ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.860.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 860/2022-482
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 10. 2022 o dovoláních obviněných 1. H. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a 2. J. M. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, podaných proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 2. 5. 2022, sp. zn. 55 To 19/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 3 T 26/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných H. M. a J. M. odmítají .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 11. 2021, č. j. 3 T 26/2021-350, byli obvinění H. M. a J. M. uznáni vinnými přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za který byli oba odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu dvanácti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená I. S. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle zjištění okresního soudu obvinění spáchali tento přečin v podstatě tím, že nejméně od 31. 10. 2017 do 7. 5. 2021 společně užívali byt v Olomouci na adrese XY, jehož majitelkou je I. S., přestože jim nájemní vztah na základě výpovědi z bytu ze dne 12. 11. 2016 zanikl ke dni 28. 2. 2017 a jimi podaná žaloba na určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu byla zamítnuta rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 4. 2017, č. j. 25 C 16/2017-131, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. 10. 2017, č. j. 69 Co 376/2017-187, jenž nabyl právní moci dne 30. 10. 2017, a byt užívali i po vydání rozsudku Okresního soudu v Olomouci o vyklizení ze dne 11. 6. 2019, č. j. 23 C 366/2017-162, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 1. 2020, č. j. 39 Co 302/2019-220, s nabytím právní moci dne 31. 1. 2020, s povinností vyklidit byt do 15 dnů od právní moci rozsudku, přičemž předmětný byt užívali až do 29. 6. 2021, kdy byla realizována exekuce k vymožení povinnosti obviněných vyklidit byt.
3. Odvolání obviněných směřovaná do výroku o vině i trestu rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 2. 5. 2022, č. j. 55 To 19/2022-408, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
4. Usnesení odvolacího soudu napadli obvinění ve společném podání dovoláními s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že skutek byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nešlo, a že rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dále rozvedli obecné výklady o právu odvolacího soudu dávat pokyny k provedení a hodnocení důkazů a o problematice tzv. opomenutých důkazů. Namítli, že rozhodná skutková zjištění, na kterých jsou rozhodnutí soudů založena, jsou ve zjevném rozporu, jelikož ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Konstatovali, že v přípravném řízení došlo k pochybení, neboť nebyly splněny podmínky k podání obžaloby stanovené v §160 a §166 odst. 1 tr. ř.
5. Obvinění uvedli, že odvolací soud odmítl připustit jimi navrhované důkazy, jež svědčily o existenci důvodných pochybností o skutečném vlastnictví předmětné nemovitosti. Z listin dodaných obviněnými (tj. ze zápisu v knihové vložce 1263 A, B, C, rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 8. 2006, sp. zn. 10 C 161/97, úředního záznamu Policie ČR ze dne 23. 9. 2020, z obsahu protokolu Magistrátu města Olomouc o kontrolní obhlídce nemovitostí ze dne 14. 1. 2021) mají údajně vyplynout nejasnosti ohledně vlastnictví poškozené s ohledem na konfiskaci podle Benešových dekretů. Dále uvedli, že po odejmutí restituentovi měla být nemovitost, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 8. 2006, sp. zn. 10 C 161/97, vrácena státu. Neoprávněnými majiteli byli podle obviněných T. K., manželé K. i Statutární město Olomouc. Přechod historického majetku zpět na obec se vztahuje pouze na historicky odňatý majetek obcí (rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1962/13). Stát nikdy nemohl nemovitost městu Olomouc odejmout, neboť mu nikdy nepatřila. Byla vždy majetkem soukromé osoby M. A. Ta pod nátlakem nacistů v roce 1939 podepsala trhovou smlouvu s J. V. Právo hospodaření ke dni 28. 11. 1990 náleželo Podniku bytového hospodářství, státní podnik Olomouc, který se v roce 1992 transformoval do státního podniku Oltherm Olomouc, jenž zanikl v roce 2012 likvidací. V důsledku nedůvodného opomenutí těchto důkazů došlo k porušení práva obviněných na spravedlivý proces.
6. Podstatou stěžejních dovolacích námitek tedy bylo tvrzení, že I. S. nebyla v rozhodné době vlastníkem předmětné nemovitosti, pročež je výpověď z nájmu bytu adresovaná obviněným neplatná (obvinění dokonce hovoří také o nicotném právním jednání).
7. V závěru dovolání obvinění namítli, že došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, přičemž citovali rozhodnutí Ústavního soudu zabývající se přístupem k trestnímu postihu jakožto ultima ratio.
8. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby věc vrátil Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
9. Obvinění následně zaslali společné doplnění dovolání, ve kterém dále rozvedli historii vlastnictví předmětné nemovitosti, zdůraznili, že podle nich jednotlivé kupní smlouvy nejsou platné a vlastníkem nemovitosti je stát. Výpověď z nájmu bytu podaná I. S. tak byla neplatná.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněných uvedl, že procesní námitka stran pochybení v přípravném řízení nezakládá žádný důvod dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. Kromě toho výslech obviněných a seznámení se spisem ani nemohlo v této věci proběhnout, protože se jednalo o tzv. zkrácené přípravné řízení, ve kterém se nekoná vyšetřování a trestní stíhání se zahajuje až doručením návrhu na potrestání soudu. Ve vztahu k tzv. opomenutým důkazům dovolatelé neoznačili žádný důkaz, který by zůstal neproveden. Naopak se pustili do vyhodnocení listinných důkazů, které v řízení předložili, a konstatovali, co z těchto důkazů vyplývá. Ve skutečnosti tak brojili proti způsobu hodnocení důkazů soudem prvního stupně a správnosti učiněných skutkových zjištění. Soudy nepochybily ani v závěru o společenské škodlivosti činu, což je akceptovatelná hmotněprávní námitka. Přiléhavost aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku přitom obvinění v dovolání nepodpořili žádnou konkrétní okolností. Jednání obviněných, kteří nerespektovali nejen vůli poškozené k vyklizení jejího bytu, ale ani právní stanoviska ze strany hned několika soudních autorit, se ničím nevymyká z běžně se vyskytujících trestných činů dané právní kvalifikace. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tj. jako zjevně neopodstatněná.
11. V replice k vyjádření státního zástupce obvinění pouze upřesnili, že při sepisu dovolání došlo k písařské chybě, a důvody dovolání vymezili tak, že dovolání jsou podána z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které popsali slovy zákona.
12. Nejvyšší soud shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými, a prostřednictvím společného obhájce podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř., odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle §265e tr. ř. a s obsahovými náležitostmi podle §265f odst. 1 tr. ř., avšak jsou zjevně neopodstatněná.
13. Obvinění podali dovolání dne 10. 8. 2022, tj. za účinnosti té části zákona č. 220/2021 Sb., jíž bylo změněno ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., které upravuje důvody dovolání. Od 1. 1. 2022 záleží dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Do 31. 12. 2021 byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vymezen tak, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Od 1. 1. 2022 je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
14. Uplatněný dovolací důvod obvinění slovně vyjádřili tak, že skutek byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nešlo, a rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a připojili odkaz na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato skutečnost nasvědčuje tomu, že již v dovolání (podaném v zákonné lhůtě) dovolatelé měli na mysli dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř ve znění účinném od 1. 1. 2022. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je porušení hmotného práva, tj. trestního zákona, při jeho aplikaci na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně.
15. Kromě toho dovolatelé opakovaně namítali, že rozhodná skutková zjištění, na kterých je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, jsou ve zjevném rozporu ( míněno patrně buď navzájem, anebo s provedenými důkazy – poznámka NS ), jelikož ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Z takové formulace námitky lze dovodit, že dovolatelé považovali za naplněný i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, byť na něj původně v dovolání výslovně neodkázali. Nejvyšší soud tudíž považoval dovolání obviněných za podaná rovněž z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, což je i v souladu s dodatečným upřesněním dovolatelů podaným v replice k vyjádření státního zástupce.
16. Pod žádný z výše uvedených dovolacích důvodů (ani žádný jiný v zákoně stanovený) nebylo možno zařadit námitku obviněných, že v přípravném řízení došlo k porušení procesních ustanovení podle §160 a §166 odst. 1 tr. ř. Kromě toho přípravné řízení vytýkanými vadami stiženo nebylo. Ve věci totiž probíhalo tzv. zkrácené přípravné řízení, v rámci kterého se nevydává usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 tr. ř. ani se nepostupuje podle §166 tr. ř. upravujícího možnost prostudování spisu v závěru vyšetřování.
17. Námitku tzv. opomenutých důkazů by bylo možno obecně podřadit pod dovolací důvod §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022, nicméně ze samotné argumentace obviněných je zřejmé, že se tato námitka s jeho zákonným obsahem fakticky míjí. Dovolatelé tvrdili, že odvolací soud nedůvodně odmítl provést důkazy navrhované obhajobou, čímž porušil jejich právo na spravedlivý proces. Z obsahu trestního spisu je však zřejmé, že v odvolacím řízení žádné důkazní návrhy obviněných učiněny nebyly (viz společné odvolání obviněných a protokol o veřejném zasedání o odvoláních ze dne 2. 5. 2022 na č. l. 396-397 tr. spisu). Obvinění uplatnili návrhy na doplnění dokazování pouze před soudem prvního stupně, kde u hlavního líčení dne 19. 11. 2021 obviněná navrhovala výslech bývalého správce předmětného nájemního domu M. H. Tento návrh soud prvního stupně usnesením zamítl (v odůvodnění rozsudku v odstavci 14 tento postup zdůvodnil), přičemž další návrhy na doplnění dokazování obvinění neměli. Pokud tedy namítali, že odvolací soud odmítl provést jimi navrhované důkazy, nebylo takové tvrzení v souladu s reálným stavem věci. Dovolatelé následně odkázali na některé listiny s tím, že z nich lze dovodit důvodné pochybnosti o vlastnickém právu k předmětné nemovité věci. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně však vyplývá, že veškeré tyto důkazy byly provedeny a soudem hodnoceny.
18. Stěžejní dovolací námitkou spadající pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022 je zpochybnění vlastnictví předmětné nemovitosti a tím i platnosti výpovědi dané obviněným ze strany poškozené I. S. Je namístě připomenout, že přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo protiprávně obsadí nebo užívá dům, byt nebo nebytový prostor jiného. Podle právní věty odsuzujícího rozsudku se jednalo o to, že obvinění protiprávně užívali byt jiného.
19. V posuzované věci je nesporné, že obvinění shora označený byt v uvedené době užívali, a to na základě nájemního vztahu, a že tak činili přesto, že citovanými rozhodnutími soudů bylo rozhodnuto o platnosti podané výpovědi a o tom, že obvinění jsou povinni byt vyklidit. Sporná je otázka platnosti výpovědi, kterou podle názoru obviněných nebyla poškozená oprávněna jim dát, neboť není vlastníkem bytu. Obvinění tak zpochybňují – v rozporu se závěry soudů v občanskoprávním řízení – znak „protiprávně“. Tvrdí, že byt i nadále užívali oprávněně.
20. Vzhledem k tomu, že zmíněnou spornou otázku již vyřešily soudy v občanskoprávním řízení, bylo nutno přihlédnout k ustanovení §9 odst. 1 tr. ř., podle něhož orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Podle §9 odst. 2 tr. ř. orgány činné v trestním řízená nejsou oprávněny řešit samostatně předběžné otázky týkající se osobního stavu, o nichž se rozhoduje v řízení ve věcech občanskoprávních. Jestliže rozhodnutí o takové otázce nebylo ještě vydáno, vyčkají jeho vydání. Z těchto ustanovení vyplývá, že orgány činné v trestním řízení nemohou samostatně řešit otázky osobního stavu (například platnosti manželství, určení otcovství atd.), ale všechny ostatní otázky jsou oprávněny a povinny řešit samostatně, jde-li o otázky viny. V otázce viny tedy nejsou vázány ani pravomocným rozhodnutím jiného orgánu, například soudu v občanskoprávním řízení. Za otázku viny je třeba považovat každý znak trestného činu i každou jednotlivou podmínku nutnou pro závěr, zda se jedná o trestný čin. Jelikož v daném případě jde o posouzení znaku „protiprávně“, jde o otázku viny, v níž trestní soudy nebyly citovanými rozhodnutími civilních soudů vázány. To však neznamená, že soudy v této trestní věci neměly brát uvedená rozhodnutí občanskoprávních soudů v úvahu. Naopak, případné odchylné rozhodnutí – zde v otázce vlastnictví předmětné nemovitosti – by bylo nutno náležitě zdůvodnit a s odlišnými rozhodnutími civilních soudů v dané otázce se pečlivě vypořádat. To soudy prvního a druhého stupně učinily a z jejich rozhodnutí přesvědčivě vyplývá, že neměly důvod se v otázce vlastnictví bytu a platnosti výpovědi od rozhodnutí soudů v občanskoprávním řízení odchylovat (viz odst. 9 – 19 odůvodnění rozsudku okresního soudu a odst. 7 odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud se s tímto závěrem soudů ztotožňuje.
21. Na základě právního posouzení zjištěného skutkového stavu nebylo možné učinit jiný závěr než ten, že poškozené I. S. svědčilo vlastnické právo k nájemnímu bytu (resp. celému nájemnímu domu), přičemž dne 12. 11. 2016 dala obviněným platnou výpověď z nájmu, který tak fakticky zanikl dne 28. 2. 2017, přičemž o skutečnosti, že tato výpověď nebyla neoprávněná a jejich povinností je byt vyklidit, obvinění s jistotou věděli nejpozději od 30. 10. 2017 (tj. ke dni právní moci rozsudku civilního soudu o zamítnutí jejich žaloby o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu). Nejpozději od 31. 10. 2017 se tak dopouštěli trestného jednání tím, že vědomě protiprávně užívali byt jiného. Skutečnost, že poškozená byla po celou dobu trvání protiprávního jednání obviněných vlastnicí dané nemovité věci, byla doložena patřičnými listinami (např. informace poskytnuté od Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního na čl. 46 tr. spisu, kupní smlouva ze dne 29. 1. 2015 na č. l. 194 tr. spisu, ze které vyplývá, že T. K. a manželé K. převedli celý nájemní dům, jehož součástí je i předmětný byt, do vlastnictví poškozené I. S.). Obvinění svými námitkami oprávněnost převodu vlastnického práva neustále napadali a snažili se svá tvrzení (tj. že současným vlastníkem nemovité věci je stát) doložit různými historickými dokumenty. Žádná veřejná instituce (ať už šlo o soud či úřad) však jejich názor nesdílela, což vyplývá z listin založených v trestním spise – například rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 25 C 16/2017, který potvrdil jak Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací, tak i Nejvyšší soud, přičemž ve věci rozhodoval i Ústavní soud, dále rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 23 C 366/2017, který byl opět potvrzen soudy všech instancí. Obvinění jsou ve svém právním názoru zcela osamoceni, důkazy naopak svědčí o nesprávnosti jejich argumentů. Pokud předkládali nejrůznější listiny údajně prokazující, že poškozená se nikdy vlastníkem nestala (např. úřední záznam ze dne 23. 9. 2020 na č. l. 100 tr. spisu, protokol z kontrolní prohlídky Magistrátu města Olomouce ze dne 14. 1. 2021 na č. l. 101, týkající se zděného skladu umístěného za předmětným bytovým domem), je možno poznamenat, že z žádné z těchto listin takový závěr nevyplývá, jak správně uzavřely soudy prvního i druhého stupně.
22. Obsáhlá argumentace obviněných zpochybňující prakticky každý jednotlivý převod vlastnického práva k předmětnému nájemního domu sahající až do dob válečného Československa je očividně účelová a nemůže nic změnit na závěru soudů o vině obviněných. Kromě toho se těmito námitkami (určením vlastnického práva k předmětné nemovité věci až k 90. létům minulého století) zabývaly soudy již v minulosti a na jejich obsáhlou argumentaci lze odkázat (viz rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 8. 2006, sp. zn. 10 C 161/97, v trestním spise na č. l. 210, rozsudek téhož soudu ze dne 29. 9. 2008, sp. zn. 18 C 202/2008, v trestním spise na č. l. 234, a s ním související spisy stejného soudu sp. zn. 23 C 258/1998 a 23 C 102/2002, v rámci kterých bylo uzavřeno, že vlastnické právo k předmětnému domu přešlo z Československého státu na Statutární město Olomouc). Změny vlastnického práva k nemovité věci od roku 2013, kdy ji Statutární město Olomouc převedlo do „soukromých rukou“, jsou zřejmé z doložených kupních smluv. Obvinění napadali platnost (nikým jiným nezpochybňovaných) kupních smluv a ignorovali pravomocné rozsudky soudů o konečném vyřešení této otázky (resp. souhlasili s nimi pouze do té míry, že vlastníkem nemovitosti byl stát, a další závěry, tj. že vlastnictví následně přešlo na Statutární město Olomouc, považovali za nesprávné). Bylo by nadbytečné opakovat již vyložená odůvodnění soudů jen z toho důvodu, že obvinění pravomocná rozhodnutí soudů odmítli respektovat a neustále předkládají totožnou, nesprávnou argumentaci.
23. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022 je podřaditelná námitka porušení zásady subsidiarity trestní represe. S přihlédnutím k dlouhé době protiprávního užívání bytu obviněnými a jejich trvalému nerespektování rozhodnutí soudních autorit však v daném případě nelze učinit závěr o tak nízké společenské škodlivosti činu, aby to umožňovalo rezignovat na trestněprávní postih. Tím méně lze poukazovat na princip ultima ratio za situace, kdy uplatňování prostředků civilního práva bylo v podstatě dlouhodobě (po dobu několika let) bezvýsledné a obvinění se ke svému jednání staví naprosto nekriticky a k právu na soukromé vlastnictví naopak přezíravě. V předmětné trestní věci tedy nejsou dány žádné výjimečné okolnosti, které by i přes to, že formální znaky přečinu podle §208 odst. 1 tr. zákoníku byly jednáním obviněných naplněny, vylučovaly trestní odpovědnost s odkazem na nízkou míru společenské škodlivosti. Žádné takové okolnosti ostatně neuvedli ani sami dovolatelé. Trestní postih není v daném případě nepřiměřeným zásahem do základních práv obviněných.
24. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. O dovoláních rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 10. 2022
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu