ECLI:CZ:NS:2022:6.TZ.80.2022.1
sp. zn. 6 Tz 80/2022-2393
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2022 o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch zaniklé obviněné právnické osoby O. T. , IČ XY, se sídlem XY, XY, proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 4 T 87/2017, takto:
Podle §20 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, se věc obviněné zaniklé právnické osoby O. T. postupuje velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 4 T 87/2017, pravomocným ve vztahu k O. T. v prvním stupni dne 22. 6. 2019, byli spoluobvinění O. K. a právnická osoba O. T. uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
2. Za to byla obviněná odsouzena podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, §23 odst. 1, 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „t.o.p.o.“) k trestu uveřejnění rozsudku, a to v obchodním rejstříku, s tím, že bude uveřejněn pouze výrok o vině, trestu a náhradě škody, týkající se obžalované právnické osoby bez odůvodnění rozsudku, a to ve lhůtě do 1 měsíce od právní moci rozsudku. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného O. K. a o vznesených nárocích poškozených na náhradu škody.
II.
Proti tomuto rozsudku podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch zaniklé obviněné právnické osoby. Vytkl v ní, že zákon byl porušen zejména v ustanovení §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a §32 odst. 1, 2 t.o.p.o. v její neprospěch.
4. Okresní soud v době svého rozhodování věděl, že O. T. byla ke dni 28. 8. 2017 vymazána z obchodního rejstříku, a to poté, co došlo k jejímu zrušení s likvidací usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 18. 3. 2016, sp. zn. 23 Cm 21/2016, s právní mocí dne 26. 4. 2016, přesto však uzavřel, že takovýto právní úkon je neplatný podle §32 t.o.p.o. Přehlédl přitom ustanovení §586 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve spojení s §32 odst. 4 t.o.p.o. Nijak se nevypořádal s tím, že údajná neplatnost ve smyslu těchto ustanovení nebyla nikým namítnuta. Současně nectil ustanovení §9 odst. 2 tr. ř., podle něhož orgány činné v trestním řízení nejsou oprávněny řešit samostatně předběžné otázky týkající se osobního stavu, o nichž se rozhoduje ve věcech občanskoprávních. Vadným je zejména závěr okresního soudu, že na danou věc je možné aplikovat §32 odst. 1, 2 t.o.p.o. V posuzovaném případě totiž nebyla právnická osoba zrušena na základě právního jednání osob oprávněných za ni jednat, nýbrž na základě rozhodnutí orgánu veřejné moci. Tj. proto, že obsah zápisu ve veřejném rejstříku odporoval donucujícímu ustanovení zákona, přičemž ani po výzvě soudu nedošlo ke zjednání nápravy (viz usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. 3. 2016, sp. zn. 23 Cm 21/2016). K zahájení trestního stíhání došlo nejprve usnesením policejního orgánu ze dne 8. 9. 2016, které bylo zrušeno usnesením státního zástupce podle §174 odst. 2 písm. e) tr. ř., a opětovně bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 2. 2. 2017. Obžaloba byla podána na oba obviněné k Okresnímu soudu v Šumperku dne 18. 12. 2017. Z citovaných usnesení policejního orgánu ani z dostupného spisového materiálu není zřejmé, že by policejní orgán dostál své informační povinnosti podle §30 t.o.p.o.
5. Klíčové zůstává, že ke zrušení O. T. s likvidací došlo jednak pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci (soudu), nikoli na základě právního jednání oprávněných osob, a to ještě před zahájením trestního stíhání. Zákonná ustanovení týkající se procesního postupu při zrušení, zániku či přeměně právnické osoby, která stanovují omezení a podmínky při provádění úkonů směřujících k případnému zániku, zrušení či přeměně po zahájení trestního stíhání, zde nelze aplikovat. Dne 28. 8. 2017, ještě před podáním obžaloby k soudu, došlo k výmazu obchodní korporace z obchodního rejstříku, čímž zanikla. Tudíž nejpozději k tomuto okamžiku bylo namístě trestní stíhání této právnické osoby zastavit. Orgány činné v trestním řízení měly respektovat, že proti O. T. nelze pokračovat v trestním stíhání.
6. V soudní praxi nebyla dosud řešena otázka, jakým způsobem postupovat v případě, že dojde k výmazu obchodní korporace z obchodního rejstříku v průběhu trestního stíhání. Nabízí se ustanovení upravující zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřípustnosti podle §11 odst. 1 písm. e) tr. ř. per analogiam. V této souvislosti lze připomenout usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 8. 2019, č. j. 3 To 100/2019-48, který rozhodoval o stížnosti státního zástupce proti usnesení soudu, jímž bylo podle §231 odst. 1, §223 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. e) tr. ř. zastaveno trestní stíhání proti obchodní společnosti C., s. r. o., t. č. v likvidaci, Vrchní soud konstatoval, že soudu prvního stupně nic nebránilo v rozhodnutí ohledně obžalované právnické osoby, poněvadž doposud nedošlo k jejímu zániku. Situace ve zde posuzované věci je však zcela odlišná, neboť ke zrušení O. T. došlo před zahájením trestního stíhání a k jejímu výmazu z obchodního rejstříku před podáním obžaloby, přičemž se tak stalo rozhodnutím orgánu veřejné moci.
7. Další sekundární vada rozsudku ze dne 28. 5. 2019 spočívá v uložení trestu uveřejnění rozsudku v obchodním rejstříku namísto uveřejnění rozsudku ve veřejném sdělovacím prostředku, jehož druh by soud určil (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 5 Tz 85/2021). Pochybnosti vzbuzuje i rozsah uveřejnění. Okresní soud sice stanovil zveřejnit pouze výrok o vině, trestu a náhradě škody týkající se obviněné právnické osoby bez odůvodnění výroku, fakticky to však představuje několik stran. Soud je přitom povinen vymezit v přímo v odsuzujícím rozsudku, v jakém rozsahu se tento rozsudek nebo jeho část uveřejní postupem podle §23 odst. 2 t.o.p.o. Zpravidla bude třeba rozsah omezit na uveřejnění takové části rozsudku, která vyjadřuje podstatu a odsouzení i smysl tohoto trestu, jímž je informování veřejnosti o tom, že konkrétní právnická osoba spáchala určitý trestný čin a byla za to odsouzena k nějakému trestu. Není smyslem, aby se uveřejňoval celý text rozsudku, někdy ani celý výrok.
8. Ministr spravedlnosti shrnul, že Okresní soud v Šumperku posouzením předběžné otázky statusového stavu O. T. (navíc nesprávným) a uznáním této neexistující právnické osoby vinnou ze spáchání zločinu podvodu a uložením trestu za něj porušil zákon. Trestní stíhání O. T. mělo být zastaveno nejpozději bezprostředně poté, co došlo k jejímu výmazu z obchodního rejstříku.
9. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud
- podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 28. 5. 2019, 4 T 87/2017, byl v neprospěch zaniklé obviněné právnické osoby O. T. porušen zákon zejména v ustanovení §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a §32 odst. 1, 2 t.o.p.o.,
- podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 4 T 87/2017, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
- podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Šumperku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř.
Vyslovil pak podle §274 odst. 4 tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.
10. Ke stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že se s danou stížností v podstatném směru ztotožňuje. Ve stručnosti doplnil následující. Stěžovatel správně namítl, že smyslem aplikace §32 odst. 1, 2 t.o.p.o. je zneplatnění úkonů směřujících ke zbavení se trestní odpovědnosti právnické osoby z důvodu jejího zrušení, zániku nebo přeměny, kdy původci tohoto jednání jsou osoby oprávněné za ni jednat. V posuzovaném případě však byla právnická osoba zrušena soudem bez návrhu. Státní zástupce ani předseda senátu nepostupovali v souladu s §32 odst. 4 t.o.p.o., neboť pokud bylo důvodné hledět na úkony směřující ke zrušení a zániku společnosti jako na neplatné, pak vznikla povinnost podat příslušnému soudu návrh na vyslovení jejich neplatnosti. V případě, že návrh vznesen nebyl, hledí se na tyto úkony jako na platné. Pokud tedy soud nesprávně aplikoval §32 odst. 1, 2 t.o.p.o. a současně nebyl dán podnět podle §32 odst. 4 téhož zákona, lze uzavřít, že soud vydal rozhodnutí vůči právnické osobě, která již zanikla. S ohledem na to je třeba hledět na vydané rozhodnutí jako na nezákonné a je na místě přistoupit k jeho zrušení. Soud rovněž postupoval v rozporu s §9 odst. 2 tr. ř., neboť jako orgán činný v trestním řízení samostatně posuzoval předběžnou otázku týkající se osobního stavu právnické osoby, ačkoli k tomu nebyl oprávněn. Pokud policejní orgán nedostál své povinnosti podle §30 odst. 1 t.o.p.o., je nutno dodat, že tímto přispěl k vydání vadného rozhodnutí. Státní zástupce se ztotožnil s názorem, že za nejvhodnější řešení případů zániku právnických osob v průběhu trestního stíhání považuje analogickou aplikaci §11 odst. 1 písm. e) tr. ř. Vyslovil také souhlas s pochybnostmi, které stěžovatel vyjádřil vůči uložení trestu uveřejněním rozsudku v obchodním rejstříku.
11. Podle státního zástupce nekoresponduje návrh stěžovatele zcela s obsahem stížnostních námitek. Stěžovatel totiž požaduje vyslovení porušení zákona v §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, třebaže proti vlastnímu hmotněprávnímu posouzení nevznáší žádné konkrétní námitky. Podstatou stížnosti není to, že by se daného trestného činu nemohla právnická osoba dopustit, ale to, že za daných okolností nemělo být s ní trestní stíhání vedeno. Měl za to, že zákon byl porušen v jiných ustanoveních a že nápravu lze zjednat v řízení o podané stížnosti pro porušení zákona a že není účelné věc přikazovat k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.
12. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud
- podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 4 T 87/2017, byl v neprospěch zaniklé obviněné právnické osoby O. T. porušen zákon v §9 odst. 1, 2, §11 odst. 1 písm. e) tr. ř. a §32 odst. 1, 2 t.o.p.o.,
- podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve vztahu k obviněné právnické osobě a dále zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
- podle §271 odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl.
Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal rozhodnout jiným způsobem, než uvedeným v §274 odst. 2 a 3 tr ř., vyjádřil státní zástupce souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání (§274 odst. 4 tr. ř.).
13. Ve věci byl podle §34 odst. 5 t.o.p.o. obviněné zaniklé právnické osobě ustanoven opatrovník Mgr. et Mgr. Martin Čank, který toliko sdělil, že souhlasí s rozhodnutím Nejvyššího soudu v neveřejném zasedání i v jiných případech než uvedených v ustanovení §274 odst. 2 a 3 tr. ř.
III.
14. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda je v této věci stížnost pro porušení zákona přípustná.
15. Z již uvedených skutečností (ověřených v obchodním rejstříku) plyne, že stížnost pro porušení zákona byla podána ve prospěch zaniklé právnické osoby O. T.
16. V daných souvislostech je na místě upozornit na tu skutečnost, že Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 4 Tz 112/2022, v jiné věci zamítl jako nepřípustnou stížnost pro porušení zákona, která byla podána ministrem spravedlnosti ve prospěch zaniklé právnické osoby.
17. Ve svém rozhodnutí senát Nejvyššího soudu č. 4 (dále jen „senát č. 4“) konstatoval, že obecně proti někomu (nebo s někým), kdo neexistuje, vést trestní řízení nelze. Stěžovatel si této skutečnosti byl vědom, a proto na podporu validity svého podání poukázal na ustanovení §275 odst. 1 tr. ř., podle něhož byl-li zákon porušen v neprospěch obviněného, nepřekáží jeho smrt provedení řízení na podkladě stížnosti pro porušení zákona, a současně se domáhal jeho analogického použití i ve prospěch odsouzené a již zaniklé právnické osoby.
18. Senát č. 4 navázal, že takovou analogii, byť je v rámci trestního práva procesního obecně přípustná, nebylo možné v dané situaci aplikovat. Pokud totiž trestní řád, ale ani zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů , výslovně nepřipouští možnost podat stížnost pro porušení zákona ve prospěch odsouzené a následně zaniklé právnické osoby, nelze se domáhat stejného či obdobného postupu, jako je tomu u pravomocně odsouzené a následně zemřelé fyzické osoby. Pokud by zákonodárce v tomto směru kladl postavení odsouzené zaniklé právnické osoby na roveň postavení odsouzené zemřelé fyzické osoby, jistě by to v rámci platné právní úpravy příslušným způsobem vyjádřil. To ale neučinil, a jistě tak nepostupoval náhodně. Ustanovení §275 odst. 1 tr. ř., jehož analogické aplikace se stěžovatel domáhal, má v trestním řádu svůj nesporný význam, ale pouze vůči fyzickým osobám. Jen ty jsou totiž nositeli určitých práv, jimiž jsou nadáni pouze lidé – občané. To vyplývá z Listiny základních práv a svobod uveřejněné pod č. 2/1993 Sb., konkrétně z jejího čl. 1, a čl. 42 odst. 1, 3. V jejím čl. 10 odst. 1 pak jsou uvedena práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a na ochranu jména. Ochranu těchto práv pak podrobněji upravuje zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v Hlavě II, zejména pak v oddílu 6, přičemž z ustanovení §82 odst. 2 výslovně vyplývá, že po smrti člověka se může ochrany jeho osobnosti domáhat kterákoli z osob jemu blízkých. To nesporně znamená i to, že v případě podezření ohledně nezákonného odsouzení již zemřelé osoby, se lze domáhat přezkoumání takového odsuzujícího soudního rozhodnutí. Lze si jistě snadno představit, že pozůstalí příbuzní, ale i přátelé zemřelého na takovém postupu mohou mít oprávněný zájem. V podmínkách našeho trestního procesu pokud jde o řízení o stížnosti pro porušení zákona má tuto pravomoc pouze ministr spravedlnosti (§266 tr. ř. a násl.), a jelikož platí, že proti zemřelému trestní řízení vést nelze [§11 odst. 1 písm. e) tr. ř.], muselo být do trestního řádu inkorporováno ustanovení §275 odst. 1 tr. ř., jež takový přezkum v rámci řízení před Nejvyšším soudem umožňuje. Jedná se tudíž o zjevnou výjimku z jinak obecného pravidla zákazu vedení trestního řízení proti zemřelému. Obdobnou výjimku zákonodárce zakotvil též v ustanoveních týkajících se obnovy řízení, pokud byl návrh podán ve prospěch zemřelého obviněného [§280 odst. 3, 4; §289 písm. c) tr. ř.]. Ohledně zrušené odsouzené právnické osoby ale náš právní řád žádnou takovou výjimku neobsahuje.
19. Lze jistě namítnout, že i právnické osoby mají svá práva, např. právo na ochranu obchodního jména a pověsti, majetku, apod., a tudíž i právo nebýt nezákonně odsouzen. To jistě bez jakékoli pochyby platí u existujících právnických osob. V případě posuzovaném senátem č. 4 šlo o zrušenou, tedy neexistující právnickou osobu a o nějakých nezadatelných, stále existujících právech takové zaniklé právnické osoby nic neuvádí občanský zákoník, ani zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích.
20. Senát Nejvyššího soudu č. 6 (dále jen „senát č. 6“) však zastává ve věci přípustnosti stížnosti pro porušení zákona podané ve prospěch zaniklé právnické osoby odlišný právní názor. To ostatně (v podstatě implicitně) vyjádřil již v usnesení ze dne 31. 10. 2022, sp. zn. 6 Tz 102/2022, jímž věcně rozhodl o stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti ve prospěch zaniklé odsouzené právnické osoby, aniž by jakkoli zpochybnil přípustnost takového opravného prostředku.
21. Podle §1 odst. 2 t.o.p.o., nestanoví-li tento zákon jinak, použije se trestní zákoník, v řízení proti právnické osobě trestní řád a v řízení o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních přiměřeně zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, není-li to z povahy věci vyloučeno.
22. Zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů , výslovně neřeší otázku opravných prostředků a tím spíše ani možnosti podat stížnost pro porušení zákona ve prospěch odsouzené zaniklé právnické osoby. Za takové situace přichází podle názoru senátu č. 6 v úvahu užití příslušných ustanovení trestního řádu, a to byť třeba per analogiam (použití analogie v trestním právu procesním je zásadně přípustné), což konkrétně platí ve vztahu k řešené otázce pro ustanovení §275 odst. 1 tr. ř. ([b]yl-li zákon porušen v neprospěch obviněného, nepřekáží jeho smrt provedení řízení na podkladě stížnosti pro porušení zákona; trestní stíhání nelze tu zastavit proto, že obviněný zemřel). Senát č. 6 je totiž přesvědčen, že užití citovaného zákonného ustanovení není v případě zaniklé právnické osoby z povahy věci vyloučeno.
23. V souvislosti s tím považuje za nezbytné upozornit na tu podstatnou skutečnost, že právo na spravedlivý proces svědčí nejen fyzickým osobám, ale i právnickým osobám. To lze dovodit např. z usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. I ÚS 115/14, v němž jmenovaný soud hovoří o ústavně zaručeném právu fyzických a právnických osob na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Stejně tak lze v daných souvislostech připomenout nález Ústavního soudu ze dne 4. 7. 1996, sp. zn. III. ÚS 80/96, podle něhož „[p]rávo na soudní (a jinou právní) ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (právo na spravedlivý proces) je výrazem jedné ze stěžejních zásad, na nichž spočívá demokratický právní stát (čl. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb.). Ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu má svůj základ v Listině základních práv a svobod; ta zaručuje každému (tedy i státu) právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), který především je povolán k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům (čl. 40 al. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb.) “.
24. Senát č. 6 má za to, že k výkladu §1 odst. 2 t.o.p.o. a §275 odst. 1 tr. ř. v případě zaniklé právnické osoby je třeba přistupovat právě s důrazem na dodržení pravidel spravedlivého procesu. Z hlediska spravedlivého procesu totiž není důvodu rozlišovat mezi zemřelou fyzickou osobou a zaniklou právnickou osobou.
25. V návaznosti na to konstatuje, že pokud by nebylo možno (na rozdíl od případu zemřelé fyzické osoby) přezkoumat na základě stížnosti pro porušení zákona pro její nepřípustnost rozhodnutí týkající se zaniklé právnické osoby, došlo by k tomu, že po právní moci takového rozhodnutí by byla vyloučena možnost zjištění a nápravy případných pochybení jdoucích k tíži takové právnické osoby. Takový stav je z hlediska požadavku na dodržení spravedlivého procesu zcela nežádoucí a nepřijatelný. To vystupuje do popředí zvlášť naléhavě v těch případech, kdy byl, resp. bude existující právnické osobě v trestním řízení pravomocně uložen v rozporu se zákonem trest zrušení právnické osoby. Měl-li by platit právní názor zaujatý senátem č. 4, pak by to znamenalo nemožnost takové nezákonné rozhodnutí, jež by mělo pro dotyčnou právnickou osobu zcela fatální důsledek, v rámci trestního řízení zvrátit.
26. Dodat lze, že obdobné platí i pro řízení o dovolání (§265p odst. 3 tr. ř.) a obnově řízení (§280 odst. 3 tr. ř.).
27. V kontextu těchto skutečností je pak třeba zmínit nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 1/03, podle něhož platí, že jsou-li mimořádné opravné prostředky právním řádem připuštěny, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, tzn. především práva na spravedlivý proces. To, jak výše uvedeno, svědčí i právnickým osobám.
28. K tomu senát č. 6 pro dokreslení dodává (paradoxně ve shodě se senátem č. 4) , že i právnické osoby mají svá práva, např. právo na ochranu obchodního jména a pověsti, majetku, apod., a tudíž i právo nebýt nezákonně odsouzen. K tomu lze dodat, že újma vzniklá právnické osobě může mít v konečném důsledku závažný dopad i na fyzické osoby, jež tvoří její personální substrát.
29. Senát č. 6 má tak za to, že je na místě se odklonit od závěru učiněného senátem č. 4, podle něhož (stručně shrnuto) je stížnost pro porušení zákona podaná ve prospěch odsouzené zaniklé právnické osoby nepřípustná, přičemž je přesvědčen, že takovou stížnost není možné zamítnout jako nepřípustnou podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř.
IV.
30. Podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích ve znění pozdějších předpisů, dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu. Při postoupení věci svůj odlišný názor zdůvodní. Podle odstavce 2 téhož zákona, jde-li o právní názor o procesním právu, ustanovení odstavce 1 neplatí, ledaže senát jednomyslně dospěl k závěru, že řešená procesní otázka má po právní stránce zásadní význam.
31. Z výše uvedeného je zřejmé, že se senát č. 6 zásadně rozchází se senátem č. 4 ve výkladu ustanovení §1 odst. 2 t.o.p.o. ve spojení s §275 odst. 1 tr. ř. stran (ne)přípustnosti stížnosti pro porušení zákona podané ve prospěch zaniklé právnické osoby, kterou považuje za přípustnou. Přitom jednomyslně dospěl k závěru, že řešená procesní otázka má po právní stránce zásadní význam. Rozhodl proto podle §20 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, o postoupení věci obviněné zaniklé právnické osoby O. T. velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí.
32. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §274 odst. 4 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 12. 2022
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu