ECLI:CZ:NS:2022:7.TZ.76.2022.1
sp. zn. 7 Tz 76/2022-1953
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 12. 10. 2022 v senátě složeném z předsedy JUDr. Radka Doležela a soudců JUDr. Josefa Mazáka a JUDr. Romana Vicherka, Ph.D., stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného T. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2020, sp. zn. 11 To 139/2020 a jemu předcházejícímu rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. 8 T 21/2019, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2020, sp. zn. 11 To 139/2020,
byl porušen zákon
v neprospěch obviněného T. B. v ustanovení §256 tr. ř. a v řízení, jež mu předcházelo, v ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. ve spojení s §140b IZ.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. se zrušuje jednak rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2020, sp. zn. 11 To 139/2020, a to v části, pokud jím zůstal nedotčen výrok o náhradě škody podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. z rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. 8 T 21/2019, a jednak jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. 8 T 21/2019, ve výroku, jímž bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněného zaplatit náhradu škody společnostem Leština CZ, s. r. o., FERONA, a. s., EULER HERMES S. A., PST CLC a. s., EWALS CARGO CARE spol. s r. o., a ve výroku, kterým byla poškozená společnost FERONA, a. s., podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §271 odst. 1, 2 tr. ř. za užití §265 tr. ř. se rozhoduje tak, že poškozené společnosti Leština CZ, s. r. o., se sídlem Veselí nad Lužnicí, Čtvrt’ J. Hybeše 549, IČO 26105896, FERONA, a. s., se sídlem Praha 1, Havlíčkova 1043/11, IČO 26440181, EULER HERMES S. A., se sídlem Praha 8, Molákova 576/11, IČO 24181161, PST CLC a. s., se sídlem Ostrava, Nádražní 969/112, IČO 25397249 a EWALS CARGO CARE spol. s r. o., se sídlem Praha 9, Prosecká 851, IČO 16189019, se odkazují se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 20. 2. 2020, č. j. 8 T 21/2019-1692, byl obviněný T. B. uznán vinným v bodě I. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a v bodě II. přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Předmětného jednání se obviněný dopustil způsobem uvedeným ve výroku tohoto rozsudku. Současně bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody, a to tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu:
- společnosti Leština CZ, s. r. o., se sídlem Veselí nad Lužnicí, Čtvrt’ J. Hybeše 549, IČO 26105896, ve výši 4.537,50 Kč,
- společnosti FERONA, a. s., se sídlem Praha 1, Havlíčkova 1043/11, IČO 26440181, ve výši 85.232,09 Kč,
- společnosti EULER HERMES S.A. se sídlem Praha 8, Molákova 576/11, IČO 24181161, ve výši 885.850,02 Kč,
- společnosti PST CLC a. s., se sídlem Ostrava, Nádražní 969/112, IČO 25397249, ve výši 7.623 Kč,
- společnosti EWALS CARGO CARE spol. s r. o., se sídlem Praha 9, Prosecká 851, IČO 16189019, ve výši 15.972 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. pak byla poškozená společnost FERONA, a. s., odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené společnosti MONTAN OCEL, spol. s r. o., a SALZGITTER MANNESMANN STAHLHANDEL, s. r. o., odkázány s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. K odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 7. 2020, č. j. 11 To 139/2020-1736, zrušil podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. rozsudek nalézacího soudu ve výroku o vině pod bodem II., ve výroku o trestu a výroku o náhradě škody týkající se společnosti SALZGITTER MANNESMANN STAHLHANDEL, s. r. o., a znovu podle §259 odst. 3 tr. ř. za nezměněného výroku o vině pod bodem I. a zbylých výrocích o náhradě škody rozhodl tak, že obviněného shledal za skutek popsaný v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II. vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a odsoudil jej za zmíněnou trestnou činnost podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, se zařazením do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost SALZGITTER MANNESMANN STAHLHANDEL, s. r. o., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto. Rozsudek nabyl právní moci dne 23. 7. 2020.
3. Ministr spravedlnosti podal dne 18. 5. 2022 u Nejvyššího soudu ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona proti výše uvedeným rozsudkům soudů obou stupňů. Konkrétně proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2020, č. j. 11 To 139/2020-1736, pokud jím zůstal nedotčen výrok o náhradě škody z rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 20. 2. 2020, č. j. 8 T 21/2019-1692, a proti výroku o náhradě škody z rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 20. 2. 2020, č. j. 8 T 21/2019-1692, kterým byla podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost nahradit škodu:
- společnosti Leština CZ, s. r. o., se sídlem Veselí nad Lužnicí, Čtvrt’ J. Hybeše 549, IČO 26105896, ve výši 4.537,50 Kč,
- společnosti FERONA, a. s., se sídlem Praha 1, Havlíčkova 1043/11, IČO 26440181, ve výši 85.232,09 Kč,
- společnosti EULER HERMES S.A. se sídlem Praha 8, Molákova 576/11, IČO 24181161, ve výši 885.850,02 Kč,
- společnosti PST CLC a. s., se sídlem Ostrava, Nádražní 969/112, IČO 25397249, ve výši 7.623 Kč,
- společnosti EWALS CARGO CARE spol. s r. o., se sídlem Praha 9, Prosecká 851, IČO 16189019, ve výši 15.972 Kč.
Ministr spravedlnosti namítl, že rozhodnutí o náhradě škody ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. bránila zákonná překážka, konkrétně ustanovení §140b zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „IZ“). Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu poškozený sice může v adhezním řízení uplatnit pohledávku uvedenou v §140b IZ, ovšem v trestním řízení ji soud nemůže poškozenému přiznat. Jestliže v době trestního řízení probíhá insolvenční řízení a účinky rozhodnutí o úpadku trvají i v době předmětného trestního řízení, platí v adhezním řízení §140b IZ, který rozhodnutí o nároku na náhradu škody podle §228 tr. ř. znemožňuje a nezbývá, než poškozené odkázat v celém rozsahu škody podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Nelze přitom uplatnit ani výjimku ze zákazu vydání rozhodnutí, uvedenou v §140b IZ ve větě za středníkem, neboť se sice jedná o pohledávku věřitele na náhradu škody způsobené trestným činem, nicméně v trestním řízení o tomto trestném činu nebyl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka (obviněného), který by omezení plynoucí z ustanovení §140b IZ mohlo prolomit. Obviněnému tak byla povinnost nahradit škodu uložena v rozporu se zákonem, jelikož Okresní soud v Berouně nerespektoval omezení vyplývající ze zahájeného a neskončeného insolvenčního řízení.
4. Nad rámec výše uvedené argumentace se ministr spravedlnosti v odůvodnění stížnosti pro porušení zákona zabýval i skutečností, že proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2020, sp. zn. 11 To 139/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, kterým je napadl v celém rozsahu a ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 7 Tdo 1351/2020, bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítnuto. Obviněný v tomto dovolání však námitky vznesené ve stížnosti pro porušení zákona neuplatnil, a proto se stížnost pro porušení zákona tak, jak je koncipována, nesnaží přimět Nejvyšší soud k revizi vlastního posouzení. Stížnost pro porušení zákona je proto podle názoru ministra spravedlnosti v tomto případě přípustná.
5. Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2020, č. j. 11 To 139/2020-1736, pokud jím zůstal nedotčen výrok o náhradě škody z rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 20. 2. 2020, č. j. 8 T 21/2019-1692, byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1, §256 a §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. a v řízení, jež tomuto rozhodnutí předcházelo, konkrétně rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 20. 2. 2020, č. j. 8 T 21/2019-1692, v ustanoveních §44 odst. 3 a §228 odst. 1 tr. ř., v souvislosti s §140b IZ, a to v neprospěch obviněného T. B. Dále aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2020, č. j. 11 To 139/2020-1736, ve vytýkané části a aby zrušil i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 20. 2. 2020, č. j. 8 T 21/2019-1692, ve výroku, jímž bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněnému zaplatit na náhradě škody společnostem Leština CZ, s. r. o., FERONA, a. s., EULER HERMES S.A. PST CLC a. s. a EWALS CARGO CARE spol. s r. o., výše popsané částky, a aby podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Berouně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř.
6. Obviněný se ve svém vyjádření s podanou stížností pro porušení zákona zcela ztotožnil. Poukázal na §140b IZ a uvedl, že Okresní soud v Berouně postupoval v rozporu se zákonem, pokud mu svým rozsudkem uložil povinnost k náhradě škody poškozeným i přes zahájené a neskončené insolvenčního řízení. Krajský soud v Praze pak pochybil, pokud se v rámci přezkumné činnosti nezabýval výrokem zmíněného rozsudku, jímž byla obviněnému uložena povinnost k náhradě škody poškozeným, a nenapravil tak postup okresního soudu, jenž byl v rozporu se zákonem.
7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedla, že stížnost pro porušení zákona považuje za důvodnou, ztotožňuje se s ní, a proto na ni plně odkazuje. Zdůraznila, že §140b IZ vyslovuje (s výjimkou případu zajištění majetku v majetkové podstatě dlužníka v trestním řízení) prakticky úplný zákaz, aby po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, bylo v soudním řízení rozhodnuto o pohledávce týkající se majetkové podstaty dlužníka (úprava platná do 31. 12. 2013 takovéto výslovné omezení neobsahovala). Insolvenční zákon přitom neobsahuje žádnou výjimku pro adhezní řízení. Odvolací soud se nezabýval zákonností adhezních výroků, jestliže nepřihlédl k tomu, že k zahájení insolvenčního řízení ve věci úpadce T. B. došlo dne 16. 1. 2015, přičemž jeho účinky započaly ode dne 13. 2. 2015 zveřejněním vyhlášky, kterou se zahájení insolvenčního řízení oznamuje.
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se vyjádřila i k otázce přípustnosti stížnosti pro porušení zákona ve světle předcházejícího rozhodnutí Nejvyššího soudu v postavení soudu dovolacího, přičemž dospěla k závěru, že toto rozhodnutí se nestalo překážkou přípustnosti podání stížnosti pro porušení zákona. Nelze mít totiž za to, že by směřovala k revizi vlastního rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť námitky, vznesené prostřednictvím předcházejícího dovolání obviněného T. B. se lišily od výše namítané nezákonnosti napadeného rozhodnutí, která je tak uplatněna poprvé, aniž by se kdy stala předmětem rozhodování Nejvyššího soudu na podkladě mimořádného opravného prostředku.
9. Nejvyšší soud podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených ve stížnosti pro porušení zákona, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon byl porušen.
10. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustnosti stížnosti pro porušení zákona s ohledem na rozhodnutí o dovolání v této věci Nejvyšším soudem ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 7 Tdo 1351/2020. Dovolání bylo podáno obviněným proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2020, sp. zn. 11 To 139/2020, kterým je napadl v celém rozsahu, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. Obviněný namítal vady rozhodnutí odvolacího soudu, který podle jeho názoru při svém rozhodování o vině nedbal základních právních zásad aplikace hmotného práva trestního, a podstatné právní skutečnosti, na nichž následně své rozhodnutí založil, nesprávně právně vyhodnotil. Dále rozporoval nesprávnou aplikaci občanského zákoníku v otázce přechodu vlastnického práva k movité věci při koupi, jelikož nebylo vůbec zřejmé, kterým okamžikem a na koho přešlo vlastnické právo ke zboží, zda o něm byla uzavřena kupní smlouva a v jaké formě a zejména za jakých smluvních ujednání. Obviněný rovněž shledával v postupu soudu extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Na závěr obviněný nesouhlasil s výměrou trestu. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 7 Tdo 1351/2020, bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného T. B. odmítnuto. Ve věci byla následně podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 1065/21, odmítl.
11. Z uvedeného vyplývá, že obviněný uplatnil v dovolání jiné námitky, než námitky předložené ve stížnosti pro porušení zákona. Z tohoto důvodu je pak nutné dospět k závěru, že stížnost pro porušení zákona tak, jak je koncipována, se nesnaží přimět Nejvyšší soud k revizi vlastního posouzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2021, sp. zn. 4 Tz 56/2021). Stížnost pro porušení zákona je proto v tomto případě přípustná.
12. K zákonnosti mistrem spravedlnosti napadených momentů shora citovaných rozhodnutí je pak namístě připomenout následující. Podle §254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.
13. Podle §256 tr. ř. odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné.
14. Podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. odvolací soud zruší napadený rozsudek také bylo-li v přezkoumávané části rozsudku porušeno ustanovení trestního zákona, je-li uložený trest v přezkoumávané části rozsudku nepřiměřený a jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad.
15. Podle §228 odst. tr. ř., odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 3), nestanoví-li tento zákon jinak; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno.
16. Podle §44 odst. 3 tr. ř., návrh (na uložení povinnosti k náhradě škody) podle §43 odst. 3 tr. ř. nelze podat, bylo-li o nároku již rozhodnuto v občanskoprávním nebo v jiném příslušném řízení.
17. Podle §109 odst. 4 a 5 IZ účinky zahájení insolvenčního řízení nastávají okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku. Nestanoví-li zákon u některého ze způsobů řešení úpadku jinak, trvají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení do skončení insolvenčního řízení, a jde-li o reorganizaci, do schválení reorganizačního plánu.
18. Podle §140b IZ platí, že nejde-li o řízení uvedená v §140a IZ, nelze v jiných soudních nebo rozhodčích řízeních po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, rozhodnout o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo v pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§170 insolvenčního zákona), to neplatí, jde-li o pohledávky věřitelů na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka. Podle §109 odst. 4, 5 IZ účinky zahájení insolvenčního řízení nastávají okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku, a trvají až do skončení insolvenčního řízení. Takové rozhodnutí nelze po dobu trvání účinků rozhodnutí o úpadku vydat, a bude-li přesto vydáno, v insolvenčním řízení se k němu nebude přihlížet. Není-li možné v řízení z uvedeného důvodu pokračovat, soud je může přerušit svým rozhodnutím vydaným podle §109 o. s. ř. (srov. Hásová, J. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 459, 460).
19. Podle §140c IZ v době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, nelze zahájit soudní a rozhodčí řízení o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, nejde-li o incidenční spory, ani řízení o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§170 insolvenčního zákona).
20. Z insolvenčního rejstříku vyplývá, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 1. 2015, sp. zn. KSLP 65 INS 15503/2014, byl zjištěn úpadek obviněného a na jeho majetek byl prohlášen konkurz. Účinky zahájení insolvenčního řízení započaly dne 13. 2. 2015 zveřejněním vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení. Insolvenční řízení doposud nebylo skončeno. Rozsudek nalézacího soudu Okresního soudu v Berouně, který obviněného zavázal k náhradě škody je ze dne 20. 2. 2020, rozsudek odvolacího soudu ze dne 23. 7. 2020. Okresní soud v Berouně si musel být vědom probíhajícího insolvenční řízení, neboť v době rozhodování byly tyto informace přístupné ve veřejném seznamu – insolvenčním rejstříku a doklady z insolvenčního řízení byly součástí spisu (na č. l. 1259 a násl.). Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu rovněž vyplývá, že soud nepřistoupil také k uložení peněžitého trestu, neboť s ohledem na probíhající insolvenční řízení a existenci několika exekučních řízení mu bylo zřejmé, že jeho dobytnost by byla nulová.
21. Základním procesním předpisem pro postup soudů v trestním řízení je trestní řád, přesto však je nezbytné zohlednit také speciální ustanovení jiných procesních předpisů (lex specialis), stanovujících zvláštní režim pro některé specifické situace, v jejichž nerespektování v adhezním řízení by tento zvláštní režim zásadně narušilo.
22. Takovým zvláštním režimem je insolvenční řízení. Po jeho zahájení (viz výše citovaný §109 odst. 4 a 5 IZ) se aktivují pravidla nastavená proto, aby po celou dobu trvání insolvenčního řízení existoval právní režim umožňující co nejefektivnější uspokojení věřitelů. Tomu odpovídá především zákaz podávání žalob pro pohledávky. Řešení dlužníkova úpadku zvláštním soudním řízením je nezbytné proto, že v krizové úpadkové situaci nelze porušení práv či neplnění povinností postihnout standardními procesními prostředky. Brání tomu okolnost, že při mnohosti dlužníkových závazků a nedostatku prostředků k jejich krytí by použitím obvyklých právních prostředků byli někteří věřitelé vůči ostatním zvýhodněni, ať již proto, že splatnost jejich pohledávek nastává dříve, nebo z jiných důvodů. Cílem řešení úpadku zvláštní právní úpravou proto je vyloučit preference věřitelů, pokud nejsou věcně odůvodněny jejich postavením nebo povahou jejich pohledávky. To vede k tomu, že výsledkem řízení je mnohostranné uspořádání, při němž lze vzít v úvahu i další aspekty, např. sociální. Řešení úpadku proto nemůže být pouze dvoustrannou záležitostí; nemůže tudíž fungovat např. jako alternativa postupu při vymáhání pohledávek ve dvoustranných sporech (viz důvodová zpráva k insolvenčnímu zákonu). Z uvedeného je zřejmý úmysl zákonodárce upřednostnit insolvenční řízení jako prostředek generálního vyřešení vztahů mezi dlužníkem a jeho věřiteli před individuálním uplatňováním pohledávek v nalézacím, příp. exekučním řízení. V daném ohledu je proto nutné považovat insolvenční zákon ve vztahu k trestnímu řádu za lex specialis (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3523/16).
23. Jestliže v době trestního řízení probíhá insolvenční řízení a účinky rozhodnutí o úpadku trvají i v době předmětného trestního řízení, platí v adhezním řízení §140b IZ, který rozhodnutí o nároku na náhradu škody podle §228 tr. ř. za tam popsaných okolností znemožňuje a nezbývá, než poškozené odkázat v celém rozsahu škody podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních, jak ostatně již v minulosti konstatoval Nejvyšší soud (rozsudek ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 7 Tz 83/2019, usnesení ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 8 Tdo 833/2015, usnesení ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 8 Tdo 469/2015, publikované pod č. 9/2016 Sb. roz. tr.). K problematice přednostního použití insolvenčního zákona v obdobných případech se v rámci své rozhodovací praxe vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3523/16, a potvrdil, že nelze po dobu trvání účinků rozhodnutí o úpadku uložit obviněnému povinnost k náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. V širších souvislostech a principech nelze přehlédnout ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2002, sp. zn. 4 Tz 41/2002, uveřejněný pod č. 20/2003 Sb. rozh. tr., který k předchozí právní úpravě insolvenčního řízení (zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007) konstatoval, že pokud je před zahájením trestního stíhání anebo i v jeho průběhu prohlášen konkurs na majetek obviněného a do skončení trestního stíhání nedošlo k zániku účinků prohlášení konkursu, pak v takovém případě podle §14 odst. 1 písm. c) zmíněné předchozí právní úpravy nelze v adhezním řízení rozhodnout o přiznání náhrady škody, ale poškozené je třeba s jejich nároky podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních.
24. Ve věci obviněného T. B. přitom nelze uplatnit ani výjimku ze zákazu vydání takového rozhodnutí, uvedenou v §140b větě za středníkem IZ, neboť se sice jedná o pohledávku věřitele na náhradu škody způsobené trestným činem, nicméně v trestním řízení o tomto trestném činu nebyl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka (obviněného), který by omezení plynoucí z ustanovení §140b IZ mohlo prolomit.
25. Obviněnému tak byla povinnost nahradit škodu uložena v rozporu se zákonem, neboť při stanovení povinnosti uhradit způsobenou škodu podle §228 odst. 1 tr. ř. Okresní soud v Berouně nerespektoval omezení vyplývající ze zahájeného a neskončeného insolvenčního řízení, jelikož obviněnému byla rozsudkem nalézacího soudu uložena povinnost uhradit poškozeným škodu, byť byl obviněný v době vyhlášení rozsudku Okresního soudu v Berouně dne 20. 2. 2020 v úpadku, a to již ode dne 16. 1. 2015.
26. Souhrnně řečeno, rozhodl-li nalézací soud shora popsaným způsobem, porušil zákon v §228 odst. 1 tr. ř., pro jehož užití nebyly splněny podmínky, resp. který byly aplikován chybně, neboť v řízení nebyl řádně uplatněn nárok na náhradu škody, jenž by umožňoval poškozeným společnostem přiznat náhradu škody, protože nelze po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku dle insolvenčního zákona, rozhodnout o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, čímž došlo i k porušení §140b IZ. Odvolací soud pak při přezkumu rozhodnutí nalézacího soudu pochybil tím, že se ztotožnil s výrokem o náhradě škody a toto pochybení nalézacího soudu k odvolání obviněného nenapravil, čímž postupoval v rozporu s §256 tr. ř., přičemž nesprávně zamítl důvodné odvolání obviněného.
27. K nápravě popsané vady zjištěné Nejvyšším soudem potom bylo namístě především zrušení výroků týkajících se o náhrady škody, jež neměly být vysloveny, a to včetně výroku podle §229 odst. 2 tr. ř. týkajícího se společnosti FERONA, a. s., aby o jejím nároku bylo rozhodnuto jednotně. Zrušeny pak musely být i další rozhodnutí na částečně zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu. Současně Nejvyšší soud shledal, že je s ohledem na §271 odst. 2 tr. ř. namístě, aby ve věci rozhodl sám, a proto s odkazem na §265 tr. ř. odkázal poškozené společnosti Leština CZ, s. r. o., FERONA, a. s., EULER HERMES S.A., PST CLC a. s., a společnosti EWALS CARGO CARE spol. s r. o., s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
28. Nejvyšší soud proto konkrétně rozhodl tak, že vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2020, sp. zn. 11 To 139/2020, byl porušen zákon v neprospěch obviněného T. B. v ustanovení §256 tr. ř., resp. v řízení mu předcházejícím v ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. a §140b IZ. V návaznosti na to částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze pokud jim zůstal nedotčen výrok o náhradě škody podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. z rozsudku Okresního soudu v Berouně, a současně částečně zrušil i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Berouně, ve výroku, jímž bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněnému zaplatit náhradu škody poškozeným společnostem Leština CZ, s. r o., FERONA, a. s., EULER HERMES S. A., PST CLC a. s., EWALS CARGO CARE spol. s r. o., a rovněž ve výroku, kterým byla poškozená společnost FERONA, a. s., odkázána podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a dále zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nakonec Nejvyšší soud poškozené společnosti Leština CZ, s. r. o., FERONA, a. s., EULER HERMES S.A., PST CLC a. s., EWALS CARGO CARE spol. s r. o., odkázal za užití §265 tr. ř. s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Nejvyšší soud pak zrušil výše uvedeným výrokem rozsudek Krajského soudu v Praze, jako rozhodnutí konečné, kterým došlo k nabytí právní moci, jelikož pouze vůči pravomocnému rozhodnutí je přípustná stížnost pro porušení zákona jako mimořádný opravný prostředek. Rozsudek okresního soudu byl pak zrušen jako rozhodnutí, které rozhodnutí krajského soudu předcházelo.
29. O stížnosti pro porušení zákona rozhodl Nejvyšší soud podle §274 odst. 4 tr. ř. se souhlasem dotčených osob v neveřejném zasedání, a to s vyhlášením rozsudku vyvěšením na úřední desce soudu (§274a odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 10. 2022
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.