ECLI:CZ:NS:2022:7.TZ.108.2022.1
sp. zn. 7 Tz 108/2022-58
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 5. 10. 2022 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Radka Doležela a soudců JUDr. Josefa Mazáka a JUDr. Romana Vicherka, Ph.D., stížnost pro porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného M. L. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. 7. 1994, sp. zn. 31 T 161/94, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. 7. 1994, sp. zn. 31 T 161/94,
byl porušen zákon
v ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001 a v §269 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 30. 11. 1999, a to v neprospěch obviněného M. L.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. se tento trestní příkaz Okresního soudu v Olomouci zrušuje . Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený trestní příkaz obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §271 odst. 1 tr. ř. se rozhoduje tak, že se podle §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. zastavuje trestní stíhání obviněného pro skutek, kterého se měl dopustit tím, že osobně převzal dne 10. 3. 1994 povolávací rozkaz Okresní vojenské správy Karviná, řady G, č. XY, podle kterého měl dne 5. 4. 1994 do 12:00 hod. nastoupit k výkonu vojenské základní služby k vojenskému útvaru XY, posádka XY, což však ve stanovené době ani později neučinil, kterým měl spáchat trestný čin úmyslného nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 30. 11. 1999.
Odůvodnění:
1. Trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. 7. 1994, sp. zn. 31 T 161/94, byl obviněný M. L. shledán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 30. 11. 1999, kterého se měl dopustit tím, že osobně převzal dne 10. 3. 1994 povolávací rozkaz Okresní vojenské správy Karviná, řady G, č. XY, podle kterého měl dne 5. 4. 1994 do 12:00 hod. nastoupit k výkonu vojenské základní služby k vojenskému útvaru XY, posádka XY, což však ve stanovené době ani později neučinil. Za to byl podle §269 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 písm. a) a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roky. Tento trestní příkaz nabyl dne 26. 7. 1994 právní moci.
2. Dne 2. 9. 2022 podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona proti zmíněnému trestnímu příkazu. Odkázal na čl. 15 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a na §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001. K tomu uvedl, že orgány činné v daném trestním řízení nevzaly v úvahu skutečnost, zřejmou již před zahájením trestního stíhání, a totiž že obviněný byl rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 1992, sp. zn. 1 T 136/92, ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Olomouci ze dne 21. 7. 1992, sp. zn. 2 To 51/92, pravomocně shledán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 30. 11. 1999 . Z porovnání popisu skutků, pro které byl trestně stíhán v obou zmíněných řízeních, je zřejmé, že projevoval úmysl trvale nenastoupit vojenskou službu, náhradní možnost v podobě konání civilní služby s odkazem na své náboženské přesvědčení odmítl a k jejímu nástupu nebyl ani vyzván. Minis tr spravedlnosti doplnil, že v době rozhodování soudů v uvedených věcech neexistovala jednotná soudní praxe stran posuzování trvalého úmyslu odvedence nenastoupit vojenskou službu, která se formulovala až později v návaznosti na soudní praxi Ústavního soudu, v jejímž smyslu trvalý úmysl nenastoupit službu v ozbrojených silách nepředstavuje několik skutků trestného činu podle §269 tr. zák., ale je znakem jediného trvajícího skutku, který může být postižen pouze jednou. Jestliže Okresní soud v Olomouci vydal odsuzující trestní příkaz ze dne 13. 7. 1994, sp. zn. 31 T 161/94, proti obviněnému M. L. pro trestný čin nenastoupení služby v zbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák., porušil zásadu ne bis in idem zakotvenou v §11 odst. 1 tr. ř.
3. Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. ve znění účinném v době vydání napadeného rozhodnutí. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. toto rozhodnutí zrušil a zrušil i všechna rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté aby postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř.
4. K podané stížnosti pro porušení zákona se prostřednictvím svého obhájce vyjádřil obviněný, který sdělil, že s podanou stížností pro porušení zákona souhlasí, neboť ve věci došlo k porušení zásady ne bis in idem, jak byla vyložena soudní praxí, na níž odkázal. Souhlasil rovněž s tím, aby bylo vysloveno porušení zákona v §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. ve znění účinném v době vydání napadeného rozhodnutí a aby Nejvyšší soud sám rozhodl ve smyslu §271 odst. 1 tr. ř. K tomuto postupu měl za to, že se užívá zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. a zastavení trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. h) tr. ř., což by bylo vhodné sjednotit.
5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že se rovněž s podaným mimořádným opravným prostředkem ztotožňuje, a to včetně jeho závěrečného návrhu, k čemuž odkázal na soudní praxi Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
6. Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i jemu předcházející řízení a shledal, že podaná stížnost pro porušení zákona je důvodná.
7. Podle čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod nemůže být nikdo trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby.
8. Podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001 nebylo možné trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nebylo možné v něm pokračovat a muselo být zastaveno, proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno.
9. Trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst.1 tr. zák. ve znění účinném do 30. 11. 1999 se dopustil, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupil službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze.
10. Podle závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 9. 1995, sp. zn. IV. ÚS 81/95, soud, který rozhoduje o vině a trestu, musí respektovat zásadu vyjádřenou v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, že nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán za stejný čin opakovaně, tedy zásadu ne bis in idem. Pokud tudíž zákon v ustanovení §269 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 30. 11. 1999 stanovil podstatně přísnější trest pro toho, kdo nenastoupil vojenskou službu s úmyslem vyhnout se jí trvale, nelze toto ustanovení vykládat tak, že trvale je vlastně dočasně či krátkodobě. Taková interpretace vybočuje z ústavních mezí. V návaznosti na to Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 4 Tz 35/2002, konstatoval, že v případě opakovaného odmítnutí vykonat vojenskou službu, když pachatel již v prvním řízení vyjádřil úmysl tuto službu nevykonávat trvale z důvodu náboženského přesvědčení, představuje další odsouzení pro totožný trestný čin porušení zásady ne bis in idem. Namísto odsouzení pachatele je tudíž na místě trestní řízení zastavit.
11. Jak již bylo výše řečeno a jak je také zřejmé ze spisu Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 31 T 161/94, obviněný byl v této trestní věci trestním příkazem ze dne 13. 7. 1994 shledán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 30. 11. 1999, kterého se měl dopustit tím, že osobně převzal dne 10. 3. 1994 povolávací rozkaz Okresní vojenské správy Karviná, řady G, č. XY, podle kterého měl dne 5. 4. 1994 do 12:00 hod. nastoupit k výkonu vojenské základní služby k vojenskému útvaru XY, posádka XY, což však ve stanovené době ani později neučinil. Za to byl podle §269 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 písm. a) a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roky. Tento trestní příkaz nabyl dne 26. 7. 1994 právní moci. Lze doplnit, že v rámci řízení obviněný uvedl, že nastoupení služby v ozbrojených silách je v rozporu s jeho náboženským přesvědčením a s jeho svědomím jako člena církve, náboženské společnosti Svědků Jehovových. Rovněž uvedl (viz protokol o výpovědi obviněného ze dne 30. 5. 1994), že již dříve byl odveden a již v této době nabyl přesvědčení, že v ozbrojených silách nenastoupí. Věděl, že existuje náhradní civilní služba, nicméně měl za to, že se jedná o kompromisní náhražku za nebiblickou službu a dále se o ni nezajímal.
12. Jak potom vyplynulo ze spisového materiálu vedeného u bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 T 136/92, obviněný byl rozsudkem tohoto soudu ze dne 24. 6. 1992 shledán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §2 69 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 30. 11. 1999. Tohoto skutku se dopustil tím, že dne 2. 4. 1992 do 12:00 hod. nenastoupil vojenskou základní službu u vojenského útvaru XY, posádka XY, jak byl povinen na základě povolávacího rozkazu řady G, č. XY, který mu byl vyhlášen dne 17. 3. 1992 pracovníkem OVS Karviná, a to s poukazem na své náboženské přesvědčení. Za to byl podle §269 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 písm. a) a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roky. V tomto řízení obviněný uvedl, že nenastoupil vojenskou službu z důvodu, že to odporuje jeho svědomí, neboť je křesťan – Svědek Jehovův, přičemž počítá s tím, že ani v budoucnu vojenskou službu nastoupit nechce (viz protokol o jeho výpovědi ze dne 21. 5. 1992, kterou výslovně akceptoval i v rámci hlavního líčení konaného dne 24. 6. 1992). Zmíněný rozsudek napadl obviněný odvoláním, které Vyšší vojenský soud v Olomouci usnesením ze dne 21. 7. 1992, sp. zn. 2 To 51/92, podle §256 tr. ř. zamítl.
13. Z citovaných zjištění, podstatných k jednání obviněného, známých i Okresnímu soudu v Olomouci v době vydání jeho trestního příkazu, tedy vyplynulo, že obviněný odmítl vykonávat vojenskou službu z důvodu osobního svědomí i náboženského přesvědčení, přičemž tak učinil již v dubnu roku 1992, a to, jak konstatovaly i soudy činné v jeho dříve vedené trestní věci, v úmyslu vyhnout se z vnitřních náboženských pohnutek trvale vojenské činné službě. Pokud byl za toto své jednání, resp. za takto projevený trvalý úmysl odsouzen (v řízení vedeném u bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 T 136/92), zásada ne bis in idem brání tomu, aby se tak stalo následně znovu. Jak také k dané problematice doplnil Ústavní soud ve svém výše citovaném nálezu, při opačném výkladu by četnost trestných činů byla určována vlastně počtem povolání ke službě, které orgán vojenské správy vydá či nevydá. Proto neuposlechnutí dalšího povolávacího příkazu za popsaných okolností nelze hodnotit jako nový trestný čin, neboť odvedenec již pouze setrvává na své dříve projevené vůli službu nenastoupit a jde tedy o stejné jednání i stejný následek, a tedy o totožný a nikoliv nový skutek.
14. Souhrnně řečeno, pokud byl obviněný Okresním soudem v Olomouci odsouzen pro výše zmíněný trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 30. 11. 1999, stalo se tak v rozporu se zásadou ne bis in idem, projevenou v §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001. Tím tento soud porušil zákon v citovaných ustanoveních v neprospěch obviněného.
15. Nejvyšší soud proto vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř. zjištěné porušení zákona, zrušil napadený trestní příkaz Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. 7. 1994, sp. zn. 31 T 161/94, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad. Následně podle §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že se podle §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. zastavuje trestní stíhání obviněného pro stíhaný skutek, kterým měl spáchat trestný čin úmyslného nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 30. 11. 1999. Pokud jde o způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu podle §271 odst. 1 tr. ř. v podobě zastavení trestního stíhání, lze doplnit, že v daném případě nebylo namístě obviněného zprostit obžaloby. Ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona žádný konkrétní návrh v daném ohledu neučinil, je pak třeba vycházet z konkrétních okolností každé věci, stran nichž v případě obviněného M. L. platilo, že se trestného činu úmyslného nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 30. 11. 1999 měl dopustit v dubnu roku 1992, tedy již za účinnosti zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, který mu umožňoval alternativu ke konání vojenské služby, tudíž se na něj nevztahovaly závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01 a nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, jež by vylučovaly trestní odpovědnost. S ohledem na uvedené proto jeho jednání, i učiněné posléze v březnu 1994, formálně naplňovalo znaky trestného činu (stížnost pro porušení zákona v tomto směru ani žádnou argumentaci nepřekládala), tedy nebyly dány podmínky pro postup podle §226 písm. b) tr. ř., nicméně s odkazem na zásadu ne bis in idem, projevenou v §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001, obviněného nebylo možné opětovně trestně stíhat, resp. pokud tak bylo činěno, bylo nutné trestní stíhání zastavit.
16. O stížnosti pro porušení zákona rozhodl Nejvyšší soud podle §274 odst. 4 tr. ř. se souhlasem dotčených osob v neveřejném zasedání, a to s vyhlášením rozsudku vyvěšením na úřední desce soudu (§274a odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 10. 2022
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu