ECLI:CZ:NS:2023:11.TCU.252.2022.1
sp. zn. 11 Tcu 252/2022-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 11. 1. 2023 návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodl takto:
Podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, se na odsouzení občana České republiky S. B. , nar. XY ve XY, okres XY, trestním příkazem Okresního soudu Prievidza, Slovenská republika, ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. 1T/30/2021, který nabyl právní moci dne 7. 5. 2021, ve spojení s usnesením Okresního soudu Prievidza, Slovenská republika, ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. 1T/30/2021, které nabylo právní moci dne 2. 7. 2021, hledí jako na odsouzení soudem České republiky .
Odůvodnění:
1. Trestním příkazem Okresního soudu Prievidza, Slovenská republika, ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. 1T/30/2021, který nabyl právní moci dne 7. 5. 2021, byl S. B. (dále též jen “odsouzený”) uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §207 odst. 1, odst. 3 písm. b) slovenského trestního zákona, za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře čtrnácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do ústavu pro výkon trestu s minimálním stupněm střežení. Usnesením Okresního soudu Prievidza, Slovenská republika, ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. 1T/30/2021, které nabylo právní moci dne 2. 7. 2021, pak bylo podle §355 odst. 5 slovenského tr. řádu rozhodnuto o odmítnutí odporu podaného osobou odsouzeného proti citovanému trestnímu příkazu Okresního soudu Prievidza ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. 1T/30/2021, neboť odpor byl podán opožděně.
2. Podle skutkových zjištění Okresního soudu Prievidza se S. B. předmětné trestné činnosti dopustil v podstatě tím, že
ačkoli mu ze zákona rodině vyplývá povinnost starat se o výživu svojí nezletilé dcery AAAAA (pseudonym), nar. XY, a rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. 12. 2017, č. j. P 474/2017-747, který nabyl právní moci dne 10. 2. 2018, byl zavázán přispívat na výživu svojí dcery AAAAA částkou ve výši 1.000 Kč (39,47 eur) měsíčně, vždy k 20. dni v měsíci předem k rukám České republiky – Úřadu práce a za období od 8. 2. 2017 do 9. 2. 2018 bylo v jeho možnostech přispívat na výživu svojí dcery AAAAA částkou ve výši 39,47 eur měsíčně, tuto svojí vyživovací povinnost si v období od 8. 2. 2017 doposud úmyslně neplnil v XY, XY ani jinde, kde se zdržoval, tím, že v období neplnění vyživovací povinnosti často střídal zaměstnání, v době, kdy byl zaměstnán ve společnosti H. b. P., E. – T., S., M.-o., a G. S., stejně jako v době, kdy mu byly vypláceny dávky sociálním úřadem, neplnil svoji vyživovací povinnost, byť pobíral příjem, který mu umožňoval řádně vyživovací povinnost plnit, pracovní poměr u zaměstnavatelů D. I. R., M. C., E. – T., a S. skončil na vlastní žádost, pracovní poměr se společností H. b. P., skončil uplynutím doby, na níž byl uzavřen, přičemž k jeho prodloužení nedošlo mimo jiné i z důvodu častých svévolně zmeškaných směn, čímž se odsouzený připravil o stabilní příjem, který by mu umožňoval plnění jeho vyživovací povinnosti, když po skončení pracovního poměru u zaměstnavatelů E. – T., S. a G. S. se nezaevidovat na Úřad práce, sociálních věcí a rodiny jako uchazeč o zaměstnání, čímž neprojevil zájem si nalézt stabilní zaměstnání s příjmem, z něhož by mohl řádně platit výživné, čímž způsobil na výživném dluh České republice – Úřadu práce v celkové výši 1.963,63 eur.
3. Dne 20. 12. 2022 byl Ministerstvem spravedlnosti České republiky podán ve shora uvedené věci Nejvyššímu soudu návrh na přijetí rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, o tom, že se na výše citované odsouzení trestním příkazem Okresního soudu Prievidza, Slovenská republika, ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. 1T/30/2021, který nabyl právní moci dne 7. 5. 2021, ve vztahu k osobě S. B. hledí jako na odsouzení soudem České republiky.
4. Nejvyšší soud předmětnou věc přezkoumal a shledal, že jsou v daném případě splněny všechny zákonné podmínky pro rozhodnutí podle §4a odst. 3 citovaného zákona.
5. Předně je třeba konstatovat, že podle §4a odst. 3 citovaného zákona rozhodne Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR, že se na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
6. Z podaného návrhu, jakož i obsahu připojeného spisového materiálu přitom jednoznačně vyplývá, že S. B. je občanem České republiky, byl odsouzen cizozemským soudem a odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle příslušných právních předpisů České republiky, a to konkrétně přečinu zanedbání povinné výživy nejméně podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. Ze skutkových zjištění slovenského soudu je totiž zřejmé, že odsouzený svým jednáním úmyslně neplnil svoji zákonnou vyživovací povinnost ke své nezletilé dceři po dobu delší než čtyři měsíce. Za daného stavu jsou tak splněny všechny formální podmínky předpokládané ustanovením §4a odst. 3 citovaného zákona.
7. V posuzované věci však pro rozhodnutí podle §4a odst. 3 citovaného zákona svědčí i podmínky materiální povahy, když společenská škodlivost trestné činnosti odsouzeného je zvyšována způsobem provedení činu, zejména celkovou délkou doby, po kterou odsouzený úmyslně, a to kontinuálně, neplnil svoji zákonnou vyživovací povinnost vůči své nezletilé dceři (jež čítá období více než čtyř let). Pominout přitom nelze ani trestní minulost odsouzeného, když z aktuálního opisu z evidence Rejstříku trestů bylo zjištěno, že tento byl v rozmezí let 2014 až 2020 jedenkrát odsouzen pro trestnou činnost identického charakteru na území České republiky a dále dvakrát na území Slovenské republiky, byť tentokrát pro trestnou činnost jiného charakteru. Byť je v důsledku částečného zahlazení těchto odsouzení na něho třeba hledět tak, jako by nebyl odsouzen, z výše uvedených poznatků jednoznačně plynou jeho zjevné sklony k porušování závazných právních norem v podobě opakovaného delikventního jednání, páchaného navíc na území více států. Z výše uvedeného je rovněž zřejmé, že ani několik předchozích pravomocných odsouzení osobě odsouzeného nezabránilo ve spáchání dotčeného jednání, které je předmětem tohoto rozhodnutí.
8. Ve vztahu k druhu a výměře uloženého trestu lze současně konstatovat, že odsouzenému byla za jednání, jímž byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu Prievidza, uložena sankce odpovídající právnímu řádu České republiky, konkrétně již citelnější nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře čtrnácti měsíců. Za tohoto stavu lze dospět k jednoznačnému závěru, že v daném případě byly splněny všechny zákonné podmínky pro to, aby se na výše uvedené odsouzení S. B. příslušným soudem Slovenské republiky hledělo jako na odsouzení soudem České republiky.
9. Ze všech shora uvedených důvodů tak Nejvyšší soud návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky ve vztahu k osobě výše jmenovaného odsouzeného zcela vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 1. 2023
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu