ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.775.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 775/2022-474
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 10. 2022 o dovolání obviněného mladistvého AAAAA (pseudonym), nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 13 Tmo 2/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi, soudu pro mládež, pod sp. zn. 3 Tm 4/2021, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 13 Tmo 2/2022, a rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi, soudu pro mládež, ze dne 8. 11. 2021, sp. zn. 3 Tm 4/2021.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi, soudu pro mládež, přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi, soudu pro mládež, ze dne 8. 11. 2021, sp. zn. 3 Tm 4/2021, byl obviněný mladistvý AAAAA (dále jen „mladistvý“, popř. „dovolatel“) uznán vinným jednak proviněním ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jednak proviněním výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu bylo podle §146 odst. 1, §43 odst. 1 tr. zákoníku a §31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže, dále jen „z. s. m.“) uloženo úhrnné trestní opatření odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku a §33 odst. 1 z. s. m. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozeným: Zaměstnanecké pojišťovně Škoda, sídlem Husova 302, Mladá Boleslav, IČ: 46354182, částku 15 676 Kč jako náhradu škody, V. V., nar. XY, částku 20 000 Kč jako přiměřené zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu a částku 6 890 Kč jako náhradu škody za zničené dioptrické brýle. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený V. V. se zbytkem svého nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená L. V., nar. XY, se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání mladistvý, poškozený V. V. a poškozená L. V. Z podnětu odvolání poškozeného V. V. byl rozsudkem Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 13 Tmo 2/2022, výrokem ad 1) podle §258 odst. l písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušen, a to ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy ve vztahu k tomuto poškozenému. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo ve věci znovu rozhodnuto tak, že mladistvému byla podle §228 odst. l tr. ř. uložena povinen zaplatit poškozenému V. V., nar. XY, na náhradě nemajetkové újmy částku 20 000 Kč jako přiměřené zadostiučinění a částku 34 785 Kč jako bolestné a na náhradě škody částku 8 400 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený V. V. odkázán se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Výrokem ad 2) byla podle §256 tr. ř. odvolání mladistvého a poškozené L. V., nar. XY, jako nedůvodná zamítnuta.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se mladistvý dopustil shora uvedených provinění tím, že dne 9. 12. 2020 v době kolem 10:30 hodin, v čase třetí vyučovací hodiny, v Mladé Boleslavi, v XY ulici, poblíž objektu Městského bazénu v lesnatém porostu zvaném XY, poté, co byl v reakci na postrkávání dozadu ohánějícím se poškozeným V. V., nar. XY, zasažen rukou do oblasti čela, v úmyslu vyvolat fyzickou potyčku, dostihl poškozeného, který se snažil, nemaje zájem o fyzický střet s mladistvým, rychlým krokem od dalších osob a od mladistvého vzdálit, přičemž po dostihnutí mladistvým se poškozený nejprve bránil odstrčením, poté však mladistvý poškozeného strhl na zem, kde jej nejméně dvakrát udeřil pěstí do obličeje, čímž poškozenému způsobil poranění čelní krajiny obličeje, krajiny pravé očnice, pravé líce a rtů, následně od sebe byli odtrženi dvěma spolužáky, oba vstali, poškozený nalezl v důsledku útoku rozbité dioptrické brýle, cítil téci krev z nosu, poodešel stranou, kdy ho mladistvý opětovně fyzicky napadl, a to jedním úderem sevřenou pěstí střední až velkou intenzitou do oblasti kořene nosu poškozeného, čímž mu způsobil zlomeniny nosních kostí a zadních částí čelistních nosních dutin s krvácením do nich a s průnikem vzduchu do vnitřních i zevních křídlových svalů oboustranně, kdy tato zranění si vyžádala hospitalizaci v Oblastní nemocnici XY od 9. 12. 2020 do 12. 12. 2020 a vedla k podstatnému omezení na běžném způsobu života poškozeného po dobu tří dnů a k omezení obvyklého způsobu života po dobu nepřesahující 4 týdny.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 13 Tmo 2/2022, podal mladistvý prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, ve kterém odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
5. Dovolatel se v úvodu svého podání zaměřil na skutkový stav věci. Podle jeho názoru bylo bez pochybností prokázáno, že byl poškozeným V. V. zasažen rukou do oblasti čela, dále jím odstrčen a shozen na zem a zde držen. Uvedené skutečnosti jsou obsaženy ve výpovědi poškozeného, jeho samého i dalších očitých svědků, které mladistvý v podrobnostech citoval a které měly prokazovat ještě další skutečnosti v jeho prospěch, jako např. že jej poškozený stále držel i poté, co se zvedli ze země, anebo že jej dovolatel udeřil pouze jednou. Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru o vině mladistvého v rozporu s danými výpověďmi svědků, neboť ty jej ze spáchání posuzovaného skutku zcela vyviňovaly a naopak prokazovaly, že potyčku vyvolal poškozený, zatímco on jednal v rámci nutné obrany. V rozsudku nalézacího soudu není ani vysvětleno, čemu se měl poškozený bránit, když podruhé atakoval dovolatele a svalil jej na zem. V takovém hodnocení důkazů spatřoval mladistvý extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a přijatými skutkovými zjištěními. Následně obsáhle citoval judikaturu Nejvyššího soudu k danému tématu.
6. Následně dovolatel vytkl nepřezkoumatelnost rozhodnutí, kterou spatřoval jednak v absenci hodnocení obsahu úředního záznamu o podaném vysvětlení M. Y. a H. D., jednak v neprovedení výslechu těchto svědků v hlavním líčení. Oba zmíněné důkazy mohly významným a nenahraditelným způsobem přispět k objasnění skutkového stavu, resp. vyvrátit skutkový děj líčený poškozeným. Podle úředního záznamu byl M. Y. očitým svědkem incidentu, jehož průběh vnímal od počátku až do konce. Absence jeho výslechu v procesním postavení svědka vyvolává pochybnost o naplnění povinnosti orgánů činných v trestním řízení zjistit řádně a úplně skutkový děj. Obsah jeho vysvětlení přitom potvrzuje verzi mladistvého a vyvrací verzi poškozeného. Také vysvětlení podané třídní učitelkou H. D. avizovalo skutečnosti, pro které ji bylo třeba vyslechnout v procesním postavení svědka. Argument nalézacího soudu o nadbytečnosti uvedeného důkazu z důvodu, že jmenovaná nebyla incidentu osobně přítomna, nemůže obstát. Bezprostředně po události totiž svědkyně vytěžila její účastníky i přítomné svědky, přičemž popsala, že od samého počátku se lišila verze poškozeného a dovolatele, kterou navíc potvrzovali všichni očití svědci. Rovněž si povšimla boule nad okem mladistvého, jehož zranění lze dále dovodit i z písemného protokolu ze dne 9. 12. 2020 vyhotoveného svědkem V. N. Navrhovaný výslech tak mohl osvětlit otázku intenzity útoku poškozeného na dovolatele i věrohodnosti výpovědí jednotlivých osob. Z odůvodnění prvostupňového rozsudku však nelze nijak dovodit, zda soud tyto listinné důkazy vůbec nějak hodnotil, případně jakým způsobem se promítly do jeho hodnotících úvah o skutkovém ději. Neprovedením obou výslechů k důkazu u hlavního líčení pak byla založena vada opomenutých důkazů.
7. Nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí mladistvý spatřoval také v absenci vysvětlení, proč soudy uvěřily verzi poškozeného, která byla jen částečně potvrzena znaleckým posudkem, resp. výslechem znalce, a neuvěřily verzi obhajoby, která byla zcela prokázána výslechy všech svědků slyšených u hlavního líčení. Konstatoval, že bez náležitého dokazování nelze přijmout závěr, že všichni svědci byly kamarády dovolatele a na této spekulativní úvaze postavit závěr o jejich nevěrohodnosti. Dovolatel zdůraznil, že znalecký posudek nemá v trestním řízení výsadní postavení, nemůže být hodnocen jako absolutní důkaz, zejména stojí-li proti němu jiné důkazy. Znalec, na rozdíl od očitých svědků, nebyl přítomen posuzovanému ději, a z tohoto důvodu je potřeba, aby soud velmi pečlivě a srozumitelně vyložil, jaké úvahy jej vedly k odmítnutí všech důkazů, které závěry znaleckého posudku významným způsobem zpochybnily či přímo vyvrátily. Tak se ovšem v této trestní věci nestalo. Soudy rovněž opomněly hodnotit rozpor ve výpovědi poškozeného u hlavního líčení se skutečnostmi sdělenými ošetřujícímu lékaři, tj. že jej dovolatel udeřil toliko dvakrát (což neodpovídá ani závěru znaleckého posudku). Je přitom logické očekávat, bude v zájmu poškozeného uvést lékaři ničím nezkreslené údaje, aby mohl být správně diagnostikován a byl zvolen správný způsob léčby.
8. Dále mladistvý namítl, že jednal v nutné obraně podle §29 tr. zákoníku, poněvadž poškozenému zasadil pouze jeden úder pěstí, a to v situaci, kdy odvracel přímý a trvající útok na jeho osobní integritu. V této souvislosti poukázal na fakt, že soud prvního stupně hodnotil prvotní bezdůvodný útok ze strany poškozeného jako omluvitelný. Skutečnost, že i následná potyčka vznikla v důsledku útoku poškozeného, soud nijak nehodnotil, ačkoliv toto plyne např. z výpovědi svědka F. V. Dovolatel proto shrnul skutkový děj tak, že fyzická potyčka vznikla v důsledku neoprávněného a neodůvodněného útoku poškozeného na jeho osobu. Poté, co mladistvý přistoupil k poškozenému s cílem první útok vysvětlit, poškozený opět zaútočil a povalil jej na zem. K jedinému úderu dovolatele, jímž byl způsoben následek na zdraví poškozeného, došlo v situaci, kdy oba aktéry konfliktu chtěli svědci V. K. s F. V. od sebe oddělit, avšak poškozený i nadále pokračoval v útoku, držel mladistvého za kapuci u bundy, a působil tak silou proti ukončení fyzické potyčky. Takto popsaný skutkový děj, potvrzený svědky v rámci hlavního líčení, je třeba posoudit jako nutnou obranu, která vylučuje protiprávnost jednání dovolatele spočívajícím v úderu pěstí do obličeje poškozeného, neboť odvracel trvající útok na svou osobu.
9. V závěrečné části svého podání vyjádřil mladistvý názor, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. To spatřoval v porušení základních zásad trestního řízení zakotvených do §2 odst. 4, 5 tr. ř., v opomenutí nejen shora zmiňovaných, ale i dalších důkazů – konkrétně záznamu Policie České republiky ze dne 9. 12. 2020, šetření Policie České republiky v SOŠ a SOU XY, Mladá Boleslav ze dne 19. 1. 2021, výslechu D. B. i dalších zástupců škol, kteří se účastnili jednání s matkou poškozeného, dále v libovůli v hodnocení provedených důkazů, zejména svědeckých výpovědí, které shodně vyvrátily verzi poškozeného, i znaleckého posudku, který nemá výsadní postavení mezi důkazy. Odvolací soud pak sám pochybil, když právě vytčené vady neodstranil.
10. S ohledem na shora uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud, soud pro mládež, zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 13 Tmo 2/2022, a též rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi, soudu pro mládež, ze dne 8. 11. 2021, sp. zn. 3 Tm 4/2021, a podle §265m tr. ř. sám rozhodl tak, že mladistvý se zprošťuje obžaloby v plném rozsahu, alternativně aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
11. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Úvodem konstatovala, že dovolatel řádně a správně označil dovolací důvody a uplatněná argumentace jim také odpovídá. Dále připomenula skutková zjištění soudu prvního stupně a vyjádřila názor, že takto definovaný skutkový stav z provedených důkazů jednoznačně nevyplývá. Především nesouhlasila s tou částí popisu skutkového děje, podle které dovolatel dostihl poškozeného v úmyslu vyvolat fyzickou potyčku, kdy ten o ni naopak zájem neměl a snažil se rychlým krokem vzdálit, přičemž po jeho dostihnutí se nejprve bránil odstrčením dovolatele, který jej však měl strhnout na zem, udeřit jej dvakrát pěstí do obličeje a poté, když vstali, mu dát ránu další, která byla příčinou utrpěného poranění.
12. Závěr soudů, že právě mladistvý byl iniciátor konfliktu, nevyplývá podle státní zástupkyně z provedených důkazů a dokonce ani z výpovědi poškozeného, jenž sám připustil, že se ohnal rukou dozadu a zasáhl dovolatele. Když uslyšel své příjmení, začal se od skupinky rychlou chůzí vzdalovat. Když viděl, jak k němu mladistvý běží, uhnul mu, strčil do něj, v důsledku čehož mladistvý upadl na zem, kde jej přidržel několik vteřin za ruce. Teprve v tento moment se podle slov poškozeného mladistvý naštval, skočil na něj a začal mu dávat rány do obličeje, kterých mělo být dokonce šest. Sám tedy připustil dva vlastní fyzické ataky vůči dovolateli, na základě kterých se tento rozčílil a začal si s ním záležitost pěstmi vyřizovat. Skutečnost, že byl mladistvý nejprve zasažen poškozeným loktem do hlavy, prokazuje výpověď několika spolužáků, které státní zástupkyně v podrobnostech připomenula a vyjádřila přesvědčení, že jejich přátelský vztah k dovolateli ještě neznamená, že by jejich výpověď byla nevěrohodná, neboť jejich popis konfliktu nebyl shodný, jak by tomu bylo v případě vzájemné domluvy. Nadto závěr soudů, že spolužáci ve svých výpovědích nadržují mladistvému, zůstal bez bližšího vysvětlení v rovině pouhého konstatování.
13. Státní zástupkyně rovněž polemizovala se závěrem nalézacího soudu, že poškozený neměl žádný zájem na iniciaci konfliktu, případně jeho eskalaci, jelikož se snažil od skupiny svých rychlým krokem vzdálit. Pokud by skutečně neměl zájem na vyhrocení konfliktu, dovolateli by se za nechtěný zásah loktem do čela omluvil a ten by nemusel mít potřebu si s ním žádné další skutečnosti vyjasňovat. Státní zástupkyně taktéž oponovala závěru nalézacího soudu, že mladistvý projevil akt agrese tím, že se chtěně a vědomě přiblížil k poškozenému na kontaktní vzdálenost. Ať by se k němu přiblížil chůzí či během, nelze z této situace bez dalšího dedukovat, že by si s ním chtěl celou záležitost vyřídit ve fyzické rovině, nikoliv v rovině verbální. Akt agrese naopak přišel ze strany samotného poškozeného, když do dovolatele strčil a on spadl na zem, přidržel jej tam po dobu několika vteřin. Dále státní zástupkyně poukázala na skutečnost, že poškozený popsal celý konflikt vzhledem ke své utrpěné újmě dramatičtěji, jelikož hovořil o šesti inkasovaných ranách, ačkoli podle závěrů znaleckého posudku mělo jít pouze o tři rány a z lékařské zprávy z Oblastní nemocnice XY vyplývá, že bezprostředně po útoku sdělil, že byl udeřen pouze dvakrát. Označil-li nalézací soud v dané situaci popis průběhu samotného konfliktu ze strany mladistvého za nevěrohodný, byť v jeho prospěch vypovídalo několik spolužáků, pak tento závěr z provedeného dokazování nevyplývá. Soud rovněž blíže nevysvětlil, proč neuvěřil tomu, že byl dovolatel ze strany poškozeného držen za kapuci, aniž by k tomu bylo provedeno další dokazování (například vyšetřovací pokus), zvláště pokud stopy na jeho oděvu svědčily o opaku. Soud bez bližšího vysvětlení konstatoval, že tomuto popisu děje neuvěřil. Přesvědčivým se státní zástupkyni nejevil ani závěr soudu, že poslední ránu poškozený inkasoval až poté, co byl předchozí konflikt prakticky ukončen, což by mělo vyplývat z výpovědi svědků M. D. a J. Š., kteří poslední ránu neviděli, neboť celý incident již považovali za skončený. Jestliže tito svědci nic neviděli, pak jejich výpověď logicky nemůže prokazovat průběh konfliktu, neboť to, že se domnívali, že konflikt skončil, o jeho ukončení bez dalšího svědčit nemůže.
14. Odvolací soud zjevně přisvědčil hodnocení důkazů ze strany soudu prvého stupně, jenž dovodil úmysl mladistvého právě ze skutečnosti, že běžel za poškozeným, který mu uhnul, a teprve poté do něho strčil. Daný závěr státní zástupkyně opětovně rozporovala (srov. výše), přičemž zdůraznila, že podle poškozeného se dovolatel naštval až poté, co v důsledku onoho postrčení upadl na zem. Následně zopakovala, že průběh konfliktu tak, jak je líčen soudem prvního stupně ve skutkové větě výroku rozsudku, provedeným důkazům neodpovídá. V dané důkazní situaci bylo podle jejího názoru namístě snažit se doplněním dokazování zjistit další podrobnosti o průběhu konfliktu, stejně tak jako bylo důležité zjišťovat charakteristiky obou aktérů, což mohlo mít vliv minimálně na právní kvalifikaci proviněním výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
15. Současně státní zástupkyně zmínila, že soudy se náležitě nevypořádaly s návrhy mladistvého na doplnění dokazování. Neztotožnila se ani s přístupem odvolacího soudu, jenž pouze konstatoval pochybení soudu prvního stupně, neboť do svých hodnotících úvah nezahrnul skutečnosti uvedené v úředních záznamech o podaném vysvětlení svědků M. Y. a H. D., provedené se souhlasem stran podle §211 odst. 6 tr. ř., nicméně dané pochybení nenapravil a s obsahem těchto výpovědí se sám nevypořádal. Absenci jejich hodnocení proto zařadila v souladu s názorem dovolatele do kategorie opomenutých důkazů, stejně jako neprovedení nárokovaného výslechu D. B., metodika prevence škody, neboť v souvislostech dané trestní věci je třeba hodnotit i skutečnost, že k projednávanému skutku došlo v rámci školní výuky. V návaznosti na to pak státní zástupkyně podrobně rozebrala funkci metodika školní prevence a vysvětlila, proč považovala výslech dané svědkyně vztahující se k charakteristice obou účastníků konfliktu za důležitý. Zjišťován měl být podle jejího mínění rovněž celkový postoj školy k projednávanému činu.
16. Protože skutkový stav nebyl náležitě objasněn, bylo by podle mínění státní zástupkyně předčasné zaujímat postoj ke zvolené právní kvalifikaci jednání. Je třeba nejprve zjistit veškeré okolnosti, příčiny a průběh samotného konfliktu, včetně toho, jak byl vnímán ze strany školy a jednotlivých spolužáků. Teprve poté bude možné zaujmout konečné stanovisko k tomu, zda je možné bez dalšího vyloučit existenci okolností vylučujícího protiprávnost činu, případně zvažovat jinou právní kvalifikaci jednání mladistvého, přičemž státní zástupkyně v tomto směru uvažovala o možném posouzení skutku podle §146a odst. 1 tr. zákoníku. Taktéž vyjádřila pochybnosti o správnosti právní kvalifikace proviněním výtržnictvím podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se jeví, že dovolatel nejednal v pohnutce, kterou by projevil aroganci vůči ostatním spolužákům, jelikož byl zřejmě k takovému jednání vyprovokován, ale vybočil pouze z rámce normální reakce, takže jeho jednání je možné vnímat jako nevhodný a nepřípadný projev, který se nedotkl šířeji pojatého komplexu vztahů mezi spolužáky.
17. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil jak napadený rozsudek Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 13 Tmo 2/2022, ale i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi, soudu pro mládež, ze dne 8. 11. 2021, sp. zn. 3 Tm 4/2021, stejně tak jako i všechna další rozhodnutí na případně zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud by vzhledem ke změně, k níž by došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem (státní zástupkyně měla patrně na mysli Okresní soud v Mladé Boleslavi), soudu pro mládež, věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud, soud pro mládež (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., načež podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Na tomto základě dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
IV. Důvodnost dovolání
19. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Mladistvý ve svém mimořádném opravném prostředku odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
20. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až l ) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody dříve uvedené, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř.
21. Obviněný výslovně uplatnil posledně uvedenou alternativu, když zvolený dovolací důvod spojil i ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně s dalšími dvěma důvody dovolání zakotvenými do §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutkové zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
22. Na základě §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
23. Mladistvý vyjádřil ve svém mimořádném opravném prostředku nesouhlas zejména s hodnocením provedených důkazů, jakož i rozsahem realizovaného dokazování. Na základě toho zpochybnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. skutková zjištění vtělená do skutkové věty výroku o vině a předestřel alternativní verzi skutkového děje, která by vcelku dobře odpovídala obsahu některých provedených důkazů. Z té pak vycházel, když s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. brojil proti právnímu posouzení jeho jednání, které podle jeho názoru nebylo trestným činem, nýbrž jednáním v nutné obraně ve smyslu §29 tr. zákoníku. K tomu je možno nejprve konstatovat, že takto formulovaná argumentace obhajoby zapadá především do rámce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poněvadž i výhrady vztahující se k možné aplikaci §29 odst. 1 tr. zákoníku vycházejí z mladistvým předkládané verze skutkového děje a nikoliv ze skutkových závěrů soudů nižších instancí. Nejvyšší soud ovšem shledal, že právě námitky směřující proti způsobu hodnocení důkazů a učiněným skutkovým zjištěním nepostrádají jistý racionální základ a že nezbývá, než jim alespoň do určité míry přisvědčit. Za této situace je pak předčasné zaujímat jakákoliv kategorická stanoviska k právnímu posouzení skutku, byť lze již v tento moment předpokládat, že trestní odpovědnost dovolatele nebude možno zcela vyloučit ani při akceptaci alternativní verze skutkového děje, která se více přibližuje jím uplatněné obhajobě.
24. Pokud jde o skutkové hodnocení věci, je vhodné připomenout, že v posuzovaném případě existují dvě základní verze skutkového děje, které soudy při svém rozhodování zvažovaly. První z nich vyplývala z výpovědi poškozeného V. V. a částečně též ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, výpovědi znalce MUDr. Radovana Havla v hlavním líčení, lékařských zpráv a fotodokumentace zranění poškozeného (č. l. 6 až 13). Podle této první verze se měl poškozený v reakci na předchozí postrkování ze strany spolužáků ohnat dozadu a rukou trefit dovolatele do oblasti čela, na to se měl od něho i dalších spolužáků rychlým krokem vzdálit, mladistvý se k němu měl rozběhnout, dostihnout jej, v tom momentu do něj měl poškozený strčit, srazit na zem a tam jej chvíli podržet. Následně jej měl pustit a z místa odcházet, avšak dovolatel na něj měl zezadu skočit, strhnout na zem a v rámci této potyčky mu zasadit minimálně dvě rány pěstí do obličeje. Spolužáci V. K. a F. V. je měli od sebe oddělit, postavit na nohy a pustit, aby mladistvý zaútočil znovu, a to jednou ranou pěstí střední až velké intenzity do oblasti kořene nosu poškozeného, čímž mu způsobil újmu na zdraví ve smyslu §146 odst. 1 tr. zákoníku blíže definovanou ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.
25. Druhá verze vycházela z výpovědi mladistvého, očitých svědků F. V., V. K., M. G. a nepřímo též třídní učitelky H. D. Tato verze skutkového děje spočívala v tom, že poškozený měl reagovat na strkání ze strany spolužáků (které nejprve bral jako legraci, ale po chvíli již nikoliv) ohnáním se rukou dozadu, přičemž měl trefit dovolatele loktem do čela. Mladistvý se měl za ním vydat a zeptat se, proč to udělal. Po svém dostižení měl poškozený strhnout dovolatele na zem, kde se měli oba začít prát. Tato část je každým ze svědků popisována rozdílně, nicméně nikdo z nich si nevšiml žádné rány pěstí do obličeje. Spolužáci V. K. a F. V. se je měli snažit zvednout a oddělit od sebe, přitom měl poškozený držet dovolatele za kapuci u bundy (někteří svědci popisovali, že se drželi vzájemně). V tento okamžik měl mladistvý zasadit poškozenému (ve snaze, aby jej pustil) ránu pěstí do obličeje, kterou způsobil škodlivý následek na jeho zdraví. Lze ještě doplnit, že obdobně popisovali událost také svědci M. D., J. Š. a M. Y., kteří ovšem předmětnou ránu pěstí zařadili až do okamžiku, kdy byli aktéři potyčky od sebe odtrženi, první dva svědci se otočili, neboť považovali konflikt za skončený, zatímco M. Y. před policejním orgánem uvedl, že potyčka se po odtržení rozhořela znovu a byla zakončena již zmiňovanou ranou pěstí.
26. Soudy obou stupňů se přiklonily k první z citovaných verzí skutkového děje, přičemž vycházely beze zbytku a v plné šíři z popisu události podaného poškozeným, zatímco výpověď dovolatele a sedmi dalších svědků (z toho šesti přímých) odmítly jako celek s poukazem na jejich nevěrohodnost. Své závěry odůvodnily tím, že jak mladistvý, tak všichni slyšení svědci shodně hovořili toliko o jedné ráně pěstí do obličeje poškozeného, ačkoliv MUDr. Radovan Havel, znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, zcela kategoricky a v souladu s výpovědí poškozeného konstatoval, že rány pěstí musely být minimálně tři (přičemž jakýkoliv jiný mechanismus vzniku zranění poškozeného zcela jednoznačně vyloučil). Soud prvního stupně dovodil nevěrohodnost spolužáků obou aktérů potyčky rovněž s odkazem na jejich kladný až přátelský vztah k mladistvému v kontrastu s o poznání chladnějším vztahem k poškozenému, jenž nebyl ve třídě nijak oblíben. Soud druhého stupně navíc v bodě 10. odůvodnění svého rozhodnutí poněkud nepatřičně zmínil, že označení svědci „v neprocesních výpovědích tolik obžalovanému nestranili“, čímž podpořil závěr prvého soudu o nevěrohodnosti a účelovosti všech jejich výpovědí. Nejvyšší soud nepopírá, že právě nastíněné úvahy obou soudů rozhodně nepostrádají základní logický smysl a jsou navíc poměrně dobře odůvodněny, a proto by se přijetí dané verze skutkového stavu mohlo jevit jako zcela zákonné a správné. Přesto pojal dovolací soud určité pochybnosti, zda všechny aspekty takového hodnocení důkazů odpovídají požadavkům §2 odst. 6 tr. ř. a zda bylo plně respektováno pravidlo in dubio pro reo .
27. V prvé řadě nelze přehlédnout, že celý skutkový děj se skládal z mnoha drobnějších, dílčích událostí, kdy každá z nich měla určitý význam z hlediska celého průběhu posuzovaného fyzického střetu. Ten se odvíjel od úvodního strkání do poškozeného, jeho ohnání se rukou a zasažení mladistvého do čela, dostižení poškozeného dovolatelem, vzniku konfliktu na zemi, zásahu spolužáků F. V. a V. K. až po onu osudovou ránu pěstí vedoucí ke zranění poškozeného. Sporné rány pěstí, které v rozporu se závěry znaleckého posudku nikdo ze svědků nepotvrdil, měl mladistvý poškozenému zasadit v rámci boje obou dvou na zemi předtím, než je začali spolužáci od sebe odtrhávat. Šlo tedy o jednu z několika fází projednávaného činu a dané rány pěstí byly jedním fragmentem uvedené dílčí fáze. Přesto však soudy na základě této jediné (byť důležité) okolnosti přisvědčily verzi poškozeného v celé její šíři, od začátku do konce, tedy ve vztahu k veškerým informacím, které soudu prvního stupně sdělil, ačkoliv převážná většina z nich již nebyla podpořena žádným dalším provedeným důkazem a nemalá část byla dokonce ostatními důkazy vyvracena. Analogicky pak soudy na podkladě této informace vyvrácené jiným důkazem odmítly přijmout poznatky plynoucí ze sedmi svědeckých výpovědí v celém jejich rozsahu, přestože tyto v jiných svých částech a nejednou i ve vzájemném souladu odporovaly verzi prezentované poškozeným. K takovému postupu soud musí být veden velmi důležitými důvody, které je ve svém rozhodnutí povinen důkladně a pečlivě vysvětlit. V opačném případě hrozí, že budou jeho hodnotící úvahy označeny za projev nepřípustné libovůle a bude konstatován jejich rozpor se základními principy trestního procesu.
28. Soud prvního stupně sice v bodě 13. svého rozsudku uvedl, že průběh incidentu „je prokazován výpovědí poškozeného … a výpovědí dalších svědků“. Přes citované tvrzení však do skutkové věty výroku o vině promítl evidentně pouze skutečnosti uváděné poškozeným, které s výpovědí dalších svědků často úplně nekorelovaly. Tomu odpovídá i jeho stanovisko vyjádřené v bodě 17. jeho rozhodnutí, kdy nepovažoval zmíněná svědectví spolužáků (v daném případě ohledně počátku fyzického konfliktu) za věrohodná, a to „i vzhledem k jejich zjevně nepravdivým tvrzením co do počtu ran“. Právě uvedená okolnost tedy soud prokazatelně a prvořadě vedla k hodnocení očitých svědků jako nevěrohodných. Hned v dalším odstavci napadeného rozsudku však soud prvního stupně do značné míry popřel svůj předchozí postoj, když k otázce počtu ran uvedl, že „pro posouzení skutkového stavu není významné, zda uvedení svědci lhali, nebo si ran skutečně nevšimli. Je třeba vzít v potaz, že událost se odehrála velmi rychle, účastníci rvačky byli na zemi v nepřehledné pozici, navíc V. s K. se aktivně snažili konfliktu zabránit, což mohlo mít vliv na jejich objektivní možnost děj s odstupem pozorovat v celé šíři. Rovněž je třeba vzít v potaz, že svědci o události vypovídali s odstupem téměř jednoho roku.“ Jinak řečeno soud tuto zcela zásadní skutečnost, tj. zda slyšení svědci vědomě lhali či nikoliv, nepostavil vůbec na jisto, přesto však právě na jejím základě rozhodl o nevěrohodnosti všech jejich výpovědí, a z tohoto důvodu k nim při úvahách o skutkovém stavu prakticky nijak nepřihlédl. Podle Nejvyššího soudu tak lze mít pochybnosti o souladu takového hodnotícího postupu s požadavky §2 odst. 6 tr. ř. a na základě toho též o správnosti skutkových závěrů jako takových. Je totiž logické, že pokud by soud (i s přihlédnutím k principu in dubio pro reo ) připustil (a on tak de facto učinil), že sporné rány pěstí nemuseli svědci zaznamenat, a nemuseli tudíž záměrně a účelově lhát ve prospěch dovolatele, rozhodně by nemohl jako nepravdivé odmítnout i další části jejich popisu skutkového děje, naopak by je musel do svých zjištění nějakým způsobem promítnout.
29. Z odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí (bod 17.) lze usuzovat, že nevěrohodnost svědků soud vyvozoval i z tvrzení F. V. a M. G., že poškozený strhl mladistvého na zem, ačkoliv nedokázali popsat, jakým způsobem to poškozený učinil. K tomu je třeba v prvé řadě připomenout, že sám poškozený připustil, že dovolatel upadl, jelikož do něj on sám strčil. V druhé řadě si pak nelze nevšimnout, že další čtyři očití svědci popisovali situaci mírně odlišně; buď že poškozený uchopil mladistvého za oblečení, začal konflikt a oba spadli na zem (V. K. a M. Y.) anebo uváděli, že si nevšimli, jak se na zem dostali (M. D. a J. Š.). Je tedy otázka, zda slova o strhnutí na zem mohou značit v daném případě nevěrohodnost, nadto pokud se uvedená okolnost týkala toliko dvou svědků z celkových šesti a ještě k tomu se příliš neodchylovala od výpovědi poškozeného, kterou soudy hodnotily jako naprosto věrohodnou. Rozdílnost jednotlivých svědeckých výpovědí ohledně průběhu celého incidentu, která se mimochodem nejvíce týkala fáze potyčky na zemi, při níž měly padnout ony sporné, úvodní (a pro hodnocení soudů velmi zásadní) rány pěstí a kterou popisovali svědci v detailech každý jinak, není zcela bez významu, zejména při promítnutí pravidla in dubio pro reo do hodnotících úvah. Jednak toto úplně nesvědčí pro závěr o domluvených nepravdivých výpovědích ve prospěch dovolatele (alespoň ne v celém jejich rozsahu) a naopak je tím podporován shora citovaný výrok nalézacího soudu o rychlosti a nepřehlednosti celé události, která může mít značný vliv na přesnost údajů reprodukovaných slyšenými svědky, aniž by se z jejich strany jednalo o vědomé (úmyslné) lži, které by znamenaly nevěrohodnost jejich výpovědí jako celku.
30. Určitý význam může mít naopak poukaz soudů obou stupňů na konkrétní vztahy mezi spolužáky, kdy bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že mladistvý byl ve třídě oblíben a většina svědků s ním byla v kamarádském vztahu, zatímco o poškozeném se nic podobného říci nedalo, kolektivu se stranil a s nikým se příliš nebavil. Nicméně tento fakt nemůže dokládat nevěrohodnost všech svědků sám o sobě, tedy bez dalších indicií o tom, že tito se svou nikoli nestrannou výpovědí snažili pomoci dovolateli. Jak již bylo podrobně probíráno výše, skutečnosti, na něž v daném ohledu soud prvního stupně odkázal, sice mohou jisté podezření vzbudit, nicméně nejsou natolik přesvědčivé, aby mohly (navíc ještě bez důvodných pochybností) vést k závěru o nevěrohodnosti všech těchto svědectví v celé jejich šíři. Ztotožnit se nelze ani s tvrzením odvolacího soudu, že svědci ve prospěch mladistvého pozměnili své výpovědi před soudem od těch, které učinili v přípravném řízení. Jakýkoliv odkaz na „neprocesní výpovědi svědků před policejním orgánem“ není významný. Navíc a jen pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že žádný podezřelý posun v popisu události na rozdíl od soudu druhého stupně nezaznamenal.
31. Lze tedy shrnout, že skutková zjištění popsaná ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně byla založena na neúplném a kontroverzním hodnocení důkazů, při němž byla jednomu z nich – znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství – zjevně přiznána nadstandardní vypovídací hodnota, vedoucí k až příliš striktnímu odmítnutí dalších provedených důkazů, a to i ve vztahu k takovým okolnostem skutkového děje, jichž se znalecký posudek vůbec netýkal a ani nemohl. Aniž by Nejvyšší soud mínil jakkoliv zpochybňovat vývody znalce MUDr. Radovana Havla, připomíná, že znalecký posudek je pouze jedním z řady důkazů, který v trestním řízení nedisponuje zvýšenou důkazní silou a musí být vždy hodnocen v návaznosti na obsah dalších provedených důkazů (srov. rozhodnutí č. 40/1969 Sb. rozh. tr.). Tím se soudy činné v posuzované trestní věci důsledně neřídily, a z daného důvodu jsou jimi přijaté skutkové závěry nepřesvědčivé. Příslušný diskutabilní postup se navíc projevil v neprospěch mladistvého, což nelze s ohledem na základní zásady trestního řízení přehlížet.
32. Nad rámec již řečeného dovolací soud poznamenává, že mladistvý vyvozoval nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně především z absence hodnocení obsahu úředního záznamu M. Y. a H. D., jakož i nevyhovění jeho požadavku na výslech těchto osob v procesním postavení svědka již v přípravném řízení, a dále též v absenci vysvětlení, proč soudy uvěřily verzi poškozeného. Tuto vadu podle něj neodstranil ani odvolací soud. V této souvislosti je namístě poznamenat, že z protokolu o hlavním líčení ze dne 3. 11. 2021 (č. l. 14) se podává, že úřední záznamy o podání vysvětlení obou jmenovaných byly se souhlasem státní zástupkyně a mladistvého podle §211 odst. 6 tr. ř. čteny, nelze proto pochybovat o tom, že tyto důkazy byly provedeny, jak ostatně zřetelně vyplývá jak z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (bod 21.), tak i odvolacího soudu (bod 9.). Soud prvního stupně však výpovědi těchto osob explicitně nehodnotil, jak ostatně poznamenal i odvolací soud, ale ani on tuto vadu svým rozhodnutím neodstranil. S ohledem na důkazní situaci a význam výpovědí těchto svědků se jeví potřebným svědky v hlavním líčení osobně vyslechnout a jejich výpovědi pečlivě hodnotit v souladu se zásadami vyjádřenými v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
33. Přes vše shora uvedené Nejvyšší soud dále zvažoval, jak by se případná modifikace skutkových zjištění prakticky projevila na celkovém výsledku řízení, tedy jinými slovy na hmotněprávní kvalifikaci projednávaného skutku a s tím souvisejících výrocích o trestním opatření a náhradě způsobené majetkové škody, případně nemajetkové újmy. Nelze si totiž nepovšimnout, že všechny reálně se nabízející alternativy skutkového děje (plynoucí z výpovědi dovolatele, očitých svědků i poškozeného) jsou si relativně podobné, mnohdy se od sebe odlišují spíše v detailech než v nějakých podstatných skutečnostech a především panuje naprostá shoda ohledně faktu, že to byl právě mladistvý, kdo ukončil předmětný fyzický konflikt ranou pěstí střední až velké intenzity do oblasti kořene nosu poškozeného, čímž mu způsobil zranění nesoucí charakter ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku, v důsledku čehož přicházela reálně v úvahu právní kvalifikace skutku jako provinění ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Ačkoliv tedy Nejvyšší soud není toho názoru, že by aktuální skutková zjištění plně odrážela požadavky §2 odst. 5 tr. ř., a proto nelze operovat s pevně ustanoveným popisem rozhodného skutkového děje, zároveň se (byť zatím pouze předběžně) domnívá, že eventuální změna v tomto směru by měla významnější dopad spíše na závěr o naplnění všech zákonných znaků přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku než na úvahy o naplnění obligatorních znaků skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na všechny doposud prezentované skutečnosti je totiž patrné, že obhajoba dovolatele vystavěná na argumentu jednání v nutné obraně není v souladu s žádnou z nabízejících se verzí skutkového děje a především ji nepodporuje v podstatě žádný důkaz, konkrétně žádná svědecká výpověď, které měly soudy k dispozici až do okamžiku rozhodnutí zdejšího soudu. Z tohoto důvodu není od věci vyjádřit se alespoň v obecné rovině již nyní k problematice, jež se stala základním stavebním kamenem podaného dovolání.
34. Podle §29 odst. 1 tr. zákoníku platí, že čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle §29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. V teoretické rovině je vhodné připomenout, že podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Protože však obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákon, nejedná proti účelu trestního zákoníku, ale naopak ve shodě s ním. Stav nutné obrany je důvodem vylučujícím nedovolenost (protiprávnost) činu i jeho společenskou škodlivost, neboť při jednání v nutné obraně jde naopak o ochranu společenských hodnot, byť projevujících se v konkrétním případě i v individuálních zájmech, poněvadž ochrana života, zdraví, ale i majetku jednotlivce je nepochybně v zájmu celé společnosti. Proto čin provedený v nutné obraně není trestným činem a nemůže být postižen trestem ani jinou sankcí (srov. č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Nutná obrana je speciálním privilegovaným případem ke krajní nouzi. Privilegující podmínky nutné obrany vyplývají z toho, že nutná obrana postihuje útočníka, tedy toho, kdo nebezpečí úmyslně vyvolal.
35. Účelem nutné obrany je dát možnost fyzickým i právnickým osobám k ochraně zájmů vlastních, zájmů jiných osob, zájmů státu a společnosti, neboť na místě páchání útoku není často možné zajistit včasný zásah veřejných orgánů. Přitom je třeba vycházet ze zásady, že riziko vyvolané útokem by měl nést útočník, a nikoli obránce. Útočník svým jednostranným jednáním totiž vyvolal situaci, za které bylo použito nutné obrany, a proto by se §29 tr. zákoníku měl uplatňovat ve prospěch obránce co nejvýrazněji a co nejšířeji (samozřejmě v souladu se zákonem), neboť jen tak se bude posilovat vůle všech řádných občanů odvracet přímo hrozící nebo trvající útoky na zájmy chráněné trestním zákoníkem. Podle platného znění nutná obrana předpokládá: a) odražení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákoníkem, b) obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, čímž je zdůrazněno posuzování nutné obrany z hlediska subjektivního stavu obránce, tedy tak jak se mu jevila v době hrozícího nebo trvajícího útoku, a nikoli tak, jak se později jeví osobám, které ji následně posuzují (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 397–419).
36. Z provedených důkazů je zcela zjevné, že mladistvý byl (vcelku pochopitelně) rozlícen, když jej poškozený trefil loktem do čela a způsobil mu bouli. Nicméně bylo také zjištěno, že ze strany poškozeného se jednalo o obrannou reakci na předchozí postrkování od jednoho či více spolužáků, a dalo by se spekulovat o tom, zda šlo o cílený útok na dovolatele či spíše neúmyslný zásah. V obou případech však platí (a to je pro posouzení daného skutku podstatné), že tuto počáteční ránu nelze vůbec promítnout do úvah o případné aplikaci §29 odst. 1 tr. zákoníku. Důvodem je fakt, že poškozený se začal ihned poté od skupinky spolužáků, včetně dovolatele, vzdalovat, čímž tento prvotní „útok“ ukončil a svým odchodem vyjádřil jednoznačný zájem v něm nepokračovat. Přitom nutná obrana připadá v úvahu toliko proti bezprostředně hrozícímu nebo trvajícímu útoku, což v daném momentu nebylo splněno. Další „obranu“ proti již dokončenému útoku lze považovat za pouhou odplatu, která podmínky §29 odst. 1 tr. zákoníku zcela jistě nesplňuje.
37. Pro zvažování, zda by jednání mladistvého, které vyvrcholilo destruktivní ranou pěstí do obličeje poškozeného, mohlo naplnit podmínky §29 tr. zákoníku, bude tudíž zásadní až sled událostí následující po shora zmiňovaném úvodním konfliktu. Podmínkou nutné obrany je totiž existence bezprostředně hrozícího nebo trvajícího útoku a v návaznosti na to též osoby útočníka, který dané nebezpečí úmyslně vyvolal. Pro rozdělení rolí na útočníka a obránce je rozhodující počáteční iniciativa vedoucí ke vzájemnému střetnutí (tj. kdo začal), která musí vycházet výhradně od útočníka. Není však třeba čekat, až útočník udeří první. Další průběh střetnutí, pokud byly zachovány meze nutné obrany, na tom nic nemění. Lze ještě doplnit, že pokud dvě osoby navzájem zaútočí na svou tělesnou integritu, nejde o nutnou obranu a oba útočníci ponesou trestněprávní odpovědnost za případné následky, které při takovém střetnutí vzniknou (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §1 až 139. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 397–419, dále též rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 14. 5. 1982, sp. zn. 6 Tz 30/82, publikované pod č. 12/1983 Sb. rozh. tr.).
38. Lze tedy shrnout, že pro případný závěr, že ona závěrečná rána pěstí mohla být jednáním v nutné obraně, by bylo zcela nezbytné přisoudit poškozenému V. V. roli výlučného iniciátora celé potyčky, tj. roli útočníka, zatímco dovolatele pasovat do role obránce, který neměl na zahájení střetu vůbec žádný podíl a pouze odrážel neoprávněný a úmyslný útok vedený poškozeným. Přijmout takto kategorický závěr se však zdá problematické při akceptaci kterékoliv z dosud vyvoditelných verzí skutkového děje, poněvadž události bezprostředně předcházející konfliktu, tak jak byly popsány ve všech svědeckých výpovědích, tomu nenasvědčují. Zásadní je v daném směru fakt, že poškozený se po úvodním konfliktu (který byl již dokončen a nelze jej brát ve vztahu k §29 tr. zákoníku jakkoliv v potaz) začal skupině svých spolužáků zrychleným krokem vzdalovat (musel nutně zrychlit, aby se od nich odpoutal). Tím dal konkludentně najevo, že o pokračování konfliktu neměl zájem. Byl to naopak mladistvý, rozlícený zásahem do čela, jenž na poškozeného podle svých vlastních slov zakřičel, ať se otočí (č. l. 295 p. v.), krokem také zrychleným se za ním vydal, až jej dostihl. Jinak řečeno byl to on sám, kdo se v této velmi zjitřené atmosféře vydal vstříc další potenciální roztržce, která se také hned v následující moment rozhořela. Za popisované situace lze i postrčení ze stany poškozeného (č. l. 296 p. v.) jen obtížně hodnotit jako zahájení úmyslného a ničím nevyprovokovaného útoku.
39. Pokud by se tedy jednalo o fyzický konflikt iniciovaný alespoň zčásti (ne-li zcela) mladistvým, nemohl by se tento dovolávat posouzení jeho jednání jako nutné obrany, poněvadž by nebylo možno eliminovat jeho zaviněný podíl na vzniku šarvátky a tím pádem ani vyloučit jeho trestní odpovědnost za způsobený následek. Toto by platilo ve vztahu ke všem dílčím aktům násilí, které v rámci trvání daného boje proti poškozenému užil, což by mělo zásadní význam zejména při akceptaci jeho vlastní verze skutkového děje, podle níž měla ona kritická, zraňující rána pěstí padnout právě na konci této konkrétní potyčky (během odtrhávání obou aktérů dvěma dalšími spolužáky). Nad rámec právě zmíněného by byly důležité také dosavadní poznatky o způsobu boje obou aktérů, kdy podle výpovědi samotného dovolatele (i všech očitých svědků) na něj poškozený ani jednou nezaútočil pěstí (ať již do obličeje či kamkoli jinam). Lze tedy úspěšně pochybovat o tom, zda by proti pouhému držení za kapuci, navíc ještě v okamžiku kdy byla šarvátka již aktivně ukončována kamarády mladistvého F. V. a V. K., mohla být považována za adekvátní obranu takto razantní rána pěstí do obličeje poškozeného (dvojnásob pokud by se ze strany dovolatele nejednalo o první úder pěstí, o čemž svědčí závěr znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství).
40. V případě, že by byla přijata další verze skutkového děje, podle které byli oba aktéři od sebe již zcela odděleni, předchozí souboj ukončen a teprve poté udeřil mladistvý poškozeného do obličeje, jednalo by se z hlediska §29 tr. zákoníku o nový konflikt, do něhož by nebylo možno předešlé události zahrnout jinak než za účelem hodnocení psychického rozpoložení protivníků a jejich momentálních očekávání. Znovu by bylo nutno rozdělit role útočníka a obránce a posoudit průběh potyčky. To by bylo více než jednoduché, byla-li by definitivně potvrzena verze předkládaná poškozeným o nečekaném a zákeřném útoku dovolatele proti jeho obličeji. Avšak i kdyby se prokázala verze svědka M. Y. (č. l. 120), podle níž poškozený k mladistvému opět přistoupil, oba se začali tahat za bundy a dovolatel by tuto strkanici ukončil oním úderem pěstí, nebyla by aplikace §29 odst. 1 tr. zákoníku akceptovatelná.
41. Nejvyšší soud proto shrnuje, že právní kvalifikace jednání dovolatele jako provinění ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku se jeví jako přiléhavá a její případnou změnu v další fázi řízení by mohl podmínit pouze zásadnější posun ve skutkových zjištěních. Jinak by tomu ale mohlo být v případě právního posouzení skutku také jako provinění výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť zde by některé z alternativních (pro mladistvého příznivějších) verzí skutkového děje nemusely nutně znamenat naplnění obligatorních znaků příslušné skutkové podstaty.
42. Lze připomenout, že trestný čin (provinění) výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (rozhodnutí uveřejněné pod č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem. Napadením jiného je jakýkoli fyzický útok proti tělesné bezpečnosti osoby, ale i vulgární slovní výpady proti jinému. Při posuzování činů výtržnické povahy je nutné z hlediska §358 zejména: a) uvážit intenzitu, rysy a průběh útoku – slovní či jiné, nebezpečnější projevy, b) posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán – na pracovišti, na ulici, v restauraci, na shromáždění občanů, dále denní či noční doba, počet pachatelů, c) zjišťovat pohnutku činu – arogance vůči ostatním občanům, vyprovokování, d) zhodnotit následky – poranění osob, poškození věcí, e) zhodnotit osobu pachatele – dosavadní způsob života, povahové vlastnosti, kriminální minulost (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3321–3327, přiměřeně č. 4/1976, 1/1984 Sb. rozh. tr.).
43. V posuzovaném případě dosud nelze s dostatečnou mírou jistoty vyloučit ani tu verzi skutkového děje, naznačující určitý podíl poškozeného na vzniku konfliktu (úder do čela mladistvého, jeho sražení na zem, roztržení jeho oblečení), v jejímž rámci by se dalo potenciálně uvažovat o vyprovokování či dokonce vzájemném útoku. Na uvedený podnět sice dovolatel reagoval zcela nemístným a agresivním způsobem (s nejvyšší pravděpodobností naplňujícím znaky §146 odst. 1 tr. zákoníku), nicméně je poněkud sporné, zda by i za takové situace bylo možno bez důvodných pochybností konstatovat, že jeho vstup do konfliktu byl veden úmyslem hrubě narušit veřejný pořádek či byl projevem natolik neuctivého a neukázněného postoje k zásadám občanského soužití, že by intenzita takového jednání mladistvého dosáhla úrovně společenské škodlivosti předpokládané ustanovením §358 odst. 1 tr. zákoníku, jinak řečeno že by s ohledem např. na všechny okolnosti činu, jeho pohnutku nebo osobu mladistvého bylo možno označit jím spáchaný skutek za chování výtržnické povahy. Tuto otázku ponechá Nejvyšší soud otevřenou, jelikož různé variace skutkového děje, který nebyl dosud postaven na jisto, nabízejí různé odpovědi, a bylo by tedy zcela předčasné zaujímat v tomto stadiu řízení jakákoliv pevná stanoviska.
44. Dosud přesně neustanovená skutková zjištění společně s na to navazující neustálenou právní kvalifikací skutku pak pochopitelně ovlivňují i výrok o trestním opatření (např. v tom smyslu, zda mělo být uloženo opatření samostatné či úhrnné a v jaké výměře) a náhradě škody (zda nemělo být například uvažováno též o jisté spoluzodpovědnosti poškozeného).
45. Nejvyšší soud, veden výše vyloženými důvody, rozhodl podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. tak, že zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 13 Tmo 2/2022, i jemu předcházející Okresního soudu v Mladé Boleslavi, soudu pro mládež, ze dne 8. 11. 2021, sp. zn. 3 Tm 4/2021, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi, soudu pro mládež, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
46. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně. Jeho úkolem bude v prvé řadě znovu hodnotit provedené důkazy, a to tentokrát plně v intencích §2 odst. 6 tr. ř. a s přihlédnutím i k principu in dubio pro reo . V daném směru bude vhodné zjistit další detaily projednávaného skutku, doplnit dokazování nejen k vlastnímu průběhu činu, ale podpůrně též k osobnostem obou aktérů fyzického střetu – to by mohlo být realizováno nejen výslechy osob, které byly obhajobou navrženy (M. Y., H. D.), ale též listinnými materiály z jednání školy apod. Následně bude potřeba znovu zvažovat právní kvalifikaci nově definovaného skutku (přičemž soud prvního stupně by měl věnovat zvýšenou pozornost hlavně jeho posouzení jako provinění výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku), a na základě toho opětovně rozhodnout o trestním opatření i náhradě škody (popř. nemajetkové újmy v penězích) způsobené trestným činem. Závěrem lze ještě připomenout, že Okresní soud v Mladé Boleslavi, soud pro mládež, je v dalším řízení vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§265s odst. 1 tr. ř.). Rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch mladistvého, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 10. 2022
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu