ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.309.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 309/2022-1809
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2022 v senátě složeném z předsedy JUDr. Radka Doležela a soudců JUDr. Josefa Mazáka a JUDr. Romana Vicherka, Ph. D., o dovolání obviněného R. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 4 To 292/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 T 112/2019, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušuje rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 4 To 292/2021, a to ve výroku I., jímž byl zrušen rozsudek soudu I. stupně ve výroku, kterým byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, a kterým byl podle §228 odst. 1 tr. ř. přiznán poškozené České republice – Finančnímu úřadu pro Plzeňský kraj nárok na náhradu škody a jímž byl tento poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265m odst. 1 tr. ř. se nově rozhoduje tak, že se odvolání poškozené České republiky – Finančního úřadu pro Plzeňský kraj podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 4. 2021, č. j. 2 T 112/2019-1722, byl obviněný uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, účinného od 1. 10. 2020, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Dále byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních dávek po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 100 000 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. potom bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody tak, že poškozený Finanční úřad pro Plzeňský kraj byl podle §229 odst. 1 tr. ř. s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o vině a trestu obviněné právnické osoby společnosti F.
2. Zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby se podle zjištění soudu prvního stupně obviněný dopustil v podstatě tím, že v době od 1. 1. 2013 do 31. 3. 2013 v Českých Budějovicích jako předseda představenstva společnosti F., s předmětem podnikání „zemědělská výroba se zaměřením na rostlinnou výrobu, živočišnou výrobu zahrnující chov hospodářských a jiných zvířat či živočichů za účelem získávání a výroby živočišných produktů, úpravu, zpracování a prodej vlastní produkce zemědělské výroby“, „zemědělská výroba, včetně hospodaření na vodních plochách“, „pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor“ a „výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“, registrované u správce daně Finanční úřad pro Jihočeský kraj, Územní pracoviště České Budějovice, jako čtvrtletní plátce daně z přidané hodnoty od 27. 6. 2012, se zištným záměrem dosáhnout snížení daňové povinnosti na úkor České republiky, a to u daně z přidané hodnoty, zahrnoval do nákladů v účetnictví společnosti fiktivní listiny označené jako faktury, přičemž za 1. čtvrtletí roku 2013 v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty, které bylo podáno správci daně Finančnímu úřadu pro Jihočeský kraj, Územní pracoviště v Českých Budějovicích, dne 29. 4. 2013, celkem v šesti případech uváděl listiny označené jako faktury uplatněné prostřednictvím účetní společnosti H. od obchodní společnosti P. T., aniž by se tyto reálně zakládaly na pravdě, přičemž jako osoba odpovědná za řádné vedení účetnictví a samostatně jednající za představenstvo společnosti přenechal na základě ovládací smlouvy společnosti H. H., obchodní vedení včetně vedení účetnictví, následně aniž by vykonával jakoukoliv kontrolu hospodaření společnosti, vedení účetnictví a jeho výstupů poté, co byl seznámen s výsledky daňové povinnosti k dani z přidané hodnoty za 1. čtvrtletí roku 2013, sestavené na základě skutečných zdanitelných plnění přijatých a uskutečněných daňovým subjektem společností F., v příslušném zdaňovacím období a současně s doklady a tabulkami s výslednou daňovou povinností sestavenou na základě smyšlených obchodních případů, zadal podání daňového přiznání k dani z přidané hodnoty za 1. čtvrtletí 2013, v němž oproti daňové povinnosti z uskutečněných zdanitelných plnění ve výši 1 916 816 Kč nepravdivě uplatnil odpočet daně ve výši 1 769 246 Kč a vykázal vlastní daňovou povinnost ve výši 147 570 Kč, která byla skutečně zaplacena ke dni 25. 4. 2013, ačkoli ve skutečnosti měl odpočet daně činit pouze částku 525 877 Kč a výsledná daňová povinnost částku 1 390 939 Kč, čímž Českou republiku zastoupenou Finančním úřadem pro Plzeňský kraj, zkrátil na dani z přidané hodnoty za 1. čtvrtletí 2013 o částku 1 243 369 Kč.
3. Rozsudek nalézacího soudu napadl odvoláním jednak obviněný R. S. ve všech výrocích, jednak poškozená Česká republika – Finanční úřad pro Plzeňský kraj v adhezním výroku. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 10. 2021, č. j. 4 To 292/2021-1770, byl napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to ve výroku, jímž byl Finanční úřad pro Plzeňský kraj podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, a bylo znovu podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto o nároku na náhradu škody poškozené České republiky – Finančního úřadu pro Plzeňský kraj podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. tak, že obviněný je povinen zaplatit na náhradě škody poškozené škodu ve výši 1 243 369 Kč včetně specifikovaných úroků z prodlení, se zbytkem uplatněného a nepřiznaného nároku na náhradu škody byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. Odvolání obviněného R. S. bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný R. S. prostřednictvím obhájce dovolání, a to do výroku o náhradě škody, kterým byl zavázán povinností zaplatit na náhradě škody poškozené České republice – Finančnímu úřadu pro Plzeňský kraj škodu ve výši 1 243 369 Kč včetně specifikovaných úroků z prodlení. Dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť dle jeho názoru rozhodnutí spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení majícím význam pro rozhodnutí ve věci.
5. Obviněný především poukázal na průběh insolvenčního řízení vedeného proti jeho osobě. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 8. 2015, č. j. KSHK 41 INS 7823/-A-/celk.5, byl zjištěn jeho úpadek jako dlužníka, přičemž insolvenční řízení bylo k návrhu věřitele zahájeno již ke dni 21. 3. 2014 prvním zveřejněním insolvenčního návrhu v insolvenčním rejstříku. Zároveň byla věřitelům obviněného poskytnuta lhůta k tomu, aby se do 2 měsíců ode dne rozhodnutí o úpadku do insolvenčního řízení se svými pohledávkami přihlásili, avšak Česká republika – Finanční úřad pro Plzeňský kraj svoji pohledávku do insolvenčního řízení vůbec nepřihlásila, přestože škoda jí způsobená vznikla již v dubnu roku 2013, kdy bylo podáno daňové přiznání společnosti F., s fiktivními fakturami. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 1. 2016, č. j. KSHK 41 INS 7823/2014-B-12/celk.2, pak došlo k povolení reorganizace obviněného jako dlužníka a výše uvedená pohledávka nebyla zahrnuta v reorganizačním plánu obviněného, neboť nebyla řádně a včas přihlášena. Dovolatel namítal, že podle §356 odst. 1 IZ, platí, že není-li zákonem nebo reorganizačním plánem stanoveno jinak, zanikají účinností tohoto plánu práva všech věřitelů vůči dlužníkovi, a to i v případě, že svou pohledávku do insolvenčního řízení nepřihlásili. V této souvislosti poukázal na komentářovou literaturu, ve které je rovněž uvedeno, že závazky věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili vůbec, včas nebo řádně, zaniknou účinností reorganizačního plánu bez náhrady. Dále uvedl, že podle §352 IZ je reorganizační plán účinný, jakmile rozhodnutí o jeho schválení nabylo právní moci, nebyla-li reorganizačním plánem jeho účinnost odložena na pozdější dobu nebo nerozhodl-li o jeho pozdější účinnosti insolvenční soud. Obviněný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2451/2013, ve kterém je uvedeno, že namítá-li dovolatel, že neměl důvod účastnit se jednání o schválení reorganizačního plánu a hlasovat proti jeho přijetí, když měl za to, že reorganizační plán garantoval plné uspokojení pohledávek za majetkovou podstatou, pak přehlíží důsledky plynoucí z toho, že jeho pohledávka byla v reorganizačním plánu výslovně zařazena mezi běžné pohledávky. Obviněný měl za to, že u trestných činů, u nichž je znakem účinek (nebo je znakem kvalifikované skutkové podstaty), je okamžikem vzniku škody okamžik, kdy takový účinek nastal. V případě trestného činu zkrácení daně podle §240 tr. zákoníku je tedy okamžikem vzniku škody již okamžik podání daňového přiznání společností F., k němuž došlo v dubnu 2013, a pro účely rozhodování o povinnosti obviněného k náhradě škody v tomto případě není rozhodný okamžik vystavení dodatečného platebního výměru na daň z přidané hodnoty, který byl Finančním úřadem pro Plzeňský kraj vydaný dne 30. 8. 2017, ani nabytí jeho právní moci, k němuž došlo dne 10. 10. 2017. Z výše uvedených důvodů obviněný konstatoval, že pohledávka Finančního úřadu pro Plzeňský kraj zanikla, pročež nemohlo být odvolacím soudem rozhodnuto o povinnosti k její náhradě ze strany obviněného, a tento otázku oprávněnosti nároku poškozené na náhradu škody nesprávně hmotněprávně posoudil.
6. Další námitka obviněného směřovala k faktu, že byl ze strany odvolacího soudu v rámci veřejného zasedání o odvolání u Krajského soudu v Českých Budějovicích konaného dne 26. 10. 2021 zkrácen na jeho právu vyjádřit se ke všem skutečnostem v rámci práva na konečný návrh podle §235 odst. 3 tr. ř. a podle §238 ve spojení s §206a a násl. tr. ř. Konstatoval, že jeho vyjádření bylo hned v úvodu zastaveno ze strany předsedy odvolacího senátu s tím, že soudu je znám jeho postoj, je seznámen se spisem a není třeba věci opakovat, aniž by byl dále vyslechnut a ponechán mu prostor k vyjádření, což mu zaručuje trestní řád i Listina základních práv a svobod. Bylo tudíž zasaženo do jeho ústavně zaručených práv.
7. Závěrem obviněný R. S. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně v rozsahu výroku o náhradě škody a podle §265m odst. 2 tr. ř. ve spojení s §265 tr. ř. odkázal poškozenou Českou republiku – Finanční úřad pro Plzeňský kraj na řízení ve věcech občanskoprávních.
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se v písemném vyjádření k dovolání obviněného R. S. k námitce stran zásahu do jeho práva na obhajobu v souvislosti s neumožněním výkonu práva podle §235 odst. 3 tr. ř. hovořit ve spojení s konečným návrhem jako poslední, jakož i vyjádřit se ke všem skutečnostem, vyjádřila tak, že obviněný neuvedl, jaký konkrétní materiální dopad měl takto tvrzený zásah do jeho práva na obhajobu, resp. jakým způsobem se měl odrazit v oblasti jiného nesprávného hmotněprávního posouzení napadeného adhezního výroku.
9. K uplatněné argumentaci směřující vůči adheznímu výroku uvedla, že odvolací soud správně poukázal na judikatorní řešení postupu v adhezním řízení ohledně trestného následku jednání, přičemž dospěl k závěru, že se na posuzovaný případ vztahuje usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013. Rovněž vyložila splněnou podmínku nevykonatelnosti dodatečného platebního výměru, vystaveného na povinnou obchodní společnost F., tak i dovolatelův odpovědnostní vztah k náhradě dovyměřené daně, plynoucí z jeho ručitelského závazku.
10. Dále konstatovala, že jestliže se odvolací soud postavil na stanovisko, že k uplatnění nároku na náhradu škody došlo před uplynutím objektivní promlčecí lhůty, jakož i prekluzivní lhůty, pak by bylo možno jen stěží sdílet jím dokazovanou právní úpravu za stavu, že v posuzovaném případě byly splněny podmínky běhu tříleté subjektivní promlčecí lhůty podle §629 odst. 1 o. z., a současně se nejednalo o případ výslovně stanovený zákonem podle §654 odst. 1 o. z. o prekluzi (a contr. např. §47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů). Státní zástupkyně poukázala na znění §619 odst. 1, 2 o. z. a jeho výklad usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 8 Tdo 733/2015, ohledně počátku běhu subjektivní promlčecí doby, který se váže na vědomost poškozeného o vzniklé škodě a škůdci, přičemž uvedla, že za takový okamžik je posuzované věci potřeba považovat den, kdy bylo poškozenému právnímu subjektu doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného, tj. promlčení lhůta začala běžet po datu 16. 6. 2017, kterým je toto usnesení datováno. Po dobu navazujícího tříletého období neběžela marně, neboť se Finanční úřad pro Plzeňský kraj připojil s nárokem na náhradu škody proti obviněnému. Závěr odvolacího soudu o tom, že k promlčení adhezního nároku poškozeného nedošlo, je třeba s uvedenou výhradou považovat za správný.
11. Současně dodala, že ani případné promlčení nároku poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem by za určitých okolností nevylučovalo přiznání tohoto jeho práva soudem. Poukázala na judikaturu, podle které i v trestním řízení, v němž se rozhoduje o nároku poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem, lze ve výjimečných případech považovat námitku promlčení vznesenou obviněným za výkon práva, jenž je v rozporu s dobrými mravy, a v důsledku toho není vyloučeno přiznat poškozenému i promlčený nárok na náhradu škody. Na námitku promlčení by tedy bylo možno nahlížet jako na projev zneužití práva na úkor fiskálních zájmů státu.
12. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
13. V replice k vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství obviněný uvedl, že ji nepovažuje za přiléhavou a zopakoval argumentaci použitou v dovolání. Zdůraznil, že argumentace státní zástupkyně se zcela míjí s podstatou dovolacích námitek obviněného, které směřují k tomu, že případná pohledávka z titulu nároku na náhradu škody České republice zanikla, a to v souladu s ustanovením §356 odst. 1 IZ, přičemž státní zástupkyně se jeho argumentací vůbec nezabývala. Toliko namítla, že jde o dvě odlišná řízení. K tomu uvedl, že přestože byl nárok na náhradu škody uplatněn v jiném řízení než v původním insolvenčním, nelze opomenout, že závazek mezi finančním úřadem (resp. Českou republikou) a obviněným v důsledku řádně splněného a skončeného insolvenčního řízení zanikl. Komentářová literatura uvádí, že v rámci adhezního řízení není možné opomínat jinou hmotněprávní úpravu, na kterou se nárok na náhradu škody vztahuje. V dané trestní věci, kdy ve vztahu k obviněnému bylo vedeno insolvenční řízení, v němž došlo k poměrnému uspokojení jeho věřitelů za podmínek stanovených v tehdy platné insolvenční právní úpravě, je tak nutně i v adhezním řízení aplikovat tuto právní úpravu obsaženou v insolvenčním zákoně (zejména v ustanovení §356 odst. 1), který na daný případ dopadá nejméně v té své části, ve které upravuje hmotněprávní účinky zániku pohledávek věřitelů, kteří v souladu s insolvenčním zákonem řádně a včas své pohledávky do vedeného insolvenčního řízení nepřihlásili. Svůj závěrečný návrh pak koncipoval shodně jako v dovolání.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
15. Protože Nejvyšší soud nezjistil důvody k odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozsudku předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně. Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
17. Námitka obviněného, dle které nemohlo být odvolacím soudem rozhodnuto o náhradě škody poškozené ze strany obviněného, byla uplatněna právně relevantně, když ji lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , a Nejvyšší soud ji shledal důvodnou.
18. Z odůvodnění ve věci vydaných rozsudků se podává, že soud prvního stupně odkázal poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 1 tr. ř. s tím, že dokazováním míry ručení a povinnosti obviněného vůči společnosti F., ve smyslu §159 o. z. a §53 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích, dále jen „zákon o obchodních korporacích“) by se trestní řízení neúměrně prodloužilo a výsledky takového dokazování by neměly vliv na rozhodnutí o vině a trestu.
19. Soud druhého stupně oproti tomu dospěl k opačnému závěru, že o nároku na náhradu škody poškozené rozhodnout lze (odstavce 42. až 46. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a výrok o náhradě škody k odvolání poškozené zrušil a sám jí ho přiznal. Uplatnění nároku státu opřel o skutečnost, že obviněný jako osoba jednající za právnickou osobu zkrátil daň zastupovaného subjektu, přičemž finančním úřadem vydaný platební výměr je pro nemajetnost povinného subjektu nevykonatelný. Povinnost obviněného vychází z jeho ručitelského závazku za splnění daňových povinností. Podle §194 odst. 5, 6 obch. zák., za jehož účinnosti k posuzované trestné činnosti obviněného došlo, odpovídá člen představenstva, který se zpronevěřil své povinnosti vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, za škodu v důsledku tohoto jeho jednání, jež může být realizováno konáním i cíleným opomenutím, způsobené. K uplatnění nároku na náhradu škody došlo v daném případě před uplynutím prekluzivní a objektivní promlčení lhůty. Krajský soud pak zdůraznil, že obviněný se o vůči jeho osobě uplatněném nároku na odškodnění České republiky – Finančního úřadu pro Plzeňský kraj dozvěděl dne 26. 6. 2019, kdy se seznámil s výsledky vyšetřování. Jelikož následný den škodu poškozenému subjektu neuhradil, je ode dne 28. 6. 2019 s jejím plněním v prodlení.
20. K tomu je nejprve nutno poznamenat, že byly splněny podmínky vymezené usnesením velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013 (publikovaným pod č. 39/2014 Sb. rozh. tr.), aby nárok na náhradu škody vůči obviněnému mohl být v adhezním řízení uplatněn a přiznán, jak správně uvedl odvolací soud. Dle uvedeného rozhodnutí platí, že je-li obviněný členem statutárního orgánu akciové společnosti, může vzniknout ručitelský závazek podle §194 odst. 6 obch. zák., resp. za použití §135 odst. 2 obch. zák. (po 1. 1. 2014 srov. §159 odst. 3, §2910 a násl. o. z., §53 zákona o obchodních korporacích), na jehož základě by mohl být v adhezním řízení zavázán k náhradě škody způsobené trestným činem podle §240 tr. zákoníku. Současně se musí jednat o právnickou osobu, vůči které sice finanční úřad vydal platební výměr, jímž právnické osobě doměřil zkrácenou daň, ale je zřejmé, že platební výměr je nevykonatelný, protože právnická osoba nemá žádný majetek, na který by bylo možno vést exekuci. Odvolací soud naplnění podmínek vysvětlil v odstavcích 43. a 44. svého rozsudku, ve kterých uvedl, že se obviněný podílel na zkrácení daně z přidané hodnoty, kterou měla jím řízená společnost uhradit, a dodatečný platební výměr na daň z přidané hodnoty vydaný Finančním úřadem pro Plzeňský kraj, zavazující obchodní společnost F., k úhradě dovyměřené daně, je pro nemajetnost povinné obchodní společnosti, která je aktuálně v likvidaci, nevykonatelný, tudíž povinnost obviněného vychází z jeho ručitelského závazku za splnění daňových povinností. V souladu s §194 odst. 5, 6 obch. zák. odpovídal člen představenstva, který se zpronevěřil své povinnosti vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, za škodu v důsledku tohoto jeho jednání způsobenou. Osoba, která je za škodu odpovědná, ručí i za závazky společnosti, jestliže věřitelé nemohou dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku společnosti pro její platební neschopnost nebo z důvodu, že společnost zastavila platby (po 1. 1. 2014 §2910 a násl. o. z., §53 zákona o obchodních korporacích). Nicméně dovolatel tento závěr v dovolání nijak nerozporuje.
21. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku především klade důraz na skutečnost, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. KSHK 41 INS 7823, byl zjištěn jeho úpadek, přičemž zároveň byla věřitelům stanovena lhůta dvou měsíců na přihlášení jejich pohledávek, nicméně Česká republika – Finanční úřad pro Plzeňský kraj svoji pohledávku nepřihlásila. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 1. 2016 pak došlo k povolení reorganizace obviněného a v souladu s §356 odst. 1 a §352 IZ tak pohledávka poškozené zanikla. V tomto směru je na místě dát dovolateli částečně za pravdu. Rozhodujícím momentem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu je otázka vzniku pohledávky poškozené (v podobě nároku na náhradu škody způsobené trestnou činností obviněného), pokud ji poškozená nepřihlásila přihláškou do insolvenčního řízení, dále otázka, zda k uplatnění majetkového nároku poškozené mělo dojít již v rámci insolvenčního řízení (když se o tom nemohla reálně dozvědět) nebo až později v rámci trestního řízení, a v neposlední řadě je nutné dospět k závěru, zda jde o totožnou osobu, pokud obviněný byl v trestním řízení zavázán k náhradě škody jako fyzická osoba, přičemž insolvenční řízení proběhlo s ním jako fyzickou osobou podnikající pod IČO XY.
22. Především je nutné zdůraznit, že argumentace obviněného použitá v dovolání je argumentace nová, která nebyla vznesená ani v rámci odvolacího řízení, a proto na ní odvolací ani nalézací soud žádným způsobem nereagoval.
23. Ke vzniku pohledávky je nutné připustit, že u trestných činů, u nichž je znakem účinek anebo u nichž je účinek znakem kvalifikované skutkové podstaty, je okamžikem vzniku škody okamžik, ve kterém takový účinek nastal. V případě trestného činu zkrácení daně podle §240 tr. zákoníku je tedy okamžikem vzniku škody nikoliv okamžik podání daňového přiznání, jak uvádí obviněný, ale lhůta, do které byl daňový subjekt (společnost F.) povinná zaplatit daň, kterou zkrátila. Vzhledem k tomu, že se jednalo o daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za 1. čtvrtletí 2013, lhůta k zaplacení daně byla stanovená do 31. 4. 2013. Pro účely rozhodování o povinnosti odsouzeného k náhradě škody v tomto případě tedy není rozhodný okamžik vystavení dodatečného platebního výměru na daň z přidané hodnoty, který byl Finančním úřadem pro Plzeňský kraj vydaný dne 30. 8. 2017 pod č. j. 1676239/17/2302-50521-400734, ani nabytí jeho právní moci, k němuž došlo dne 10. 10. 2017. Pohledávka Finančnímu úřad pro Plzeňský kraj za obviněným vznikla již ke dni 1. 5. 2013.
24. Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou, zda lze na výše uvedenou pohledávku, která vznikla poškozené vůči obviněnému R. S., nar. XY, jako fyzické osobě, předsedovi představenstva společnosti F., vztáhnout insolvenční řízení, které bylo vedeno vůči R. S. jako podnikající fyzické osobě pod IČO XY, přičemž dospěl k závěru, že lze.
25. Insolvenční řízení bylo vedeno proti R. S. jako fyzické osobě podnikající pod IČO. Fyzická osoba – podnikatel ručí za své dluhy z podnikání neomezeně a to celým svým (i soukromým) majetkem, nemá tedy majetek, který by byl vyčleněn pro účely podnikání, a který by byl odlišný od majetku obviněného toliko jako fyzické osoby. Z tohoto důvodu je tedy nutné nahlížet na insolvenční řízení, které bylo vedeno proti obviněnému jako podnikající fyzické osobě, jako na řízení vedené proti obviněnému pro pohledávky, které vznikly z podnikání či jiné činnosti.
26. Pokud tedy připustíme, že pohledávka poškozené České republiky – Finančního úřadu pro Plzeňský kraj za obviněným R. S. vznikla již 1. 5. 2013, je nutné zkoumat, zda pokud tato pohledávka nebyla uplatněná v rámci insolvenčního řízení (úpadek byl zjištěn 24. 8. 2015 a pohledávky bylo nutné uplatnit ve lhůtě dvou měsíců) zanikla či nikoliv.
27. Podle §109 odst. 4 a 5 IZ účinky zahájení insolvenčního řízení nastávají okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku. Nestanoví-li zákon u některého ze způsobů řešení úpadku jinak, trvají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení do skončení insolvenčního řízení, a jde-li o reorganizaci, do schválení reorganizačního plánu.
28. Podle §140b IZ platí, že nejde-li o řízení uvedená v §140a IZ, nelze v jiných soudních nebo rozhodčích řízeních po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, rozhodnout o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo v pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§170 IZ), to neplatí, jde-li o pohledávky věřitelů na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka. Podle §109 odst. 4, 5 IZ účinky zahájení insolvenčního řízení nastávají okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku, a trvají až do skončení insolvenčního řízení. Takové rozhodnutí nelze po dobu trvání účinků rozhodnutí o úpadku vydat, a bude-li přesto vydáno, v insolvenčním řízení se k němu nebude přihlížet. Není-li možné v řízení z uvedeného důvodu pokračovat, soud je může přerušit svým rozhodnutím vydaným podle §109 o. s. ř. (srov. Hásová, J. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 459, 460).
29. Podle §140c IZ v době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, nelze zahájit soudní a rozhodčí řízení o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, nejde-li o incidenční spory, ani řízení o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§170 IZ).
30. Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové, vedeného pod sp. zn. KSHK 41 INS 7823/2014, vyplývá, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. KSHK 41 INS 7823/2014-A-41/celk. 5, byl zjištěn úpadek dlužníka R. S., r. č. XY, IČO XY, XY, přičemž zároveň byla věřitelům stanovena lhůta 2 měsíců na přihlášení jejich pohledávek [v souladu s ustanovením §136 odst. 2 písm. d) IZ], nicméně Česká republika – Finanční úřad pro Plzeňský kraj svoji pohledávku nepřihlásila. K povolení reorganizace dlužníka došlo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 1. 2016, sp. zn. KSHK 41 INS 7823/2014-B-12/celk. 2., rozhodnutí nabylo právní moci dne 14. 1. 2016. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. KSHK 41 INS 7823/2014-B-24/celk. 3, vzal soud na vědomí splnění podstatných částí reorganizačního plánu a reorganizaci dlužníka ukončil.
31. Podle §356 odst. 1 IZ není-li tímto zákonem nebo reorganizačním plánem stanoveno jinak, zanikají účinností tohoto plánu práva všech věřitelů vůči dlužníkovi, a to i v případě, že svou pohledávku do insolvenčního řízení nepřihlásili, za věřitele dlužníka se považují osoby uvedené v reorganizačním plánu za podmínek v něm stanovených, včetně rozsahu jejich práv.
32. Podle §352 odst. 1 IZ je reorganizační plán účinný, jakmile rozhodnutí o jeho schválení nabylo právní moci, nebyla-li reorganizačním plánem jeho účinnost odložena na pozdější dobu nebo nerozhodl-li o jeho pozdější účinnosti insolvenční soud.
33. V projednávané věci poškozená Česká republika – Finanční úřad pro Plzeňský kraj svou pohledávku, která za obviněným vznikla již 1. 5. 2013, k insolvenčnímu řízení, ve kterém byl zjištěn úpadek dne 24. 8. 2015, nepřihlásila ve lhůtě dvou měsíců, tedy do 25. 10. 2015. V souladu s ustanovením §356 odst. 1 IZ pak účinností reorganizačního plánu (dne 14. 1. 2016) tato pohledávka zanikla, jelikož ani reorganizační plán nestanovil jinak.
34. Pokud tedy došlo k zániku předmětné pohledávky již ke dni 14. 1. 2016 účinností usnesení o povolení reorganizace dlužníka ze dne 5. 1. 2016, nebylo ji možné přiznat ani v rámci trestního řízení.
35. Nejvyšší soud k tomu dále doplňuje, že adhezní řízení se obecně vzato zahajuje úkony předsedy senátu po zahájení hlavního líčení ve smyslu §206 odst. 2 tr. ř. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha, C. H. Beck, 2013, str. 2588). Pokud by v jejich rámci bylo zjištěno, že poškozený uplatňuje svůj nárok na náhradu škody za situace, kdy již nelze zahájit řízení o takové pohledávce s ohledem na §356 odst. 1 IZ, bylo by namístě rozhodnout podle §206 odst. 4 tr. ř. per analogiam tak, že zmíněný zákaz brání poškozenému v účasti v adhezním řízení v tom smyslu, že nemůže uplatňovat nárok na náhradu škody. Poškozený by se následně nemohl tohoto nároku domáhat a nebylo by o něm tudíž ani podle §228 či §229 tr. ř. rozhodováno, nicméně poškozenému by zůstala zachována jeho procesní práva (srov. závěry publikované pod č. II/1962 Sb. rozh. tr. a Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha, C. H. Beck, 2013, str. 2594).
36. V předmětné věci byly nicméně procesní okolnosti do jisté míry odlišné, neboť předsedkyně senátu po zahájení hlavního líčení umožnila postupem podle §206 odst. 2 tr. ř. poškozenému, aby se připojil se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení a nepostupovala v souladu s ustanovením §206 odst. 4 tr. ř. Bylo ovšem nutné posoudit, jaké výroky má či naopak nemůže obsahovat rozsudek s ohledem na skutečnost, že se poškozená Česká republika – Finanční úřad pro Plzeňský kraj již v přípravném řízení uplatnila nárok na náhradu škody a další okolnosti věci (tj. zejména skončené insolvenční řízení, ke kterému se poškozený nepřipojil). Rozsudek obsahuje i výrok o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení (§228 a §229 odst. 1 a 2 tr. ř.), jestliže byl nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení řádně uplatněn (§43 odst. 3 tr. ř.). Bylo tedy nutné o tomto nároku nějak rozhodnout.
37. Souhrnně řečeno, rozhodl-li krajský soud shora popsaným způsobem, porušil zákon v §228 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 2 tr. ř. pro jejichž užití nebyly splněny podmínky, resp. které byly aplikovány chybně, neboť v řízení nebyl řádně uplatněn nárok na náhradu škody, jenž by umožňoval ať již poškozené společnosti přiznat náhradu škody (§228 odst. 1 tr. ř.) či ji se zbytkem nároku odkázat na jiné řízení (§229 odst. 2 tr. ř.), a to z toho důvodu, že pohledávka zanikla. Z toho je zřejmé, že k pochybení došlo jak v procesním postupu, tak ale primárně v hmotněprávním posouzení zániku pohledávky, což je vada naplňující uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
38. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud na podkladě dovolání obviněného částečně zrušil toliko napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 4 To 292/2021, ve výroku I. jimž byl přiznán poškozenému České republice – Finančnímu úřadu pro Plzeňský kraj nárok na náhradu škody podle §228 odst. 1 tr. ř. a se zbytkem tohoto nároku byla podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, přičemž rozhodnutí nalézacího soudu Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 4. 2021, č. j. 2 T 112/2019-1722, ponechal v platnosti. Tím pádem se stal opět účinným výrok (tzv. obživl) o náhradě škody, kterým nalézací soud poškozenou Českou republiku – Finanční úřad pro Plzeňský kraj podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s celým uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
39. Nejvyšší soud na podkladě skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci znovu rozhodl, protože mohl v dovolacím řízení sám odstranit vadu v právním posouzení příslušného skutku, když toliko podle §265m odst. 1 tr. ř. odvolání poškozené České republiky – Finančního úřadu pro Plzeňský kraj podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Čímž nastal stav ve vztahu k otázce náhrady škody tak, jak jej ve svém výroku koncipoval nalézací soud.
40. Nejvyšší soud se nakonec zabýval i námitkou obviněného, že byl ze strany odvolacího soudu v rámci veřejného zasedání o odvolání konaného dne 26. 10. 2021 zkrácen na jeho právu vyjádřit se ke všem skutečnostem v rámci práva na konečný návrh podle §235 odst. 3 tr. ř. V této souvislosti uvedl, že jeho vyjádření bylo hned v úvodu zastaveno ze strany předsedy odvolacího senátu s tím, že soudu je znám jeho postoj, je seznámen se spisem a není třeba věci opakovat, tudíž mu nebyl ponechán prostor k vyjádření, ačkoli tento mu poskytuje trestní řád i Listina základních práv a svobod, a bylo tak zasaženo do jeho ústavně zaručených práv. K tomuto Nejvyšší soud uvádí následující.
41. Podle §235 odst. 3 tr. ř. po provedení důkazů ve veřejném zasedání udělí předseda senátu slovo ke konečným návrhům s tím, že je-li osobou, která může být přímo dotčena rozhodnutím obviněný, má právo mluvit poslední. Podle §238 tr. ř. se na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Podle §216 odst. 4 tr. ř. platí, že závěrečné řeči může předseda senátu přerušit jen tehdy, vybočují-li zřejmě z rámce projednávané věci. K tomu je nejprve vhodné uvést, že i když tvrzené právo vyplývá z článku 38 Listiny základních práv a svobod a jeho účelem je umožnit obviněnému uplatnění vlastní obhajoby v těch směrech, které považuje za důležité, a naposled tak ovlivnit ve svůj prospěch úvahy soudu před jeho rozhodováním, jeho částečným nedodržením nedošlo k extrémnímu porušení práv obviněného svá práva dostatečně před soudem uplatnit. V takovém případě je vždy nutné posuzovat, jak porušení tohoto práva ovlivnilo výsledek trestního řízení a jaký faktický dopad to má pro rozhodnutí o vině a trestu obviněného.
42. V přezkoumávané věci se v protokolu o veřejném zasedání podává, že obviněnému bylo v závěru uděleno slovo ke konečnému návrhu (na č. l. 1767), což ostatně připouští i sám obviněný. Je tedy zřejmé, že soud splnil povinnosti vyplývající z ustanovení §235 odst. 3 tr. ř. Přisvědčit je třeba obviněnému, že z protokolu a audiozáznamu (na č. l. 1769) o veřejném zasedání plyne, že byl soudem opakovaně přerušen s tím, že soud je obeznámen s obhajobou obviněného, neboť ji již uplatnil a není třeba ji opakovat, současně mu bylo sděleno, že má právo na shrnutí, prezentaci svého pohledu či hodnocení důkazů. K tomuto mu byl následně poskytnut prostor, přičemž obviněný reagoval tak, že neexistuje ani jeden jediný důkaz o jeho vině. Nejvyšší soud konstatuje, že soud dovolateli právo na konečný návrh neupřel tím, že by mu neponechal prostor k vyjádření, aby uvedl vše, co považoval za významné, avšak v rozporu s §216 odst. 4 ve spojení s §238 tr. ř. byl opakovaně přerušen. Nicméně obviněný i jeho obhájce v konečném důsledku přijatý postup respektovali, rovněž že ihned po tomto konečném návrhu obviněného navazovalo rozhodnutí soudu o přerušení jednání za účelem závěrečné porady senátu a vyhlášení rozsudku, zejména ovšem obviněný v dovolání neuvedl, jakým způsobem se mělo takové pochybení odrazit v rámci nesprávného hmotněprávního posouzení napadeného adhezního výroku. V tomto kontextu Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení dospěl k závěru, že uvedený nedostatek je za uvedených okolností marginálním pochybením z hlediska přezkoumání mimořádného opravného prostředku, protože z konečného návrhu se nevyvozují žádné skutkové okolnosti, nejde o důkazní prostředek, ale toliko o možnost obviněného přednést vlastní stanovisko k výsledkům veřejného zasedání a učinit návrh soudu, jak má v projednávané věci rozhodnout. Proto, i když takové právo nebylo beze zbytku dodrženo, nezaloží takový nesprávný postup vadu, jíž by bylo nutné prostřednictvím dovolání odstranit nebo napravit.
43. O dovolání bylo rozhodnuto Nejvyšším soudem podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. za souhlasu stran rozsudkem v neveřejném zasedání, a to s vyhlášením rozsudku vyvěšením na úřední desce soudu (§265r odst. 8 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 10. 2022
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.