ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.1382.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 1382/2021-663
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 1. 2022 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného T. Š., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 9. 2021, sp. zn. 4 To 323/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 87/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 15. 6. 2021, č. j. 1 T 87/2020-617, byl obviněný T. Š. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, ve kterém obžaloba spatřovala spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
2. Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti se měl obviněný podle obžaloby dopustit jednáním spočívajícím v tom, že dne 26. 10. 2019 kolem 10:30 hod. jako řidič automobilu Ford Ranger, r. z. XY, při jízdě po silnici II. třídy č. 151 ve směru od obce Mosty na Valtínov za odbočkou k rybníku Zvůle začal předjíždět do té doby vpředu jedoucí osobní automobil Suzuki Swift, r. z. XY, řízený N. H. a za ní jedoucí vozidlo Ford Mondeo, r. z. XY, řízený J. R., přičemž při nepovolené rychlosti jízdy mezi 112 až 127 km/h zahájil v rozporu s §17 odst. 3, 5 písm. c), e) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“) předjíždění prudkou změnou jízdy, přivedl tak vozidlo do bočního smyku, dostal se až na levou krajnici, jeho vozidlo se stalo neovladatelným a v důsledku přetočení vpravo od osy vozovky narazilo nejprve do levého boku osobního automobilu Ford Mondeo, který po tomto nárazu vyjel vpravo mimo vozovku, kde narazil pravou přední částí do stromu, načež vozidlo obviněného vzápětí narazilo také do levého boku osobního automobilu Suzuki Swift v jeho zadní části a dále jej vytlačilo vpravo mimo vozovku, kde najelo na jeho střechu, načež obě vozidla narazila do stromu za vnější hranou pravého silničního příkopu, a takto způsobil poškozené N. H. zranění spočívající vedle odřenin, hematomů a lehkého otřesu mozku především v bloku krční páteře s iritací levé horní končetiny vycházející ze šestého krčního obratle, které si vyžádalo pracovní neschopnost do 30. 4. 2020, přičemž po většinu této doby poškozenou omezovalo výrazným způsobem bolestivostí a nemožností natáhnout levou ruku, spolujezdci ve vozidle Suzuki Swift D. J. způsobil těžké zranění spočívající především ve zlomenině 6. a 7. hrudního obratle a zlomenině zevního pravého kotníku s malým posunem spolu s otřesem mozku, zhmožděním hlavy a přední části hrudníku a zad, jež si vyžádalo léčení a pracovní neschopnost do 17. 5. 2020, přičemž do konce ledna 2020 byl poškozený D. J. nucen nosit korzet omezující hybnost těla a následně pak i při jeho postupném odkládání s rozcvičováním a rehabilitací byl i po tomto datu ještě omezován bolestmi a sníženou hybností v obvyklém způsobu života, spolujezdkyni z vozidla Ford Mondeo M. V. způsobil zranění spočívající ve zlomenině pažní kosti s posunem a ve zlomenině druhého bederního obratle, které si vyžádalo pracovní neschopnost poškozené do 31. 5. 2020, přičemž až do konce prosince 2019 musela tato poškozená nosit korzet a následně pak absolvovat rehabilitace, kdy nejméně do konce prosince 2019 nemohla pro bolestivost a omezenou hybnost vykonávat obvyklé činnosti, poškozenému J. R. způsobil zranění spočívající v dislokované zlomenině hrudní kosti a podvrtnutí kotníku pravé nohy s pracovní neschopností do 31. 12. 2019, přičemž léčba spočívala především v klidovém režimu, který byl zejména v období do konce listopadu 2019 doprovázen zvýšenou bolestivostí při běžných činnostech.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl odvoláním státní zástupce v neprospěch obviněného. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 9. 9. 2021, č. j. 4 To 323/2021-635, podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek a podle §222 odst. 2 tr. ř. postoupil věc týkající se shodného jako již výše popsaného skutku Městskému úřadu v Jindřichově Hradci příslušnému k vedení řízení o přestupku na úseku dopravy, neboť jednání obviněného by mohlo být posouzeno jako přestupek.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněného, v němž odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), neboť napadeným usnesením bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Nejvyšší státní zástupce ke zjištěnému skutkovému ději neměl žádné připomínky, nesouhlasil však s jeho právním posouzením, tedy se shodným závěrem soudů, že překročení povolené rychlosti jízdy obviněným není možné považovat za příčinu zranění osob cestujících ve vozidle Suzuki Swift. S odkazem na odůvodnění usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, publikovaného pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr., namítl nesprávné právní posouzení příčinné souvislosti, neboť soudy nepřípustně směšovaly zavinění obviněného se zaviněním řidiče vozidla Ford Mondeo svědka J. R. a hledaly jen jednu obecnou příčinu všech nastalých následků. Ačkoli se trestněprávně jednalo o postupné zavinění různých škodlivých následků ze strany dvou řidičů, soudy neposoudily nehodový děj z hlediska různých příčinných souvislostí mezi různými jednáními různých pachatelů a různými následky.
6. K tomu nejvyšší státní zástupce poukázal na znalecké závěry, podle nichž vozidlo Ford Ranger zpomalilo nárazem do vozidla Ford Mondeo o 11 km/h. V návaznosti na to dovodil, že pokud by pak o podobnou rychlost zpomalilo i v případě dodržení stanovaného rychlostního limitu 90 km/h, jeho rychlost by klesla z 90 km/h na 79 km/h a vozidlo Suzuki Swift jedoucí rychlostí 80 km/h by nemohl ani dojet a ke střetu s ním by nedošlo. Nesouhlasil přitom s názorem nalézacího soudu, že v případě nižší rychlosti vozidla Ford Ranger nelze nehodový děj vůbec předjímat, a že ani při nižší rychlosti by nebyl vyloučen náraz ostatních vozidel do vpředu jedoucího vozidla Suzuki Swift, jelikož tyto spekulace nalézacího soudu odporují znaleckým zjištěním a odůvodnění rozhodnutí obsahuje (viz odstavec 27. a 28.) vzájemně si odporující skutková zjištění. Odvolací soud pak sice rozsudek zrušil a ke spekulaci nalézacího soudu o možném střetu vozidel se již nevrátil, avšak argumentoval pouze tím, že pokud by řidič vozidla Ford Mondeo nevybočil ze své dráhy, ke střetu by nedošlo. Oba soudy následně dovodily, že rychlost jízdy obviněného byla sice příčinou nárazu jeho vozidla do vozidla Suzuki Swift, nebyla však příčinou celé dopravní nehody, kterou bylo vybočení vozidla Ford Mondeo, a nikoliv rychlost vozidla obviněného
7. Nejvyšší státní zástupce dále konstatoval, že podle zásady umělé izolace jevů je potřeba rozlišovat příčinu zranění osob ve vozidle Ford Mondeo od příčiny zranění osob ve vozidle Suzuki Swift. Z hlediska zásady gradace příčinné souvislosti bylo překročení rychlosti ze strany obviněného příčinou dostatečně významnou pro způsobení trestněprávního následku, těžkého ublížení na zdraví osobám cestujícím ve vozidle Suzuki Swift, přičemž existence další příčiny téhož následku na zavinění obviněného nic nemění, nejedná-li se o příčinu výlučnou. Zdůraznil, že hmotně právní úvaha soudů, podle níž rychlost vozidla Ford Ranger nemůže být považována za trestněprávní příčinu uvedeného trestněprávního následku, tak odporuje uvedeným zásadám. Ze skutkových zjištění je naopak zřejmé, že trestněprávní příčinou zranění osob ve vozidle Ford Mondeo bylo jednání řidiče vozidla Ford Mondeo a trestněprávní příčinou zranění osob ve vozidle Suzuki Swift bylo jak jednání řidiče vozidla Ford Mondeo, který vybočil ze svého směru, tak jednání obviněného, který překročil rychlost jízdy. Nejvyšší státní zástupce měl za to, že spoluzavinění řidiče vozidla Ford Mondeo by mohlo být zohledněno ve prospěch obviněného toliko vypuštěním kvalifikované skutkové podstaty, a posouzením skutku toliko podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv posouzením tohoto skutku pouze jako přestupku.
8. Závěrem dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, rozsudek soudu prvního stupně a všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
9. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo doručeno obviněnému T. Š., který se však k věci se do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřil.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. nejvyšším státním zástupcem [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je zjevně neopodstatněné.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 [s účinností od 1. 1. 2022 je tento dovolací důvod shodného obsahu označen jako písm. h) téhož ustanovení] byl dán v případech, kdy rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřoval, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Dovolací námitky nejvyššího státního zástupce byly tudíž pod oba tyto dovolací důvody podřaditelné.
13. Nejvyšší státní zástupce nesouhlasil s tím, že překročení povolené rychlosti obviněným nebylo možné považovat za příčinu zranění osádky vozidla Suzuki Swift, neboť soudy neposoudily nehodový děj z hlediska různých příčinných souvislostí mezi různými jednáními různých pachatelů a různými následky. K tomu je potřeba uvést, že soudy obou stupňů dospěly k závěru, že jednání obviněného nebylo v příčinné souvislosti s dopravní nehodou, jeho předjížděcí manévr neměl na dopravní nehodu žádný vliv a obviněný tak není trestně odpovědný za jednání, které mu bylo kladeno za vinu. Nalézací soud v odstavci 28. odůvodnění svého rozsudku uvedl, že závažnost a význam porušení pravidel silničního provozu musí soud posuzovat se zřetelem ke konkrétní dopravní situaci, která byla v daném případě jednoznačná; obviněný začal předjíždět před ním dva těsně jedoucí osobní automobily, aniž by cokoliv svědčilo o tom, že druhý z nich vybočí do levého jízdního pruhu (řidič vozidla Ford Mondeo ostatně nepředjížděl ani na předchozím vhodném úseku komunikace, kde k tomu měl možnost). Překročení nejvyšší povolené rychlosti o cca 20 % nalézací soud nepokládal za zásadní, neboť šlo o jízdu po přímém a přehledném úseku komunikace, předjíždění nezakazovala ani vodorovná dopravní značka a šíře samotné vozovky činila 5,7 m. Vozidlo obviněného až do střetu vyvolaného vybočením vozidla Ford Mondeo nejevilo žádné známky směrové nestability, ze samotné rychlosti jízdy vozidla Ford Mondeo nebylo lze vyvodit ohrožení bezpečnosti silničního provozu. Směrová nestabilita vozidla Ford Ranger měla původ jednoznačně v tečném a pak poněkud v hlubším střetu s předjížděným automobilem Ford Mondeo, přičemž nalézací soud uvedl, že nelze předjímat, jak by se vyvíjel nehodový děj, pokud by vozidlo Ford Ranger jelo rychlostí 90 km/h. Odvolací soud se s těmito závěry okresního soudu i s jejich odůvodněním plně ztotožnil. Konstatoval, že příčinou vzniku dopravní nehody bylo jednání řidiče vozidla Ford Mondeo, jenž v rozporu s §17 odst. 2 zákona o silničním provozu vybočil při zamýšleném předjíždění před ním jedoucího vozidla Suzuki Swift ze směru své jízdy, aniž dával znamení o změně směru jízdy, a tak ohrozil řidiče jedoucího za ním, který se již v tu chvíli ovšem nacházel v levém jízdním pruhu (viz odstavce 17. až 20. odůvodnění jeho usnesení). Z důvodu překročení nejvyšší povolené rychlosti vozidla řízeného obviněným v uvedeném úseku, což bylo v rozporu s §18 odst. 3 zákona o silničním provozu, potom postoupil věc příslušnému Městskému úřadu v Jindřichově Hradci, neboť jednání by mohlo být posouzeno jako přestupek.
14. V daných souvislostech Nejvyšší soud nejprve připomíná obecná východiska výkladu příčinného vztahu mezi jednáním a následkem (potažmo účinkem), který představuje obligatorní znak objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Pachatel může být trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek. Není-li zde příčinný vztah, nelze obviněnému přičítat k tíži následek, což pak vede k tomu, že odpadá i jeho trestní odpovědnost. Široké chápání kauzality není možné použít bez dalšího při řešení vztahu jednání a jeho následku (účinku), proto jsou nezbytné určité korektivy, jejichž pomocí lze přiblížit výchozí obecné teze o kauzalitě trestnímu právu jako ultima ratio. Česká trestněprávní teorie vychází tradičně z pojetí teorie podmínky (condicio sine qua non), která udává, že jednání je příčinou následku, jestliže by následek bez něho nenastal vůbec anebo by bez něho nenastal takovým způsobem, jakým konkrétně nastal. Nicméně trestní právo je nuceno mezi příčinami diferencovat a původně poměrně široký dosah teorie podmínky musel být podroben korektivům opírajícím se o některé funkce a základní zásady trestního práva, mezi které řadíme zásadu umělé izolace jevů a zásadu gradace příčinné souvislosti. Zatímco zásada umělé izolace jevů redukuje zjištěné příčiny a následky na trestněprávní relevantní, zásada gradace příčinné souvislosti bere v úvahu skutečnost, že různé příčiny a podmínky mají různý vliv na způsobení následku, tedy zohledňuje a hodnotí, co vedle jednání pachatele přispělo právně významně ke vzniku následku. Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Míra způsobení následku přitom může klesnout až na tak nepatrný stupeň, že příčinná souvislost je prakticky bez významu, a tedy o trestný čin nejde (viz Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 261 až 266. Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. 3. vydání. Praha: Leges, 2013, s. 187 až 191).
15. Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, je třeba hodnotit každou příčinu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro nastalý následek. Jednání obviněného, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (viz rozhodnutí publikované pod č. 72/1971 Sb. rozh. tr.). Příčinné souvislosti je třeba zkoumat vždy konkrétně na základě zjištěných okolností případu se zdůrazněním hlavních a rozhodujících příčin, což však na druhé straně neznamená, že jen hlavní příčiny jsou právně relevantní a že je možno zcela vyloučit příčiny vedlejší či podřadné. Vzhledem k tomu, že trestným činem je pouze čin, který má znaky některé skutkové podstaty jako typizovaného jednání společensky škodlivého, je třeba zkoumat příčinný vztah v jeho konkrétní podobě, tj. protiprávní jednání pachatele směřující ke konkrétnímu trestněprávně relevantnímu následku, přičemž je třeba si uvědomit, že jednání pachatele jako příčina následku není vždy stejné a stejnorodé.
16. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se pak nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (viz rozhodnutí publikované pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele (nebo jednoho z pachatelů). Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě nich vedlo k následku další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek (např. smrt jiného), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě, nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (viz rozhodnutí publikované pod č. 47/1970-II. Sb. rozh. tr.).
17. Nejvyšší státní zástupce v této souvislosti poukázal na fakt, že podle zásady umělé izolace jevů je potřeba rozlišovat příčinu zranění osob ve vozidle Ford Mondeo od příčiny zranění osob ve vozidle Suzuki Swift. Podle jeho názoru pak z hlediska zásady gradace příčinné souvislosti bylo překročení rychlosti ze strany obviněného příčinou dostatečně významnou pro způsobení trestněprávního následku, a to těžkého ublížení na zdraví osobám cestujícím ve vozidle Suzuki Swift, přičemž existence další příčiny téhož následku na zavinění obviněného nic nemění. Považoval tak za zřejmé, že trestněprávní příčinou zranění osob v osobním vozidle Suzuki Swift bylo jak jednání řidiče vozidla Ford Mondeo, který vybočil ze svého směru, tak jednání obviněného, který překročil nejvyšší povolenou rychlost jízdy. S takovým právním názorem nejvyššího státního zástupce se však nemohl Nejvyšší soud ztotožnit.
18. Jestliže výše uvedená obecná východiska aplikujeme na konkrétní případ, za použití teorie podmínky bezpochyby dojdeme k závěru, že existuje příčinný vztah mezi jednáním obviněného, tedy překročení povolené rychlosti 90 km/h v daném úseku o 20 km/h, a zraněním posádky vozidla Suzuki Swift, neboť pokud by obviněný nejel uvedenou rychlostí, jev by zajisté nenastal zcela takovým způsobem, jakým nastal, a tudíž se jedná o spolupůsobící příčinu. Je ale potřeba zkoumat i další aspekty, a to především zda tato příčina byla dostatečně významná. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jednání obviněného bylo nedostatečně významné pro způsobení následku, a tudíž nebyla naplněna zásada gradace příčinné souvislosti ve své podstatě.
19. Podle skutkových závěrů soudů obou stupňů obviněný začal provádět předjížděcí manévr za situace, kdy již před vybočením do levého jízdního pruhu uvedl do činnosti znamení o změně směru jízdy vlevo a do levého jízdního pruhu přes středovou čáru vyjel ještě v okamžiku, kdy se před ním jedoucí vozidlo Ford Mondeo stále nacházelo v pravém jízdním pruhu. V tuto chvíli se vozidlo Ford Ranger pohybovalo rychlostí přibližně 110 km/h, což bylo v rozporu s §18 odst. 3 zákona o silničním provozu, neboť překročilo na silnici II. třídy nejvyšší povolenou rychlost 90 km/h. Řidič vozu Ford Mondeo pak v rozporu s §17 odst. 2 zákona o silničním provozu vybočil při zamýšleném předjíždění před ním jedoucího vozidla Suzuki Swift ze směru své jízdy, aniž by dal znamení o změně směru jízdy, a tak ohrozil řidiče jedoucího za ním, který se ovšem již v tuto chvíli nacházel v levém jízdním pruhu. Ke střetu největší intenzitou došlo ve chvíli, kdy levé přední kolo vozidla Ford Mondeo kolidovalo s nástupní lištou vozidla Ford Ranger na úrovni zadních dveří.
20. Z uvedeného vyplývá, že řidič vozidla Ford Mondeo hrubě porušil povinnost řidiče, a tím způsobil dopravní nehodu, v rámci níž došlo k těžkému ublížení na zdraví posádky vozidla Suzuki Swift. Rychlost obviněného, jak již ostatně bylo řečeno, lze považovat v případě tohoto následku za spolupůsobící příčinu, avšak Nejvyšší soud neshledává v této konkrétní dopravní situaci překročení nejvyšší povolené rychlosti na daném úseku o necelých 20 % za dostatečně podstatné a zásadní, aby bylo možné učinit závěr o trestní odpovědnosti obviněného. Naopak je toho názoru, že míra způsobení následku klesla na tak nepatrný stupeň, že příčinná souvislost je prakticky bez významu. Je potřeba vzít v úvahu, že obviněný začal uvedenou rychlostí předjíždět (potažmo během předjíždění zrychlovat) před ním dvě těsně za sebou jedoucí vozidla, přičemž se jednalo o přímý a přehledný úsek komunikace, předjíždění nebylo zakázáno dopravním značením, šíře samotné vozovky byla dostatečná, vozidlo obviněného nejevilo žádné známky směrové nestability a bylo technicky v pořádku a nic nesvědčilo tomu, že řidič vozidla Ford Mondeo vybočí do levého jízdního pruhu, neboť nepředjížděl ani na předchozím vhodném úseku komunikace, kde k tomu měl podmínky. Obviněný tedy svým najetím do levého jízdního pruhu poté, co dal znamení o změně směru jízdy, nevytvořil potenciálně kolizní situaci.
21. V této souvislosti není možné přehlédnout, že při posuzování nedbalostního zavinění v rámci silniční dopravy se vychází mimo jiné ze zásady omezené důvěry, jejíž podstata spočívá v tom, že účastník silničního provozu může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak (viz rozhodnutí publikované pod č. 43/1982 Sb. rozh. tr.). Po účastníkovi silničního provozu tedy nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky, avšak zároveň platí, že účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to znemožnil s ohledem na charakter a závažnost svého porušení pravidel silničního provozu (viz rozhodnutí publikované pod č. 45/2005 Sb. rozh. tr.). V projednávané věci obviněný v momentu předjíždění nemohl vědět, že řidič vozidla Ford Mondeo má v úmyslu také předjíždět vozidlo Suzuki Swift, neboť o takovém záměru nic nesvědčilo (zejména světelné znamení), a nebylo lze po něm ani spravedlivě požadovat, aby takové porušení zákona o silničním provozu předpokládal. Předjížděcí manévr je sice rizikovým jízdním manévrem, avšak v momentu, kdy se řidič s vozidlem nachází již v levém jízdním pruhu a v blízkosti předjížděného vozidla, může se naprosto spolehnout, že ze strany řidiče předjížděného vozidla k jeho ohrožení nedojde. Ze samotné rychlosti vozidla Ford Ranger pak nelze vyvodit ohrožení silničního provozu.
22. Jedná se o analogickou situaci, jakou Nejvyšší soud již řešil ve vztahu nedání přednosti v jízdě při vjezdu z vedlejší komunikace (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009). V tomto rozhodnutí spočívala dopravní nehoda ve střetu dvou vozidel na křižovatce hlavní silnice s vedlejší silnicí, přičemž vozidlo obviněného jelo po hlavní silnici a vozidlo poškozeného vjelo do křižovatky z vedlejší silnice. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že samotná okolnost, že řidič, který má přednost v jízdě, jede rychlostí přesahující stanovený limit, nic nemění na povinnosti řidiče přijíždějícího z vedlejší silnice dát přednost v jízdě řidiči přijíždějícímu po hlavní silnici. Překročení dovolené rychlosti řidičem jedoucím po hlavní silnici může mít pouze omezený význam, a to v podstatě jen z hlediska míry následku vzniklého ze střetu, za který ovšem primárně odpovídá řidič vozidla přijíždějícího z vedlejší silnice. Porušení povinnosti dodržet stanovený rychlostní limit samo o sobě nevede ke vzniku takového nebezpečí a zakládá ho teprve ve spojení s dalšími podmínkami a okolnostmi konkrétní situace v silničním provozu, jakými jsou např. přítomnost dalších účastníků provozu, hustota provozu, viditelnost, přehlednost daného místa či úseku apod. Takové další okolnosti však v nyní posuzované věci shledány nebyly. Dále Nejvyšší soud pokračoval, že od těchto zásad se lze výjimečně odchýlit, pokud to je odůvodněno jednak extrémní mírou porušení povinnosti řidiče jedoucího po hlavní silnici dodržet stanovený rychlostní limit a jednak tím, že rychlost jízdy řidiče jedoucího po hlavní silnici fakticky znemožní řidiči přijíždějícímu po vedlejší silnici splnění povinnosti dát přednost. Takto nepřiměřená rychlost však v posuzované věci zjištěná nebyla. Samozřejmě stále jde o porušení právních předpisů a Nejvyšší soud nijak nechce jednání obviněného bagatelizovat, nicméně má za to, že postačí, pokud jeho jednání bude kvalifikováno jako přestupek ve správním řízení.
23. Nejvyšší soud uzavírá, že jednání obviněného bylo jednou z příčin vzniku následku (účinku) v podobě těžkého ublížení na zdraví posádky vozidla Suzuki Swift, tedy poškozených N. H. a D. J., nicméně se z hlediska zásady gradace příčinné souvislosti nejednalo o příčinu dostatečně významnou. Tudíž ze strany obviněného nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Současně se soudy dostatečně vypořádaly s otázkou míry zavinění obviněného T. Š. na posuzované dopravní nehodě a jeho kauzálního významu pro vzniklý následek. Z výše uvedených důvodů tak nemohl Nejvyšší soud přisvědčit argumentaci nejvyššího státního zástupce.
24. Nejvyšší soud se neztotožnil ani se závěrem nejvyššího státního zástupce, podle kterého pokud vozidlo Ford Ranger zpomalilo nárazem do vozidla Ford Mondeo o 11 km/h při rychlosti 110 km/h, o stejnou rychlost by zpomalilo i v případě dodržení stanovaného rychlostního limitu 90 km/h, jeho rychlost by klesla z 90 km/h na 79 km/h a vozidlo Suzuki Swift, jedoucí rychlostí 80 km/h, by takto nemohl ani dojet. Naznačená úvaha je jen spekulací bez odborného podkladu. Znalecký závěr zpětně popisující reálně vzniklý konkrétní nehodový děj (při kterém se za daných okolností rychlost jednoho vozidla v důsledku kontaktu s druhým vozidlem snížila o 11 km/h) nelze zjednodušit tak, jak to učinil nejvyšší státní zástupce. Není totiž vyloučeno, že rychlost, o jakou zpomalí vozidlo po nárazu do překážky, bude jiná, pokud je náraz proveden v rozličných rychlostech, tedy že pokud při rychlosti 110 km/h vozidlo obviněného po střetu zpomalilo o 11 km/h, tak při rychlosti 90 km/h by zpomalilo o rychlost menší než je 11 km/h. Obdobně soud prvního stupně předložil i další hypotetickou variantu, která akcentovala možnost dřívějšího kontaktu Fordu Mondeo s vozidlem Suzuki Swift. Jde nicméně o odbornou otázku, kterou se státní zástupce nijak odborně nezabýval a své závěry neopřel o závěry znalců. Soudy činné dříve ve věci pak po skutkové stránce daný moment vyložily jednoznačně, bez rozporných zjištění, neboť bylo třeba odlišit jimi reprodukovaný postoj obžaloby a k tomu dovozený závěr. Nicméně s ohledem na výše uvedené se jedná o problematiku již nepodstatnou.
25. Obiter dictum je namístě poznamenat k usnesení Krajského soudu ze dne 9. 9. 2021, č. j. 4 To 323/2021-635, kterým podle §222 odst. 2 tr. ř. postoupil věc obviněného, že odvolací soud nepostupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, pokud zcela (beze změny) převzal v tomto rozhodnutí znění skutkové věty tak, jak vyplývalo z obžaloby a to přesto, že případné přestupkové řízení zakládá jen část jednání obviněného. Postoupení věci jinému orgánu podle §222 odst. 2 tr. ř. se týká vždy skutku a nikoli jeho možného právního posouzení. Z výroku usnesení proto musí být zřejmé, o jaký skutek se jedná a jaký skutek bude předmětem rozhodování jiného příslušného orgánu. Pokud soud po provedeném dokazování zjistí jiné skutkové okolnosti, než na základě kterých byla podána obžaloba, nestačí nová skutková zjištění uvést jen v odůvodnění rozhodnutí. Orgán, jemuž se věc postupuje, bude totiž rozhodovat o tom skutku, který vzešel z výsledků dokazování před soudem, a nikoli o tom, pro který byla podána obžaloba. V tomto směru je postup soudu odlišný od zproštění obviněného obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., kdy soud zprošťuje vždy pro skutek uvedený v žalobním návrhu bez ohledu na to, že by dokazováním byl případně prokázán odlišný průběh skutkového děje, právě z toho důvodu, že podle výsledků dokazování dospěl k závěru, že se ve skutku označeném v žalobním návrhu nejedná o trestný čin a není ani namístě postoupit věc jinému orgánu k projednání, neboť se nemůže jednat ani o přestupek nebo kárné provinění (usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 31/2019 Sb. rozh. tr.)
26. V návaznosti na uvedené skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že námitky uvedené v dovolání nejvyššího státního zástupce sice uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 1. 2022
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.