázdninám od 10:00 hod. do velikonočního pondělí 17:00 hod.
Po dobu hlavních školních prázdnin, podzimních prázdnin, vánočních prázdnin, jarních prázdnin a velikonočních prázdnin a případných na ně navazujících svátků či víkendových dnů, tak jak jsou vymezeny pod písm. b) se neuplatní úprava styku dle písm. a), a to ani v letech, kdy dle písm. b) styk otce s nezletilým AAAAA není upraven.
Matka je povinna nezletilého AAAAA na styk s otcem připravit a ve stanovenou dobu jej v místě svého bydliště předat, a to včetně průkazu pojištěnce zdravotní pojišťovny a cestovního pasu, a následně jej tamtéž převzít. Otec je povinen nezletilého AAAAA ve stanovenou dobu převzít v bydlišti matky a následně tamtéž ve stanovou dobu odevzdat, a to včetně průkazu pojištěnce zdravotní pojišťovny a cestovního pasu.“
Současně si obžalovaná byla vědoma, že v předcházejícím období byla opakovaně vyzvána v občansko-právním řízení, aby respektovala rozhodnutí ve věci péče o nezletilého AAAAA a to:
- výzvou Obvodního soudu pro Prahu 6, č. j. 39 P 55/2011, ze dne 12. 9. 2011, kterou si převzala dne 30. 9. 2011,
- usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, č. j. 4 P 21/2012-525, ze dne 24. 5. 2012, které nabylo právní moci dne 28. 5. 2012,
- usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, č. j. 4 P 21/2012-977 ze dne 18. 2. 2013, které nabylo právní moci dne 24. 2. 2013,
- usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, č. j. 4 P 21/2012-2712 ze dne 16. 1. 2020, které nabylo právní moci dne 23. 1. 2020,
a v níže uvedených případech jí byla uložena pokuta za nerespektování soudního rozhodnutí a to:
- rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, č. j. 4 P 21/2012-955 ze dne 28. 1. 2013 ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, č.j. 54 Co 282/2013-1414 ze dne 27. 6. 2014, který nabyl právní moci dne 13. 7. 2014,
- usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, č. j. 4 P 21/2012 ze dne 29. 1. 2014 ve znění usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, č. j. 54 Co 229/2014-1436 ze dne 10. 7. 2014, které nabylo právní moci dne 31. 8. 2014,
- usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, č. j. 4 P 21/2012-2305 ze dne 1. 4. 2019, které nabylo právní moci dne 1. 5. 2019,
- usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 12. 2. 2020, č. j. 4 P 21/2012-2741, ve znění usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 29. 4. 2020, č. j. 54 Co 108/2020-2778, které nabylo právní moci dne 28. 5. 2020.
Přesto obžalovaná na ulici XY ve XY a ani na jiném místě nezletilého AAAAA jeho otci J. V. nepředala, i když se tento k převzetí řádně v čase stanoveném v uvedeném soudním rozhodnutí dostavil, čímž tak zmařila styk otce J. V. s nezletilým synem AAAAA, který měl probíhat:
I.
- od 10:00 hod. dne 7. 3. 2020 do 17:00 hod. dne 15. 3. 2020,
- od 17:00 hod. dne 20. 3. 2020 do 17:00 hod. dne 22. 3. 2020,
- od 17:00 hod. dne 3. 4. 2020 do 17:00 hod. dne 5. 4. 2020,
- od 17:00 hod. dne 17. 4. 2020 do 17:00 hod. dne 19. 4. 2020,
II.
- od 10:00 hod. dne 4. 7. 2020 do 17:00 hod. dne 18. 7. 2020,
- od 10:00 hod. dne 8. 8. 2020 do 17:00 hod. dne 22. 8. 2020,
- od 17:00 hod. dne 18. 9. 2020 do 17:00 hod. dne 20. 9. 2020,
- od 17:00 hod. dne 2. 10. 2020 do 17:00 hod. dne 4. 10. 2020 a
- od 10:00 hod. dne 26. 12. 2020 do 17:00 hod. dne 1. 1. 2021,
2. Obviněná byla za tento trestný čin odsouzena podle §337 odst. 4 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písm. b), odst. 3) tr. zákoníku, §68 tr. zákoníku, k úhrnnému peněžitému trestu v počtu 40 denních sazeb ve výši 1.000 Kč (t. j. v celkové výši 40.000 Kč). Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit poškozenému J. V., nar. XY, na náhradě majetkové škody částku ve výši 16.843 Kč.
3. O odvolání obviněné rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 6. 2022, č. j. 8 To 158/2022-604 , jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu podala obviněná prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Barbory Svobodové dovolání, jež opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Úvodem své dovolací argumentace připomněla obviněná průběh trestního řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí, neboť zmínila první tři zprošťující rozsudky soudu prvního stupně, které byly vždy na podkladě odvolání státního zástupce podaného v její neprospěch zrušeny odvolacím soudem. Uvedla též, že odvolací soud ve svém třetím usnesení (ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 8 To 206/2021) rozhodl – vyjma zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí – též podle §262 tr. ř. a přikázal, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. K tomu uvedla, že „ [d]ůvod výše uvedeného postupu odvolací soud spatřuje v tom, že příslušný senát Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou nebyl schopen opakovaně respektovat pokyny odvolacího soudu “. V návaznosti na uvedené zmínila obviněná obsah výrokové části (v pořadí čtvrtého a tentokrát odsuzujícího) rozsudku soudu prvního stupně a způsob rozhodnutí (§256 tr. ř.) odvolacího soudu o něm (dovoláním napadené usnesení), vůči němuž uplatnila dále zmíněné námitky. V samém závěru své argumentace pak uvedla, že „ poukazuje na to, že usnesením Krajského soudu v Brně, č. j. 8 To 206/2021-442 ze dne 23. 11. 2021 došlo k porušení jejích základních práv a svobod, kdy byla odňata svému zákonnému soudci“.
6. K odůvodnění jí uplatněného dovolacího důvodu namítla, že v jejím jednání nelze spatřovat naplnění úmyslu vyžadovaného aplikovanou skutkovou podstatou. Podle jejího přesvědčení je to především nezletilý, kdo nechce s poškozeným trávit čas, neboť poškozený nerespektuje jeho sportovní aktivity (judo), odmítá ho brát na tréninky, závody či soustředění, čímž sabotuje jeho zájem, který je pro nezletilého velmi důležitý. V kontextu judikatury Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 1338/20, I. ÚS 3216/13, III. ÚS 2462/14) je třeba uvést, že ve 12 letech je nezletilý dostatečně vyspělý, aby byl zohledněn jeho názor na trávení času s jeho otcem (poškozeným), přičemž pokud sám odmítá trávit čas s poškozeným, nemohou se prostředky státního donucení stát nástrojem násilné změny projevů jeho osobní vůle. Nejlepší zájem dítěte má přitom vyšší váhu, než ostatní oprávněné zájmy. Dovolatelka dále uvádí 5 termínů vyhrazených ke styku poškozeného s nezletilým, kdy byl poškozený dopředu kontaktován s tím, že nezletilý potřebuje být odvezen na závody. Poškozený až v den závodů nezletilému odpověděl, že jej na závody neodveze, načež byl poškozený informován, že nezletilý bude na závodech (nebude poškozenému k dispozici) a styk může být případně realizován později (a adekvátně prodloužen), o což poškozený neměl zájem. Sám si tedy zmařil styk s nezletilým. Obviněná se snažila najít různé alternativy styku nezletilého s poškozeným, tak aby nezletilý nebyl poškozen v jeho sportovních zájmech, které jsou pro něj vysoce důležité. Poškozený nebyl v tomto ohledu vstřícný. V dalších třech termínech, kdy měl být mařen styk nezletilého s poškozeným, obviněná uvádí, že se tak stalo v souvislosti s jejími obavami o zdraví nezletilého v kontextu nepřehledné situace stran pandemie Covid-19. Jakmile se tato situace ustálila, byla úprava styku respektována. Celkově byl styk poškozeného realizován 243x a pouze 19x k němu za posledních 9 let nedošlo. Poškozený tedy měl dostatečnou možnost vybudovat si vztah s nezletilým.
7. Dovolatelka rovněž poukázala na to, že odvolací soud zjevně neměl znalosti opatrovnického spisu, když spekuloval nad důvodem rozvodu obviněné a poškozeného, ačkoliv tito nebyli nikdy sezdáni. Stejně tak nezohlednil zprávu OSPOD, ze které vyplývá, že obviněná nezletilého proti poškozenému nemanipulovala, kdy sám nezletilý před sociální pracovnicí M. uvedl, že se mu otec nevěnuje, je u něj smutný a přehlížený atd.
8. Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2022, č. j. 8 To 158/2022-604, a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněné vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ta po zrekapitulování dovolacích námitek obviněné uvedla, že byť jejich většina odpovídá jí uplatněnému důvodu dovolání, nelze k obdobnému závěru dospět u námitky, že byla odňata svému zákonnému soudci. Tato námitka totiž měla být přiřazena k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., který je dán, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Uvedená nesprávnost však nemá na dovolání obviněné žádný zásadní vliv, neboť určující je, že obviněná tuto námitku vznesla, nikoliv skutečnost, že ji nevztáhla k příslušnému dovolacímu důvodu.
10. Jestliže dovolatelka zdůrazňuje, že byla odňata svému zákonnému soudci, odkazuje podle státní zástupkyně na to, že došlo k nedůvodné aplikaci ustanovení §262 tr. ř. odvolacím soudem. Bližší argumentaci však k vysvětlení svého názoru neposkytla.
11. Je skutečností, že původně ve věci rozhodujícím samosoudcem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou byl JUDr. Jiří Večeřa, který svými rozsudky opakovaně obviněnou podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťoval návrhu na potrestání pro skutek, kterým měla spáchat přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 4 věta první tr. zákoníku. Je však třeba zdůraznit, že ve všech třech zprošťujících rozsudcích samosoudce JUDr. Jiří Večeřa rozhodoval pouze o jednom neuskutečněném styku, k němuž mělo dojít dne
7. 3. 2020 (rozsudky Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 29. 6. 2020,
sp. zn. 2 T 52/2020, ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 2 T 52/2020 a ze dne 20. 5. 2021,
sp. zn. 2 T 52/2020). Podle hodnocení odvolacího soudu však ke zproštění obžaloby došlo z důvodu, že soud prvního stupně nesplnil požadavky, které zákon klade na soud rozhodující o vině.
12. V usnesení ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. 8 To 328/2020, uložil odvolací soud soudu první instance doplnit dokazování výslechem příslušné sociální pracovnice orgánu OSPOD (H. M.) a zjistit postoj tohoto orgánu. Vytknul tedy soudu prvního stupně, že nepostupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. Ve svém druhém rozhodnutí ze dne 13. 4. 2021, sp. zn. 8 To 60/2021, poukázal na to, že nalézací soud přihlížel i k neprocesním informacím, které jako důkaz nebyly provedeny v souladu s trestním řádem, a vyjádřil přesvědčení, že důkazy byly ze strany soudu prvního stupně hodnoceny vadně. V usnesení ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 8 To 206/2021, však již podle přesvědčení státní zástupkyně vyjma výtek adresovaných soudu prvního stupně přistoupil odvolací soud k tomu, že důkazy provedené nalézacím soudem sám hodnotil, a to v rozporu s obsahem provedených důkazů. V bodě 8. svého rozhodnutí totiž konstatoval, že z obsahu opatrovnického spisu, koneckonců i ze spisu trestního se podává, že obviněná dlouhodobě vyvíjí snahu, aby vztahy nezletilého AAAAA s otcem byly přetrhány, což se jí v podstatě povedlo, neboť vyjádření nezletilého AAAAA na adresu otce nabírají stále větší intenzity a v současné době jsou téměř nenávistné. Za hlavního strůjce tohoto stavu odvolací soud označil obviněnou. Tento závěr však odporuje ve věci provedeným důkazům, přičemž lze poukázat na zhodnocení situace znalkyní PhDr. Jindřiškou Záhorskou, PhD., které je shrnuto v bodě 16. usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 54 Co 108/2020, kde v bodě 16. je přímo konstatováno, že „… pokud jde o specifické okolnosti daného případu …, je to zejména dlouhodobý konfliktní vztah mezi rodiči (a nikoliv jen osobnost některého z nich, resp. výlučné působení jen jednoho z nich), který se projevuje negativním způsobem na psychosociálním vývoji nezletilého, který již vykazuje znaky neurotizace vyplývající právě z konfliktního vztahu rodičů navzájem s tím, že bude-li konflikt rodičů ve stejné intenzitě pokračovat, je podle znalkyně PhDr. Jindřišky Záhorské PhD., pravděpodobné, že neurotické rysy se budou prohlubovat “. Krajský soud v Brně dokonce vytýká obviněné, že nevedla v nízkém věku nezletilého AAAAA k názoru, že otec je pro něj jednou z nejdůležitějších osob v životě. Naopak konstatuje pomstychtivost obviněné vůči bývalému manželovi. V bodě 9. svého rozhodnutí dochází k závěru, že pokud by přistoupil na argumentaci soudu prvního stupně, pak by byl negován rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 4 P 21/2012, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 54 Co 709/2015, jímž bylo rozhodnuto o úpravě styku otce s nezletilým synem. Tento rozsudek právní moci nabyl 5. 7. 2017 a je tedy vykonatelný, a to s ohledem na znění ustanovení §337 odst. 4 věta první tr. zákoníku, Při nerespektování tohoto civilního rozsudku je třeba dovodit trestní odpovědnost vždy. V tomto ohledu odvolací soud poukázal na ustanovení §9 tr. ř., týkající se posuzování předběžných otázek.
13. Důvod ke změně ve věci rozhodujícího samosoudce byl tedy vyvolán tím,
že odvolací soud vyjádřil závazné stanovisko k hodnocení konkrétních důkazů, přičemž následně toto požadoval respektovat jiným samosoudcem nalézacího soudu. Je ovšem otázkou, nakolik uvedená vada zatížila následné rozhodnutí Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, který poté rozhodoval samosoudkyní JUDr. Ilonou Moučkovou. Usnesením jmenovaného soudu ze dne 29. 12. 2021, sp. zn. 1 T 73/2020, došlo podle §20 odst. 1 tr. ř. ke spojení této trestní věci obviněné s dalšími trestními věcmi vedenými u téhož soudu (na obviněnou byly podány tři návrhy na potrestání). První návrh na potrestání ze dne 24. 3. 2020 byl podán pro zmaření jednoho termínu styku, a to od 7. 3. 2020 do 15. 3. 2020. Další návrh na potrestání byl podán dne 1. 6. 2020, a to pro zmařené tři termíny styku. Poslední návrh na potrestání byl podán dne 1. 2. 2021 pro pět zmařených termínů styku. Trestní řízení vedené proti obviněné ve vztahu ke všem podaným návrhům na potrestání bylo spojeno ke společnému projednání a rozhodnutí s tím, že bude vedeno u soudu pod sp. zn. 1 T 73/2020. V novém řízení tedy bylo rozhodováno o podstatně širším rozsahu jednání obviněné, které spočívalo v tom, že v soudem stanovených termínech nepředala syna ke styku s otcem. I pro tento případ je však třeba dospět k závěru, že odvolací soud svým hodnocením důkazů, které požadoval respektovat jiným samosoudcem nalézacího soudu, překročil účel zavedení tohoto zákonného institutu do trestního řádu, neboť hodnocení osoby obviněné jako výlučné strůjkyně daného stavu se logicky vztahovalo ke všem dále posuzovaným případům, stejně jako závěr, že k vyvození trestní odpovědnosti je třeba bezvýjimečně dospět vždy, pokud není respektováno rozhodnutí soudu o úpravě styku s dětmi poté, co proti rodiči, který dítě řádně ke styku nepředává, byla bezvýsledně použita opatření v občanském soudním řízení.
14. V konečném důsledku byla trestní odpovědnost dovolatelky vztahována k celkem devíti případům v roce 2020, kdy nerespektovala soudní rozhodnutí a nezletilého jeho otci ke styku nepředávala, a to i když předtím byla čtyřikrát vyzvána v občanskoprávním řízení, aby rozhodnutí soudu respektovala, přičemž jí současně byla čtyřikrát uložena pokuta za nerespektování soudního rozhodnutí. Ve všech těchto rozhodnutích byla obviněná opakovaně vyzývána, aby soudní rozhodnutí upravující styk nezletilého AAAAA s jeho otcem dodržovala, přičemž byla upozorněna, že vydání syna ke styku mohou zabránit pouze závažné zdravotní důvody na straně nezletilého, navíc potvrzené pediatrem.
15. V této souvislosti je možné připomenout, že obviněná byla v roce 2012
za obdobné chování spočívající v maření styku otce s nezletilým AAAAA projednávána v trestním řízení, kde její vina byla shledána, avšak soud upustil od jejího potrestání. Pro porušení povinnosti dodržení styku otce s nezletilým byla potrestána i v rámci přestupkového řízení, a to u Městského úřadu ve Žďáru nad Sázavou.
16. Dovolatelka dále namítá, že nenaplnila subjektivní stránku přisouzených trestných činů, tedy dvojnásobného přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 4 věta první tr. zákoníku, neboť pokud nebyl realizován styk otce se synem v rozsahu, jak byl stanoven soudem, vždy to mělo legitimní důvod, který spočíval buď ve sportovních aktivitách nezletilého, případně ve výjimečné situaci, kdy počátkem pandemie v souvislosti s rozšiřováním viru Sars-Cov2 na území České republiky nebylo zřejmé, jakým způsobem se pandemická situace vyvine.
17. Trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 4 tr. zákoníku chrání výkon rozhodnutí orgánů veřejné moci ve věcech péče o nezletilé děti a postihuje jednání, kterým pachatel i přes předchozí bezvýsledně použitá opatření v občanském soudním řízení směřující k výkonu rozhodnutí porušuje své povinnosti vyplývající z takových rozhodnutí. Ve vztazích mezi bývalými či rozvádějícími se manželi (případně partnery) se často objevují neshody ohledně rozsahu péče o společné nezletilé dítě, přičemž výjimkou nejsou ani situace, kdy jeden z rodičů, kterému zpravidla bylo dítě svěřeno do péče, bez vážného důvodu brání druhému rodiči ve styku s ním. Takové chování je z hlediska zájmu dítěte a rodičovských práv dotčeného rodiče zcela nepřijatelné a má velmi závažný negativní dopad na vztahy mezi rodiči a dítětem. Proto je v rovině trestního práva nezbytné na popsaná jednání odpovídajícím způsobem reagovat a vyváženě uplatnit trestní represi a prevenci při ukládání trestních sankcí tak, aby byl naplněn účel trestu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1392/2017). Závěr soudů obou stupňů o tom, že obviněná naplnila jak objektivní, tak subjektivní stránku přisouzených trestných činů zpochybňovat nelze. Pokud jde o subjektivní stránku, je třeba souhlasit s tím, že věděla, že svým jednáním porušuje rozhodnutí soudu o výchově svého nezletilého syna, přičemž si byla vědoma i toho, že toto jednání je trestné, neboť pro ně byla v minulosti již stíhána.
18. Důvody, kterými obviněná zpochybňuje subjektivní stránku svého trestného jednání, je však podle státní zástupkyně možné zvažovat v rámci zásady subsidiarity trestní represe, jejíž užití soudy obou stupňů bez dalšího ve věci vyloučily.
19. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že v zájmu dítěte zpravidla
je, aby bylo v péči obou rodičů, kde každý z nich poskytuje dítěti láskyplnou péči
a každý svým dílem přispívá k osobnostnímu vývoji dítěte (viz nález ze dne
28. 7. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1328/2020). Posuzovaná trestní věc je však značně specifická, přičemž ze způsobu, jakým otec uplatňuje své právo na styk s dítětem, je možné dovodit, že vždy nerespektuje zájem dítěte, neboť mu nejde o naplnění obsahu jeho rodičovského práva, tedy vykonávat a poskytovat synovi láskyplnou péči a přispívat k jeho osobnostnímu vývoji, ale pouze trvá na striktním plnění soudem stanoveného styku, byť by byl i srozuměn s tím, že tím způsobí frustraci nezletilého, který by se chtěl zúčastnit sportovních aktivit. Za vadný je v této souvislosti možné označit názor soudu prvního stupně vyjádřený v bodě 41. jeho rozhodnutí, že zájmy nezletilého AAAAA, které obviněná opakovaně předestírá na svoji obhajobu, by měl zvážit ve svých rozhodnutích soud opatrovnický, přičemž trestní soud pak řeší trestně právní důsledky nastalé v souvislosti s takovým jednáním spočívajícím v maření výkonu takového rozhodnutí, s tím že jediným řešením daného stavu je uplatnění trestní represe. Uvedená okolnost, tedy zájem dítěte, by totiž měla být posuzována i v trestně právní rovině, neboť nelze přijmout tezi, že by v případě trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 4 tr. zákoníku bylo vyloučeno užití zásady subsidiarity trestní represe, a to z toho důvodu, že použití mírnějších prostředků občanského práva je zde podmínkou trestnosti.
20. Právě v mezích zásady subsidiarity trestní represe je třeba zvážit, zda obviněná bez vážného důvodu bránila poškozenému ve vztahu se synem AAAAA. Sám nalézací soud ve svém rozhodnutí v bodě 46. konstatoval, že vnímá vzájemně negativní a nevraživé vztahy mezi rodiči, kdy obviněná otci klade jednostranné požadavky na změnu termínu ve styku s otcem, který ke zklidnění situace nepřispívá, neboť vždy už předem avizuje, že nehodlá žádnému návrhu obviněné ohledně úpravy styku vyhovět. Nalézací soud rovněž konstatoval, že komunikaci otce už v tak dost napjaté atmosféře lze považovat za minimálně provokující. Je zjevné, že otec zjevně přehlíží sportovní aktivity nezletilého a trvá za každou cenu na respektování soudního rozhodnutí, přičemž tak preferuje termín styku a staví se proti zájmu dítěte, který by měl být pro otce stěžejní. V posuzované trestní věci není možné dospět k závěru, že by obviněná měla a priori negativistický postoj ke kontaktům otce
se synem, případně že by cíleným programováním nezletilého způsobila jeho zamítavý postoj k otci. Právě zde je třeba vyzdvihnout, že součástí úvah o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe by mělo být posouzení rodinné situace, včetně jejího vývoje, přičemž pozornost by měla být věnována osobním poměrům, situaci a zejména potřebám dítěte. Je totiž možné, že důvody, které postačují k opakovanému použití opatření v občanském soudním řízení směřující k výkonu rozhodnutí soudu nebo soudem schválené dohody o výchově nezletilých dětí, včetně úpravy styku s dítětem, nejsou takové povahy, aby muselo dojít k uplatnění trestní represe.
21. V dané věci byla zaznamenána neschopnost rodičů se na čemkoliv ohledně nezletilého smysluplně domluvit, což má na nezletilého nezanedbatelný psychický dopad. V této situaci není pochyb o tom, že cestou řešení v takovém případě je dodržování soudních rozhodnutí. Na druhou stranu je však třeba zvážit, že v běhu rodinného života se vždy mohou vyskytnout situace, kdy je třeba dobu styku nějakým způsobem upravit. V posuzované trestní věci ani místně příslušný OSPOD neshledal bezvýchodnost dané situace pouze v důsledku jednání obviněné, neboť i sociální pracovnice konstatovala, že je běžné, aby se zájmům dítěte vyšlo vstříc. Z dokazování v této věci však vyplynulo, že vždy pokud z důvodu sportovních aktivit nebo z jiných důvodů obviněná neumožnila styk otce se synem, nabídla otci náhradní termín ke styku, případně jinou formu styku, tedy mařila výkon soudního rozhodnutí nikoliv v tom smyslu, že by bránila kontaktu otce se synem, pouze navrhovala, aby se tento styk uskutečnil v jiné době nebo jinak než osobním kontaktem, případně navrhovala, aby otec respektoval synovo přání a jel s ním na závody, což obviněný činil pouze zřídka. V těchto konkrétních souvislostech se jeví využití zásady subsidiarity trestní represe jako odpovídající zjištěným skutečnostem.
22. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2022, sp. zn. 8 To 158/2022, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 14. 3. 2022, sp. zn. 1 T 73/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž by došlo zrušením pozbyla podkladu, a dále podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je třeba rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
24. Dovolací soud na podkladě posouzení podaného dovolání neshledal zákonný důvod k tomu, aby ve věci rozhodl způsobem navrženým dovolatelkou a státní zástupkyní. Nemožnost takového rozhodnutí je dána nutností respektování zákonné úpravy řízení o dovolání, z níž plyne, že zákon toto řízení nekoncipuje jako plnohodnotný třetí stupeň trestního řízení, v němž by se uplatňovaly stejné zásady a principy jako v řízeních předcházejících nabytí právní moci meritorního rozhodnutí. Zejména je nutné zdůraznit, že v řízení o dovolání se neuplatňuje revizní princip, z čehož plyne, že to není dovolací soud, kdo by měl z vlastní iniciativy na podkladě podaného dovolání vyhledávat případné vady napadeného rozhodnutí, případně námitkám dovolatelem uplatněným přisuzovat jiný právní význam, než který jim tento přiznal při jejich formulaci. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyjádřil, že jeho úkolem není za dovolatele jeho námitky formulovat či dotvářet, neboť na něm samotném (dovolateli), resp. v případě obviněného na jeho obhájci, jako osobě právně erudované, je, aby koncipoval své dovolání způsobem, který mu umožní dosáhnout jím požadovaného rozhodnutí dovolacího soudu. Právě z důvodu vyšší odborné náročnosti kladené na tento opravný prostředek zákon stanoví povinné zastoupení obviněného obhájcem, neboť procesně účinným způsobem může dovolání podat jen jeho prostřednictvím [§265d odst. 2 věta první tr. ř.].
25. Ke zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí postupem podle §265k odst. 1 tr. ř. dochází tehdy, [s]hledá-li Nejvyšší soud, že podané dovolání je důvodné. Takový způsob rozhodnutí dovolacího soudu je podmíněn zjištěním o vadnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, jež může být učiněno pouze na podkladě jeho přezkoumání postupem upraveným v §265i odst. 3 tr. ř.. K němu Nejvyšší soud přistoupí tehdy, neodmítne-li dovolání podle některé alternativy upravené v §265i odst. 1 tr. ř. Z logické návaznosti uvedených ustanovení plyne, že ke zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí může dojít jen tehdy, pokud Nejvyšší soud zjistí (nyní odhlížeje od ostatních podmínek, jimiž jsou podání dovolání oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě, vůči rozhodnutí, jež lze tímto mimořádným opravným prostředkem napadnout, atd.), že dovolatel
a) zvolil příslušné vadě odpovídající dovolací důvod, který opřel o důvodně vznesené relevantní (a nikoli zjevně neopodstatněné) námitky, nebo
b) alespoň uplatnil takové věcně opodstatněné námitky, které některý zákonem upravený, leč jím explicitně nevznesený dovolací důvod naplňují.
26. K přezkoumání dovoláním napadeného rozhodnutí Nejvyšším soudem dochází (§265i odst. 3 tr. ř.) v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání , z čehož plyne, že toliko námitky uplatněné dovolatelem v jeho řádně podaném dovolání (tedy jen v těch podáních, která jím byla učiněna v rámci zákonem stanovené lhůty) a nikoli snad i výhrady zmíněné vůči dovoláním napadenému rozhodnutí státním zástupcem v jeho vyjádření k dovolání obviněného, mohou být předmětem posouzení dovolacím soudem. Vyjádřeno jinak, případné rozvinutí dovolacích námitek či přisouzení jim jiného (od dovolatele odlišného právního) významu státním zástupcem v jeho písemném vyjádření k dovolání obviněného je z pohledu rozhodování dovolacího soudu zcela irelevantní. Nevyužití možnosti napadnout rozhodnutí dovoláním podaným nejvyšším státním zástupcem nelze nahrazovat formulací výhrad k němu ve vyjádření státního zástupce k dovolání obviněného spojenou s návrhem na zrušení napadeného rozhodnutí. K němu může Nejvyšší soud přistoupit výhradě na podkladě námitek obsažených v dovolání. Stejně tak, jak již bylo zmíněno, není na dovolacím soudu, aby vstupoval do řízení na straně dovolatele tím, že bude napravovat jeho argumentační pasivitu, sám bude aktivně vyhledávat v posuzovaném případě námitky, o něž se dovolatele při formulaci svého dovolání neopírá, ač by mohly svědčit v jeho prospěch, či že bude samostatně vyhledávat argumenty na jejich podporu.
27. Uvedená východiska aplikovaná ve věci posuzované vedla Nejvyšší soud k vydání odlišného (odmítavého), než dovolatelkou a státní zástupkyní požadovaného rozhodnutí, a to z níže uvedených důvodů.
K možnostem obviněné napadnout rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska dovolacích důvodů
28. Dovolání jako značně formalizovaný (mimořádný) opravný prostředek neumožňuje dovolateli vytýkat jakékoli vady jím napadeného rozhodnutí, neboť zákon v ustanovení §265b tr. ř. upravuje taxativní výčet dovolacích důvodů. Ten je však poměrně široký, zvláště pak poté, co byl s účinností od 1. 1. 2022 rozšířen katalog dovolacích důvodů o nově formulovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a umožňuje dovolateli vznést značné množství výhrad proti pravomocnému rozhodnutí. Je pak zcela na dovolateli, v jakém rozsahu k ochraně svých práv zákonnou úpravu využije.
29. V souladu s obsahem dovolání (§265f tr. ř.), mimo jiných požadavků, obviněná při vymezení toho, z jakých důvodů usnesení odvolacího soudu napadá, explicitně uplatila pouze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byť se jí nabízela možnost vznést i další dovolací důvody [zejména s ohledem na způsob rozhodnutí odvolacího soudu o jejím odvolání dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.]. Dovolací soud proto své vyjádření stran důvodnosti jejího dovolání činí (níže bod 34. a násl.) z pohledu posouzení, zda nedošlo k pochybení při hmotně právní subsumpci soudy zjištěného skutku pod příslušné ustanovení trestního zákoníku, přičemž však (a to nejprve – viz body 30. až 33.) reaguje i na tu část dovolání, která by (ovšem pouze za splnění určitých skutečností) mohla svědčit i o uplatnění dalšího dovolacího důvodu.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
30. Obviněná tento dovolací důvod explicitně nevznesla. Uvedená okolnost by sama o sobě nemusela vést k závěru o nemožnosti dovolacího soudu zabývat se otázkou případné existence vady řízení, která by jej obsahově naplnila, neboť v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se uplatňuje i takový, zájmy dovolatele zohledňující přístup, který spočívá v tom, že je za uplatnění příslušného dovolacího důvodu považováno i jeho pouhé obsahové vymezení dovolacími námitkami, tedy bez nutnosti jeho explicitního označení. Ve věci posuzované však takový přístup není odůvodněn.
31. Nejvyšší soud se neztotožňuje s tvrzením státní zástupkyně obsaženým v jejím vyjádření k dovolání obviněné, že „ určující je, že obviněná tuto námitku vznesla nikoliv skutečnost, že ji nevztáhla k příslušnému dovolacímu důvodu “. Sama státní zástupkyně si je totiž vědoma toho, že obviněná „ [b]ližší argumentaci však k vysvětlení svého názoru neposkytla“. Na rozdíl od státní zástupkyně, která poměrně velmi podrobně poukázala na důvody, pro něž přistoupil odvolací soud k trojímu zrušení zprošťujících rozsudků, a která přistoupila ke zhodnocení třetího kasačního rozhodnutí jako odporujícího zákonné úpravě, obviněná žádnou konkrétní výhradu, která by měla vést k závěru, že svou dovolací argumentací obsahově vymezila jí explicitně neuplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., nevznesla. Jak již Nejvyšší soud uvedl v části II. odůvodnění tohoto usnesení, obviněná se omezila na strohé konstatování průběhu předcházejícího řízení, aniž by mu vytkla vady, které by zakládaly důvod pro konstatování, že svými námitkami obsahově vymezila naplnění zvažovaného dovolacího důvodu. Ve svém dovolání totiž uvedla pouze to, že odvolací soud aplikaci §262 tr. ř. odůvodnil neschopností soudu prvního stupně respektovat pokyny odvolacího soudu a posléze (v závěru odvolací argumentace), že odkazovaným rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jejich základních práv a svobod, kdy byla odňata svému zákonnému soudci.
32. Obsah dovolání obviněné tak podle zjištění Nejvyššího soudu znemožňuje učinění závěru dovozovaného státní zástupkyní, že dovolatelka pro dovolací soud závazným, resp. ještě přípustným a tudíž i procesně účinným (z hlediska uplatňujícího se materiálního náhledu při posuzování daného podání nesplňujícího v úplnosti požadavky formulované v §265f tr. ř.) způsobem vznesla zvažovaný dovolací důvod. Samotná aplikace §262 tr. ř. odvolacím soudem a pouhý poukaz obviněné, že k odnětí věci doposud rozhodujícímu samosoudci došlo pro jeho neschopnost respektovat pokyny odvolacího soudu, totiž neodůvodňuje její tvrzení o porušení jejího práva na zákonného soudce. Obsahová nedostatečnost dovolání obviněné posuzovaná z tohoto úhlu pohledu (tj. zda podání vyhotovené její obhájkyní umožňuje učinění závěru, že dovolatelka svou dovolací argumentací uplatnila i další dovolací důvod) totiž tkví v tom, že – na rozdíl od vyjádření státní zástupkyně – nevymezuje žádnou vadu, která by měla být spojena s aplikací §262 tr. ř. odvolacím soudem. V uvedeném směru je třeba konstatovat, že (obecně vyjádřeno) odůvodněná aplikace citovaného ustanovení nezakládá existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., případně porušení základních práv a svobod obviněného.
33. Jak již bylo uvedeno, Nejvyšší soud jako soud dovolací není oprávněn k tomu, aby na základě formulací dovolatele, která neústí v konkrétně dovozovaný závěr, takový závěr (byť případně odůvodněný a mu svědčící) za něj formuloval, a to na základě vlastních poznatků nabytých z příslušného trestního spisu. Vztaženo na posuzovanou věc to znamená, že neuplatnila-li obviněná ve svém dovolání nic z toho, o co se opírá státní zástupkyně ve svém vyjádření (výše body 11. až 13.), nepřísluší Nejvyššímu soudu posuzovat správnost postupu odvolacího soudu při aplikací §262 tr. ř. v jeho třetím kasačním usnesení. Je to dáno tím, že zvažovaný dovolací důvod nebyl obviněnou (ani z hlediska materiálního posuzování) uplatněn a přezkum napadeného rozhodnutí, resp. řízení mu předcházející, Nejvyšším soudem ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. tak nebyl vyvolán. Jak již plyne z výše uvedeného, takový přezkum z povahy věci nemůže vyvolat argumentace obsažená ve vyjádření druhé procesní strany k podanému dovolání (ve věci posuzované výše odkazované skutečnosti zmíněné ve vyjádření státní zástupkyně k dovolání obviněné).
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř
34. Tento dovolací důvod obviněná uplatnila proto, že má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněná veškerou svou dovolací argumentaci staví na tvrzení, že „ v jejím jednání rozhodně nelze spatřovat úmysl“ , resp. že „ nelze dospět k závěru, že … úmyslně zmařila styk poškozeného s nezletilým“. V dané souvislosti sice správně poukazuje na to, že přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 4 věty první tr. zákoníku je úmyslným trestným činem, avšak v následné argumentaci, která obsahově odpovídá obhajobě jí uplatněné v řízení před oběma soudy nižších stupňů, prezentuje různé skutkové okolnosti či modifikuje hodnocení důkazů a až sekundárně dovozuje nedostatek naplnění obligatorního znaku subjektivní stránky (zavinění ve formě úmyslu) aplikované skutkové podstaty.
35. Ani tímto způsobem však obviněná nevyvrací závěr soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil odvolací soud, který zamítl odvolání obviněné, o prokázání jejího přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. ř. Se závěrem soudů o naplnění všech zákonných znaků přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, jímž byla dovolatelka uznána vinnou, se ztotožnila i státní zástupkyně. Ta ve svém vyjádření důvodně uvedla, že „ [z]ávěr soudů obou stupňů, že obviněná naplnila jak objektivní, tak subjektivní stránku přisouzených trestných činů zpochybňovat nelze“, přičemž ve vztahu k zavinění obviněné zmínila, že „ je třeba souhlasit s tím, že věděla, že svým jednáním porušuje rozhodnutí soudu o výchově svého nezletilého syna, přičemž si byla vědoma i toho, že toto jednání je trestné, neboť pro ně byla v minulosti již stíhána“.
36. Dovolací soud v argumentaci obviněné obsažené v jejím mimořádném opravném prostředku nenachází ničeho, co by soudy vyslovený závěr o úmyslné povaze jejího jednání mělo zpochybnit. Obviněná totiž svými námitkami nezpochybnila to, co je z hlediska naplnění zákonného znaku vymezujícího úmyslnou formu zavinění, resp. úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který u ní byl soudy nižších stupňů shledán, vyžadováno, tedy že
· věděla, že způsobem uvedeným v trestním zákoně – poté, co proti němu byla bezvýsledně použita opatření v občanském soudním řízení směřující k výkonu rozhodnutí soudu … včetně úpravy styku s dítětem, maří výkon takového rozhodnutí , tedy neplněním soudního rozhodnutí vymezujícího styk otce s nezletilým, a to přes dříve vůči ní použitá opatření vydaná v občanském soudním řízení směřující k dosažení tohoto cíle – způsobí porušení nebo ohrožení zájmu chráněného takovým zákonem (zájem na řádném výkonu soudního rozhodnutí upravujícího styk rodiče s dítětem) a že
· takový následek způsobit chtěla.
37. Obviněná se svými námitkami, které se staly předmětem vyhodnocení zejména ze strany soudu prvního stupně, snaží dovolací soud přesvědčit o absenci svého zavinění v zákonem vyžadované formě, avšak z důvodů vyloženého (vyjma odkazu na předchozí odsouzení pro čin obdobné povahy nelze odhlížet od toho, že se jednání zakládající další skutek dopouštěla přesto, že vůči ní již bylo trestního stíhání vedeno) nelze k takovému závěru dospět.
38. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je podstatné, že dovolatelka v souvislosti se svými námitkami nespojuje žádnou právní argumentaci, která by měla vést k závěru, že se domáhá uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Její součástí totiž není žádné konstatování toho, že skutečností jí uváděné mají svědčit o tom, že při formálním naplnění zákonných znaků přečinů, jimiž byla uznána vinnou, je společenská škodlivost jejího činu vně typové škodlivosti (pod její dolní hranicí) uvedeného přečinu, což by mělo odůvodnit postup podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
39. Na tomto místě musí Nejvyšší soud opakovat, že mu nepřísluší, aby konkrétním námitkám dovolatele přisuzoval jiný význam, jak to činí ve svém vyjádření státní zástupkyně, než který ve svém dovolání sám vyjádřil. Jak již bylo zmíněno, obviněná opakovaně namítla nedostatek subjektivní stránky trestného činu, tj. pro nenaplnění všech zákonných znaků daného přečinu, přičemž nikde nevyjádřila své přesvědčení, že její trestní odpovědnost by neměla být dovozena z jiného důvodu, tj. v důsledku aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku, resp. z důvodu nutnosti prosazení zásady subsidiarity trestní represe. Není sporu o to, že postup podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, tj. nevyvození trestní odpovědnosti pachatele z důvodu uplatnění zásady subsidiarity trestního práva, je odlišný od řešení spočívajícího v tom, že obviněný není shledán trestně odpovědný proto, že ve vztahu ke skutku, kladnému mu za vinu, nebylo prokázáno zákonem požadované zavinění. Z těchto důvodů nemohl dovolací soud přistoupit k posuzování věci ve smyslu předestřeném ve vyjádření státní zástupkyně a na podkladě její (a nikoli dovolatelčiny) argumentace přistoupit k požadované kasaci napadeného rozhodnutí.
40. Jakkoli by proto některé úvahy přednesené státní zástupkyní mohly být považovány za aplikovatelné ve věci posuzované (samozřejmě s důsledným posouzením jejich opory v provedeném dokazování), nemohly být vůbec předmětem hodnocení dovolacího soudu, neboť se nestaly součástí dovolací argumentace obviněné. Jak již bylo uvedeno výše, k přezkumu podle §265i odst. 3 tr. ř. dochází jen na podkladě námitek vtělených do dovolání, a to námitek, jejichž obsah a právní vyznění nemůže dovolací soud sám odlišně vymezovat od jejich obsahového vyznění formulovaného dovolatelem.
V.
Způsob rozhodnutí
41. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněné plyne, že dovolací argumentace obviněné není podřaditelná pod jí uplatněný důvod dovolání, neboť jí dovozovaná neexistence úmyslné formy zavinění a tím nedostatek subjektivní stránky přečinů, jimiž byla shledána vinnou, je budována na jejích vlastních skutkových tvrzeních a nikoli na základě těch zjištění soudů vyjádřených v rozsudku soudu prvního stupně, které se staly předmětem hmotně právní kvalifikace. Obviněná se svými skutkovými námitkami s obsahovým zaměřením uplatněného dovolacího důvodu [§265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] rozešla. Protože jí vznesený dovolací důvod nebyl naplněn, nemohl dovolací soud přistoupit ke zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí.
42. Ke kasaci jí napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo z výše vyložených důvodů dojít ani na podkladě dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť ten obviněná ve své podstatě (a to ani obsahovým vymezením svých výhrad) vůbec nevznesla. Stejně tak nebylo možno přistoupit ke zrušení napadeného usnesení ani z důvodu porušení základních práv a svobod dovolatelky, neboť ani k dovození takového závěru opřeného o zjištění o jejím odnětí zákonnému soudci neposkytla dovolací argumentace obviněné svůj podklad.
43. Způsob nastavení jednotlivých opravných prostředků a důvodnost jejich užití v závislosti na jejich právním vymezení je třeba respektovat. Na podkladě dovolání, které k tomu nevytváří patřičný podklad, si nemůže Nejvyšší soud osobovat právo napravit případnou vadu zatěžující napadené rozhodnutí či řízení mu předcházející. Jinak řečeno, pokud dovolatel příslušnou vadu sám neidentifikuje a své dovolání řádně neodůvodní, nemůže ji Nejvyšší soud v řízení o dovolání napravit, a to ani tehdy, kdyby ji sám zjistil či na ni poukázala druhá procesní strana ve svém vyjádření k podanému dovolání.
44. Z důvodů výše vyložených rozhodl Nejvyšší soud o dovolání obviněné způsobem uvedeným v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné .
45. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 11. 2022
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu