ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.386.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 386/2022-401
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 5. 2022 o dovolání obviněného T. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2021, sp. zn. 67 To 368/2021, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 74/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. V. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 9. 2021, č. j. 24 T 74/2021-291, byl obviněný T. V. uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku a byl za to odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v délce 4 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozené Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví na náhradu škody.
2. Obviněný se dopustil uvedeného pokusu zločinu jednáním spočívajícím v tom, že dne 8. 5. 2021 okolo 21.10 hod. v Praze 7, XY, v suterénu bytového domu v bytě č. 1 poté, co přistoupil zezadu ke své partnerce, poškozené K. Š., zatímco stála v prostoru kuchyňského koutu, zezadu ji strčil rukou do zad, v důsledku čehož narazila hlavou v oblasti pravé části obličeje do jedné ze skříněk, na což poškozená nereagovala a odešla do koupelny, kam ji následoval a opětovně k ní přistoupil, zatímco stála v koupelně čelem k pračce, do které vkládala prádlo, poškozenou uhodil rukou do pravého ramene, v důsledku čehož narazila levou částí hlavy, oblastí spánku, do rohu skříně umístěné nad pračkou, čímž jí způsobil tržnou ránu o velikosti 1,5 cm vedoucí od levého spánku do vlasové části hlavy, ze které jí začala téct krev, na což poškozená zareagovala slovy: „Co to děláš“, přitiskla si utěrku na krvácející ránu a začala v pokoji bytu ze země sbírat poházené věci, na to sehnutou poškozenou kopl do obličeje do oblasti úst takovou intenzitou, až poškozené ulomil korunku zubu 21 a způsobil jí drobné tržné ranky a kontuzi na sliznici horního a dolního rtu, v důsledku čehož začala krvácet i z úst, začala křičet a volat o pomoc, přičemž vzhledem ke způsobu útoku, který byl veden kopem do oblasti hlavy s velkou intenzitou, hrozilo u poškozené způsobení závažného poranění mozku při dynamickém namáhání, které vzniklo kopnutím do pohyblivé hlavy, nebo i poranění krční míchy.
3. Tento rozsudek napadl obviněný odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 11. 2021, č. j. 67 To 368/2021-327, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti usnesení odvolacího soudu (resp. proti rozhodnutím soudů obou stupňů) podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021).
5. Důvodnost uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že nebyl náležitě zjištěn skutkový stav, v hlavním líčení provedené důkazy hodnotil soud prvního stupně zcela chybně a dospěl k mylnému závěru o právní kvalifikaci skutku, což odmítl napravit odvolací soud. Nebylo tedy prokázáno, že by naplnil znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví, a to jak po objektivní, tak po subjektivní stránce. Řízení u soudů obou stupňů navíc trpělo zásadními procesními vadami.
6. V podrobnostech obviněný namítl, že nebylo prokázáno, že by poškozené způsobil újmu na zdraví. Újma, kterou z potyčky utrpěla, podle lékařské zprávy ze stomatologické kliniky ze dne 8. 5. 2021 vyžadovala klidový režim v délce 2 až 3 dnů, následně poškozená v běžném způsobu života omezena vůbec nebyla, pečovala o svého syna a věnovala se i dalším činnostem. Poškozené tedy nebyla způsobena žádná újma na zdraví ve smyslu §122 tr. zákoníku.
7. I kdyby však byla poškozené újma na zdraví způsobena, nemohlo se jednat o pokus těžké újmy na zdraví, ale jen o újmu prostou, přičemž skutek byl nesprávně právně kvalifikován. Soud prvního stupně přisvědčil pouze znaleckému posudku prof. MUDr. Ivana Boušky, CSc., nikterak ale nevysvětlil, proč nevzal v potaz závěry znalkyně MUDr. Andrey Vlčkové, která se ve svém znaleckém posudku od závěrů znalce prof. MUDr. Ivana Boušky, CSc., podstatně odchýlila. Soud prvního stupně sice uvedl, že znalkyně MUDr. Andrea Vlčková nezohlednila dostatečně komplexně veškeré známé okolnosti, avšak znalkyně vycházela ze stejných podkladů jako jmenovaný znalec. Úkolem znalce ani není komplexně zohledňovat okolnosti případu, toto je věcí soudu, úkolem znalce bylo vyjádřit se k podstatě poškození zdraví poškozené, což MUDr. Andrea Vlčková učinila, když uvedla, proč zranění poškozené nesvědčilo pro velkou intenzitu použitého násilí (když intenzitu násilí dala do jasné souvislosti se závažností zranění poškozené), naopak znalec prof. MUDr. Ivan Bouška, CSc., své závěry o velké intenzitě a surovosti útoku ničím nedoložil, pouze teoreticky uváděl, co se mohlo hypoteticky stát. Soudy se tyto rozpory navíc ani nepokusily odstranit, např. zpracováním revizního znaleckého posudku, či alespoň výslechem MUDr. Andrey Vlčkové. Nebylo také jasné, proč znalec prof. MUDr. Ivan Bouška, CSc., dospěl k závěru o nutnosti klidového režimu poškozené deset dní, oproti lékaři, který poškozenou ihned po útoku ošetřoval a doporučil klidový režim dva až tři dny. Soud prvního stupně se navíc dopustil procesních pochybení, neboť neprovedl řádně podle §108 tr. ř. důkaz znaleckým posudkem MUDr. Andrey Vlčkové, kterou k hlavnímu líčení nepředvolal, odvolací soud ji následně také odmítl předvolat, přestože její znalecké závěry byly v diametrálním rozporu se závěry znalce prof. MUDr. Ivana Boušky, CSc. Nesprávný byl i postup soudů, které odmítly nechat zpracovat revizní znalecky ́ posudek a odstranit tak rozpory mezi posudky obou znalc ů.
8. Újma, která byla způsobena poškozené, spočívající v tržné ráně o velikosti 1,5 cm a ve vyražené části zubu z jejího významně zanedbaného chrupu, není újmou, jež by bylo možné definovat jako újmu těžkou, dokonce ji nelze kvalifikovat ani jako újmu lehkou. Východiskem pro správné posouzení těžké újmy na zdraví je stav před poškozením zdraví, nikoli stav zcela zdravého člověka, přičemž rozhodující je, do jaké míry se zhoršil stav poškozeného oproti jeho předchozímu stavu. Stav poškozené se však v důsledku jednání obviněného téměř nezměnil. Pokud by újma poškozené skutečně vznikla, nelze ji za žádných okolností hodnotit jako těžkou, resp. jednání obviněného nelze hodnotit jako pokus o způsobení těžké újmy. Soud prvního stupně, pokud dovozoval intenzitu útoku obviněného z množství krve na místě, tak činil nesprávně, neboť ta pocházela ze zranění na hlavě poškozené, které nebylo zásadního charakteru, vzniklo po pouhém strčení, v důsledku čehož se poškozená uhodila do hlavy. Krev tedy nepocházela ze zranění pusy a zubů, jež mělo být způsobeno kopem a které znalec zhodnotil jako způsobené velkou intenzitou a soud jej hodnotil jako nejzásadnější a vygradované. Z žádného důkazu tak neplyne, že by obviněný způsobil či chtěl způsobit své partnerce takové zranění, které by dosahovalo intenzity těžkého ublížení na zdraví.
9. Nebyla tedy naplněna subjektivní stránka spáchaného trestného činu, neboť neměl v úmyslu způsobit své partnerce těžkou újmu na zdraví, žádné důkazy v tomto směru provedeny nebyly. Podle soudní praxe k naplnění subjektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku nestačí, že pachatel jednal úmyslně, ale musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr.). O tento případ se zde nejedná a soudem prvního stupně ani soudem odvolacím nebyl tento úmysl přesvědčivě prokázán a zdůvodněn.
10. Soudy také pochybily, pokud dostatečně nevysvětlily, proč nepovažovaly výpověď poškozené učiněnou při hlavním líčení za věrohodnou. Poškozená ihned po incidentu vypověděla, že nebyla schopna popsat intenzitu násilí, naopak uvedla, že byla v šoku. Až následně v rámci své výpovědi v postavení svědka uvedla, že se jednalo o hroznou ránu do pusy. Při této výpovědi ovšem poškozená také uvedla, že byla kontaktována orgány sociálněprávní ochrany dětí a bylo jí sděleno, že by jí mohl být za určitých okolností odejmut syn. Jediným možným vysvětlením změn výpovědí poškozené tedy je, že měla strach z odejmutí syna. Tuto skutečnost se pak pokusila napravit svou výpovědí u soudu, kdy opětovně uvedla, že byla v šoku, této výpovědi však soud prvního stupně z neznámého důvodu nepřisvědčil. Navíc není jasné, proč soud prvního stupně spolu se soudem odvolacím hodnotil poškozenou jakožto osobu na obviněném závislou, ač v tomto směru nebyl proveden jediný důkaz a sama poškozená tuto skutečnost při své výpovědi neuvedla, naopak sdělila, že v době pandemie onemocnění Covid-19 neměl obviněný žádný příjem.
11. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. pak obviněný uvedl, že tento dovolací důvod je naplněn, neboť se ve věci jednalo pouze o prostou újmu na zdraví a poškozená odmítla udělit souhlas s trestním stíháním.
12. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze i předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále obviněný podle §265h odst. 3 tr. ř. navrhl, aby předseda senátu předložil věc Nejvyššímu soudu s návrhem na odložení výkonu jeho trestu odnětí svobody.
13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání nejprve uvedl, že dovolání obviněného je postaveno v podstatě jen na doslovném opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku a správně vypořádaly. Část předložené argumentace pak nebylo možné podřadit pod žádný dovolací důvod [jak pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, tak i podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022]. Obviněny ́, veden zj evnou snahou minimalizovat protiprávní jednání a jeho následky, zpochybňoval hodnocení důkazů soudy a jejich skutková zjištění. Pokud však naznačoval, že zranění poškozené bylo pouze drobného charakteru a omezení v obvyklém způsobu života trvalo jen dva až tři dny, nebo že soudy adekvátně nevysvětlily důvody, pro které uvěřily závěrům znalce prof. MUDr. Ivana Boušky, CSc., a nikoli zjištěním další znalkyně MUDr. Andrey Vlčkové, tato přinejmenším zavádějící tvrzení svědčí spíše o tom, že se obviněny ́ řádně neseznámil s odůvodněními rozhodnutí obou soudů. V podstatě totéž platí i stran závěrečné části dovolání, v jejímž rámci obviněný způsobem nekorespondujícím s realitou soudům vytýkal, že dostatečně neosvětlily, proč považovaly výpověď poškozené, kterou podala u hlavního líčení, za nevěrohodnou.
14. Byť obviněný zpochybnil úplnost dokazování, netvrdil existenci opomenutých důkazů, navíc jeho argumentace byla v daném ohledu nedůvodná. Městský soud v Praze se v odstavci 13. odůvodnění svého usnesení vyjádřil k důvodům, pro které nebyla již v řízení před soudem prvního stupně vyslechnuta znalkyně MUDr. Andrea Vlčková. Co se týká údajného návrhu obviněného na novy ́ v ýslech poškozené a čtení jejího písemného vyjádření, potažmo vypořádání se s tímto návrhem, k tomu se státní zástupce s ohledem na to, že neměl k dispozici protokoly z hlavních líčení a veřejného zasedání, nemohl podrobněji vyjádřit. V každém případě se ale zcela ztotožnil se závěrem odvolacího soudu v úvodu odstavce 12. odůvodnění jeho usnesení, v němž je výstižně zmíněno, že v průběhu trestního řízení nevyšlo najevo nic, co by zpochybnilo pravdivost svědecké výpovědi poškozené učiněné v přípravném řízení.
15. Dokazování v této trestní věci tak rozhodně nezůstalo povrchní, nedostatečné, či polovičaté. Naopak, Obvodní soud pro Prahu 7 realizoval komplexní a bezvadné dokazování, což platí nejen pro jeho rozsah, ale týká se to rovněž problematiky navazujícího formování skutkových zjištění. Svým povinnostem dostál taktéž Městský soud v Praze, který k odvolání obviněného věc řádně přezkoumal a se všemi jeho námitkami se vypořádal.
16. Tvrzení, že nanejvýš mohlo jít o dokonanou prostou újmu, tedy přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, v jejímž rámci byla zpochybňována objektivní a především subjektivní stránka přisouzeného zločinu, resp. jeho pokusu, státní zástupce podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. účinný od 1. 1. 2022, ale shledal je zjevně neopodstatněným. Podle skutkových zjištění bylo nepochybné, že obviněny ́ po škozenou napadal opakovaně, silou větší až velké intenzity, přičemž napadání ukončil kopem do hlavy (obličeje) sehnuté poškozené. Zranění způsobené tímto surovým a bezohledným útokem poškozenou omezovalo v obvyklém způsobu života přinejmenším sedm dní. Z hlediska úvah o právní kvalifikaci pak není rozhodná skutečnost, že u poškozené těžká újma v podobě poruchy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku nenastala, ale určující je právě povaha a způsob fyzického ataku. V tomto ohledu je namístě zdůraznit, že obviněny ́ – v dob ě útoku ovlivněny ́ alkoholem a sou časně jako osoba se vcelku bohatou trestní historií založenou mj. fyzickým napadáním dalších osob, i osob blízkých – poškozenou napadal opakovaně, útoky větší až velké intenzity, přičemž kop do hlavy sehnuté a bezmocné poškozené navazoval na předchozí útoky, po kterých krvácela z hlavy. Následek takového útoku mohl být mnohem vážnější než následek skutečně způsobeny ́, nebo ť reálně mohlo dojít k poranění mozku či míchy poškozené, a tedy ke zranění, jež by naplňovalo přinejmenším znaky těžké újmy na zdraví podle §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. To, že k takovému škodlivému následku nedošlo, bylo jen dílem náhody, kterou podnapily ́ obvin ěný svou vůlí nemohl ovlivnit. Jeho úmyslné jednání bylo tedy nepochybně pokryto zaviněním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
17. Obviněny ́ uplatnil také dovolací d ůvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 podpořeny ́ tvrzením, že poškozená k trestnímu stíhání nedala souhlas a toto je tudíž nepřípustné. Jde však o námitku zjevně neopodstatněnou. Obviněný byl uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Trestní stíhání pro tento trestný čin (na rozdíl např. od přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku) souhlasem poškozené podmíněno není. Logicky proto eventuální nesouhlas poškozené, ať již byl učiněn svobodně či naopak pod vlivem jednání a nátlaku obviněného či v důsledku závislosti na něm, důvodem nepřípustnosti trestního stíhání být nemohl.
18. Státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
20. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021, bylo s odkazem na něj možné dovolání úspěšně podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřovalo-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídaly pouze námitky, v nichž se tvrdilo, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazoval znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení je totiž skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel, proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat důkazy provedené již dříve.
21. Podstatou námitek obviněného, opírajících se o citovaný dovolací důvod, bylo, že se nedopustil jednání, které mu je kladeno za vinu, přičemž soudy obou stupňů nesprávně hodnotily důkazy, které navíc, podle názoru obviněného, byly pro prokázání předmětného děje nedostatečné. Jeho argumentace se tedy v tomto rozsahu, s ohledem na výše naznačené výklady, svou podstatou s možnostmi dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 míjela.
22. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu, tedy stran procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu věci, zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, byly zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náležely tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patřily sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvořily případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnovala případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektovalo obsah provedeného dokazování, docházelo k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad bylo nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
23. K tomu je potřeba zmínit, že s účinností od 1. 1. 2022 je tento dovolací důvod (shodného obsahu) podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označen písm. h) téhož ustanovení, přičemž pod písm. g) byl zařazen dovolací důvod nový, jenž je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Je zřejmé, že vymezení tohoto důvodu v zásadě úzce navazuje na soudní praxí vymezená pochybení, popsaná v předchozím odstavci, která ovšem nyní nejsou součástí extenzivního výkladu některého z dovolacích důvodů [podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021], ale přímým obsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.
24. Nicméně bez ohledu na popsaný posun v dikci zákona Nejvyšší soud konstatuje, že žádné takové pochybení ve věci obviněného T. V. shledat nelze.
25. Především je namístě podotknout, že argumentace obviněného byla zcela totožná s argumentací uplatněnou v podaném odvolání, v textu dovolání se nacházely i důkazní návrhy směřované odvolacímu soudu (obviněný např. navrhoval opakovaný výslech poškozené u odvolacího řízení).
26. Dále Nejvyšší soud považuje za nutné k námitkám obviněného, v nichž polemizuje nad otázkou, zda bylo vůbec poškozené ublíženo na zdraví či dokonce způsobena těžká újma na zdraví (§122 odst. 1 a odst. 2 tr. zákoníku), zdůraznit, že byl uznán vinným pokusem trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv dokonaným trestným činem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku či dokonaným trestným činem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedené znamená, že soudy obou stupňů měly za prokázané, že obviněný svým úmyslným jednáním bezprostředně směřoval ke spáchání trestného činu, ale k jeho dokonání pro určitou okolnost, která mu zabránila v dokonání a byla nezávislá na jeho vůli, nedošlo. V případě pokusu pachatel nenaplní všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, k jehož dokonání směřuje, v tomto konkrétním případě následek v podobě těžké újmy na zdraví poškozené (což ani nebylo soudy činnými ve věci, s ohledem na užitou kvalifikaci, tvrzeno), a nutně ani v podobě ublížení na zdraví. Úvahy daným směrem proto nebyly pro věc zcela zásadní.
27. Za relevantní (věcně adekvátní) Nejvyšší soud považoval nesouhlas obviněného se způsobem a intenzitou jeho útoku vůči poškozené. Tato zjištění byla rozhodná pro závěr, zda útok obviněného mohl směřovat ke způsobení těžké újmy na zdraví či nikoli. Pro závěr o důvodnosti zmíněného nesouhlasu by s ohledem na výše uvedené nicméně muselo platit, že související a rozhodné skutkové okolnosti nerespektují obsah provedeného dokazování, resp. že jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, což ovšem dovodit nelze.
28. Nutno nejprve obecně konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Tato zjištění se opírají zejména o výpověď poškozené z přípravného řízení, avšak podporovanou i dalšími důkazy. K tomu je namístě odmítnout námitky obviněného, podle nichž soudy neodůvodnily, proč uvěřily výpovědi poškozené z přípravného řízení, neboť se tím zcela zřetelně v odůvodnění svých rozhodnutí zabývaly. V případě poškozené měly soudy k dispozici dvě její výpovědi, a to ze dne 26. 5. 2021, učiněnou v přípravném řízení za přítomnosti obhájkyně obviněného (zhruba 3 týdny po útoku obviněného) a výpověď učiněnou v hlavním líčení konaném dne 20. 9. 2021. Pokud obviněný v dovolání poukazoval na další její výpověď bezprostředně po napadení, taková neexistuje, neboť poškozená dne 9. 5. 2021 pouze podala vysvětlení ve smyslu §158 odst. 6 tr. ř. Úřední záznam o podání vysvětlení v trestním řízení v zásadě jako důkaz provést nelze (viz §158 odst. 6 tr. ř. a §211 odst. 6 tr. ř.), nebylo tak možné k němu jakkoliv přihlížet.
29. Výpověď poškozené u hlavního líčení se v podstatných rysech odlišovala od její výpovědi z přípravného řízení zejména u třetí fáze útoku obviněného (která byla hodnocena jako způsobilá vyvolat u poškozené následek v podobě těžkého ublížení na zdraví), a to ve prospěch obviněného. K vysvětlení této odchylky poškozená pouze uvedla, že si útok nepamatuje, nevybavuje, přestože zároveň dodala, že nebyla pod vlivem žádné návykové látky. Pokud následně soud prvního stupně přikročil ke čtení její výpovědi z přípravného řízení podle §211 odst. 3 tr. ř., nelze na tomto postupu shledat nic chybného. Výpověď poškozené podanou v hlavním líčení pak soudy vyhodnotily jako účelově zkreslenou ve prospěch obviněného, s ohledem na zjištění o její závislosti na něm. Pokud obviněný v tomto ohledu namítal, že si není vědom, z čeho tato skutečnost plyne, lze poukázat např. na výpověď jeho samotného učiněnou u hlavního líčení, kde uváděl, že poškozenou významně finančně podporuje, což potvrdila i poškozená. Navíc poškozená byla na obviněném závislá i citově, neboť vedli společnou domácnost, kde pečovala o jejich syna. Oba u hlavního líčení ve svých výpovědích hovořili o tom, že obnovili (navzdory jednání obviněného vůči poškozené) svůj vztah. Tvrzení obviněného o tom, že poškozená svou výpověď změnila pod nátlakem sociálních pracovnic, že jí odeberou syna, pokud obviněného v podstatě křivě neobviní, lze naopak zjevně považovat za nelogické a účelové.
30. K tomu Nejvyšší soud dodává, že pozdější výpověď poškozené (podaná v hlavním líčení) je nevěrohodná i s ohledem na další provedené důkazy (které obviněný ve svém dovolání zcela pominul), a to např. lékařskou zprávu, kde jsou identifikována zranění poškozené a je zde jejich fotodokumentace. Zásadní je v tomto ohledu i výpověď svědkyně R. A., která nejprve popsala, jak potkala obviněného ovlivněného alkoholem na chodbě domu, přičemž z něj měla strach, a shodně (věcně i časově) s první výpovědí poškozené popsala naléhavé volání o pomoc poškozené po dobu asi 5 minut, v důsledku čehož zavolala policii. Tato svědkyně navíc uvedla, že svědkyní takového křiku v rámci sousedského soužití s poškozenou a obviněným nebyla poprvé, toto popisoval i její snoubenec. Posléze předložené tvrzení poškozené, že se o ni obviněný pouze opřel nohou, resp. obviněného, že o ni nohou zavadil, bylo namístě vyloučit.
31. Ve shodě s těmito důkazy byl i znalecky ́ posudek z oboru zdravotnictví, odv ětví soudního lékařství zpracovaný soudním znalcem prof. MUDr. Ivanem Bouškou, CSc., který podle soudů obou stupňů dokládal taktéž intenzitu a mechanismus útoku na poškozenou, včetně nastalých a hrozících zranění, naopak nebylo vycházeno z posudku znalkyně MUDr. Andrey Vlčkové, k němuž je nutné doplnit, že byl řádně proveden – pokud to obviněný rozporoval, pominul, že posudek byl ve smyslu §211 odst. 5 tr. ř. u hlavního líčení konaného dne 20. 9. 2021 čten, k čemuž byl dán souhlas stran (viz č. l. 288 trestního spisu). Pokud soudy po zvážení názoru obou znalců a výsledků dokazování měly za relevantní závěry znalce prof. MUDr. Ivana Boušky, CSc., o nejméně větší intenzitě násilí obviněného, které po kopu do hlavy vyvolalo vznik poranění v oblasti úst včetně odlomení korunky zubu, naproti tomu závěry znalkyně MUDr. Andrey Vlčkové o zanedbatelné intenzitě síly působící zranění vyhodnotily tak, že odlomení zubu a navazující přetrvávající problémy poškozené relativizovala, což důsledně odůvodnily (mimo jiné tím, že znalecké závěry prof. MUDr. Ivana Boušky, CSc., odpovídaly i dalším provedeným důkazům), lze se s tímto postupem zcela ztotožnit. Znalecky ́ posudek toti ž musí být hodnocen ve spojitosti i s jinými důkazy, nepožívá větší důkazní hodnoty a musí být hodnocen stejně tak pečlivě jako jiné důkazy, čemuž soudy nepochybně dostály. Potřeba vypracování revizního znaleckého posudku tak nepochybně nenastala.
32. Lze doplnit, že pokud obviněný nesouhlasil s tím, že znalec „teoreticky uváděl, co se mohlo hypoteticky stát“, právě k této otázce, tj. zda popsaným útokem mohlo dojít k závažnějšímu následku na zdraví, než jaký u poškozené nastal, se měl znalec taktéž podle položených otázek policejním orgánem vyjádřit, neboť i tato otázka byla z hlediska možné právní kvalifikace relevantní.
33. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že popsané jednání obviněného vůči poškozené nebylo v jeho případě prvním útokem obdobného charakteru, naopak byl již za obdobné útoky (zejména po požití alkoholu) vůči svým partnerkám či jiným osobám opakovaně v minulosti odsouzen.
34. Soudy tedy zcela důvodně uzavřely, že v průběhu trestního řízení nevyšlo najevo nic, co by zpochybnilo věrohodnost svědectví poškozené učiněné v přípravném řízení, případně co by zpochybňovalo závěry učiněné soudním znalcem prof. MUDr. Ivanem Bouškou, CSc. Odvolací soud tak logicky neshledal důvody pro další výslech poškozené, přičemž tento důkazní návrh zamítl. Obviněný pak i uváděl, že odvolací soud odmítl provést důkaz písemným vyjádřením poškozené, toto vyjádření však bylo jako důkaz u veřejného zasedání (kterému byl přítomen jak obviněný, tak jeho obhájkyně) provedeno.
35. Pokud tedy obviněný namítal, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (což by bylo namístě dovodit zejména, jak již bylo řečeno, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod.), nebylo možné mu přisvědčit. Tato zjištění, učiněná zejména soudem prvního stupně, totiž z provedených důkazů zřetelně vyplývají. Veškeré své závěry potom soudy obou stupňů velmi podrobně rozebraly a odůvodnily (viz zejména odstavce 3. až 7. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 a 8. až 13. usnesení Městského soudu v Praze).
36. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 v jeho primárním smyslu, tedy že rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení [nyní se již jedná o dovolací důvod podle písm. h) téhož ustanovení], bylo možné podřadit tvrzení obviněného, podle něhož absentují znaky subjektivní a objektivní stránky aplikované skutkové podstaty trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, ukončeného ve stadiu pokusu. Pokud jde o stránku objektivní, obviněný nicméně k tomuto tvrzení neuplatnil žádnou konkrétní argumentaci v tom smyslu, že by na základě provedeného dokazování nebylo možné učinit závěr o naplnění tohoto znaku (nikoliv že se neztotožňuje s provedeným dokazováním), Nejvyšší soud se jí proto dále nezabýval.
37. Ve vztahu ke stránce subjektivní nicméně obviněný blíže uvedl, že jeho úmysl nesměřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozené. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně učinil závěr, že se obviněný dopustil tohoto činu v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. ř., je třeba nejprve uvést následující. V případě zavinění ve formě úmyslu nepřímého způsobení následku není přímým cílem pachatele ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), pachatel totiž sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel srozuměn s tím, že realizace zmíněného cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, se kterým je však srozuměn. Na takové srozumění pak usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 222.).
38. Z učiněných skutkových zjištění vyplynulo, že v případě třetího dílčího útoku, bezprostředně následujícího po prvních dvou, kdy byla již poškozená zraněná, krvácela a sbírala po zemi věci, provedeného kopem do obličeje do oblasti úst sehnuté poškozené, obviněný poškozené mimo jiné odlomil i korunku zubu, přičemž, i při zohlednění kvality chrupu poškozené s předpokládaným větším sklonem k odlomení, bylo zjištěno, že tak učinil kopem vedeným velkou intenzitou. Jinak řečeno, obviněný, v rámci gradujícího útoku, zcela úmyslně působil na hlavu a mozek poškozené přímým násilím velké intenzity, a to dokonce kopem nohy, která (sehnutá a věnující se jiné činnosti) takový útok zjevně nečekala (neučinila obranný reflex). S ohledem na to musel obviněný být nesporně srozuměn, že poškozené může způsobit těžkou újmu na zdraví, jako např. otřes mozku či poranění míchy. To značí, že sice v zásadě lze souhlasit s tvrzením obviněného, že jeho úmysl skutečně nesměřoval přímo ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozené ve smyslu úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. ř., ale zjevně jednal v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť s následkem ve formě těžkého ublížení na zdraví poškozené (byť v konečném důsledku nenastal) byl srozuměn, což ze zjištěných skutkových okolností zřetelně vyplynulo.
39. Lze tedy uzavřít, že obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ukončeného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
40. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (jehož znění je i v nově účinném znění trestního řádu od 1. 1. 2022 totožné), který je naplněn, pokud bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Pokud obviněný namítal, že nebyl dán souhlas poškozené s jeho trestním stíháním, a proto bylo nepřípustné, tuto námitku pod uplatněný dovolací důvod sice podřadit lze, nelze jí však přiznat opodstatnění.
41. Proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona nebylo přípustné, tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo v §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha, C. H. Beck, 2013, str. 3162). Podle §11 odst. 1 písm. l) tr. ř. pak jeho existenci může založit i situace, v níž bylo trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět. Souhlas k trestnímu stíhání poškozený dává vždy pro konkrétní trestný čin uvedený v taxativním výčtu v rámci §163 odst. 1 tr. ř., jehož právní kvalifikace vyplývá z dosud opatřených podkladů.
42. Obviněný byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným zločinem podle §145 odst. 1 tr. zákoníku (ukončeným ve stadiu pokusu), přičemž pro tento trestný čin bylo od jeho počátku vedeno i trestní stíhání. Zmíněný trestný čin se však v taxativním výčtu v rámci ustanovení §163 odst. 1 tr. ř. nenachází a pro trestní stíhání obviněného tak v tomto případě nebyl třeba souhlas poškozené. Tato námitka je tedy, jak k ní shodně již dříve konstatoval odvolací soud, zjevně neopodstatněná.
43. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného částečně odpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, je taktéž podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, jeho další dovolací argumentace je podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud ji nicméně ve všech těchto případech shledal zjevně neopodstatněnou. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde potom o podnět obviněného k přerušení výkonu jeho trestu, směřovaný soudu prvního stupně, předseda senátu soudu prvního stupně žádný takový návrh neučinil, proto se tímto Nejvyšší soud dále nezabýval.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 5. 2022
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu