ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.523.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 523/2022-982
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 7. 2022 o dovolání obviněného M. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. 67 To 425/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 58 T 35/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 11. 2021, č. j. 58 T 35/2020-824, byl obviněný M. V. (dále „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §147 odst. 2, §67 odst. 2 písm. a), odst. 3 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 50 denních sazeb s denní sazbou 1 000 Kč, tj. v celkové výši 50 000 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozené společnosti C. A. H., IČ: XY, se sídlem XY, XY, škodu ve výši 2 309 Kč, poškozené Pražské správě sociálního zabezpečení, IČ: 00000000, se sídlem Praha 8, Trojská 1997/13A, škodu ve výši 9 948 Kč a poškozené L. K., nar. XY, bytem XY, XY, škodu ve výši 2 300 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená L. K. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný a ve prospěch obviněného též státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6. Obviněný brojil proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, odvolání státního zástupce směřovalo ve prospěch obviněného do výroku o náhradě škody. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. 67 To 425/2021, byl napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. zrušen toliko ve výrocích o náhradě škody podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že podle §229 odst. 1 tr. ř. se poškozené C. A. H., IČ: XY, se sídlem XY, XY, Pražská správa sociálního zabezpečení, IČ: 00000000, se sídlem Praha 8, Trojská 1997/13A, a L. K., nar. XY, bytem XY, XY, odkazují s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil shora uvedeného přečinu tím, že dne 27. 8. 2018 v 05:28 hodin v XY, XY č. XY, na účelové komunikaci na ploše L. V. H. P., v blízkosti vrátnice č. XY a stojánky č. XY, ve směru jízdy od prstu B k prstu C, při výkonu svého povolání koordinátora odbavení, řídil vozidlo tovární značky Škoda CITIGO, reg. zn.: XY, patřící společnosti M. A. (C.), v zóně označené vodorovným značením pro pohyb MMP (Mobilní mechanizační prostředky) s maximální povolenou rychlostí 30 km/h, uvedeným vozidlem jel před místem nehody rychlostí o střední hodnotě 55 km/h, čímž tuto maximální povolenou rychlost překročil, kdy v příčinné souvislosti s předmětným porušením dopravního předpisu a tedy překročením maximální povolené rychlosti vozidla došlo ke sražení chodkyně, poškozené L. K., nar. XY, pravou přední částí vozidla obviněného, s technicky přijatelnou nárazovou rychlostí vozidla o střední hodnotě 49 km/h, kdy tato rychlost vozidla, v daném místě vyšší než povolená, byla tou skutečností, která zapříčinila kolizní situaci, obviněný tímto jednáním porušil svou povinnost řidiče s oprávněním řídit MMP, uloženou mu v bodě 1.2.6 směrnice LP-SM-004G/2008 Dopravní řád L. P. R., podle kterého pro pohyb MMP v neveřejném prostoru letiště je stanovena maximální povolená rychlost 30 km/h na obslužné letištní komunikaci, na odbavovacích plochách a na manipulačních plochách, následkem porušení této povinnosti způsobil poškozené L. K., nar. XY, těžkou újmu na zdraví představující vlásečnicovou zlomeninu lebky s linií lomu probíhající v oblasti spánkové kosti, soscovitého výběžku skalní kosti a zevního zvukovodu vpravo s výtokem tekutiny z ucha, drobný ložiskový krevní výron pod omozečnicemi na hranici pravé krajiny spánkové a týlní a v krajině týlní s krevním výronem v měkkých pokrývkách lebních v téže lokalizaci, otřes mozku, protržení ušního bubínku vpravo s krevním výronem ve středouší a pohmoždění pravé plíce malého rozsahu, dále zhmoždění vnitřního ucha vpravo, zhmoždění a krvácení do středního ucha vpravo, nevratné poškození pilířových zubů pevného zubního můstku a pravděpodobně posttraumatický šok, tedy trvalé následky ve formě těžké nedoslýchavosti na pravém uchu a ušního šelestu silné intenzity vpravo, přičemž zranění poškozené si vyžádalo její hospitalizaci na neurologickém oddělení Ústřední vojenské nemocnice v XY v době od 27. 8. 2018 do 5. 9. 2018 a dočasnou pracovní neschopnost v době od 27. 8. 2018 do 10. 6. 2019.
4. Pro úplnost je potřeba zmínit, že soudy nerozhodovaly ve věci obviněného M. V. poprvé. Dne 14. 4. 2020 byl soudem prvního stupně vydán trestní příkaz č. j. 58 T 35/2020-568, jenž byl v důsledku podání odporu ze strany obviněného zrušen. Následným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 9. 2020, č. j. 58 T 35/2020-645, byl obviněný uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a podle §147 odst. 2 odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo přiměřené omezení, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil způsobenou škodu. Výrokem podle §228 odst. 1 a 229 odst. 2 tr. ř. pak soud prvního stupně rozhodl o nárocích na náhradu škody uplatněných poškozenými: společností C. A. H., Pražskou správou sociálního zabezpečení a L. K. K odvolání obviněného byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2020, č. j. 67 To 324/2020-686, podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve výrocích o trestu a náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsoudil podle §147 odst. 2, §67 odst. 2 písm. a), odst. 3 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 50 denních sazeb, kdy denní sazba činí 1 000 Kč, tedy v celkové výši 50 000 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly všechny shora označené poškozené odkázány s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. K dovolání obviněného byl usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 8 Tdo 333/2021, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušen, současně byla zrušena i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. bylo Městskému soudu v Praze přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Následně však byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2021, č. j. 67 To 324/2020-768, podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušen také první rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 a věc byla podle §259 odst. 1 tr. ř. byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí znovu až soudu prvního stupně.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. 67 To 425/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
6. V mimořádném opravném prostředku dovolatel vytýkal pochybení soudů v jednotlivých fázích předmětného trestního řízení. Soud prvního stupně a posléze ani odvolací soud neprovedly jím opakovaně navržené výslechy zpracovatelů prvních dvou znaleckých posudků z oboru dopravy Ing. Pavla Winklera a Ing. Zbyňka Vlasáka, čímž porušily právo na spravedlivý proces v neprospěch obviněného. Slyšení těchto znalců považovaly soudy za bezvýznamné, jelikož jejich závěry nebyly shodné, když oba se shodli pouze v názoru, že videozáznam zachycující posuzovanou událost byl nekvalitní a ke stanovení rychlosti vozidla řízeného dovolatelem nepoužitelný. Soudy přijaly závěry znaleckého posudku revizního vypracovaného tehdejším znaleckým ústavem ANEXSIS, s. r. o. Nalézacímu soudu bylo přitom nepochybně známo, že ze závěrů znaleckého posudku Ing. Pavla Winklera vycházel policejní orgán, když rozhodl o odložení věci podle §159a odst. 1 tr. ř. Závěry znaleckého posudku Ing. Zbyňka Vlasáka, který opatřila poškozená L. K., naopak vedly státního zástupce ke zrušení daného rozhodnutí policejního orgánu. Závěry znaleckého posudku podaného znaleckým ústavem pak odůvodnily zahájení trestního stíhání obviněného, podání obžaloby a v konečném důsledku i odsuzující rozsudek.
7. Odvolací soud po zrušení jeho prvního rozhodnutí flagrantně ignoroval závazné pokyny, které mu dal dovolací soud, tj. aby předvolal a vyslechl znalce Ing. Pavla Winklera, Ing. Zbyňka Vlasáka, Ing. Libora Kopala a Ing. Libora Topola, závěry jednotlivých posudků a výpovědi znalců konfrontoval a požádal je o vysvětlení. Namísto toho soud druhého stupně (s odůvodněním, že dovolacím soudem vytýkané nedostatky výrazně přesahují rámec odvolacího řízení a doplněním dokazování by jednoznačně nahrazoval činnost nalézacího soudu) v celém rozsahu (a zcela nadbytečně) zrušil původní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
8. Soud prvního stupně v řízení po zrušení rozsudku vady týkající se výslechu znalců nenapravil a ani nemohl. Porušení práva na spravedlivý proces již nebylo možné zhojit. Svým způsobem se sice snažil všechny znalce vyslechnout, pouze však vršil další vady řízení, když nepostupoval v souladu s §108 tr. ř. Závěry jednotlivých znaleckých posudků se různí, proto bylo zajisté třeba vyslechnout každého znalce zvlášť (§108 odst. 2 tr. ř.). To se ovšem nestalo, soud vyslechl všechny znalce v přítomnosti ostatních, všichni byli navíc seznámeni se závěry ostatních posudků. Nedošlo ani ke konfrontaci závěrů znaleckých posudků a výpovědí znalců. Rozpory byly odstraněny závěrem, že první dva znalci měli k dispozici jiný videozáznam než znalecký ústav, což je při existenci jediné verze záznamu bezesporu nesmyslné. Obviněný v průběhu celého řízení vznesl řadu námitek proti reviznímu znaleckému posudku, žádná z nich však nebyla uznána jako relevantní. Rovněž připomenul, že ve smyslu §109 tr. ř. je v případě nejasného nebo neúplného znaleckého posudku nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, přibere se znalec jiný. Ani k tomu v řízení nedošlo. Zde se dva různí znalci shodli, že z jediného důkazu, který měli k dispozici, není možno stanovit rychlost vozidla v době nehody a před ní. Znalci znaleckého ústavu ovšem soud přesvědčili, že to možné je. Nikoliv vědeckou metodou, ale na základě simulace nehodového děje s pomocí běžně používaného softwaru (nahrazujícího jinak složité výpočty). Nepřehlédnutelným faktem vyplývajícím z revizního znaleckého posudku je zjištění, že jak dovolatel, tak poškozená měli možnost nehodě zabránit. Přesto se ale oba soudy ztotožnily s tvrzením znalců, že příčina nehody ležela výhradně na straně obviněného. Nadto znalci v daném směru hodnotili otázku zavinění, což jim nepochybně nepřísluší. Znalci Ing. Pavel Winkler a Ing. Zbyněk Vlasák potom připustili, že pokud by měli stejné informace jako znalecký ústav, mohly být jejich závěry také stejné. V tomto ohledu dovolatel vyjádřil názor, že znalec by měl postupovat se znalostí nejnovějších poznatků v příslušném oboru a opatřit si veškeré informace potřebné k učinění jednoznačného závěru. Poté uzavřel, že v dané věci jsou k dispozici tři znalecké posudky, přičemž závěry každého z nich vzbuzují významné pochybnosti.
9. Odvolací soud pak již definitivně zmařil provedení důkazu všemi třemi znaleckými posudky. Navíc je tento soud stále přesvědčen, že posuzovaná nešťastná událost nebyla dopravní nehodou (takto nebyla posouzena ani spolehlivě šetřena), byť se bez jakýchkoliv pochybností odehrála na pozemní komunikaci. Soudy všech stupňů se shodly na tom, že provoz v daném místě je hektický. Přesto však tolerovaly úpravu provozu vlastníkem areálu, která nebyla (z hlediska její bezpečnosti) posouzena obecním úřadem obce s rozšířenou působností. Přitom fakt, že úprava provozu vlastníkem areálu bezpečná není, je zcela zřejmý. V místě již došlo k nehodám. Mezi zaměstnanci letiště je známo, že pravidla stanovená pro řidiče a chodce nejsou dodržována, minimálně jedna svědkyně uvedla, že zákaz přechodu přes komunikaci je velmi často porušován. Uvedená skutečnost nebyla ve videozáznamu zkoumána. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že poškozená neměla žádné právo se na ploše pozemní komunikace pohybovat, a to ani s nejvyšší možnou obezřetností. Pokud jí soud prvního stupně takové právo přiznal a její zodpovědnost za nehodu zcela vyloučil, připustil tak legitimnost takového jednání u každé osoby, která se na ploše letiště bude pohybovat. Tím zpochybnil obecnou platnost §4 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu. Za daných okolností soudy rozhodně nevzaly v úvahu zásadu tzv. omezené důvěry v dopravě, na jejímž základě mohl dovolatel spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky silničního provozu. Poškozená L. K. je dospělou osobou a poměry na letišti dobře znala. Přesto se chovala tak, že mohla způsobit vážnou újmu na straně obviněného, a pro případ, že se tak stane, s tím byla srozuměna.
10. Dovolací soud ve svém prvním rozhodnutí vyjádřil názor, že odvolací soud nemohl za daného stavu dokazování „náležitě posoudit přesvědčivost a správnost znaleckého posudku ústavu ANEXSIS, s. r. o.“, přesto však sám ze závěrů stejného znaleckého posudku usuzoval na vyšší rychlost než 30 km/h. Tu potom opřel o emotivní výpovědi slyšených svědkyň, že poškozená „odlétla jako hadrový panák, či „letěla jako pytel přes kopec“, a to přesto že tyto svědkyně nedokázaly ani odhadnout, z jaké vzdálenosti od místa nehody průběh děje pozorovaly. Navíc nebyly schopny ani adekvátní reakce, když racionálně reagoval právě pouze dovolatel, který bez prodlení zajistil pro poškozenou pomoc. Dovolací soud odkázal také na rozsah poškození vozidla, ani to však nebylo v řízení před nalézacím soudem náležitě zjištěno. Poškozen byl pravý blatník z boku vozidla Škoda Citigo, přičemž tato část je charakterizována významnou deformační zónou. Zpracovatelé revizního znaleckého posudku však odmítli význam materiálu vozidla a deformační zóny pro míru poškození a bez dalšího usuzovali na značnou intenzitu nárazu.
11. Obviněný již dříve upozornil na velmi významné pochybení v souvislosti s rozhodnutím věci formou trestního příkazu, když nebyla splněna podmínka §314e odst. 1 tr. ř., neboť skutkový děj zcela jistě nebyl prokázán opatřenými důkazy. Samosoudkyně ovšem neměla pochybnosti a bez projednání věci (která se nakonec ukázala tak „složitou“) trestní příkaz bez váhání vydala. To, že dovolatel na toto významné pochybení upozornil, pak (podle jeho názoru) předznamenalo a mělo zásadní vliv na další průběh řízení ve věci. Vyloučení jakékoliv odpovědnosti poškozené L. K. za vznik dopravní nehody je pro obviněného zcela nesrozumitelné a nepochopitelné, stejně jako soudy uváděná gradace příčin a následků (měl za to, že odvolací a dovolací soud se se stanoviskem nalézacího soudu neztotožnily). Závěrem vyjádřil přesvědčení, že bylo významnou měrou porušeno jeho právo, aby jeho záležitost byla projednána spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě nezávislým a především nestranným soudem. Doplnil, že při vědomí „kvalit“ tří předchozích znaleckých posudků, se pokusil o obstarání dalšího (podaného skutečně vědeckým ústavem). O jeho vypracování však „nebyl zájem“, nebude-li zadán orgánem činným v trestním řízení.
12. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. 67 To 425/2021, současně zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí odvolacího soudu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, ke které došlo zrušením, pozbyla podkladu (tedy rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 11. 2020, č. j. 58 T 35/2020-824), a sám rozhodl podle §265m odstavec 1 tr. ř. rozsudkem tak, že obviněného M. V. zprostí obžaloby.
13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v písemném vyjádření k podanému dovolání poukázal na skutečnost, že obviněný v mimořádném opravném prostředku označil pouze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Následně se státní zástupce zabýval jeho zákonným vymezením, aby z logiky věci i s přihlédnutím k obsahu dovolací argumentace dovodil, že obviněný musel jím zvolený dovolací důvod uplatnit ve spojení s nějakým dalším dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., aniž by však blíže konkretizoval, který ze škály nabízejících se důvodů měl být dán v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí. Při zohlednění části vznesených námitek zaměřených do tématu zavinění, resp. spoluzavinění poškozené L. K., které jsou významné i z hlediska právního posouzení skutku, dospěl státní zástupce k závěru, že by se mohlo jednat o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Státní zástupce si také povšiml, že obviněný zčásti zopakoval výhrady (např. ohledně rychlosti jím řízeného vozidla či závaznosti vnitřního předpisu vlastníka účelové komunikace), ke kterým se již vyjádřil Nejvyšší soud v rámci předchozího rozhodování ve věci sp. zn. 8 Tdo 333/2021. Proto na příslušné pasáže jeho odůvodnění rozhodnutí ( body 26. a 29. až 31.) toliko odkázal.
14. Dále se státní zástupce zaměřil na dvě zásadní okolnosti, které Nejvyšší soud ve svém původním kasačním rozhodnutí soudům nižších stupňů vytkl. Pokud jde o neprovedení výslechu znalců Ing. Pavla Winklera a Ing. Zbyňka Vlasáka a nepodrobení konfrontace jejich závěrů s revizním znaleckým posudkem, pak daný nedostatek byl beze zbytku napraven dne 2. 11. 2021 v rámci dalšího hlavního líčení konaného Obvodním soudem pro Prahu 6. Nalézací soud oba znalce, kteří podali původní znalecké posudky z oboru dopravy, řádně vyslechl a jejich závěry konfrontoval se zjištěními znalců Ing. Libora Kopala a Ing. Libora Topola, kteří za znalecký ústav ANEXSIS, s. r. o., zpracovali navazující revizní znalecký posudek z oboru dopravy. Následně soud rozvedl také důvody, pro které shledal přesvědčivými právě závěry zmíněného ústavního znaleckého posudku, jež současně naprosto vyvracejí správnost původních posudků Ing. Pavla Winklera a Ing. Zbyňka Vlasáka. Státní zástupce v tomto směru odkázal především na body 17. až 19. a 25. odůvodnění jeho rozsudku. V naznačeném směru navíc zmínil, že ani tito dva posledně uvedení znalci zjištění revizního znaleckého posudku nepopřeli a přinejmenším části z nich v rámci výslechu u hlavního líčení přisvědčili.
15. Pokud obviněný zpochybnil postup Městského soudu v Praze, který měl ignorovat pokyn Nejvyššího soudu a jím nařízené úkony neprovedl sám, nýbrž věc za tímto účelem vrátil soudu prvního stupně, jedná se o námitku, kterou pod vytýkaný ani jiný dovolací důvod podřadit nelze a která nadto postrádá věcné opodstatnění. Odvolací soud k takovému kroku, který jistě není nijak neobvyklý, přistoupil z důvodu potřeby vcelku významného doplnění dokazování, jež mohlo být určující pro úvahy o zavinění a přisouzení odpovídající právní kvalifikace. Dospěl pak k závěru, že v takovém případě by se jednalo o postup nad rámec odvolacího řízení, jímž by byla nahrazována činnost soudu prvého stupně. Výlučně tímto zjištěním pak odůvodnil zrušení původního rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 a přikázání mu věci k novému projednání a rozhodnutí. Pod žádný dovolací důvod nelze podřadit ani námitku porušení práva obviněného na projednání věci „nestranným“ soudem. Dovolatel totiž v tomto směru neuvedl nic, čím by měla být zpochybněna ona nestrannost soudu, vyjma prosté nespokojenosti s výsledkem trestního řízení. Neuplatnil ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., ani žádnou výhradu náležející do jeho zákonného rámce.
16. K problematice porušení povinností obviněným i poškozenou a z toho plynoucím otázkám zavinění, jakož i právní kvalifikace skutku státní zástupce nejprve odkázal na body 26. až 29. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se (až na jednu výjimku) plně ztotožnil. Dále vyjmenoval celou řadu provedených důkazů, které soud v daném směru akcentoval. Pokud pak ve vazbě na tyto řádně provedené a vyhodnocené důkazy dospěl k závěru, že to byl právě obviněný, který na účelové komunikaci flagrantním způsobem porušil své povinnosti řidiče s oprávněním řídit mobilní mechanizační prostředky, neboť v rozporu s bodem 1.2.6. směrnice LP-SM-004G/2008, Dopravní řád L. P. R., se zde pohyboval nedovolenou rychlostí přinejmenším 52 km/h, přičemž právě toto porušení povinnosti bylo zásadní příčinou kolize a vzniku těžké újmy na zdraví poškozené ve smyslu §122 odst. 2 písm. písm. d), i) tr. zákoníku, jde o závěr logický, který z provedených důkazů vyplývá.
17. Poškozená se v době střetu pohybovala v místech, kde to sice nebylo obvyklé, současně však z její strany nešlo o jednání zapovězené. Pohybovat se zde tedy mohla, přičemž výskyt osob na tomto místě i s ohledem na blízkost jídelny a stojánku č. 16 podle zjištění soudů nebyl výjimečný. Obdobně jí nelze klást za vinu ani to, pokud se k letadlu rozhodla jít pěšky. Ačkoli přeprava vozidlem byla běžnější formou transportu, podle provedených důkazů nebylo vyloučeno ani pěší přemístění. Ze zjištěných faktů a závěrů revizního znaleckého posudku zpracovaného znalci Ing. Liborem Kopalem a Ing. Liborem Topolem současně vyplývá, že žádný vliv na kolizi neměla ani absence oblečené reflexní vesty, kterou měla poškozená zavázanou „pouze“ u pasu. První významnou okolností byl až moment, kdy poškozená vstoupila do vozovky. Pokud by se totiž přibližně v polovině vozovky znovu rozhlédla, viděla by přibližující se vozidlo řízené dovolatelem a věděla by, že nemá dále přecházet. Klíčovým momentem pro vznik škodlivého následku však byla právě až vysoká rychlost dovolatele. Ten se totiž v místě, v němž byla směrnicí LP-SM-004G/2008 Dopravní řád L. P. R. stanovena maximální povolená rychlost na 30 km/h, pohyboval rychlostí o více než 70 % vyšší, tedy přinejmenším 52 km/h. Ze závěrů revizního znaleckého posudku přitom jednoznačně vyplývá, že pokud by obviněný uvedenou bezpečnostní směrnici respektoval a pohyboval se rychlostí dovolenou, tedy maximálně 30 km/h, ke střetu by při totožné reakci poškozené, která se zhruba v polovině vozovky nerozhlédla, nedošlo. Poškozená by buď stihla vozovku přejít, nebo by se jí obviněný vyhnul, respektive by zvládl snížit rychlost či úplně zastavit. Státní zástupce se tak sice zcela neztotožnil s tvrzením nalézacího soudu, podle kterého v daném případě nebylo zjištěno žádné spoluzavinění poškozené, vyslovil však názor, že právě porušení důležitých povinností dovolatelem bylo primární, a tedy zásadní příčinou vzniku nehodového děje a škodlivého následku na zdraví poškozené. K němu sice přistoupilo také spoluzavinění poškozené, jeho význam byl ale v porovnání se zaviněním dovolatele marginální a vliv na trestní odpovědnost dovolatele a právní kvalifikaci jednání nemělo. Jinak řečeno, míra kauzálního vlivu jejího jednání na způsobený následek byla podle názoru státního zástupce v porovnání s jednáním obviněného významně nižší, a soudy tudíž důvodně uzavřely, že znak „porušení důležité povinnosti“ na straně obviněného naplněn byl.
18. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl.
19. Dovolatel v replice ze dne 20. 6. 2022 označil prostřednictvím svého obhájce vyjádření státního zástupce za ryze formální a v zásadě necítil potřebu se k jeho obsahu podrobněji vyjadřovat. V souvislosti s volbou dovolacího důvodu zdůraznil, že svým podáním brojil téměř výhradně proti faktu, že po zrušení rozsudku Městského soudu dovolacím soudem věc nebyla projednána a rozhodnuta soudem, kterému byla přikázána. Z uvedené skutečnosti je zřejmé, že se nemůže jednat o jiný dovolací důvod než ten, který je uveden pod písmenem a) §265b tr. ř., Ve věci podle něj rozhodl věcně nepříslušný soud, to je Obvodní soud pro Prahu 6, kterému věc přikázána nebyla. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu je přitom zřejmé, kterému ze soudů byla povinnost věc znovu projednat a rozhodnut uložena s tím, že dovolací soud měl k takovému rozhodnutí i určité důvody. Dále obviněný zopakoval své výhrady vztahující se k neprovedení výslechu Ing. Pavla Winklera a Ing. Zbyňka Vlasáka a opětovně vyzdvihoval zavinění poškozené L. K. na vzniku posuzovaného nehodového děje.
III. Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. z převážné části přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.
21. I přes toto konstatování si ovšem nelze nepovšimnout, že určitá část uplatněných námitek se vymyká ze zákonných pravidel přípustnosti dovolání. Proto není od věci předeslat, že podle §265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Taxativní výčet rozhodnutí ve věci samé je uveden v §265a odst. 2 tr. ř., podle kterého se jím rozumí:
a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání,
b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn,
c) usnesení o zastavení trestního stíhání,
d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu,
e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření,
f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání,
g) usnesení o schválení narovnání, nebo
h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g).
22. Jak již bylo zdůrazněno výše, výčet rozhodnutí, proti kterým lze podat dovolání, je taxativní, a proto žádné jiné rozhodnutí, které nepatří do tohoto okruhu, nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé pro účely dovolání (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3142). Jinak řečeno dovolání proti jiným než výše vyjmenovaným rozhodnutím nesplňuje podmínky přípustnosti dovolání uvedené v §265a odst. 1, 2 tr. ř. K tomu lze ještě doplnit, že dovoláním je možno napadat rozhodnutí soudu, jimiž se trestní stíhání meritorně končí a která po nabytí právní moci zpravidla představují překážku věci rozhodnuté.
23. V posuzované trestní věci měl dovolatel tendenci vznášet námitky nejen proti aktuálním rozhodnutím soudů nižších instancí, tedy proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 11. 2021, č. j. 58 T 35/2020-824, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. 67 To 425/2021, ale též proti dalším rozhodnutím vydaným v této trestní věci, které však byly mezitímního charakteru anebo byly v dalším procesním stadiu zrušeny a v současné době fakticky neexistují. Nelze je tudíž podřadit pod žádné z rozhodnutí zahrnutých do §265a odst. 2 tr. ř. a chápat je jako rozhodnutí, jimiž bylo řízení meritorně skončeno, a které by zakládaly překážku věci rozhodnuté. Pro přehlednost budou konkrétní nepřípustné námitky blíže probrány v následujících pasážích tohoto usnesení, a to v rámci argumentačních okruhů, do nichž je lze tematicky zařadit.
IV. Důvodnost dovolání
24. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
25. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až l ) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175.): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř.
26. Volba právě citovaného dovolacího důvodu je však ze strany obviněného poněkud problematická. Z dovoláním napadeného rozhodnutí je zřejmé, že alternativa spočívající v zamítnutí či odmítnutí řádného opravného prostředku z tzv. formálních důvodů je vyloučena, poněvadž soud druhého stupně k odvolání obviněného i státního zástupce na základě §254 odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně ze dne 2. 11. 2021, č. j. 58 T 35/2020-824, řádně přezkoumal a na základě tohoto postupu ve věci sám rozhodl usnesením ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. 67 To 425/2021, tak, že při nezměněném výroku o vině a trestu odkázal podle §229 odst. 1 tr. ř. všechny poškozené s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. K tomu je dále je potřeba zdůraznit, že jiná pochybení než právě zamítnutí či odmítnutí odvolání bez věcného přezkoumání, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nelze pod prvou alternativu ustanovení §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. podřadit. Proto nezbývá než konstatovat, že předmětný dovolací důvod mohl být v posuzovaném případě uplatněn jedině v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dalších důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., a to ve vztahu k výroku o vině a trestu. Tomu by vesměs odpovídala i konkrétní argumentace obviněného, týkající se především způsobu provedení výslechu znalců a jejich konfrontace a spoluzavinění poškozené L. K. Dovolatel ovšem na žádný z nabízejících se dalších důvodů dovolání ve svém mimořádném opravném prostředku ze dne 13. 5. 2022 neodkázal.
27. Lze se domnívat, že obviněný prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. brojil především proti postupu Městského soudu v Praze, který po zrušení jeho prvního rozhodnutí ze dne 1. 12. 2020, č. j. 67 To 324/2020-686, Nejvyšším soudem sám nedoplnil dokazování v intencích naznačených dovolacím soudem a namísto toho usnesením ze dne 11. 8. 2021, č. j. 67 To 324/2020-768, zrušil původní rozsudek soudu prvního stupně s požadavkem, aby dané procesní úkony provedl Obvodní soud pro Prahu 6. Výhrady tohoto druhu ovšem nejenže nemohou (z důvodů výše popsaných) naplnit zvolený dovolací důvod, stejně jako jakýkoliv jiný podle §265b odst. 1 tr. ř., ale zároveň narážejí na bariéru přípustnosti dovolání upravenou v §265a tr. ř. Předmětnou argumentací je totiž fakticky napadáno právě usnesení Městského soudu v Praze č. j. 67 To 324/2020-768, které nenáleží do žádné kategorie rozhodnutí taxativně vyjmenovaných v §265a odst. 2 tr. ř., proti kterým je zákonodárcem dovolání připuštěno (srov. body 21. až 23.). Z tohoto důvodu není povinností dovolacího soudu danou záležitost jakkoliv blíže (po věcné stránce) hodnotit.
28. Zcela nad rámec právě zmíněného lze ve vší stručnosti doplnit, že na postupu odvolacího soudu nebylo nic nezákonného, neboť ten byl na základě §258 odst. 1 a 259 odst. 1 tr. ř. legitimován učinit i takovéto rozhodnutí. Ve svém důsledku nebyl porušen ani §265s odst. 1 tr. ř., neboť veškeré úkony a doplnění nařízené Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 8 Tdo 333/2021, byly v dalším řízení ze strany soudů nižších instancí beze zbytku splněny. Dalo by tedy se konstatovat, že odvolací soud sice jemu udělené pokyny sám neprovedl, nicméně zajistil, aby tyto byly splněny dalším soudem, který byl od samého počátku (a v daný moment pochopitelně také) věcně i jinak příslušný trestní kauzu dovolatele projednat a rozhodnout. To zároveň znamená, že doplněný odkaz v replice na vyjádření státního zástupce na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. zcela postrádá na opodstatněnosti, nehledě na to, že jej obviněný explicitně zmínil s uvedením konkrétní výhrady až po uplynutí zákonné dvouměsíční dovolací lhůty podle §265e odst. 1, 2 tr. ř., přičemž pouze v jejím průběhu lze na základě §265f odst. 2 tr. ř. měnit rozsah, v němž je rozhodnutí napadáno, a důvody dovolání.
29. Další výtky obviněného směřovaly již také proti rozsudku soudu prvého stupně a daly by se rozdělit do dvou základních argumentačních okruhů: 1) námitky proti znaleckým posudkům, způsobu provedení výslechu znalců a jejich konfrontace, 2) námitky zaměřené do právní kvalifikace skutku, resp. spoluzavinění poškozené L. K. na vznik dopravní nehody. Obě zmíněná témata by přitom bylo možné podřadit do zákonného vymezení dalších dovolacích důvodů, které měl obviněný správně uplatnit ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Zatímco prvý shora uvedený okruh by mohl s určitou mírou tolerance zapadat pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., druhá argumentační oblast je bez dalšího podřaditelná pod zákonný rámec ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
30. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutkové zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
31. Dovolatel věnoval značnou část svého podání výtkám vůči postupu soudu prvního stupně, jenž nevyslechl znalce Ing. Pavla Winklera a Ing. Zbyňka Vlasáka, čímž měla být založena vada opomenutého důkazu a porušeno jeho právo na spravedlivý proces. S ohledem na průběh předmětného trestního řízení je ovšem jasné, že tímto ve skutečnosti brojil proti již zrušenému (neexistujícímu) prvnímu rozsudku ve věci ze dne 17. 9. 2020, č. j. 58 T 35/2020-645, což je opět argumentace nepřípustná z důvodu nenaplnění podmínek ustanovení §265a odst. 1, 2 tr. ř. Nadto uvedené pochybení, které rozhodně nelze považovat za nezhojitelné, jak obviněný ve svém podání poznamenal, bylo zcela napraveno v dalším řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 6. Proti postupu označeného soudu byla směrována též výhrada nezákonně vydaného trestního příkazu ze dne 14. 4. 2020, č. j. 58 T 35/2020-568, tedy dalšího podáním odporu již fakticky zrušeného rozhodnutí nespadajícího do taxativního výčtu §265a odst. 2 tr. ř., ohledně kterého Nejvyšší soud taktéž postrádá oprávnění jakkoliv rozhodovat z důvodu nepřípustnosti jeho přezkoumání v dovolacím řízení (srov. body 21. až 23.).
32. Ve vztahu k aktuálnímu rozhodnutí soudu prvního stupně obviněný v prvé řadě nesouhlasil se způsobem výslechu znalců a výsledkem jejich konfrontace v průběhu hlavního líčení konaného dne 2. 11. 2021. Požadoval, aby byl každý z nich slyšen samostatně, bez účasti znalců dalších. S danou argumentací se však Nejvyšší soud neztotožnil. Úvodem je potřeba zdůraznit, že pochybnosti týkající se kvality a hodnověrnosti jednotlivých znaleckých posudků, které v určité míře přetrvávaly ještě v době přijetí prvního rozhodnutí zdejšího soudu v posuzované trestní věci, byly v dalším řízení před soudy nižších instancí zcela odstraněny. Soud prvního stupně na základě §108 odst. 1, 2 tr. ř. řádně vyslechl Ing. Pavla Winklera, Ing. Zbyňka Vlasáka a opětovně též zpracovatele posudku znaleckého ústavu ANEXSIS, s. r. o., Ing. Libora Kopala a Ing. Libora Topola. Není přitom v rozporu s §108 odst. 2 tr. ř., že dva posledně jmenovaní znalci byli vyslechnuti společně, poněvadž podali též společný znalecký posudek a jejich závěry se vzájemně nijak nelišily. Co se týče dalších dvou ve věci činných znalců, jejichž závěry se již různily, tito byli ve smyslu výše odkazovaného zákonného ustanovení vyslechnuti každý zvlášť, přičemž dikci zmiňovaného ustanovení se nijak nepříčí, že při těchto výsleších byli přítomni též znalci ostatní. Stejně tak nebylo nic nezákonného na tom, že všichni měli k dispozici i posudky vypracované dalšími ve věci činnými znalci. Koneckonců za situace, kdy bylo z hlediska co nejobjektivnějšího posouzení věci potřeba konfrontovat (rozporuplné) výsledky jejich zkoumání, by toto bylo jen stěží realizovatelné, pokud by se každý z nich neseznámil s posudky ostatních znalců a jejich výpověďmi. Je potřeba si uvědomit, že v daném případě nejde o výpovědi svědků, kteří mají podat zprávu o událostech tak, jak je subjektivně vnímali, a proto žádné ovlivňování – např. v podobě přítomnosti u výslechu dalšího svědka – není v trestním řízení namístě. Naproti tomu účelem znaleckého zkoumání je dobrat se objektivních a ověřitelných výsledků, tudíž postupu, který zvolil soud prvního stupně v předmětné trestní věci, nic nebránilo.
33. Je dále nutno vyzdvihnout, že soud prvního stupně dal každému ze znalců prostor k vyjádření se k dalším dvěma vypracovaným posudkům, čímž jejich závěry dostatečným způsobem konfrontoval, a s těmito poznatky mohl dále pracovat při přijímání závěrů o průběhu skutkového děje, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Lze ve zkratce připomenout, že Ing. Pavel Winkler i Ing. Zbyněk Vlasák připustili, že na rozdíl od znaleckého ústavu nevycházeli ze všech dostupných podkladů, ani jeden z nich např. nepracoval s videozáznamem zachycujícím předmětnou nehodu, ani jeden rovněž nevypočítal předstřetovou rychlost vozidla řízeného dovolatelem. Závěry revizního posudku znaleckého ústavu ANEXSIS, s. r. o., tak nejenže nikterak nezpochybnili, ale svým způsobem se k němu přiklonili, když v něm viděli zpřesnění výsledků jejich vlastních zkoumání. Znalec Ing. Pavel Winkler dokonce uvedl, že pokud by měl stejné podklady jako znalecký ústav, jeho závěry by byly jiné, než k jakým ve svém posudku dospěl. Naproti tomu zpracovatelé revizního posudku Ing. Libor Kopal a Ing. Libor Topol setrvali na zjištěních, které již velmi přesvědčivě obhájili v předchozích stadiích tohoto trestního řízení. Obviněný sice vznesl námitky i proti výsledku konfrontace všech znalců, nicméně ty nejsou ničím jiným než prostým vyjádřením nespokojenosti nad jejich (pro něj nepříznivými) vývody, což pochopitelně žádnou procesní vadu nezakládá.
34. Je tedy možno konstatovat, že soud prvního stupně a následně i odvolací soud postupovaly zcela v souladu s pravidly zakotvenými v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., když vycházely právě ze závěrů posudku znaleckého ústavu ANEXSIS, s. r. o., na jehož základě se ustálily na skutkovém zjištění, že dovolatel „jel před místem nehody rychlostí o střední hodnotě 55 km/h“, a to přesto, že na příslušné účelové komunikaci byla vlastníkem areálu ruzyňského letiště stanovena maximální povolená rychlost na 30 km/h. Nejvyšší soud již v bodě 26. svého prvního rozhodnutí v této trestní věci připomínal, že citovaný závěr soudy podpořily odkazem i na další provedené důkazy, které v předmětné pasáži vyzdvihl také on sám, přičemž na zde vyjádřeném stanovisku i nadále trvá. Pokud dovolatel v uvedeném směru zpochybňoval výpovědi svědkyň O. I. a L. V. tím, že ani jedna nebyla schopna odhadnout, z jaké vzdálenosti nehodu sledovala a rovněž na ni efektivně zareagovat, tak žádná z těchto (marginálních) okolností nemohla jakkoliv snížit hodnotu popisu jimi pozorovaného střetu vozidla řízeného obviněným s poškozenou chodkyní, z něhož bylo možno usuzovat mimo jiné i na zvýšenou rychlost vozu Škoda Citigo. Totéž platí také o již opakovaně zmiňovaném poškození daného vozidla svědčícím rovněž o tom, že ke sražení poškozené došlo v mnohem vyšší rychlosti, než kterou dovolatel připouštěl. Ke všem těmto skutečnostem doplňujícím a podporujícím závěry revizního znaleckého posudku lze ještě přidat vyjádření samotného obviněného, že nechtěl brzdit intenzivně, aby neztratil kontrolu nad vozidlem, což je opět lépe představitelné v rychlosti 55 km/h než v pouhých 30 km/h.
35. Lze proto shrnout, že skutková zjištění soudů nižších stupňů (spočívající primárně v závěru o rychlosti dovolatelova mobilního mechanizačního prostředku v době střetu s poškozenou a krátce před ním) byla přijata v plném souladu s obsahem provedených důkazů, které byly všechny – včetně tří znaleckých posudků z oboru dopravy – provedeny v intencích příslušných ustanovení trestního řádu, a jejich procesní použitelnost tak nebyla ničím zpochybněna. Vadu opomenutých důkazů dovolatel ani nenamítal, pouze se krátce zmínil o možnosti vypracování dalšího znaleckého posudku z oboru dopravy „skutečně vědeckým ústavem“. Toto však ve své podstatě odůvodňoval „významnými pochybnosti“ panujícími ohledně závěrů všech tří dosud vypracovaných znaleckých posudků, což je ovšem projevem jeho ryze osobního náhledu na věc, kterou soudy obou stupňů zcela racionálně a na základě důsledného vyhodnocení faktů nesdílely. Z tohoto důvodu nebyl prostor pro uplatnění obviněným navrhovaného postupu podle §109 tr. ř., jelikož žádné zde předpokládané vady nebyly ve vztahu ke znaleckému posudku ústavu ANEXSIS, s. r. o., shledány. Je tudíž možno uzavřít, že dovolatel nevznesl žádné opodstatněné námitky, které by náležely do zákonného rámce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To zároveň znamená, že při hodnocení dalších jeho výtek bude Nejvyšší soud striktně vycházet toliko ze skutkových zjištění přijatých nižšími soudy a popsaných v tzv. skutkové větě prvoinstančního výroku o vině.
36. Obviněný nesouhlasil ani s úvahami soudů dotýkajících se otázky zavinění předmětné nehody, když (stejně jako v celém předešlém řízení) argumentoval (z jeho pohledu významným) podílem poškozené L. K. na vzniku této velice nešťastné události. Tímto implicitně napadl právní kvalifikaci skutku, což je tématika podřaditelná pod důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Na jeho základě lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
37. Otázky zavinění se týkají opakovaně vznesené námitky stran závaznosti vnitřního předpisu vlastníka areálu, společnosti L. P., tj. směrnice LP-SM-004G/2008, Dopravní řád L. P. R., jímž byla na účelové komunikaci, na které k nehodě došlo, stanovena maximální povolená rychlost 30 km/h. S nimi se Nejvyšší soud neztotožnil již ve svém předchozím usnesení, když v jeho bodě 29. (na který nyní odkazuje) v podrobnostech vysvětlil, proč úprava provozu v areálu pražského letiště, jehož součástí je i předmětná účelová komunikace, byla závazná, i když vlastník nesplnil povinnost uvedenou v §77a odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, oznámit její umístění orgánu obce s rozšířenou působností. Dovolatel v daném ohledu nově doplnil, že příslušná úprava bezpečná být nemohla a dodnes ani není, neboť není ze strany zaměstnanců letiště dodržována, v důsledku čehož dochází k nehodám. Proto byla naplněna zvýšená potřeba jejího posouzení ze strany kompetentních správních orgánů. Nejvyšší soud ovšem již ve svém předchozím rozhodnutí zdůraznil, že ani absence posouzení místní úpravy provozu, ani fakt, že stanovená pravidla údajně nikdo nedodržuje, nemají za následek jejich nezávaznost, a to zejména pro osoby, které v daném prostoru pracovně působí a byly v tomto směru i proškoleny. Nadto nelze přehlédnout určitou rozporuplnost těchto výhrad obviněného, neboť se lze vcelku opodstatněně domnívat, že k nehodám v prostoru letiště dochází právě proto, že stanovená pravidla nikdo (z důvodu nadměrné pracovní vytíženosti) nerespektuje, a ne proto, že by byla sama o sobě špatná, případně nebezpečná. To lze ostatně demonstrovat právě na posuzovaném případu, kdy soudy dospěly na základě zjištění znalců ústavu ANEXSIS, s. r. o., k závěru, že pokud by dovolatel dodržel předepsanou maximální povolenou rychlost 30 km/h, k nehodě, která je předmětem tohoto trestního řízení, by vůbec nedošlo.
38. Tímto se lze přesunout k problematice míry zavinění obou zúčastněných osob, resp. podílu na vzniku kolize obviněným řízeného mobilního mechanizačního prostředku s poškozenou, což má dále vliv i na hmotněprávní posouzení skutku. Soud prvního stupně a odvolací soud se ve svých původních rozhodnutích v názoru na danou okolnost zcela neshodly; soud druhého stupně na rozdíl od soudu prvního stupně připustil určitou míru spoluzavinění poškozené na způsobení nehody a rovněž se odchýlil od jeho skutkového zjištění, že poškozená se po účelové komunikaci pohybovat mohla. K těmto odlišným závěrům dospěl, aniž by znovu provedl klíčové důkazy, přičemž svůj nový náhled na věc v odůvodnění svého prvního rozhodnutí ani nijak blíže nevysvětlil (to se pak stalo jedním z důvodů zrušení jeho rozsudku ze dne 1. 12. 2020, č. j. 67 To 324/2020-686, ze strany zdejšího soudu). V dalším řízení se soudy obou stupňů zabývaly otázkou zavinění o poznání důkladněji, a to i s odkazem na příslušnou judikaturu a právní názor Nejvyššího soudu na předmětnou věc vyjádřený v jeho prvním usnesení. Oba soudy se po novém hodnocení věci sjednotily v závěru, že zásadní příčinou střetu a zranění poškozené vykazujícího definiční znaky těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. d), i) tr zákoníku (tj. trestněprávně relevantního následku, resp. účinku) byla nepřiměřená rychlost vozidla obviněného, a proto setrvaly též na původní právní kvalifikaci skutku jako přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
39. Nejvyšší soud má za to, že takto vystavěná rozhodnutí nižších soudů již mohou obstát. Mezi soudy ve věci činnými není a nikdy nebylo sporu o tom, že výrazné (a v řízení bez důvodných pochybností zjištěné) překročení maximální povolené rychlosti posuzovanou nehodu zapříčinilo bez ohledu na to, zda se jednalo o příčinu jedinou anebo příčinou pouze významnou – spolupůsobící na vznik nehody s dalšími faktory, např. určitými pochybeními a nepozorností poškozené. Jinak řečeno, příčinná souvislost mezi tímto nedovoleným jednáním obviněného na straně jedné a škodlivým následkem na straně druhé je zcela jednoznačná. Z tohoto důvodu není pochyb o podřazení jeho jednání pod základní skutkovou podstatu §147 odst. 1 tr. zákoníku. Taková právní kvalifikace je obecnými soudy konstantně aplikována, i když je shledáno významné spoluzavinění poškozeného. Příkladem může být např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 950/2014, v němž bylo odmítnuto dovolání obviněného, který byl odsouzen za přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku a jehož skutek spočíval v tom, že jel v brzkých ranních hodinách po městě povolenou rychlostí cca 50 km/h, avšak dostatečně nesledoval situaci a přehlédl chodkyni, která bez rozhlédnutí a v místě, kde nebyl přechod, vstoupila z pohledu řidiče z levé strany rychlým krokem do vozovky, čímž došlo k jejímu sražení a následné smrti. Obdobně může být (za určitých okolností) nahlíženo na také případy porušení povinnosti dát přednost v jízdě ze strany poškozeného, pokud obviněný jedoucí na hlavní silnici výraznějším způsobem překročí nejvyšší povolenou rychlost, což bylo předmětem posouzení také ve věci řešené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, uveřejněném pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr. (o němž bude pojednáno níže).
40. Z pohledu Nejvyššího soudu bylo problematičtější naplnění kvalifikované skutkové podstaty §147 odst. 2 tr. zákoníku vztahující se na případy způsobení jinému z nedbalosti těžkou újmu na zdraví, je-li uvedený čin spáchán proto, že pachatel porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Lze připomenout, že za porušení důležité povinnosti ve smyslu §147 odst. 2 (stejně jako §143 odst. 2) tr. zákoníku není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen takové povinnosti, jejíž porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život, jestliže tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. rozhodnutí Nejvyšší soudu ze 28. 6. 1963, sp. zn. 1 Tz 36/63, publikované pod č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Uvedená podmínka byla v posuzované trestní věci taktéž splněna, jelikož markantní překročení nejvyšší povolené rychlosti bývá v praxi velmi častou příčinnou dopravních nehod (včetně těch s tragickými následky), přičemž to platí jak pro „běžné“, veřejně přístupné dopravní komunikace, kde jsou rychlosti stanoveny na základě zákona o silničním provozu, tak pro neveřejné, účelové komunikace v uzavřených areálech všeho druhu, v nichž rychlostní limity závazně určuje příslušný vlastník.
41. Další faktor, který je při úvahách o naplnění předmětné kvalifikované skutkové podstaty nutno zvážit, je dovolatelem tolik zdůrazňované spoluzavinění poškozené osoby. Nejvyšší soud a posléze i soudy obou nižších stupňů poukázaly na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, uveřejněné pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr., podle něhož platí, že k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 2 tr. zákoníku je nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání pachatele a poškozeného), je třeba z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. č. 36/1984 Sb. rozh. tr.) a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. Je-li rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě usmrcení poškozeného např. jeho významné spoluzavinění při dopravní nehodě, nelze zpravidla dovodit, že pachatel spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem.
42. Soudy obou stupňů po předchozích ne zcela shodných závěrech nakonec přisoudily zavinění na způsobení projednávané nehody pouze dovolateli, byť odvolací soud opět nebyl zcela kategorický, když v bodě 28. napadeného usnesení připustil, že porušení povinnosti ze strany obviněného „v souladu s principem gradace příčinné souvislosti bylo, když ne jedinou, tak minimálně zásadní příčinou následku, tedy zranění poškozené“. Státní zástupce, ač úvahám soudů zcela nepřisvědčil, zdůraznil, že „právě porušení důležitých povinností dovolatelem bylo primární, a tedy zásadní příčinou nehodového děje a škodlivého následku na zdraví poškozené. K němu sice přistoupilo spoluzavinění poškozené, jeho význam byl ale v porovnání se zaviněním dovolatele marginální a vliv na trestní odpovědnost dovolatele a právní kvalifikaci jednání nemělo“. Naproti tomu obviněný ve všech svých podáních vyzdvihoval právě význam zavinění ze strany poškozené s odkazem na veškerá pochybení, kterých se podle jeho názoru při přecházení účelové komunikace dopustila.
43. S naznačenou dovolací argumentací se ovšem nelze ztotožnit. V prvé řadě není možno přisvědčit tvrzení, že poškozená neměla na místě činu co dělat. Danou námitku obviněný stále uplatňuje bez jakéhokoliv odkazu na příslušné předpisy vlastníka areálu, což ve své podstatě ani učinit nemůže, jelikož směrnice č. LP-SM-013E/2010 – Pravidla pro vstup osob a vjezd vozidel a pro jejich pobyt v neveřejném prostoru letiště Praha/Ruzyně, platná v době skutku, takto kategorický zákaz neobsahovala. Je sice pravdou, že na základě bodu III.6.7 odst. 1 písm. a) až e) směrnice byl v obecné rovině pohyb pěších osob na zde vyjmenovaných prostorách (k nimž se řadila také předmětná účelová komunikace) přísně zakázán. Nicméně z uvedeného pravidla byly stanoveny výjimky, a to jednak v bodě III.6.7 odst. 2 pro zaměstnance provádějící kontrolu, opravu nebo údržbu provozní plochy nebo zařízení letiště a především v bodě III.6.7 odst. 3 mimo jiné i pro osoby přímo zajišťující odbavení letadla (k nimž patřila také poškozená), a to i v prostoru všech odbavovacích stání (č. l. 173). K tomu je vhodné dále poukázat na fotodokumentaci z místa činu, na které je zachyceno letadlo z Číny, které měla jít poškozená v kritické době uklízet (tj. zajišťovat jeho odbavení), stojící v bezprostřední blízkosti účelové komunikace i konkrétního místa, kde k nehodě došlo (č. l. 94). Ze všeho právě zmíněného vyplývá za prvé závěr, že pohyb poškozené na uvedeném místě nebyl vyloučen, a za druhé fakt, že dovolatel zde, kromě různých věcných překážek, o nichž sám při hlavním líčení hovořil (zavazadla, balíky s poštou), mohl očekávat i výskyt osob na které se vztahovaly výjimky uvedené v bodech III.6.7 odst. 2 a 3 shora označené směrnice. Nehledě na to bylo na základě provedeného dokazování zjištěno, že zaměstnanci letiště se předmětné oblasti pohybovali zcela pravidelně (byť spíše v jinou denní dobu), a to vzhledem k blízkosti jídelny a kuřárny.
44. Obviněnému je možno přisvědčit v jeho výtce, že poškozená ne zcela dodržela povinnost uvedenou v bodě III.6.7 odst. 7, 8 směrnice LP-SM-013E/2010, když neměla řádně oblečenu výstražnou vestu, kterou měla pouze uvázanou kolem pasu. Již soudy nižších instancí ovšem na základě souvisejícího závěru revizního znaleckého posudku objasnily, že tato skutečnost nehrála z hlediska rozvinutí nehodového děje žádnou roli, poněvadž dovolateli až téměř do poslední chvíle zakrýval výhled na chodkyni odbočující autobus (přes který rozhodně nemohl vidět žádnou osobu, ať by byla oblečena jakkoliv). Znalci ústavu ANEXSIS, s. r. o., rovněž zjistili a věrohodně vysvětlili, že obviněný na výskyt poškozené reagoval bezprostředně poté, co se mu na ni odkryl výhled, což ve svém důsledku znamená, že mezi nesprávným způsobem odění reflexní vesty a vznikem posuzované srážky nebyla dána žádná příčinná souvislost, a proto ji nelze zahrnovat ani do úvah o eventuálním spoluzavinění poškozené.
45. Určité pochybení chodkyně by tedy bylo možno shledat pouze v té okolnosti, že se na středové čáře účelové komunikace znovu nerozhlédla a vstoupila do jízdního pruhu rychle se přibližujícího motorového vozidla. V této souvislosti je ovšem nutno porovnat míru porušení povinností obou aktérů dané události. Proti sobě tak stojí právě popsaná nepozornost poškozené a jednání dovolatele spočívající v překročení maximální povolené rychlosti o 71 % (které nelze hodnotit jinak než jako zásadní a podstatné), což učinil v místě, kde mohl podle svých vlastních slov „často“ očekávat různé překážky, kde se ale mohl vyskytovat i některý ze zaměstnanců letiště (srov. bod 38.) a především v místě, kde byl jeho výhled na další část předpokládané trasy v rozhodující moment zablokován odbočujícím autobusem. Ve stručnosti by se dal tento způsob jízdy charakterizovat vysoce nepřiměřenou rychlostí v nepřehledném terénu. Je tedy zřejmé, že mezi mírou pochybení (porušení povinností) obou opakovaně zmiňovaných aktérů je dán jasný nepoměr vyznívající v neprospěch obviněného. Z tohoto důvodu může obstát i závěr obou stupňů zdůrazňující, že pokud by dovolatel respektoval maximální povolenou rychlost, mohl nehodě jednoduše zabránit i přes zjištěnou nepozornost poškozené. Vyjádřený právní názor odpovídá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004 (publikovanému pod č. 45/2005 Sb. rozh. tr.). Byť by Nejvyšší soud v této věci připustil i přiznání určité míry spoluzavinění poškozené chodkyně (v řádu několika málo jednotek procent), sám se bezvýhradně ztotožňuje se závěrem vycházejícím z výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr., že to bylo právě porušení povinnosti ze strany obviněného, které bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku), nebo slovy soudu prvního stupně (v bodě 29. jeho rozsudku) „rozhodující a zásadní měrou přispělo k trestněprávně relevantnímu následku“.
46. Nad rámec již uvedeného lze ještě doplnit, že míru porušení povinnosti vyplývající z postavení dovolatele by bylo možno označit přinejmenším jako výraznou. Bez ohledu na konkrétní (obhajobou namítané) dopravní poměry panující na ruzyňském letišti totiž nelze překročení povolené rychlosti o 71 % izolovat od faktu nedostatečného výhledu. V takovém případě by kvalifikaci předmětného jednání podle §147 odst. 2 tr. zákoníku mohl odůvodnit již samotný způsob nedodržení závazných pravidel, a to i pokud by bylo konstatováno zanedbatelné spoluzavinění poškozené. Není totiž od věci připomenout názor zdejšího soudu vyjádřený v již odkazovaném usnesení sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, který lze i přes určité odchylky aplikovat na projednávanou trestní věc a podle něhož výrazné překročení nejvyšší povolené rychlosti jízdy motorového vozidla v obci (např. o více než 70 %) je porušením důležité povinnosti uložené řidiči motorového vozidla právními předpisy …, protože takové porušení má zpravidla za následek velmi reálné nebezpečí pro lidský život a zdraví.
47. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky dovolatele jsou zčásti nepřípustné, zčásti zjevně neopodstatněné. Proto podané dovolání jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 7. 2022
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu