ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.1349.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 1349/2021-1735
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. 1. 2022 o dovolání obviněného R. S. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 10 To 42/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 17 T 42/2020 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. S. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 17. 12. 2020, č. j. 17 T 42/2020-1659, byl obviněný R. S. uznán vinným dvěma přečiny neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli všichni poškození se svým nárokem na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Prvního přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že v době od 20. 8. 2017 do 20. 7. 2019 jako jednatel obchodní společnosti B., nesplnil zákonnou povinnost za zaměstnance společnosti odvádět povinné platby po jejich stržení z mezd zaměstnanců, i když společnost v té době měla finanční prostředky, ale nebyla jimi schopna dlouhodobě zajistit pokrytí nákladů provozu podniku, platy zaměstnanců a odvod sražených částek, o čemž jako jediný jednatel věděl, přičemž konkrétně neodvedl Finančnímu úřadu pro Královehradecký kraj daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků a srážkovou daň za zaměstnance za leden 2018 až červen 2019 v celkové výši 292 598,12 Kč, Okresní správě sociálního zabezpečení pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za prosinec 2018 až červen 2019 v celkové výši 65 073 Kč, Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR pojistné na zdravotní pojištění za únor 2018 až prosinec 2018 a duben 2019 až červen 2019 v celkové výši 152 797,34 Kč, České průmyslové zdravotní pojišťovně pojistné na zdravotní pojištění za červenec 2017 až prosinec 2018 v celkové výši 30 159 Kč a Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR pojistné na zdravotní pojištění za červenec 2017 až prosinec 2018 v celkové výši 51 699 Kč.
3. Druhého přečinu se dopustil v době od 20. 8. 2019 do 20. 2. 2020 prakticky totožným jednáním, přičemž konkrétně neodvedl uvedenému finančnímu úřadu daň za zaměstnance za červenec 2019 až leden 2020 v celkové výši 31 980 Kč, Okresní správě sociálního zabezpečení pojistné za červenec 2019 až leden 2020 v celkové výši 56 769 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR pojistné na zdravotní pojištění za červenec 2019 až leden 2020 v celkové výši 37 362 Kč.
4. Odvolání obviněného směřované do výroků o vině a trestu rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 6. 5. 2021, č. j. 10 To 42/2021-1708, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021, tj. v době běhu a skončení dovolací lhůty). Namítl, že právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, soudy nesprávně aplikovaly hmotné právo. Nesouhlasil se závěrem soudů, že neučinil potřebné kroky, aby mohl dostát svým závazkům, přičemž shrnul svou podnikatelskou historii v obchodní společnosti B. V roce 2018 se pokoušel o reorganizaci společnosti, to však s ohledem na tehdejší právní úpravu nebylo možné. Snažil se i zpeněžit nemovitý majetek, ten však byl blokován exekutory. V roce 2019 vstoupila v platnost nová směrnice Evropského parlamentu a Rady o restrukturalizaci a insolvenci – pokud by ji Česká republika řádně implementovala, nemohlo by dojít k jeho odsouzení. Rovněž výše způsobené škody je podle něj sporná – je pravděpodobné, že v insolvenčním řízení dojde k většinovému či úplnému uspokojení věřitelů. Navíc pokud by konkurzní řízení proběhlo před trestním řízením, trestnost činu by zanikla. Obviněný má za to, že s ohledem na nízkou společenskou škodlivost činu a výši způsobené škody mu byl uložen nepřiměřeně vysoký trest. Soudy nesprávně rozhodly rovněž o tom, že měl svým jednáním získat pro jiného značný prospěch – z provedeného dokazování nebylo nic takového zjištěno.
6. Obviněný si nebyl (ani nemohl být) vědom, že by naplnil skutkovou podstatu předmětného přečinu. Se všemi dotčenými subjekty (finančním úřadem atd.) byl v kontaktu, jednal s nimi o úhradě pohledávek formou splátkového kalendáře a především se upínal k možnosti zmiňované reorganizace a k prodeji nemovitostí.
7. Obviněný žádal soud o odročení hlavního líčení, a to s poukazem na v tu dobu striktní lockdown a skutečnost, že trvale žije v Německu. Tím, že mu soud prvního stupně nevyhověl a odsoudil ho v jeho nepřítomnosti a bez obhájce (na možnost být zastoupen obhájcem nebyl upozorněn), byla poškozena práva obviněného.
8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadané usnesení Krajského soudu v Hradci Králové i další rozhodnutí na ně obsahově navazující a dále buď aby tomuto soudu přikázal věc nově projednat a rozhodnout se závazným právním názorem, aby byl obviněný zproštěn obžaloby, nebo aby Nejvyšší soud v tomto smyslu sám rozhodl.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedl, že podstatnou část námitek pod jím deklarovaný dovolací důvod (ani pod žádný jiný) podřadit nelze. S notnou dávkou benevolence by bylo možné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit pouze námitku týkající se údajné absence úmyslného zavinění, výhrady poukazující na absenci znaků „získání značného prospěchu pro jiného“ a „způsobení škody“ a námitku ohledně nízké společenské škodlivosti činu; jedná se však ve všech případech o námitky zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k namítané absenci úmyslného zavinění odkázal státní zástupce na odstavec 11 odůvodnění usnesení odvolacího soudu s tím, že závěry soudu korespondují s platnou judikaturou Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 4 Tdo 960/2019, usnesení ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 371/2014 a další). Dodal, že obviněný si byl nemožnosti řešit nastalou situaci reorganizací či prodejem nemovitostí vědom, logicky tak bylo jeho povinností hledat jiná, aktuální právní úpravě i reálným obchodním možnostem společnosti odpovídající řešení, jak závazkům k povinným odvodům právně konformním způsobem dostát. Jeho tvrzení, že hodlal situaci řešit právě (a pouze) výše uvedenými a v té době nereálnými způsoby, jej nemůže nijak vyvinit. K námitkám ohledně absence naplnění znaků „získání značného prospěchu pro jiného“ a „způsobení škody“ státní zástupce uvedl, že podstatou trestného jednání podle §241 tr. zákoníku v jeho základní skutkové podstatě není žádný z výše uvedených znaků. Konečně ve vztahu k námitce údajně nízké společenské škodlivosti odkázal na argumentaci odvolacího soudu obsaženou v odstavci 14 odůvodnění jeho usnesení, s tím, že této námitce nelze přiznat opodstatněnost.
10. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), je však zjevně neopodstatněné.
12. Úvodem je třeba k samotné podstatě dovolání jako mimořádného opravného prostředku připomenout, že dovolání nemůže nahrazovat řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejně širokém rozsahu (mimo jiné co do důvodů), jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Dovolání neplní funkci jakéhosi „dalšího odvolání“. Je možné je podat jen z některého z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky přitom mají relevanci zákonného dovolacího důvodu jen za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Nestačí pouhý odkaz na zákonné ustanovení upravující některý dovolací důvod.
13. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a v celém jejich rozsahu. S tím souvisí i skutečnost, že Nejvyšší soud jako soud dovolací je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Obsah dovolacích námitek nemůže za dovolatele domýšlet a dotvářet.
14. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
15. Dovolání obviněného je z části založeno na jeho nesouhlasu se závěrem soudů, že neučinil potřebné kroky k tomu, aby dostál svým závazkům. Obviněný se od samého počátku trestního řízení hájil tím, že se snažil špatnou ekonomickou situaci společnosti řešit již v roce 2018 reorganizací společnosti a prodejem nemovitého majetku. Žádný tento způsob řešení však nebyl možný, což bylo z pohledu obviněného zapříčiněno špatnou právní úpravou a nedostatečnou implementací směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1023 ze dne 20. 6. 2019 o rámcích preventivní restrukturalizace, o oddlužení a zákazech činnosti a opatřeních ke zvýšení účinnosti postupů restrukturalizace, insolvence a oddlužení a o změně směrnice (EU) 2017/1132. S obsahově shodnými námitkami se však soudy již opakovaně zabývaly. Zejména odvolací soud v této souvislosti v odstavcích 11 a 12 odůvodnění svého usnesení rozvedl, že obviněného nemůže namítaná a údajně špatná právní úprava dané oblasti vyvinit. Kromě toho soudy nijak nepopíraly pravdivost tvrzení obviněného, že se pokoušel o reorganizaci podniku, popř. že měl zájem na prodeji nemovitostí. Podobně irelevantní je i námitka obviněného, že jednal s věřiteli o splátkových kalendářích.
16. Uvedené výhrady obviněného souvisí s obecnou námitkou absence subjektivní stránky trestného činu, podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ve znění účinném do 31. 12. 2021, nyní podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Jedná se však o námitky zjevně neopodstatněné. Lze tu odkázat na argumentaci obou soudů v odůvodnění jejich rozhodnutí (odst. 22 rozsudku, odst. 11 usnesení) a znovu zdůraznit, že nelze presumovat automatickou beztrestnost pachatele – zaměstnavatele, jestliže nepříznivou ekonomickou situaci obchodní společnosti řeší tak, že peníze získané jejich sražením z hrubých mezd zaměstnanců vloží zpět do podnikání, a snaží se tak zachovat ekonomický chod společnosti. V takovém případě nebude subjektivní stránka přečinu podle §241 tr. zákoníku naplněna pouze tehdy, jestliže pachatel může reálně předpokládat, že se ekonomická situace podnikatelského subjektu v přiměřeném časovém horizontu zlepší a že po odstranění hospodářských potíží svým zákonným povinnostem dostojí, tj. že povinné platby dodatečně odvede v jiném termínu. O takovou situaci však v daném případě nešlo.
17. Ekonomickou situaci své obchodní společnosti obviněný znal a věděl také, že není možné ji řešit reorganizací, resp. prodejem nemovitého majetku. Namísto toho, aby se buď pokusil najít v této situaci jiné zákonné řešení, nebo aby případně podnikání ukončil, rozhodl se pokračovat v podnikání a s vědomím nemožnosti řešit situaci reorganizací společnosti či prodejem nemovitého majetku se k těmto způsobům údajně upínal jako k jediným možným. Podstatné je, že vědomě po dobu téměř dvou a půl let neplnil zákonné odvody. Přitom ani nemohl reálně předpokládat, že se finanční situace obchodní společnosti zlepší, když si pro to ani nevytvořil podmínky, resp. řešení, se kterými přišel, se již v počátku ukázala jako nefungující (nakonec byl na majetek společnosti dne 14. 4. 2020 prohlášen konkurz).
18. Jestliže obchodní společnost měla finanční prostředky k úhradě zákonných odvodů stržené z mezd zaměstnanců, avšak obviněný odvody neplnil a dluh vůči jednotlivým příjemcům zákonných plateb neustále prohluboval, a to po dobu téměř dvou a půl roku, byla naplněna nejen objektivní, ale i subjektivní stránka uvedeného trestného činu. Přitom doba, po kterou nebyla zákonná povinnost plněna, je rovněž jedno z určujících kritérií pro zjištění, zda byla subjektivní stránka naplněna. Právě případy dlouhodobého udržování ekonomického stavu plátce tak, že není schopen plnit zákonné odvody, je třeba hodnotit jako úmyslné neplnění zákonných povinností sražené částky odvádět. Závěrem o úmyslném zavinění obviněného [přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] soudy nepochybily.
19. Přisvědčit nelze ani dalším námitkám dovolatele. Pokud jde o „získání značného prospěchu pro jiného“, to ve skutečnosti obviněnému kladeno za vinu není a jde pouze o formální (písařskou) chybu v právní větě rozsudku, která se nepromítla do právní kvalifikace a nemá vliv na právní postavení obviněného, jak vysvětlil již odvolací soud v odst. 13 odůvodnění napadeného usnesení.
20. Námitka absence znaku „způsobení škody“ (tj. že škoda nevznikla žádná, případně pouze v nepatrném rozsahu, s odkazem na následné hypotetické uspokojení v insolvenčním řízení) je irelevantní, neboť způsobení škody“ není znakem základní skutkové podstaty přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným. Ke spáchání tohoto přečinu došlo bez ohledu na potencionální výsledek insolvenčního řízení (tj. do jaké míry budou pohledávky věřitelů obchodní společnosti B., z majetku této společnosti uspokojeny).
21. V souvislosti s touto posledně zmíněnou námitkou obviněný jen vágně zmínil zánik trestnosti činu za situace, že by „konkurzní řízení proběhlo před trestním řízením“. S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud nemůže domýšlet dovolací argumentaci za obviněného, je možné pouze stručně konstatovat, že pokud měl dovolatel na mysli aplikaci ustanovení o účinné lítosti podle §242 tr. zákoníku, nebyly pro ni splněny podmínky. Jednak obviněný svou povinnost (odvést veškeré zákonné platby) nesplnil dobrovolně a před tím, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek. Navíc – i pokud by před zahájením trestního řízení „proběhlo“ insolvenční řízení, o dodatečné splnění povinnosti odvést dlužné platby v celém rozsahu ve smyslu §242 tr. zákoníku by se nejednalo.
22. Pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod nelze podřadit námitky procesní povahy, tj. že soud prvního stupně měl údajně poškodit práva obviněného tím, že konal hlavní líčení v jeho nepřítomnosti a že jej nepoučil o možnosti být zastoupen obhájcem. Jednak námitku týkající se jeho nepřítomnosti u hlavního líčení by bylo možné obsahově podřadit pod zcela jiný než uplatněný dovolací důvod [tj. §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.], avšak i v takovém případě by šlo o námitku zjevně neopodstatněnou. Předně pokud obviněný namítal, že se chtěl účastnit hlavního líčení a opakovaně žádal soud o jeho odročení, přičemž ten jeho žádosti nevyhověl a konal hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, nejsou takové argumenty založeny na reálném stavu věci. Skutečnost, že obviněný soud prvního stupně naopak výslovně žádal, aby konal hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, je doložena několika jeho přípisy (srov. č. l. 1627, 1630 a 1639 trestního spisu). Soud následně za splnění podmínek stanovených v ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. konal hlavní líčení v jeho nepřítomnosti. Pokud jde o jeho tvrzení, že nebyl poučen o možnosti být zastoupen obhájcem, je to opět v rozporu se skutečností, jak již konstatoval soud odvolací v odstavci 9 odůvodnění napadeného usnesení. Právo obviněného na spravedlivý proces tak nebylo porušeno.
23. Pod žádný z dovolacích důvodů nelze podřadit ani námitku nepřiměřenosti trestu. Námitky proti výroku o trestu z hlediska jeho přiměřenosti nejsou dovolacím důvodem. Samotný výrok o uložení trestu lze napadat kvůli porušení hmotného práva v zásadě jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [ve znění účinném do 31. 12. 2021, tj. v době běhu dovolací lhůty – nyní §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.] Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a ostatně jeho naplnění ani nepřicházelo v úvahu, protože trest odnětí svobody mu byl uložen jako přípustný druh trestu a v rámci příslušné zákonné trestní sazby. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), což obviněný nenamítal.
24. Ve vztahu k údajné nepřiměřenosti trestu namítl nízkou společenskou škodlivost jeho činu. Pokud tím bylo míněno, že neměla být dovozena trestní odpovědnost obviněného s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe zakotvenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku, jde o námitku sice pod uplatněný dovolací důvod podřaditelnou, avšak zjevně neopodstatněnou. Obviněný ji ostatně nijak blíže neodůvodnil. Je však zřejmé, že projednávané skutky jsou společensky škodlivé a nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu než trestního zákona. Vyplývá to už z celkového rozsahu neplnění zákonných odvodů (celkem více než 700 tisíc Kč), z delší doby páchání i z toho, že obviněný v páchání přečinu pokračoval i po sdělení obvinění. Z hlediska spodní hranice trestnosti posuzované skutky odpovídají běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.)
25. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného R. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 1. 2022
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu