ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.1246.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 1246/2021-295
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 1. 2022 o dovolání obviněného P. O. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa označená pro účely doručování XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2021, sp. zn. 8 To 138/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 3/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. O. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. 39 T 3/2021, byl obviněný P. O. shledán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za což byl podle §206 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 48 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. V dalším bylo podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodováno o nároku poškozené společnosti K., IČ: XY, se sídlem XY, na náhradu škody.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které zaměřil proti všem jeho výrokům. Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 7. 2021, sp. zn. 8 To 138/2021, podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dopustil tím, že v blíže nezjištěné době dne 4. 2. 2020 zaregistroval vozidlo AUDI R8 QUATTRO, vin XY, do registru silničních vozidel bez souhlasu a vědomí jeho vlastníka společnosti K. na osobu S. A. E. F., nar. XY, za úplatu 2 000 Kč a následně vozidlo na základě zfalšované plné moci k prodeji vozidla, kterou podepsal jménem A. E. F. dne 6. 2. 2020 v Praze 7 na čerpací stanici Benzina v ul. XY, prodal V. N., nar. XY, za částku 45 000 EUR, kterou si ponechal pro svoji potřebu, ačkoli si byl vědom, že vozidlo dne 13. 9. 2019 (správně: 13. 6. 2019) koupila společnost K., IČ: XY, ve Švýcarsku od původního vlastníka společnosti P. S., IČ XY, se sídlem XY, Švýcarská konfederace, a toto vozidlo mu bylo svěřeno za účelem převozu do ČR a jeho registrace na společnost K., čímž způsobil poškozené společnosti K., IČ: XY, se sídlem XY, škodu ve výši 1 100 000 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2021, sp. zn. 8 To 138/2021, podal obviněný P. O. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném právním posouzení.
5. Konkrétně vytýkal, že soud prvního stupně závěr o tom, že si přisvojil cizí věc, opřel o kupní smlouvu předloženou poškozeným a zcela ignoroval kupní smlouvu ze dne 13. 6. 2019 předloženou dovolatelem, kterou uzavřel jako kupující dříve, než ji údajně uzavřel poškozený. Dovolatel z uvedené kupní smlouvy dovozoval své vlastnické právo, v důsledku čehož si tak nemohl přisvojit cizí věc. Zdůraznil, že otázka vlastnictví věci, která měla být zpronevěřena, měla být soudy řešena jako předběžná otázka. Soud prvního stupně podle jeho názoru při zjišťování dané skutečnosti nezohlednil nejen předložené důkazy, tj. kupní smlouvu uzavřenou dovolatelem, ale nevzal v potaz ani jiné důkazy, které vlastnictví poškozeného zpochybňovaly, např. zjištění registrace vozidla ve Švýcarsku, které zařizoval výhradně dovolatel, a to na své jméno. Odvolací soud se sice s uvedenou předběžnou otázkou vypořádal, avšak podle dovolatele nesprávně. Závěr o vlastnictví věci učinil velice zjednodušujícím způsobem a nijak nevysvětlil, proč je teprve druhá smlouva vážně míněná a jaký to má právní důsledek.
6. K samotné otázce vlastnictví dovolatel uvedl, že podle českého práva se vlastnictví k jednotlivě určené věci nabývá k okamžiku její účinnosti podle §1099 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). V daném případě strany využily dispozice a ujednáním o výhradě vlastnického práva podle §2132 o. z. došlo k převodu vlastnického práva zaplacením, přičemž je zcela nerozhodné, kdo kupní cenu zaplatil, tedy zda nabyvatel nebo třetí osoba. Rovněž vytkl, že se soudy nižších stupňů nezabývaly otázkou mezinárodního prvku v závazkovém právním vztahu. Na uvedeném pak podle dovolatele ničeho nemění skutečnost, že vedle tohoto vztahu vznikl další závazkový právní vztah mezi osobou, za kterou bylo plněno, a osobou, která plnila. Pro účely tohoto řízení je podle obviněného relevantní pouze otázka vlastnictví a na to navazující posouzení trestnosti. Obviněný uzavřel, že byl důvodně přesvědčen, že mu věc patří, a nemohl tak jednat v úmyslu spáchat trestný čin.
7. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně připomněl, že obviněný v dovolání opakoval svou obhajobu, kterou uplatnil již před soudy nižších stupňů a s níž se tyto náležitě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Nalézací soud tak učinil v bodě 4. odůvodnění svého rozsudku, kde vysvětlil, proč obhajobě dovolatele neuvěřil a proč považoval za věrohodnou výpověď svědka M. K., že vozidlo bylo ve Švýcarsku prodáno poškozené společnosti K. a nikoliv dovolateli, který měl pouze zajistit převoz vozidla do tuzemska. Odvolací soud se pak v bodě 6. odůvodnění svého usnesení s těmito úvahami ztotožnil. V bodě 7. tamtéž se zabýval kupní smlouvou dodatečně předloženou dovolatelem se závěrem, že dovolatel se vlastníkem předmětného vozidla nestal. Státní zástupce s argumentací soudů nižších stupňů souhlasil a v podrobnostech na ni odkázal. K tomu dodal, že obviněný v dovolání dezinterpretoval obsah argumentace odvolacího soudu, který poukázal na to, že prodávající si vyhradil vlastnictví a že kupní cenu zaplatila poškozená společnost. Přisvědčil dovolateli, že samotné zaplacení ceny vozu poškozenou společností by nemohlo vyvrátit jím tvrzenou variantu skutkového stavu, tedy že k vozidlu vlastnictví nabyl a že zaplacená cena byla jen půjčkou, z níž mu vznikl vůči poškozené společnosti občanskoprávní závazek. Zdůraznil, že argumentace odvolacího soudu však byla mnohem širší. Splacení ceny poškozenou společností považoval jen za jeden z mnoha důkazů vedoucích v jejich souhrnu ke skutkovému zjištění, že dovolatel vozidlo do vlastnictví nenabyl. Za rozhodné totiž soud považoval, že předmětná kupní smlouva, označující jako kupujícího právě dovolatele, byla jen dovolatelovým nástrojem k podvodnému jednání vůči poškozené společnosti – svědek M. K. zjistil tuto změnu až v Ženevě a prodávající společnost P. S., která nemá zájem komukoliv stranit, potvrdila, že vozidlo prodala poškozené společnosti, nikoliv dovolateli. Pokud dovolatel popřel, že by byl pouhým zprostředkovatelem převodu, a nikoliv kupujícím vozidla, brojil tím proti učiněným skutkovým zjištěním o obsahu jeho dojednání se svědkem M. K. Státní zástupce konstatoval, že v dané části dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá, dovolatel nenamítal existenci extrémního nesouladu mezi tímto zjištěním a provedeným dokazováním a tomuto nesouladu ani nic nenasvědčuje.
9 . Podle názoru státního zástupce by s jistou rezervou bylo možno hmotněprávní obsah přiznat námitkám, že odvolací soud dovolatelem předloženou cizojazyčnou smlouvu ze dne 13. 6. 2019 nesprávně vyložil jako nikoliv vážně míněnou. Dovolatel k tomu argumentuje výkladem této smlouvy podle českého občanského zákoníku. V této souvislosti státní zástupce připomněl zjištění odvolacího soudu, že obviněný se již uzavřením této kupní smlouvy dopustil podvodného jednání. Dále poznamenal, že z dovolání není patrno, proč by rozhodným právem pro výklad této cizojazyčné a v cizině sjednané smlouvy mělo být právě právo české, když výklad by měl být proveden podle práva určeného volbou stran nebo jinak plynoucího z povahy smlouvy – viz §87 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. Státní zástupce měl za to, že jistým vodítkem pro výklad této smlouvy může být přitom prohlášení prodávajícího, jistě lépe znalého právních poměrů v cizině, který považoval za rozhodující smlouvu, kterou uzavřel s poškozenou společností, a nikoliv s dovolatelem. Ani posouzení smlouvy podle českého práva by však podle státního zástupce nemohlo svědčit dovolateli. Jestliže soudy považovaly za prokázané, že smyslem všech ujednání mezi švýcarským prodávajícím a osobami zajišťujícímu koupi byl převod vozidla do vlastnictví poškozené společnosti, nebylo možno přihlížet k ujednáním odlišným. To je patrno ze způsobu, jakým se v nyní platném občanském zákoníku odrazily autonomie vůle a smluvní volnost při výkladu právních jednání. Poukázal zejména na §555 odst. 2 o. z., z něhož vyplývá, že má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy. Podle §556 odst. 2 citovaného zákona pak platí, že při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Z citovaných ustanovení je patrno, že švýcarský prodávající i společnost kupující dali zejména i faktickou následnou dispozicí s vozidlem najevo, že koupi uzavřeli mezi sebou, a nikoliv s dovolatelem, čehož si dovolatel musel být vědom. Takto také popsal uvedený prodej vozidla prodávající pro účely tohoto trestního řízení. V dané souvislosti poukázal na výklad právních jednání činěný Nejvyšším soudem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný po č. 4/2019 Sb. rozh. obč., či ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2862/2019), podle něhož je pro výklad adresovaného právního jednání určující skutečná vůle jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Skutečnou vůli jednajícího je třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli jednajícího (§556 odst. 1 věta první o. z.), postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v §556 odst. 1 větě druhé o. z. I podle českého práva by tak bylo rozhodující, co si strany dojednat chtěly a v tomto směru jsou vyjádření prodávajícího i poškozené společnosti shodná. V dané části tak státní zástupce považuje dovolání za zjevně neopodstatněné.
10 . Uzavřel, že námitky dovolatele dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem jsou zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
11 . Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
13. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a uplatněného důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je významnou otázkou, zda obviněný naplnil po stránce objektivní i subjektivní znaky zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Obviněný totiž vytkl, že věc, kterou měl podle zjištění soudů zpronevěřit, nebyla vůči němu věcí cizí, přičemž měl za to, že soudy nižších stupňů se otázkou vlastnictví dostatečně nezabývaly, a dále že nejednal úmyslně, neboť byl důvodně přesvědčen, že předmětné vozidlo je v jeho vlastnictví.
14 . Zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Značnou škodou se podle §138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku rozumí škoda dosahující nejméně 1 000 000 Kč. Co do naplnění znaků objektivní stránky tohoto zločinu je vhodné připomenout, že předmětem útoku je cizí věc, která byla pachateli svěřena. Věc je pachateli svěřena, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení) s tím, aby s ní nakládal určitým způsobem. Pachatel si přisvojí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Po subjektivní stránce se u základní skutkové podstaty tohoto trestného činu vyžaduje úmysl [přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nebo nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku], z hlediska kvalifikované skutkové podstaty postačí zavinění z nedbalosti [§16 ve spojení s §17 písm. a) tr. zákoníku].
15. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že se otázkou vlastnictví předmětného vozidla, které mělo být vůči obviněnému věcí cizí, dostatečně zabývaly. Ačkoliv se soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal s kupní smlouvou ze dne 13. 6. 2019 předloženou obviněným (založenou v originále na č. listu 18, 19), odvolací soud tuto vadu napravil, zejména i proto, že mu byl na rozdíl od soudu prvního stupně poskytnut také český překlad této smlouvy, přičemž originál kupní smlouvy včetně jeho překladu provedl jako důkaz a v odůvodnění svého usnesení řádně vyložil, jak provedené důkazy hodnotil. Odvolací soud vysvětlil, že předmětnou smlouvu nepovažoval za podstatnou pro určení vlastnictví daného vozidla, neboť bylo objektivně prokázáno, že strany, které smlouvu uzavřely, tuto nemínily vážně. Odvolací soud pod bodem 7. na str. 3 odůvodnění svého usnesení rozvedl, že k vážně míněnému převodu vozidla došlo až mezi poškozenou společností K. a prodejcem vozidla společností P. S., a to splněním všech náležitostí vyplývajících ze smlouvy, tedy nejen podpisem smlouvy, ale též úhradou celé kupní ceny, kterou uhradil jménem poškozené společnosti K., její jednatel M. K., a předáním vozidla včetně jeho příslušenství jednateli poškozené společnosti. Naopak obviněný svědku M. K. uvedl, že mu podle jeho zadání zajistil ke koupi vozidlo, přesto se pokusil za peníze poškozené společnosti získat vozidlo do svého vlastnictví uzavřením kupní smlouvy s prodejcem na své vlastní jméno. Svědek M. K. zjistil, že obviněný oproti jeho očekávání s prodávajícím sepsal kupní smlouvu, v níž byl jako kupující označen právě on, nikoliv společnost K., jíž měl prodej vozidla zprostředkovat, až v Ženevě, kam jel vozidlo koupit. Po tomto zjištění proto s prodejcem uzavřel za společnost K. téhož dne, tj. 13. 6. 2019, kupní smlouvu novou, zaplatil kupní cenu a převzal vozidlo. V této souvislosti nutno soudům vytknout, že nekriticky do svých skutkových zjištění převzaly zřejmou nesprávnost, jíž trpěla již obžaloba, a zřejmě nesprávně označily datum uzavření kupní smlouvy dnem 13. 9. 2019.
16. Nejvyšší soud se s uvedeným závěrem odvolacího soudu, že obviněný nenabyl vlastnictví předmětného vozidla na základě kupní smlouvy ze dne 13. 6. 2019, neboť tato nebyla vážně míněná, ale nabyla ji až poškozená společnost na základě kupní smlouvy uzavřené s prodejcem téhož dne, ztotožnil. Z objektivně zjištěných okolností je skutečně zjevné, že kupní smlouva ze dne 13. 6. 2019 nebyla vážně míněná, když ani jedna strana tuto smlouvu nerealizovala a své povinnosti ze smlouvy neplnila, tzn. že obviněný nezaplatil kupní cenu a ani prodávající obviněnému nepředal předmět koupě, tj. vozidlo s klíči a potřebnými doklady, přičemž jejich plnění se ani jedna strana nedomáhala. Nad rámec uvedeného lze pak poukázat na skutečnost, že smlouva uzavřená mezi obviněným a společností P. S. obsahovala ustanovení o výhradě vlastnického práva, podle něhož by vozidlo i v případě platnosti dané smlouvy do vlastnictví obviněného přešlo až zaplacením celé kupní ceny, k čemuž však ze strany obviněného nedošlo. Argumentaci obviněného, že nezáleží na tom, kdo kupní cenu uhradil, tedy zda sám obviněný či třetí osoba, rozhodně nelze přisvědčit, jelikož z provedeného dokazování nevyplynulo, že by poškozená společnost měla jakoukoliv dohodu s obviněným či s prodejcem vozidla, že tuto kupní cenu uhradí za obviněného. Naopak obviněný byl sám dne 13. 6. 2019 přítomen uzavření nové kupní smlouvy na předmětné vozidlo mezi poškozenou společností K. a prodávající společností P. S. zaplacení kupní ceny M. K. na základě této nové smlouvy (tedy nikoliv kupní ceny ze smlouvy mezi obviněným a společností P. S. ze dne 13. 6. 2019) i předání vozidla s klíči a doklady jednateli poškozené společnosti, přičemž ani v dané situaci obviněný neprotestoval s tím, že by byla tato další kupní smlouva neplatná z důvodu jeho vlastnického práva k předmětnému vozidlu. Okolnost, že obviněný vůči svědkovi M. K. rozhodně nevystupoval jako vlastník vozidla, ostatně zřetelně vyplývá i z jejich vzájemné komunikace (viz zejména č. listu 86 až 90). Z výsledků provedeného dokazování a všech zjištěných okolností je zjevné, že kupní smlouva ze dne 13. 6. 2019 uzavřená mezi obviněným a společností P. S. nebyla vážně míněna, a nelze ji tak za smlouvu s jakýmikoliv právními důsledky považovat. Obviněný měl od počátku zprostředkovat prodej vozidla pro poškozenou společnost, nikoliv sobě. I z jednání obou stran, které uzavřely dne 13. 6. 2019 platnou kupní smlouvu, vyplynulo, že poté, co se M. K. v Ženevě při jednání s prodávající společností P. S. dozvěděl, že obviněný předložil prodávající společnosti kupní smlouvu na své jméno, uzavřely společnost P. S. a K. za přítomnosti obviněného novou kupní smlouvu, kterou také ihned realizovaly, z čehož vyplynulo, že dříve uzavřená smlouva s obviněným nebyla vážně míněna a jednání od počátku směřovalo k prodeji vozidla společnosti K. S výhradami obviněného, že odvolací soud jím předloženou cizojazyčnou smlouvu ze dne 13. 6. 2019 nesprávně vyložil jako nikoliv vážně míněnou, se v podrobnostech vypořádal ve svém vyjádření státní zástupce a dovolací soud nemá, čím by jeho fundovaný výklad doplnil.
17. Nejvyšší soud na základě uvedeného uzavírá, že předmětné vozidlo bylo ve vztahu k obviněnému věcí cizí. Vozidlo bylo obviněnému vlastníkem, tj. poškozenou společností K. svěřeno ke konkrétnímu účelu, a to ke zprostředkování prodeje vozidla či k registraci vozidla v České republice, avšak obviněný bez dřívější dohody s poškozenou společností zaregistroval vozidlo na S. A. E. F., svoji známou, a následně vozidlo jejím jménem prodal V. N., přičemž o žádné z těchto skutečností neinformoval poškozenou společnost, ani jí nepředal kupní cenu, kterou za vozidlo obdržel. Obviněný si tedy použitím cizí věci, svěřeného vozidla, k jinému než sjednanému účelu tuto věc přisvojil, a poškozené společnosti tak způsobil škodu ve výši 1 100 000 Kč, tedy škodu značnou.
18 . Není tudíž pochyb o tom, že obviněný svým jednáním naplnil objektivní stránku zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Nejvyšší soud ve shodě se závěry soudů prvního stupně i odvolacího soudu sdílí též názor, že jednáním obviněného byly naplněny znaky uvedeného zločinu i po stránce subjektivní.
19. Závěr o subjektivních znacích se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). Zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin, a je vybudováno na dvou složkách, a sice na složce vědomostní (intelektuální) a složce volní. Složka intelektuální zahrnuje jak vnímání, tak i představu určitých okolností, může být v podstatě odstupňována tak, že subjekt o určitých okolnostech ví jistě, případně si určité okolnosti představuje jako možné anebo určité okolnosti nezná, neví o nich. Složka volní může být též odstupňována a vyjadřuje pachatelův kladný vztah k takovým okolnostem, které si logicky musí představovat alespoň jako možné, přičemž subjekt může některé okolnosti chtít, případně může být s určitými okolnostmi srozuměn, anebo na druhou stranu určité okolnosti nechce, není s nimi ani srozuměn, nemá k nim kladný volní vztah. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. V odborné trestněprávní literatuře a v judikatorní praxi byl opakovaně vysloven názor, že úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. zpráva Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, uveřejněná pod č. 62/1973 Sb. rozh. tr., a zpráva Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76, uveřejněná pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 2. 3. 1967, sp. zn. Tzv 5/67, uveřejněné pod č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).
20 . Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§15 odst. 2 tr. zákoníku).
21 . Obviněný konkrétně namítal, že jeho jednání nemohlo být úmyslné, když jednal v důvodném přesvědčení o tom, že je vlastníkem vozidla. Námitky zpochybňující subjektivní stránku zločinu zpronevěry však neobstojí právě pro existenci okolností objektivní povahy.
22. Soud prvního stupně dovodil úmysl obviněného z jeho samotného jednání, když zneužil důvěry M. K. a přivlastnil si předmětné vozidlo poškozené společnosti, které následně prodal a kupní cenu si ponechal. Odvolací soud se s nalézacím soudem co do právního hodnocení jednání obviněného včetně posouzení subjektivní stránky ztotožnil bez bližšího odůvodnění.
23. Ani Nejvyšší soud nemá o naplnění subjektivní stránky pochyb a úvahu nalézacího soudu týkající se zavinění, byť značně stručnou, považuje za správnou. Jak již bylo zmíněno, obviněný věděl, že vlastníkem vozidla je poškozená společnost, když byl přítomen uzavření kupní smlouvy mezi poškozenou společností a prodejcem vozidla, jakož i předání vozidla zástupci poškozené společnosti společně s potřebnými doklady. Navíc z výpovědi svědka M. K., jednatele poškozené společnosti, vyplynulo, že obviněný měl poškozené společnosti zprostředkovat koupi vozidla, na jeho žádost tak nabídku na prodej vozidla vyhledal a společně se vydali do Švýcarska vozidlo koupit. (Nebylo-li by tomu právě tak, nebyl žádný racionální důvod, aby se svědek spolu s obviněným do Ženevy vydal.) Poté, co poškozená společnost vozidlo koupila, převzal obviněný od svědka dokumenty k vozidlu, aby pro něj zařídil vývozní značky ve Švýcarsku, později měl pro něj zprostředkovat prodej vozidla či vyřídit registraci vozidla v České republice. Následně obviněný vozidlo zaregistroval na svou známou (kolegyni) S. A. E. F., a poté jej jejím jménem prodal další osobě, přičemž o těchto skutečnostech vůbec neinformoval poškozenou společnost, nezajistil si její souhlas k takovým transakcím, přerušil komunikaci s ní a po obnově komunikace svědka M. K. ujišťoval, že vše vyřeší a vrátí mu peníze. Ze všech těchto okolností bez jakýchkoliv pochybností vyplývá, že obviněný věděl, že majitelem vozidla sám není, a že jím je naopak společnost K. Pokud obviněný i přesto s vozidlem cíleně disponoval jako s vlastním, použil jej k jinému než sjednanému účelu, čehož si byl rovněž vědom, a trvale vyloučil z jeho dispozice poškozenou společnost, lze opodstatněně dospět k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
24. Nejvyšší soud uzavírá, že v posuzovaném případě obviněným tvrzený důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) není dán. Skutek byl správně právně posouzen, popis skutku uvedený ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je v souladu s právní větou obsahující zákonné znaky skutkové podstaty zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 1. 2022
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu