ECLI:CZ:NS:2022:7.TD.58.2022.1
sp. zn. 7 Td 58/2022-262
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. 9. 2022 v trestní věci obviněných J. K. , nar. XY v XY, bytem XY a právnické osoby d. , IČO XY, se sídlem XY, vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 68 T 9/2022, návrh soudu na určení místní příslušnosti a rozhodl takto:
Podle §24 odst. 1 tr. ř. je k projednání věci příslušný Obvodní soud pro Prahu 4.
Odůvodnění:
1. Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně podala dne 2. 8. 2022 u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně návrh na schválení dohody o vině a trestu, uzavřené dne 19. 7. 2022 mezi obviněným J. K. a obviněnou právnickou osobou d., stíhanými pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a státní zástupkyní.
2. Obvinění se měli uvedeného zločinu dopustit jednáním spočívajícím v tom, že (bod I./1.) obviněný J. K. jako jednatel společnosti d., v době od 20. 1. 2018 do 26. 8. 2018 přijal do účetnictví společnosti d., účetní doklady v celkové hodnotě 1 391 500 Kč vč. DPH (specifikované v dohodě o vině a trestu), které vystavil A. F. ve spolupráci s J. H., jejichž trestní stíhání dosud nebylo ukončeno, jménem společnosti G. F., a takto učinil přesto, že věděl, že uvedené fakturace slouží pouze k neoprávněnému snížení daňové povinnosti společnosti d., a nikoli k její ekonomické činnosti a že za tato plnění poskytnuté finanční prostředky mu budou v podstatné části v hotovosti vráceny, v rozporu s §72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění, zahrnul tyto účetní doklady (či je nechal zahrnout) do přiznání k dani z přidané hodnoty společnosti d., za zdaňovací období měsíců ledna, února, dubna a srpna 2018, podaných u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územního pracoviště pro Prahu 4, v době od 26. 2. 2018 do 25. 9. 2018, v důsledku čehož neoprávněně uplatněnými nároky na odpočet daně z přidané hodnoty způsobil České republice škodu v celkové výši 241 500 Kč, a dále (bod I./2.) obviněná d., jednáním svého jednatele J. K. v rámci své činnosti a ve snaze o majetkový prospěch spočívající v daňovém zvýhodnění v době od 20. 1. 2018 do 26. 8. 2018 přijala do svého účetnictví účetní doklady v celkové hodnotě 1 391 500 Kč vč. DPH, které vystavil A. F. ve spolupráci s J. H., jejichž trestní stíhání dosud nebylo ukončeno, jménem společnosti G. F., jak je specifikováno v bodu I./1., a takto učinila přesto, že uvedené fakturace sloužily pouze k neoprávněnému snížení její daňové povinnosti a nikoli k její ekonomické činnosti a že za tato plnění poskytnuté finanční prostředky byly jejímu jednateli J. K. v podstatné části v hotovosti vráceny, v rozporu s §72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění, zahrnula tyto účetní doklady do přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíců ledna, února, dubna a srpna 2018, podaných u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územního pracoviště pro Prahu 4 v době od 26. 2. 2018 do 25. 9. 2018, v důsledku čehož neoprávněně uplatněnými nároky na odpočet daně z přidané hodnoty způsobila České republice škodu v celkové výši 241 500 Kč.
3. Usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. 8. 2022, sp. zn. 68 T 9/2022, byla věc obviněných J. K. a právnické osoby d., podle §314p odst. 3 písm. a) tr. ř. věc předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o příslušnosti soudu s tím, že Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně není místně příslušný k projednání věci, ale je jím Městský soud v Praze. Z popisu skutku vyplývá, že zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, který je obviněným kladen za vinu, byl spáchán v Praze, neboť tam došlo k jednání naplňujícímu objektivní stránku předmětného trestného činu. V případě trestného činu podle §240 tr. zákoníku je totiž z hlediska místní příslušnosti rozhodujícím sídlo příslušného finančního úřadu, u kterého bylo podáno daňové přiznání. V posuzovaném případě tak obviněný J. K. jako jednatel společnosti d., se sídlem v Praze, učinil u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 4, jehož sídlo se nachází v působnosti Městského soudu v Praze, případně s ohledem na rozsah škody v působnosti Obvodního soudu pro Prahu 4. Soud proto předložil věc k rozhodnutí o příslušnosti Nejvyššímu soudu, který je nejblíže společně nadřízen Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně a Městskému soudu v Praze.
4. Podáním ze dne 2. 9. 2022 učinila ve věci činná státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně vyjádření k místní a věcné příslušnosti, resp. k podanému návrhu. Uvedla, že místní a věcná příslušnost policejního orgánu a státní zástupkyně vykonávající dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení byla v přípravném řízení dána právní kvalifikací jednání některých ze spolupachatelů obviněných J. K. a společnosti d., konkrétně obviněných A. F. a společnosti G. F., se sídlem ve Zlíně, stíhaných pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku, a pro trestný čin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. S ohledem na návrh obviněných J. K. a d., směřující ke sjednání dohody o vině a trestu, bylo jednání těchto obviněných policejním orgánem podle §23 odst. 1 tr. ř. vyloučeno k samostatnému projednání (především s odkazem na požadavek rychlosti a ekonomičnosti řízení, neboť v původní trestní věci bylo stíháno celkem 22 fyzických osob a 14 právnických osob). Poté, co byla dohoda o vině a trestu uzavřena, byl předložen návrh na schválení dohody o vině a trestu Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně, jehož místní i věcná příslušnost byla i nadále s přihlédnutím ke znění §23 odst. 2 tr. ř. odvozována od jednání spoluobviněných A. F. a G. F., z jejichž strany byly vystaveny nepravdivé faktury, které pak společnost d., zahrnula do svého účetnictví a do svých přiznání k dani z přidané hodnoty, přičemž sama společnost G. F., s tím související daňovou povinnost k téže dani snižovala fiktivními vstupy od různých „ztracených“ obchodníků, jejichž fakturace zakládala do svého účetnictví a zahrnovala do svých přiznání k dani z přidané hodnoty, podávaných u Finančního úřadu pro Zlínský kraj, Územního pracoviště ve Zlíně. Jednání obou obviněných právnických osob spolu velmi úzce souvisí, proto bylo původně vedeno společné řízení, přičemž podle §23 odst. 2 tr. ř. se příslušnost soudu, který věc vyloučil, nemění. Ačkoli trestní řád výslovně zmiňuje toliko rozhodnutí „soudu“, nikoli jiných orgánů činných v trestním řízení, lze analogicky toto ustanovení vztáhnout na postup orgánů činných v trestním řízení v rámci celého řízení, a to mimo jiné i pro zachování kontinuity řízení a zejména právní jistoty postavení obviněných. Státní zástupkyně poukázala na možné komplikace, které by v případě změny příslušnosti hrozily, např. bude-li návrh na schválení dohody o vině a trestu předložen soudu, u kterého ve věci dosud činná státní zástupkyně nepůsobí, bude nutné, aby následně veřejnou žalobu u soudu zastupoval jiný státní zástupce (podle §7 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, v platném znění, je totiž státní zastupitelství příslušné k zastupování státu toliko u soudu, u něhož toto státní zastupitelství působí). Ten přitom sjednanou dohodou o vině a trestu v podstatě není vázán a může vzít návrh na schválení dohody o vině a trestu zpět (§314o odst. 5 tr. ř.). Obdobně problematické může být řízení poté, co by soud rozhodl o odmítnutí návrhu na schválení dohody o vině a trestu (§314o odst. 1 písm. b) tr. ř.), či vrátil věc do přípravného řízení (§314r odst. 2 tr. ř.). V takovém případě by věc připadla k dalšímu řízení státnímu zastupitelství, které ve věci dosud vůbec nebylo činné. Všechny naznačené možné postupy by přitom zcela jistě měly vliv na délku řízení a jeho průběh (či výsledek). S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o tom, že příslušným k projednání věci je Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně.
5. Nejvyšší soud zhodnotil důkazy použitelné k rozhodnutí podle §24 tr. ř. a dospěl k následujícímu závěru.
6. Zásadní hlediska místní příslušnosti, která určují, který z věcně příslušných soudů má věc projednat a rozhodnout v prvním stupni, jsou dána v §18 odst. 1 tr. ř., podle kterého koná řízení soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. Za místo spáchání trestného činu je přitom třeba považovat především místo, kde došlo k jednání pachatele naplňujícímu objektivní stránku trestného činu, avšak i místo, kde nastal nebo měl nastat následek trestného činu.
7. Nejvyššímu soudu byl předložen návrh Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně na určení místní příslušnosti soudu k rozhodnutí o návrhu státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně na schválení dohody o vině a trestu mezi ní a obviněnými J. K. a právnickou osobou d. Zde je nutné na úvod zdůraznit, že obvinění byli trestně stíháni v rámci společného řízení, v němž vystupovalo 36 obviněných (fyzických a právnických osob), kteří se měli dopouštět zejména daňových deliktů, mimo jiné i zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a dalších, na různých místech České republiky (viz usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, sp. zn. KRPZ-1766-862/TČ-2019-150081), přičemž Nejvyšší soud nijak nezpochybňuje místní příslušnost orgánů činných v přípravném řízení, která stran výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení svědčila státnímu zástupci přidělenému ke Krajskému státnímu zastupitelství v Brně – pobočce ve Zlíně. Nicméně v průběhu přípravného řízení došlo k vyloučení věci, která nyní byla jako samostatná předložena trestním soudům (tedy nikoli věc obviněných A. F. a G. F., byť s jejich jednáním trestná činnost obviněných J. K. a právnické osoby d., souvisela), jejichž příslušnost stanoví zákon s tím, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Ve smyslu takto zákonem stanovených kritérií je potom namístě o soudu příslušnému k projednání předložené věci rozhodnout, což je nutné právě i s ohledem na právní jistotu obviněných. Nejvyšší soud doplňuje, že na důsledky vyloučení věci ze společného řízení v přípravném řízení nelze pro fázi řízení před soudy vztáhnout §23 odst. 2 tr. ř., jenž výslovně stanoví, že příslušnost soudu, který věc vyloučil, se nemění (srov. k tomu přiměřeně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 7 Tz 68/2011 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 7 Td 62/2021 a ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 7 Tz 71/2022).
8. P ředmětem projednání posuzované věci je tedy návrh na schválení (pouze) již výše zmíněné, s obviněnými J. K. a právnickou osobou d., sjednané konkrétní dohody o vině a trestu. K tomu je namístě dále uvést, že obviněným J. K. a právnické osobě d., je od počátku trestního stíhání kladeno za vinu spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Ke spáchání trestného činu tohoto deliktu může dojít jak aktivním jednáním (podáním daňového přiznání s nepravdivými údaji), tak i opomenutím jednání, ke kterému byl daňový subjekt povinen. Rozhodujícím z hlediska místní příslušnosti je sídlo příslušného finančního úřadu, kam měla být podle doposud učiněných skutkových zjištění podávána daňová přiznání, obsahující nepravdivé informace (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2012, sp. zn. 11 Td 40/2012).
9. S ohledem na to a s přihlédnutím ke shora popsaným skutkovým závěrům mělo ke spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnými v posuzovaném případě dojít v Praze, konkrétně se tak mělo stát v sídle Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územního pracoviště pro Prahu 4, kde obviněný J. K. za společnost d., se sídlem v Praze 4, podával u místně příslušného správce daně nepravdivá daňová přiznání k dani z přidané hodnoty. Tento finanční úřad se místně nenachází v působnosti Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, a proto jmenovaný soud není podle výše uvedených kritérií místně příslušným k projednání věci obviněných.
10. Pro určení soudu, kterému naopak příslušnost projednat věc svědčí, bylo třeba zohlednit jednak zmíněné místo podání nepravdivých daňových přiznání (Územní pracoviště pro Prahu 4, se sídlem Budějovická 409, Praha 4), a současně i právní kvalifikaci, konstatovanou v dohodě [§240 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku], zakládající věcnou příslušnost okresního soudu (§16 tr. ř.). V návaznosti na to Nejvyšší soud dovodil, že k vedení řízení o schválení sjednané dohody o vině a trestu je příslušný v daném případě Obvodní soud pro Prahu 4, jenž je příslušný jak věcně, tak místně.
11. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení, že podle §24 odst. 1 tr. ř. je k projednání věci příslušný Obvodní soud pro Prahu 4.
12. Pokud byla podle §24 odst. 1 tr. ř. ve spojení s §18 odst. 1 tr. ř. najisto postavena místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 4 k rozhodnutí o návrhu na schválení dohody o vině a trestu ve věci obviněného J. K. a obviněné právnické osoby d., mohl Nejvyšší soud podle §24 odst. 2 tr. ř. zvážit, zda je namístě rozhodnout o odnětí a přikázání věci z důvodu uvedeného v §25 tr. ř., k čemuž mohla do jisté míry směřovat i část argumentace státní zástupkyně (byť v konečném důsledku dovozující místní příslušnost Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně).
13. Podle §25 tr. ř. může být věc z důležitých důvodů příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně, přičemž o odnětí a přikázání rozhoduje soud, který je oběma soudům nejblíže společně nadřízen. Pojem „důležité důvody“ sice není v zákoně blíže definován, ale je nepochybné, že se musí jednat o skutečnosti, jež budou svou povahou výjimečné, neboť ustanovení §25 tr. ř., podle něhož lze v určitých případech věc delegovat k jinému soudu, je zákonným průlomem do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly vybočení z výše citovaného ústavního principu. Důležitými důvody zmíněného charakteru je třeba rozumět takové důvody, které zajišťují též nestranné a objektivní projednání věci, za dodržení všech v úvahu přicházejících zásad trestního řízení, jež se mohou lépe uplatnit právě u soudu, kterému má být věc přikázána. Delegace přitom nikdy nesmí být prostředkem k odnětí obviněného jeho zákonnému soudci.
14. Nejvyšší soud ve věci neshledal důležité důvody pro tak výjimečný postup uvedený v §25 tr. ř., a to ani v argumentech státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně, jež zdůrazňovala do budoucna některé možné komplikace v průběhu trestního řízení, pokud by věc nebyla projednávána u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, v jehož obvodu byla původně dozorována příslušnou státní zástupkyní. K tomu Nejvyšší soud pouze stručně uvádí, že byla-li dohoda o vině a trestu sjednána důvodně a za podmínek §175a tr. ř., není namístě bez dalšího presumovat, že bude jiným státním zástupcem (bude-li jiný státní zástupce ve věci činný) vzata ve smyslu §314o odst. 5 tr. ř. zpět (navíc byly-li by pro takový úkon relevantní důvody, může tak učinit i státní zástupce, jenž ji sjednal). Pokud by potom soud dohodu neschválil a věc by byla vrácena do přípravného řízení, jistě by takový postup měl vliv na délku řízení, ovšem bez ohledu na to, který soud by tak učinil. Zásadně ovšem nelze bez dalšího dovozovat, že bude-li stran dozoru ve věci činný jiný státní zástupce, bude to mít významný dopad na délku vedení řízení, a je nutné věc delegovat místně nepříslušnému soudu, v jehož obvodu je činný státní zástupce, jenž ve věci vykonával dozor dříve.
15. Uvedená tvrzení tedy nemohou být důležitým důvodem pro postup podle §25 tr. ř. Je nutno trvat na tom, že delegace věci je postupem zcela výjimečným a tedy odůvodněným zcela výjimečnými okolnostmi. Skutečnost, že věc bude určena k projednání místně a věcně příslušnému soudu k rozhodnutí a bude v ní návazně vystupovat jiný místně a věcně příslušný státní zástupce, neopravňuje k rozhodnutí o odnětí obviněného jeho zákonnému soudci.
16. Nejvyšší soud proto důvody k postupu podle §24 odst. 2 tr. ř. neshledal.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 9. 2022
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu