ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.111.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 111/2022-285
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. 2. 2022 o dovolání obviněného M. M. , nar. XY ve XY, bytem XY, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 8. 2021, sp. zn. 6 To 188/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 T 19/2021 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2021, č. j. 7 T 19/2021-202, byl obviněný M. M. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody na dvacet měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu třiceti měsíců, dále k peněžitému trestu ve výši 30 000 Kč uloženému v 30 denních sazbách po 1 000 Kč, přičemž bylo obviněnému umožněno uhradit peněžitý trest ve splátkách 5 000 Kč měsíčně splatných vždy do posledního dne v měsíci, a konečně k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel v trvání tří let. Dále byla podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost zaplatit České průmyslové zdravotní pojišťovně na náhradě škody 13 508 Kč a podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená E. P. s nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku posoudil Okresní soud v Ostravě skutek, který podle jeho zjištění spočíval v tom, že obviněný M. M. dne 10. 12. 2019 kolem 5:30 hodin v Ostravě – Kunčicích jako řidič osobního motorového vozidla zn. Lexus LS 460 při jízdě po ulici XY ve směru od ulice XY k ulici XY v prostoru zastávky městské hromadné dopravy XY jel nedovolenou a nepřiměřenou rychlostí nejméně 55 km/h, nedostatečně sledoval situaci v silničním provozu, nepřizpůsobil rychlost jízdy zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které mohl předvídat, nejel takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou měl rozhled, porušil ustanovení §5 odst. 1 písm. b), §5 odst. 2 písm. f), §18 odst. 1, 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v důsledku toho ohrozil chodce T. P., nar. XY, který po přechodu, řádně vyznačeném svislou a vodorovnou dopravní značkou, přebíhal pozemní komunikaci z pohledu obviněného zleva doprava, na přechodu pro chodce do něho čelně pravým předním rohem vozidla narazil a způsobil mu vážná zranění specifikovaná ve výroku, jimž poškozený po převozu do nemocnice téhož dne kolem 7:15 hodin podlehl a zemřel.
3. O odvoláních, která podali obviněný proti výroku o vině a dalším výrokům a poškozená E. P. v neprospěch obviněného proti výroku podle §229 odst. 1 tr. ř., bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 8. 2021, č. j. 6 To 188/2021-238. Z podnětu odvolání poškozené E. P. byl rozsudek Okresního soudu v Ostravě zrušen ve výroku, jímž byla s nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, a nově bylo rozhodnuto tak, že obviněnému byla uložena povinnost zaplatit poškozené E. P. na náhradu nemajetkové újmy částku 637 700 Kč a poškozená byla se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného M. M. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
4. Obviněný M. M. podal dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Z obsahu dovolání je patrno, že obviněný napadl rozsudek Krajského soudu v Ostravě proto, že jím zůstal nedotčen výrok o vině, a v důsledku toho napadl tento rozsudek v celém rozsahu. Obviněný odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022). Namítl, že průběh nehody nebyl náležitě objasněn a že znalecký posudek, z něhož vycházely soudy, je nedostatečný. V tomto ohledu zejména uvedl, že nebylo zjištěno, na jakou vzdálenost mohl spatřit poškozeného, který přes přechod přebíhal, a zda ve skutečnosti poškozený na přechod nevběhl z pohledu obviněného zprava. Poukázal na to, že nebylo zjištěno, kde se nacházel poškozený v době, kdy vozidlo obviněného bylo před přechodem ve vzdálenosti, která mu umožňovala zastavit před přechodem. Dokazování označil za neúplné, protože nebyl vyslechnut žádný svědek z okruhu osob, které byly v kritickou dobu na nedaleké zastávce městské hromadné dopravy, a protože nebylo vyhověno jeho návrhu na opatření nového znaleckého posudku. Obviněný namítl, že nenaplnil znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, a v souvislosti s tím zavinění poškozeného. Zdůraznil, že chodec smí přecházet vozovku, jen pokud s ohledem na vzdálenost a rychlost přijíždějícího vozidla nedonutí řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy, přičemž musí u přechodu zastavit na jeho okraji, otočit se čelem k přechodu, aby řidič jasně viděl jeho úmysl přejít, a nemůže vběhnout na přechod přímo pod kola vozidla s představou, že řidič mu musí dát přednost. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu v Ostravě věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že znalecký posudek, z něhož vycházely soudy, netrpí žádnými významnými vadami a je spolehlivým podkladem výroku o vině. Konstatoval, že nebyly zjištěny žádné relevantní skutečnosti, které by svědčily o zavinění poškozeného. Rozsah provedeného dokazování označil za dostatečný včetně toho, že nebyli vyslechnuti žádní svědci nehody, protože se nepodařilo nikoho takového ztotožnit. Státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného bylo jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
6. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle §265e tr. ř., s obsahovými náležitostmi podle §265f odst. 1 tr. ř., avšak je zjevně neopodstatněné.
7. Obviněný podal dovolání posledního dne zákonné dovolací lhůty, tj. dne 29. 12. 2021, tedy ještě před tím, než nabyl účinnosti zákon č. 220/2021 Sb. v části první, čl. I, bod 32, jímž došlo ke změně ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. v tom směru, že za písmeno f) bylo vloženo nové písmeno g) a dosavadní písmena g) až l) byla nadále označena jako písmena h) až m). Pokud obviněný jako dovolací důvod uvedl, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení“, jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. S účinností od 1. 1. 2022 jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný uvedl jako dovolací důvod také to, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované důkazy“, což je nově stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Vzhledem k zásadě, že procesní úkony se posuzují podle práva účinného v době, kdy byly učiněny, a dále vzhledem k ustanovení §265f odst. 2 tr. ř., podle něhož rozsah a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání, Nejvyšší soud považoval dovolání obviněného za dovolání podané z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Přihlížel však i k formulaci nového dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.
8. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy. Významné je, že předmětem právního posouzení jako posouzení hmotně právního je skutek, jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho v jiné verzi prezentuje dovolatel ve snaze dosáhnout změny skutkových zjištění soudů. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, jsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Námitky, které směřují proti skutkovým zjištěním soudů, proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod., uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídají.
9. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [nyní §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy, což lze vyjádřit i tak, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces, jemuž musí Nejvyšší soud poskytnout ochranu podle čl. 4, čl. 90 Ústavy. Extrémní, zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy se vyznačuje podle judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu typicky tím, že skutková zjištění soudů nemají potřebnou obsahovou spojitost s důkazy, že nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, že jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod. Obdobná je situace, pokud rozhodná skutková zjištění byla učiněna na podkladě procesních úkonů zatížených závažnými vadami, které je vylučují z okruhu použitelných důkazů, přičemž ostatní důkazy jsou nedostatečné, že byla učiněna s pominutím významných relevantních důkazů apod. Lze tedy uzavřít, že při výkladu a aplikaci ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 Nejvyšší soud postupuje tak, že bere v úvahu i hlediska, která jsou materiálně srovnatelná s nově stanoveným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Určité formulační odchylky znění zákona od zmíněné judikatury, například rozdíly v pojmech „extrémní rozpor“ a „zjevný rozpor“, zde nejsou z hlediska podstaty věci významné.
10. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Ostravě, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také Krajský soud v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný, natož zjevný či extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají ohledně průběhu nehody potřebný podklad ve znaleckém posudku z oboru dopravy, který zpracoval Ing. Miroslav Škandera, MBA, a ve výpovědi znalce v hlavním líčení. Znalec vycházel ze skutečností, které vyplývaly z výpovědi obviněného a z důkazů zachycujících situaci v místě nehody, tj. z protokolu o dopravní nehodě, plánku místa a fotodokumentace. Z výpovědi samotného obviněného je zřejmé, že poškozeného neviděl a že na něj reagoval až v okamžiku nárazu do jeho těla. Z této výchozí okolnosti a dále s přihlédnutím k tomu, kde vozidlo nakonec zastavilo, kde se po nárazu nacházelo tělo poškozeného a další stopy vzniklé nárazem, jak byl poškozený zraněn a jak bylo nárazem poškozeno vozidlo, znalec stanovil místo nárazu na přechodu pro chodce, směr pohybu poškozeného po přechodu zleva doprava z hlediska obviněného, rychlost pohybu poškozeného 12 km/h a rychlost jízdy obviněného 56 km/h, kterou Okresní soud v Ostravě po výslechu znalce v hlavním líčení bral v úvahu tak, že šlo o rychlost nejméně 55 km/h. To, že k nárazu vozidla obviněného do poškozeného došlo na přechodu pro chodce, je v plném souladu s poměry na místě, jak byly zachyceny zejména ve fotodokumentaci. V tomto ohledu je zjevné, že svodidla vedená podél komunikace, okolní terén, porost a návaznost další cesty na obou stranách přechodu zakládala situaci, v které bylo nereálné, aby se poškozený pohyboval na komunikaci jinde než na přechodu pro chodce.
11. Z rychlosti pohybu poškozeného a z rychlosti jízdy obviněného znalec stanovil vzdálenost 32 metrů mezi vozidlem a místem nárazu v době, kdy se poškozený ocitl na počátku přechodu, respektive kdy byl pro obviněného viditelný jako chodec chystající se přejít vozovku po přechodu. Zároveň znalec podle technických parametrů vozidla stanovil, že při povolené rychlosti jízdy 50 km/h a včasné reakci na přítomnost poškozeného mohl obviněný zastavit na vzdálenost 27 metrů, tedy ještě před přechodem pro chodce, přičemž včasnou reakci umožňoval i dosvit potkávacích světel vozidla, který činil 60 metrů. O znaleckém posudku nevznikly žádné důvodné pochybnosti, neboť znalec svůj postup a své výpočty náležitě vysvětlil, takže nevyvstala potřeba nového znaleckého posudku. Dokazování nebylo třeba doplňovat ani jinými důkazy, zejména ne výslechy svědků z okruhu osob, které byly v kritickou dobu na nedaleké zastávce městské hromadné dopravy. Skutečnosti významné pro posouzení věci byly v dostatečné míře objasněny těmi důkazy, které byly provedeny. Navíc nikoho z těchto osob se nepodařilo identifikovat a není to reálné ani v současnosti, zvláště když nikdo z těchto lidí – pokud na místě skutečně byli a nehodu viděli – neprojevil ochotu (ani po zveřejnění příslušné výzvy) se přihlásit a svědčit. Za uvedeného stavu neměl Nejvyšší soud žádný důvod k tomu, aby cokoli měnil na skutkových zjištěních, která učinil Okresní soud v Ostravě.
12. Také z hlediska právního posouzení zjištěného skutku je dovolání zjevně neopodstatněné. Právní posouzení skutku jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku je v souladu se zákonem.
13. Pokud jde o námitky obviněného týkající se jeho zavinění, respektive spoluzavinění poškozeného, je namístě nejprve v obecné rovině zmínit, že podle §2 písm. a) zákona č. 361/2020, o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu), je účastníkem provozu na pozemních komunikacích každý, kdo se jej přímým způsobem účastní. Podle §4 písm. a) téhož zákona je při účasti na provozu na pozemních komunikacích každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, …, své chování je povinen přizpůsobit zejména … povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu (toto ustanovení je v souladu s obecnou prevenční povinností podle §2900 občanského zákoníku). Podle §5 odst. 1 písm. b) citovaného zákona je řidič povinen … věnovat se plně řízení vozidla … a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích. Podle §5 odst. 2 písm. f) cit. zákona řidič nesmí … ohrozit nebo omezit chodce, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro chodce nebo který zjevně hodlá přecházet pozemní komunikaci po přechodu pro chodce. V případě potřeby je řidič povinen i zastavit vozidlo před přechodem pro chodce (tyto povinnosti se nevztahují na řidiče tramvaje). Podle §18 odst. 1 cit. zákona musí řidič přizpůsobit rychlost jízdy zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Podle §18 odst. 4 smí v obci řidič jet rychlostí nejvýše 50 km/h. Podle §54 odst. 3 cit. zákona chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce nebo na vozovku bezprostředně před blížícím se vozidlem.
14. Soudy se dopustily určité nepřesnosti závěrem, že chodec má na přechodu absolutní přednost (odst. 28 odůvodnění napadeného rozsudku). Jednak tu nejde o vztah přednosti, nýbrž povinnosti řidiče a chodce jsou ve vztahu k přechodu pro chodce upraveny jinými ustanoveními (viz shora), jednak i chodec má určité povinnosti [zejména podle §4 písm. a), §54 odst. 3 cit. zákona].
15. Podle §2 písm. q) zákona o silničním provozu dát přednost v jízdě znamená povinnost řidiče nezahájit jízdu nebo jízdní úkon nebo v nich nepokračovat, jestliže by řidič, který má přednost v jízdě, musel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy. Z citovaného ustanovení vyplývá, že jde o vztah mezi řidiči a o přednost v jízdě. V případě chodce se jedná o pohyb, který není jízdou, a již tím je pojmově vyloučeno, aby chodec měl přednost. Naopak např. podle §54 odst. 3 cit. zákona při přecházení na přechodu pro chodce musí chodec dát přednost tramvaji. Jinak je vztah mezi řidičem a chodcem na přechodu pro chodce upraven jak již zmíněno, tj. že chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce bezprostředně před blížícím se vozidlem a řidič nesmí ohrozit nebo omezit chodce. Podle §2 písm. l) cit. zákona nesmět ohrozit znamená počínat si tak, aby jinému účastníku provozu na pozemních komunikacích nevzniklo žádné nebezpečí, a podle §2 písm. m) nesmět omezit znamená povinnost počínat si tak, aby jinému účastníku provozu na pozemních komunikacích nebylo nijak překáženo. Z citovaných ustanovení je zřejmé, že v poměru mezi obviněným jako řidičem a poškozeným jako chodcem se jednalo o jiný vztah než o přednost.
16. V souvislosti s tím se měly soudy blíže zabývat otázkou případného spoluzavinění poškozeného, která (obecně vzato) může mít význam i pro právní kvalifikaci skutku. K naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 2 tr. zákoníku je totiž nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání pachatele a poškozeného), je třeba z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. Je-li rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě usmrcení poškozeného např. jeho významné spoluzavinění při dopravní nehodě, nelze zpravidla dovodit, že pachatel spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem (viz usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, publikované pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr.).
17. V posuzovaném případě záviselo řešení dané otázky na výkladu pojmu „bezprostředně“ ve smyslu §54 odst. 3 cit. zákona ve spojitosti se zmíněnou obecnou prevenční povinností chodce. Ustanovení §54 odst. 3 je v podstatě konkretizací této obecné prevenční povinnosti a souvisí s tím, že ani chodec chystající se přecházet po přechodu nemůže slepě spoléhat na svou „přednost“ a vůbec nevěnovat pozornost situaci v provozu. Pojem „bezprostředně“ musí zde být vykládán v závislosti na okolnostech, jako jsou oblečení chodce, viditelnost, rozhledové podmínky a zejména rychlost pohybu chodce. Ten je obecně schopen (v krajním případě) vyvinout až rychlost 10 m/s, avšak i při běhu pomalejším zjevně mohou nastat situace, že řidič nebude schopen ani při přiměřené rychlosti včas zareagovat na chodce blížícího se k přechodu a vběhnuvšího na přechod. Při výkladu ustanovení §4 písm. a) je třeba brát v úvahu i to, že chodec je rovněž odpovědným účastníkem silničního provozu, který má navíc oproti řidiči tu výhodu, že může zastavit prakticky na místě a vůbec pružněji reagovat na situaci. I když judikatura připouští, že i v případě porušení povinnosti uvedené v §54 odst. 3 chodcem může být na straně řidiče, který jej na přechodu srazil, dovozeno porušení důležité povinnosti (např. podle §143 odst. 2 tr. zákoníku) ve smyslu rozhodnutí č. 32/2016 Sb. rozh. tr., nemusí tomu tak být vždy, neboť záleží na okolnostech a míře porušení uvedené povinnosti chodcem.
18. V posuzované věci je určitým nedostatkem, že soudy vyloučily možnost jakékoli spoluodpovědnosti (spoluzavinění) poškozeného za vznik dopravní nehody v podstatě jen na základě toho, že se v době střetu nacházel na přechodu pro chodce (respektive nalézací soud se touto otázkou v zásadě nezabýval). Ze znaleckého posudku vyplývá, že (v duchu zásady in dubio pro reo ) je třeba připustit možnost, že poškozený běžel rychlostí 12 km/hod. po celou dobu přecházení vozovky, případně i předtím. Přitom musel zdaleka vidět osvětlené přijíždějící vozidlo obviněného. Současně si musel být vědom, že vzhledem ke svému černému oděvu a snížené viditelnosti (navíc bez veřejného osvětlení) je na vozovce a v jejím okolí pro přijíždějící řidiče hůře viditelný. Nezpochybnitelný je závěr znalce, že poškozený mohl nehodě snadno předejít prostě tím, že by před vstupem do vozovky nebo před místem střetu zastavil.
19. Určitá míra spoluzavinění poškozeného proto přicházela v úvahu (a soudy se měly touto otázkou podrobněji zabývat), i když ne taková, aby to vedlo v daném případě k závěru, že obviněný neporušil důležitou povinnost ve smyslu §143 odst. 2 tr. zákoníku. Vzhledem k přehlednosti daného místa a faktickému rozšíření silnice musel být zleva přecházející (přebíhající) poškozený obviněným včas zpozorovatelný, neboť než vůbec vstoupil do vozovky, musel překonat další část trasy již po přechodu, a to délky zhruba stejné jako je šíře jízdního pruhu. Kromě toho se už předtím musel viditelně pohybovat na chodníku. A navíc nebyl sražen levou, nýbrž pravou částí vozidla obviněného, takže do místa střetu se musel pohybovat ještě o něco delší trasu, než je šířka jízdního pruhu. Právě na základě těchto okolností byl v daném případě namístě závěr, že poškozený neporušil povinnost stanovenou v §54 odst. 3 zákona o silničním provozu nevstupovat na vozovku bezprostředně před blížícím se vozidlem, i když do určité míry mohl porušit zmíněnou obecnou prevenční povinnost.
20. Ačkoliv se tedy Nejvyšší soud nemohl zcela ztotožnit s částí argumentace odůvodnění soudů, přesto námitkám týkajícím se zavinění poškozeného nebylo možné přisvědčit. Spoluzavinění poškozeného by bylo namístě dovozovat za situace, že by podstatnou příčinou nebo alespoň jednou z podstatných příčin nehody bylo jeho protiprávní jednání. Ke vzniku nehody sice přispělo černé oblečení bez jakýchkoli reflexních prvků, v němž se poškozený pohyboval za tmy, a také rychlost jeho pohybu, která odpovídala běhu, nicméně poškozený neporušil žádnou konkrétní právní povinnost v takové míře, aby se toto porušení stalo podstatnou příčinou vzniku dopravní nehody.
21. Námitky, jimiž obviněný vytýkal, jak měl poškozený při přecházení komunikace správně postupovat, neodpovídají ustanovení §54 odst. 3 zákona o silničním provozu. Zmíněné námitky obviněného korespondují spíše s ustanovením §54 odst. 2 cit. zákona, které upravuje přecházení vozovky mimo přechod pro chodce a podle kterého před vstupem na vozovku se chodec musí přesvědčit, zdali může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích, přičemž smí přecházet vozovku, jen pokud s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutí jejich řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy. Je tu tedy evidentní rozdíl mezi povinnostmi chodce při přecházení vozovky na přechodu pro chodce a při přecházení vozovky mimo přechod. V dané věci se na poškozeného vztahovala povinnost nevstupovat na přechod pro chodce bezprostředně před blížícím se vozidlem, a nikoli povinnosti, které má chodec při přecházení vozovky mimo přechod. Jestliže poškozený vstoupil (vběhl) na přechod pro chodce za situace, kdy vozidlo obviněného bylo ve vzdálenosti, která při včasné reakci umožňovala obviněnému zastavit před přechodem, pak nepřichází v úvahu jiný závěr, než že poškozený neporušil povinnost stanovenou v §54 odst. 3 zákona o silničním provozu a že příčinou nehody bylo jednání obviněného při řízení vozidla. Přitom poškozený použil přechod pro chodce v obci, takže mohl legitimně očekávat, že blížící se vozidlo poškozeného jede rychlostí nejvýše 50 km/h, jak to ukládá ustanovení §18 odst. 4 zákona o silničním provozu. Pokud obviněný jel rychlostí 56 km/h, resp. rychlostí nejméně 55 km/h, nejde o tak výrazné překročení uvedeného rychlostního limitu, aby bylo z hlediska poškozeného ihned snadno rozeznatelné a odradilo ho od vstupu na přechod pro chodce.
22. Ani namítaná rychlost pohybu poškozeného, která odpovídala běhu, nemůže odůvodnit úvahu o tom, že by šlo o podstatnou příčinu nehody. I když okolnost, že poškozený běžel, jej měla vést ke zvýšené opatrnosti, v daném případě to nemůže být důvodem, pro který by byl zbaven právního postavení chodce a nepožíval zvýšené zákonné ochrany na přechodu pro chodce.
23. Naproti tomu obviněný při řízení vozidla závažným způsobem porušil své povinnosti. Jestliže až do okamžiku samotného nárazu vůbec nezaznamenal přítomnost poškozeného, pak to svědčí jedině o tom, že se v rozporu s ustanovením §5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu plně nevěnoval řízení vozidla a nesledoval situaci v provozu. Dále obviněný porušil zmíněné ustanovení §5 odst. 2 písm. f) cit. zákona. Kromě překročení rychlostního limitu v obci obviněný porušil také ustanovení §18 odst. 1 zákona o silničním provozu, podle něhož rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit mimo jiné okolnostem, které je možno předvídat. V této spojitosti je třeba zdůraznit, že obviněný jel v časné ranní době kolem 5:30 hodin za tmy, která sama o sobě snižuje viditelnost a vyžaduje zvýšenou opatrnost, případně i odpovídající snížení rychlosti jízdy. Projížděl místem, které znal a o kterém věděl, že je na něm přechod pro chodce. Ten byl navíc vyznačen jak svislou dopravní značkou IP 6, tak vodorovnou dopravní značkou V 7. Přechod se nacházel v bezprostřední blízkosti zastávky městské hromadné dopravy, a poblíž byl také průmyslový areál. V této situaci bylo nutno očekávat přítomnost osoby, která se ocitne na přechodu pro chodce, a jet se zvýšenou pozorností. Tu ovšem obviněný neprojevil, když pohyb poškozeného nevnímal.
24. Místo dopravní nehody bylo celkově dobře přehledné a obviněnému umožňovalo vizuální kontrolu nejen samotného přechodu pro chodce, ale i přilehlé zóny, v níž se poškozený pohyboval, než se ocitl na přechodu. Obviněnému nic nebránilo ve výhledu. Jednalo se o přechod v místě, kde byla pozemní komunikace na straně, odkud se pohyboval poškozený, ještě rozšířena prakticky o jeden jízdní pruh směřující do zastávky městské hromadné dopravy, takže o to delší byla vzdálenost, kterou poškozený na přechodu překonával, i doba, po kterou se na přechodu nacházel do okamžiku nárazu. To je pro posouzení věci velmi významné, neboť toto faktické rozšíření pozemní komunikace a tím pádem i prodloužení přechodu pro chodce objektivně posilovalo možnost obviněného včas poškozeného spatřit a odpovídajícím způsobem reagovat na jeho přítomnost. Jestliže by totiž obviněný mohl poškozeného vidět až v okamžiku jeho vstupu, respektive vběhnutí do hlavního jízdního pruhu vozovky (tj. kdyby například okraj vozovky byl stejný jako vpravo ve směru jízdy obviněného, tj. křoví a mezera ve svodidlech), pak při rychlosti poškozeného 12 km/h, tj. zhruba 3,3 m/s (tedy při rychlosti přibližně trojnásobné, než je rychlost běžné chůze), by se poškozený od kraje vozovky, tj. od okamžiku, kdy mohl být spatřen obviněným, do jízdního pruhu obviněného dostal za čas jen nepatrně přesahující jednu vteřinu (pokud uvažujeme šíři jízdního pruhu cca 3,6-3,8 metru). Při rychlosti vozidla obviněného 50-55 km/h by obviněný s vozidlem za tuto zhruba 1,1 s ujel přibližně 15,3 až 16,8 metru, což by byla vzdálenost, ve které by se obviněný v dané situaci nacházel od místa střetu. Avšak právě proto, že obviněný mohl poškozeného začínajícího nebo zjevně hodlajícího přecházet vozovku spatřit už na vzdálenost přibližně dvojnásobnou, je logický závěr odpovídající znaleckému posudku, že obviněný měl na zastavení vozidla vzdálenost okolo 30 metrů a na této dráze mohl vozidlo zastavit, pokud by se plně věnoval řízení a sledoval situaci. Ke střetu by tak vůbec nedošlo, natož s tak devastujícími následky pro poškozeného.
25. Souhrn uvedených okolností jasně svědčí pro závěr, že podstatnou příčinou nárazu vozidla obviněného do poškozeného bylo pouze jednání obviněného, které bylo v rozporu s citovanými ustanoveními zákona o silničním provozu. Poškozený se žádným konkrétním protiprávním jednáním nepodílel podstatným způsobem na vzniku nehody, i když lze připustit, že přispěl ke vzniku nehody oblečením, rychlostí pohybu a nesprávnou reakcí na situaci. V daném případě šlo však jen o takové okolnosti, které lze hodnotit jako podmínky nehody, nikoli jako její podstatné příčiny. Příčinný význam těchto okolností ve srovnání s vyloženě protiprávním jednáním obviněného je v posuzovaném případě do té míry zanedbatelný, že je vyloučeno pokládat účast poškozeného na vzniku nehody za důvod k tomu, aby u obviněného nebylo shledáno „porušení důležité povinnosti“ a aby skutek nebyl posouzen podle §143 odst. 2 tr. zákoníku (viz č. 32/2016 Sb. rozh. tr.).
26. Zmíněná argumentační nepřiléhavost odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě a drobné nedostatky v odůvodnění rozhodnutí soudů nic nemění na meritorní správnosti výroku o vině, jímž byl skutek obviněného posouzen jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a na meritorní správnosti napadeného rozsudku, jímž zůstal výrok o vině nedotčen.
27. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomuto postupu potřeboval souhlas státního zástupce a obviněného.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 2. 2022
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu