ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.40.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 40/2022-371
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 9. 2. 2022 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného R. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 13 To 239/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v ě pod sp. zn. 4 T 8/2021 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 28. 7. 2021, č. j. 4 T 8/2021-328, byl obviněný R. H. uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zločinu podplacení podle §332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, za který mu byl uložen podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku samostatný peněžitý trest o výměře 50 denních sazeb s výši denní sazby 200 Kč, tedy v celkové výši 10 000 Kč.
2. Výše uvedeného zločinu se obviněný podle skutkových zjištění Okresního soudu v Kolíně vyjádřených ve výroku rozsudku dopustil stručně řečeno tím, že dne 20. 7. 2012, v době kolem 09:00 hodin, v kanceláři číslo dveří 202, budovy M. ú. XY, na žádost J. M. záměrně předal M. K., referentu státní správy a samosprávy, ve funkci vedoucího Oddělení evidence vozidel a schvalování technické způsobilosti vozidel, Odboru dopravy, M. ú. XY, finanční hotovost ve výši 4 000 Kč jako neoprávněnou odměnu za to, že shora uvedená úřední osoba obratem vyřídila správní řízení spočívající ve schválení technické způsobilosti jednotlivě dovezeného vozidla podle §§34, 35 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2014, a to konkrétně vozidla BMW X5, VIN: XY, vedeno pod č. j. D - 50412/2012, a vozidla BMW X5, VIN: XY, vedeno pod č. j. D - 50413/2012, a uvedeného jednání se dopustil, ačkoliv věděl, že takto konal vůči úřední osobě a byl s tím srozuměn.
3. Proti předmětnému rozsudku podal odvolání jak obviněný R. H., tak státní zástupce, který podal odvolání v neprospěch obviněného do výroku o trestu. Na základě odvolání státního zástupce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 10. 2021, č. j. 13 To 239/2021-351, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek pouze ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. opětovně rozhodl tak, že obviněného R. H. odsoudil podle §332 odst. 2, §67 odst. 2 písm. a), odst. 3 a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k samostatnému peněžitému trestu v počtu 50 denních sazeb ve výši 200 Kč, tedy v celkové výši 10 000 Kč. Odvolání obviněného pak podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [s účinností od 1. 1. 2022 jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.], neboť dle jeho názoru napadeným rozsudkem byl obviněnému uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
5. Po zevrubné rekapitulaci dosavadních výsledků řízení dovolatel poznamenal, že má za to, že peněžitý trest, který byl obviněnému uložen za účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zločinu podplacení podle §332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, je ve svém důsledku trestem uloženým pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Nejvyšší státní zástupce zdůraznil, že obviněnému byl uložen peněžitý trest v počtu 50 denních sazeb s výší denní sazby 200 Kč (v celkové výši 10 000 Kč), tento trest byl ukládán jako trest samostatný, proto je třeba konkrétní výměru tohoto druhu trestu posuzovat v návaznosti na další ustanovení trestního zákoníku, zejména ve vztahu k rozmezí trestní sazby trestu odnětí svobody. Rozhodujícím kritériem při ukládání trestu je totiž vždy primárně trestním zákoníkem stanovená trestní sazba trestu odnětí svobody, jíž je určována typová závažnost trestné činnosti, když v tomto případě byla v rozmezí od 1 do 6 let odnětí svobody. Pokud by soud v projednávané věci ukládal trest odnětí svobody (byť s podmíněným odkladem jeho výkonu), jen stěží si lze představit, že by byl uložen pod dolní hranici zákonné trestní sazby, tj. že by byl kratší než jeden rok, přičemž pro takový postup by zjevně ani nebyly splněny zákonné podmínky. Peněžitý trest jako trest samostatný je možné podle §67 odst. 3 tr. zákoníku uložit jen tehdy, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba. Podle §68 odst. 3 tr. zákoníku se počet denních sazeb určuje s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu. Povahu a závažnost trestného činu tak vyjadřuje právě počet denních sazeb. Rozsah 20 až 730 denních sazeb je přitom určen pro všechny v úvahu připadající trestné činy, tj. jak přečiny, tak zločiny.
6. Státní zástupce dospěl k závěru, že jestliže odvolací soud považoval za dostatečné uložit obviněnému peněžitý trest jako trest samostatný za zločin, u něhož sazba trestu odnětí svobody činí 1 rok až 6 let, měl počet denních sazeb činit nejméně 183 tak, aby dvojnásobek počtu denních sazeb odpovídal dolní hranici zákonné trestní sazby (§69 odst. 2 tr. zákoníku). V rozmezí 183 až 730 denních sazeb bylo posléze možno zohlednit příslušné okolnosti případu. Pokud však soudy dolní hranici trestu odnětí svobody při ukládání samostatného peněžitého trestu nerespektovaly, má nejvyšší státní zástupce za to, že takto uložený peněžitý trest při zohlednění dolní hranice trestu odnětí svobody lze považovat za trest uložený mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
7. Nejvyšší státní zástupce zdůraznil, že nastolená otázka souvislosti vyměřeného počtu denních sazeb ukládaného peněžitého trestu (resp. dvojnásobku počtu takových denních sazeb) a dolní hranice zákonné trestní sazby trestu odnětí svobody nebyla doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nijak řešena, zejména v návaznosti na novelu trestního zákoníku provedenou zákonem č. 333/2020 Sb. Ve své argumentaci však poukázal na závěry, které Nejvyšší soud zaujal při ukládání trestu obecně prospěšných prací, jelikož má za to, že konstrukce obou trestů je podobná. Ačkoli Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 7 Tz 41/2001, zdůraznil, že matematický přepočet nelze aplikovat striktně, přesto může být dle jeho závěru trest obecně prospěšných prací uložený v maximální výměře 400 hodin (v současnosti 300 hodin) alternativou pouze ke krátkodobému trestu odnětí svobody, který nepřevyšuje jeden rok. V rozsudku ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 7 Tz 39/2001, dospěl k závěru, že trest obecně prospěšných prací je alternativou nepodmíněného trestu odnětí svobody v případech, v nichž by bylo namístě uložit jen krátkodobý nepodmíněný trest odnětí svobody. Krátkodobým trestem odnětí svobody je tento trest ve výměře do několika měsíců, přičemž orientačně lze vycházet z výměry do sedmi měsíců, která se blíží ekvivalentu maximální výměry trestu obecně prospěšných prací.
8. Ve své argumentaci nejvyšší státní zástupce zdůraznil i nově zakotvené pravidlo §68 odst. 3 tr. zákoníku, podle něhož dvojnásobek počtu denních sazeb peněžitého trestu nesmí ani spolu s uloženým trestem odnětí svobody přesahovat horní hranici trestní sazby trestu odnětí svobody. I v případě peněžitého trestu je tedy počet dní trestu odnětí svobody, který případně bude odsouzený vykonávat po přeměně ve smyslu §69 odst. 2 tr. zákoníku, jeho obsahovou složkou, kterou nelze jakkoli oddělovat a má i přímý vztah k trestní sazbě trestu odnětí svobody. Dovolatel má za to, že zákonodárce přijatou právní úpravou jednoznačně stanovil, že mezi počtem denních sazeb, které mají být stanoveny podle povahy a závažnosti spáchaného trestného činu, a počtem dní trestu odnětí svobody, které musí pachatel vykonat v důsledku nezaplacení peněžitého trestu, existuje přímá úměra.
9. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2021, č. j. 13 To 239/2021-351, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Obviněný se k dovolání nejvyššího státního zástupce nijak nevyjádřil.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. nejvyšším státním zástupcem [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
12. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. [do 1. 1. 2022 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], je dán, jestliže byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Nejvyšší státní zástupce konkrétně namítl, že samostatný peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb je trestem pod spodní hranici zákonné trestní sazby (mimo trestní sazbu) u zločinu podplacení podle §332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Nejvyšší soud však této námitce nepřiznal opodstatnění.
13. Nejvyšší státní zástupce je toho názoru, že v případě uložení peněžitého trestu jako trestu samostatného existuje přímá souvislost mezi počtem uložených denních sazeb a sazbou trestu odnětí svobody za konkrétní trestný čin. Současně vychází z přepočtu jedna denní sazba peněžitého trestu – dva dny odnětí svobody. Má za to, že v konkrétním případě, pokud byl obviněný uznán vinným zločinem podplacení podle §332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku [byť ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, což pro tento právní názor není podstatné], u něhož je stanovena sazba trestu odnětí svobody od 1 do 6 let, je na místě uložit peněžitý trest minimálně ve výměře 183 denních sazeb, což podle přepočtu nejvyššího státního zástupce odpovídá 366 dnům trestu odnětí svobody, tedy přibližně jednomu roku. Pokud byl peněžitý trest uložen toliko v počtu denních sazeb 50 a nikoliv minimálně 183 je tento trest uložen mimo trestní sazbu.
14. Nalézací soud se s touto otázkou nijak nevypořádal. Pomineme-li, že nalézací soud ukládal samostatný peněžitý trest podle nesprávného ustanovení trestního zákoníku (což napravil soud odvolací), v odůvodnění svého rozhodnutí se trestem zabýval toliko ve vztahu k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele (odst. 24 rozsudku nalézacího soudu). Z jeho závěru vyplývá, že obviněný má v opise rejstříku trestů jeden záznam staršího data, který je zahlazen, je kladně hodnocen v zaměstnání a z místa bydliště nebyly zjištěny negativní poznatky. Nalézací soud vzal rovněž v úvahu, že obviněný byl toliko účastníkem na trestném činu (ve formě pomoci), i časový odstup od spáchaného trestného činu (tento byl spáchán 20. 7. 2012). Pokud jde o výši peněžitého trestu, pak uvedl, že odráží průměrný příjem obviněného (za rok 2020 jde o 35 306 Kč) a výši poskytnutého úplatku (4 000 Kč). Podle názoru nalézacího soudu jde o trest výchovný, jehož výše není pro obviněného v žádném případě likvidační.
15. Ani soud odvolací se argumentací nejvyššího státního zástupce, která byla již v tomto stadiu trestního řízení uplatněna, nijak do hloubky nezabýval. Správně sice vytkl nalézacímu soudu, že uložil samostatný peněžitý trest podle nesprávného ustanovení trestního zákoníku, a toto pochybení napravil, ale námitce státního zástupce odpovídající míru pozornosti nevěnoval. Po zrušení výroku o trestu z rozsudku nalézacího soudu a novém rozhodnutí, ve kterém odvolací soud uložil také samostatný peněžitý trest v počtu 50 denních sazeb ve výši 200 Kč, tedy v celkové výši 10 000 Kč, v odůvodnění výroku o trestu toliko uvedl (odst. 13 rozsudku odvolacího soudu), že tento druh trestu i jeho výměru považuje na rozdíl od státního zástupce za odpovídající jak osobě obviněného, jeho poměrům a možnostem jeho nápravy, tak i povaze a závažnosti spáchaného skutku včetně podílu obviněného na trestné činnosti hlavního pachatele, stejně jako trestní sazbě trestného činu podle §332 odst. 2 tr. zákoníku. Uvedl, že u tohoto trestného činu lze pachatele potrestat trestem odnětí svobody vyměřeném v intervalu od 1 do 6 let, trestem propadnutí majetku nebo peněžitým trestem. Počet uložených denních sazeb a jejich výši pak odůvodnil tím, že na obviněného je třeba hledět jako na osobu dosud netrestanou, je odsuzován za trestnou činnost, které se dopustil v červenci 2012, a to jen proto, že orgány činné v trestním řízení (bez přičinění obviněného) otálely bezmála 8 let se zahájením úkonů trestního řízení. Zvolený peněžitý trest je dle názoru odvolacího soudu svým druhem přípustný odsuzovanému zločinu, je přímo spojený s danou skutkovou podstatou, přičemž jeho výměru rovnající se zhruba třetině měsíčního výdělku obviněného nelze považovat za nepřiměřeně mírnou a neodpovídající výše uvedeným hlediskům. Z těchto hledisek odvolací soud vyloučil zákonnou trestní sazbu trestu odnětí svobody, jak namítal státní zástupce.
16. K výše uvedenému pak Nejvyšší soud uvádí. Peněžitý trest je jedním z nejdůležitějších a nejvyužívanějších druhů trestů nespojených s odnětím svobody a je významnou alternativou k trestům odnětí svobody. I když je zřejmá jeho majetková povaha, peněžitý trest není určen jen pro postih majetkových trestných činů. O tom svědčí především §67 odst. 2 písm. b) tr. ř.
17. Peněžitý trest může být uložen jako trest samostatný pouze v případě, když vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba. Tato podmínka platí vždy, tj. není rozhodné, zda je peněžitý trest ukládán podle §67 odst. 1 či odst. 2 písm. a) nebo b) tr. ř. Dostatečnost peněžitého trestu soud hodnotí vždy vzhledem k účelu trestu a jeho jednotlivým funkcím. Kromě povahy a závažnosti činu a poměrů pachatele má soud při posuzování dostatečnosti peněžitého trestu přihlížet i k dalším okolnostem předpokládaným v §39 odst. 1 tr. zákoníku, neboť tato kritéria je třeba brát při ukládání trestu v úvahu vždy, tedy i v případě ukládání peněžitého trestu.
18. Soud ukládá peněžitý trest výhradně formou denních sazeb. V závislosti na povaze a závažnosti spáchaného trestného činu určí počet denních sazeb, a to v rozmezí od 20 do 730 denních sazeb, a se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele stanoví výši jedné denní sazby, přičemž denní sazba činí nejméně 100 Kč a nejvíce 50 000 Kč. Podle §68 odst. 3 tr. zákoníku určí soud počet denních sazeb s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu. Při úvahách o stanovení počtu denních sazeb by přitom soud měl brát v úvahu i typovou závažnost spáchaného trestného činu, peněžitý trest totiž může být ukládán za širokou škálu trestných činů zahrnujících i zvlášť závažné zločiny (zejména získal-li pachatel takovým činem majetkový prospěch či se jej snažil získat, srov. §67 odst. 1 tr. zákoníku).
19. Zatímco každá skutková podstata trestného činu obsahuje v části týkající se trestu výměru trestu odnětí svobody (jedná se o univerzální trest), pak tomu tak není v případě ostatních trestů a to ani trestu peněžitého. Neexistuje tedy, na rozdíl od trestu odnětí svobody, u jednotlivých skutkových podstat trestných činů rozsah (počet denních sazeb), které lze za konkrétní trestný čin uložit. Trestní zákoník obsahuje jen jedinou výměru peněžitého trestu a to v ustanovení §68 odst. 1 tr. zákoníku, ze kterého vyplývá, že je možné uložit peněžitý trest nejméně 20 a nejvíce 730 denních sazeb, bez ohledu na to, zda jde o samostatný trest nebo je ukládán vedle jiného trestu. Existuje proto jediná dolní hranice pro ukládání peněžitého trestu a tou je 20 denních sazeb. Z tohoto úhlu pohledu je tedy možné dospět k závěru, že pokud byl uložen peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb, je to výměra trestu, kterou trestní zákoník připouští a není trestem, který byl uložen pod spodní hranici zákonné trestní sazby.
20. Přestože k této otázce doposud relevantní judikatura neexistuje, je možné přijmout názor, který Nejvyšší soud zaujal ve vztahu k trestu obecně prospěšných prací, spočívající v závěru, že matematický přepočet nelze aplikovat striktně (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 7 Tz 41/2001). Obdobně lze poté vyjít z další argumentace tohoto rozhodnutí. Ukládání peněžitého trestu však nemůže vycházet z pouhé priority možnosti teoretického přepočtu jedné denní sazby peněžitého trestu na dva dny odnětí svobody (§68 odst. 3 a §69 odst. 2 tr. zákoníku), a následně od ní zvažovat možnost uložení samostatného peněžitého trestu. Touto úvahou by bylo možno ukládat peněžitý trest jen v těch případech, kde by trest odnětí svobody nepřesahoval dobu 1 460 dní, což by však vyloučilo uložení peněžitého trestu v řadě dalších případů, s čímž zákonodárce nepočítal, neboť nijak neomezil trestné činy, za které lze peněžitý trest ukládat, proto lze peněžitý trest uložit i například za zvlášť závažný zločin.
21. Nejvyšší státní zástupce poukázal i na ustanovení §68 odst. 3 tr. zákoníku, ze kterého vyplývá, že dvojnásobek počtu denních sazeb nesmí ani spolu s uloženým trestem odnětí svobody (pokud by byl peněžitý trest uložen jako trest vedlejší) a náhradním trestem odnětí svobody za trest domácího vězení přesahovat horní hranici trestní sazby trestu odnětí svobody. K tomuto ustanovení lze uvést, že zákonodárce omezuje horní hranici trestní sazby, nikoliv dolní hranici. Omezení horní hranice zákonodárcem dává smysl, jelikož jde o to zabránit uložení zcela nepřiměřeného trestu, navíc takový postup je postupem ve prospěch obviněného. Naopak dolní hranici trestní sazby zákonodárce nijak neomezuje, což svědčí o tom, že ji nijak omezovat nechce (s výjimkou §68 odst. 1 tr. zákoníku).
22. Obdobně lze pak argumentovat i ve vztahu k ustanovení §69 odst. 2 tr. zákoníku, ve kterém je uveden přepočet v případě přeměny peněžitého trestu na trest odnětí svobody, dle kterého každá zcela nezaplacená částka odpovídající jedné denní sazbě se počítá za dva dny odnětí svobody. Tento přepočet pouze reaguje na situaci, kdy se nepodaří vykonat peněžitý trest (zaplacením). Jedná se o sankční mechanismus nastupující při nezaplacení peněžitého trestu a se stanovením výměry peněžitého trestu nemá žádnou souvislost. Jde o dvě zcela odlišné věci v odlišných fázích trestního řízení.
23. Pokud by měl zákonodárce v úmyslu navázat stanovení počtů denních sazeb u peněžitého trestu, který je ukládán samostatně, na sazby trestů odnětí svobody, pak by tak učinil výslovně v některém z trestních přepisů, obdobně jako v případě omezení horní hranice v §68 odst. 3 tr. zákoníku. Pokud tak neučinil, svědčí to o tom, že zde byl ponechán prostor pro úvahu soudu v rozsahu 20 až 730 denních sazeb, při spáchání jakéhokoliv trestného činu, samozřejmě při splnění podmínek §67 tr. zákoníku. Pokud by Nejvyšší soud přijal argumentaci nejvyššího státního zástupce, omezil by práva obviněného ve vztahu k možnosti uložit tento trest od 20 denních sazeb a dostal by se do rozporu se zásadou zákonnosti trestních sankcí, jelikož by sám svým rozhodnutím zúžil zákonnou možnost uložit tento trest v rozsahu 20 až 730 denních sazeb jak předpokládá trestní zákoník.
24. Nejvyšší soud je také toho názoru, že nelze souhlasit s argumentací nejvyššího státního zástupce ve vztahu k použité a v dovolání zmíněné judikatuře (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2021, sp. zn. 7 Tz 39/2001, rozsudek Nejvyššího soud ze dne 28. 3. 2021, sp. zn. 7 Tz 41/2001, a rozhodnutí uveřejněné pod č. 5/2011 Sb. rozh. tr.). Především je nutné zdůraznit, že předmětná judikatura se vztahuje k trestu obecně prospěšných prací a nikoliv k peněžitému trestu. Přestože v obou případech se jedná o alternativní tresty, jsou zde některé zásadní rozdíly. Především je nutné poukázat na skutečnost, že trest obecně prospěšných prací je možné uložit toliko za přečin, oproti tomu u peněžitého trestu žádné takové omezení ve vztahu k závažnosti trestného činu neexistuje a jak již bylo výše uvedeno, peněžitý trest lze uložit i za zvlášť závažný zločin. Judikatura zmíněná nejvyšším státní zástupcem však především směřuje k tomu, aby nedocházelo k omezování ukládání trestu obecně prospěšných prací tím, že by se toto ukládání omezilo na přečiny, u kterých je spodní hranice zákonné trestní sazby nižší než 200 dní (v roce 2001 bylo možné uložit trest obecně prospěšných prací v maximální výměře 400 hodin a při přeměně na nepodmíněný trest odnětí svobody bylo počítáno s přepočítacím poměrem dvě nevykonané hodiny trestu obecně prospěšných prací – jeden den odnětí svobody). Řešená problematika je však jiná než v projednávané věci, ve které je předmětem řízení otázka, zda je možné stanovit dolní hranici trestu v návaznosti na nepodmíněný trest odnětí svobody uvedený u každé skutkové podstaty trestného činu.
25. Toliko jako obiter dictum lze apelovat na soudy, aby v případě, že budou ukládat peněžitý trest jako trest samostatný podle §67 odst. 3 tr. zákoníku, zohlednily, že tento trest může být alternativou k trestu odnětí svobody v poměrně širokém rozsahu. Z toho důvodu by soudy při jeho ukládání ve vztahu k počtům denních sazeb měly přihlédnout k závažnosti spáchaného trestného činu, která je mimo jiné zohledněna i v tom, jaká je trestní sazba trestu odnětí svobody pro ten který trestný čin stanovena ve zvláštní části trestního zákoníku.
26. Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí netrpí dovolatelem prezentovanými vadami a není namístě je zrušit. Dovolání nejvyššího státního zástupce proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 2. 2022
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.