ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.404.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 404/2022-605
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 6. 2022 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného T. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 44 To 381/2021, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 40/2021, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 44 To 381/2021.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 9. 2021, č. j. 24 T 40/2021-527, byl obviněný uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k peněžitému trestu v počtu 125 denních sazeb po 800 Kč, tedy v celkové výši 100 000 Kč. Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest může být zaplacen v deseti měsíčních splátkách po 10 000 Kč, přičemž výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže dílčí splátka nebude zaplacena včas.
2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný tím, že v období od 1. 12. 2016 do 27. 10. 2020 v Praze 7, na svém pracovišti Odboru operativní spolupráce Ředitelství pro mezinárodní policejní spolupráci Policejního prezidia ČR, tvrdil za účelem neoprávněného přiznání a výplaty náhrad cestovních výdajů při vzniku nebo změně služebního poměru podle §149 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, zaměstnavateli nepravdivé údaje o svém faktickém bydlišti tak, že deklaroval adresu trvalého pobytu XY, Písek a způsob ubytování v místě pravidelného pracoviště jako „podnájem“, a to v žádosti o přiznání náhrad souvisejících se vznikem a změnami služebního poměru příslušníka Policie České republiky ze dne 1. 12. 2016, na základě čehož mu zaměstnavatel téhož dne schválil dojíždění 4x měsíčně ve výši zákaznického jízdného vlakem ve 2. vozové třídě nebo autobusem v přímém směru jízdy a stravné, a poté totéž znovu uvedl v jím podepsaném Dodatku k přiznání náhrad ze dne 15. 1. 2019, ačkoli ve skutečnosti po celou dobu bydlel v místě svého služebního působiště v jím vlastněném bytě č. 13 v Praze 4, XY, a na náhrady cestovních výdajů ani stravné proto neměl nárok, přičemž zaměstnavateli opakovaně předkládal ke schválení náhrady cestovních výdajů při vzniku a změně služebního poměru, konkrétně v případech uvedených v rozsudku, přičemž na základě těchto výkazů byly uvedené částky obžalovanému proplaceny, a tímto jednáním způsobil svému zaměstnavateli, poškozené České republice – Ministerstvu vnitra, škodu v celkové výši 179 709 Kč.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně. Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 1. 2022, č. j. 44 To 381/2021-572, podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §222 odst. 2 tr. ř. postoupil věc týkající se shodného jako již výše popsaného skutku řediteli bezpečnostního sboru ke kázeňskému řízení, protože nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek, o němž je tento orgán příslušný rozhodovat.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněného, v němž odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f) a h) tr. ř., neboť napadeným usnesením bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a toto rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Nejvyšší státní zástupce se neztotožnil se závěry odvolacího soudu stran posouzení společenské škodlivosti skutku spáchaného obviněným a s tím související otázky jeho právního posouzení. Uvedl, že trestní zákoník vychází z formálního pojetí definice trestného činu, přičemž se má za to, že zákonodárce obecně vyjádřil základní míru společenské škodlivosti jednotlivých trestných činů vymezených v jeho zvláštní části. Zásada subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku pak slouží jako materiální korektiv ke zmírnění eventuální přílišné tvrdosti zákona, avšak pouze u méně závažných trestných činů, přičemž ji lze aplikovat jen tehdy, pokud se posuzovaný případ s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti vymyká běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Odkázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., podle kterého je společenskou škodlivost třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého méně závažného trestného činu, a to s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem, k dalším okolnostem případu (§39 odst. 2 tr. zákoníku), k trestní sazbě daného trestného činu a zvážení, zda nepostačuje odpovědnost podle jiného právního předpisu. Dále z citovaného stanoviska považoval za významný závěr, že chování pachatele po spáchání skutku není okolností dovolující neuplatnit jeho trestní odpovědnost.
6. Nejvyšší státní zástupce konstatoval, že odvolací soud v podstatě rezignoval na individuální posouzení případu, neboť jednostranně zdůraznil pouze některé okolnosti svědčící ve prospěch použití zásady subsidiarity trestní represe. Nedostatky na straně poškozeného v kontrole pravdivosti nahlášených údajů mohou být soudem zohledněny nanejvýše při úvahách o druhu a výměře trestu, nemohou však být důvodem pro dekriminalizaci jednání obviněného. Závěr odvolacího soudu o nedostatečné kontrole na straně zaměstnavatele budí pochybnosti i z věcného hlediska, neboť je otázkou, do jaké míry mají být zaměstnanci (policisté) svým zaměstnavatelem a priori podezíráni z podvodné činnosti, jakými disponuje kapacitami a do jaké míry je v jeho reálných možnostech odvolacím soudem požadovanou revizi provádět. Za nepřijatelný označil názor odvolacího soudu, podle kterého nebylo iniciativou obviněného o inkriminované náhrady žádat, jelikož se jednalo o návrh či pobídnutí ze strany zaměstnavatele. Ze skutkových zjištění taková okolnost nevyplývá, a pokud by někdo toliko obecně upozornil na existenci nároku, nelze hovořit o pobídnutí k jejich neoprávněnému čerpání na základě nepravdivých údajů. Nejvyšší státní zástupce zdůraznil, že obviněný sám a o své svobodné vůli písemně požádal o výplatu předmětných finančních plnění, a to opakovaně. Vedle toho průběžně ve vyvolaném omylu svého zaměstnavatele aktivně utvrzoval tím, že s měsíční periodicitou předkládal vyúčtování náhrad.
7. Nejvyšší státní zástupce dále uvedl, že ani náhrada škody obviněným není okolností, která by odůvodňovala uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, navíc k ní obviněný přistoupil na radu svého obhájce, tudíž šlo o součást procesní taktiky po zahájení trestního stíhání, a nelze hovořit o projevu sebereflexe ze strany obviněného, který v průběhu trestního stíhání svou vinu nikdy nedoznal. Podobně příznivé služební hodnocení obviněného nelze považovat za okolnost natolik výjimečnou, aby odůvodňovala neuplatnění trestní odpovědnosti s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe. Skutek se tak nevymykal běžným případům zaměstnaneckých podvodů vůči zaměstnavateli, přičemž žádání výplat finančních plnění na základě vědomě nepravdivých údajů představuje typický modus operandi tohoto typu trestné činnosti.
8. Nejvyšší státní zástupce naopak poukázal na skutečnost, že byly zjištěny okolnosti společenskou škodlivost činu zvyšující oproti běžným případům této majetkové kriminality. Jednalo se o dlouhodobě páchanou trestnou činnost trvající bezmála po dobu čtyř let, přičemž pokračování v trestném činu po delší dobu je v zákoně výslovně uvedenou přitěžující okolností [§42 písm. m) tr. zákoníku]. Rovněž zdůraznil naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, neboť způsobená škoda se blížila dvojnásobku spodní hranice větší škody. Ačkoli není vyloučeno, aby byla předmětná zásada uplatněna i v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, k takovému závěru lze dospět jen po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií, což však odvolací soud neprovedl. Jím uváděné okolnosti nejsou takového charakteru, aby zvlášť intenzivně snižovaly společenskou škodlivost činu.
9. Dále nejvyšší státní zástupce zdůraznil význam osoby pachatele, který se vytýkaného jednání dopustil jako příslušník Policie České republiky, v důstojnické hodnosti podplukovníka. S ohledem na klíčové postavení bezpečnostních sborů v systému veřejné moci jsou na jejich příslušníky kladeny relativně striktní požadavky na dodržování právních norem, služební kázně, etiky a vedení osobního života. Je tudíž neakceptovatelné, aby se příslušníci Policie České republiky dopouštěli dolózní trestné činnosti, a taková činnost je zavrženíhodná ze strany důstojníka Policie České republiky, po němž lze oprávněně požadovat zvlášť příkladné vedení služebního a soukromého života.
10. Pro úplnost dodal, že v případě postihu dle mimotrestní normy přicházelo v úvahu posouzení skutku jako kázeňského přestupku podle §50 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, neboť podle věty první předmětného ustanovení je kázeňským přestupkem mimo zaviněného porušení služebních povinností též jednání, které má znaky přestupku.
11. Nejvyšší státní zástupce uzavřel, že jednání obviněného naplňovalo formální znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a současně míra společenské škodlivosti nevybočovala z mezí typové společenské škodlivosti tohoto přečinu, zejména s ohledem na dlouhodobost jeho páchání, konkrétní vyšší závažnost a osobu pachatele. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
12. Obviněný T. M., jemuž bylo dovolání nejvyššího státního zástupce v opise doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu písemně vyjádřil. Ve svém vyjádření se neztotožnil s dovoláním ani s jeho odůvodněním, neboť zásada subsidiarity trestní represe byla v jeho případě aplikována v souladu s právem a dovolání směřovalo spíše k akademické debatě než k nápravě vad řízení, jelikož nejvyšší státní zástupce akcentoval přísný náhled na obviněného a přehlížel nedostatky na straně poškozeného. K tomu konstatoval, že v osobním životě jako příslušníka bezpečnostního sboru nebyly v řízení prokázány žádné pochybnosti. Rovněž zdůraznil neschopnost poškozeného provádět dostatečnou kontrolu a předcházet podobným situacím, přestože tento disponoval potřebnými údaji i o vlastněném majetku, metodicky nevedl zaměstnance a k vyřízení žádosti nepřistupoval s větší odpovědností.
13. K argumentu jeho počínání využívající mezer na straně zaměstnavatele poznamenal, že nebylo prokázáno, že by měl z čeho poznat, kdy je jeho jednání legitimní a kdy se pohybuje v prostoru mezery nebo nedostatku na straně zaměstnavatele, neboť zaměstnavatel sám neví, jak správně realizovat řízení o žádosti o přiznání náhrad a jak nakládat s daty zaměstnanců, zaměstnavatel až posléze, po spáchání vytýkaného jednání, zařadil školení k uplatňování nároku na cestovní náhrady. Vrácení tvrzené škody pak nelze brát jako důkaz toho, že se stíhaného skutku dopustil, neboť neměl od zaměstnavatele informace, že jedná v rozporu s právem. Ve chvíli kdy mu bylo tvrzeno, že se obohatil na úkor jiného, obohacení vrátil, avšak neměl důvod k přiznání se k úmyslnému jednání. S odkazem na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, argumentoval, že předmětná zásada v sobě kombinuje podmínky společenské škodlivosti a přiměřenosti trestní sankce. Vyzdvihl, že ačkoli nejvyšší státní zástupce odvozuje nemožnost aplikace zásady od výše způsobené škody, stále se jedná o přečin a následek nelze považovat za jediný znak rozhodující o společenské škodlivosti skutku, ale je třeba nahlížet na jednání jako celek. Upozornil na skutečnost, že represe trestního práva patří k nejzávažnějším zásahům, přičemž v případě obviněného je zcela dostačující postih mimotrestními prostředky. Poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1002/2015, podle kterého jestliže příslušný orgán veřejné moci bezdůvodně nevyužije možnosti, které mu poskytují právní předpisy k výkonu jeho pravomoci, přichází v úvahu použití zásady subsidiarity trestní represe. Takové řešení je dostačující taktéž s ohledem na případné sankce podle zákona o služebním poměru, které by ve svém souhrnu mohly přesáhnout trest uložený soudem prvního stupně. Navrhl tedy, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265j tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. nejvyšším státním zástupcem [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud pak dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.
17. Dovolací argumentace obsažená v mimořádném opravném prostředku nejvyššího státního zástupce vyhovuje jím uplatněným důvodům dovolání, a z důvodů níže vyložených jí Nejvyšší soud přiznal i věcné opodstatnění. Nejvyšší státní zástupce nesouhlasil s posouzením společenské škodlivosti skutku spáchaného obviněným a s tím souvisejícím uplatněním zásady subsidiarity trestní represe odvolacím soudem.
18. V daných souvislostech Nejvyšší soud nejprve připomíná, že přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Skutkový stav, tak jak ho zjistil Obvodní soud pro Prahu 7 a jak z něho v napadeném usnesení vycházel i Městský soud v Praze, evidentně vykazuje znaky uvedeného přečinu. Z hlediska vztahu napadeného usnesení a podaného dovolání je spornou právní otázkou to, zda na posuzovaný případ bylo možné aplikovat ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
19. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Citované ustanovení vyjadřuje zásadu subsidiarity trestní represe a zároveň je výrazem toho, že trestní právo je krajním prostředkem ochrany dotčených zájmů (ultima ratio). Subsidiarita trestní represe neznamená, že se trestní odpovědnost neuplatní, jestliže existuje i jiný typ odpovědnosti za protiprávní čin. Z důvodu subsidiarity je trestní odpovědnost vyloučena jen za situace, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti, které se demonstrují zejména splněním cíle reparačního a preventivního, přičemž represivní funkce není v daném případě nezbytná. Hledisko společenské škodlivosti v souvislosti se zásadou subsidiarity trestní represe má za cíl napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy, přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují. Vykazuje-li určitý skutek skutečně všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici společenské nebezpečnosti takového jednání pro společnost. Je-li takové jednání v trestním zákoníku označeno za trestný čin, obsahuje v sobě již premisu minimální hranice společenské škodlivosti.
20. Z výše uvedeného vyplývá, že aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku v návaznosti na §13 odst. 1 tr. zákoníku připadá do úvahy zejména v případě méně závažného trestného činu. V dané souvislosti je potřebné odkázat na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., podle kterého má společenská škodlivost činu význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
21. Odvolací soud shledal naplněnými formální znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, nicméně dospěl k názoru, že jednání obviněného nedosahovalo takové společenské škodlivosti, aby nebylo možné na něj uplatnit odpovědnost podle správního práva. Tento závěr učinil zejména vzhledem ke způsobu schvalování předmětných náhrad ze strany zaměstnavatele (Policie ČR) a k následné neexistenci kontrolních mechanismů, přičemž nebylo iniciativou obviněného o tyto náhrady žádat, ale jednalo se o pobídnutí ze strany zaměstnavatele. Rovněž v této souvislosti uvedl, že obviněnému bylo stravné vypláceno 4 a půl roku místo zákonných 3 let, tj. zaměstnavatel nepostupoval řádným způsobem a proces přiznávání a výplaty cestovních náhrad byl v podstatě ryze formální. Dále argumentoval tím, že vzniklá škoda byla obviněným uhrazena, kladným služebním hodnocením obviněného a stále trvajícím služebním poměrem. Je třeba uvést, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze ve zcela výjimečných případech, přičemž pokud odvolací soud tyto spatřoval ve shora uvedených okolnostech, nelze jeho názoru přisvědčit.
22. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem nejvyššího státního zástupce, že zmiňované okolnosti nelze považovat za výjimečné. Z popisu skutku je zjevné, že jednání obviněného nelze přiřadit k těm případům, které se blíží spodní hranici trestnosti, neboť jde o běžně se vyskytující případ podvodu, navíc jednáním obviněného došlo k naplnění kvalifikované skutkové podstaty. Je třeba zdůraznit, že při řešení míry společenské škodlivosti při použití zásady subsidiarity trestní represe nelze opomenout zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osobu pachatele, míru jeho zavinění a jeho pohnutku, záměr nebo cíl. Nejvyšší soud na tomto místě akcentuje skutečnost, že obviněný podvodným jednání vylákal od svého zaměstnavatele finanční prostředky, přičemž jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Lze mít za to, že posuzovaný skutek v dané věci nepochybně dosahuje hranice společenské škodlivosti požadované pro posouzení skutku jako trestného činu.
23. Nutnost použití zásady subsidiarity trestní represe dovodil odvolací soud především z toho, že bylo potřeba zohlednit jakési „spoluzavinění“ poškozeného subjektu, který nedisponoval kontrolními mechanismy pro verifikaci údajů předložených obviněným. Je však nutné zdůraznit, že obviněný sám z vlastního rozhodnutí úmyslně uvedl nepravdivý údaj o tom, že v místě svého pracovního působení bydlí v „podnájmu“, přičemž poškozený se na uvedení takového údaje nijak nepodílel. Uvedenou skutečnost, i v případě, že by byla pravdivá, nelze přeceňovat ve prospěch obviněného a už vůbec z ní nelze dovozovat výjimečnost daného případu, jelikož obviněný nejen svému zaměstnavateli poskytl nepravdivé údaje, čímž ho uvedl v omyl, ale zároveň jej v něm dlouhodobě utvrzoval předkládáním výkazů ke schválení náhrady cestovních výdajů, na jejichž základě mu byly jednotlivé částky proplaceny, čímž se protiprávně obohacoval.
24. Co se týče náhrady převážné části způsobené škody (přičemž poškozený minimální rozdíl nežádal), lze konstatovat, že se nejedná o okolnost odůvodňující uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, neboť chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele. Lze ji pak zohlednit zejména při úvaze o použití §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. §159a odst. 4 tr. ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení, případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Lze tedy doplnit, že nalézací soud postupoval správně, pokud zmíněnou náhradu hodnotil jako polehčující okolnost (viz odstavec 9. odůvodnění jeho rozsudku).
25. S ohledem na skutečnost, že je vždy třeba zvažovat konkrétní okolnosti případu a osobu pachatele, má pak Nejvyšší soud shodně s názorem nejvyššího státního zástupce za to, že ani příznivé služební hodnocení obviněného nelze považovat za okolnost natolik výjimečnou, aby odůvodňovala neuplatnění trestní odpovědnosti s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe. Naopak lze poukázat na to, že se v rámci hodnocení osoby pachatele jednalo o příslušníka ozbrojeného bezpečnostního sboru, Policie ČR, po němž bylo možné oprávněně požadovat příkladné vedení života. Navíc se jednalo o důstojníka v hodnosti podplukovníka. Na tyto osoby jsou pak kladeny relativně striktní požadavky na dodržování právních norem a služební kázně, kdy nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že se obviněný předmětného trestného činu dopustil v rámci svého služebního poměru, přičemž poškozeným byl právě jeho zaměstnavatel.
26. Lze rovněž plně souhlasit s námitkami uvedenými v dovolání stran dlouhodobosti páchání trestné činnosti po dobu téměř čtyř let, tudíž se nejednalo pouze o jednorázový exces. Ačkoli se stále z hlediska kategorizace trestných činů ve smyslu §14 tr. zákoníku jednalo o přečin, nešlo o přečin menší závažnosti, tedy o tzv. hraniční případ trestnosti. Současně je potřeba zdůraznit, že byla naplněna kvalifikovaná skutková podstata trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, neboť byla způsobená škoda 179 709 Kč blížící dvojnásobku větší škody [srov. §138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku]. Neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na předmětnou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen základní skutkovou podstatu, avšak není zcela vyloučena ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující (např. u trestných činů proti majetku při způsobení větší škody) je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016, publikované pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr.). Nicméně k takovému vyhodnocení ze strany odvolacího soud nedošlo a nebyly ani Nejvyšším soudem zjištěny okolnosti zvlášť intenzivně snižující společenskou škodlivost činu oproti běžným případům této majetkové kriminality.
27. Nejvyšší soud tak shodně s nejvyšším státním zástupcem dospěl k závěru, že posuzovaný čin obviněného vykazuje již takový stupeň společenské škodlivosti, který vylučuje věc z dosahu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a je namístě uplatnění trestní odpovědnosti obviněného. Nebyly zjištěny výjimečné okolnosti snižující společenskou škodlivost skutku do té míry, aby nedosahovala ani škodlivosti nejlehčích, v praxi se běžně vyskytujících trestných činů podvodu, neboť posuzovaná trestní věc není ve všech zjištěných souvislostech odlišná od jiných obdobných trestných činů podvodu. Okolnosti spáchání trestného činu nevedou k závěru, že by šlo o čin na spodní hranici trestnosti obdobných činů, kde by bylo možno uplatnit princip ultima ratio a vystačit s jiným než trestně právním řešením (srovnej pro obdobný případ usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1051/2017, publikované pod č. 30/2018 Sb. rozh. tr).
28. Pokud Městský soud v Praze usoudil, že skutek lze posoudit jen jako přestupek, je napadené usnesení rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. h) tr. ř. Postoupení věci jinému orgánu pak je rozhodnutím, pro které nebyly podmínky, ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. f) tr. ř.
29. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného zrušil napadené usnesení, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, pokud taková rozhodnutí případně byla učiněna, a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
30. Městský v Praze znovu rozhodne o odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 a při tom se bude řídit právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud v tomto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 6. 2022
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.