ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.800.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 800/2022-735
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 10. 2022 o dovolání obviněného G. B. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 13 To 36/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 2 T 6/2020, takto:
I.
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 13 To 36/2022, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. 2 T 6/2020.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Kladně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II.
Podle §265l odst. 4 tr. ř. se obviněný G. B. nebere do vazby.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 2. 11. 2021, č. j. 2 T 6/2020-532, byl obviněný G. B. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy.
2. Uvedeného zločinu se podle zjištění soudu prvního stupně obviněný dopustil v podstatě tím, že od 1. 7. 2004 do 24. 6. 2018 v rodinném domě v ulici XY v Kladně v místě společného bydliště, nejprve od roku 2004 až do roku 2013 převážně fyzicky a následně od roku 2013 do roku 2018 převážně psychicky, týral svoji manželku R. B., a to tak, že ji opakovaně urážel vulgárními výrazy, přičemž ji takto urážel nejméně dvakrát týdně, ponižoval ji a křičel na ni, zesměšňoval ji, vyčítal jí její neschopnost, např. pokud měla pozdě uvařeno, pokud se na něj špatně podívala, pokud nesouhlasila s výběrem nábytku nebo pokud si chtěla něco uvařit v kuchyni, kde byl zrovna on, přičemž ji po celou dobu omezoval v hospodaření s financemi, které sám spravoval na svém účtu, kam mu poškozená musela posílat svoji výplatu, příp. i dávky v nezaměstnanosti, uděloval jí příkazy ohledně toho, jaké finanční částky může vybrat a kolik si z dané částky může ponechat, a neměla tedy možnost, aby si zakoupila, co potřebovala, přičemž obviněný si ze společných finančních prostředků pořizoval, co chtěl, dále poškozenou psychickým nátlakem donutil k uzavření půjčky, přestože se bála, že nebude schopna půjčku splácet. V případě fyzických útoků se jednalo o strkání, facky, podkopávání nohou, zamykání poškozené v koupelně, v několika případech dal poškozené naprosto nečekaně facku, a to např. z důvodu, že byl nepořádek v kuchyni, nebo z důvodu, že špatně odpověděla, či do ní strčil, protože nesouhlasila s výběrem potřeb do domácnosti, v březnu 2008 při společné jízdě v osobním vozidle ji udeřil do její levé tváře, čímž jí způsobil hematom, a udeřil ji z toho důvodu, že jej požádala o snížení rychlosti vozidla, v neustanovené době když odešla do koupelny, za ní vběhl s nožem v ruce, stál na prahu a křičel na ni, dále v roce 2015 kopl do police tak, že se na ni police vysypaly, a tak hádky a výčitky ze strany obviněného neustávaly po celou dobu trvání manželství, přičemž vše vyvrcholilo dne 24. 6. 2018, kdy si obviněný uvědomil, že jeho manželka nestáhne svou žádost o rozvod, tak jak vždy učinila v minulosti, a proto jí vulgárně nadával, poškozená se ho pokusila ignorovat a odešla do jiné místnosti, kde se zamkla, neboť obviněný začal být agresivní, začal do dveří kopat, lomcovat s dveřmi, lomcovat za kliku a křičet, a proto poškozená zavolala ze strachu o svůj život policii, přičemž poškozená v přímém důsledku dlouhodobého psychického a fyzického týrání ze strany obviněného utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu, která po dobu delší než šest týdnů poškozenou omezovala na obvyklém způsobu života zvýšenou úzkostí, depresivním laděním, anticipační úzkostí, poruchami spánku, obavami o budoucnost, vyhýbavým chováním, sníženým sebevědomím, sociální izolací a zvýšenou hladinou emoční citlivosti.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním obviněný G. B. ve všech jeho výrocích a poškozená R. B. ve výroku o náhradě nemajetkové újmy. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 2. 2022, č. j. 13 To 36/2022-601, částečně zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o trestu a náhradě nemajetkové újmy, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let se zařazením do věznice s ostrahou, a podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy.
4. Lze doplnit, že Okresní soud v Kladně již dříve v této věci obviněného G. B. rozhodl rozsudkem ze dne 20. 8. 2020, č. j. 2 T 6/2020-411, kterým byl obviněný uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Praze jako soud odvolací zrušil usnesením ze dne 8. 12. 2020, č. j. 13 To 287/2020-442, podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně. Následně rozhodl soud prvního stupně shora uvedeným způsobem.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel jednak o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zřejmě ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a dále o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., opět zřejmě ve znění účinném do 31. 12. 2021, s tím, že v rozhodnutí odvolacího soudu zcela chybí výrok o zamítnutí odvolání obviněného v té části, ve které mu nebylo vyhověno. Ve vztahu ke druhému z uvedených dovolacích důvodů zmínil, že odvolání podal proti všem výrokům rozhodnutí soudu prvého stupně, přičemž v rozsudku odvolacího soudu zcela chybí výrok, jímž by byly vypořádány jeho námitky proti zbylým výrokům, odlišným od výroku o trestu.
6. Obviněný především namítal, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav a nesprávně jej právně posoudily. Zejména poukázal na postup nalézacího soudu po kasačním zásahu odvolacího soudu, který nerespektoval uložené pokyny. Odvolací soud následně popřel svým postupem sám sebe, neboť nejprve rozhodnutí zcela zrušil pro pochybnost o úplnosti dokazování a objektivnosti rozhodnutí, a následně po čistě formálním doplnění dokazování totožný rozsudek potvrdil s moderací uloženého trestu. S ohledem na dříve vytýkané zásadní vady bylo dokazování doplněno toliko o stručný doplněk znaleckého posudku, přičemž dovolatel v tomto nespatřoval tak zásadní změnu důkazní situace, aby mohlo dojít k vynesení odsuzujícího rozsudku. Takový postup označil za odporující zásadě předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Doplněk znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie ohledně poškozené nemůže být považován za řádné splnění pokynu odvolacího soudu, potvrzuje-li obecné závěry původního znaleckého posudku, aniž by řádně dokládal a rozebíral příčinnou souvislost mezi závadovým jednáním obviněného a psychickými obtížemi poškozené s přihlédnutím k povahovým vlastnostem poškozené, jejímu duševnímu stavu, rodinné anamnéze apod. Znalkyně se rovněž nezabývala dostatečně pečlivě věrohodností poškozené. Takový posudek dle názoru dovolatele nemůže coby usvědčující důkaz obstát.
7. Soudy podle obviněného při svém rozhodování vyšly primárně z výpovědí poškozené R. B., obviněného G. B. a svědka L. B. Obviněný podotkl, že svou vinu popřel, připustil však několik konfliktů mezi ním a poškozenou charakteru manželské roztržky nebo hádky a potíže s rodinným hospodařením, které však nesplňují podmínky pro trestní odpovědnost. K výpovědi svědka L. B. konstatoval, že byla dezinterpretována, s akcentem na skutečnost, že si události svědek již nepamatuje, neboť se odehrály v době před 15 a více lety, navíc se z domácnosti odstěhoval někdy v roce 2011. Jeho výpověď tak nemůže být vztahována k celému předmětnému období. Vybavoval si spíše hádky a nefunkčnost jejich finančního hospodaření, avšak nepamatoval si, že by při hádkách mezi jeho rodiči došlo k fyzickému konfliktu.
8. Dále se dovolatel vyjádřil k výpovědi poškozené R. B., která nebyla navzdory zadání soudu druhého stupně doplněna. Poukázal na skutečnost, že v rámci své výpovědi (jako jediný přímý důkaz) popisovala jednotlivé negativní epizody manželského života v průběhu prakticky 30 let, resp. 14 let. Závadné chování obviněného nebylo nijak časově ukotvené či zařazené, nebylo tedy zřejmé, zda se jednalo o soustavné závadné chování vyznačující se pravidelností a zvyšující se mírou agrese a intenzity. Poškozená navíc sama uznala, že konflikty vznikaly po vzájemných rozporech.
9. Obviněný připomněl, že u poškozené sice byla diagnostikována posttraumatická stresová porucha, nicméně původně psychologickou a psychiatrickou pomoc vyhledala z důvodu stresu a následných souvisejících problémů ze ztráty zaměstnání, v důsledku čehož se u ní prvotně rozvinula úzkostně depresivní porucha s panickými atakami. S odkazem na veřejné zdroje uvedl projevy osob trpících jak úzkostně depresivní poruchou, tak posttraumatickým stresovým syndromem, z čehož usuzoval, že zdravotní stav poškozené nemusí mít vůbec příčinnou souvislost s chováním obviněného. Výlučná příčinná souvislost nebyla prokázána, znalkyně neprovedla žádné hlubší klinické vyšetření poškozené a při stanovení diagnózy vyšla pouze z vyjádření samotné poškozené, aniž by přihlédla k dalším okolnostem a životním podmínkám poškozené. V doplňku znaleckého posudku pouze stvrdila závěry původního posudku. Ačkoli při výslechu uvedla, že se seznámila s lékařskými zprávami na poškozenou, tyto nijak nevyhodnocovala a nezahrnula do svých znaleckých závěrů. V dodatku navíc uvedla tvrzení, která nebyla podložena žádnými provedenými důkazy, mj. že sám manžel o sobě uvedl, že má konfliktní, agresivní a násilnou povahu, kterou zdědil po svých německých předcích, což obviněný nikdy neuvedl. Závěry znalkyně byly vystavěny toliko na domněnkách. Znalecký posudek se měl týkat jen osoby poškozené. Uvedla-li znalkyně, že sám manžel přiznal, že manželku v minulosti bil, např. ji udeřil lahví do hlavy, až musela být hospitalizována, takové tvrzení je značně zavádějící až lživé, neboť se jednalo o nehodu z roku 1998, přičemž tato událost by neměla být vůbec v řízení zmiňována s ohledem na skutečnost, že je mimo časový rámec obžaloby. Obviněný navíc zdůraznil, že je nelogické, aby soužití s poškozenou pokračovalo, bylo-li pro ni spouštěčem posttraumatické stresové poruchy. Jelikož o závěrech znaleckého posudku existovaly podle něho i nadále značné pochybnosti, dovolatel v řízení navrhoval důkaz revizním znaleckým posudkem na osobu poškozené, čemuž však nebylo vyhověno.
10. Obviněný rovněž vznesl námitky vůči věrohodnosti poškozené, kterou se podle jeho názoru soudy nedostatečně zabývaly. Stran osobnosti poškozené se nelze spokojit s obecným konstatováním znalkyně ohledně údajné obecné a specifické věrohodnosti. Je nutno vzít v potaz komplexní osobnost poškozené, která nejprve v řízení uváděla jednotlivé excesy, které nebyla schopna časově zařadit, a následně hovořila o konfliktech několikrát týdně (jejich pravidelnosti a setrvalosti) poté, co obhajoba upozorňovala na nedostatečnou četnost a intenzitu údajného závadného jednání obviněného vůči poškozené.
11. Obviněný se vyjádřil také k finančnímu týrání poškozené. Poškozená byla disponentem bankovního účtu manželů, od manžela mívala k dispozici platební kartu a mohla si zjednat přístup do internetového bankovnictví, uvedla však, že ji tyto věci spíše nezajímaly a sama dala souhlas k vyplácení mzdy na společný účet. U uzavírání úvěrů byla vždy přítomna a měla možnost před pracovníky banky tyto úvěry neuzavřít, peníze z těchto úvěrů pak plynuly do společné domácnosti. Následný pád do dluhové pasti v důsledku nekvalitního rodinného hospodaření s financemi není nic neobvyklého a nelze jej účelově propojovat s projednávanou věcí. Osobní bankrot přitom probíhal jak u poškozené, tak u dovolatele. Samotné pojetí ekonomického týrání označil i v obecné rovině za značně pochybné, neboť je zcela běžné, že role manželů nejsou při hospodaření se společnými prostředky totožné. Prostředky z účtu byly používány ve prospěch celé domácnosti, nikoli ve výlučný prospěch obviněného. Rovněž není pravdou, že by poškozená byla jedinou osobou, která v minulosti peníze do rodinného rozpočtu přinášela. Než se stal dovolatel plně invalidním, byl osobou s běžným příjmem a navíc rodině často vypomáhali i jeho rodiče.
12. Dále obviněný namítal, že poškozená nebyla nikdy ošetřena se zraněním způsobeným jinou osobou a nikdy u ní nebyla zjištěna žádná poranění, natožpak vážná, s trvalejšími následky. Posttraumatickou stresovou poruchu pak nelze automaticky považovat za vážnou poruchu zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku, neboť dle stávající judikatury musí představovat velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného, přičemž v projednávané věci není jasno, zda a jak byla poškozená omezena ve svém běžném způsobu života a v čem byla zásadně omezena (její životní potřeby a sociální poměry za uplynulé roky neseznaly žádných zásadních změn). Znalecký posudek pak musí obsahovat opis konkrétních projevů posttraumatické stresové poruchy u poškozené osoby, nestačí jen znalcovo konstatování, že v důsledku jednání obviněného tato porucha u poškozené nastala. Obecné konstatování znalkyně je tak nedostačující. Soud navíc konstatoval, že omezení v obvyklém způsobu života trvalo déle než 6 týdnů bez bližší specifikace počátku a konce trvání, přičemž takový závěr je neurčitý a nepřezkoumatelný.
13. Soud se pak vůbec nevypořádal se závěry znaleckého zkoumání osoby obviněného, ze kterého vyplynulo, že v důsledku duševní poruchy byla snížena jeho soudnost, navíc vlivem prostých afektů a poruch byly z poloviny vymizelé jeho ovládací schopnosti. Ze závěrů znalce lze dovodit, že obviněný trpí poruchou, v jejímž důsledku je přesvědčen o tom, že jeho vidění světa je správné a je afekty nucen k prosazování tohoto náhledu, jinak se dostává do nepříjemné duševní tenze. Neuvědomuje si, že dělá něco špatně, čímž v jeho případě zcela absentuje subjektivní stránka trestného činu, pro který je stíhán.
14. Jednání vyšší intenzity popsaná obviněnou byla podle dovolatele pouze jednotlivými izolovanými excesy s časovými rozestupy, které by bylo možné kvalifikovat maximálně jako přestupky. Jednalo-li by se hypoteticky o trestné činy, byly by promlčeny ve lhůtě 5 let podle §34 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Promlčení by ve svém důsledku znamenalo nepřípustnost trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. a důvod pro zastavení trestního stíhání. Chování dovolatele nelze podřadit pod pojem týrání, jelikož v projednávané věci chybí jak intenzita, tak soustavnost. Intenzita (pravidelnost) není ve výroku o vině nijak specifikována, což činí rozsudek neurčitým a nepřezkoumatelným, ačkoli jde o zjištění zásadní pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §199 tr. zákoníku.
15. Soud se podle názoru dovolatele nevypořádal se všemi aspekty pro posouzení druhu a výměry trestu, resp. se jimi zabýval čistě formálně. Po celou dobu trestního řízení vedl obviněný řádný život za situace, kdy s poškozenou i nadále sdílel jeden byt. Nepodmíněný trest odnětí svobody je pak nepřiměřeně přísný a představuje neodůvodněné vybočení z ustálené soudní rozhodovací praxe, ačkoliv pro takové vybočení zjevně nesvědčí žádné mimořádné okolnosti.
16. Dovolatel dodal, že v řízení došlo i k porušení jeho práva na řádnou obhajobu, jelikož v přípravném řízení bylo s poškozenou při pokračování v jejím výslechu na její žádost zacházeno jako se zvlášť zranitelnou obětí trestného činu a výslech, na který přišla z domova, kde se předtím rozloučila s obviněným a následně se vrátila do téhož bytu k obviněnému, probíhal bez přítomnosti obhájce ve zvláštní výslechové místnosti. Dovolatel měl za to, že jako se zvlášť zranitelnou obětí trestných činů je třeba zacházet s oběťmi, kterým byla způsobena zcela zásadní a závažná (převážně fyzická) újma, které se důvodně obávají o své zdraví či život. Konstatování, že chování obviněného mělo v poškozené vzbudit důvodné obavy o její život, není přijatelné.
17. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a sám aby podle §265m tr. ř. rozhodl rozsudkem tak, že se obviněný zprošťuje v plném rozsahu obžaloby, nebo aby přikázal odvolacímu soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
18. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření zdůraznil, že dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se celým trestním řízením, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku a správně vypořádaly. Dále poukázal na formální nepřesnost dovolání spočívající v nereflektování novely trestního řádu zákonem č. 220/2021 Sb. při vymezení dovolacích důvodů. Pod aktuální znění §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naprostou většinu uplatněných dovolacích námitek nebylo možno podřadit, neboť obviněný svou argumentaci z valné části budoval jen na nesouhlasu se skutkovými závěry soudů a se způsobem, jakým hodnotily důkazy, potažmo na výhradách proti rozsahu dokazování. Nicméně námitky stran skutkových zjištění soudů by bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak tyto shledal státní zástupce zjevně neopodstatněnými. Bylo provedeno komplexní a bezvadné dokazování, návrhy na doplnění dokazování nebyly pominuty, nýbrž jejich neprovedení bylo řádně odůvodněno, přičemž i státní zástupce je považuje za naprosto nadbytečné a neshledal vadu tzv. opomenutých důkazů. Současně v projednávané věci neshledal ani zjevný rozpor zásadních skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků stíhaného trestného činu a provedených důkazů, neboť okresní soud zformoval takový průběh skutkového děje, který s provedenými důkazy koresponduje. Soudy si byly vědomy jisté obtížnosti důkazní situace a přesvědčivě proto rozvedly důvody, pro které shledaly pravdivým popis událostí prezentovaný poškozenou. K výhradám dovolatele stran věrohodnosti poškozené státní zástupce konstatoval, že soudy se jí pečlivě zabývaly, akcentovaly, že výpověď poškozené byla podrobná, logická a konzistentní. Přihlédly i k chování poškozené před soudem, jejím nonverbálním projevům a emočnímu doprovodu.
19. Ani s výhradami obviněného, že soud prvního stupně nesplnil vše, co mu bylo v rámci prvního kasačního rozhodnutí uloženo odvolacím soudem, státní zástupce nesouhlasil. Připomněl, že nalézací soud vyžádal doplněk znaleckého posudku a vysvětlil důvody, proč neprovedl nový výslech poškozené (v tomto směru navíc závazný pokyn nebyl dán). Označil-li dovolatel zmíněný doplněk za nedostatečný a nesprávný, pominul jednoznačný závěr znalkyně (shodný s původním zkoumáním), že poškozená trpí posttraumatickou stresovou poruchou s nasedající poruchou osobností, přičemž jedinou příčinou bylo komplikované soužití s obviněným a jeho závadové chování vůči ní.
20. Státní zástupce nedal za pravdu obviněnému ani pokud vytýkal soudům dezinterpretaci výpovědi svědka L. B. Ačkoli byl svědek přítomen pouze ojedinělým fyzickým a slovním atakům obviněného vůči poškozené, takové zjištění samo o sobě nevylučuje, že poškozená nebyla podobnému jednání vystavena dlouhodobě. Svědecká výpověď byla zasazena do kontextu ostatních důkazů, neboť svědkem popsaný vzorec chování zcela korespondoval s tím, jak se k němu vyjádřila samotná poškozená.
21. S poškozenou bylo podle názoru státního zástupce po právu zacházeno jako se zvlášť zranitelnou obětí, neboť to odpovídalo jejímu statusu tak, jak ho vymezuje zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů. Nelze ponechat bez povšimnutí její obavy z obviněného, neboť po jejím prvním výslechu za účasti obhájce obviněného ji obviněný nevybíravě konfrontoval, v rámci dalšího výslechu tak byla vyslýchána ve zvláštní výslechové místnosti, nicméně obhájce měl zajištěnu možnost klást jí otázky.
22. Státní zástupce měl také za to, že zpochybnil-li obviněný naplnění objektivní a subjektivní stránky přisouzeného zločinu, učinil tak na základě vlastních představ o průběhu skutkového děje, neboť v rozporu se skutkovými závěry soudů popsal jen několik časově izolovaných a málo intenzivních excesů, v nichž nelze spatřovat trestněprávní jednání, případně by se jednalo o skutky promlčené. Z pohledu vymezení pojmu týrání ve smyslu trestního zákoníku uvedl, že nelze přisvědčit snahám obviněného o zbavení se trestní odpovědnosti, neboť jeho jednání bylo soustavné nejméně od 1. 7. 2004 do 24. 6. 2018. Nejprve vyvolal závadový stav a ten posléze udržoval. Tento závadový stav spočíval v četných, intenzivních a mnoho let trvajících útocích, které rozhodně znak týrání naplnily. K námitce obviněného, že nedošlo ke zranění poškozené, konstatoval, že z hlediska uvedené skutkové podstaty není nutné, aby u týrané osoby vznikly jakékoli následky na zdraví. Poškozená sice neutrpěla fyzická zranění, ale byla u ní diagnostikována závažná újma charakteru psychického. Ač by dílčí akty jednání obviněného nemusely být samy o sobě nikterak závažné, na jeho jednání je třeba nahlížet jako na celek. Ojedinělé fyzické útoky v průběhu trvalého psychického násilí mají význam v tom, že zvyšují intenzitu působení na psychiku týrané osoby a tím přispívají k tomu, že tato osoba žije v podstatě v nepřetržitém psychickém stresu a vnímá jednání pachatele jako těžké příkoří. Z důvodu soustavného jednání pachatele nelze hovořit o tom, že by jednotlivé dílčí akty daného trvajícího trestného činu mohly být promlčeny.
23. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce dovolatele, že se nedopouštěl na poškozené ekonomického násilí. Jeho projevem bylo omezování přístupu k finančním prostředkům (poškozené znemožňoval i nákup věcí denní potřeby dle vlastního uvážení), měl výlučnou moc nad společným účtem, a to i v situaci, kdy peníze do rodiny přinášela pouze poškozená. Navíc v době nedostatku peněz poškozenou v několika případech donutil k uzavření půjčky i přes její obavy, že ji nebude schopna splácet. Poškozená pak jednoznačně potvrdila, že takové jednání pro ni bylo velmi ponižující.
24. S ohledem na shora uvedené státní zástupce uzavřel, že popsaným jednáním obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty uvedeného zločinu, kterého se ho dopustil přinejmenším v úmyslu eventuálním podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Soudy rovněž nepochybily, pokud kvalifikovaly způsobený následek jako těžkou újmu na zdraví v intencích §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Z odůvodnění rozhodnutí osobou soudů je zřejmé, jakým konkrétním způsobem, v jaké intenzitě a po jakou dobu byla (a stále je) poškozená omezena v obvyklém způsobu života. S námitkami obviněného, že se soudy nevypořádaly se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaného na jeho osobu, se státní zástupce rovněž neztotožnil. Soudy správně dospěly k závěru, že obviněný byl příčetný, přičemž morální a právní závadnosti svého jednání si byl velmi dobře vědom. Ovládací schopnosti byly v důsledku struktury jeho osobnosti sníženy jen částečně, a to vlivem prostých afektů u smíšené poruchy osobnosti.
25. K námitce obviněného, který tvrdil neúplnost rozsudku odvolacího soudu, neboť v něm absentoval zamítavý výrok o té části odvolání, jíž vyhověno nebylo, vyjádřil tak, že sice pod vytýkaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ji podřadit lze, je však zjevně neopodstatněná. Připomněl, že chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části. O chybějící výrok se však nejedná, pokud odvolací soud vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně a ve zbytku opravný prostředek nezamítne, neboť uvedený přístup vyplývá z §258 odst. 2 tr. ř. Pouze v případě, že se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nijak věcně nevypořádá s odvolacími námitkami ve vztahu k některému výroku napadenému odvoláním, jde o vadu, jejíž intenzita narušuje právo obviněného na spravedlivý proces a materiálně by mohla naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na jehož podkladě je pak nutné přikročit ke kasaci napadeného rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 11 Tdo 1255/2019). Takovým pochybením však rozsudek Krajského soudu v Praze zjevně zatížen není.
26. Konečně k nespokojenosti dovolatele s uloženým trestem státní zástupce uvedl, že námitka založená na údajné nepřiměřenosti uloženého trestu v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů relevantně uplatněna být nemůže (až na zcela výjimečné případy extrémně přísných a zjevně nespravedlivých trestů). Trest odnětí svobody byl uložen při samé dolní hranici zákonné trestní sazby a s ohledem na postoj dovolatele, absenci sebereflexe, délku páchání trestné činnosti, její intenzitu, množství útoků a způsobený následek zjevně není trestem excesivním či nespravedlivým.
27. Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
28. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř).
29. Námitky obviněného jsou pod uplatněné dovolací důvody podřaditelné. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, bylo s odkazem na něj možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. S účinností od 1. 1. 2022 jde o dovolací důvod (shodného obsahu) podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022) je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
30. Podstatou části námitek obviněného byl údajný rozpor důkazů se skutkovými zjištěními soudů a neprovedení důkazu revizním znaleckým posudkem. Tuto argumentaci bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022) odpovídají námitky stran nenaplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku. Námitka týkající se neúplnosti výroku napadeného rozsudku odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022).
31. Jelikož Nejvyšší soud nezjistil důvody k odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal ve smyslu §265i odst. 3, 4 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
32. Dovolacím námitkám podřaditelným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022), jimiž dovolatel zpochybnil právní kvalifikaci zjištěného skutku užitou nalézacím soudem, bylo nutno přiznat opodstatnění. Nejvyšší soud shledal důvodnými námitky obviněného, pokud namítal pochybení v právním posouzení jednání jako zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku, zejména s ohledem na nenaplnění znaku týrání.
33. Trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku se dopustí, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví a takový čin páchá po delší dobu. Týráním se rozumí takové zlé nakládání, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti a též určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Z hlediska právní kvalifikace podle základní skutkové podstaty není nutné, aby u týrané osoby vznikly nějaké následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy. Souvisí to s tím, že týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap. Vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti je požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku. Jednotlivé dílčí akty jednání pachatele proto nelze posuzovat jen izolovaně. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. Pro týrání je charakteristické, že jeden z partnerů se trvale ocitá v roli ohrožené osoby a druhý zastává roli agresora.
34. Při výkladu zákonných znaků uvedeného trestného činu je dále nutno mít na paměti, že stát v těchto případech prostředky trestní represe zasahuje do výsostně soukromé sféry zpravidla rodinných či obdobných vztahů. Povaha těchto vztahů vyžaduje, aby stát tyto zásahy minimalizoval, aby k nim přistupoval zdrženlivě a aby je uplatňoval jen v těch nejzávažnějších případech. Zmíněné vztahy jsou mnohdy zatíženy jevem, který je souhrnně označován jako domácí násilí. Ustanovení §199 tr. zákoníku o trestném činu týrání osoby žijící ve společném obydlí není určeno k postihu domácího násilí ve všech jeho formách a projevech, ale má poskytovat nezbytnou ochranu tam, kde je lidská důstojnost dotčena nejcitelněji. Z toho vyplývá, že okruh skutkových okolností, které naplňují zákonné znaky uvedeného trestného činu, je třeba hledat v okolnostech vykazujících výrazně vyšší míru závažnosti nad rámec obvyklých neshod, rozmíšek, slovních a fyzických napadení, urážek, výhrůžek, schválností apod.
35. V projednávané věci Nejvyšší soud shledal, že soudy se dostatečně nezabývaly intenzitou jednání, četností útoků obviněného, což nebylo ve skutkové větě popsáno a má to zásadní význam za situace, kdy jednání obviněného mělo trvat velmi dlouhou dobu (14 let). Soudy nevysvětlily, a to ani za pomocí znalců, proč na rozdíl od většiny případu týrání, kde agrese pachatele postupně roste (nebo alespoň setrvává na stejné úrovni), zpravidla od psychického týrání k fyzickému a následně graduje, se v tomto případě agresivita snižovala a po dřívějším fyzickém napadání docházelo posléze po řadu let už pouze k psychickému tlaku, přičemž o gradaci jednání v uvedeném smyslu nelze hovořit ani při uvážení posledního incidentu, při němž obviněný poškozené nadával a lomcoval za kliku – byla to jeho emotivní reakce na její rozhodnutí rozvést se. Nejde rozhodně o obvyklé vyvrcholení typického týrání (např. závažným fyzickým napadením).
36. Soudy sice uvedly, že poškozená byla urážena vulgárními výrazy nejméně dvakrát týdně (což je vlastně jediná kvantifikace popisovaného jednání), ale už neuvedly, zda k tomu docházelo po celé stíhané období se stejnou četností, či se nějak měnila, případně gradovala. Soudy se nezabývaly ani tím, jakými konkrétními výrazy obviněný poškozenou urážel. Stejně tak se soudy nezabývaly otázkou, jakým konkrétním způsobem obviněný poškozenou ponižoval, co na ní křičel a jak ji zesměšňoval. Otázka psychického týrání totiž úzce souvisí se sociálním prostředím, inteligencí, zvyklostmi…podle toho aktéři vnímají a hodnotí, co je např. zesměšňování, ponižování, urážlivé jednání, co jsou vulgarity vybočující z běžného standardu komunikace atd. Soudy sice uvedly, že poškozená byla ponižována, obviněný na ni křičel, zesměšňoval ji, vyčítal jí její neschopnost, např. pokud měla pozdě uvařeno, pokud se na něj špatně podívala, pokud nesouhlasila s výběrem nábytku nebo pokud si chtěla něco uvařit v kuchyni, kde byl zrovna on, ale už neuvedly, jak často, zda k tomu docházelo po celé stíhané období se stejnou četností, či se nějak měnila, případně gradovala. Pokud tedy soudy kvantifikovaly, že k vulgárním urážkám docházelo dvakrát týdně, je otázka, zda by to mělo znamenat, že k dalším projevům psychického týrání, které nijak nekvantifikovaly, došlo jen jednou, případně několikrát za celé stíhané období. Jinak by bylo namístě jednání posoudit, pokud by se tak dělo prakticky denně, než například v případě, pokud by k tomu došlo několikrát ročně. Stejnou optikou je pak nutné pohlížet i na další způsoby jednání popsané ve skutkové větě. Chybí tedy jednak kvantifikace především projevů psychického týrání i posouzení jejich intenzity. Nejvyšší soud také upozorňuje, že zmiňované manželské neshody ohledně vaření, výběru nábytku atd. lze zpětně interpretovat jako týrání v mnoha případech rozpadajících se a rozpadlých manželství, byť se mohlo ve skutečnosti jednat o situace ojedinělé; dochází tím někdy k retrospektivnímu zobecňování na základě spíše ojedinělých konfliktů. Soudy se tedy budou muset zabývat i otázkou, zda v jednání obviněného nechybí soustavnost a plynulost, zda jde o trvající jednání nebo jednotlivé izolované excesy s časovými rozestupy, zvláště když obviněný tuto skutečnost od počátku řízení namítá.
37. Pokud jde o tzv. ekonomický útisk, ten soudy dovodily z toho, že obviněný měl poškozenou po celou dobu omezovat v hospodaření s financemi, které sám spravoval na svém účtu, kam mu poškozená musela posílat svoji výplatu, příp. i dávky v nezaměstnanosti. Obviněný měl poškozené udělovat příkazy, jaké finanční částky může vybrat a kolik si z dané částky může ponechat, a neměla tedy možnost, aby si zakoupila, co potřebovala, přičemž obviněný si ze společných finančních prostředků pořizoval, co chtěl. Dále poškozenou psychickým nátlakem donutil k uzavření půjčky, přestože se bála, že nebude schopna půjčku splácet. K tomu je nutné uvést, že řešení finančních otázek, i když kolem něho vznikají spory v mnoha partnerských vztazích, může podoby týrání nabýt jen ve zcela výjimečných až extrémních případech. Hospodaření je jen jednou z oblastí, kterou musí partneři řešit. Je ale běžné, že v jednotlivých oblastech soužití nerozhodují partneři vždy stejnou měrou, častější je, že v jednotlivých záležitostech má ten či onen partner větší slovo. Poškozená měla k bankovnímu účtu, kam posílala svou výplatu, dispoziční oprávnění, navíc, jak vyplývá z vyjádření obviněného, což soudy u poškozené neověřovaly, od něj měla i platební kartu. Není tedy zřejmé, proč si nemohla koupit, co potřebovala, jak soudy uvedly v popisu skutku, navíc pokud obviněná uvedla, že jí zůstalo třeba jen 30 Kč na den. To vše za situace, kdy měla možnost si nechat posílat výplatu na jiný bankovní účet (či si ji nechat vyplatit v hotovosti, pokud to zaměstnavatel umožňoval), případně si z bankovního účtu peníze vybrat, jestliže měla dispoziční oprávnění. Soudy se ani nezabývaly tím, jaké půjčky si poškozená byla nucena vzít a k čemu byly tyto peněžní prostředky použity, zda na chod společné domácnosti či nikoliv, případně jak ji k uzavření těchto půjček obviněný donutil.
38. K fyzickému týrání, které bylo spatřováno ve strkání, fackách, podkopávání nohou a zamykání poškozené v koupelně, nebylo specifikováno, kdy k nim docházelo. Současně ani u tohoto typu týrání soudy ve skutkové větě neuvedly, jak často k tomuto jednání docházelo a jestli po celé stíhané období se stejnou četností, anebo se četnost nějak měnila, případně gradovala. Soudy se ani nezabývaly tím, zda a jaké na straně poškozené existovaly „bariéry odchodu“ od obviněného, resp. ukončení vztahu, když opakovaně podala žádost o rozvod, kterou vzala zpět a i v době probíhajícího trestního stíhání bydleli ve společné domácnosti.
39. Soudy dostatečně nevyložily, v čem shledávají u jednání obviněného popsaného ve skutkové větě rozsudku vyšší stupeň hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti (za podmínky určité trvalosti) a z čeho dovodily, že po celé čtrnáctileté stíhané období poškozená pociťovala jednání obviněného jako těžké příkoří, a konkrétně která. Jestliže soud uvedl, že šlo o jednání obviněného minimálně přesahující běžné normy, s tím lze souhlasit. Stejně tak s tvrzením, že manipulativní, neúměrně dominantní jednání obviněného mohlo trvat prakticky po celou dobu manželství (od roku 1988). Pokud ale soudy vycházely z toho, že následně toto jednání dosáhlo trestněprávní roviny v roce 2004, zůstal tento závěr bez podkladu ve skutkových zjištěních a neodůvodněn.
40. Je pravdou, že u poškozené znalkyně konstatovala psychické problémy včetně symptomů, které naplňují kritéria posttraumatické stresové poruchy, které souvisejí s průběhem manželství. To však ještě neznamená, že zjištěné a popsané jednání je skutečně týráním ve smyslu trestního práva. Znalkyně nebyla schopna určit, kdy posttraumatická stresová porucha vznikla, nicméně uvedla, že trvala roky, přičemž se poškozená začala léčit v roce 2012 pro úzkost a depresi. V dané věci ostatně znalkyně uvedla, že příčinou posttraumatické stresové poruchy bylo „komplikované soužití s obviněným“. Jistý rozpor lze zaznamenat také v tom, že znalkyně uvedla, že posttraumatická stresová porucha je vždy vyvolána výrazně ohrožující situací, což bývá „čistě obava o svůj život, tedy výrazný podnět velmi nebezpečného charakteru“. Obava o život je ale zmiňována poškozenou až u posledního konfliktu ze dne 24. 6. 2018, což vzbuzuje otázku, zda začala tedy posttraumatická stresová porucha vznikat až tehdy. Na jiném místě znaleckého posudku se ale uvádí, že se rozvíjela už v průběhu vztahu (není však jasné kdy). K tomu je namístě dodat, že byť závěry znalců mohou být významným podkladem pro rozhodnutí, konečný závěr o tom, zda byl určitým jednáním spáchán trestný čin či nikoli, je věcí trestních soudů. Proto i v případě, kdy např. znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, nebo klinické psychologie shledá ve vztahu dvou osob typické znaky projevů či následků domácího násilí, nemusí být zjištěno spáchání trestného činu ve smyslu §198 nebo §199 tr. zákoníku; to samé samozřejmě platí i naopak.
41. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie je nepochybně důležitým důkazem při prokazování posttraumatické stresové poruchy, jejího původu, charakteru a projevů, nicméně není důkazem absolutním. Je třeba jej hodnotit stejně jako jiné důkazy. Takové přesvědčivé hodnocení Nejvyšší soud v odůvodněních rozhodnutí soudů postrádá. Nelze přehlédnout, že znalecký posudek byl zpracováván se značným odstupem od údajného vzniku posttraumatické stresové poruchy. Je třeba jej pečlivě hodnotit z hlediska dostatečnosti podkladů, vnitřní logické provázanosti i z hlediska metodologického, tj. jakými metodami znalkyně zjišťovala konkrétní potíže projevující se u poškozené (pozorováním a klinickým rozhovorem - řízeným interview, případně nějakým objektivním testováním) a jakou míru objektivity tyto metody vykazují.
42. V důsledku nedostatečnosti skutkových zjištění nemůže obstát, jak rovněž namítá obviněný v dovolání, ani navazující hmotněprávní závěr soudů obou stupňů o naplnění znaků zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku. Bude třeba vyjasnit způsob, intenzitu, četnost a časový rámec jednotlivých způsobů jednání obviněného, to vše při respektování zásady in dubio pro reo , a teprve poté uzavřít, zda prokázaným jednáním obviněný naplnil znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku.
43. V projednávané věci Nejvyšší soud s ohledem na soudy popsanou intenzitu jednání obviněného musí rovněž poukázat na princip ultima ratio . Trestněprávní kvalifikace určitého činu jako trestného činu je krajním prostředkem, který má význam z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot pouze v závažnějších případech protispolečenských jednání. Z principu ultima ratio plyne, že trestněprávní řešení je nejzazší (subsidiární) prostředek k ochraně právního řádu. Vyžaduje se, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu (Novotný, Otto, Vanduchová, Marie a kol. Trestní právo hmotné 1. Obecná část. 5. vydání. Praha: ASPI, 2007, s. 45). Jen důsledné respektování principu ultima ratio zaručuje, že omezení základních práv fyzických i právnických osob v důsledku trestních sankcí je možno považovat za proporcionální s účelem trestního práva hmotného sledovaným trestním řízením.
44. Princip ultima ratio byl sice původně chápán spíše jako princip omezující zákonodárce, ale v současné době je v zásadě všeobecně uznáváno, že má nepochybně význam i pro interpretaci trestněprávních norem, a plyne z něho, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné (Šámal, P. Trestní zákoník: Komentář. 2., doplněné a přepracované vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 117). Tomuto odpovídá i judikatura Ústavního soudu České republiky, který opakovaně zdůraznil, že trestní právo má z podstaty principu ultima ratio místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. ÚS 42/2004).
45. V projednávané věci bylo doposud zjištěno, že obviněný žil s poškozenou v neharmonickém manželství, a to pravděpodobně už od jeho uzavření v roce 1988. Zároveň je nepochybné, že poškozená jako svéprávná žena pokračovala v tomto manželství dobrovolně desítky let, přestože z něj v podstatě mohla kdykoliv odejít, navíc nebyla k obviněnému vázána ani starostí o nezletilé děti, když jejich syn ze společného bydlení již dávno odešel a mohl poskytnout poškozené pomoc, navíc nebyla na obviněném závislá ani finančně, když disponovala vlastními finančními prostředky. Obviněný, jak vyplývá z jeho psychologického profilu, je despota, dominoval ve vztahu, manipuloval s poškozenou a choval se často vůči ní nepřijatelně, přičemž poškozená je submisivní povahy a obviněnému se až nemístně podřizovala. Pouze tento vztah ale nezakládá trestní odpovědnost obviněného. Ač je takové jednání obviněného z morálního hlediska nesprávné a odsouzeníhodné, bez dalšího ještě nenaplňuje znaky týrání, jak je chápe trestní právo.
46. Obviněný rovněž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Obviněný svou námitku vystavěl na tvrzené absenci výroku o zamítnutí odvolání v té části, ve které nebylo vyhověno jeho řádnému opravnému prostředku. Uplatněné argumentaci (ač formálně pod tento důvod podřaditelné) však nebylo možno přisvědčit. V napadeném rozsudku Krajského soudu v Praze jako soudu odvolacího žádný výrok nechybí ani není neúplný. Konstrukce výrokové části napadeného rozsudku je v souladu se zákonem.
47. V posuzované věci Krajský soud v Praze dospěl k závěru, že odvolání obviněného je částečně důvodné, avšak není důvodné, pokud směřovalo proti výroku o vině. Tento závěr odvolací soud formálně správně vyjádřil výrokem, jímž zrušil vadnou část rozsudku Okresního soudu v Kladně, přičemž nedůvodnost části odvolání obviněného byla vyjádřena tím, že výrok o vině zůstal v rozsudku Okresního soudu v Kladně nedotčen. Krajský soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč považuje odvolání obviněného za nedůvodné v části směřující proti výroku o vině zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku. Za popsaného stavu nepřicházelo v úvahu, aby závěr, že uvedená část odvolání je podle něho nedůvodná, odvolací soud vyjadřoval nějakým zvláštním výrokem, zejména ne výrokem o zamítnutí uvedené části odvolání podle §256 tr. ř. Podle tohoto ustanovení odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné. Při aplikaci tohoto ustanovení je významné, že odvolací soud může zamítnout odvolání výlučně jen jako celek, a nikoli pouze zčásti. Není proto vadou napadeného rozsudku, pokud v jeho výrokové části není výslovně vyjádřen závěr Krajského soudu v Praze o částečné nedůvodnosti odvolání obviněného. Tento závěr je rovněž v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. Pl. ÚS – st. 56/22. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by proto dovolání bylo zjevně neopodstatněné.
48. Pokud jde o námitky vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022), s ohledem na výše uvedené by bylo předčasné se k nim vyjadřovat. U dosud učiněných skutkových zjištěních sice nelze shledat zjevný rozpor s obsahem provedených důkazů, jak ale bylo vyloženo, nejde o skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu, respektive jde o skutková zjištění neúplná a dosud neuzavřená.
49. Námitka, v níž obviněný brojil proti nepřiměřenosti uloženého trestu, není formálně podřaditelná pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Vzhledem ke zrušení celého napadeného rozsudku není nutno se touto námitkou podrobně zabývat. Jen pro úplnost lze dodat, že dovolacím důvodem není pouhá nepřiměřenost uloženého trestu. Jestliže byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, pak Nejvyšší soud může do výroku o trestu zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud je uložený trest v tak extrémním rozporu se zákonnými hledisky, že to zasahuje do ústavní roviny, kde to představuje porušení zásady proporcionality trestní represe jako jednoho z definičních znaků demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) a zároveň porušení základního ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces včetně spravedlivosti jeho výsledku (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 10 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu do výroku o uložení trestu podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy. Jelikož dosud nebyla stabilizována skutková zjištění ani uzavřena otázka právní kvalifikace jednání obviněného, bylo by předčasné se vyjadřovat k otázce druhu a výše uloženého trestu. Nejvyšší soud proto jen pro úplnost poukazuje na to, že soudy se při ukládání trestu dostatečně přesvědčivě nezabývaly příslušnými zákonnými hledisky stanovenými zejména v §38 odst. 1, 2, §39 odst. 1, 2, 3, 5 a §81 odst. 1 tr. zákoníku.
50. Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného je důvodné z hlediska uplatněného dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022), Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze i rozsudek Okresního soudu v Kladně jako součást řízení předcházejícího napadenému rozhodnutí, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu v Kladně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
51. Obviněný G. B. v současné době vykonává trest odnětí svobody, který mu byl uložen odsuzujícím rozsudkem v této věci. Proto bylo nutno v návaznosti na zrušení napadeného rozsudku rozhodnout podle §265l odst. 4 tr. ř. o vazbě, tj. zda se obviněný bere do vazby. Nejvyšší soud však nezjistil důvody k vzetí obviněného do vazby ve smyslu §67 tr. ř., zvláště když obviněný se nenacházel ve vazbě ani v době bezprostředně předcházející vyhlášení odsuzujícího rozsudku.
52. Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 22. 2. 2022, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až dne 24. 8. 2022. V dovolacím řízení tak nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 10. 2022
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.