ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.920.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 920/2022-745
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 10. 2022 o dovolání obviněného D. J. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2022, sp. zn. 11 To 73/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 34/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. J. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 1 T 34/2021, byl obviněný D. J. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) shledán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což byl podle §205 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněné právnické osoby J. r., IČ XY, se sídlem XY.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně, obviněný D. J. i obviněná právnická osoba J. r. Státní zástupce brojil odvoláním podaným v neprospěch obou obviněných proti výroku o trestu, odvolání obviněného D. J. a obviněné právnické osoby J. r., směřovala proti všem výrokům napadeného rozsudku. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2022, sp. zn. 11 To 73/2022, byla podle §256 tr. ř. odvolání státního zástupce i obou obviněných zamítnuta.
3 . Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinu krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 23. 1. 2017 v XY, z průmyslové haly, zapsané na poz. parc. č. XY, zaps. na LV XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj v katastrálním území XY, okr. XY, která náležela ideální polovinou níže uvedeným poškozeným a do které měl volný přístup, bez souhlasu a vědomí vlastníků, odcizil, prostřednictvím jím najaté společnosti B. š., IČ: XY, formou demontáže a odvozu, vybavení haly, konkrétně 1 ks manipulační traverzy, v délce 6m, o nosnosti 6 tun, 1 ks mostového jeřábu, označeného číslem 406, 1 ks mostového jeřábu, označeného číslem 407 a 1 ks jeřábové dráhy, s označením WMD 40.5t, vše o celkové hmotnosti 95,73 tun, čímž způsobil poškozené společnosti C., IČ: XY, se sídlem XY, škodu ve výši 159 500 Kč a dále poškozené společnost E.A., IČ: XY, se sídlem XY, škodu ve výši 159 500 Kč, celkem tedy způsobil škodu ve výši 319 000 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2022, sp. zn. 11 To 73/2022, podal obviněný D. J. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítl, že skutek, jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (a korigován odůvodněním napadeného usnesení odvolacího soudu), není trestným činem z důvodu nedostatku zavinění, kromě toho jsou rozhodná skutková zjištění založena na procesně nepoužitelném důkazu a nebyly provedeny obviněným navrhované důkazy. Měl též za to, že jeho trestní postih je v rozporu s principem ultima ratio.
5. Dovolatel upozornil na domnělou nekonzistenci v uvažování odvolacího soudu, když aproboval odsuzující rozsudek soudu prvního stupně, nicméně sám se poněkud rozporuplně stavěl k obhajobě obviněného, spočívající ve zpochybnění úmyslného zavinění ke znaku skutkové podstaty daného přečinu v podobě „cizí věci“. Obviněný nepopřel, že dal věci označené ve výroku o vině do šrotu, avšak tvrdil, že byl oprávněně subjektivně přesvědčen, že k takovému postupu má on, potažmo jím vedená obchodní korporace, právo. Základem skutkových zjištění pro opak byl rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 1. 2015, sp. zn. 22 C 26/2013, který rozhodoval o určení vlastnictví k nemovitým věcem, v nichž byly umístěny věci později dané obviněným do šrotu. Tento rozsudek ovšem nemohl a nesměl být základem pro skutková zjištění – jednak šlo o rozhodování o vlastnictví nemovitých věcí (a nikoliv věcí movitých, které byly předmětem trestního stíhání), jednak obviněný jako fyzická osoba nebyl v tomto řízení účastníkem a rozsudek jej proto nevázal (ani o něm nemusel vědět), jednak otázky řešené tímto rozsudkem měly být plně skutkově i právně zodpovídány v tomto trestním řízení samostatně bez jakékoliv vazby na dané civilní řízení. Podle obviněného soud nesprávně dovodil, že existence tohoto rozhodnutí usvědčuje obviněného z vědomosti o tom, že ve vztahu k němu a obchodní korporaci šlo o cizí věc. Konstatoval, že sám odvolací soud uzavřel, že obviněný o existenci tohoto rozsudku pouze „věděl či vědět měl a mohl“; tímto způsobem odvolacím soudem popisovaná forma zavinění rozhodně neodpovídá úmyslnému zavinění podle §15 tr. zákoníku, ale připouští závěr o nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Odvolací soud tak nedospěl k jednoznačnému závěru o úmyslu, který v případě přečinu krádeže musí pokrýt všechny znaky jeho skutkové podstaty.
6. Soudy obou stupňů se opíraly a vycházely z citovaného civilního rozsudku, čímž podle dovolatele postupovaly v rozporu s §9 odst. 1 tr. ř. Z hlediska existence dovolacích důvodů obviněný vyvodil, že skutková zjištění spočívají na nepoužitelném důkazu a soudy nesprávně nedokazovaly otázky pro ně již vyřešené daným civilním rozsudkem. Kromě toho se podle něj projevila nepřiměřená návaznost učiněných skutkových zjištění na daný civilní rozsudek tím, že odvolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na jeho existenci není třeba „zabývat se tím, zda odvezené zařízení haly byly po právní stránce věci movitými či nemovitými, jak také bylo namítáno“. Zdůraznil, že při důsledném a samostatném řešení potřebných skutkových otázek je nutné i tyto otázky zodpovědět. V té souvislosti dále upozornil na to, že podle výpovědi svědka M. B. v hlavním líčení bylo to, co jeho firma z místa odvážela, již složeno na hromádkách. V době odvozu tedy podle obviněného věci označené ve výroku o vině nebyly součástí nemovitosti, měly relativní samostatnost a označený civilní rozsudek se na ně tedy nemohl vztahovat. Rovněž konstatoval, že odvolacím soudem citovaný výrok tohoto svědka o „paličích“, vydávaný za důkaz toho, že se z nemovitostí cosi odřezávalo (srov. bod 10. odůvodnění napadeného usnesení), je vytržený z kontextu a snahou o deformaci výpovědi tohoto svědka, který uvedl, že se ze stavby neřezalo nic.
7. Dále měl obviněný za to, že jeho trestní stíhání a odsouzení není obhajitelné veřejným zájmem, zájmem společnosti na upevňování zákonnosti, na předcházení a zamezování trestné činnosti, na výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. Zdůraznil, že jádrem všeho byl spor o vlastnictví předmětné haly s vybavením, který byl příčinou podání trestního oznámení, přičemž poškozený se po narovnání v civilním řízení přestal o trestní řízení zajímat. Je tak prokázané, že úmysl poškozeného byl zištný, po urovnání tohoto sporu tak již nebyl na trestním stíhání sebemenší veřejný zájem. Danou situaci je podle obviněného třeba považovat za příkré porušení principu ultima ratio . Ani odvolací soud blíže nezdůvodnil, jakému veřejnému zájmu má odsouzení obviněného sloužit. K tomu připomněl, že Nejvyšší soud jednoznačně v minulosti vyslovil, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné, a že v právním státě je zásadně nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Obviněný se od doby údajného trestného jednání, k němuž mělo dojít před 5,5 lety, nedopustil žádného jiného společensky škodlivého jednání a nelze tedy hovořit o potřebě jeho výchovy, tím méně o potřebě společnost před obviněným chránit; to zejména za situace, kdy stíhané jednání bylo jednoznačně důsledkem konkrétní sporné situace mezi poškozeným a korporací J. r. Jiných příčin stíhané jednání nemělo a odpadla-li tato sporná situace, je podle dovolatele další vedení trestního stíhání (a tím spíše postižení obviněného trestem) zhola zbytečné a samoúčelné a trestní postih obviněného v této zcela specifické věci není odůvodnitelný ani generální prevencí. Pokud o náhradu škody nejeví zájem ani druhý poškozený (korporace E.A.), pak nelze nalézt žádný důvod, proč by obviněný měl být postižen prostředky trestního práva. Podotkl, že podobně vyznívá i judikatura Ústavního soudu, která dochází k závěru, že trestně mají být postihována jednání, při nichž došlo k tak závažnému porušení (ohrožení) chráněného zájmu, které se již vymyká možnosti řešení pouze v rámci soukromého práva, jeho trestní stíhání je proto dokonce protiústavní.
8. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popřípadě aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a shodný příkaz učinil tomuto soudu.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve sdělení k dovolání obviněného uvedl, že se k němu nebude Nejvyšší státní zastupitelství věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost dovolání
10 . Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
13. Podstatou námitek obviněného bylo domnělé pochybení nalézacího soudu, který podle jeho názoru neřešil otázku vlastnictví ve věci relevantních movitých a nemovitých věcí v souladu s ustanovením §9 odst. 1 tr. ř. jako otázku předběžnou, tedy samostatně a bez jakékoliv vazby na civilní rozhodnutí, které bylo podle jeho tvrzení v této věci důkazem procesně nepoužitelným, a dále absence prokázání úmyslného zavinění ke znaku „cizí věc“ skutkové podstaty přečinu krádeže. Dovolatel tyto námitky správně podřadil pod dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
14. K výtce týkající se absence posouzení vlastnictví ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu označených movitých a nemovitých věcí jako předběžné otázky v trestním řízení a bez návaznosti na předcházející civilní řízení, jehož výsledný rozsudek je podle obviněného v trestním řízení procesně nepoužitelným důkazem, je třeba nejprve v obecné rovině uvést, že podle §9 odst. 1 tr. ř. orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Jestliže jde o otázku viny, musí ji orgán trestního řízení posoudit samostatně i v případě, že tu již je pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu o takové předběžné otázce. Za otázku viny je nutno považovat nejen každý znak trestného činu, uvedený ať už ve zvláštní nebo obecné části trestního zákona, ale i každou jednotlivou podmínku nutnou pro závěr, zda se jedná o trestný čin či nikoli. Skutečnost, že orgány činné v trestním řízení musí řešit předběžnou otázku týkající se posouzení viny obviněného samostatně, přestože o ní bylo již pravomocně rozhodnuto příslušným orgánem, však neznamená, že by se rozhodnutím příslušného orgánu vůbec nezabývaly a nebraly ho v úvahu. Takové rozhodnutí i spisy týkající se této věci jsou důkazním materiálem, se kterým se musejí vypořádat, a případné odchylné rozhodnutí o řešené otázce náležitě odůvodnit, neboť tu jde o odchylné řešení otázky, o níž bylo vydáno pravomocné rozhodnutí příslušným orgánem, kterému je řešení takové otázky speciálně svěřeno. Protože jde o otázku viny, není soud v trestním řízení vázán rozhodnutím soudu v občanskoprávním řízení ani tehdy, když tento soud již rozhodl, ale posuzuje tuto otázku vždy samostatně (§9 odst. 1 tr. ř.). Přesto však takové rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení (např. o výživném) soud v trestním řízení zhodnotí jako důkaz podle §2 odst. 6 tr. ř. (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 32/1979 a č. 33/1960 Sb. rozh. tr.). Orgán činný v trestním řízení se může od takového rozhodnutí odchýlit, jestliže zvláštní právní předpisy nebo/a jiné důkazy jeho správnost zpochybňují (viz ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 171, 172).
15. V nyní projednávaném případě, jehož podstatou je přisvojení si cizí věci zmocněním, je relevantní otázkou, zda jsou věci označené ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu ve vztahu k obviněnému „cizí věcí“. Tu bylo v souladu s §9 odst. 1 tr. ř. nutno vyřešit jako otázku předběžnou. Jak již bylo uvedeno, důkaz spisovým materiálem či konkrétně rozhodnutím soudu z občanskoprávního řízení týkající se této předběžné otázky rozhodně nelze označit za důkaz procesně nepoužitelný, je naopak pravidlem, že takové rozhodnutí je důkazem relevantním, je však nutno jej hodnotit jako jakýkoliv jiný důkaz podle zásad uvedených v §2 odst. 6 tr. ř. Zcela v souladu s výše uvedenými zákonnými a teoretickými východisky se proto podstatným důkazním materiálem v tomto trestním řízení stal spisový materiál Okresního soudu v Kladně vedený pod sp. zn. 22 C 26/2013, zejména pak jeho rozsudek ze dne 12. 1. 2015, který nabyl právní moci dne 5. 5. 2015. Tím bylo rozhodnuto mimo jiné o tom, že žalobce KCP I., je vlastníkem spoluvlastnického podílu žalované společnosti J. r., ve výši ½ na pozemku parc. č. XY, jehož součástí je na něm stojící stavba bez čp/če, zapsaného na LV č. XY zapsaného u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště XY, v katastrálním území XY, obec Kladno, s odůvodněním, že kupní smlouva ze dne 24. 5. 2011 uzavřená mezi společností E.A., a společností R., jejímž předmětem bylo vlastnické právo ve výši ½ ve vztahu k celku nemovitostí pozemku parc. č. XY, pozemku parc. č. XY, budovy na pozemku č. XY a budovy – technická vybavenost na pozemku č. XY a dále vlastnické právo ve výši ½ ve vztahu k celku veškerého zařízení spjatého s uvedenými nemovitostmi, byla shledána absolutně neplatnou. Z toho důvodu byla neplatná rovněž kupní smlouva na předmětné pozemky ze dne 24. 10. 2012 mezi společností R., která předmět kupní smlouvy v souladu se zákonem do vlastnictví nenabyla, a společností J. r.
16. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (body 9.–14.) je zjevné, že tento soud důkaz rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 1. 2015, sp. zn. 22 C 26/2013, pečlivě hodnotil samostatně i ve světle ostatních v projednávané trestní věci provedených důkazů (zejména s odkazem na důkazy vyjmenované v bodě 13. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), když nejen jeho závěry, ale i jeho odůvodnění pečlivě analyzoval a neshledal žádných důvodů pro odchýlení se od jeho závěrů. Ztotožnil se se závěrem o absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 24. 5. 2011 (č. l. 145, 146) uzavřené mezi společností E. A., a společností R., jejímž předmětem bylo vlastnické právo ve výši ½ ve vztahu k celku nemovitostí pozemku parc. č. XY, pozemku parc. č. XY, budovy na pozemku č. XY a budovy – technická vybavenost na pozemku č. XY a dále vlastnické právo ve výši ½ ve vztahu k celku veškerého zařízení spjatého s uvedenými nemovitostmi, ve smyslu §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a to z důvodu, že obě smluvní strany této kupní smlouvy věděly, že touto smlouvou zkrátí věřitele. Jelikož byla předmětná smlouva shledána absolutně neplatnou (přičemž s tímto závěrem se nalézací soud ztotožnil), měl pak nalézací soud shodně s civilním soudem za to, že ani společnost J. r., nemohla od společnosti R., která se ve skutečnosti tedy nestala vlastníkem předmětných pozemků ani vybavení s ním spojeného, nabýt předmětné nemovité věci kupní smlouvou ze dne 24. 10. 2012 (č. l. 70, 71). S ohledem na skutečnost, že za absolutně neplatnou považoval nalézací soud označenou kupní smlouvu ze dne 24. 5. 2011, na jejímž základě se tedy společnost R., nestala vlastníkem nejen nemovitých věcí, ale ani vybavení spojeného s předmětnými pozemky, nemohla od této společnosti společnost J. r., do svého vlastnictví nabýt ani toto movité vybavení na základě kupní smlouvy taktéž ze dne 24. 10. 2012 (č. l. 49–54). Právě z uvedeného důvodu bylo pro soudy nepodstatné rozlišovat osud movitých a nemovitých věcí, jak jim dovolatel ve svém podání vytýkal, neboť nejen nemovité věci řešené rozhodnutím Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 1. 2015, sp. zn. 22 C 26/2013, ale z totožných důvodů ani věci movité nemohla společnost J. r., do svého vlastnictví od společnosti R., která nebyla jejich vlastníkem, nabýt, byly tudíž vůči této společnosti, ale i obviněnému věcí cizí, jak správně nalézací soud uzavřel.
17 . Nutno uzavřít, že soud prvního stupně se nedopustil žádného pochybení, a to nejen použil-li spisový materiál Okresního soudu v Kladně sp. zn. 22 C 26/2013 jako důkaz v trestním řízení, který hodnotil v souladu s §2 odst. 6 tr. ř., ale ani jedná-li se o řešení předběžné otázky ohledně vlastnictví ve věci relevantních movitých a nemovitých věcí.
18 . Dovolatel zpochybnil dále i naplnění subjektivní stránky přečinu krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku. V této souvislosti je vhodné připomenout, že u označeného přečinu, kterého se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí takovým činem větší škodu, kterou se podle §138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 100 000 Kč, se po subjektivní stránce vyžaduje zavinění úmyslné, které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Zavinění se musí vztahovat v podstatě na všechny skutečnosti, jež jsou znakem skutkové podstaty trestného činu, přičemž postačí, že pachatel zná reálné skutečnosti, které se těmto znakům podřazují. Zavinění obviněného v posuzovaném případě musí tedy zahrnovat i skutečnost, že předmětné věci byly věcmi cizími, jak je to předpokládáno skutkovou podstatou trestného činu krádeže.
19. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222). Pokud jde o zavinění u následku (účinku) spočívajícího ve způsobení větší škody podle §205 odst. 3 tr. zákoníku, pak postačí ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost.
20. Obviněný tvrdil, že nebylo prokázáno, že věděl, že se vůči němu a společnosti J. r., jednalo o věc cizí, když obviněný jako fyzická osoba nebyl účastníkem civilního řízení a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 1. 2015, sp. zn. 22 C 26/2013 (jímž bylo rozhodnuto, že společnost J. r., se z důvodu neplatnosti smlouvy ze dne 24. 5. 2011, na jejímž základě měla prodávající společnost R., nabýt pozemků, na nichž se nacházely zcizené věci, které jsou předmětem tohoto řízení, nemohla na základě smlouvy s tímto prodávajícím stát vlastníkem předmětných pozemků), nebyl pro obviněného závazný a nebylo prokázáno, že s ním a jeho obsahem byl seznámen.
21 . Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která naplňují všechny znaky přečinu krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to i po stránce subjektivní. Z příslušných pasáží odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je patrné, že soudy vzaly za prokázané, že obviněný se tohoto jednání dopustil úmyslně, a to minimálně v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (viz bod 50. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, bod 11. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
22. Námitky zpochybňující subjektivní stránku trestného činu krádeže, zejména intelektuální složku úmyslného zavinění, nejsou případné. Soudy vědomost obviněného dovozovaly především ze zjištění, že byl jediným členem představenstva společnosti J. r., která byla účastníkem řízení před Okresním soudem v Kladně vedeným pod sp. zn. 22 C 26/2013, v němž bylo rozhodnuto o tom, že z důvodu absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 24. 5. 2011 uzavřené mezi společností E.A., a společností R., nemohla společnost R., nabýt pozemků tam specifikovaných a s nimi spojeného vybavení, z toho důvodu nemohly být ani následné kupní smlouvy uzavřené mezi společností R., a společností J. r., platné a společnost J. r., na jejich základě nemohla nabýt předmětných pozemků, logicky pak nemohla nabýt ani s nimi spojených movitých věcí, které totiž rovněž vůbec nepřešly do vlastnictví společnosti R., která je proto nemohla jako nevlastník dále prodat. Podle soudů nižších stupňů by byl závěr o tom, že by se obviněný jako jediný člen představenstva společnosti a jednatel J. r., o předmětném rozhodnutí nedozvěděl, v rozporu i se zásadami formální logiky. Odvolací soud rovněž konstatoval, že obviněný z pozice své funkce jednatele ve společnosti měl povinnost se s předmětným rozhodnutím seznámit, a jelikož bylo prokázáno, že toto rozhodnutí bylo společnosti prostřednictvím její právní zástupkyně dne 18. 2. 2015 doručeno, pak dovodily, že obviněný měl i možnost se s rozhodnutím seznámit. Třebaže lze připustit, že z hlediska jasného závěru o úmyslném zavinění obviněného je tato argumentace poněkud nepřesvědčivá, nelze pominout, že oba soudy nižších stupňů rozvedly, jak již bylo uvedeno, že na základě provedeného dokazování i logického hodnocení provedených důkazů dospěly k závěru, že obviněný skutečně s daným rozhodnutím seznámen byl a věděl, že věci, které jsou předmětem tohoto řízení, byly vůči němu věcí cizí. Kromě toho, že soudy závěr o této vědomosti obviněného opřely o zjištění o jeho postavení ve společnosti coby jednatele, usuzovaly na srozumění obviněného, že se zmocňuje cizí věci, též na podkladě výpovědi svědkyně L. R., která uvedla, že jí V. L. sdělil, že mu obviněný v minulosti navrhl, že by předmětné věci odvezl, s čímž však V. L. za společnost C., nesouhlasil. Podle soudů by obviněný se svědkem V. L. o odvozu nejednal, pokud by nevěděl, že není vlastníkem věcí, které navrhl odvézt.
23 . Nejvyšší soud nespatřuje v úvahách soudů nižších stupňů týkajících se zavinění a subjektivní stránky, byť poněkud zjednodušených, žádné zásadní pochybení. Zjištění soudů spolehlivě dokládají, že obviněný věděl, že se ve vztahu k němu i společnosti J. r., u věcí, které nechal z předmětných pozemků odvézt a sešrotovat, jednalo o věci cizí, a že pokud tyto přesto odebral z dispozice vlastníků, pak byl s následkem v podobě způsobení větší škody vlastníkům nejméně srozuměn. Nejvyšší soud se sice neztotožňuje s názorem soudů nižších stupňů, že vědomost obviněného o tom, že společnost J. r., nebyla vlastníkem ani poloviny pozemků a vybavení, vyplývá i ze samotné skutečnosti, že se obviněný v roce 2015 dotazoval svědka V. L. na to, zda by souhlasil s tím, že by obviněný předmětné vybavení odvezl, neboť svědek V. L. k předmětnému ve své výpovědi v hlavním líčení uvedl, že mu obviněný v roce 2015 navrhl, že by zastaralé a nefunkční vybavení odvezl, sám svědek však měl za to, že v předmětné době ještě byla společnost J. r., v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník. Z jeho výpovědi tedy nevyplývá, že na situaci nahlížel tak, že s ním obviněný nejedná jako vlastník polovičního podílu, ale jako jakási třetí strana, ani že by obviněného informoval o tom, že J. r., vlastníkem tohoto podílu podle rozsudku civilního soudu není. Nelze dovodit ani to, že by jediným důvodem, proč by takový návrh obviněný svědkovi činil, byla již znalost skutečnosti, že J. r., není vlastníkem ideální části předmětných movitých a nemovitých věcí, když by svědka mohl s návrhem oslovit právě z důvodu, že společnost J. r., podle něj vlastnila pouze tuto ideální část a že by tak chtěl postupovat na základě dohody s vlastníkem druhé ideální části předmětných nemovitých a movitých věcí, když nebyl oprávněn s věcmi ve spoluvlastnictví disponovat bez souhlasu druhého vlastníka. Nadto svědek nevypověděl, kdy v roce 2015 měl obviněný takový návrh učinit, tedy zda před či až poté, co rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 1. 2015, sp. zn. 22 C 26/2013, nabyl dne 5. 5. 2015 právní moci. Výpovědi svědka V. L. a L. R. toliko doložily vědomost obviněného o tom, že společnost J. r., s jistotou nebyla jediným vlastníkem předmětných odcizených věcí, když o další dispozici s předmětnými věcmi jednal se společností C., jako s vlastníkem druhé ideální poloviny těchto věcí, nemohla proto s věcmi jednat jako jejich výlučný vlastník bez souhlasu společnosti C. Tato vědomost ostatně vyplynula i z dalších provedených důkazů, např. kupní smlouvy ze dne 24. 10. 2012 se společností R., uzavřené za společnost J. r., obviněným. Úmysl obviněného, který si byl prokazatelně vědom skutečnosti, že majitelem ideálního podílu věcí, které nechal odvézt a sešrotovat, byla jiná společnost, a to společnost C., je tak ve vztahu k tomuto ideálnímu podílu jednoznačný a nezpochybnitelný.
24. Ve prospěch úsudku, že obviněný si byl v době spáchání skutku dne 23. 1. 2017 vědom toho, že společnost J. r., není vlastníkem ani druhého ideálního podílu předmětných movitých a nemovitých věcí, však svědčí další důkazy a z nich vyplývající skutečnosti. Z úplného výpisu z obchodního rejstříku se podává, že obviněný byl od 9. 2. 2012 jediným členem představenstva, přičemž společnost již od období před uzavřením kupních smluv dne 24. 10. 2012 se společností R., na movité i nemovité věci neměla žádného jiného člena představenstva, neměla předsedu ani místopředsedu a obviněný jako jednatel jménem společnosti jednal navenek samostatně. Z provedeného dokazování rovněž vyplynulo, že obviněný nefiguroval v řízení společnosti toliko formálně, ale zejména předmětné záležitosti se skutečně věnoval a v její souvislosti jednal, když za společnost J. r., uzavíral kupní smlouvy na předmětné movité a nemovité věci a ohledně možného odvozu vybavení jednal i se společností C., konkrétně svědkem V. L. Z přiloženého spisového materiálu Okresního soudu v Kladně vedeného pod sp. zn. 22 C 26/2013 dále vyplynulo, že společnost J. r., jejímž jediným členem představenstva a jedinou jednající osobou byl právě obviněný, zaslala dne 18. 4. 2014 vyjádření k žalobě na určení vlastnického práva k nemovitosti, která byla předmětem označeného občanskoprávního řízení (viz č. l. 53–57 přílohového spisového materiálu sp. zn. 22 C 26/2013), obviněný pak dne 7. 11. 2014 udělil za společnost J. r., plnou moc k zastupování označené společnosti v předmětném občanskoprávním řízení P. Š. (viz č. l. 166 přílohového spisového materiálu sp. zn. 22 C 26/2013). Z tohoto spisového materiálu rovněž vyplynulo, že společnost J. r., podala prostřednictvím své právní zástupkyně P. Š. dne 5. 3. 2015 odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 1. 2015, v němž J. r., potvrdila, že jí byl napadený rozsudek doručen (viz č. l. 225–227). Jelikož to byl pouze obviněný, kdo v předmětné době mohl jednat a také jednal za společnost J. r., navíc prokazatelně jednal v souvislosti s předmětným občanskoprávním řízením a dával pokyny zplnomocněné právní zástupkyni, je pak zcela nepochybné, že se v dané věci také seznámil s obsahem rozsudku ze dne 12. 1. 2015 (proti kterému podala společnost J. r. zastoupená obviněným odvolání), a byl tak obeznámen se skutečností, že společnost R., z důvodu absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 24. 5. 2011 nenabyla do vlastnictví předmět dané kupní smlouvy, tedy nejen nemovité věci, které byly předmětem žaloby, ale ani věci movité (s nemovitostmi spojeného vybavení), nemohla je proto převést do vlastnictví dalších osob, tudíž se společnost J. r., nikdy jejich vlastníkem nestala. Opačnou situaci, tedy že by se obviněný v daném postavení v průběhu dvou let s obsahem citovaného soudního rozhodnutí neseznámil, si nelze za daných zjištěných okolností na základě jakékoliv logické úvahy představit jako reálnou. Závěrem lze k argumentaci dovolatele poznamenat, že skutečnost, že nebyl jako fyzická osoba citovaným rozsudkem zavázán, není při hodnocení jeho vědomosti o tom, že se zmocnil věci cizí, při jeho postavení jako jediné osoby jednající za společnost J. r., která navíc prokazatelně věděla o daném občanskoprávním řízení i jeho meritorním rozhodnutí, proti němuž podávala odvolání, významná.
25. Z těchto závěrů tedy vyplývá, že jednání obviněného popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu obsahuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, včetně dovolatelem rozporované subjektivní stránky ve formě úmyslu nejméně nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
26. Dovolatel dále pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. relevantně, avšak zjevně neopodstatněně, uplatnil námitku proti porušení principu ultima ratio . K tomu je třeba uvést, že trestní právo a trestněprávní kvalifikace určitého jednání jako trestného činu jsou považovány za ultima ratio , tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (občanskoprávní, obchodněprávní, správněprávní apod.), proto je jednou ze základních zásad trestního práva zásada subsidiarity trestní represe, která vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06, aj.).
27 . V této souvislosti není od věci vysvětlit, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio , trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku; k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost je vyloučena pouze tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
28 . V daném případě byly splněny všechny předpoklady pro vyvození trestněprávní odpovědnosti obviněného a trestněprávních důsledků s ní spojených. Výhradou této povahy se již zabýval odvolací soud a jeho závěry rozvedené pod bodem 13., str. 9 a 10 usnesení jsou zcela přiléhavé. Odvolací soud připomněl, že obviněný naplnil všechny formální znaky přečinu krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, výstižně upozornil na zjištěnou výši škody, která byla nikoli nezanedbatelná (pozn.: trojnásobně přesahující hranici škody větší). Neopomněl vzít v úvahu i konkrétní skutková zjištění o způsobu podnikání obviněných, jejichž cílem nebylo získat finanční profit z řádného výkonu podnikatelské aktivity, jakož i nekritický postoj obviněného k projednávanému deliktu. Správně se věnoval i okolnostem, za jakých obviněný přistoupil k náhradě škody a narovnání s poškozenou společností C., že se tak stalo až pod vlivem trestního řízení v době, kdy již bylo ukončeno přípravné řízení a byly opatřeny zjevné důkazy svědčící v neprospěch obviněných, navíc se jednalo o polovinu částky odpovídající plné výši způsobené škody. Skutečnost, že byla tato poškozená společnost v době probíhajícího trestního řízení odškodněna, však nemá vliv ani na to, zda se jednalo o trestným činem poškozenou společnost, když to byla právě ona, kdo podal trestní oznámení i stížnost proti rozhodnutí o odložení věci a využívala svá práva poškozeného daná §43 a násl. tr. ř. Nad rámec úvah odvolacího soudu lze poznamenat, že z prokázaného jednání obviněného je evidentní, že obviněný nerespektuje pravomocná rozhodnutí soudu, když i přes již opakovaně zmiňované rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení, kterým bylo rozhodnuto, že společnost J. r., není vlastníkem předmětných pozemků a že kupní smlouva, jíž společnost R., měla nabýt pozemků i s nimi spojeného vybavení, byla absolutně neplatná, proto nemohla předmět dané kupní smlouvy převést na dalšího vlastníka, tj. na společnost J. r., přesto jednal, jako by vlastníkem byl, a porušoval také práva druhého spoluvlastníka. Z argumentace dovolatele je pak zjevné, že tento zaměňuje celospolečenský (veřejný) zájem na potrestání trestných činů se zájmem poškozeného získat náhradu škody, v podstatě tak zcela zaměňuje smysl občanskoprávního a trestního řízení. Jak uvedl sám dovolatel ve svém podání, prostředky trestní represe neslouží k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, proto odpadla-li potřeba uspokojit takové právo poškozeného, neboť již došlo k narovnání mimo trestní řízení, nemá to za daných zjištěných a v tomto odstavci popsaných okolností podstatný vliv na posouzení společenské škodlivosti jednání obviněného. Byl-li spáchán trestný čin, nemůže stát zásadně rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob poukazem na zjištění o náhradě škody, která byla trestným činem způsobena. Za daných okolností tak o aplikaci subsidiarity trestní represe sice nelze reálně uvažovat, ale závěr o nižším stupni společenské škodlivosti činu byl přiléhavě zohledněn při ukládání trestu.
29 . Nejvyšší soud na základě výše uvedeného uzavírá, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 10. 2022
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu