ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.76.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 76/2022-1332
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 2. 2022 o dovolání obviněného P. S. , nar. XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2021, sp. zn. 9 To 108/2021, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 1 T 30/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 12. 2020, č. j. 1 T 30/2017-1228, byl obviněný P. S. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení a zákazu výkonu práce s dvoucestným kolovým rypadlem umožňujícím jízdu po tramvajové koleji na dobu dvaceti čtyř měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku poškozeného na náhradu škody. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o vině a trestu obviněného F. K.
2. Uvedeného přečinu se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný tím, že dne 17. 9. 2015 kolem 10:30 hod. v prostoru stavby s názvem R. S. 0,000 km – 0,588 km, týkající se rekonstrukce tramvajové trati v Praze 6, ulice XY, při jízdě vzad dvoucestným kolovým rypadlem po koleji č. 2, v části rekonstruovaného úseku 0,335 km, najel na poškozeného M. P., pracovníka subdodavatelské firmy R. G., který v uvedenou dobu prováděl pracovní činnost v bezprostřední blízkosti koleje č. 2, a koly zadní pevné i přídavné nápravy stroje přejel dolní končetiny poškozeného v oblasti stehen, čímž mu způsobil nestabilní zlomeninu pánve, otevřenou zlomeninu levé stehenní kosti s rozhmožděním měkkých tkání, tržně-zhmožděné rány v krajině podbřišku, v pravém třísle, pravého stehna (od třísla ke kolenu, zasahující až ke kosti), levého stehna, zasahující až ke kosti s rozhmožděním měkkých tkání, krevní podlitiny v podbřišku a pyje, poranění bylo provázeno úrazovým a prokrvácivým šokem, pravou dolní končetinu bylo nutno amputovat ve stehně a poranění bylo dále komplikováno infekcí v pahýlu, septickým šokem (generalizovanou infekcí), hnisavým neohraničeným zánětem svalstva pánevního dna, zauzlením tenkého střeva a odúmrtí měkkých tkání levé dolní končetiny v místě odtržení kůže a podkoží, tedy obviněný v době, kdy měl uzavřenou pracovní smlouvu s firmou G. P., jako strojník, na základě které vykonával pracovní činnost jako obsluha uvedeného stroje, k čemuž byl plně oprávněn a proškolen, porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání tím, že
- nedodržoval stanovené pracovní postupy [§106 odst. 4 písm. d) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, dále jen „zákoník práce“],
- nezajistil spolupráci s jinými osobami [§3 odst. 2 písm. m) zákona č. 309/2006 Sb., zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci],
- nepřesvědčil se, že v nebezpečných prostorech se nenachází žádný zaměstnanec (§3 odst. 3 nařízení vlády č. 378/2001 Sb., kterým se stanoví bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí),
- nezabezpečil, že obsluha uvádí stroj do chodu po výstražném signálu až tehdy, když všechny ohrožené fyzické osoby opustily ohrožený prostor; prostor ohrožený činností stroje je vymezen maximálním dosahem jeho pracovního zařízení zvětšeným o 2 m (příloha č. 2 část I. bod 3 nařízení vlády č. 591/2006 Sb., o bližších minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích),
- nedoplnil pojízdné zařízení, které může ohrožovat zaměstnance v jeho blízkosti, o systém ke zlepšení viditelnosti, není-li zorné pole dostatečné [příloha č. 3 bod 6 písm. d), nařízení vlády č. 378/2001 Sb., kterým se stanoví bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí],
- nenaplnil podmínku k uvedení pracovních prostředků do provozu a používání, tj. že odpovídá požadavkům stanoveným ve zvláštních právních předpisech (§3 odst. 3 nařízení vlády č. 101/2005 Sb., o podrobnějších požadavcích na pracoviště a pracovní prostředí),
- nepodílel se na vytváření bezpečného a zdraví neohrožujícího pracovního prostředí (§106 odst. 3 zákoníku práce),
- nepřesvědčil se, že stroje a dopravní prostředky nesmí ohrozit bezpečnost a zdraví fyzických osob zdržujících se na staveništi, popřípadě jeho bezprostřední blízkosti (příloha 1 část I bod 8 nařízení vlády č. 591/2006 Sb., o bližších minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích),
- nedbal o bezpečnost a zdraví fyzických osob, kterých se bezprostředně dotýká jeho jednání, případně opomenutí při práci (§106 odst. 4 zákoníku práce),
- neoznamoval nedostatky a závady na pracovišti, které ohrožují nebo by bezprostředně a závažným způsobem mohly ohrozit bezpečnost nebo zdraví zaměstnanců při práci, zejména závady technických zařízení [§106 odst. 4 písm. f) zákoníku práce],
- neprováděl kontroly během používání strojů, technických zařízení, s cílem odstranit nedostatky, které by mohly nepříznivě ovlivnit bezpečnost a ochranu zdraví [§3 odst. 2 písm. f) zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci],
- nezajistil, aby používaná technická zařízení byla z hlediska BOZP vhodné pro práci, při které budou používána (§4 odst. 1 zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci),
- neodmítl výkon práce, o níž měl mít, jako osoba se zvláštní odbornou způsobilostí, důvodně za to, že bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje jeho život nebo zdraví, popř. život nebo zdraví jiných fyzických osob (§106 odst. 2 zákoníku práce),
protože obsluhoval dvoucestné rypadlo v nedostatečném technickém stavu, nedostatečně si zkontroloval volný prostor pro výkon uvažované činnosti, nezajistil si součinnost se stavbyvedoucím informováním o délce úseku trati pro výkon práce a nezajistil si při couvání a nedostatečném výhledu z kabiny součinnost se signalistou a tím nevytvořil bezpečné pracovní prostředí a ohrozil jiné pracovníky.
3. Jednalo se již o v pořadí druhý rozsudek. Poprvé byl obviněný odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 5. 2018, č. j. 1 T 30/2017-911, kterým byl uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce třiceti šesti měsíců, dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení a zákazu výkonu práce s dvoucestným kolovým rypadlem umožňujícím jízdu po tramvajové koleji na dobu dvaceti čtyř měsíců a poškozený byl podle §229 odst. 1 odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tento rozsudek byl z podnětu odvolání obviněných zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2018, č. j. 9 To 267/2018-958, a věc byla podle §259 odst. 1 tr. ř. vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 6 jako soudu prvostupňovému.
4. V pořadí druhý rozsudek nalézacího soudu napadl odvoláním jednak obviněný P. S. (ve výrocích o vině a trestu), jednak obviněný F. K. (v celém rozsahu). Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2021, č. j. 9 To 108/2021-1283, byl napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen pouze ve výroku, jímž byl obviněnému P. S. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení a zákazu výkonu práce s dvoucestným kolovým rypadlem umožňujícím jízdu po tramvajové koleji na dobu dvaceti čtyř měsíců. Obdobně bylo rozhodnuto o zrušení výroku, jímž byl obviněnému F. K. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce stavbyvedoucího na dobu dvaceti čtyř měsíců. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný P. S. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), neboť měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písmenem g).
6. Obviněný poukázal na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, a to ve formě opomenutého důkazu. Za ten označil doplněk znaleckého posudku VÚBP Praha jako znaleckého ústavu v oboru bezpečnosti práce, neboť rozsudek nalézacího soudu označil tento doplněk jako významný, avšak soudy se jím ve svých rozhodnutích nezabývaly. Závěry znaleckého posudku ve znění uvedeného doplňku jsou pak v příkrém rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními. Tento rozpor zakládá libovůli soudu při prováděném dokazování, zásah do práva obviněného na spravedlivý proces, nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a má vliv na právní hodnocení skutku. Obviněný poukázal na skutečnost, že soudy při určení odpovědnosti obviněného za porušení právních povinností rozhodných pro naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nekriticky přijaly znalcem vymezená ustanovení příslušných právních předpisů, jejichž věcná působnost se týká oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, avšak závěry ostatními, které jsou pro obviněného jednoznačně výhodné, se nezaobíraly. Obviněný dále podrobně citoval pasáže z předmětného znaleckého posudku na podporu svých tvrzení a zároveň poukázal na tvrzení znalce v rámci jeho výslechu, který uvedl že: „Selhání je to, že jste tam panu S. vlezli“. Tyto námitky předestřel rovněž soudu druhého stupně v rámci řízení o odvolání, ten se s nimi však náležitým způsobem nevypořádal. Zmíněný znalecký posudek ve znění doplňku v řízení sice proveden byl, avšak pro účely rozhodování soudů obou stupňů byl zcela zásadně a účelově opomenut, tj. soudy neuvedly, proč k závěrům hovořícím ve prospěch obviněného nepřihlížely. Pokud by soudy daný důkaz neopomenuly, musely by jednoznačně dojít k závěru, že na straně obviněného je dán důvod pro zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
7. Pokud by bylo připuštěno, že důkaz výše uvedeným znaleckým posudkem byl proveden řádně a současně nebyl soudy opomenut, pak má obviněný za to, že jeho jednání nemohlo být posouzeno jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Namítal, že pokud mu byl stavbyvedoucím F. K. vymezen pracovní prostor jako souvislá dráha, po které se dlouhodobě a opakovaně pohyboval, a současně mu poškozený M. P. do jízdní dráhy pracovního prostoru rypadla náhle vstoupil, nemohl naplnit nejméně objektivní stránku uvedeného trestného činu, neboť ke vzniku zásahu do chráněného zájmu v podobě zdraví člověka se rozhodující měrou přičinil sám poškozený.
8. Další dovolací námitka obviněného směřovala k faktu, že soudy nesprávně zhodnotily zjištěný skutkový stav, jelikož při posouzení jednání obviněného dospěly k závěru, že jednal jako zaměstnanec a zároveň měl plnit i povinnosti zaměstnavatele, ačkoli takový závěr neměl jakoukoli oporu v provedených důkazech. Naopak z nich vyplývá, že jednal pouze jako zaměstnanec obchodní společnosti G. P., nikoliv současně jako zaměstnavatel či zhotovitel (subdodavatel). Soudy měly dokazovat a posoudit, jakým způsobem v této obchodní společnosti plnili jednatelé povinnosti zaměstnavatele vůči zaměstnancům. Obviněný dále konkretizoval povinnosti zaměstnavatele, které měly být porušeny, přičemž je porušit nemohl, protože nebyl jejich nositelem, neboť tyto povinnosti byly adresovány zaměstnavateli, popř. zhotoviteli. Konkrétně jde o povinnost zajistit spolupráci s jinými osobami [§3 odst. 2 písm. m) zákona č. 309/2006 Sb., zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci], povinnost doplnit pojízdné zařízení, které může ohrožovat zaměstnance v jeho blízkosti, o systém ke zlepšení viditelnosti, není-li zorné pole dostatečné [příloha č. 3 bod 6 písm. d), nařízení vlády č. 378/2001 Sb., kterým se stanoví bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí], povinnost přesvědčit se, že stroje a dopravní prostředky nesmí ohrozit bezpečnost a zdraví fyzických osob zdržujících se na staveništi, popřípadě jeho bezprostřední blízkosti (příloha 1 část I bod 8 nařízení vlády č. 591/2006 Sb., o bližších minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích), povinnost provádět kontroly během používání strojů, technických zařízení, s cílem odstranit nedostatky, které by mohly nepříznivě ovlivnit bezpečnost a ochranu zdraví [§3 odst. 2 písm. f) zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci] a povinnost zajistit, aby používaná technická zařízení byla z hlediska BOZP vhodné pro práci, při které budou používány (§4 odst. 1 zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci).
9. Dovolatel rovněž konstatoval, že tvrzené porušení dalších konkrétních povinností nebylo prokázáno, popřípadě obviněný nebyl nositelem takových povinností. Konkrétně odkázal na porušení povinnosti obsluhy přesvědčit se, že v nebezpečných prostorech se nenachází žádný zaměstnanec podle §3 odst. 3 nařízení vlády č. 378/2001 Sb., kterým se stanoví bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí. V této souvislosti poukázal na to, že se jedná o povinnost obsluhy, jen pokud má tuto možnost. Nelze-li pak takový požadavek splnit, musí být použit zvukový nebo i viditelný výstražný signál, aby zaměstnanci zdržující se v nebezpečném prostoru měli vždy dostatek času nebezpečný prostor opustit. Obviněný zdůraznil, že zejména akustickou signalizaci používal, přičemž tato skutečnost vyplynula i v trestním řízení.
10. Porušení povinnosti stanovené v příloze č. 2 části I. bodu 3 nařízení vlády 591/2006 Sb., o bližších minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích, bylo soudy spatřováno v uvedení stroje do chodu po výstražném signálu dříve, než všechny ohrožené fyzické osoby opustily ohrožený prostor. Soudy se spolehlivě nevypořádaly s otázkou, zda lze celé území, v němž byly realizovány stavební práce, vymezit jako nebezpečný prostor ve smyslu §2 písm. b) výše uvedeného nařízení. Obviněný závěr zpochybnil, neboť by byl proti smyslu a účelu právní úpravy (ad absurdum by pak bylo nutné v případě staveniště o rozloze v řádu desetitisíců metrů čtverečných před uvedením stroje do chodu opustit celé území takového staveniště).
11. Dále se obviněný ve svém dovolání vyjádřil k porušení konkrétních (níže uvedených) ustanovení zákoníku práce. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 4 Tz 57/2002, podle kterého za porušení důležité povinnosti není možné mechanicky považovat porušení jakéhokoliv předpisu a musí být prokázáno, že mezi porušením této povinnosti a následkem trestného činu je příčinná souvislost. V rámci tvrzeného porušení §106 odst. 4 písm. d) zákoníku práce, nedodržení stanovených pracovních postupů, namítal, že soudy přesně neuvedly, které konkrétní pracovní postupy jim nebyly dodrženy.
12. V případě povinnosti oznámit nedostatky a závady na pracovišti, které ohrožují nebo by bezprostředně a závažným způsobem mohly ohrozit bezpečnost nebo zdraví zaměstnanců při práci, zejména závady technických zařízení podle §106 odst. 4 písm. f) zákoníku práce, soudy nespecifikovaly nedostatky či závady, na které měl upozornit. Nadto zde není zjevná příčinná souvislost mezi tvrzeným porušením této povinnosti obviněným a v rozsudku popsaným následkem.
13. K povinnosti podílet se na vytváření bezpečného a zdraví neohrožujícího pracovního prostředí a povinnost dbát o bezpečnost a zdraví fyzických osob, kterých se bezprostředně dotýká jeho jednání, případně opomenutí při práci podle §106 odst. 3 zákoníku práce uvedl, že skutečnost, že se podrobil povinnostem vyplývajícím z uvedeného ustanovení, je doložena zejména jeho účastí na školeních a instruktážích v oblasti BOZP. Nelze tedy tvrdit, že se nepodílel na vytváření bezpečného a zdraví neohrožujícího pracovního prostředí.
14. Obviněný dále zdůraznil, že neměl povinnost odmítnout výkon práce, o níž měl mít jako osoba se zvláštní odbornou způsobilostí důvodně za to, že bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje jeho život nebo zdraví, popř. život nebo zdraví jiných fyzických osob podle §106 odst. 2 zákoníku práce. Konstatoval, že s přihlédnutím k povaze činnosti, kterou vykonával, a k odborné způsobilosti dalších osob pohybujících se po staveništi včetně jejich proškolení v oblasti BOZP, nemohl důvodně předpokládat, že uložená práce může bezprostředně a závažným způsobem ohrozit zájmy chráněné tímto ustanovením zákoníku práce. Naopak, jak se podává v doplňku znaleckého posudku, mohl se důvodně domnívat, že pracovní prostor, do kterého rypadlem vjížděl, bude prostý osob, jímž by mohl svým jednáním způsobit újmu, resp. věcí, v důsledku jejichž poškození by mohlo dojít ke vzniku jiného zásahu do chráněného zájmu. Doplnil, že zejména o situaci v koleji č. 2 měl přehled a nemohl předpokládat s přihlédnutím k odborné způsobilosti ostatních osob pohybujících se na staveništi, že mu kdokoliv náhle a nepředvídatelně vstoupí do jízdní dráhy rypadla, tím spíše, že se v daný okamžik pohyboval po pevné jízdní dráze.
15. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
16. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání nejprve obecně uvedl předpoklady pro úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. včetně judikaturou vymezených podmínek pro vadu spočívající v tzv. opomenutých důkazech, resp. případy, kdy jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Dle jeho názoru se však v dané věci o takovou vadu nejednalo. Shrnul, co bylo obsahem znaleckého posudku znaleckého ústavu VÚBP Praha ze dne 22. 3. 2017, jako znaleckého ústavu z oboru bezpečnosti práce, a dále jeho doplňku ze dne 12. 3. 2020. Poukázal na skutečnost, že z doplňku znaleckého posudku plyne závěr, že organizace práce v předmětný den nebyla dostatečná, domluva mezi obviněným P. S. a F. K. coby stavbyvedoucím byla vágní a neurčitá, F. K. se jednoznačně dopustil pochybení tím, že přivedl pracovní skupinu do prostoru vymezeného místa práce rypadla, nepředal o tom informace obviněnému P. S. Nicméně současně obviněný jakožto obsluha rypadla měl sám určité povinnosti, které byl povinen dodržovat. Tyto vyplývaly z interních předpisů stavby a Dopravního řádu stavby (před zahájením couvání zkontrolovat prostor za vozidlem, případně nutnost použití signalisty) a odpovídají i zásadám bezpečné práce uvedené v Návodu na obsluhu a údržbu (požadavek na dostatečný výhled). Dle znaleckých závěrů obviněný věděl o výskytu pracovníků na staveništi, nicméně se mohl oprávněně domnívat, že požadavky naplňuje, neboť o jejich přesunu za stroj nebyl informován. Zároveň však jeho viditelnost z kabiny byla značně omezená, tuto skutečnost pak potvrdil i provedený vyšetřovací pokus, což bylo umocněno technickými nedostatky rypadla. Takový stav by bylo možné akceptovat za podmínek vyhrazeného prostoru pro práci, nicméně jako zaměstnanec měl také povinnost podílet se na vytváření bezpečného a zdraví neohrožujícího pracovního prostředí. V této souvislosti je pak nezbytné posouzení právní otázky zachování potřebné míry opatrnosti obviněným.
17. Dále se státní zástupce velice podrobně zabýval posouzením potřebné míry opatrnosti jakožto kritériem podstatným pro naplnění subjektivní stránky trestného činu ve formě nedbalosti. Obecně nastínil teoretickou koncepci objektivního a subjektivního hlediska míry potřebné opatrnosti a poukázal na skutečnost, že zavinění z nedbalosti v tomto případě není vyloučeno ani spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného. Zdůraznil rozhodnost toho, zda pachatel věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením některého předpisu bude jednat za takových okolností, že tím může způsobit následek uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku. Z objektivního hlediska bylo nutné patřičnou míru opatrnosti na straně obviněného vyžadovat, jelikož pracoval na pracovní pozici strojníka, byl osobou odborně způsobilou, jež je držitelem osvědčení a odborné zkoušky, proto na něj bylo možné klást vyšší požadavky (s takovým strojem navíc pracoval od roku 2000, na stavbách pak již od roku 1990). Bylo nutné zohlednit i povahu konkrétní realizované činnosti, v daném případě šlo o provádění stavebních prací, rozvoz štěrku dvoucestným kolovým rypadlem. Již vzhledem k samotným technickým vlastnostem vozidla umocněným jeho nedostatečným technickým stavem se jednalo o práci, při které je potřeba dbát zvýšené opatrnosti. Navíc se na staveništi, popřípadě v jeho bezprostřední blízkosti, nacházel větší počet pracovníků, což bylo potřeba vzít v úvahu a dbát o jejich bezpečnost a zdraví, to však obviněný neučinil. Požadavky na zachování potřebné subjektivní míry opatrnosti pak vyplývaly i ze situačních okolností na místě činu, neboť se jednalo o úsek stavby, který nebyl oplocený, byl volně přístupný pro všechny pěší osoby. Upozornil také na výpověď obviněného, který věděl, že při couvání není schopen v dostatečné míře kontrolovat nebezpečný prostor za rypadlem, kde mohl a měl očekávat možnost pohybu zaměstnanců pracujících na stavbě, avšak své jednání tomu nijak nepřizpůsobil. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 7. 7. 1986, sp. zn. 5 Tz 21/86, které řešilo naplnění hlediska zachování potřebné míry opatrnosti řidiče jeřábu při couvání v obydlené části města. Ve vztahu k tvrzení znalce, že v daném případě šlo o vyhrazený prostor či zabezpečené území, do kterého obviněnému nesmí nikdo vstoupit, uvedl, že takové tvrzení ve vztahu k trestněprávní odpovědnosti obviněného není nijak prokázáno a ani není relevantní. Skutečnost, že obviněný pochopil, že se jedná o ohraničený či zabezpečený prostor, nelze brát jako vyviňující faktor, neboť žádná výslovná dohoda na toto téma neexistovala a šlo pouze o nesprávnou dedukci obviněného, což však nevylučuje jeho nedbalostní zavinění.
18. Ve vztahu k jednání samotného poškozeného státní zástupce dospěl k závěru, že poškozený do dráhy rypadla nevstoupil náhle a bezprostředně, ale zdržoval se zde po určitou dobu před jeho příjezdem, ač neohlášeně a neplánovaně, za účelem měření. Tato skutečnost plyne i z výpovědí svědků M. N., J. P., obviněného F. K. a poškozeného M. P. Nejednalo se proto o neočekávané a zkratkovité jednání poškozeného, neboť pracovní skupina vedená stavbyvedoucím nevstoupila do dráhy rypadla náhle a nepředvídatelně, avšak nic takového znalec ve svém posudku nereflektoval.
19. Státní zástupce rovněž zdůraznil, že mezi porušením potřebné míry opatrnosti a následkem musí být příčinná souvislost, přičemž při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Mezi porušením bezpečnostního předpisu nebo uznávaného pravidla a následkem musí být mimo obecně vyžadovaného příčinného vztahu ještě další vztah mezi účelem předpisu a následkem vyplývajícím z toho, že smyslem bezpečnostního předpisu je zabránit právě následkům toho druhu, jaký v konkrétním případě nastal. Jednání pachatele má povahu příčiny, i pokud spolupůsobí při vzniku následku další příčina. S ohledem na zásadu gradace příčinné souvislosti dodal, že se však musí jednat o příčinu dostatečně významnou. Při spolupůsobení více příčin je třeba každou hodnotit co do jejího významu pro vznik následku zvlášť. Na základě uvedených obecných východisek konstatoval, že jistý díl odpovědnosti na úrazovém ději nese také samotný poškozený, neboť i on jako zaměstnanec má povinnost podílet se na vytváření bezpečného a zdraví neohrožujícího pracovního prostředí. Nicméně pracovní skupina, jejímž členem byl poškozený, vstoupila na kolej pod vedením a na přímý pokyn stavbyvedoucího, u něhož byla shledána trestní odpovědnost. Tato skutečnost však dle názoru státního zástupce nemůže obviněného zbavit povinnosti, kterou měl on sám, a sice dodržovat příslušná ustanovení týkající se BOZP, a proto nelze uvažovat o nenaplnění objektivní stránky z důvodu spolupůsobení jednání poškozeného.
20. Státní zástupce v tomto ohledu uzavřel, že obviněný zcela jednoznačně zásadním způsobem nedodržel pracovní postupy, ač byl o nich řádně poučen a seznámil se s nimi. Nepřesvědčil se, zda se v prostoru za rypadlem nevyskytují nějaké osoby, neubezpečil se, jaký je aktuální technický stav vozidla ve vztahu k výkonu práce a neprováděl jeho kontroly během používání, ačkoli neměl dostatečný výhled, neučinil žádná preventivní opatření k předejití případného incidentu a měl výkon práce odmítnout, což však neučinil. Neměl a nemohl se spoléhat pouze na zodpovědné chování dalších zaměstnanců na stavbě. Zanedbal tak své povinnosti ukládající mu podílet se na vytváření bezpečného a zdraví neohrožujícího pracovního prostředí, čímž porušil své povinnosti vyplývající mu z právních předpisů na úseku ochrany BOZP.
21. Státní zástupce přisvědčil obviněnému, že se soudy obou stupňů dostatečně nevypořádaly s částečně protichůdnými tvrzeními znalce. Nicméně uvedl, že takové pochybení nedosahuje intenzity porušení práva na spravedlivý proces, pro který by rozhodnutí soudů nemohla obstát, a vina obviněného byla zcela spolehlivě a dostatečně prokázána ostatními provedenými důkazy. Zároveň zdůraznil, že soud je povinen hodnotit i znalecký posudek na podkladě pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu s ostatními důkazy. Otázka zavinění je pak otázkou právní a nikoli znaleckou. Konstatoval tak dodržení zásad uvedených v §2 odst. 5 tr. ř. i §2 odst. 6 tr. ř., přičemž soud dospěl ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Nepřisvědčil tedy námitce obviněného, že by uvedená rozhodnutí vykazovala známky libovůle či snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, rovněž se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů.
22. Státní zástupce konstatoval, že i z pohledu laika je zřejmé, že počínání obviněného P. S. bylo značně riskantní a přinejmenším určitá laxnost a hazardérství jsou v dané věci neoddiskutovatelné. Uzavřel, že soudy zjistily všechny rozhodné skutečnosti pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného, včetně toho, v jaké podobě porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání a postavení podle §147 odst. 2 tr. zákoníku. Odůvodnily také příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem v podobě těžké újmy na zdraví při vědomí toho, že při vzniku následku spolupůsobilo více příčin. K žádnému, natož extrémnímu rozporu v řízení nedošlo a se závěry soudů se přes zmíněnou výhradu ztotožnil. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu pak poukázal na skutečnost, že hodnocení důkazů odlišným způsobem od obviněného neznamená automaticky porušení práva na spravedlivý proces.
23. K námitce obviněného, že nebyl povinen plnit taktéž povinnosti zaměstnavatele či zhotovitele poukázal na obsah pracovní smlouvy obviněného, ze které mu plynou povinnosti (mimo jiné oprava zařízení a strojů a jejich nezbytná údržba), které nesplnil, technické nezpůsobilosti vozidla si byl vědom, vady neodstranil a s vozidlem při vědomí rizik pracoval. Navíc uvedl, že z obchodního rejstříku vyplývá, že byl obviněný v době od 14. 2. 2014 do 31. 3. 2017 zapsán jako jednatel společnosti G. P., a v době úrazového děje byl v pozici statutárního orgánu společnosti. Porušení jeho povinnosti coby zhotovitele, popřípadě zaměstnavatele je tedy zcela na místě.
24. Státní zástupce se také vyjádřil k námitce obviněného, že nemohl a neměl odmítnout práci s předmětným rypadlem. Uvedl, že pakliže byl obviněný srozuměn s tím, že rypadlo nesplňuje všechny podmínky k jeho provozu, byl povinen na tyto závady upozornit, popřípadě se domáhat jejich odstranění. Jelikož si musel být vědom, že zařízení nesplňuje podmínky pro jeho provoz, byl oprávněn odmítnout vykonání práce s takovým strojem.
25. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
26. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož však nebylo využito.
27. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
28. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, bylo s odkazem na něj možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřovalo-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídaly pouze námitky, v nichž se tvrdilo, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazoval znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nebylo možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat důkazy provedené již dříve.
29. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, byly zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náležely tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patřily sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvořily případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnovala případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad bylo nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
30. K tomu je potřeba zmínit, že s účinností od 1. 1. 2022 je tento dovolací důvod (shodného obsahu) podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označen písm. h) téhož ustanovení, přičemž pod písm. g) byl zařazen dovolací důvod nový, jenž je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Je zřejmé, že vymezení tohoto důvodu v zásadě úzce navazuje na soudní praxí vymezená pochybení, popsaná v předchozím odstavci, která ovšem nyní nejsou součástí extenzivního výkladu některého z dovolacích důvodů [podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021], ale přímým obsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Dovolací námitky obviněného pak jsou v souladu s uplatněným dovolacím důvodem.
31. Obviněný ve svém dovolání uplatnil námitku tzv. opomenutého důkazu, doplňku znaleckého posudku VÚBP Praha, jako znaleckého ústavu v oboru bezpečnosti práce. Konkrétně namítal, že ačkoli se jedná o důkaz významný a v řízení proveden byl, soudy se jím ve svých rozhodnutích nevypořádaly přezkoumatelným způsobem, neboť se nezabývaly kvalifikovanou a propracovanou argumentací znalce ve vztahu k naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 2 tr. zákoníku a závěry hovořícími v jeho prospěch. Zároveň poukázal i na libovůli soudu při prováděném dokazování, která měla mít za následek zásah do práva obviněného na spravedlivý proces a zakládat nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Jde o námitku extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a obsahem důkazů. Nejvyšší soud však musí konstatovat, že tvrzený extrémní nesoulad neshledal.
32. Obviněný uvedl, že důkaz nebyl v odůvodnění meritorního rozhodnutí zohledněn, tedy že jej soudy neučinily předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoli byl řádně proveden (jedná se o druhou z uvedených variant dle ustálené judikatury týkající se tzv. opomenutých důkazů), a současně poukázal na libovůli soudů při prováděném dokazování. Avšak uvedené argumentaci není možné přisvědčit. Je namístě uvést, že nalézací soud převzal v podstatě celé znění doplňku znaleckého posudku do svého rozhodnutí (část IV. rozsudku nalézacího soudu – Doplněk znaleckého posudku Ing. Tilhona), nicméně i s ohledem na dílčí závěry svědčící ve prospěch obviněného dospěl ve světle provedeného dokazování k závěru o vině obviněného (viz odstavec 19. rozsudku nalézacího soudu). Tento argument ostatně obviněný uplatnil již v rámci svého odvolání, přičemž odvolací soud se stran skutkových zjištění ztotožnil se závěry soudu nalézacího. V rámci odstavce 18. odůvodnění svého usnesení pak uvedl skutečnosti vyplývající z předmětného doplňku svědčící ve prospěch obviněného (pracovní skupina včetně poškozeného vstoupila obviněnému do místa přímého výkonu práce, přičemž obsluha neměla téměř žádnou šanci vstup nepovolených osob zaregistrovat) i v jeho neprospěch (existence zásadní povinnosti řidiče doplnit výhled o systém zlepšující viditelnost). Nelze tedy učinit závěr, že by bylo možné dovodit extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními soudů. Skutková zjištění mají obsahovou vazbu na provedené důkazy a při logickém způsobu jejich hodnocení (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) vyplývá závěr učiněný soudem nalézacím, který byl následně potvrzen soudem odvolacím. Žádné z rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočilo z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Postupem soudů proto nemohlo být porušeno ani právo obviněného na spravedlivý proces.
33. Obviněný dále namítal, že neporušil specifikované důležité povinnosti a z toho důvodu nenaplnil objektivní stránku trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Chybí příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem a současně existovalo rozhodující přičinění poškozeného na vzniklém následku. Dovolací námitka je tak zaměřena na zpochybnění právních závěrů učiněných soudy. Podstata řešení věci souvisí s otázkou, zda obviněný svým jednáním porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona ve smyslu §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
34. Nejvyšší soud nejprve obecně uvádí, že přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Těžká újma na zdraví je pak definována ustanovením §122 tr. zákoníku. Za porušení důležité povinnosti není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. rozhodnutí publikované pod č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Všechny důležité povinnosti, které byly porušeny obviněným, jsou pak konkretizovány ve skutkové větě rozsudku.
35. Obviněný namítal, že neporušil povinnost obsluhy přesvědčit se, že se v nebezpečných prostorech nenachází žádný zaměstnanec podle §3 odst. 3 nařízení vlády č. 378/2001 Sb. , kterým se stanoví bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí, neboť v případě, že nelze daný požadavek splnit, je možné jej nahradit zvukovým nebo viditelným výstražným signálem, přičemž on používal zejména akustickou signalizaci. Nejvyšší soud k tomuto tvrzení musí konstatovat, že z provedeného dokazování sice vyplývá, že obviněný použil klakson při zahájení své činnosti s rypadlem, nicméně později tento výstražný prvek již nevyužil (viz odstavec 19. odůvodněné rozsudku nalézacího soudu). Tato skutečnost je pak zřejmá zejména z výpovědi obviněného F. K., poškozeného M. P. a svědka J. P. Pokud předmětné ustanovení hovoří o tom, že bezpečnostní systém musí vydávat zvukový nebo i viditelný výstražný signál před spuštěním, popřípadě zastavením zařízení, aby zaměstnanci zdržující se v nebezpečném prostoru měli vždy dostatek času nebezpečný prostor opustit, je potřeba na takové „spuštění“ zařízení (při současné nemožnosti jiného přesvědčení se o tom, že se v nebezpečném prostoru nenachází žádný zaměstnanec) pohlížet i ve smyslu zahájení couvání do nebezpečného prostoru. Nejvyšší soud má současně za to, že obviněný měl objektivní možnost se přesvědčit, že se v nebezpečných prostorech nenacházel nikdo jiný, a to minimálně za použití jiné osoby.
36. Dovolatel dále rozporoval porušení důležité povinnosti stanovené v příloze č. 2 části I. bodu 3 nařízení vlády 591/2006 Sb. , o bližších minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích, a to uvedení stroje do chodu po výstražném signálu až tehdy, když všechny ohrožené fyzické osoby opustily ohrožený prostor. V této souvislosti vytkl soudům, že se nevypořádaly s otázkou rozlohy nebezpečného prostoru ve smyslu §2 písm. b) nařízení (zřejmě nařízení č. 378/2001 Sb., kterým se stanoví bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí). Nebezpečným prostorem je podle §2 písm. b) předmětného nařízení prostor uvnitř nebo vně zařízení, ve kterém je zaměstnanec vystaven riziku ohrožení zdraví. Nicméně odvolací soud výslovně označil za nebezpečný prostor v daném případě prostor za strojem v době couvání (viz odstavec 19. odůvodnění jeho usnesení), a to s ohledem na rozměry kolového rypadla a omezený výhled z místa obsluhy do prostoru za strojem. Nadto Nejvyšší soud konstatuje, že vzhledem ke konkrétním podmínkám na staveništi se dá bezpochyby široká formulace stanovená nařízením vlády vztáhnout na celou dráhu koleje č. 2, na které obviněný obsluhoval dvoucestné rypadlo. Současně uvádí, že pokud se jedná o povinnost stanovenou v příloze č. 2 části I. bodu 3 nařízení vlády č. 591/2006 Sb., prostor ohrožený činností stroje byl vymezen maximálním dosahem jeho pracovního zařazení zvětšeným o 2 m, jak vyplývá i ze skutkové věty rozsudku nalézacího soudu. Za maximální dosah pracovního zařazení lze taktéž považovat celou dráhu koleje č. 2, a tudíž i v tomto případě se jistě jedná o ohrožený prostor.
37. Obviněný také namítal neporušení ustanovení §106 odst. 4 písm. d) zákoníku práce , tedy nedodržení stanovených pracovních postupů, neboť soudy přesně neuvedly, které konkrétní pracovní postupy nebyly dodrženy. Nicméně existence pracovních postupů byla soudy obou stupňů uspokojivě vyložena. Soudy poukázaly na skutečnost, že obviněný se nedostatečným způsobem zabýval tím, zda se v dosahu pracovní činnosti rypadla nevyskytují nějaké osoby, neubezpečil se, jaký je aktuální stav rypadla s ohledem na skutečnost, že práce byly vykonávány na nepřehledném místě a neprováděl kontroly během používání stroje s cílem zjištěné nedostatky odstranit. Mimoto, ze samotného obsahu pracovní smlouvy s obviněným (na č. l. 360 až 361) plyne skutečnost, že obsahem jeho pracovní náplně bylo provádět opravu zařízení a strojů, případně provádět nezbytnou údržbu pracovních strojů, zařízení a nástrojů. Porušení jednotlivých důležitých povinností, jak ostatně již poznamenal nalézací soud, na sebe logicky navazují a Nejvyšší soud se tedy k nim postupně vyjadřuje i dále.
38. Dovolatel také odmítl porušení ustanovení §106 odst. 4 písm. f) zákoníku práce , povinnost oznámit nedostatky a závady na pracovišti, které ohrožují nebo by bezprostředně a závažným způsobem mohly ohrozit bezpečnost nebo zdraví zaměstnanců při práci, zejména závady technických zařízení. Soudy podle něj nespecifikovaly nedostatky či závady, na které měl obviněný upozornit. Avšak jak soud nalézací (v odstavci 19. jeho rozsudku), tak soud odvolací (v odstavci 18. svého usnesení) konkretizovaly technické závady rypadla, na které měl obviněný upozornit. Byly jimi především zcela nefunkční pravé zpětné zrcátko, poškození levého zpětného zrcátka při současné nepřítomnosti couvací kamery za obeznámení obviněného s tím, že je nezbytné v daném případě couvat. Tyto nedostatky pak zapříčinily omezenou viditelnost z předmětného rypadla, jehož zorné pole bylo bez jakýchkoliv pochybností zcela výrazným způsobem omezeno (neměl výhled dozadu, na střed, ani na pravou stranu). Uvedenou skutečnost pak jasně deklarují výsledky vyšetřovacího pokusu a obsluha rypadla si jí musela být vědoma.
39. K tvrzenému porušení ustanovení §106 odst. 3 zákoníku práce , povinnosti podílet se na vytváření bezpečného a zdraví neohrožujícího pracovního prostředí a povinnosti dbát o bezpečnost a zdraví fyzických osob, kterých se bezprostředně dotýká jeho jednání, případně opomenutí při práci, obviněný uvedl, že skutečnost, že se podrobil povinnostem vyplývajícím z uvedeného ustanovení, je doložena zejména jeho účastí na školeních a instruktážích v oblasti BOZP. Dovolatel zjednodušeně tvrdil, že z tohoto důvodu nelze shledat, že se nepodílel na vytváření bezpečného a zdraví neohrožujícího pracovního prostředí. Soudy obou stupňů komplexním způsobem argumentovaly, z jakých konkrétních důvodů v dané situaci nedbal o bezpečnost a zdraví fyzických osob, jichž se bezprostředně dotýkalo jeho jednání. Uvedly, že nedbal na dostatečný výhled, nezkontroloval si v dosahu působnosti vozidla pohyb dalších osob ani si nesjednal součinnost signalisty, který by ho upozornil na potencionální rizika vyvstávající v okolí rypadla, zanedbal tak prevenci a nevyhodnotil dostatečným způsobem všechny možné důsledky. K těmto závěrům pak nemá Nejvyšší soud žádné připomínky.
40. A konečně měl obviněný za to, že nebylo naplněno ani porušení ustanovení §106 odst. 2 zákoníku práce a neměl povinnost odmítnout výkon práce, o níž měl mít jako osoba se zvláštní odbornou způsobilostí důvodně za to, že bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje jeho život nebo zdraví, popř. život nebo zdraví jiných fyzických osob. V této souvislosti konstatoval, že s přihlédnutím k povaze činnosti, kterou vykonával, a k odborné způsobilosti dalších osob pohybujících se po staveništi včetně jejich proškolení v oblasti BOZP, nemohl důvodně předpokládat, že uložená práce může bezprostředně a závažným způsobem ohrozit zájmy chráněné tímto ustanovením zákoníku práce, naopak se mohl důvodně domnívat, že pracovní prostor bude prázdný. Opět je potřeba poznamenat, že i toto porušení bylo soudy dostatečně vysvětleno, neboť shledal-li obviněný, že stav vozidla neodpovídá bezpečným podmínkám provozu vzhledem k souběhu prací na staveništi a vady nebylo možné odstranit na místě, měl takovou práci odmítnout, a to bez ohledu na odbornou způsobilost osob pohybujících se na staveništi.
41. Jestliže pak trestní zákoník vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán porušením důležité povinnosti, pak tím vyjadřuje požadavek, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo zásadní příčinou vzniku následku. V opačném případě nelze dovodit naplnění zmíněného zákonného znaku, a to s ohledem na jeho povahu, u něhož je třeba vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (viz zhodnocení publikované pod č. 36/1984 Sb. rozh. tr.). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, je třeba hodnotit každou příčinu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek. Jednání obviněného, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (viz rozhodnutí publikované pod č. 72/1971 Sb. rozh. tr.).
42. V daných souvislostech je zapotřebí připomenout obecná východiska výkladu příčinného vztahu mezi jednáním a následkem (potažmo účinkem), který představuje obligatorní znak objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Pachatel může být trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek. Není-li zde příčinný vztah, nelze obviněnému přičítat k tíži následek, což pak vede k tomu, že odpadá i jeho trestní odpovědnost. Široké chápání kauzality není možné použít bez dalšího při řešení vztahu jednání a jeho následku (účinku), proto jsou nezbytné určité korektivy, jejichž pomocí lze přiblížit výchozí obecné teze o kauzalitě trestnímu právu jako ultima ratio. Česká trestněprávní teorie vychází tradičně z pojetí teorie podmínky ( condicio sine qua non ), která udává, že jednání je příčinou následku, jestliže by následek bez něho nenastal vůbec anebo by bez něho nenastal takovým způsobem, jakým konkrétně nastal. Nicméně trestní právo je nuceno mezi příčinami diferencovat a původně poměrně široký dosah teorie podmínky musel být podroben korektivům opírajícím se o některé funkce a základní zásady trestního práva, mezi které řadíme zásadu umělé izolace jevů a zásadu gradace příčinné souvislosti. Zatímco zásada umělé izolace jevů redukuje zjištěné příčiny a následky na trestněprávní relevantní, zásada gradace příčinné souvislosti bere v úvahu skutečnost, že různé příčiny a podmínky mají různý vliv na způsobení následku, zohledňuje a hodnotí tedy, co vedle jednání pachatele přispělo právně významně ke vzniku následku. Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Míra způsobení následku přitom může klesnout až na tak nepatrný stupeň, že příčinná souvislost je prakticky bez významu, a tedy o trestný čin nejde (viz Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 261 až 266. Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. 3. vydání. Praha: Leges, 2013, s. 187 až 191).
43. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (viz rozhodnutí publikované pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele (nebo jednoho z pachatelů). Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě nich vedlo k následku další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek, působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě, nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (viz rozhodnutí publikované pod č. 47/1970-II. Sb. rozh. tr.).
44. Nejvyšší soud má za to, že mezi porušením uvedených důležitých povinností stanovených právními předpisy a účinkem v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného M. P. tato příčinná souvislost existovala. V nyní posuzované věci bylo učiněno a do skutkové věty zahrnuto skutkové zjištění, že obviněný P. S. při jízdě vzad dvoucestným kolovým rypadlem po koleji č. 2 najel na poškozeného M. P., který v uvedenou dobu prováděl pracovní činnost v bezprostřední blízkosti koleje č. 2, čímž mu způsobil těžkou újmu na zdraví. Porušil tak důležité povinnosti stanovené ustanoveními zákonů a nařízeními vlády blíže specifikované ve skutkové větě rozsudku, jelikož obsluhoval uvedené vozidlo v nedostatečném technickém stavu, nedostatečně si zkontroloval volný prostor pro výkon uvažované činnosti, nezajistil si součinnost se stavbyvedoucím informováním o délce úseku trati pro výkon práce a nezajistil si při couvání a nedostatečném výhledu z kabiny součinnost se signalistou a tím nevytvořil bezpečné pracovní prostředí a ohrozil jiné pracovníky. Současně byl shledán vinným i obviněný stavbyvedoucí F. K. pro jím specifikované porušení důležitých povinností. Nalézací soud tak uzavřel, že oba obvinění porušili stanovené důležité povinnosti vyplývající z jejich zaměstnání. Proto v případě obou obviněných ve vztahu k těžké újmě na zdraví poškozeného M. P. nalézací soud dospěl k závěru o právní kvalifikaci podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Odvolací soud konstatoval, že skutková zjištění jsou zcela správná a odpovídají provedenému dokazování. Uvedl, že je s ohledem na provedené dokazování nepochybné, že existuje příčinná souvislost mezi porušením jejich povinností a následkem trestného činu. Jednání pachatele pak nepřestává být příčinou následku jen proto, že k jednání pachatele přibude další jednání, respektive obviněného nelze vyvinit ze způsobeného následku, pokud na vzniku tohoto následku lze dovodit příčinný význam v podobě jednání i jiné osoby než obviněného. Obviněný se jako obsluha předmětného dvoucestného kolového rypadla při jízdě po koleji s kabinou otočenou proti směru jízdy v nedostatečné míře přesvědčil o tom, že se v nebezpečném prostoru tohoto stroje, tedy v daném případě v prostoru za strojem, nenachází žádný zaměstnanec, v důsledku čehož došlo k najetí rypadla na poškozeného M. P., což mělo za následek jeho zranění. Obdobně se vyjádřil k příčinné souvislosti ohledně jednání obviněného F. K., který souběh prováděných prací na pracovišti připustil. Nejvyšší soud se pak s takovým právním názorem soudů obou stupňů ztotožňuje. Poněvadž se jedná o spolupůsobící příčinu, je potřeba dále zkoumat, zda byla dostatečně významná z hlediska zásady gradace příčinné souvislosti, která teorii podmínky koriguje, přičemž i zde jednoznačně dochází k závěru, že porušení důležitých povinností obviněného bylo dostatečně významné pro vznik následku.
45. Zároveň je potřeba stejnou optikou zkoumat, zda nedošlo k spoluzavinění osoby, k jejíž ochraně je předmětné ustanovení určeno, tedy poškozeného M. P., neboť platí, že je-li rozhodující příčinou způsobeného následku významné spoluzavinění poškozeného, nelze zpravidla dovodit, že pachatel spáchal trestný čin z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem (přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, publikované pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr.). Obviněný ve svém dovolání uvedl, že mu poškozený vstoupil náhle a nečekaně do dráhy, po které se dlouhodobě pohyboval, a rozhodujícím způsobem se tak přičinil ke vzniku následku. Nejprve je na místě podotknout, že ačkoli obviněný tvrdil, že mu pracovní skupina, jejíž byl poškozený součástí, vstoupila do dráhy koleje č. 2 náhle a bezprostředně, z výpovědí obviněného F. K., poškozeného M. P. a svědka J. P. plyne, že na koleji č. 2 se nacházeli delší dobu (několik minut), přičemž zde prováděli určité úkony v souvislosti s měřením koleje. Nadto poškozený v době kolize stál a byl otočen k rypadlu zády, což podporuje fakt, že se nejednalo o nepředvídatelné a zkratkovité jednání poškozeného, který by neočekávaně do dráhy rypadla vstoupil. U poškozeného lze také shledat nedodržení povinností, neboť také on má podobně jako obvinění povinnost podílet se na vytváření bezpečného a zdraví neohrožujícího pracovního prostředí (doplněk ke znaleckému posudku na č. l. 1118). V této souvislosti ale nelze odhlédnout od skutečnosti, že poškozený byl součástí pracovní skupiny, která vstoupila na kolej č. 2 za účelem měření pod vedením stavbyvedoucího F. K. a na jeho přímý pokyn, který již byl za toto své počínání pravomocně odsouzen. Jednání poškozeného pak nedosahuje intenzity významného spoluzavinění a nezbavuje obviněného odpovědnosti za porušení jemu stanovených důležitých povinností. Proto nelze uvažovat o nenaplnění objektivní stránky z důvodu spolupůsobení jednání poškozeného.
46. Dovolatel také uvedl, že soudy nesprávně zhodnotily zjištěný skutkový stav, když dospěly k závěru, že jednal jakožto zaměstnanec a zároveň měl plnit i povinnosti zaměstnavatele případně zhotovitele, ačkoli takový závěr neměl jakoukoli oporu v provedených důkazech, a proto nemohl porušit povinnosti zaměstnavatele, které jsou mu kladeny za vinu. V tomto směru je na místě oprávněnosti této námitky přisvědčit. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství správně poukázal na skutečnost, že obviněný, kromě toho, že měl uzavřenou pracovní smlouvu s obchodní společností G. P., (na č. l. 360 až 361), byl zároveň jedním s jednatelů této společnosti (spolu s L. Č.), a to v období od 14. 2. 2014 do 31. 3. 2017, tedy dne 17. 9. 2015 v době spáchání trestného činu byl v pozici statutárního orgánu této společnosti, tudíž mohl nést také odpovědnost za porušení povinností uložených toliko zaměstnavateli (zhotoviteli). Nicméně je nutné zdůraznit, že ve skutkové větě rozsudku je obviněnému vytýkáno porušení zde uvedených povinností toliko jako zaměstnanci nikoliv jako statutárnímu orgánu společnosti G. P. a tudíž mu porušení povinnosti, kterou jsou uloženy zaměstnavateli (zhotoviteli), k tíži klást nelze. Jak soud nalézací, tak soud odvolací zcela pominuly (vůbec netvrdily), že některé z porušených povinností (jejichž vymezení je nestandardně široké) jsou uloženy jen zaměstnavateli případně zhotoviteli, tyto pak nemohly klást k tíži obviněnému jako zaměstnanci výše uvedené společnosti. K tomu, zda měl tuto odpovědnost jako statutární orgán společnosti, však soudy neprovedly žádné důkazy, obviněnému to nebylo vytknuto a proto se ani neměl možnost takovému tvrzení bránit. Soudy tedy tuto skutečnost buď vůbec nezjistily, nebo zcela pominuly a to přesto, že minimálně odvolací soud byl na tuto skutečnost upozorněn obviněným v rámci odvolání. Konkrétně jde o povinnost zajistit spolupráci s jinými osobami [§3 odst. 2 písm. m) zákona č. 309/2006 Sb., zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci], povinnost doplnit pojízdné zařízení, které může ohrožovat zaměstnance v jeho blízkosti, o systém ke zlepšení viditelnosti, není-li zorné pole dostatečné [příloha č. 3 bod 6 písm. d), nařízení vlády č. 378/2001 Sb., kterým se stanoví bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí], povinnost přesvědčit se, že stroje a dopravní prostředky nesmí ohrozit bezpečnost a zdraví fyzických osob zdržujících se na staveništi, popřípadě jeho bezprostřední blízkosti (příloha 1 část I bod 8 nařízení vlády č. 591/2006 Sb., o bližších minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích), povinnost provádět kontroly během používání strojů, technických zařízení, s cílem odstranit nedostatky, které by mohly nepříznivě ovlivnit bezpečnost a ochranu zdraví [§3 odst. 2 písm. f) zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci] a povinnost zajistit, aby používaná technická zařízení byla z hlediska BOZP vhodná pro práci, při které budou používány (§4 odst. 1 zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci). Tyto povinnosti se z části překrývají s povinnostmi, které obviněný porušil jako zaměstnanec.
47. Přestože je nutné soudům obou stupňů vytknout nepřesnost ve výčtu povinností, které měly být obviněným porušeny, pak to nic na trestní odpovědnosti obviněného nemění. Tato skutečnost nemá vliv na otázku viny obviněného, ani právní kvalifikaci či další výroky rozsudku nalézacího soudu. Ve výčtu porušených povinností je totiž řada důležitých povinností, které porušil jako zaměstnanec společnosti G. P. (viz výše) a z části se tyto povinnosti překrývají. Podstatou jeho jednání je, že obsluhoval dvoucestné rypadlo v nedostatečném technickém stavu, nedostatečně si zkontroloval volný prostor pro výkon uvažované činnosti, nezajistil si součinnost se stavbyvedoucím informováním o délce úseku trati pro výkon práce a nezajistil si při couvání a nedostatečném výhledu z kabiny součinnost se signalistou a tím nevytvořil bezpečné pracovní prostředí a ohrozil jiné pracovníky. Tato podstata se omezením výčtu porušených povinností obviněného nijak nemění. Bylo by možné doplnit dokazování ve vztahu k odpovědnosti obviněného za porušení důležitých povinností zaměstnavatele (zhotovitele) s ohledem na jeho působení ve statutárním orgánu společnosti G. P., tento postup by však nevedl ke změně podstaty jednání obviněného, ani ke změně právní kvalifikace či dalších výroků rozsudku, a proto jej Nejvyšší soud vyhodnotil jako nadbytečný.
48. V podrobnostech odkazuje Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a napadeného usnesení. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
49. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 označen jako písm. m)] obsahoval dvě základní alternativy: dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. [od 1. 1. 2022 písm. a) až l)].
50. Obviněný jej uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy v návaznosti na existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 v předchozím řízení. Jestliže však bylo dovolání ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledáno zjevně neopodstatněným, plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021.
51. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného odpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 a je podřaditelná i pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Nejvyšší soud ji nicméně shledal zjevně neopodstatněnou. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
52. Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 13. 5. 2021, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až dne 20. 1. 2022 a v dovolacím řízení tak nedošlo k žádným průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 2. 2022
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.