ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.547.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 547/2022-202
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2022 o dovolání obviněného R. P. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 14 To 43/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 T 75/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. P. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 5. 1. 2022, č. j. 6 T 75/2021-159, byl obviněný R. P. uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §353 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
2. Podle dovozených skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zmíněných přečinů dopustil tak, že dne 13. 8. 2020 v časovém rozmezí od 17:45 do 18:00 hodin na veřejné cestě mezi domy č. XY a č. XY v obci XY, v přítomnosti nejméně čtyř dalších osob nejprve slovně napadal a urážel svoji vlastní sestru V. E., přičemž již v té době držel v ruce podél těla sekeru o hmotnosti 894 gramů s topůrkem o délce 91 cm a s ostřím o délce 14 cm, a když se poté na místo dostavil její manžel M. E. a vyzval ho k zanechání urážek manželky, ve vzdálenosti přibližně jeden metr od M. E. směrem k němu napřáhl v ruce drženou sekeru a přitom mu vyhrožoval slovy „já tě sejmu“, čímž u jmenovaného vzbudil obavy o jeho život nebo zdraví, a po příjezdu autobusu veřejné dopravy na místo obviněný svého výhrůžného jednání zanechal a z místa odešel.
3. Tento rozsudek napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 9. 3. 2022, č. j. 14 To 43/2022-175, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na písm. g), h) a l) téhož ustanovení. Namítl, že skutek, jak je popsán ve skutkové větě, neodpovídá provedenému dokazování. Podstatná část popisu skutku chybí, a to konkrétní citace nadávek, kterými měl poškozenou V. E. častovat, a také přesný popis časové a místní souslednosti skutkového děje, neboť ten se odehrál na dvou různých místech a za přítomnosti různých osob. Podle okresního soudu, jak vyplývá z popisu skutku, k ústnímu napadení V. E. i M. E. došlo v přítomnosti nejméně čtyř dalších osob. To však bylo provedeným dokazováním vyvráceno, neboť údajné nadávky pronesené vůči sestře měly zaznít podle V. E. i M. E. pouze v jejich přítomnosti, tedy v přítomnosti pouze jedné další osoby, totiž M. E. Více takových osob bylo přítomno až konfliktu následnému, přičemž okresní soud opomenul uvést, o které osoby mělo jít, zřejmě o J. M., K. S. a P. S., k další čtvrté osobě nebylo vedeno dokazování. Okresní soud popisuje skutek, jakoby se odehrál na jednom místě a krajský soud shledal popis skutku správným s tím, že mezi místem, kde měly být vysloveny nadávky a místem, kde měl obviněný napadnout poškozeného M. E., je vzdálenost jednotek metrů. Z provedeného dokazování je však podle obviněného zřejmé, že skutek se odehrál na dvou různých místech vzdálených desítky metrů, což plyne i z toho, že svědkyně V. E. byla při napadení jejího manžela za rohem a incident neviděla. První část skutku se odehrála přímo u domu E., k vyhrožování svědku M. E. mělo dojít až na silnici u domu obviněného. Pečlivý popis skutku je přitom podstatný i pro jeho další posouzení a kvalifikaci. Nešlo o jeden souvislý skutek, ale mezi jednáním ve vztahu k poškozené V. E. a k poškozenému M. E. došlo k časové, místní, ale zejména kvalifikační přetržce.
5. Pokud jde o nadávky, které měly být směřovány vůči V. E., obviněný namítl, že pro tuto část jednání nebyl řádně obžalován a ani nebylo prokázáno, že by se v této části skutek stal. Krajský soud dovodil, že konkrétní výčet nadávek ve skutkové větě být nemusí a citoval konkrétní výrazy, kterými měly být „bličáku zelenej seš hnusná, nemůžu se na tebe dívat, chce se mně z tebe blejt, maminka říkala, že seš hnusná“. Obviněný k tomu tvrdil, že pokud má být jednání, spočívající v nadávkách na místě veřejně přístupném nebo před více osobami, kvalifikováno jako trestný čin, konkrétně jako přečin výtržnictví, je nezbytné, aby skutková věta obsahovala popis konkrétního jednání, které je pachateli kladeno za vinu, neboť pouze tak lze výrok soudu přezkoumat. V daném případě byly konkrétní nadávky popsány v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě však již konkrétní popis nadávek zařazen nebyl. Okresní soud pak ve skutkové větě konkrétní nadávky nedoplnil, ani tuto část skutku nevyřadil. Zmíněné vady v popisu skutku, tedy absence části výroku a současně skutkových zjištění, která jsou ve zřejmém rozporu s provedeným dokazováním, pak mají svůj dopad v nesprávné právní kvalifikaci skutku. K tomu obviněný namítl zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, neboť nadávky nebyly žádným provedeným důkazem prokázány. Podle výpovědi V. E. provedené v hlavním líčení se z jeho strany jednalo pouze o výčitky ohledně špatné péče jmenované o jejich matku, avšak nešlo o nadávky, pouze sdělení názoru. V jiných svědeckých výpovědích se pak žádná konkrétní nadávka neobjevuje. Krajský soud neuvedl, odkud čerpal výslovné vyjádření výše uvedených nadávek, je nicméně zřejmé, že tak činil z usnesení o zahájení trestního stíhání nebo z protokolů o podaném vysvětlení, ovšem žádná z uvedených listin není důkazem, který by byl soud oprávněn užít k prokázání viny. Tato část skutku měla být ze skutkové věty vypuštěna, ani nemá význam, že držel v ruce sekyru, neboť s ní nikomu nevyhrožoval.
6. Obviněný dále shledal zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů ve vztahu k napadení svědka M. E. Zopakoval, že první části děje se účastnili obviněný, V. E. a M. E., naopak ji nepozorovali svědci K. S., P. S. a J. M. V této části proti sobě stojí tvrzení rodinných příslušníků a sousedů, kteří se dlouhodobě vzájemně slovně a fyzicky napadají a mají chronické konflikty. Obviněný v této části na svědka M. E. neútočil, šel ke svému domu a teprve v tento moment M. E. měl za ním „přisupět v bojovém postoji a nadávat mu, že ho zabije, ať zaleze domů a vůbec nevylézá“. Obviněný měl z M. E. obavy, protože ho už dříve několikrát napadl, má vojenský výcvik a je fyzicky zdatný, navíc byl evidentně ve stavu rozčilení, obviněný se naopak v důsledku dopravní nehody špatně pohybuje. Sám M. E. uvedl, že na obviněného vlítnul a V. E. uvedla, že byl manžel rozčilený a běžel za ním. Bylo dále nerozhodné, zda obviněný takovou reakci M. E. vyprovokoval nebo nikoliv, jednání vůči jeho sestře již ustalo. Obviněný proto zdůraznil, že se bránil, měl strach, a tak pozdvihl sekeru, kterou držel jednou rukou před sebou mírně pozvednutou a vysílal na svědka negativní energii. Sekeru nosí běžně jako oporu při chůzi. Ze souvisejících výpovědí nelze zjistit bez pochybností jeden jediný skutkový stav, je pouze zřejmé, že mezi oběma aktéry probíhala nějaká slovní výměna, přičemž na tyto výpovědi poukázal. Nelze tak vyloučit, že útočníkem byl M. E. a tím, kdo se bránil, naopak obviněný, resp. v rozhodný okamžik se mohli subjektivně bránit oba aktéři. Pokud by nešlo z jeho strany o nutnou obranu ve smyslu §29 tr. zákoníku, jednalo se o jeho subjektivní přesvědčení, že mu bezprostředně hrozí útok od M. E., a tudíž o tzv. putativní obranu, tedy ve skutkovém omylu o splnění podmínek pro nutnou obranu. V duchu zásady in dubio pro reo by věc měla být takto posouzena.
7. I pro případ, že by měl být uznán, byť zčásti, vinným skutkem popsaným ve výrokové části rozsudku okresního soudu, není jeho jednání natolik společensky škodlivé, aby bylo posouditelné jako trestný čin a měla být v jeho věci uplatněna zásada subsidiarity trestní represe. Pokud jde o intenzitu slovního nebo fyzického napadání, poukázal na výpovědi svědkyně P. S. a K. S. Ani jedna nepovažovala za důležité konflikt oznámit policejnímu orgánu, pouze mu přihlížely a poté se vzdálily. Svědkyně K. S. výslovně uvedla, že si myslí, že to pozdvižení sekery nebylo za účelem ublížení M. E. Je navíc zřejmé, že mezi obviněným a E. nešlo o konflikt první, ale vzájemná nenávist je dlouhodobá a bylo by absurdní, aby v tomto případě byl skutek posouzen jako trestný čin, ačkoliv dosud byly obdobné půtky vždy posouzeny pouze jako přestupek nebo dokonce nebyly řešeny nijak.
8. Na závěr obviněný uvedl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a to zamítnutím důkazního návrhu vyžádáním a přehráním nahrávky telefonního hovoru – oznámení na linku 112, a to hovoru z jeho telefonního čísla, který učinil po 17:45 hodině. Nesouhlasil s názorem okresního soudu, jenž tento důkazní návrh zamítl s tím, že je nadbytečný, což akceptoval i krajský soud. Lze totiž jen stěží odhadovat, co konkrétně bylo obsahem hovoru na linku 112. Navíc by bylo prokázáno, že obviněný byl tím, kdo učinil oznámení o incidentu jako první, což by do jiného světla uvrhlo oznámení M. E., který oznámil napadení až s několika hodinovým odstupem.
9. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích a aby věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání.
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že shodné námitky uplatňoval obviněný v rámci své obhajoby již od počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Odmítla existenci extrémního nesouladu mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškerými námitkami obviněný pouze polemizoval s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Jednání obviněného bylo provedenými důkazy prokázáno, a to předně protokolem o ohledání věci (sekery), přičemž bylo vyvráceno tvrzení obviněného, že se jednalo pouze o reklamní předmět či špacírku, byť ji pravidelně místo hole užíval. Je naopak zřejmé, že sekera byla zbraní ve smyslu §118 tr. zákoníku. Obhajoba obviněného, že poškozenému se zdviženou sekerou nevyhrožoval, byla vyvrácena svědeckými výpověďmi obou poškozených V. E. a M. E., a dále výpověďmi svědků P. S. a K. S. a J. M. Dále byla obhajoba obviněného o podstatných skutečnostech proběhlého konfliktu vyvrácena i závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Richarda Köhlera, který byl vyslechnut i u hlavního líčení a potvrdil sklony obviněného ke zkreslování skutečností ve všech pro něho citlivých tématech, kde vidí nějaké příkoří. Dále znalec upozornil na skutečnost, že v případě obviněného stačí menší stresový impuls, aby reagoval přehnaně. Ohledně popisu skutku ve skutkové větě je třeba rovněž souhlasit s odvolacím soudem, že jednání obviněného vůči poškozené bylo správně pojato do projednávané trestné činnosti a správně ve skutkové větě popsáno, když není nutné, aby popis skutku obsahoval doslovné znění urážek, ale plně postačí obecné konstatování, že obviněný slovně napadal a urážel svoji sestru V. E. V každém případě byla i obecným popisem urážek a nadávání poškozené v popisu skutku kladeném obviněnému za vinu zachována totožnost skutku, pro který byl stíhán a odsouzen tak, aby tento skutek nemohl být zaměněn se skutkem jiným.
11. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
12. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možnému uplatnění repliky, čehož však nebylo využito.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
14. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní argumentaci, o kterou obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod uplatněné dovolací důvody, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Obviněný tento dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené konkrétně v písm. g), h) a l) zmíněného ustanovení.
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů. S odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Toto ustanovení odráží dlouhodobě (do účinnosti novely, provedené zákonem č. 220/2021 Sb.) ustálenou praxi Nejvyššího soudu (opírající se o judikaturu Ústavního soudu), podle níž bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, i když takové dovolací námitky neodpovídaly žádnému ze zákonem dříve vymezených dovolacích důvodů. Podle zmíněné soudní praxe mohly nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohly mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Šlo jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvořily případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnovala případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Již z logiky věci plynulo, že se tyto judikaturou vymezené vady musely vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu.
17. Obviněný spatřoval zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním jak u jednání vůči svědkyni V. E., tak u jednání vůči M. E. Zjevné rozpory však postavil na tvrzení své verze průběhu skutkového děje, na které po celou dobu řízení před soudy trval, přičemž pomíjel skutkový stav zjištěný soudy na základě provedeného dokazování, resp. pomíjel skutečnost, že jeho obhajoba byla tímto dokazováním vyvrácena. Základní obhajobou obviněného po celé trestní řízení je, že se nedopustil jednání, jež mu je kladeno za vinu a setrvával na tom, že jeho slovní výpady vůči V. E. nebyly nadávkami, pouze vyjádřením názoru ohledně její péče o matku a jednání vůči M. E. pak nebylo násilím, popřípadě je považoval za obranu, a nikoli za útok. Výpovědi svědků V. E. a M. E. shledal nevěrohodnými, neboť ve vztahu k nim existují dlouholeté rodinné spory. Výpovědi jednotlivých svědků rozebíral, přičemž měl za to, že dokazování také zůstalo neúplným, neboť soudy zamítly jím navrhovaný důkaz zajištěním nahrávky jeho hovoru na linku 112 předmětného dne po incidentu. Soudy tedy nesprávně hodnotily provedené důkazy a pochybily, když neaplikovaly zásadu in dubio pro reo.
18. Nejvyšší soud konstatuje, že pochybení ve smyslu citovaného důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve věci obviněného shledat nelze. Je zřejmé, že soudy si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Mezi provedenými důkazy a na jejich podkladě dovozenými skutkovými zjištěními a poté právními závěry, pak není žádný, natož zjevný rozpor, resp. nelze mít za to, že by rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Skutková zjištění soudů naopak mají v provedených důkazech potřebnou oporu a logicky z nich vyplývají. Soud prvního stupně pro své závěry vycházel z výsledků dokazování provedeného při hlavním líčení (zejména z výpovědí svědků V. E., M. E., P. S., K. S., J. M., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Richarda Köhlera a listinných důkazů, jako znaleckého posudku uvedeného znalce, protokolu o ohledání místa činu, pořízené fotodokumentace, atd.). Je namístě doplnit, že zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů by mohl být shledán zejména tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Z výše uvedeného je ovšem zřejmé, že o takový případ se v posuzované věci nejedná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je pak v této souvislosti klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, neboť pečlivě odůvodnily, které skutečnosti vzaly za prokázané a na základě jakých ve věci provedených důkazů.
19. Je nepochybné, a soudy činné dříve ve věci si toho také byly vědomi, že se v případě R. P., V. E. a M. E. jedná o dlouhodobě konfliktní rodinný vztah plný drobnějších incidentů. Proto obezřetně přistupovaly k otázce věrohodnosti svědků, nicméně výpovědi svědků V. E. a M. E. shledaly věrohodnými, neboť byly i v souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy. Z provedeného dokazování vyplynulo, že skutkový děj byl započat verbálním útokem obviněného vůči V. E., což vyvolalo reakci M. E., jenž se své ženy zastal a požadoval po obviněném, aby urážení jeho ženy zanechal. O nadávkách a napadání vůči své osobě vypovídala v hlavním líčení svědkyně V. E. a shodně svědek M. E. Slovní konflikt následně pokračoval mezi obviněným a M. E., za chůze po místní komunikaci, vše v blízkosti domů obou aktérů. Další podstatnou skutečnost, že obviněný vůči tělu poškozeného nastavil sekeru (je nerozhodné, že ji jinak používal i pro svou oporu v chůzi), popsal M. E., ale i P. S. a K. S., slovní doprovod „já tě sejmu“ pak vyplynul z výpovědí poškozeného M. E. a V. E. Incident se odehrál na silnici, což potvrdila výpověď J. M., řidiče autobusu, který na oba aktéry zatroubil, aby mohl projet, tím byl konflikt ukončen. Nastavení osobnosti obviněného, který trpí smíšenou poruchou osobnosti, projevující se znaky paranoi, zvýšenou vztahovačností, tendencí ke kverulatornímu chování, přičemž ve všech pro něj citlivých tématech vidí nějaké příkoří, bylo zřejmé ze zmíněného znaleckého posudku.
20. Okresní soud v Chrudimi pak v odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě objasnil, z jakých důkazů vycházel a jak jednotlivé důkazy hodnotil a proč shledal, že se obviněný dopustil předmětného jednání. To potvrdil také Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, který rozhodoval o odvolání obviněného.
21. Je namístě doplnit, že ve věci není dán ani žádný opomenutý důkaz, resp. přesněji řečeno nelze mít za to, že by ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, určujícím pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Okresní soud se zaobíral (v této souvislosti obviněným v dovolání zmíněným) návrhem obviněného na zajištění nahrávky jeho hovoru na linku 112 a neshledal ho důvodným, tedy jej především neopomněl (odstavec 16. odůvodnění jeho rozhodnutí). Odvolací soud se pak k dané problematice vyjádřil a dokazování shledal úplným, tedy ani z jeho strany nebyla daná problematika pominuta (str. 5 jeho rozhodnutí). Současně je zřejmé, že obviněný v hlavním líčení vypovídal, byl konfrontován i s výpověďmi svědků a dalšími důkazy, jeho postoj k celé kauze je zřejmý z celé jeho obhajoby, a proto nebylo nijak třeba ho dále prokazovat jeho vyjádřením do telefonu. Naznačené doplnění dokazování proto bylo nadbytečné (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01).
22. Smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího pak není, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Za takového stavu nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině.
23. S ohledem na související námitku obviněného o porušení zásady in dubio pro reo Nejvyšší soud konstatuje, že jde o námitku procesní, přičemž je nutno zdůraznit, že v trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní projednávané věci. Nejvyšší soud, s ohledem na důkazní situaci ve věci, nemá důvod na uvedených závěrech cokoli měnit. K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nedošlo.
24. Pokud jde o dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [za užití §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.], je s odkazem na něj možné dovolání úspěšně podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
25. K tomu je především nutné konstatovat, že posuzované jednání bylo jedním skutkem z hmotněprávního pohledu. Skutkem se rozumí určitá událost ve vnějším světě, záležející v jednání člověka. Jeho podstatu tvoří jednání pachatele a následek, který byl způsoben. Obviněný se dopustil jednání v podobě verbálního a dalšího výhrůžného útoku vůči V. E. a M. E., a vyvolal následek v podobě vyvolání obavy a narušení klidu veřejného života. Na uvedeném ničeho nemění, že svůj útok postupně vyvíjel (a současně i gradoval) ve vztahu nejprve k V. E., a poté k M. E., resp. že ho postupně v různých momentech sledovaly různé osoby, popřípadě že se aktéři v jeho průběhu několik metrů pohybovali. Nelze ani opomenout, že jeho rozdělení do dvou samostatných skutků by mohlo vést ke změně působící v neprospěch obviněného, což by v řízení konaném z podnětu jím podaného dovolání nebylo možné (§265p odst. 1 a §265s odst. 2 tr. ř.).
26. Obviněný pak s odkazem na zmíněný dovolací důvod namítal nesprávné právní posouzení jeho jednání. K tomu je namístě uvést, že přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchal podle právní věty uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně tím, že se veřejně a na místě veřejnosti přístupném dopustil hrubé neslušnosti a výtržnosti tím, že napadl jiného. Skutkový děj v daném pohledu spočíval v tom, že nejprve slovně napadal a urážel svou sestru V. E., přičemž se jednalo o hrubé nadávky, mimo jiné týkající se údajně špatné péče o jejich matku, které se svědkyně hluboce dotýkaly a svou četností vzbuzovaly rozhořčení i v manželovi svědkyně poškozeném M. E. (ač sám obviněný v dovolání uváděl, že určité méně závažné půtky byly mezi nimi běžné), který se své manželky zastal. Od nadávek adresovaných své sestře přešel obviněný do konfliktu s poškozeným M. E., jenž vyústil ve výhrůžky a dokonce jejich zesílení prostřednictvím sekery zdvižené nad hlavu poškozeného. Svého útoku se obviněný dopustil nejprve na místní komunikaci mezi svým domem a domem E., které spolu sousedí, poté, vůči M. E., před nejméně třemi osobami, konkrétně čtyřmi, současně přítomnými (P. S., K. S., J. M. a M. E.).
27. Z uvedených skutečností je především zřejmé, že obviněný jednal po celou dobu na místě veřejnosti přístupném, a posléze také veřejně ve smyslu §117 písm. c) tr. zákoníku. Jeho jednání pak bylo v jeho první fázi hrubou neslušností, totiž hrubým verbálním útokem, postupně pak gradujícím, posléze výtržností, v daném případě fyzickou agresí. V případě tzv. verbálních trestných činů pak nemusí skutková věta výroku odsuzujícího rozsudku nutně obsahovat doslovné znění inkriminovaných výroků. Postačí, pokud je skutek dostatečně popsán uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání tak, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem, s odkazem na odůvodnění rozsudku, kde jsou nezbytné podrobnosti zpravidla uvedeny přesně (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1670). Tyto podrobnosti pak byly uvedeny zejména charakteristikou invektiv v podobě nadávek týkajících se údajného nestarání se o jejich matku, resp. i týkajících se poškozené samotné. Uvedené lze shledat dostatečným (byť procesní podklad pro konkrétní formulaci, uvedenou v odůvodnění usnesení soudu druhého stupně, není zcela zřejmý), a to i s ohledem na zmíněnou gradaci útoku obviněného, pro kterou je jeho první část, méně intenzivní, do jisté míry druhotná, i když rovněž trestněprávně relevantní. S přehlédnutím k dalším skutečnostem to znamená, že se zjevně dopustil přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jak správně dovodily soudy činné dříve ve věci.
28. Přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku pak měl obviněný spáchat tím, že jinému vyhrožoval usmrcením takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu a čin spáchal se zbraní. Podle učiněných skutkových zjištění obviněný v rámci incidentu, který vyprovokoval, vůči poškozenému opakovaně pronesl výhrůžku konkrétně obsahující slova „já tě sejmu“, tedy projev přímo vyjadřující vyhrožování usmrcením, přičemž tuto verbální výhružku zesílil prostřednictvím sekery zdvižené nad hlavu poškozeného, tedy ve zjevném záměru vzbudit v poškozeném důvodnou obavu o jeho život. Poškozený přitom vypověděl, že o svůj život obavy měl. Ani právní kvalifikaci ve smyslu citovaného ustanovení trestního zákoníku tak nelze ničeho vytknout.
29. K naznačenému právnímu posouzení a v návaznosti na další dovolací argumentaci Nejvyšší soud doplňuje, že nelze ani uzavřít, že by obviněný napřažením sekery a výhrůžkou „já tě sejmu“ odvracel přímo hrozící a trvající útok proti jeho osobě, tedy že by jednal v nutné obraně podle §29 tr. zákoníku. Zde je namístě připomenout, že čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde přitom o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Podstatné je přitom pro posouzení nyní projednávaného skutkového děje zjištění, že obviněný nebyl vystaven žádnému útoku, který by odvracel posuzovaným jednáním a který by mohl odůvodnit jeho jednání jako nutnou obranu. Byl to totiž právě obviněný, který konflikt vyvolal, a to nemístnými a urážlivými slovními výpady proti své sestře a následně vyhrožováním se zbraní vůči poškozenému M. E. Tento skutkový stav má odpovídající obsahový podklad ve svědeckých výpovědích V. E., M. E. a ve výpovědích dalších svědků přítomných na místě v kritickou dobu. Opačně vyznívající skutkové tvrzení obviněného v tom smyslu, že se v daném momentu stal terčem útoku fyzicky zdatného M. E., kterému jako špatně se pohybující osoba nemohl utéci, a tak se bránil (a údajně také ubránil, vysíláním negativní energie otevřenými dlaněmi), byla vyvrácena. Námitku obviněného, že jeho jednání mělo být posouzeno jako provedené v nutné obraně, tudíž shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou.
30. Pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná, avšak zjevně neopodstatněná, je rovněž námitka týkající se zásady subsidiarity trestní represe, vyjádřená v §12 odst. 2 tr. zákoníku. K tomu lze uvést, že zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
31. V projednávané věci se této otázce věnovaly soudy obou stupňů (rozhodnutí soudu prvního stupně v odstavci 14. a rozhodnutí odvolacího soudu na str. 5) a jejich závěrům nelze ničeho vytknout. Především není namístě akceptovat námitku obviněného, podle níž byly podstatou záležitosti pouhé dlouhodobé rodinné konflikty mezi účastníky, které byly doposud řešeny správní cestou nebo nebyly řešeny vůbec. Aniž by tyto předcházející spory a jejich řešení Nejvyšší soud jakkoli rozporoval, předmětem posouzení dané trestní věci byl konkrétní skutkový děj, spočívající ve verbálním útoku a v hrozbě fyzického útoku za použití zbraně ze strany obviněného. Tím došlo zjevně k přesáhnutí hranice pouhého rodinného nedorozumění či přestupkového jednání. Jak již bylo výše dovozeno, byly spáchány dokonce dva konkrétní trestné činy, neboť jejich skutkové podstaty byly beze zbytku ve všech znacích naplněny. Stát pak nemůže bez dalšího rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na rodinné vztahy mezi útočníky a poškozenými, resp. s poukazem na existenci institutů jiných právních odvětví, např. správního práva. V daném případě tudíž nelze dospět k závěru, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
32. Nejvyšší soud shledal zmíněné námitky zjevně neopodstatněnými.
33. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., vztahuje se na případy, kdy v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. V rámci jeho prvé alternativy lze namítat, že rozhodnutí neobsahuje určitý výrok jako celek, ačkoliv jej měl soud podle zákona do výrokové části pojmout. Druhou variantu je možno vytýkat, neobsahuje-li určitý výrok některou jeho podstatnou náležitost stanovenou zákonem.
34. Obviněný v tomto ohledu namítal existenci neúplného skutku, přesněji řečeno neúplný či spíše nepřesný popis skutku. Tuto vadu spatřoval v nezahrnutí přesného znění nadávek, kterými měl častovat svou sestru, do popisu skutku. Vytýkané pochybení ovšem nelze chápat jako neúplnost výroku jako takového – tak by tomu bylo pouze v případě, že by chyběla některá ze zákonem stanovených obligatorních náležitostí určitého výroku. K tomuto lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015, kde bylo uzavřeno, že tento dovolací důvod nezahrnuje vady spočívající např. v tom, že z hlediska znaků trestného činu jsou skutková zjištění soudů neúplná, že popis skutku ve výroku o vině nevyjadřuje všechny znaky trestného činu apod. Takové vady mohou zakládat jiný dovolací důvod, konkrétně dovolací důvod podle §265b odst. l písm. h) tr. ř. Předložené námitky tedy nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, resp. v návaznosti na dovolací důvod podle §265b odst. l písm. h) tr. ř. se k nim Nejvyšší soud vyjádřil již výše.
35. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. za užití §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. Protože se však jeho dovolání částečně opíralo o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody uvedenými v citovaných ustanoveních [viz zmíněná písm. g) a h)], ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 7. 2022
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu