ECLI:CZ:NS:2022:6.TZ.38.2022.1
sp. zn. 6 Tz 38/2022-78
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ivo Kouřila a soudců JUDr. Vladimíra Veselého a Mgr. Romana Raaba v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2022 stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného M. J., nar. XY, bytem XY, XY, Spolková republika Německo, proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 3. 1991, sp. zn. 1 Rt 85/91, a rozhodl takto:
I. Podle §268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 3. 1991, sp. zn. 1 Rt 85/91, byl porušen zákon v §2 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci v neprospěch obviněného M. J.
II. Podle §269 odst. 2 tr. ř. se usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 3. 1991, sp. zn. 1 Rt 85/91, zrušuje . Současně se zrušují i další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
III. Podle §270 odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Plzeň-město přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Stížnost pro porušení zákona
1. Stížností pro porušení zákona (dále též jen „stížnost“) podanou podle §266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného M. J. (dále též jen „obviněný“) napadla ministryně spravedlnosti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 3. 1991, sp. zn. 1 Rt 85/91, kterým bylo rozhodnuto tak, že obviněný je účasten soudní rehabilitace podle §2 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb. a podle §2 odst. 1 téhož zákona se rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 12. 1977, sp. zn. 1 T 63/77, prohlašuje za zrušený ve výroku o vině trestným činem hanobení republiky a jejího představitele podle §103 zákona č. 140/1961 Sb. (dále „tr. zák.“), ke dni jeho vydání a že se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, k datu jejich vydání. Trestní stíhání obviněného pro tento trestný čin bylo podle §2 odst. 2 označeného zákona o soudní rehabilitaci zastaveno. Za trestné činy útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 tr. zák. a dále za pokus trestného činu hanobení národa, rasy a přesvědčení podle §8 odst. 1 k „§198 b)“ tr. zák., kterých se rehabilitace podle oddílu druhého zákona o soudní rehabilitaci netýkala, byl stanoven přiměřený trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
2. Na základě argumentace obsažené v podané stížnosti pro porušení zákona shledala ministryně spravedlnosti napadené usnesení označeného soudu nezákonným pro porušení §2 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“), k němuž došlo v neprospěch obviněného, a proto Nejvyššímu soudu navrhla, aby
· podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 3. 1991, sp. zn. 1 Rt 85/91, byl porušen zákon v §2 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci v neprospěch obviněného M. J.,
· podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil označené usnesení v celém rozsahu, stejně jako další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu, a
· podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Plzeň-město, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II.
Napadené usnesení a řízení mu předcházející
3. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 12. 1977, sp. zn. 1 T 63/77, byl obviněný uznán vinným trestným činem hanobení republiky a jejího představitele podle §103 tr. zák., trestným činem útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 tr. zák. a pokusem trestného činu hanobení národa, rasy a přesvědčení podle §8 odst. 1 k „§198 b)“ tr. zák. [správně §198 odst. 1 písm. b) tr. zák. – viz bod 19.], za něž byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců.
4. Stížností pro porušení zákona napadeným usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 3. 1991, sp. zn. 1 Rt 85/91, bylo rozhodnuto způsobem uvedeným výše (bod 1.).
III.
Řízení předcházející nálezu Ústavního soudu
5. Obviněný se k podané stížnosti pro porušení zákona vyjádřil prostřednictvím svého obhájce JUDr. Lubomíra Müllera písemným podáním ze dne 11. 8. 2021. V něm (body I. až III.) uvedl, za jaké trestné činy a k jakému trestu byl odsouzen třemi jím citovanými rozsudky, jak (bod IV.) bylo následně rozhodnuto stran výkonu mu uložených trestů a jak (bod V.) bylo rozhodnuto stížností pro porušení zákona napadeným usnesením. Současně zmínil (body VI. a VII.) výsledek rehabilitačního řízení v ostatních (výše uvedených) trestních věcech. K porušení zákona (bod VIII.) podle něj došlo tím, že mu stížností napadeným usnesením byl „ udělen tzv. zbytkový trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců “. S poukazem na rozhodnutí citované v bodě IV. jeho vyjádření má za to, že došlo k porušení zásady ne bis in idem, když mu byl v rehabilitačním řízení dne 5. 3. 1991 znovu uložen trest. Rozporuplnost současného stavu dokládá obviněný v bodě IX. svého vyjádření (vydání osvědčení, že byl účastníkem odboje a odporu proti komunismu).
6. Závěrem svého vyjádření (bod X.) obviněný
· vyjádřil souhlas se stížností pro porušení zákona, pokud v ní ministryně spravedlnosti navrhla, aby bylo vysloveno porušení ustanovení §2 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., v platném znění s tím, že by mohlo být vysloveno i porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“),
· navrhl zrušit jen výrok „ Za trestný čin útoku na státní orgán a pokus trestného činu hanobení národa, rasy a přesvědčení podle §§154/2 a 8/1 k §198 b) zák. č. 140/1961 Sb., kterých se rehabilitace dle oddílů druhého zák. č. 119/90 Sb. netýká, se stanoví podle §2 odst. 2 zákona trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců “ ,
· zmínil, že věc je třeba podle zavedené judikatury předložit Okresnímu soudu Plzeň-město, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále „státní zástupkyně“) v úvodu svého vyjádření zrekapitulovala podstatu podaného mimořádného opravného prostředku, poukázala na souvislosti plynoucí z ustanovení §2 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci a dostupnou judikaturu, a při dovození závěru, že okresní soud při stanovení přiměřeného trestu postupoval zcela zákonně, navrhla, aby Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona podanou proti pravomocnému usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 3. 1991, sp. zn. 1 Rt 85/91, podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, neboť není důvodná. Současně navrhla, aby takto rozhodl za podmínek §274 věty třetí tr. ř. v neveřejném zasedání.
8. Nejvyšší soud o podané stížnosti pro porušení zákona rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. 8. 2021 usnesením č. j. 6 Tz 38/2021 - 42 tak, že ji podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Důvody svého rozhodnutí vyložil v bodech 19. až 23. a 25 až 28. jeho odůvodnění.
IV.
Nález Ústavního soudu
9. Výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 2919/21, z důvodu porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K němu podle Ústavního soudu došlo jednak v rovině procesní [v tom, že „ mu (tj. stěžovateli) Nejvyšší soud nezaslal k eventuálnímu vyjádření stanovisko státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, zvláště když z něj sám posléze ve svém rozhodnutí o stížnosti tehdejší ministryně spravedlnosti podané ve prospěch stěžovatele vycházel “], jednak vydáním ústavní stížností napadeného usnesení, v němž se podle zjištění Ústavního soudu Nejvyšší soud dostatečně nevypořádal s jím označenými skutečnostmi.
10. Podle Ústavního soudu Nejvyšší soud pochybil již v tom, že – při absenci nezbytných zjištění, které by mohl čerpat z odsuzujícího rozsudku (tj. rozsudku ze dne 7. 12. 1977, sp. zn. 1 T 63/77, jímž byl stěžovatel odsouzen za trestné činy, na něž se rehabilitace dílem vztahovala a dílem nevztahovala), vyšel při svém posouzení, zda úvaha okresního soudu, jenž nakonec stěžovateli stanovil zbytkový trest, je správná či nikoliv, toliko z podpůrného kritéria, tedy obecně z rozsahu trestní sazby stanovené za jednotlivé trestné činy trestním zákonem – své rozhodnutí založil na posouzení tzv. typové závažnosti konkurujících si trestných činů, ač výklad pojmu závažnosti ve smyslu §2 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci je třeba spojovat s konkrétní závažností trestné činnosti. Krom toho Nejvyšší soud podle posouzení Ústavního soudu nedostatečně vyhodnotil poznatky vztahující se k osobě stěžovatele, tedy že byl účastníkem odboje a odporu proti komunismu, a jako takový mohl být předmětem perzekuce ze strany orgánů veřejné moci, neboť „ názorový oponent v období nesvobody nemusel být stíhán jen pro jednání přímo podřaditelná pod skutkovou podstatu, v níž se silný politický charakter bezprostředně odrážel, ale mohl být stíhán i pro jiná porušení zákona, formálně kvalifikovaná pomocí skutkové podstaty, s níž zákon o soudní rehabilitaci bez dalšího (tedy přímo ze zákona) rehabilitaci nespojuje, ovšem která silný politický charakter měla rovněž “. Bylo by tudíž proti smyslu zákona o soudní rehabilitaci, pokud by soud stanovil odsouzenému zbytkový trest za jednání mající – bez ohledu na jeho mnohdy účelovou právní kvalifikaci ze strany orgánů veřejné moci v období nesvobody – rovněž silný politický charakter.
11. Ústavní soud ve svém nálezu poukázal i na fakt, že „ [t]ehdejší ministryně spravedlnosti navíc v jí podané stížnosti pro porušení zákona podle Ústavního soudu velmi případně poznamenala, že trest odnětí svobody za výše specifikovanou trestnou činnost – bez ohledu na to, zda se na ni rehabilitace vztahuje či nikoliv (resp. zda se na ni vztahuje rehabilitace přímo ze zákona nebo zda o ní musí být rozhodnuto v samostatném řízení) – stěžovatel nevykonal, neboť Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 10. 8. 1979 sp. zn. 1 T 63/77 u stěžovatele upustil od výkonu zbytku trestu odnětí svobody, jelikož na základě znaleckého zkoumání měl stěžovatel trpět nevyléčitelnou duševní poruchou; proto byl částečně zbaven způsobilosti k právním úkonům a bylo mu nařízeno, aby se podrobil ochrannému ústavnímu psychiatrickému léčení. Následně byl stěžovatel v říjnu roku 1985 vystěhován do Německé spolkové republiky. I ve vztahu k hospitalizaci stěžovatele na psychiatrii pak bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 8. 2016 sp. zn. 4 Nt 2002/2016 rozhodnuto, že stěžovatel byl pro účely ochranného léčení nezákonně zbaven osobní svobody a i za toto období je tak účasten na soudní rehabilitaci podle zákona o soudní rehabilitaci. Mimo jiné právě v návaznosti na okolnost, že sice stěžovatel nevykonal celý mu soudním rozhodnutím původně uložený trest odnětí svobody (neboť od výkonu jeho zbytku bylo jiným soudním rozhodnutím upuštěno), ale zároveň mu bylo nařízeno ochranné léčení v ústavní formě, ministryně učinila závěr, že stanovení zbytkového trestu nemohlo být přiměřeným trestem ve smyslu §2 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci a jeho stanovení je proto podle ministryně v rozporu se smyslem a účelem naposledy citovaného zákona .“
12. Aniž by zpochybňoval „ východisko Nejvyššího soudu a nejvyššího státního zástupce prezentované v jeho vyjádření, podle něhož by stanovení zbytkového trestu v dalším – v tomto případě rehabilitačním – řízení nemělo být chápáno jako další trest porušující mimo jiné zásadu ne bis in idem ,“ Ústavní soud ve svém nálezu zdůraznil, že „ nemůže přehlížet ani závěry vlastní nálezové judikatury [srov. k tomu např. nález sp. zn. IV. ÚS 82/97 ze dne 28. 8. 1997 (N 102/8 SbNU 409)], podle níž v době nesvobody i jen dovolávání se vlastních základních práv (svobod) mohlo být samo o sobě důvodem perzekuce. Pokud ovšem tehdejší orgány veřejné moci s právním řádem zacházely tímto způsobem, pak Ústavní soud souhlasí s názorem ministryně spravedlnosti, že stanovil-li okresní soud stěžovateli zbytkový trest (byť vzhledem k trestním sazbám obecně předvídaným zákonem formálně přiměřený) za trestnou činnost, jejíž charakter a závažnost nemohl Nejvyšší soud dodatečně pro ztrátu spisového materiálu posoudit a v návaznosti na níž – a to zejména – byl stěžovatel nezákonně podroben ochrannému léčení (byl protiprávně zbaven osobní svobody), pak postup spočívající ve stanovení zbytkového trestu odporuje smyslu zákona o soudní rehabilitaci. “
13. Ústavní soud poukázal na to, že se nelze „ spokojit jen s tím, že posléze stanovený zbytkový trest neznamená ve smyslu kategorie ukládání sankcí porušení zásady ne bis in idem. Kromě dodržení této zásady, která je i pro rehabilitační řízení jistě určující, musí přistoupit i další – již výše zmíněné – východisko, umožňující zodpovědět otázku, zda se vůbec stanovený zbytkový trest týká jednání, které by bylo lze v demokratickém právním státě považovat za protiprávní (trestné). Podle Ústavního soudu ovšem výklad zvolený Nejvyšším soudem v jeho rozhodnutí a prezentovaný rovněž nejvyšším státním zástupcem v jeho vyjádření k ústavní stížnosti dříve zmíněnou relativní autonomii rehabilitačního řízení a řízení trestního nezohledňuje v její úplnosti. Shora bylo totiž mimo jiné také vysvětleno, že ani uložení povinnosti stěžovateli strpět umístění v psychiatrické léčebně Ústavní soud nehodnotí – ať už k původně trestním soudem stěžovateli uloženým trestům odnětí svobody nebo následně ke stanovenému zbytkovému trestu - jako porušení zásady ne bis in idem [srov. k tomu v tomto směru rovněž postoj nejvyššího státního zástupce zastávajícího shodný názor], když naopak umístění stěžovatele do psychiatrické léčebny podle Ústavního soudu spíše zpochybňuje reálnou podstatu stěžovatelem údajně páchané trestné činnosti – to znamená i trestných činů, na něž se rehabilitace ze zákona nevztahovala. “
14. V další části odůvodnění nálezu reagoval Ústavní soud na část vyjádření nejvyššího státního zástupce a v jeho závěru shrnul, že z výše vyložených důvodů „ usnesení Nejvyššího soudu podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil, neboť jím bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nejvyšší soud totiž neinterpretoval pro věc významná ustanovení zákona o soudní rehabilitaci v souladu s pro něj závaznou a shora citovanou judikaturou Ústavního soudu a nenaplnil tak smysl a účel naposledy citovaného zákona. “
V.
Řízení následující po nálezu Ústavního soudu
15. V návaznosti na právní názor vyslovený v citovaném nálezu zaslal Nejvyšší soud obhájci obviněného vyjádření státní zástupkyně Nejvyšší státního zastupitelství a tomuto, stejně jako státní zástupkyni umožnil, aby se případně k podané stížnosti pro porušení zákona znovu vyjádřili.
16. Státní zástupkyně ve svém vyjádření s poukazem na závaznost právního názoru Ústavního soudu a argumentaci v označeném nálezu obsaženou, kterou je nezbytné plně respektovat, navrhla, aby o podané stížnosti pro porušení zákona bylo rozhodnuto způsobem specifikovaným v bodech 1)-3) jejího petitu. Současně navrhla, aby o této stížnosti Nejvyšší soud rozhodl za podmínek §274 odst. 3 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž udělila souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i v případě vydání jiného rozhodnutí (§274 odst. 4 tr. ř.).
17. Obviněný prostřednictvím svého obhájce sdělil, že s nynějším vyjádřením státní zástupkyně navrhujícím vyhovění stížnosti souhlasí a v uvedeném směru, tj. stran navrženého rozhodnutí odkázal na část X. svého podání ze dne 11. 8. 2021. Vzhledem k tomu, že k rozhodování v rehabilitačních věcech jsou nadány pravomocí soudy prvního stupně (§7 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., v platném znění), souhlasí i s návrhem státní zástupkyně, aby ve smyslu §274 odst. 3 písm. a) tr. ř. bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání. Pokud by se Nejvyšší soud rozhodl věc projednat ve veřejném zasedání, nevznáší vůči tomu žádné námitky.
VI.
Relevantní právní úprava
18. Porušení zákona v neprospěch obviněného rozhodnutím okresního soudu je stížností pro porušení zákona shledáváno ve vadné aplikaci ustanovení §2 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, podle něhož: Rozhodnutí o tom, zda a do jaké míry je odsouzený účasten rehabilitace, učiní soud i bez návrhu. Vztahuje-li se rehabilitace podle odstavce 1 jen na některý z trestných činů, za nějž byl uložen úhrnný nebo souhrnný trest, stanoví soud podle vzájemného poměru závažnosti přiměřený trest za trestné činy rehabilitací nedotčené nebo od stanovení přiměřeného trestu upustí. Jinak trestní stíhání zastaví.
19. Napadené rozhodnutí reagovalo na odsouzení obviněného pro trestné činy hanobení republiky a jejího představitele podle §103 tr. zák., útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 tr. zák. a pokus trestného činu hanobení národa, rasy a přesvědčení podle §8 odst. 1 k §198 b) tr. zák. [v tomto případě se zjevně jednalo o pokus trestného činu podle §8 odst. 1 k §198 odst. 1 písm. b) tr. zák., neboť v trestním zákoně trestný čin podle §198b nikdy obsažen nebyl], které byly v zákoně č. 140/1961 Sb., ve znění účinném v době rozhodování o jeho vině vymezeny následujícím způsobem.
§103 tr. zák.:
Kdo snižuje vážnost presidenta republiky, nebo
kdo veřejně hanobí jiného čelného představitele republiky pro výkon jeho pravomoci nebo vůbec pro jeho činnost v životě politickém,
bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo nápravným opatřením.
§154 odst. 2 tr. zák. :
Kdo hrubě urazí nebo pomluví státní orgán nebo orgán společenské organizace při výkonu jeho pravomoci nebo pro tento výkon, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo nápravným opatřením nebo peněžitým trestem.
§198 tr. zák.:
Kdo veřejně a pohoršlivým způsobem hanobí
a) některý národ, jeho jazyk nebo některou rasu, nebo
b) skupinu obyvatelů republiky proto, že jsou stoupenci socialistického společenského a státního zřízení, pro jejich vyznání nebo proto, že jsou bez vyznání,
bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo nápravným opatřením.
20. Výčtu trestných činů podléhajících rehabilitaci podle §2 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci [konkrétně podle jeho písm. d)] a tím režimu §2 odst. 2 téhož zákona z uvedených trestných činů odpovídal toliko trestný čin hanobení republiky a jejího představitele podle §103 tr. zák., ohledně něhož bylo napadeným usnesením rozhodnuto o zastavení trestního stíhání obviněného.
VII.
Právní úprava stížnosti pro porušení zákona a řízení o ní
21. Stížnost pro porušení zákona a řízení o ní jsou upraveny v hlavě osmnácté trestního řádu. Ustanovení §266 odst. 1 tr. ř., o něž podání svého mimořádného opravného prostředku v posuzované věci opřela ministryně spravedlnosti, je následujícího znění. Proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, může ministr spravedlnosti podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona. Nestanoví-li zákon jinak, není proti rozhodnutí Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona přípustná.
22. Způsob, jakým na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud postupuje, upravuje ustanovení §267 odst. 3 až 5 tr. ř., způsob jeho rozhodnutí upravují ustanovení §268 a násl. tr. ř. V posuzované věci přicházela v úvahu aplikace §267 odst. 3 tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly stížností pro porušení zákona napadeny, Nejvyšší soud přihlíží, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž byla podána stížnost pro porušení zákona.
VIII.
Způsob rozhodnutí
23. Podstata stížnosti pro porušení zákona, tj. tvrzení, že napadeným usnesením nebylo dosaženo účelu zákona o soudní rehabilitaci, čímž mělo dojít k porušení jeho §2 odst. 2 způsobuje, že označený mimořádný opravný prostředek ministryně spravedlnosti je nejen přípustný (§266 odst. 1 tr. ř.) a tudíž způsobilý k vyvolání přezkumné činnosti Nejvyššího soudu způsobem zákonem upraveným (§267 odst. 3 tr. ř.), nýbrž i věcně odůvodněný, a to i s přihlédnutím k tomu, co vyložil ve své argumentaci nález Ústavního soudu (viz body 15. až 20.). Ten upozornil na nutnost zvažování širších souvislostí uplatňování represivních prostředků vůči názorovým odpůrcům v období nesvobody [ názorový oponent v období nesvobody nemusel být stíhán jen pro jednání přímo podřaditelná pod skutkovou podstatu, v níž se silný politický charakter bezprostředně odrážel, ale mohl být stíhán i pro jiná porušení zákona, formálně kvalifikovaná pomocí skutkové podstaty, s níž zákon o soudní rehabilitaci bez dalšího (tedy přímo ze zákona) rehabilitaci nespojuje, ovšem která silný politický charakter měla rovněž ] v souvislosti s aplikací příslušných ustanovení zákona o soudní rehabilitaci.
24. V případě obviněného nutnost takového zhodnocení plyne ze zjištění, že vůči němu bylo postupováno
· jednak formou vyvozování jeho trestní odpovědnosti spojenou s nutností podrobit se uloženým trestům na straně jedné, a to
za činy, které byly za trestné činy prohlášeny v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách, resp. v rozporu s mezinárodním právem (v případě posuzovaném §103 tr. zák.),
a za činy výše vymezeného (silně politického) charakteru – v uvedeném směru je v důsledku neznalosti skutkového základu odůvodňujícího odsouzení obviněného pro trestné činy podle §154 odst. 2 tr. zák. a podle §8 odst. 1 k §198 odst. 1 písm. b) tr. zák. a nemožnosti objasnění této otázky nutno při aplikaci principu in dubio pro reo vyjít z toho, že se o takový případ perzekuce obviněného jednalo,
· a jednak jeho umístněním do psychiatrického zařízení (tj. formou nezákonného zbavení osobní svobody touto cestou) na straně druhé.
Za toho stavu je nezbytné dovodit, že postup spočívající ve stanovení zbytkového trestu obviněnému odporuje smyslu zákona o soudní rehabilitaci .
25. Na základě uvedených zjištění proto Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona rozhodl tak, že
· podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 3. 1991, sp. zn. 1 Rt 85/91, byl porušen zákon v §2 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci v neprospěch obviněného M. J.,
· podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil jak usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 3. 1991, sp. zn. 1 Rt 85/91, tak současně i další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu,
· podle §270 odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu Plzeň-město přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
26. Za splnění §274 odst. 3 písm. a) tr. ř. tímto způsobem Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 4. 2022
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu