ECLI:CZ:NS:2023:11.TDO.323.2023.1
sp. zn. 11 Tdo 323/2023-4624
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 5. 2023 o dovolání obviněného T. J. , narozeného XY v XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 2022, č. j. 5 To 39/2022-4545, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 4/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. řádu se dovolání obviněného T. J. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 3. 9. 2019, č. j. 50 T 4/2017-4300, byl T. J. (dále jen „obviněný“) uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. b), písm. c) tr. zákoníku a zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy a za sbíhající se přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem téhož soudu ze dne 9. 10. 2017, sp. zn. 50 T 4/2017, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 To 8/2018, soud prvního stupně obviněnému uložil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a dále mu podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a §70 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku uložil tresty propadnutí věci, resp. věcí, které ve výroku svého rozsudku náležitě vymezil.
2. Následně soud prvního stupně usnesením ze dne 9. 5. 2022, č. j. 50 T 4/2017-4511, rozhodl podle §101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku o zabrání věci, konkrétně nemovitých věcí – rodinného domu, pozemku, na němž se tento nachází, a dvou dalších pozemků, které ve výroku svého usnesení podrobně vymezil, a dále finančních částek ve výši 878 700 Kč, 1 096 000 Kč, 511 600 Kč a 309 000 Kč získaných prodejem osobních motorových vozidel, která ve výroku svého rozsudku náležitě specifikoval (výrok I.). Podle §101 odst. 1 tr. řádu a contrario dále soud prvního stupně zamítl návrh na zabrání věci, konkrétně movitých věcí – střelných zbraní vč. jejich příslušenství a jedné napodobeniny střelné zbraně, které ve výroku svého usnesení náležitě identifikoval (výrok II.). Konečně podle §101 odst. 1 tr. řádu a contrario soud prvního stupně zamítl návrh na zabrání věci, totiž finanční částky ve výši 1 366 219,27 Kč, kterou ve výroku svého usnesení podrobně vymezil (výrok III.).
3. Proti usnesení soudu prvního stupně podali obviněný a zúčastněné osoby M. G., J. G., a M. J. (dále jen „zúčastněné osoby“) stížnosti, o nichž Vrchní soud v Olomouci (dále jen „stížnostní soud“) v záhlaví označeným usnesením rozhodl tak, že je podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení stížnostního soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Kárima Titze, advokáta, dovolání, které opírá o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu ve spojení s §265b odst. 1 písm. h) a písm. k) tr. řádu.
5. Pouze pro objasnění procesní situace Nejvyšší soud uvádí, že v téže trestní věci soud prvního stupně usnesením ze dne 9. 5. 2022, č. j. 50 T 4/2017-4518, rozhodl podle §101 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku tak, že Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie Jihomoravského kraje uložil povinnost ve lhůtě 2 měsíců od právní moci tohoto usnesení zničit veškerá data obsažená v elektronice specifikované ve výroku daného rozhodnutí. Proti tomuto usnesení soudu prvního stupně podali obviněný a zúčastněné osoby stížnosti, o nichž stížnostní soud usnesením ze dne 11. 10. 2022, č. j. 5 To 40/2022-4550, rozhodl tak, že je podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
6. Obviněný dovolání podává společně proti oběma usnesením stížnostního soudu, jakož i proti oběma usnesením soudu prvního stupně. U Nejvyššího soudu jsou však odděleně vedena řízení o dovolání proti usnesení stížnostního soudu ze dne 11. 10. 2022, č. j. 5 To 39/2022-4545, ve spojení s usnesením soudu prvního stupně ze dne 9. 5. 2019, č. j. 50 T 4/2017-4511 (sp. zn. 11 Tdo 323/2023) a proti usnesení stížnostního soudu ze dne 11. 10. 2022, č. j. 5 To 40/2022-4550, ve spojení s usnesením soudu prvního stupně ze dne 9. 5. 2022, č. j. 50 T 4/2017-4518 (sp. zn. 11 Tdo 324/2023). Proto Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí posuzoval toliko ty námitky obviněného, které zjevně směřují proti prvně uvedeným rozhodnutím týkajícím se uložení ochranného opatření zabrání věci ve vztahu k věcem uvedeným pod bodem 2. tohoto usnesení.
7. Důvodnost podaného dovolání obviněný shledává v tom, že usnesením stížnostního soudu byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek proti usnesení soudu prvního stupně, jímž byla uložena ochranná opatření, přičemž napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném hmotněprávním posouzení a bylo rozhodnuto o uložení ochranných opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené pro takový postup zákonem.
8. Obviněný následně připomíná rozhodovací praxi Nejvyššího soudu týkající se mezí dovolacího přezkumu ve vztahu k hodnocení skutkových zjištění soudů nižších stupňů v případech, kdy jsou tyto v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a nesprávná realizace důkazního řízení má tak za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Dále obviněný vzpomíná judikaturu Ústavního soudu, z níž plyne, že rozhodování o mimořádných opravných prostředcích se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato musí být respektována a chráněna rovněž v řízení o všech opravných prostředcích, k čemuž poukazuje na jednotlivé typizované případy, kdy se důkazní řízení ocitá mimo ústavní rámec. Obviněný má přitom za to, že v projednávané trestní věci soudy nižších stupňů při hodnocení důkazů nepostupovaly důsledně podle §2 odst. 5 a 6 tr. řádu a učinily skutková zjištění, která nejsou založena na provedených důkazech a na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pročež nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Zároveň se obviněný domnívá, že došlo i k porušení zásady přiměřenosti ochranných opatření , zásady ne bis in idem a zásady in dubio pro reo , ale i k zásahu do jeho ústavně zaručených práv.
9. Stran usnesení stížnostního soudu obviněný tvrdí, že uvedené trpí řadou vad, když v podstatě jen odkazuje na jednotlivé části usnesení soudu prvního stupně a nedostatečně, či vůbec, reaguje na stížnostní námitky obviněného.
10. Nesprávné právní posouzení shledává obviněný v závěru soudů nižších stupňů o splnění podmínek pro uložení ochranného opatření podle §101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Konstatuje, že shora uvedené nemovitosti užívá za účelem vlastního bydlení na základě nájemní smlouvy uzavřené s J. G., který je – společně s M. G. – vlastníkem těchto nemovitostí a obviněný je jejich výlučným nájemcem. Vlastníkem motorových vozidel, které byly zpeněženy za výše uvedené částky, je M. J.
11. Obviněný vyslovuje přesvědčení, že v dané trestní věci byla nesprávně posouzena otázka nutnosti uložení daného ochranného opatření. To dovozuje jednak ze skutečnosti, že mu již dříve byl uložen trest odnětí svobody a tresty propadnutí věci, a dále z toho, že v řízení před soudy nižších stupňů nebyla zjištěna žádná jednoznačná souvislost mezi trestnou činností, jíž byl uznán vinným, výnosy z této a pořízením daných věcí. K tomu obviněný dodává, že k této otázce se podrobně vyjádřil – společně se zúčastněnými osobami – v rámci podaní stížnosti. Následně obviněný kritizuje postup soudů nižších stupňů, jež dané otázce neměly věnovat dostatečnou pozornost v tom směru, že by k posouzení dané otázky provedly rozsáhlejší dokazování. Obviněný dále předkládá podrobné kritické hodnocení úvah soudů nižších stupňů ohledně správnosti procesního postupu směřujícího k rozhodnutí o uložení ochranných opatření, nepřiměřenosti uložených ochranných opatření vzhledem k výši jeho údajného prospěchu, propojení konkrétních toků finančních prostředků souvisejících s trestnou činností s účty, z nichž bylo pořízení daných věcí hrazeno, či nezkoumání možných legálních způsobů získání finančních prostředků obviněným. Jinými slovy podle obviněného soudy nižších stupňů nesprávně vyložily odpovídající ustanovení trestního zákoníku a jejich skutková zjištění představují porušení jeho základních práv, neboť jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, přičemž z takto zjištěného skutkového stavu jasně neplyne splnění podmínek pro uložení ochranného opatření zabrání věci podle §101 tr. zákoníku. Závěrem obviněný dodává, že ve smyslu závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1069/2019, měla být ve vztahu k aplikaci §101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku rovněž zkoumána dobrá víra osob, které dané věci nabyly, neboť v případě jejího dovození nelze zásadně takové osobě jednající v dobré víře ochranné opatření zabrání věci uložit.
12. Obviněný se domnívá, že v rozporu se zásadou ne bis in idem je napadenými rozhodnutími znovu trestán v situaci, kdy již za spáchanou trestnou činnost byl potrestán a uložené tresty také již vykonal. Prostřednictvím uložených ochranných opatření je podle svého přesvědčení trestán za jednání (investování do kryptoměn, jímž měl získat peněžní prostředky, za něž byly dané věci pořízeny), které nebylo předmětem řízení a není ani trestné, resp. s trestnou činností nijak nesouvisí a získané peněžní prostředky tudíž nemohly představovat výnos trestné činnosti. Na okraj pak obviněný namítá procesní vady, totiž že součástí usnesení stížnostního soudu nebylo ve smyslu §125 odst. 3 tr. řádu poučení o možnosti napadnout takové rozhodnutí dovoláním, byť je proti takovému rozhodnutí přípustné.
13. Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení stížnostního soudu, popřípadě též i usnesení soudu prvního stupně, a ve smyslu §265l odst. 1 tr. řádu přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Alternativně pak navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení stížnostního soudu, popřípadě též i usnesení soudu prvního stupně, a ve smyslu §265m odst. 1 tr. řádu při zrušení daných rozhodnutí sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že podle §101 odst. 2 písm. e) tr. řádu a contrario návrh na zabrání věcí uvedených ve výroku I. usnesení soudu prvního stupně zamítne. Konečně obviněný navrhuje, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. řádu odložil či přerušil výkon zabrání věcí uvedených ve výroku I. usnesení soudu prvního stupně.
14. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Jiří Siegel (dále jen „státní zástupce“). Po shrnutí dosavadního průběhu řízení a obsahu dovolání obviněného státní zástupce konstatuje, že dovolání považuje za podané osobou neoprávněnou ve smyslu §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu [pozn. správně §265d odst. 1 písm. c) tr. řádu]. To proto, neboť ve smyslu daného ustanovení může obviněný podat dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká, přičemž všechny výroky napadených soudních rozhodnutí se bezprostředně týkají zúčastněných osob, totiž J. G. a M. G. (jako vlastníků uvedených nemovitostí) a J. G. a M. J. (jakožto vlastníků motorových vozidel, a tedy i finančních prostředků získaných jejich prodejem), nikoli obviněného.
15. Státní zástupce k uvedenému připomíná, že výrok učiněný ve vztahu k zúčastněné osobě není obviněný jako dovolatel oprávněn napadnout dovoláním, neboť takový výrok se jej ve smyslu daného ustanovení bezprostředně nedotýká [viz §265d odst. 1 písm. c) trestního řádu] (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 6 Tdo 259/2017, bod 33. a násl.) Přímé dotčení obviněného napadeným usnesením podle státního zástupce nelze dovozovat ani z toho, že je nájemcem nemovitostí vlastněných J. G. a nepřímo tedy jeho postavení změnou v osobě vlastníka dotčeno být může (k tomu přiměřeně státní zástupce odkazuje na odůvodnění zmíněného usnesení Nejvyššího soudu). Navíc se uváděný nájemní vztah nijak netýká dalších nemovitostí a finančních prostředků zabráním věci postižených. Námitkami obviněného se tudíž podle státního zástupce nelze meritorně zabývat.
16. Pro případ, že by Nejvyšší soud měl jiný názor na oprávnění obviněného podat dovolání, pak státní zástupce předkládá stručnou argumentaci ve vztahu k jednotlivým dovolacím námitkám s tím závěrem, že tyto formálně deklarovaným ani žádným jiným dovolacím důvodům obsahově neodpovídají.
17. Státní zástupce tak navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. c) tr. řádu odmítl, neboť bylo podáno osobou neoprávněnou a zároveň navrhuje, aby tak Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu rozhodl v neveřejném zasedání.
18. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice . Tu však do dne vydání tohoto usnesení neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu.
20. Otázku, zda obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání, je třeba řešit na podkladě výkladu §265d odst. 1 tr. řádu, podle něhož dovolání mohou podat nejvyšší státní zástupce na návrh krajského nebo vrchního státního zástupce anebo i bez takového návrhu pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného, pokud veřejnou žalobu před soudem nezastupoval evropský pověřený žalobce nebo evropský žalobce [a)], příslušný orgán Úřadu evropského veřejného žalobce pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného, pokud veřejnou žalobu před soudem zastupoval evropský pověřený žalobce nebo evropský žalobce [b)] nebo obviněný pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká [c)].
21. Posledně zmíněné ustanovení upravující oprávnění obviněného při použití daného mimořádného opravného prostředku tohoto omezuje v tom směru, že jej činí oprávněným napadat jen ten výrok, který se ho bezprostředně dotýká. Podle ustáleného názoru se obviněného bezprostředně „dotýká takový výrok, jímž bylo rozhodnuto o jeho vině, trestu nebo o dalších právech a povinnostech, např. výrok o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 26/2012 Sb. rozh. tr.). Obviněný může též napadenému rozhodnutí vytýkat, že v něm nebyl učiněn určitý výrok, který se ho měl týkat, nebo že je takový výrok neúplný [§265b odst. 1 písm. k) tr. řádu], pokud by ovšem takové doplnění výrokem nebylo v jeho neprospěch. Obviněný se totiž dovoláním může domáhat jen změny napadeného rozhodnutí, které by bylo v jeho prospěch, rovněž obviněný nemůže podat dovolání ve prospěch či v neprospěch svého spoluobviněného a zúčastněné osoby“ (srov. ŠÁMAL, P., PÚRY, F. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až §314s. Komentář . 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3210).
22. Ohledně okruhu osob oprávněných k podání dovolání je tedy třeba zdůraznit, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je k dispozici v podstatě jen dvěma (resp. třem) proti sobě stojícím stranám trestního řízení, a to obviněnému a nejvyššímu státnímu zástupci, případně po novele trestního řádu provedené zákonem č. 315/2019 Sb., s účinností od 1. 12. 2019, též orgánu Úřadu evropského veřejného žalobce. Výčet uvedený v §265d odst. 1 tr. řádu je taxativní a je tudíž nepochybné, že žádná další osoba nemůže dovolání podat, a to ani když měla v původním řízení postavení strany, např. poškozený a zúčastněná osoba. Tyto dva subjekty řízení, tj. poškozený a zúčastněná osoba, stejně jako jiné osoby, se pouze mohou obrátit na nejvyššího státního zástupce (zpravidla) s podnětem, aby využil svého práva podat dovolání jako jeden z mimořádných opravných prostředků, který tak může učinit jak ve prospěch, tak i v neprospěch obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 11 Tdo 1390/2005).
23. Jak je ze shora rekapitulovaného průběhu trestního řízení ve věci obviněného zřejmé, ochranná opatření, proti jejichž uložení obviněný nyní brojí, byla uložena zúčastněným osobám. Výrok učiněný ve vztahu k zúčastněné osobě není obviněný jako dovolatel oprávněn napadnout dovoláním, jelikož takový výrok se ho ve smyslu §265d odst. 1 písm. c) tr. řádu přímo nedotýká. Obviněný je přitom osobou zcela odlišnou od osob zúčastněných, pročež na danou trestní věc nelze aplikovat ani závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1069/2019, které dopadá na odlišnou situaci.
24. Dovolací oprávnění obviněného přitom nelze dovodit ani na základě jeho vztahu k věcem, jež byly předmětem zabrání. Jak totiž soud prvního stupně na základě provedeného dokazování uzavřel, platí, že vlastníky nemovitostí byly J. G., popř. M. G. (ve vztahu k prvé z uvedených osob srov. bod 4. usnesení soudu prvního stupně a ve vztahu ke druhé srov. bod 10. téhož usnesení), vlastníkem motorového vozidla zn. LANDROVER byl J. G. (srov. bod 14. prvostupňového usnesení) a vlastníkem zbylých motorových vozidel byl M. J. (srov. bod 14. téhož usnesení). Obviněný přitom vlastní „vztah“ k daným věcem dovozuje toliko k nemovitostem ve vlastnictví J. G., k nimž má mít nájemní smlouvu. Nejvyšší soud k tomuto konstatuje, že existence závazkového právního poměru, jehož podstatou je přenechání věci jinému k dočasnému užívání ve smyslu §2201 a násl. o. z., z povahy daného typu závazku sama o sobě není s to založit takový vztah, na základě kterého by bylo možné dovodit, že výrok o uloženém ochranném opatření zabrání věci podle §101 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku se jej bezprostředně dotýká. To proto, neboť tvrzené relativní právo obviněného k daným nemovitostem je odvozeno od absolutních práv třetí osoby a ne naopak.
25. S ohledem na absenci oprávnění obviněného k podání dovolání proti výše označeným usnesením soudů nižších stupňů Nejvyšší soud toliko jako obiter dictum uvádí stručně následující. Námitky obviněného směřují především do oblasti skutkových zjištění soudu prvního stupně, co se týče původu finančních prostředků, za něž byly dané nemovitosti či vozidla pořízeny s tím, že podle něj nebylo postaveno najisto, že tyto pocházely z trestné činnosti. Jak však soud prvního stupně přesvědčivě vysvětluje ve svém usnesení (srov. body 5. a násl.), finanční prostředky, za něž byly předmětné nemovité a movité věci pořízeny, pocházely výlučně od obviněného, popř. od spoluobviněné E. B. (manželky obviněného), přičemž nebylo zjištěno ničeho, co by takový postup spoluobviněných vůči zúčastněným osobám (příbuzným obviněného) jakkoliv odůvodňovalo. Případné námitky obviněného týkající se absence nutnosti uložení daných ochranných opatření vzhledem k tomu, že již dříve byl postižen v této trestní věci trestem odnětí svobody a majetkovými tresty, nejsou způsobilé zvrátit závěr o tom, že v případě zjištěných zprostředkovaných výnosů z trestné činnosti obviněného, resp. spoluobviněných, je třeba vůči těmto postupovat podle §101 tr. zákoníku. Tvrdí-li obviněný, že uložením daných ochranných opatření došlo k zásahu do zásady ne bis in idem , je třeba říci, že uložená ochranná opatření, zasahující do majetkové sféry osoby odlišné od obviněného, nelze ve vztahu k němu považovat za dvojí potrestání za tutéž trestnou činnost. Namítá-li dále obviněný nedostatečné odůvodnění usnesení stížnostního soudu, pak platí, že i navzdory obsáhlosti stížnostních námitek obviněného a zúčastněných osob je ve vztahu k jejich vypořádání dostatečně přesvědčivé a konkrétní (srov. body 7. až 11. usnesení stížnostního soudu). Konečně co se týče absence poučení o možnosti napadnout usnesení stížnostního soudu dovoláním v rozhodnutí téhož soudu, proti čemuž obviněný rovněž brojí, lze jen dodat, že takový postup stížnostního soudu byl vzhledem k výše uvedenému zcela správný.
IV.
Návrh na odklad výkonu rozhodnutí
26. Obviněný v rámci podaného dovolání Nejvyšší soud požádal, aby tento přiznal jeho dovolání odkladný účinek. Podle §265o odst. 1 tr. řádu může předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání (mimo jiné) odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém návrhu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jeho dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však důvody pro odklad výkonu usnesení soudu prvního stupně nezjistil, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, mu nevyhověl a samostatným (negativním) výrokem nerozhodl.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
27. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného T. J. nesměřuje proti výrokům usnesení soudu prvního stupně, ve spojení s usnesením stížnostního soudu, které se jej bezprostředně týkají, pročež platí, že v takovém případě je dovolání podáno osobou neoprávněnou. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemohl rozhodnout jinak, než dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. c) tr. řádu odmítnout. V souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 4. 5. 2023
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.
předseda senátu