ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.245.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 245/2022-232
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 3. 2022 o dovolání obviněného J. O. , nar. XY v XY, bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2021, sp. zn. 44 To 250/2021, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 38 T 87/2021 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. O. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 6. 2021, č. j. 38 T 87/2021-162, byl obviněný J. O. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody na osm let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto, že obviněný je povinen nahradit poškozené společnosti MONETA Money Bank, a. s., škodu ve výši 35 700 Kč.
2. Podkladem odsuzujícího výroku bylo zjištění, že obviněný dne 3. 5. 2021 kolem 15:18 hodin v Praze 5, XY, v pobočce společnosti MONETA Money Bank, a. s., přistoupil k pokladní přepážce, kterou obsluhovala K. D., na pult jí položil papír s textem oznamujícím ozbrojené přepadení, pohrůžku smrtí přítomných osob a výzvu k vydání peněz, což doplnil i slovní pohrůžkou, načež K. D. v obavě o život a zdraví vydala obviněnému hotovost ve výši 35 700 Kč, se kterou obviněný z pobočky banky odešel.
3. O odvolání obviněného, které bylo podáno proti výroku o trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2021, č. j. 44 To 250/2021-183. Podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 zrušen ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný nově odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
4. Obviněný podal dne 19. 11. 2021 dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze. Napadl výrok o trestu. Odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Namítl, že uložený trest je extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený a že je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností činu a dalšími relevantními hledisky, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Uvedl, že ke spáchání činu byl donucen okolnostmi nezávislými na jeho vůli, čímž měl na mysli to, že byl vydírán blíže nespecifikovaným bulharským gangem, který mu hrozil fyzickou likvidací osob, na kterých mu záleželo. Poukázal na to, že sám sebe nijak neobohatil a že jednal ve značné časové tísni pod vlivem hrozeb bulharského gangu. Vyjádřil názor, že u něho šlo o krajní nouzi a že pokud případně nebyly podmínky krajní nouze zcela splněny, bylo namístě snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici sazby podle §58 odst. 6 tr. zákoníku nebo alespoň uložení trestu odnětí svobody při dolní hranici sazby se zřetelem k polehčující okolnosti podle §41 písm. g) tr. zákoníku. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud v napadeném rozsudku zrušil výrok o trestu a aby mu uložil mírnější trest.
5. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání (které bylo předloženo obhájkyni obviněného k případné replice) konstatovala, že okolnostmi namítanými v dovolání se oba soudy zabývaly a že Městský soud v Praze je dostatečně vyjádřil podstatným snížením trestu, který předtím uložil Obvodní soud pro Prahu 5. Zdůraznila, že obviněný je recidivistou, který se činu dopustil krátce po propuštění z výkonu předchozího trestu odnětí svobody. Trest uložený napadeným rozsudkem označila za zcela přiměřený. Navrhla, aby dovolání obviněného bylo jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
6. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájkyně podle §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle §265e odst. 1 tr. ř., s obsahovými náležitostmi podle §265f odst. 1 tr. ř., avšak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
7. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Žádný z dovolacích důvodů nespočívá v uložení nepřiměřeného trestu. Tím se dovolání jako mimořádný opravný prostředek odlišuje od odvolání jako řádného opravného prostředku, u něhož je uložení nepřiměřeného trestu důvodem ke zrušení rozsudku odvolacím soudem podle §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát v důsledku zrušení výroku o vině, lze samotný výrok o uložení trestu dovoláním napadat z hmotně právních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [nyní §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.], jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Z toho je zřejmé, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek není určeno ke korekci výroku o uložení trestu z hlediska jeho přiměřenosti, ale jen k nápravě nejzávažnějších vad, jimiž je právě uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Je-li uložený trest přípustným druhem trestu a byl-li uložen ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, pak námitky týkající se přiměřenosti trestu jsou mimo meze uvedeného dovolacího důvodu.
8. Namítaná nepřiměřenost trestu není dovolacím důvodem ani podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [nyní §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], a to ani tehdy, domáhá-li se dovolatel snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby (viz rozhodnutí č. 7/2021 Sb. rozh. tr.). Dovolacím důvodem podle tohoto ustanovení je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. I když je přiměřenost trestu záležitostí aplikace hmotného práva (§39 a násl. tr. zákoníku), nejedná se o uvedený dovolací důvod. V ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) je zakotven obecný hmotně právní dovolací důvod, zatímco v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) jde o zvláštní hmotně právní dovolací důvod ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z tohoto vztahu obou ustanovení jako ustanovení obecného a ustanovení zvláštního vyplývá, že má-li být výrok o uložení trestu napaden kvůli porušení hmotného práva, může se tak stát jen s použitím zvláštního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Pokud by se připustilo, že namítaná nepřiměřenost trestu je obecným hmotně právním dovolacím důvodem, pak by ustanovení upravující zvláštní hmotně právní dovolací důvod stanovený ve vztahu k výroku o uložení trestu bylo nadbytečné, nefunkční a nedávalo by žádný smysl, protože uložení nepřípustného druhu trestu nebo trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by vždy bylo jiným nesprávným hmotně právním posouzením (míněno jiným než je nesprávné právní posouzení skutku). Použitelnost dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) je ve vztahu k samotnému výroku o uložení trestu velmi omezená, například na situaci, kdy jde o výrok, jímž vadně byl nebo vadně nebyl uložen společný nebo souhrnný trest (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), avšak ani zde nejde o přiměřenost trestu, nýbrž primárně o právní posouzení skutku z hlediska otázky, zda je či není v souběhu s jiným skutkem.
9. Do výroku o trestu, který byl uložen jako přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, tedy Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to vyžaduje ochrana ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces (včetně spravedlivosti jeho výsledku) a ochrana ústavního principu proporcionality trestní represe, která je jedním ze znaků definujících demokratický právní stát. Takový zásah Nejvyššího soudu přichází v úvahu pouze tehdy, je-li uložený trest v tak extrémním rozporu se zákonnými hledisky, že to nelze charakterizovat jen jako pouhou nepřiměřenost, ale jako zjevnou, očividnou a na první pohled patrnou přepjatost, která se evidentně příčí účelu trestu.
10. O nic takového se v posuzované věci nejedná. Obviněnému byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze uložen trest odnětí svobody na pět let jako přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestí sazby, která je v §173 odst. 1 tr. zákoníku stanovena v rozpětí od dvou let do deseti let. Soudy nepoužily ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku umožňující v těchto případech zpřísnění trestní sazby. Výměra uloženého trestu spadá do základní trestní sazby, a to do její dolní poloviny. Tím byl adekvátně vyjádřen poměr okolností svědčících ve prospěch obviněného, včetně prohlášení viny, a okolností svědčících v jeho neprospěch. Čin obviněného záležel v přepadení banky za použití působivé hrozby tím, že je ozbrojený, má na těle bombu, nemá co ztratit a nesplnění jeho požadavku na vydání peněz bude mít za následek smrt přítomných osob. K tomuto činu obviněný přikročil po uvážlivé přípravě spočívající ve výběru konkrétní bankovní pobočky a sledování místních poměrů, provozu apod. Obviněnému výrazně přitěžovala recidiva, neboť ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 90 T 64/2013 byl odsouzen pro zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve dnech 13. 2. 2013 a 22. 2. 2013 v Brně přepadeními dvou poboček banky GE Money Bank, a. s., která provedl v podstatě stejným způsobem jako v posuzované věci a při kterých se mu podařilo získat částky 22 100 Kč a 102 200 Kč. Uložený trest odnětí svobody na osm let obviněný vykonal dne 22. 2. 2021, takže trestný čin, pro který byl odsouzen v posuzované věci, spáchal necelé tři měsíce po propuštění. Ve prospěch obviněného bylo možno hodnotit relativně nízkou škodu, kterou posuzovaným činem způsobil. Posuzovaný čin rozhodně neměl povahu jednání v krajní nouzi již proto, že obviněný neodvracel žádné „přímo hrozící“ nebezpečí ve smyslu §28 odst. 1 tr. zákoníku. I pokud by obviněným zmiňovaný bulharský gang po něm skutečně požadoval peníze, nijak by to obviněného neospravedlňovalo k tomu, aby si je opatřil právě přepadením banky. Nepřichází v úvahu ani to, aby čin obviněného byl posuzován jako překročení mezí krajní nouze. Okolnosti, které se daly hodnotit ve prospěch obviněného, Městský soud v Praze dostatečně promítl do výměry trestu odnětí svobody v dolní polovině sazby. K uložení trestu na dolní hranici sazby či dokonce k mimořádnému snížení trestu pod dolní hranici sazby za popsaného stavu nebylo dostatečného důvodu. Uložení trestu odnětí svobody na pět let se zařazením do věznice s ostrahou nepřestavuje žádné porušení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces a neznamená žádné vybočení z mezí ústavní zásady proporcionality trestní represe.
11. Dovolání obviněného bylo založeno na námitkách, které se obsahově míjejí s oběma deklarovanými zákonnými dovolacími důvody. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 3. 2022
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu