ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.989.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 989/2022-279
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 11. 2022 o dovolání, které podal obviněný M. M. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2022, č. j. 13 To 173/2022-258, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 4 T 39/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 1. 6. 2022, č. j. 4 T 39/2022-226 , byl obviněný M. M. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 13. 6. 2021 v době od 17:45 do 18:30 hodin v obci XY, okres Kolín, na veřejnosti přístupném fotbalovém hřišti, nejméně před pěti osobami, přistoupil k poškozenému M. K., narozenému XY, levou rukou jej chytil za rameno, otočil k sobě čelem a úmyslně jej udeřil pěstí pravé ruky do levé části obličeje, v důsledku čehož poškozený M. K. upadl na zem, ztratil vědomí a utrpěl dvojitou zlomeninu dolní čelisti mezi 2.-3. zubem vpravo a v místě kloubního výběžku vlevo, což si vyžádalo lékařské ošetření v podobě operačního zákroku spočívajícího v repozici zlomeniny a fixaci dolní čelisti pomocí titanových minidlah s nitrokostními šrouby, v důsledku čehož byl poškozený podstatně omezen na běžném způsobu života po dobu minimálně od 13. 6. 2021 do 16. 7. 2021.
2. Obviněný byl za tyto přečiny odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 16 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví náhradu škody ve výši 39.510 Kč.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 7. 2022, č. j. 13 To 173/2022-258 , jímž ho podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. et Mgr. Bedřicha Fialy dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení. Úvodem obviněný sdělil, že jednal v nutné obraně, když odvracel nebezpečí, které hrozilo svědkyni N. V. Usnesení odvolacího soudu považuje za nepřezkoumatelné, neboť se s jeho námitkami nevypořádalo.
5. Konkrétně namítl, že se měl soud prvního stupně zabývat otázkou excesu z nutné obrany. Jeho způsob obrany nelze považovat za zjevně nepřiměřený vzhledem k nepoměru tělesných propozic mezi ním a poškozeným. Poškozený působil opile a agresivně a navíc měl v ruce láhev, kterou mohl použít jako zbraň. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že obránce může použít i útok intenzivnější a způsobit útočníkovi těžší újmu, než jaká by hrozila. Poukázal na bod 33. rozsudku nalézacího soudu, kde tento připustil, že se dovolatel mohl domnívat, že dojde ze strany poškozeného k ataku. V souladu se zásadou in dubio pro reo to hovoří v jeho prospěch. Soud prvního stupně měl proto posoudit, zda se z jeho strany nejednalo o skutkový omyl. Pokud by neměl být obžaloby zproštěn, měla být věc posouzena podle §148 tr. zákoníku.
6. Ve vztahu ke kvalifikaci podle §358 tr. zákoníku namítl, že z rozsudku nalézacího soudu nevyplývá závěr, že by jeho jednání závažným způsobem narušilo klid a veřejný pořádek.
7. Za hrubé porušení procesních předpisů označil využití záznamů o podaných vysvětleních jednotlivých svědků při hodnocení důkazů odvolacím soudem. Za zásadní pochybení považuje hodnocení výpovědi poškozeného a „jeho svědků“ J. a H., přičemž poukázal na rozpory v jejich výpovědích. Vyjádřil také nespokojenost, že soudy vůbec nepřihlédly k tomu, že je slušný a bezúhonný člověk. Závěrem dovolatel poukázal na přístup odvolacího soudu, který nevyhověl žádosti jeho obhájce, aby z důvodu jeho dovolené odročil veřejné zasedání.
8. Závěrem obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2022, č. j. 13 To 173/2022-258 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 1. 6. 2022, č. j. 4 T 39/2022-226 v celém rozsahu zrušil, nebo aby ho svým rozsudkem zprostil obžaloby.
9. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem připustil, že námitky obviněného lze v zásadě přiřadit pod uplatněné dovolací důvody, avšak nejsou opodstatněné. Upozornil, že z hlediska skutkových závěrů soudů, jež se týkají inkriminovaných deliktů, resp. fyzického střetu, jeho průběhu a doprovodných okolností, existují dostatečné a spolehlivé usvědčující důkazy v podobě výpovědí poškozeného a svědků J., H. a R., se kterými korespondují závěry znaleckého zkoumání a lékařské zprávy. Pakliže je obsah usvědčujících důkazů porovnán se skutkovými zjištěními, jež učinily ve věci činné soudy, je zřejmé, že mezi nimi neexistuje žádný, natož extrémní rozpor. Skutečnost, že obviněný v daném místě a čase napadl poškozeného, kterému způsobil soudy popsaná poranění, byla prokázána bez důvodných pochybností; nedošlo tedy ani k porušení zásady in dubio pro reo .
10. Pakliže skutková zjištění soudů netrpí zjevnými rozpory ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí být právě tato skutková zjištění předmětem posouzení správnosti právní kvalifikace. Výhradu, že obviněný jednal v nutné obraně podle §29 tr. zákoníku, neboť bránil před útokem poškozeného N. V., je nutno odmítnout, protože rozhodná skutková zjištění soudů neobsahují nic o tom, že by N. V. čelila napadení ze strany poškozeného. Obviněný tudíž nebyl oprávněn k jednání v nutné obraně v její prospěch – neexistuje-li útok či jeho přímá hrozba, nelze jednat v nutné obraně. Základní podmínka nutné obrany nemůže být při absenci útoku splněna. Na podkladě toho lze označit za nepřiléhavé navazující námitky obviněného, podle nichž jeho obranná reakce nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, nebo že mělo být přihlédnuto k excesu z limitů nutné obrany. Při absenci útoku nemají tyto námitky žádné opodstatnění.
11. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce, že obviněný případně jednal ve skutkovém omylu, resp. v putativní nutné obraně. Okresní soud sice hypoteticky (a poněkud nešťastně, jak správně uvedl soud krajský) zmínil, že se obviněný „ mohl domnívat … že může dojít … k nějaké formě ataku “, nicméně současně konstatoval, že nelze uzavřít, že by existovalo reálné nebezpečí. Podle okresního soudu se chtěl obviněný poškozenému pomstít s ohledem na předchozí slovní rozepře. Již tato skutková zjištění vylučují hodnotit jednání obviněného jako putativní nutnou obranu. Navíc obviněný mohl situaci svými smysly bez překážky vnímat, tudíž nemohl registrovat žádné objektivní okolnosti skutečně nasvědčující tomu, že poškozený fyzicky napadne N. V. Jinak řečeno, při absenci objektivních okolností značících fyzický útok na N. V., se obviněný nemohl subjektivně domnívat, že jmenovanou kdokoliv fyzicky napadá.
12. K výhradě obviněného týkající se úředních záznamů státní zástupce uvedl, že ač o nich krajský soud určitou zmínku učinil, nebyly podkladem pro výrok o vině tyto úřední záznamy, nýbrž řádně provedené důkazy, použitelné v řízení před soudem.
13. K výtce, že nedošlo k narušení klidu a veřejného pořádku, jen stručně uvedl, že tento následek je více než evidentní. Fyzické a nadto poměrně zákeřné napadení jiného člověka před dalšími diváky sportovního utkání ruší nejen klid diváků, ale i veřejný pořádek bez jakékoliv pochyby. Zásadně totiž odporuje pravidlům občanského soužití, narušuje bezpečnost akce jako takové, jakož i bezpečnost a klid jednotlivých návštěvníků akce. Dotčen tak není jen napadený, nýbrž sportovní událost jako taková, a to včetně jejích návštěvníků.
14. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
16. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku vznesl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé a třetí alternativě, tedy že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy , a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení .
17. Předně je na místě zmínit, že nosná část mimořádného opravného prostředku obviněného je shodná s jeho dosavadní obhajobou známou z předcházejícího řízení, s níž se vypořádaly již soud nalézací i soud odvolací. Na případ, kdy obviněný v dovolání vznáší obsahově shodné námitky s těmi, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě, tedy že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech . Byť neuvedl, ve spojitosti se kterými důkazy tuto alternativu uplatnil, zřejmě měl na mysli odkaz na úřední záznam o podání vysvětlení odvolacím soudem, jenž namítl pod bodem 4). Mělo se jednat o prvotní výpověď (tehdy ještě nikoli) obviněného ve formě úředního záznamu o podání vysvětlení podle §158 odst. 6 tr. ř. Úspěšnosti jeho námitky však stojí v cestě dvě zásadní překážky. Zaprvé nebyl daný úřední záznam proveden žádným ze soudů jako důkaz. Zadruhé nebyl použit při formulaci skutkových zjištění. V projednávané věci to byl výhradně nalézací soud, který formuloval skutková zjištění na základě provedených důkazů, a nikoli odvolací soud, jenž s nimi toliko vyjádřil souhlas. Na rozdíl od toho, co tvrdí obviněný ve svém dovolání, tudíž odvolací soud (sám a odlišně) nehodnotil důkazy, a nemohl k tomu tedy použít ani žádný úřední záznam. Vzhledem k tomu, že znění dovolacího důvodu citované shora vyžaduje, aby se jednalo o důkazy, na nichž jsou založena skutková zjištění soudů (nadto rozhodná), je zřejmé, že se tomuto vymezení dovolatelova argumentace vymyká.
19. Dovolatel označil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. taktéž v jeho třetí alternativě, tedy že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedené námitce však dovolatel nepřipojil žádnou argumentaci. Dovolání neobsahuje ani žádný odkaz na konkrétní důkaz, který měla obhajoba v předcházejícím řízení navrhnout, a to ani zamítnutý bez dostatečného odůvodnění či zcela opomenutý soudy nižších soudů. Úkolem Nejvyššího soudu však není, aby za dovolatele jeho argumentaci dotvářel či zcela vytvářel. Pouze nad rámec se proto uvádí, že studiem spisu bylo zjištěno, že obviněný navrhl v písemném vyhotovení odvolání provedení důkazu výslechem svědka O. Š. Ve vztahu k důkazním návrhům obviněného se odvolací soud v dovoláním napadeném usnesení vyjádřil. Vzhledem k tomu, že Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) judikoval, že odůvodnění soudů zamítajících návrhy na provedení důkazů musí být úměrné rozsahem a úrovní detailu k odůvodnění předloženému obhajobou (viz rozsudek ze dne 18. 12. 2018, Murtazaliyeva proti Rusku, č. 36658/05), lze považovat reakci odvolacího soudu uvedenou v bodě 14. jeho usnesení za dostačující.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
20. Podle §29 tr. zákoníku:
„(1) Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem .
(2) Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku .“
21. Dovolatel namítl, že mu soudy vytýkaly, že zvolil nepřiměřený způsob obrany, proti čemuž se ohradil s vypočtením související judikatury a dodal, že soudy se otázkou excesu z nutné obrany nedostatečně zabývaly. Obviněný však při formulaci uvedené námitky nevychází ze skutkových závěrů nalézacího soudu a tyto záměrně deformuje. Zcela přitom pomíjí odůvodnění, jež nalézací soud k dané otázce poskytl v bodě 33. svého rozsudku. Uvedený soud uvedl, že vylučuje použití nutné obrany obviněným a jeho jednání považuje za nepřiměřenou reakci. Základním předpokladem nutné obrany (a event. i závěru o intenzivním vybočení z jejích hranic, kterého se dovolatel vzhledem k jeho argumentaci alternativně domáhá) je totiž útok, na který obránce reaguje. Nalézací soud v dané souvislosti však dospěl k závěru, že neexistovalo „ reálné a hrozící nebezpečí “. Pokud tedy dospěl k závěru, že žádný útok nehrozil, nemohlo být jednání obviněného považováno za žádný druh obrany, tedy ani nutnou, ani excesivní.
22. Alternativně dovolatel namítl, že se z jeho strany jednalo o skutkový omyl, kdy se domníval, že ze strany poškozeného dojde k útoku vůči svědkyni. Požadoval proto, aby bylo jeho jednání posuzováno jako trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 tr. zákoníku. Přestože obviněný nesouhlasí se způsobem, jakým se s jeho námitkou vypořádal odvolací soud, dovolací soud na bod 9. jeho usnesení odkazuje a s jeho závěrem se ztotožňuje. Lze připomenout, že Nejvyšší soud se k problematice putativní nutné obrany vyjádřil mj. ve svém usnesení ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 5 Tdo 938/2012, v jehož odůvodnění uvedl, že „ [p]odstatou putativní nutné obrany je to, že pachatel (obviněný) mylně předpokládá útok na zájem chráněný trestním zákonem, vůči němuž zaměřil své obranné jednání. Uvedené počínání se hodnotí podle zásad o skutkovém omylu pozitivním (viz §18 odst. 4 TrZ), který vylučuje úmyslné zavinění pachatele. K tomu pak musí být zjištěny takové skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit, že pachatel (obviněný) se mohl důvodně – byť mylně – domnívat, že jsou splněny podmínky nutné obrany podle §29 odst. 1 TrZ .“
23. Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud správně poukázal na skutečnost, že sám obviněný potvrdil, že jeho smysly nebyly ničím ovlivněny. Nemohlo tudíž dojít k zásadnímu rozporu mezi tím, jak situaci vnímal, a skutečností. Byť lze připustit, že odůvodnění odvolacího soudu mohlo být výstižnější, vystihlo samotnou podstatu vylučující skutkový omyl na straně obviněného. Jak vyplývá z citované judikatury, zjištěné skutkové okolnosti musejí nasvědčovat závěru, že se obviněný mohl domnívat, že jsou splněny podmínky nutné obrany. Zásadně je na místě opět souhlasit s odvolacím soudem, že formulace zvolená nalézacím soudem v první větě bodu 33. rozsudku je poněkud nešťastná, neboť jistě neměl na mysli, že pouhá skutečnost, že slovní rozepře mezi dvěma svědkyněmi spolu s fotbalovým utkáním mohou vést obviněného k domněnce o hrozícím útoku ze strany obviněného, neboť by to znamenalo, hrozbu útoku na každém fotbalovém utkání, kde dojde k slovní rozepři.
24. Žádné z dalších skutkových zjištění, k nimž dospěl nalézací soud, nesvědčí pro závěr, že by se na jejich základě mohl obviněný domnívat, že hrozí ze strany poškozeného útok. Pokud obviněný ve svém dovolání jmenoval agresivitu a opilost poškozeného, tyto neodpovídají skutkovým závěrům nalézacího soudu (viz bod 26. dále), jestliže také namítal trestní či přestupkovou minulost poškozeného, tato jistě sama o sobě nemůže být předpokladem hrozícího útoku kdekoli se poškozený vyskytne. Navíc je nutno připomenout to, co výstižně vyjádřil ve svém vyjádření k dovolání obviněného státní zástupce, tj. že nevznikly-li pochybnosti o skutkových zjištěních uvedených ve výrokové části rozsudku [skutková zjištění soudů netrpí zjevnými rozpory ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], pak je třeba správnost hmotně právní subsumpce skutku uvedeného ve výrokové části odsuzujícího rozsudku posuzovat s přihlédnutím k tomu, jak je skutek popsán. A z tohoto hlediska ve věci posuzované tzv. skutková věta odsuzujícího výroku neobsahuje nic, co by zavdávalo příčin k úvahám o nutné obraně či putativní nutné obraně.
25. Ve vztahu ke kvalifikaci skutku jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku dovolatel namítl, že z rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá závěr o závažném narušení klidu a veřejného pořádku. Byť lze s obviněným souhlasit do té míry, že odůvodnění rozsudku nalézacího soudu mohlo být v tomto směru obsáhlejší, na druhou stranu obsahuje všechna důležitá sdělení. V bodě 37. odůvodnění je řečeno, že ke konfliktu došlo na fotbalovém hřišti nejméně před pěti osobami, tedy na místě veřejném a veřejnosti přístupném. Uvedl také, že obviněný poškozeného udeřil úmyslně do obličeje, následkem čehož tento utrpěl dvojitou zlomeninu dolní čelisti. Z uvedeného jednoznačně vyplývá vyžadovaný závěr o vážném narušení klidu a veřejného pořádku, neboť k napadení obviněným došlo po skončení fotbalového zápasu za přítomnosti většího množství lidí, což ostatně vyplývá z výpovědí jednotlivých svědků události.
Námitky neodpovídající dovolacím důvodům
26. Dovolatel v úvodu svého opravného prostředku uvedl, že napadené usnesení odvolacího soudu považuje za nepřezkoumatelné, neboť zde soud nevysvětlil, proč jeho obhajoba nemůže obstát a pouze mechanicky a povrchně opakuje, že soud prvního stupně nepochybil. Přestože uvedená námitka neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., požadavek na řádné odůvodnění rozhodnutí je jedním ze základních součástí práva na spravedlivý proces. Proto Nejvyšší soud nemůže dovolatelovu námitku pominout. Musí ji však odmítnout jako neopodstatněnou. Podle judikatury Ústavního soudu není v rozporu s požadavky spravedlivého procesu taková praxe, kdy odvolací soud po dostatečném přezkoumání napadeného rozhodnutí, v situaci, že se závěry soudu prvního stupně souhlasí, na tyto zcela nebo zčásti ve svém rozhodnutí odkáže. Byť součástí práva na spravedlivý proces je požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 415/11). Obdobně vyznívá i judikatura ESLP, podle níž povinnost řádného odůvodnění znamená, že aniž by byla vyžadována podrobná odpověď na každý argument předložený v opravném prostředku, strany soudního řízení mohou očekávat, že dostanou konkrétní a výslovnou odpověď na námitky, které jsou zásadní pro výsledek řízení (viz rozsudek velkého senátu ze dne 11. 7. 2017, Moreira Ferreira proti Portugalsku, č. 19867/12, bod 84., rozsudek ze dne 17. 4. 2018, Ci hangir Yıldız proti Turecku, č. 39407/03, bod 42., nebo rozsudek ze dne 29. 1. 2019, Orlen Lietuva Ltd. proti Litvě, č. 45849/13, bod 82). Uvedené podmínky bez dalšího usnesení odvolacího soudu splňuje, neboť reaguje na všechny zásadní námitky, jež dovolatel vznesl ve svém odvolání.
27. Obviněný dále vznesl námitku vůči hodnocení výpovědí poškozeného a svědků J. a H. Shodně tvrdili, že poškozený ničeho nespáchal, jsou mezi nimi však rozpory ohledně toho, co držel v ruce. Tyto nekorespondující důkazy v jeho neprospěch mají prokazovat pravdivost jeho verze. Předně je na místě zopakovat, že obviněný ve svém dovolání neuplatnil první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů . Zároveň by jí však ani dovolatelova námitka neodpovídala, neboť sama skutečnost, že v posuzované věci existují dvě skupiny protichůdně vyznávajících důkazů, případně že výpovědi svědků na straně poškozeného jsou v určitých částech rozporné, neznamená, že je dána výše uvedená a dovolatelem neuplatněná verze dovolacího důvodu, zvláště za situace, kdy ani druhá skupina důkazů, vyznívajících ve prospěch obviněného taktéž není bez rozporů. Nalézací soud si byl vědom toho, že „ výpovědi jednotlivých osob jsou modifikovány v tom směru, s kým na utkání byli, s kým se znají a přátelí “ (viz bod 32. rozsudku) a při hodnocení důkazů, především svědeckých výpovědí, byl zvláště obezřetný. Hodnocení důkazů nalézacího soudu je řádně odůvodněné a nevykazuje známky libovůle či absenci logiky. Nelze ani seznat, že by se neodůvodněně přikláněl na stranu poškozeného a svědků vypovídajících v souladu s ním, či nepřiměřeně přísně posuzoval věrohodnost výpovědi obviněného či svědků vypovídajících v jeho prospěch, nebo je dokonce zcela opomenul. Ostatně ani odvolací soud neshledal důvod pro zásah do tohoto výsadního práva nalézacího soudu (viz bod 10. usnesení) a nenalézá jej ani soud dovolací.
28. Zcela mimo rámec přezkumné činnosti Nejvyššího soudu se nachází námitka obviněného, že soudy nevzaly v úvahu, že on jako slušný bezúhonný a střízlivý člověk pouze bránil svoji kamarádku před agresivním opilým poškozeným, který byl opakovaně trestán v trestním i přestupkovém řízení. Obviněný zde zcela pomíjí skutková zjištění nalézacího soudu, který neuvěřil tvrzení o podnapilém stavu poškozeného (viz bod 35. rozsudku). Zároveň nebyl obviněný až takovým nezištným zachráncem, neboť nalézací soud uzavřel, že byl motivován pomstou za předchozí slovní rozepři (viz bod 34. rozsudku). Nalézací soud však dosavadní bezúhonnost obviněného vzal v úvahu tam, kde to bylo na místě, a to ve formě polehčující okolnosti při ukládání trestu (viz bod 38. rozsudku).
29. Pouze nad rámec, neboť uvedené nářky obhajoby nespadají pod žádný z dovolacích důvodů, k závěru dovolání obviněného Nejvyšší soud uvádí následující. Odpověď odvolacího soudu, který nevyhověl žádosti obhájce obviněného o odročení veřejného zasedání z důvodu jeho dovolené, nelze považovat ani za urážlivou, ani za neopodstatněnou. Není povinností soudu, aby výkon své činnosti přizpůsoboval požadavkům procesních stran, není-li to odůvodněno skutečnostmi, které je třeba zohlednit. Pokud obviněný neměl zájem o substituční zastoupení, pak tomuto soudu není zřejmé, proč uděloval plnou moc, v níž s touto možností vyjadřoval souhlas. Pokud jde o nedostatek kolegů k substituci v Kolíně, sídle obhájce obviněného, je krom něj podle databáze ČAK zapsaných dalších 14 advokátů se specializací v trestním právu. V Praze, kde se konalo veřejné zasedání, jich je přes 1 000. Nejvyšší soud zjistil, že obhajobu obviněného při veřejném zasedání u odvolacího soudu vykonávala Mgr. Jarmila Grumlová (substituční plná moc ze dne 14. 7. 2022, č. l. 255), která se na obhajobě obviněného podílela (substituční plná moce ze dne 6. 12. 2021, č. l. 40) již ve stadiu přípravného řízení (např. výslech obviněného ze dne 6. 12. 2021). I proto je snad v textu dovolání uvedeno, že obviněný „ byl u veřejného zasedání zastoupen substitutem, což nemělo na jeho obhajobu zásadní vliv “. Za daných zjištění nelze uvažovat ani o porušení práva obviněného na obhajobu, potažmo porušení jeho práva na spravedlivý proces.
V.
Způsob rozhodnutí
30. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že námitky, které uplatněným dovolacím důvodům odpovídaly, nebyly shledány opodstatněnými. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
31. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 11. 2022
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu