ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.886.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 886/2022-103
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 10. 2022 o dovolání obviněného K. Č. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 7 To 143/2022, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 194/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. Č. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 4. 2022, č. j. 2 T 194/2021-65, byl obviněný uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a byl odsouzen podle tohoto ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Výkon tohoto trestu mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15 měsíců.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu jednáním spočívajícím v tom, že nejméně dne 11. 12. 2021 v 10:45 hodin, kdy byl v Praze 1, ulici XY, kontrolován hlídkou Policie ČR, řídil vozidlo tovární značky Audi A4 Avant, registrační značky XY, ačkoliv věděl, že mu byl příkazem Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 1. 11. 2021, č. j. MHMP 1758533/2021/Dob, který nabyl právní moci dne 12. 11. 2021, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 6 měsíců, jenž mu byl doručen dne 3. 11. 2021 prostřednictvím datové schránky.
3. Tento rozsudek napadl obviněný odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 6. 2022, č. j. 7 To 143/2022-75, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Zrekapituloval, že soud prvního stupně dovodil své závěry na základě prohlášení viny podle §206a odst. 1 tr. ř., které učinil v hlavním líčení dne 19. 4. 2022, a tedy upustil od provádění dokazování. Následně napadl rozsudek obvodního soudu odvoláním s argumentací, že nebyl řádně poučen o následcích prohlášení viny podle §206a odst. 1 tr. ř., pročež nemělo být k prohlášení viny přihlíženo, zejména nebyl vyzván, aby se vyjádřil, zda souhlasí s trestem a zda setrvává na svém dřívějším vyjádření ze dne 6. 4. 2022, kde navrhl podmíněné zastavení trestního stíhání podle §307 tr. ř. Městský soud v Praze odvolání zamítl, přičemž konstatoval, že k prohlášení viny nelze přihlížet, protože obvodní soud nepostupoval zcela v souladu s §206a odst. 1 tr. ř., což obviněnému umožnilo podat odvolání i proti výroku o vině, avšak jeho úplné doznání i tak poskytlo soudu prvního stupně dostatečný důkaz pro vynesení odsuzujícího výroku o vině. Obviněný se se závěrem Městského soudu v Praze, že jeho vyjádření v hlavním líčení bylo dostatečným podkladem pro vynesení odsuzujícího výroku o vině, neztotožnil a takový postup shledal v rozporu s §2 odst. 5 tr. ř., neboť v řízení nebyl soudem vůbec zjištěn skutkový stav, což je předpokladem pro závěr o vině či nevině. Samotné jeho vyjádření je jako jediný podklad pro výrok o vině nedostačující. Ve věci je tedy dán zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a obsahem provedených důkazů, neboť pro skutkové závěry chybí vzhledem k absenci dokazování jakýkoli podklad, a zároveň napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, protože soud neprovedl žádné dokazování a nemohl skutek vůbec právně posuzovat. Obviněný zdůraznil, že se navíc v hlavním líčení, především kvůli absenci řádného poučení soudem, mylně domníval, že činí doznání podle §307 odst. 1 písm. a) tr. ř., které má zásadně jiné následky oproti prohlášení viny podle §206a odst. 1 tr. ř. Uvedl, že před konáním hlavního líčení zaslal soudu dne 6. 4. 2022 své vyjádření k návrhu na potrestání, že je připraven se doznat pro případ postupu podle §307 tr. ř. Neměl v úmyslu prohlásit vinu ve smyslu §206a odst. 1 tr. ř., ale učinit doznání ve smyslu §307 odst. 1 písm. a) tr. ř., protože usiloval o to, aby neměl záznam v rejstříku trestů. Byl si vědom, že podmíněné zastavení trestního stíhání není nárokové, avšak měl za splněné všechny podmínky k tomuto postupu, především s ohledem na okolnosti, kterého ho ke spáchání skutku vedly. Zmiňoval-li odvolací soud nečinnost obhájce, tomuto nelze vyčítat, že se k prohlášení viny vyjádřil až v rámci závěrečné řeči, neboť proti usnesení, kterým se přijímá prohlášení viny, nelze podat opravný prostředek.
5. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že se v podstatných momentech s dovoláním obviněného ztotožňuje. Postupem soudu prvního stupně byl totiž naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože soud v důsledku svého vadného procesního postupu neprovedl vůbec žádné dokazování. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 19. 4. 2022 vyplynulo, že po přednesu návrhu na potrestání obviněný spontánně uvedl, že chce prohlásit vinu a k věci se doznal. Na to samosoudkyně obviněného ve smyslu §206a odst. 1 tr. ř. vyzvala k vyjádření ke skutečnostem uvedeným v podaném návrhu na potrestání a zároveň po poučení podle §33 odst. 1 a §95 odst. 2 tr. ř. přikročila k výslechu obviněného. Po stručném vyjádření k věci obviněný k procesním důsledkům prohlášení viny pouze uvedl, že bere na vědomí, že prohlášení viny nemůže vzít zpět a vzdává se práva na projednání věci v hlavním líčení. K tomu se následně vyjádřila přítomná státní zástupkyně, že nemá námitky proti přijetí prohlášení viny, a na to samosoudkyně vyhlásila usnesení podle §206c odst. 6 tr. ř., že soud přijímá prohlášení viny a upouští od dokazování v plném rozsahu. Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že z hlediska obecných postulátů práva obviněného na spravedlivý proces je nezbytné, aby procedura vedoucí k prohlášení viny byla procesně zcela bezvadná, tj. při dodržení všech pravidel stanovených pro tento zásadní procesní úkon. V uvedeném smyslu však obvodní soud nepostupoval. Z protokolu o hlavním líčení vyplývá, že nedodržel pravidla pro bezvadné prohlášení viny podle §206c odst. 2 tr. ř. ve spojení s §314q odst. 3 tr. ř., protože obviněnému se dostalo jen částečného poučení, neboť pokud „vzal na vědomí neodvolatelnost prohlášení viny“ a „vzdání se práva na projednání věci v hlavním líčení“, je zjevné, že se jednalo o poučení nedostatečné a nevystihující skutečnou povahu procesních důsledků prohlášení viny. Státní zástupce měl za to, že v důsledku popsané hrubé procesní vady procesní účinky přijatého prohlášení viny vůbec nenastaly. Návazně neměl soud prvého stupně podklad pro to, aby upustil od dokazování skutečností uvedených v prohlášení viny, a pokud tak přesto učinil, je nutno se ztotožnit se závěrem dovolatele, že skutková zjištění soudu prvého stupně nemají vůbec žádný důkazní podklad, neboť dokazování nebylo vůbec prováděno. Rozhodnutí soudu prvního stupně je tudíž zatíženo vadou ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
7. Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., je uplatněn v jeho druhé alternativě. I v tomto směru považuje státní zástupce dovolací námitky obviněného za důvodné. Odvolací soud podle něj postupoval rozporně, pokud identifikoval vadu řízení, které se dopustil soud prvního stupně, avšak nevyvodil z toho žádné důsledky, ač nemohl za dostatečný považovat skutkový podklad pro odsuzující výrok v podobě pouhého vyjádření obviněného, jímž prohlásil svou vinu a stručně se vyjádřil k důvodům svého žalovaného jednání. Uvedené vyjádření ve smyslu §2 odst. 5 věty druhé tr. ř. nezbavovalo soud povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. Na tom ničeho nemění ani městským soudem zmiňovaná pasivita obhájce obviněného, neboť ne/aktivita obhajoby nemůže nahradit zákonnou poučovací povinnost soudu. Státní zástupce se dále zabýval procesními důsledky prohlášení viny obviněného pro rozsah dovolacího přezkumu a tím, že prohlášení viny sice zpravidla neumožňuje zjištění vad rozsudku ve smyslu §258 odst. 1 písm. b) a c) tr. ř., což však nezbavuje odvolací soud povinnosti zabývat vadami ve smyslu §258 odst. 1 písm. a) tr. ř., pokud jsou odvolatelem vytýkány. Tak tomu bylo i v nyní předkládané věci, v níž obviněný v odvolání výslovně poukazoval na podstatné vady řízení vedoucí k následnému nesprávnému přijetí prohlášení viny. Za tohoto stavu nelze v předkládané věci dovodit omezení dovolacího přezkumu v důsledku přijatého prohlášení viny, neboť se jednalo o postup zjevně vadný.
8. Státní zástupce dodal, že se neztotožňuje s námitkou obviněného, pokud se ve věci domáhal podmíněného zastavení trestního stíhání podle §307 tr. ř., neboť jde o postup fakultativní, na který není právní nárok. Nelze navíc mít ani za to, že by podmínky pro takový postup byly v daném případě bezezbytku splněny, a to již proto, že v rámci zkráceného přípravného řízení obviněný nevypovídal a následné prosté prohlášení viny nenaplňovalo parametry doznání potřebného pro podmíněné zastavení trestního stíhání. Obviněný ve svém vyjádření zjevně neprojevil sebereflexi v míře potřebné pro závěr, aby takové rozhodnutí bylo možné považovat za dostačující ve smyslu §307 odst. 1 tr. ř.
9. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze, zrušil i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
11. Nejvyšší soud shledal, že dovolání podal obviněný jako oprávněná osoba podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a dále zkoumal splnění podmínek přípustnosti dovolání podle §265a odst. 1, 2 tr. ř., zejména s ohledem na to, že soud prvního stupně ve smyslu §206c odst. 4 tr. ř. přijal prohlášení obviněného o vině, což má význam pro rozsah přezkumné činnosti jak odvolacího soudu, tak následně v dovolacím řízení i Nejvyššího soudu.
12. Podle §265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Tím je zákonem stanovený okruh podmínek, jež musí být pro dovození přípustnosti dovolání (současně) splněny. Jako nepřípustné je, stran podmínky rozhodnutí soudu v druhém stupni, namístě podle soudní praxe vyhodnotit i dovolání, které dovolatel podal v rozporu s tím, že jím může napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze v tom rozsahu, v jakém byl podle §254 odst. 1 tr. ř. tento soud oprávněn a povinen přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a který neměl povinnost přezkoumat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). Jinak řečeno, dovolatel (tj. nejvyšší státní zástupce nebo obviněný) může dovoláním napadat rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat, eventuálně změnit rozsudek soudu prvního stupně.
13. Dále je namístě uvést, že prohlášení viny podle §206c odst. 1 tr. ř. (zařazené do právního řádu novelou provedenou zákonem č. 333/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů a některé další trestní předpisy, s účinností od 1. 10. 2020) umožňuje obviněnému prohlásit, že je vinný spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací takového skutku uvedenou v obžalobě (§206c odst. 1 tr. ř.). Jde o kvalifikovanější formu pozitivní aktivní účasti obviněného na konečném objasnění jeho trestné činnosti a konsensuálním rozhodnutí o ní. Podle §206c odst. 6 tr. ř. se následně dokazování v rozsahu, v jakém obviněný prohlásil vinu, neprovádí, a je-li soudem přijato (§206c odst. 4 tr. ř.), je podle §206c odst. 7 tr. ř. nevratné, protože prohlášení viny nelze odvolat a skutečnosti v něm uvedené nelze napadat opravným prostředkem. Z toho plyne, že zákon vylučuje zpětné hodnocení obsahu prohlášení (skutečností v něm uvedených), a to na základě řádného opravného prostředku i mimořádného opravného prostředku dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 7 Tdo 533/2021). Součástí kroků vedoucích k přijetí prohlášení viny je řádné poučení obviněného (§206a odst. 1 věta druhá tr. ř., §206c odst. 2 tr. ř. s odkazem na §314q odst. 3 tr. ř., podstatné okolnosti jsou potom zmíněny v §206 odst. 7 tr. ř.), tedy jinak řečeno obviněný by měl být dotázán, zda chápe podstatu skutku i jeho kvalifikaci, své vyjádření činí dobrovolně a zda akceptuje následky v podobě neprojednání věci v rozsahu prohlášení viny v hlavním líčení a nemožnosti podat, v témže rozsahu, odvolání. Vedle uvedených okolností nelze samozřejmě přehlédnout ani obecné principy trestního řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 5 Tdo 888/2021), které nemohou být zmíněným konsensuálním řešením trestní věci porušeny. Naopak je s ohledem na dovolací argumentaci obviněného nutné dodat, že součástí vyjádření obviněného v rámci prohlášení viny není jeho souhlas s trestem, jehož druh ani výše nejsou předmětem konsensu (byť obecně vzato by obviněný měl být podle §206a odst. 1 tr. ř. vyzván i ke sdělení, zda souhlasí s navrženým trestem).
14. Pro přezkum závěrů učiněných v řízení, v němž obviněný prohlásil vinu podle §206c odst. 1 tr. ř. a soud toto prohlášení přijal (§206c odst. 4 tr. ř.), je tedy podstatné, že, jak již bylo řečeno, podle §206c odst. 7 věta druhá tr. ř. skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem [§246 odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Uvedené ve svém důsledku znamená, že odvolací soud výrok o vině ve zmíněném rozsahu, v jakém bylo soudem prohlášení viny obviněného přijato, nemůže přezkoumat podle §254 odst. 1 tr. ř., protože ho podala osoba, která takovou část rozsudku nemůže napadat, tudíž ani Nejvyšší soud nemůže v této části rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumávat v dovolacím řízení.
15. Pokud jde o nyní posuzovanou věc obviněného K. Č., Nejvyšší soud si přehrál zvukový záznam pořízený během hlavního líčení dne 19. 4. 2022, resp. měl samozřejmě k dispozici i protokol o tomto úkonu. Z těchto podkladů je zřejmé, že obviněný za přítomnosti svého obhájce po přednesení návrhu na potrestání k výzvě samosoudkyně uvedl, že chce prohlásit vinu a že se doznává. Samosoudkyně ve smyslu §206a odst. 1 tr. ř. vyzvala obviněného k vyjádření ke skutečnostem uvedeným v podaném návrhu na potrestání, což po poučení podle §33 odst. 1 a §95 odst. 2 tr. ř., jednak učinil (své jednání popsal a vysvětlil) a jednak uvedl, že souhlasí s popisem skutku i s jeho právní kvalifikací. Po tomto vyjádření obviněný k procesním důsledkům prohlášení viny uvedl, že bere na vědomí, že prohlášení viny nemůže vzít zpět a vzdává se práva na projednání věci v hlavním líčení. Státní zástupkyně k přijetí tohoto prohlášení viny zaujala kladné stanovisko. Samosoudkyně následně podle §206c odst. 6 tr. ř. vyhlásila usnesení, že soud přijímá prohlášení viny obžalovaného a upouští od dokazování v plném rozsahu.
16. V návaznosti na popsané skutečnosti a z toho vyplývající povinnost soudu, nyní hodnocenou Nejvyšším soudem zejména z pohledu dodržení práva obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (neboť nesprávnost realizovaného postupu podle §206c tr. ř. jinak nezakládá naplnění žádného ze zákonem stanovených dovolacích důvodů), je s ohledem na výše zmíněná dotčená ustanovení (§206a odst. 1 věta druhá tr. ř., §206c odst. 2 tr. ř. s odkazem na §314q odst. 3 tr. ř.) především třeba konstatovat, že obviněný zjevně porozuměl tomu, co mu bylo kladeno za vinu a své jednání ze svého pohledu popsal a vysvětlil, přičemž se jednalo o skutek poměrně jednoduchý a pochopitelným způsobem kvalifikovaný jako bagatelní trestná činnost. Jeho podstatou byly zcela jasné a jednoznačné skutkové okolnosti, které obviněný ani dříve nesporoval a u hlavního líčení je sám prohlásil za správné, včetně právního posouzení svého jednání, jak je uvedeno v návrhu na potrestání. Současně obviněný jevil za účasti svého obhájce a po poučení podle §33 odst. 1 a §95 odst. 2 tr. ř. aktivní zájem o prohlášení viny, což (popsané kroky) byl sice proces časově nedlouhý, nicméně nepochybně poskytující prostor pro zásah obhájce, byla-li by krácena práva jeho klienta (takový zásah, tedy ve vztahu k danému procesnímu postupu, by byl vyloučen až po přijetí prohlášení viny). Nakonec byl obviněný i poučen o neodvolatelnosti prohlášení viny a vzdání se práva na projednání (celé) věci v hlavním líčení, přičemž akceptoval, že bere na vědomí, že prohlášení viny nemůže vzít zpět a že se vzdává práva na projednání věci v hlavním líčení. Státní zástupkyně pak neměla námitek proti přijetí prohlášení viny obviněného, proto soud vyhlásil usnesení, jímž ve smyslu §206c odst. 6 tr. ř. prohlášení viny přijal a od dokazování v plném rozsahu upustil.
17. Z popsaných okolností je zřejmé, že proces prohlášení viny byl v zásadě proveden řádně podle příslušných ustanovení. Obviněný nebyl do svých projevů jakkoli nucen, pochopil podstatu skutku i jeho kvalifikaci, akceptoval následky v podobě neprojednání věci v hlavním líčení (přesněji její neprojednání v hlavním líčení v rozsahu prohlášení viny) a dobrovolně za sdělení rozhodných momentů zvoleného procesního postupu učinil své prohlášení. Jistý nedostatek je tak možné shledat pouze stran výslovného poučení o nemožnosti napadat skutečnosti uvedené v prohlášení viny opravným prostředkem, které, jak je zřejmé ze záznamu hlavního líčení, explicitně sděleno nebylo, resp. obviněný vzal v daném ohledu jen na vědomí, že prohlášení viny nemůže vzít zpět. Naopak za nedostatek nelze v daném ohledu považovat (jak bylo tvrzeno v dovolání), že nebyl vyzván ke sdělení, zda souhlasí s trestem, popřípadě zda trvá na dříve navrhovaném postupu podle §307 tr. ř., což součástí předmětu konsensu v podobě prohlášení viny není.
18. Ke zmíněnému zjištěnému nedostatku Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že obecně vzato je jistě na místě trvat na naplnění poučovací povinnosti soudem, a to v celém rozsahu a nezpochybnitelným způsobem. Současně je ovšem potřeba v případě subjektivního práva na soudní ochranu vždy nutné zkoumat, jak případné porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro něj příznivější rozhodnutí ve věci. Pro fázi řízení o mimořádných opravných prostředcích nelze ani přehlédnout, že kasace dovoláním napadeného rozhodnutí je namístě, pokud bylo toto rozhodnutí zatíženo některou ze zásadních vad, která odůvodňuje narušení pravomocně stabilizovaných právních vztahů tím, že vadné pravomocné rozhodnutí bude zrušeno.
19. V návaznosti na to je pak zřejmé, že obviněnému se dostalo materiálně vzato plnohodnotného vysvětlení jak procesní situace, která nastala (možnost prohlášení viny), resp. které se domáhal, i jejích právních následků. Obviněný navíc za účasti svého obhájce na takovém postupu opakovaně trval, přičemž mu bylo výslovně ozřejměno, že se jedná o postup nevratný, tedy zcela logicky nezpochybnitelný (ve svém rozsahu) opravnými prostředky. S explicitním vyjádřením, že se dopustil předmětné trestné činnosti, i jeho prohlášením viny, v němž souhlasil nejen se skutkovými zjištěními, ale též s použitou právní kvalifikací, by přitom logicky vůbec nekorespondovalo, aby obviněný následně napadal ty samé skutečnosti (které předtím výslovně označil jako pravdivé) opravným prostředkem. Nebyl-li tedy obviněný (v čemž spočívala zjištěná nepřesnost) výslovně poučen ve smyslu §206c odst. 7 tr. ř. o nemožnosti podat opravný prostředek proti skutečnostem uvedeným v prohlášení viny podle §206c odst. 1 tr. ř., ovšem byl poučen o nevratnosti daného postupu, nemohla mít tato okolnost jakýkoliv faktický vliv na další průběh trestního řízení ve smyslu uplatnění jeho ústavně garantovaného práva na obhajobu. Za takových okolností Nejvyšší soud shledává řízení před soudem prvního stupně dostatečným, tedy jinak řečeno, obviněný řádně prohlásil svoji vinu a toto prohlášení soud řádně přijal (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 8 Tdo 93/2022).
20. V návaznosti na to bylo (a je) odvolání, a poté i dovolání, vyloučeno stran napadení skutečností, uvedených v prohlášení viny. Městský soud v Praze proto při své přezkumné činnosti nepostupoval zcela správně, nicméně činil tak ve své podstatě ve prospěch obviněného (dovozoval jeho širší možnost uplatnění odvolání), a zejména v konečném důsledku správné závěry soudu prvního stupně potvrdil, tudíž ani stran tohoto rozhodnutí nejsou zjevně dány důvody pro jeho zrušení v mimořádném opravném řízení.
21. K tomu dále Nejvyšší soud konstatuje, že obsahem dovolání ve své podstatě ani není zpochybnění samotné podstaty závěrů daného trestního řízení, tedy že se obviněný dopustil vytýkaného jednání, které je přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, což oboje v předchozích fázích procesu výslovně akceptoval, tedy obviněný i nadále respektuje rozsah, v jakém svou vinu prohlásil. Podstatou námitek podřazených pod důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., které uplatnil prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., byla totiž nespokojenost obviněného s procesním postupem, který po jeho prohlášení viny následoval, s tím, že se snažil dosáhnout podmíněného zastavení trestního stíhání podle §307 odst. 1 tr. ř., k čemuž také své vyjádření údajně směřoval, resp. se tak domníval. Námitky, které obviněný v rámci svého dovolání vznáší do procesní správnosti prohlášení viny, jsou tedy důsledek nikoli nesprávného zjištění průběhu skutku a jeho kvalifikace [jednou z podmínek postupu v podobě podmíněného zastavení trestního stíhání je podle §307 odst. 1 písm. a) tr. ř. i doznání obviněného k činu], ale toho, že soud prvního stupně nepostupoval podle §307 odst. 1 tr. ř.
22. K tomu Nejvyšší soud především konstatuje, že dovolání obviněného je přípustné, neboť v konečném důsledku nenapadá skutečnosti uvedené v prohlášení viny. Zejména je však třeba uvést, že postup podle §307 odst. 1, 2, 3 tr. ř. je rozhodnutím soudu, jenž v řízení o přečinu může se souhlasem obviněného zastavit trestní stíhání, jsou-li splněny další zákonem stanovené podmínky, mimo jiných, že se obviněný doznal. Záleží tedy na posouzení všech rozhodných skutečností, na jejichž základě soud rozhodne. Především je však postupem fakultativním, na který není právní nárok, tudíž se ho nelze domáhat v dovolacím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 11 Tdo 426/2004), přičemž otázka takového procesního postupu není ani podřaditelná pod žádný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů. Navíc již soud prvního stupně v zásadě zmínil důvody, které ho k odmítnutí takového postupu vedly (viz odstavec 9. rozsudku), přičemž jeho závěrům je namístě přisvědčit.
23. Přesto Nejvyšší soud obiter dictum uvádí, že námitka obviněného, podle níž se mylně domníval, že činí doznání pro případ postupu podle §307 tr. ř., je zcela irelevantní, neboť podstatou soudem prvního stupně přijatého vyjádření obviněného nebylo vyjádření týkající se podmíněného zastavení trestního stíhání, resp. ustanovení §307 tr. ř., ale výslovně prohlášení viny a ustanovení §206c tr. ř. Souvislost s postupem ve smyslu podmíněného zastavení trestního stíhání nijak nebyla dána (ze strany obviněného ani ze strany soudu nebyla učiněna o tomto institutu v daném momentu zmínka). Tuto souvislost nevytváří skutečnost, že obviněný dříve písemně takové řešení věci navrhl.
24. Dále je pak namístě dodat, že prohlášení viny je dobrovolným vyjádřením obviněného, které činí po poučení soudem podle své vůle o činu, který mu je kladen za vinu, a souhlasí s tím, že ho spáchal i s tím, jak byl v obžalobě právně posouzen. Jde o svobodný projev vůle čímkoliv nepodmíněný. Podle uvedené zákonné úpravy je tedy i zřejmé, že prohlášení viny obviněného není podmíněno tím, jakým směrem se má další dokazování, případně řízení ubírat, stejně tak nejsou zákonem stanoveny žádné jiné podmínky ani vazby na konkrétní procesní postup, na nějž soud přijetí prohlášení viny nemůže vázat, a ani obviněný své prohlášení jím nemůže podmiňovat (např. že požaduje postupovat podle §307 odst. 1 tr. ř.). Toto prohlášení má zásadně vztah jen k tomu, že v rozsahu, v němž byla vina prohlášena, se dokazování ke skutku nebo části trestného jednání uvedeného v obžalobě neprovádí a bude provedeno pouze ve zbylém rozsahu; tím není dotčena možnost vyslýchat obviněného k účasti jiných osob na spáchaném skutku, ohledně kterého prohlásil vinu (srov. unesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 8 Tdo 722/2022).
25. Je tedy možné shrnout, že především prohlášení viny, které obviněný učinil před soudem prvního stupně, nebylo zatíženo takovou procesní vadou, pro kterou by musel Nejvyšší soud jakkoliv zpochybňovat platnost daného úkonu. Zejména je potřeba vyzdvihnout, že v tomto ohledu nebylo možno shledat v daném případě (který je nicméně nutné každý posuzovat individuálně) zásah do práva obviněného na spravedlivý proces. V návaznosti na to nebyla dána možnost a povinnost přezkoumávat napadené rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu prohlášení viny ve výroku o vině již soudu odvolacímu. Takového přezkumu se ve svém důsledku obviněný ani nedomáhal, byť odvolání a následně dovolání podal, neboť jejich podstatou byl požadavek postupu v podobě podmíněného zastavení trestního stíhání podle §307 tr. ř., což činí dovolání sice přípustným, nicméně se jedná o námitku, která není podřaditelná pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ani pod žádné jiné, navíc se tímto požadavkem již soudy (správně) vypořádaly.
26. Zde Nejvyšší soud na okraj připomíná, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je tedy především určen k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž je předmětem trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy. Dovolací důvod podle písm. m) citovaného ustanovení je pak naplněn, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Tvrzení, podle něhož mělo být v určité trestní věci postupováno podle §307 tr. ř., avšak nebylo, pod žádný z nich, jak již bylo řečeno, podřaditelná není.
27. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněného K. Č. se zcela míjejí s jakýmkoliv dovolacím důvodem podle §265b tr. ř., proto jeho dovolání Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 10. 2022
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu