ECLI:CZ:NS:2022:8.TZ.104.2022.1
sp. zn. 8 Tz 104/2022-140
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2022 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Milady Šámalové stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, fakticky bytem XY, proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 32 T 90/2021, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 32 T 90/2021, byl porušen zákon v ustanoveních §196 odst. 1 a §43 odst. 2 tr. zákoníku v neprospěch obviněného J. K.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. se napadený rozsudek zrušuje . Zrušují se také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 5 To 125/2022.
Podle §270 odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Ústí nad Labem přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1 . Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 32 T 90/2021, byl obviněný J. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento přečin a za sbíhající se přečiny ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 1 T 22/2020, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 6 To 394/2021, byl podle §274 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 1 T 22/2020, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 6 To 394/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším byla podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozená A. K. se svým nárokem na náhradu majetkové škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku podal obviněný odvolání, jež bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 5 To 125/2022, podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítnuto, neboť bylo podáno opožděně.
3 . Podle tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že „v době od 1. 12. 2020 do 8. 1. 2021, vyjma úhrad částky 1 500 Kč v červnu 2021, částky 1 000 Kč v srpnu 2021 a částky 2 000 Kč v září 2021, v Ústí nad Labem ani jinde úmyslně řádně a včas neplnil vyživovací povinnost vůči svým nezletilým dětem AAAAA (pseudonym), nar. XY, a BBBBB (pseudonym), nar. XY, ačkoli věděl, že je k tomu podle občanského zákoníku povinen, přičemž rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 8. 2015, č. j. 17 P 57/2013-151, který nabyl právní moci dne 16. 9. 2015, mu bylo uloženo přispívat částkou 900 Kč měsíčně ve prospěch nezletilého BBBBB a částkou 600 Kč měsíčně ve prospěch nezletilé AAAAA, a to se splatností do každého 20. dne v měsíci předem k rukám matky nezletilých A. K., nar. XY, čímž mu za uvedené období vznikl na výživném dluh v částce 12 000 Kč“.
4. Již zmiňovaným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 1 T 22/2020, byl obviněný shledán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za což byl podle §274 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání zaměřené proti výroku o trestu. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 6 To 394/2021, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §274 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný přečinů maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dopustil dne 29. 9. 2020.
II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní
5 . Proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 32 T 90/2021, podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. K. stížnost pro porušení zákona. Podle názoru ministra spravedlnosti byl napadeným rozhodnutím v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku.
6 . Ministr spravedlnosti (dále též „stěžovatel“) v mimořádném opravném prostředku nejprve v obecné rovině připomněl znění ustanovení §196 odst. 1, §43 odst. 2 a §55 odst. 2 tr. zákoníku. Konstatoval, že v předmětné věci vyšlo najevo, že vinou písařské chyby státního zástupce v podané obžalobě byla nesprávně uvedena doba páchání trestného činu, na základě které soud ukládal souhrnný trest, když spáchaný skutek byl nesprávně časově ohraničen, tj. skutek byl páchán do 8. 11. 2021, nikoliv do 8. 1. 2021, jak je chybně uvedeno v napadeném rozhodnutí. Správně tak měl být ukládán trest samostatný, neboť projednávaný přečin a údajně sbíhající se přečiny ve skutečnosti byly ve vztahu tzv. nepravé recidivy, jelikož aktuálně posuzovaný trestný čin nebyl spáchán dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin.
7. Obviněnému byl tedy uložen trest, který je v rozporu se zákonem, když byl uložen jako trest souhrnný, a správně měly být uloženy dva tresty na sobě nezávislé. Uložený nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 16 měsíců navíc převyšuje trestní sazbu přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, pro který měl být ukládán trest samostatný. Stěžovatel měl rovněž za to, že při ukládání samostatného trestu podle §196 odst. 1 tr. zákoníku by obviněnému neměl být ukládán nepodmíněný trest odnětí svobody, a to vzhledem k ustanovení §55 odst. 2 tr. zákoníku, neboť ze spisového materiálu nevyplývá, že by uložení nepodmíněného trestu vyžadovala účinná ochrana společnosti či že není naděje, že by bylo možno pachatele napravit jiným trestem.
8. Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 32 T 90/2021, byl porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 32 T 90/2021, v celém rozsahu, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř.
9 . Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) podanou stížnost pro porušení zákona považoval za důvodnou, ztotožnil se s ní a na její argumentaci plně odkázal. Pouze pro úplnost uvedl, že přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem trvajícím a za dobu spáchání činu lze považovat až den 8. 11. 2021, kdy skončilo udržování protiprávního stavu. Protože ve věci Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 1 T 22/2020 byl odsuzující rozsudek vyhlášen již dne 17. 3. 2021, je zjevné, že podmínky §43 odst. 2 tr. zákoníku pro uložení souhrnného trestu splněny nebyly. Dodal, že postup Okresního soudu v Ústí nad Labem v této trestní věci považuje za poněkud zarážející, neboť z bodu 11. odůvodnění rozhodnutí tohoto soudu vyplývá, že soud si byl vědom toho, že ohledně doby páchání trestného činu přebírá písařskou chybu z obžaloby a že souhrnný trest ukládá nesprávně. Státní zástupce měl za to, že s ohledem na okolnosti uvedené na tomtéž místě odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu by uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody mohlo obstát i za situace, že trest by byl ukládán správně jako trest samostatný.
10. Podanou stížnost pro porušení zákona označil státní zástupce z výše uvedených příčin za důvodnou, navrhl jí vyhovět, a to v souladu s návrhem formulovaným ministrem spravedlnosti, na který pro stručnost v podrobnostech odkázal.
III. Důvodnost stížnosti pro porušení zákona
11 . Nejvyšší soud v souladu s §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, přičemž shledal, že zákon byl napadeným rozhodnutím soudu skutečně porušen v neprospěch obviněného.
12. V kontextu posuzované věci není od věci připomenout, že přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce. Podle §55 odst. 2 věty druhé tr. zákoníku za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 nebo 2 tr. zákoníku lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen za podmínky, že uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti nebo není naděje, že by pachatele bylo možno napravit jiným trestem.
13. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest podle zásad o ukládání úhrnného trestu (§43 odst. 1 tr. zákoníku), když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto ustanovení upravuje ukládání trestu za trestné činy spáchané v tzv. vícečinném souběhu na základě principu, že by za ně měl být uložen trest jediný.
14 . Obviněný byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 32 T 90/2021, uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měl podle tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku dopustit v době od 1. 12. 2020 do 8. 1. 2021. Doba páchání jednání, ačkoliv je relevantní z hlediska naplnění znaků objektivní stránky označeného přečinu, nebyla napadeným rozsudkem jasně a srozumitelně vymezena. Na rozdíl od výroku o vině je v odůvodnění napadeného rozsudku doba jeho páchání stanovena na dobu od 1. 12. 2020 do 8. 11. 2021 (body 1., 6. a 9. rozsudku), s čímž ostatně korespondují i výsledky dokazování. V této souvislosti nutno poznamenat, že době páchání vymezené časovým intervalem od 1. 12. 2020 do 8. 11. 2021 odpovídá i část skutkové věty, v níž soud vymezil, že se do doby páchání nezapočítávají úhrady v tam blíže specifikovaných částkách učiněné v červnu, srpnu a září roku 2021, a dále stanovil, že za uvedené období vznikl obviněnému dluh na výživném v částce 12 000 Kč. Obviněnému byla pravomocným soudním rozhodnutím uložena povinnost přispívat měsíčně na syna BBBBB částkou 900 Kč a na dceru AAAAA částkou 600 Kč, nemohlo se tedy jednat o dluh na výživném za pouhý měsíc a osm dní.
15. Jakkoliv lze připustit, že v důsledku písařské chyby státního zástupce v podané obžalobě došlo k nesprávnému vymezení skutku i v rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem a že správně měl být skutek vymezen časovým intervalem od 1. 12. 2020 do 8. 11. 2021 (čemuž odpovídá i to, že trestný čin zanedbání povinné výživy je trestným činem trvajícím), takové vysvětlení neobstojí z hlediska správnosti a přezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Soud prováděl dokazování a případná písařská chyba v obžalobě nevysvětluje rozumně a logicky nejen nepřezkoumatelnost popisu skutku v tzv. skutkové větě výroku rozsudku, jež je v rozporu se zjištěními obsaženými v odůvodnění rozsudku, ale především ukládání souhrnného trestu. Na podkladě skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě výroku o vině, jež svědčí o absenci pečlivého přístupu k věci a nedůslednosti samosoudce, soud nemohl rozhodnout o vině obviněného přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, neboť řádně nevymezil dobu páchání činu, a v důsledku toho nemohl ani spolehlivě rozhodnout o trestu.
16. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 1 T 22/2020, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 6 To 394/2021, byl obviněný uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Měl-li být přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku spáchán v době od 1. 12. 2020 do 8. 11. 2021, pak bylo Okresním soudem v Ústí nad Labem na straně jedné a Okresním soudem v Litoměřicích na straně druhé rozhodováno o přečinech, které ve skutečnosti nebyly spáchány v souběhu. Z toho vyplývá, že Okresní soud v Ústí nad Labem pochybil, když napadeným rozsudkem obviněnému uložil souhrnný trest ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 1 T 22/2020, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 6 To 394/2021, neboť trestný čin, za nějž odsuzoval obviněného, obviněný nespáchal dříve, než byl Okresním soudem v Litoměřicích dne 17. 3. 2021 vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Stěžovatel správně poznamenal, že přečin projednávaný Okresním soudem v Ústí nad Labem a údajné sbíhající se přečiny posuzované Okresním soudem v Litoměřicích byly ve vztahu tzv. nepravé recidivy. Okresní soud v Ústí nad Labem tak porušil zákon v ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku o ukládání souhrnného trestu. Sekundárně tím došlo k situaci, při níž byl obviněnému J. K. namísto dvou samostatných trestů, potenciálně mírnějších, uložen jeden přísnější souhrnný trest, a to dokonce jako trest nepodmíněný. Stěžovatel v této souvislosti správně poznamenal, že je otázkou, zda v případě ukládání samostatného trestu podle §196 odst. 1 tr. zákoníku by obviněnému vzhledem k ustanovení §55 odst. 2 věty druhé tr. zákoníku mohl být uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Z výsledků dokazování provedeného v hlavním líčení nevyplývá, že by v tomto případě uložení takového trestu vyžadovala účinná ochrana společnosti nebo není naděje, že by obviněného bylo možno napravit jiným trestem. Na Okresním soudu v Ústí nad Labem bude, aby se i s touto podmínkou pro ukládání trestu ve svém rozhodnutí důsledně vypořádal.
17. Nejvyšší soud po přezkoumání obsahu trestního spisu na podkladě stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného zjistil, že v posuzované trestní věci došlo z důvodů výše uvedených k porušení zákona v neprospěch obviněného. Podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 32 T 90/2021, byl v neprospěch obviněného J. K. porušen zákon nejen v ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku, jak bylo uvedeno v mimořádném opravném prostředku, ale i §196 odst. 1 tr. zákoníku. Podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména pak usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 5 To 125/2022. Podle §270 odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného, proto v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§273 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 10. 2022
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu