ECLI:CZ:NS:2022:8.TZ.77.2022.1
sp. zn. 8 Tz 77/2022-10831
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 13. 7. 2022 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Milady Šámalové a soudců JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Jana Engelmanna stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti pravomocnému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2021, sp. zn. 63 Tm 1/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2021, sp. zn. 1 Tmo 15/2021, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2021, sp. zn. 63 Tm 1/2018, byl v neprospěch obviněného J. K. porušen zákon v ustanovení §152 odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. se zrušuje napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2021, sp. zn. 63 Tm 1/2018, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2021, sp. zn. 1 Tmo 15/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
I.
1. Stížnost ministra spravedlnosti podaná pod č. j. MSP-817/2021-ODKA-SPZ/5 ve prospěch obviněného J. K. směřuje proti pravomocnému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2021, sp. zn. 63 Tm 1/2018, jímž bylo rozhodnuto, že obviněný J. K. je povinen podle §155 odst. 1 a §152 odst. 1 písm. b) tr. ř. nahradit státu na účet Městského soudu v Praze odměnu a hotové výdaje ve výši 440.284 Kč, uhrazené ustanovenému obhájci, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2021, sp. zn. 1 Tmo 15/2021, jenž podle §148 odst. 1 písm. b) tr. ř. zamítl jako opožděnou stížnost obviněného a podle §61 odst. 1 tr. ř. nepovolil navrácení lhůty k podání stížnosti. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2021, sp. zn. 63 Tm 1/2018, nabylo právní moci dne 26. 7. 2021.
2. Porušení zákona ministr spravedlnosti spatřoval v tom, že soud prvního stupně nezjistil, že předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 3 usnesením ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 0 Nt 5012/2017, podle §33 odst. 2 tr. ř. rozhodl, že obviněný J. K. má nárok na obhajobu zcela bezplatnou (č. l. 9224, 9225 spisu).
3. Ministr spravedlnosti poukázal dále na to, že obviněný J. K. byl rozsudkem Městského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 63 Tm 1/2018, odsouzen za zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a tří měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let za současného vyslovení dohledu, a tímtéž rozsudkem byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 14 T 57/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Po právní moci tohoto rozsudku byla ustanovenému obhájci obviněného Mgr. Lukáši Fialovi usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 63 Tm 1/2018, podle §151 odst. 3 tr. ř. přiznána odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 440.284 Kč. Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 4. 2021, sp. zn. 63 Tm 1/2018, obviněnému J. K. uložil povinnost podle §155 odst. 1 a §152 odst. 1 písm. b) tr. ř. tuto odměnu a hotové výdaje státem uhrazené ustanovenému obhájci státu nahradit, což Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 7. 2021, sp. zn. 1 Tmo 15/2021, potvrdil, když podle §61 odst. 1 tr. ř. obviněnému nepovolil navrácení lhůty k podání stížnosti. Stížností pro porušení zákona napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2021, sp. zn. 63 Tm 1/2018, nabylo právní moci dne 26. 7. 2021.
4. Ve stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti poukázal na zákonné vymezení ustanovení §155 tr. ř. a §152 odst. 1 písm. b) tr. ř., dopadající na řešenou problematiku, a podle obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 63 Tm 1/2018 shledal, že byla u obviněného J. K. splněna podmínka podle §152 odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť se dne 9. 4. 2019 stal pravomocným rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 63 Tm 1/2018, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest. Nebyla však splněna druhá kumulativní podmínka, a to neexistence nároku na bezplatnou obhajobu, o němž bylo rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 0 Nt 5012/2017. Ačkoliv Městský soud v Praze správně přiznal ustanovenému obhájci Mgr. Lukáši Fialovi odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 440.284 Kč, nemohl pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu obviněnému uložit povinnost k náhradě odměny a hotových výdajů uhrazených ustanovenému obhájci státem. Jestliže tak přesto Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 4. 2021, sp. zn. 63 Tm 1/2018 (č. l. 10682), učinil, nemůže toto rozhodnutí obstát pro porušení zákona v ustanovení §152 odst. 1 písm. b) tr. ř.
5. Z těchto důvodů ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2021, sp. zn. 63 Tm 1/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2021, sp. zn. 1 Tmo 15/2021, byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. K. v ustanovení §152 odst. 1 písm. b) tr. ř., a aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2021, sp. zn. 63 Tm 1/2018, jakož i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se v písemném vyjádření s obsahem a důvody stížnosti pro porušení zákona plně ztotožnil. Při rekapitulaci podstatných skutečností plynoucích z obsahu spisu konstatoval, že z ničeho nevyplývá, že by případně bylo vydáno rozhodnutí o tom, že obviněný již nadále nemá nárok na obhajobu bezplatnou z důvodu změny jeho majetkových poměrů. Učinil proto návrh, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2021, sp. zn. 63 Tm 1/2018, byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. K. v ustanovení §152 odst. 1 písm. b) tr. ř., a podle §269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení, jakož i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zrušil. Pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou případy vymezené v §274 odst. 2 a 3 tr. ř., vyslovil souhlas ve smyslu §274 odst. 4 tr. ř. s rozhodnutím v neveřejném zasedání.
7. Obhájce ani obviněný se ke stížnosti pro porušení zákona nevyjádřili.
III.
8. Nejvyšší soud shledal, že stížnost pro porušení zákona je přípustná podle §266 odst. 1 tr. ř., proto přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž byla podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že je důvodná.
9. Z obsahu předloženého trestního spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 63 Tm 1/2018, jehož součástí je usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 0 Nt 5012/2017 (č. l. 9224, 9225), se podávají skutečnosti, které jsou rozvedeny shora v bodě I. tohoto rozsudku. Z nich plyne, že Městský soud v Praze stížností pro porušení zákona napadeným usnesením rozhodl podle §152 odst. 1 písm. b) tr. ř. o povinnosti obviněného J. K. nahradit státu odměnu a hotové výdaje ve výši 440.284 Kč, jež byly uhrazeny jeho obhájci Mgr. Lukáši Fialovi, a to přesto, že takový postup byl vyloučen předchozím usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 0 Nt 5012/2017, jímž bylo podle §33 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněný J. K. má nárok na obhajobu zcela bezplatnou, a toto rozhodnutí nebylo později zrušeno jiným rozhodnutím.
10. Podle §33 odst. 2 tr. ř. osvědčil-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Vyplývá-li ze shromážděných důkazů, že obviněný nemá dostatek prostředků na náhradu nákladů obhajoby, může, je-li to třeba k ochraně práv obviněného, rozhodnout předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce o nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu i bez návrhu obviněného. V případech uvedených ve větě první a druhé náklady obhajoby zcela nebo zčásti hradí stát. Toto ustanovení zaručuje ve smyslu článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, že nemajetný obviněný má vždy nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu.
11. Jestliže bylo v posuzovaném případě rozhodnuto, že obviněný má nárok na obhajobu bezplatnou (§33 odst. 2 tr. ř.), z povahy věci nebylo možné postupovat podle §152 odst. 1 písm. b) tr. ř., který stanoví, že byl-li obviněný pravomocně uznán vinným, je povinen nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem, pokud nemá nárok na obhajobu bezplatnou. Citované ustanovení výslovně podle druhé věty stanoví (srov. „pokud nemá nárok na obhajobu bezplatnou“), aby při zjištění práva obviněného na bezplatnou obhajobu byl zbaven povinnosti nahradit státu náklady spojené s jeho obhajobou.
12. V projednávané věci z těchto důvodů ministr spravedlnosti důvodně namítal, že uvedeným postupem soudu prvního stupně byl porušen zákon v §152 odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť Městský soud v Praze pochybil, pokud z obsahu spisu (č. l. 9224, 9225) dostatečně neověřil všechny rozhodné skutečnosti. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 0 Nt 5012/2017, jímž bylo podle §33 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o bezplatné obhajobě obviněného, v obsahu spisu předchází stížností pro porušení zákona napadenému usnesení o nákladech řízení, založenému na č. l. 10682 spisu. Bylo povinností soudu opatřit si při rozhodování o nákladech řízení, včetně řízení o odměně a hotových výdajích obhájce, všechny příslušné spisy a jiné podklady tak, aby měl k dispozici všechny informace rozhodné pro správné a spravedlivé rozhodnutí.
13. Ustanovení §152 odst. 1 písm. b) tr. ř. totiž soudu nestanoví při rozhodování o povinnosti obviněného nahradit státu náklady spojené s jeho obhajobou povinnost pouze ověřit, zda je rozhodnutí, jímž byl uznán vinným, pravomocné a že odměna a hotové výdaje byly uhrazeny ustanovenému obhájci státem, ale ve smyslu druhé věty mu též ukládá povinnost vyloučit, že obviněný nemá nárok na bezplatnou obhajobu. Uvedená dikce neznamená pouze to, že o bezplatné obhajobě obviněného již bylo v předchozím řízení rozhodnuto, ale i povinnost soudu rozhodujícího podle §152 odst. 1 písm. b) tr. ř. před tím, než rozhodnutí vydá, vyloučit, že obviněný nemá nárok na obhajobou bezplatnou. Za tím účelem je proto soud povinen zkoumat a prověřit všechny relevantní skutečnosti.
14. Zjištěný nedostatek proto nepramení pouze z existence pravomocného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 o nároku obviněného na bezplatnou obhajobu, nýbrž souvisí též s úřední povinností soudu posoudit i bez výslovně vzneseného nároku obviněného na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu, zda jeho osobní a majetkové poměry odůvodňují přiznání povinnosti nahradit odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem (viz rozhodnutí č. 54/1998, č. 74/1998 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného vyplývá, že i pokud by obviněnému nebyl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 0 Nt 5012/2017, přiznán nárok na bezplatnou obhajobu, bylo by z hlediska úvahy o postupu podle §152 odst. 1 písm. b) tr. ř. nutné zkoumat, zda tento nárok, případně nárok na obhajobu za sníženou odměnu, s ohledem na jeho konkrétní osobní a majetkové poměry nemá (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 47/1991 Sb. rozh. tr.). V projednávaném případě však o nároku na bezplatnou obhajobu bylo vydáno již v přípravném řízení, a tedy v době, kdy soud napadené rozhodnutí vydával, již existovalo. Městský soud měl proto povinnost tuto skutečnost z obsahu spisu toliko zjistit, což neučinil, nerespektoval ho, a proto přezkoumávaným rozhodnutím porušil zákon v ustanovení §152 odst. 1 písm. b) tr. ř.
IV.
15. Nejvyšší soud z uvedených důvodů vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2021, sp. zn. 63 Tm 1/2018, byl v neprospěch obviněného J. K. porušen zákon v ustanovení §152 odst. 1 písm. b) tr. ř., a proto podle §269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení zrušil.
16. Ve znění požadavku ministra spravedlnosti Nejvyšší soud nevyslovil, že byl z uvedeného důvodu porušen zákon i ve vztahu k usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2021, sp. zn. 1 Tmo 15/2021, jímž byla jako opožděná podle §148 odst. 1 písm. b) tr. ř. zamítnuta stížnost obviněného proti usnesení nyní přezkoumávanému (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2021, sp. zn. 63 Tm 1/2018). Vrchní soud v Praze jako stížnostní soud totiž rozhodnutí věcně nepřezkoumával, neboť stížnost obviněného zamítl podle §148 odst. 1 písm. b) tr. ř. pro její opožděnost, a tedy své rozhodnutí vytýkanou vadou nezatížil. Nejvyššímu soudu, jenž je vázán rozsahem a důvody podané stížnosti pro porušení zákona (srov. §267 odst. 3 tr. ř.), nepříslušelo, aby posuzoval správnost postupu Vrchního soudu v Praze, pokud současně rozhodl o nenavrácení lhůty podle §61 odst. 1 tr. ř., neboť pokud by lhůtu navrátil a věc projednal, mohl zjištěnou vadu sám napravit. Soud však navrácení lhůty nepovolil, neboť obviněnému bylo napadené rozhodnutí o nákladech řízení doručeno tzv. fikcí po marném uplynutí desetidenní úložní doby, v níž si poštovní zásilku nevyzvedl. Následné převzetí písemnosti jeho matkou, na němž svoji žádost o navrácení lhůty stavěl, k němuž došlo posléze na jím uvedené jediné doručovací adrese, totiž nemělo na běh lhůty k podání stížnosti žádný vliv (č. l. 10702, 10703, 10709 až 10710). Současně se však z obsahu spisu podává, že to byl právě Vrchní soud v Praze, který prostřednictvím předsedkyně senátu učinil směrem k Městskému soudu v Praze výzvu k podání podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona (č. l. 10737), jež byl následně také pod sp. zn. Spr 2434/2021 podán (č. l. 10758; obsahově shodný podnět učinil dne 2. 10. 2021 rovněž obviněný prostřednictvím obhájce – č. l. 10763 až 10764). V dané situaci, když stížnost obviněného byla vrchním soudem posouzena jako podaná opožděně [§148 odst. 1 písm. b) tr. ř.], bylo stížností pro porušení zákona napadené usnesení již v době podání stížnosti obviněného pravomocné, neboť ve smyslu §140 odst. 1 písm. b) tr. ř. marně uplynula lhůta k podání stížnosti (stížnost v zákonem stanové lhůtě podána nebyla žádnou oprávněnou osobou). Z tohoto důvodu k porušení zákona došlo pouze rozhodnutím soudu prvního stupně, a proto pouze vůči němu Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona a právě toto usnesení zrušil.
17. Podle §269 odst. 2 tr. ř. však současně zrušil jmenovitě též usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2021, sp. zn. 1 Tmo 15/2021, jako usnesení na zrušené usnesení bezprostředně navazující. Dále zrušil i všechna další rozhodnutí na obě tato zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
18. Z povahy zjištěného nedostatku je zřejmé, že tento byl odstraněn již zrušením vadného rozhodnutí. Nebyl proto důvod postupovat podle §270 odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 7. 2022
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu