ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.788.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 788/2022-819
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 6. 9. 2022 o dovolání obviněného A. M. , nar. XY v XY, bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov, podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 4 To 22/2022, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 8/2021 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. M. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 2. 2022, č. j. 34 T 8/2021-689, byl obviněný A. M. uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku, pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl podle §185 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody na sedm roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo vysloveno zabrání věci postihující věci specifikované ve výroku, resp. podle §101 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku bylo uloženo pozměnění těchto věcí.
2. O odvolání, které podal obviněný proti všem výrokům, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2022, č. j. 4 To 22/2022-730. Podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušen ve výroku o vině zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku, ve výroku o trestu a ve výroku o ochranném opatření a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, odsouzen podle §145 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na šest roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle §101 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku byla uložena povinnost pozměnit věci specifikované ve výroku ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozsudku s tím, že jinak soud podle §101 odst. 5 tr. zákoníku rozhodne o zabrání věci.
3. Obviněný podal dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Tento rozsudek napadl proto, že jím zůstal nedotčen výrok o vině pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž ho spojil s námitkami proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem právního posouzení skutku podle §145 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a podle kterých jeho jednání směřovalo proti dvěma osobám. Vytkl, že v uvažovaném ohledu jsou skutková zjištění soudů v rozporu se zásadou in dubio pro reo a v extrémním rozporu s důkazy a že provedené důkazy umožňují pouze takový závěr, že jeho jednání směřovalo proti jedné osobě. Dále obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který specifikoval tak, že v napadeném rozsudku chybí výrok o tom, jak bylo rozhodnuto o jeho odvolání, pokud bylo podáno proti výroku o vině pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, aby zrušil také rozsudek Krajského soudu v Plzni ve výroku o vině pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a ve výroku o trestu a aby přikázal Krajskému soudu v Plzni věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby ho sám uznal vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §145 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu mírnější trest.
4. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání (které bylo předloženo obhájci k případné replice) uvedl, že porušení zásady in dubio pro reo není samo o sobě dovolacím důvodem a že v dané věci namítané porušení této zásady nenabylo závažnosti porušení ústavního práva obviněného na spravedlivý proces, takže ani z tohoto hlediska nemá povahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., státní zástupce konstatoval, že v napadeném rozsudku žádný výrok nechybí a že výroková část napadeného rozsudku je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a vyhovuje i požadavkům vyplývajícím z judikatury Ústavního soudu. V tomto ohledu označil dovolání za zjevně neopodstatněné. Státní zástupce navrhl, aby dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
5. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle §265e odst. 1 tr. ř., s obsahovými náležitostmi podle §265f odst. 1 tr. ř., avšak je zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022) lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
7. Jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 odst. 1 tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Plzni, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také Vrchní soud v Praze, spočíval v podstatě v tom, že obviněný v době od 21. 8. 2017 do konce února 2018 vykonal opakovaně v přesně nezjištěném počtu případů nechráněné vaginální a orální pohlavní styky s poškozenou V. I. (bod 3 výroku o vině) a s poškozenou G. L. (bod 4 výroku o vině), přestože věděl, že je nakažen virem imunodeficitu HIV a byl poučen o pravidlech bezpečného sexu a způsobu chování pro zamezení šíření nemoci způsobené tímto virem včetně nutnosti používat při souloži kondom, přičemž virová nálož v období od srpna do října 2017 byla u něho tak vysoká, že významným způsobem hrozil přenos nemoci, a svým jednáním vystavil obě poškozené riziku nákazy virem HIV, tj. nakažlivé lidské nemoci uvedené v příloze č. 1 nařízení vlády č. 453/2009 Sb., která je nevyléčitelná, a tedy riziku delší dobu trvající vážné poruchy zdraví, avšak k nákaze poškozených nedošlo.
8. Obviněný v dovolání namítl nesprávnost zjištění, že s poškozenou G. L. měl pohlavní styk v době od srpna do října 2017, kdy u něho byla vysoká virová nálož, ze které hrozil přenos nákazy. Nesprávnost uvedeného zjištění obviněný vyvozoval z toho, že na nahrávkách jeho pohlavních styků s poškozenými, které si pořizoval mobilním telefonem, není zachycen žádný případ pohlavního styku s poškozenou G. L. v době od srpna do října 2017, a to na rozdíl od pohlavních styků s poškozenou V. I.
9. Zjištění, že obviněný měl v rozhodnou dobu pohlavní styk také s poškozenou G. L., je zjištěním, které je určující pro naplnění znaků trestného činu těžkého ublížení na zdraví kvalifikovaného podle §145 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, resp. jeho pokusu. Podle tohoto ustanovení se trestný čin posoudí, spáchá-li pachatel čin na dvou nebo více osobách.
10. Uvedené zjištění nejenže není v rozporu se zásadou in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného), ale především není v žádném zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Namítané nahrávky nejsou jediným důkazem prokazujícím pohlavní styky obviněného s poškozenou G. L. Zároveň z ničeho nevyplývá, že by si obviněný nahrával všechny pohlavní styky s poškozenou, takže tu je také okruh případů, kdy si obviněný pohlavní styky s poškozenou nenahrával. Podstatným důkazem tu je svědecká výpověď poškozené G. L., která se sice obecně vyznačuje určitou neorientovaností poškozené v časových souvislostech, avšak přesto z ní lze jednoznačně a přesvědčivě dovodit, že obviněný s ní měl pohlavní styky i v rozhodnou dobu. V tomto směru se svědecká výpověď poškozené odvíjela od okolnosti, že v prosinci 2016 se jí narodila dcera. Přitom z výpovědi poškozené je zřejmé, že pravidelné pohlavní styky s obviněným udržovala již delší dobu před porodem a že v nich pokračovala jeden a půl roku po porodu. Z toho je patrno, že k ukončení pohlavních styků mezi nimi došlo v polovině roku 2018. Poškozená popsala frekvenci pohlavních styků s obviněným tak, že je měli jednou za 14 dnů. Současně poškozená potvrdila, že obviněný používal kondom pouze na počátku jejich pohlavních styků, avšak dále již nikoli. Evidentně tedy není důvod k tomu, aby zjištění soudů, že obviněný měl nechráněné pohlavní styky s poškozenou G. L. také v době od srpna do října 2017, bylo považováno za zjištění, které je „ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů“ ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pro úplnost lze dodat, že uvedené zjištění není založeno na procesně nepoužitelných důkazech a že se nejedná ani o to, že by ve vztahu k uvedenému zjištění nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, což obviněný ani nenamítal.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
11. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022) lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
12. V napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího žádný výrok nechybí ani není neúplný. Konstrukce výrokové části napadeného rozsudku je v souladu se zákonem.
13. V posuzované věci Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že odvolání obviněného je důvodné, pokud směřovalo proti výroku o vině zločinem znásilnění a zločinem pohlavního zneužití, a že není důvodné, pokud směřovalo proti výroku o vině pokusem těžkého ublížení na zdraví a přečinem šíření nakažlivé lidské nemoci. Tento závěr Vrchní soud v Praze správně vyjádřil výrokem, jímž z podnětu částečně důvodného odvolání obviněného zrušil vadnou část rozsudku Krajského soudu v Plzni, přičemž nedůvodnost části odvolání obviněného byla vyjádřena tím, že výrok o vině pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví a přečinem šíření nakažlivé lidské nemoci zůstal v rozsudku Krajského soudu v Plzni nedotčen. Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč považuje odvolání obviněného za nedůvodné v části směřující proti výroku o vině pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví a přečinem šíření nakažlivé lidské nemoci. Za popsaného stavu nepřicházelo v úvahu, aby závěr, že uvedená část odvolání je nedůvodná, Vrchní soud v Praze vyjadřoval nějakým zvláštním výrokem, zejména ne výrokem o zamítnutí uvedené části odvolání podle §256 tr. ř. Podle tohoto ustanovení odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné. Při aplikaci tohoto ustanovení je významné, že odvolací soud může zamítnout odvolání výlučně jen jako celek, a nikoli pouze zčásti. Není proto vadou napadeného rozsudku, pokud v jeho výrokové části není výslovně vyjádřen závěr Vrchního soudu v Praze o částečné nedůvodnosti odvolání obviněného. Tento závěr je v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. Pl. ÚS – st. 56/22.
Závěrem k podanému dovolání
14. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o tom rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 9. 2022
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu