ECLI:CZ:NS:2023:11.TDO.660.2023.1
sp. zn. 11 Tdo 660/2023-1087
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2023 o dovolání obviněného Z. J. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 3. 2023, sp. zn. 6 To 388/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 15 T 155/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu se dovolání obviněného Z. J. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 10. 10. 2022, sp. zn. 15 T 155/2020, byl obviněný Z. J. (dále též jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, spáchaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedené jednání byl obviněný podle §283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Výše citovaný rozsudek Okresního soudu v Lounech právní moci nenabyl, neboť byl v zákonné lhůtě napaden odvoláním obviněného Z. J. O tomto řádném opravném prostředku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem svým usnesením ze dne 15. 3. 2023, sp. zn. 6 To 388/2022, a to tak, že jej podle §256 tr. řádu jako nedůvodný zamítl.
3. Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Lounech se obviněný Z. J. předmětné trestné činnosti dopustil společně s dalšími osobami (a to se spoluobviněnou T. K. a již odsouzeným M. F.) tím, že:
v přesně nezjištěné době, nejméně od 5. 12. 2019 do 16. 12. 2019, v prostorách Věznice XY, a v XY, Z. J., který vykonával trest odnětí svobody v této věznici, zorganizoval po vzájemné dohodě s M. F., vykonávajícím trest v téže věznici, v úmyslu zajistit si drogy pro vlastní potřebu a potřebu M. F. prostřednictvím řádně povolených návštěv a pošty tak, že družka Z. J., P. V. měla dle J. instrukcí opatřit "Hanku", tedy pervitin v množství 2 gramy, které měla rozdělit do dvou plastových sáčků, kdy v jednom sáčku mělo být 1,25 gramů a v druhém sáčku mělo být 0,75 gramů metamfetaminu a následně měla balíček obsahující metamfetamin zaslat prostřednictvím pošty na adresu T. K., XY, XY, kterou dostala napsanou na lístečku od Z. J. během návštěvy dne 8. 12. 2019, což P. V. učinila a od dosud přesně neustanovené osoby opatřila 1,37 gramů metamfetaminu, který dle instrukcí rozdělila do dvou plastových sáčků, kdy v jednom sáčku bylo 0,42 gramů a ve druhém 0,95 gramů metamfetaminu, tyto zabalila do letáků obchodní společnosti Lidl a v dopisní obálce doporučeně zaslala na adresu T. K., XY, XY, přičemž finanční prostředky k nákupu metamfetaminu ve výši 2.000,-Kč obdržela na účet č. XY u České spořitelny prostřednictvím rodinných příslušníků dvou odsouzených z Věznice XY, J. H. a M. V., načež T. K. dne 11. 12. 2019 zásilku s metamfetaminem převzala a odsouzený M. F. ji následně v rámci telefonních hovorů přemlouval a instruoval k pronesení obdržené zásilky do věznice, kdy drogu si měla T. K. dát do podprsenky, což odmítla, ze strachu z odhalení drogu na návštěvu dne 15. 12. 2019 nepřinesla, nicméně souhlasila s tím, že drogu si zatím ponechá a dne 16. 12. 2019 na základě výzvy policejního orgánu SKPV ÚO Louny vydala 2 plastové sáčky s obsahem pevné látky, přičemž provedenou odbornou expertízou byl v pevné látce o hmotnostech 0,42 gramů (stopa č. 3A) a 0,95 gramů (stopa č. 3B) bez obalů prokázán metamfetamin,
kdy metamfetamin (pervitin) je psychotropní látkou uvedenou v seznamu č. 5 - psychotropní látky, zařazené do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, vyhlášené pod č. 62/1989 Sb., a v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 46/2017 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve znění nařízení vlády č. 243/2015 Sb., přičemž M. F., Z. J., T. K., ani P. V. neměli k zacházení s omamnými a psychotropními látkami povolení ve smyslu zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
přičemž tohoto jednání se Z. J. dopustil i přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 3. 2018, č. j. 15 T 14/2018-232, v právní moci dnem 21. 3. 2018, odsouzen za zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečin ohrožení pod vlivem návykové látky dle §274 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání pěti let, tedy do 21. 3. 2023, za současného vyslovení dohledu.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný Z. J. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání, kterým napadl usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 3. 2023, sp. zn. 6 To 388/2022, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 10. 10. 2022, sp. zn. 15 T 155/2022, a to v celém jejich rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. h) a písm. m) tr. řádu, neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž bylo zároveň rozhodnuto o odmítnutí jím podaného řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písmenech a) až l) tr. řádu.
5. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný předně konstatoval, že skutkový stav byl v dané věci zjištěn v zásadně správně. Jeho jednání je ovšem podle názoru dovolatele nutno posoudit ve spojení s jednáním již odsouzeného M. F. jako jednání spolupachatelů, jelikož tito od počátku do konce postupovali v souladu s jejich vzájemnou dohodou a ve společném úmyslu opatřit si drogu pro vlastní potřebu k užití v prostorách věznice, kde se oba v inkriminované době nacházeli. V důsledku této skutečnosti tak podle obviněného nelze ze skutkových zjištění nalézacího soudu učinit závěr, že opatřoval pervitin pro již odsouzeného M. F. a M. F. zase pro obviněného, pročež jeho jednáním nemohly být naplněny zákonné znaky skutkové podstaty pokusu k trestnému činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy. Za této situace pak podle obviněného není nikterak právně relevantní skutečnost, že byl v roce 2018 odsouzen za trestný čin podle §283 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Opatření si drogy pro vlastní potřebu totiž trestné není, přičemž pervitin se fakticky k obviněnému či již odsouzenému M. F. nedostal, pročež nepřichází v úvahu jeho případný postih pro pouhé držení drogy.
6. Obviněný nadto namítl, že společenská škodlivost jeho jednání je ve vztahu k zákonem, konkrétně ustanovením §283 odst. 1 tr. zákoníku, chráněnému zájmu minimální, když tak zcela postačující mohl být postih jeho osoby v kázeňském řízení. Chráněný objekt představovaný zájmem na ochraně lidí a společnosti proti možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolovaného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy, nebyl totiž v daném případě ohrožen, neboť celé jednání směřovalo k užití drogy samotnými pachateli a nikoli jinou osobou. V důsledku jednání spoluobviněné T. K. navíc prakticky odpadla i případná možnost nekontrolovaného nakládání s dotčenou drogou.
7. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem společně s jemu předcházejícím rozsudkem Okresního soudu v Lounech a následně nalézacímu soudu přikázal, aby danou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. K dovolání obviněného zaslal své písemné stanovisko ze dne 16. 6. 2023, sp. zn. 1 NZO 456/2023-45, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně konstatoval, že podle skutkových zjištění nižších soudů, která ani dovolatel žádným způsobem nerozporoval, pojal úmysl obstarat si pervitin primárně on sám, zatímco již odsouzený M. F. nebyl spolupachatelem dovolatelova jednání, nýbrž se podílel jen na dílčích krocích směřujících k doručení drogy osobě obviněného do prostoru věznice. Již odsouzený M. F. tak naplnil „pouze“ znaky účastenství na trestném činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Naproti tomu úmyslem dovolatele bylo kromě jiného opatřit pervitin jiné osobě, čímž byly naplněny zákonné znaky trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, k jehož dokonání nedošlo. Předchozí odsouzení pro trestnou činnost obdobného charakteru, k němuž došlo v době kratší než tří let, pak odůvodnilo právní kvalifikaci dotčeného jednání podle §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
9. Zjevně neopodstatněnou je podle státního zástupce i další námitka, jíž se obviněný dovolává principu subsidiarity trestní represe. Aplikace zmíněné zásady vymezené v §12 odst. 2 tr. zákoníku je podle státního zástupce zpravidla na místě pouze ve výjimečných případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi. Za takový případ však trestní věc dovolatele považovat nelze, neboť jeho jednání odpovídá jiným typově podobným případům trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy spáchaného srovnatelným způsobem a za obdobných skutkových okolností. V této souvislosti podle státního zástupce nelze přehlédnout osobu obviněného, který se různorodé trestné činnosti dopouští opakovaně a je také speciálním recidivistou, přičemž bez významu není ani zjištění, že jeho jednání nepochybně směřovalo k maření účelu výkonu trestu odnětí svobody. Uplatnění trestní odpovědnosti bylo tudíž logickou a odůvodněnou reakcí orgánů činných v trestním řízení na takto zjištěné protiprávní jednání osoby dovolatele.
10. Státní zástupce tedy v závěru svého vyjádření konstatoval, že dovolací námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné. Za tohoto stavu proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného v neveřejném zasedání odmítl postupem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
11. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněným bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájci obviněného k jeho případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu nikterak předložena.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněného bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu.
13. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
IV.
Důvodnost dovolání
14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
15. Obviněný Z. J. ve svém dovolání předně odkázal na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, na jehož základě je možné dovolání iniciovat tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž bylo napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, není v rámci tohoto dovolacího důvodu možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Posouzení správnosti právních závěrů je možné posuzovat pouze na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, eventuálně soudem odvolacím, jež dovolací soud zásadně nemůže měnit. Vedle vad týkajících se právního posouzení skutku je možno vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
16. Dále obviněný ve svém dovolání odkázal rovněž na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, přičemž tento důvod dovolání uplatnil v jeho druhé alternativě, která je dána tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu, byly dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. a) až písm. l ) tr. řádu. Obecně tak lze konstatovat, že pod tuto variantu se řadí případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu po jeho věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. řádu s tím, že odvolací soud je neshledal důvodným a odvolání podle §256 tr. řádu zamítl.
17. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
V.
K meritu věci
18. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného Z. J. splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování předmětného spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky odpovídají jím uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. h) a písm. m) tr. řádu.
19. K první z dovolatelem uplatněným námitek Nejvyšší soud na prvním místě považuje za vhodné připomenout, že z koncepce výrokové části rozsudku nalézacího soudu, zejména z právní věty a použité právní kvalifikace, jakož i z odůvodnění nalézacího soudu plyne, že jednání obviněného bylo posouzeno jako čin, kterýmžto se tento samostatně dopustil pokusu zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1 k §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Skutkově bylo přitom jednání obviněného vymezeno tak, že po vzájemné dohodě s již odsouzeným M. F. v úmyslu zajistit si drogy pro jejich vlastní potřebu, zorganizoval opatření drog (pervitinu) a jejich pronesení do prostor věznice prostřednictvím pošty a návštěv, a to tak, že instruoval svoji družku P. V. k obstarání pervitinu za peněžní prostředky, jejichž zaslání jí k tomuto účelu zajistil. Dále ji instruoval k rozdělení drogy, jejímu zabalení a zaslání T. K. za účelem jejího pronesení do věznice, k čemuž T. K. instruoval již odsouzený M. F. Podle obviněného ovšem bylo na místě shledat, že se předmětného jednání dopustil ve spolupachatelství s již odsouzeným M. F., a to s ohledem na existenci jejich vzájemné dohody, na jejímž základě tito činili jednotlivé dílčí kroky za účelem realizace společného počátečního úmyslu opatřit si pro vlastní potřebu pervitin.
20. K uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed. Spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku pak předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním více osob a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskuteční všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem těchto jednání více osob, anebo jestliže je jednání každého ze spolupachatelů aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu, směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. K naplnění pojmu spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku přitom není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání.
21. V nyní posuzované věci je z dokazování provedeného nalézacím soudem v souladu s dovolací argumentací obviněného podle Nejvyššího soudu zřejmý nejen zásadní podíl již odsouzeného M. F. na páchání protiprávního jednání obviněného, ale rovněž existence jejich počáteční vzájemné dohody na páchání protiprávního jednání, a tedy i existence jejich společného úmyslu. Rozhodným je přitom právě společný úmysl obviněného a již odsouzeného M. F., zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, kterým bylo opatření drogy prostřednictvím osob nenacházejících se s nimi ve výkonu trestu a zajištění následného pronesení těchto drog do prostor věznice. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj vlastní prospěch (tj. získání drogy pro vlastní potřebu), nevylučuje, aby úmysl byl oběma společný, zvláště když každý z nich svým přispěním napomáhal činnosti toho druhého (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/1950 Sb. rozh. tr.). Způsob, jakým již odsouzený M. F. participoval na trestné činnosti, přitom na základě skutkových zjištění nalézacího soudu nelze podle Nejvyššího soudu označit za pouhou nápomoc, jelikož jeho činnost spočívala v zajištění osoby způsobilé pronést drogy do věznice a působení na tuto osobu za účelem naplnění tohoto cíle, přičemž dané jednání bylo nezbytné pro naplnění společného úmyslu obviněného a již odsouzeného M. F. Na jednání již odsouzeného M. F. tedy nelze nahlížet tak, že obviněnému pouze umožnil spáchání trestného činu za odměnu (část pervitinu), přičemž není podstatné, že tento nejednal ve všech okamžicích stejně významným způsobem jako obviněný, jelikož - jak již bylo výše konstatováno - spolupachatelé nemusí vykonávat stejně významnou činnost. Jednání spolupachatele však musí být vždy vedeno stejným úmyslem jako u ostatních spolupachatelů. Tyto předpoklady přitom byly v rámci projednávaného skutku ve smyslu hmotného práva řádně naplněny.
22. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené v souladu s obviněným shledal, že s ohledem na závěr o spolupachatelství nepředstavovalo jednání obviněného samostatné dopuštění se „neoprávněného opatření omamné a psychotropní látky pro jiného“ s ohledem na skutečnost, že část pervitinu byla od počátku určena pro již odsouzeného M. F. Zároveň ovšem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z hlediska trestní odpovědnosti obviněného není možné opomenout významnou skutečnost, že jednání jeho osoby a již odsouzeného M. F. nespočívalo toliko v prostém opatření omamných a psychotropních látek pro vlastní potřebu, ale především v naplánování a řízení jednání třetích osob, které měly drogu pro obviněného a již odsouzeného M. F. opatřit, přechovávat a následně jim ji pronést do prostor věznice.
23. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné ve stručnosti připomenout, že podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu ten, kdo úmyslně spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor). Organizátor je tedy účastníkem, který se na spáchání trestného činu podílí rozhodujícím (dominantním) způsobem, aniž by se ho přímo účastnil jako spolupachatel. Za zosnování trestného činu je třeba považovat činnost spočívající nejen v iniciování dohody o spáchání trestného činu, ale i ve vymyšlení a vypracování plánu jeho spáchání, vyhledání osob, které by se na něm podílely, zajišťování jejich vzájemného styku, rozdělování úkolů jednotlivým osobám před spácháním trestné činnosti, zabezpečování utajené trestné činnosti i utajení jednotlivých osob podílejících se na trestné činnosti, zajišťování odbytu věcí získaných trestnou činností předem či v průběhu trestné činnosti apod. Za řízení trestného činu je třeba považovat úkony spočívající v usměrňování všech osob na trestné činnosti se podílejících, vydávání konkrétních pokynů těmto osobám a vyžadování jejich splnění.
24. Zamýšlený výsledek společného jednání obviněného a již odsouzeného M. F. přitom představovalo získání drogy pro jejich vlastní potřebu (tj. pro její užití ve věznici v průběhu výkonu trestu odnětí svobody). Přiléhavou právní kvalifikací se tak s ohledem na výše uvedené, jakož i skutkový stav ustálený v rozsudku nalézacího soudu jeví postižení jednání obviněného nikoli ve formě spolupachatelství ve vztahu k jednání již odsouzeného M. F., nýbrž ve formě účastenství v postavení organizátora podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k dokonanému trestnému činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve vztahu k osobám P. V. a T. K., které měly dle pokynů obviněného a již odsouzeného M. F. pervitin pro tyto osoby od jiného opatřit a následně do okamžiku jeho dodání do věznice také (pro jiného) přechovávat. Obviněný totiž společně s již odsouzeným M. F. zorganizovali a řídili jednání, kterýmžto došlo v souladu se závěry nalézacího soudu ke spáchání předmětného dokonaného trestného činu spoluobviněnou T. K., a to opatřením a přechováváním omamné a psychotropní látky pro jiného. Stejně tak ovšem obviněný a již odsouzený M. F. zorganizovali a řídili jednání družky obviněného P. V., v jehož rámci rovněž tato osoba na podle pokynů obviněného opatřila a následně přechovávala omamnou a psychotropní látku pro jiného. Za této situace přitom nelze nalézacímu ničeho vytknout ani stran užití právní kvalifikace žalovaného jednání podle §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jelikož obviněný se předmětného jednání dopustil, ač byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, což ostatně obviněný ve svém dovolání ani nikterak nerozporuje.
25. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že trestní odpovědnost obviněného za spáchání předmětného trestného činu není vázána na skutečnost, zda byla podána obžaloba též na osobu družky obviněného P. V. Akcesorita účastenství podle trestního zákoníku je institutem hmotného práva, pročež je přípustné, aby účastník nebyl stíhán společně s pachatelem v jednom společném řízení, či dokonce aby byl trestně stíhán účastník za situace, kdy pachatel není stíhán vůbec (např. v důsledku podstatných skutkových okolností či v situaci, kdy identita pachatele zůstane nezjištěna).
26. Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou, zda by zjištěná vada v právní kvalifikaci skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, mohla zásadně ovlivnit jeho postavení ve smyslu §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu. Respektoval přitom poměrně restriktivní výklad tohoto ustanovení Ústavním soudem, shrnutý zejména v nálezu tohoto soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 3758/13. Ústavní soud k této problematice mimo jiné uvedl, že hranici toho, co je nutno považovat za zásadní ovlivnění postavení obviněného, je nutno hledat právě v tom, jestli bylo nad obviněným správně vysloveno, zda naplnil skutkovou podstatu určitého trestného činu a zda mu byl uložen právě takový trest, jaký mu zákonně uložen být měl. Danou otázku přitom nelze zúžit jen na problematiku uloženého trestu, neboť i bez následného výroku o trestu je sám výrok o tom, že určitá osoba naplnila skutkovou podstatu určitého trestného činu, podle přesvědčení Ústavního soudu v širokém chápání vlastně již určitým trestem v podobě formálně učiněného odsudku jednání pachatele, jež je evidováno v evidenci Rejstříku trestů.
27. Nejvyšší soud je i přes shora nastíněnou vadu v právním posouzení jednání obviněného, které se dopustil ve svém rozhodnutí nalézací soud a která nebyla napravena v odvolacím řízení soudem druhého stupně, toho názoru, že v dané věci není nutné přistoupit ke zrušení napadeného rozhodnutí, případně i rozhodnutí nalézacího soudu. V prvé řadě je na místě zdůraznit, že podle §23 tr. zákoníku je trestní odpovědnost spolupachatele vymezena tak, jako by trestný čin spáchal sám. Spáchání trestného činu ve spolupachatelství přitom postačí vyjádřit v popisu skutku, tj. ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, neboť mimo to, že je jedním z hledisek pro ukládání trestu, nemá zvláštní právní význam. Na trestní odpovědnost a trestnost účastníka se pak užije podle §24 odst. 2 tr. zákoníku ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného. Účastenství je sice obecně méně závažnou formou trestné činnosti než pachatelství, resp. spolupachatelství, avšak s ohledem na skutečnost, že obviněný společně s již odsouzeným M. F. podrobně naplánovali a řídili jednotlivé kroky jednání svědkyně P. V. a spoluobviněné T. K., a to čistě pro naplnění vlastního úmyslu nakládat za přispění těchto osob neoprávněným způsobem s omamnými a psychotropními látkami, lze naopak jednání obviněného (organizátorství delikventní činnosti dalších osob) z pohledu jeho závažnosti hodnotit jako rovnocenné se samostatným pachatelstvím. Konečně je pak podle Nejvyššího soudu na místě konstatovat, že v souladu se shora uvedenými závěry nezůstal obviněným spáchaný zvlášť závažný zločin podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (tj. úmyslné zosnování a řízení spáchání trestného činu dalšími osobami v podobě opatření a následného přechovávání pervitinu pro osobu obviněného a již odsouzeného M. F.) pouze ve stádiu pokusu, nýbrž byl fakticky dokonán, přičemž dokonaný trestný čin je s ohledem na škodlivý následek závažnějším stadiem, než pokus trestného činu.
28. V návaznosti na shora nastíněnou právní kvalifikaci žalovaného jednání byl obviněný ohrožen uložením trestu odnětí svobody ve výměře od dvou do deseti let, přičemž rozsudkem nalézacího soudu mu byl fakticky uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let, tj. v jedné třetině rozpětí zákonné trestní sazby. Přestože se tedy soudy nižších stupňů dopustily výše rozvedeného pochybení, případné zrušení jejich rozhodnutí a nové rozhodnutí ve věci samé by ve prospěch obviněného nezakládalo jakoukoliv změnu z hlediska jeho postavení. Nejvyšší soud přitom již dříve judikoval, že není účelné zasahovat kasačním způsobem do pravomocných rozhodnutí soudů nižších stupňů, je-li zjevné, že nové projednání věci by na postavení obviněného nemohlo ničeho změnit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2022, sp. zn. 5 Tdo 833/2022). V případě konání dalšího řízení (po kasačním zásahu ze strany dovolacího soudu) by byl obviněný Z. J., s ohledem na závazný právní názor Nejvyššího soudu, uznán vinným přísnější právní kvalifikací ve smyslu posouzení jeho jednání jako dokonaného zločinu podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (nikoliv jen jeho pokusu) spáchaného ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Náprava uvedeného pochybení by se přitom nebyla s to jakkoli promítnout do výroku o uloženém trestu, neboť odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, stejně jako dovolání proti usnesení odvolacího soudu podal pouze obviněný, pročež je tak zhoršení jeho postavení vyloučeno s ohledem na zásadu zákazu reformace in peius .
29. V daném případě nelze ani shledat, že by obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku vznesl jakoukoli po právní stránce významnou právní otázku, natožpak zásadně. Uvedený závěr totiž Nejvyšší soud učinil s přihlédnutím ke své konstantní judikatuře, k čemuž lze odkázat na aplikovatelné závěry z usnesení tohoto soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 11 Tdo 777/2011 [podle něhož posoudí-li soud jednání obviněného jako spolupachatelství trestného činu, ačkoli mělo být kvalifikováno jako pomoc k trestnému činu, nejedná se o důvod ke zrušení rozhodnutí v řízení o dovolání a takové dovolání je proto třeba odmítnout postupem podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu], usnesení ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 7 Tdo 684/2010 [podle něhož Nejvyšší soud v řízení o mimořádném opravném prostředku zvažuje též otázku, zda je v konkrétní věci zájem na správnosti soudního rozhodnutí natolik významný, aby převážil nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti pravomocných soudních rozhodnutí; shledá-li, že sice došlo k určitému pochybení v právním posouzení skutku, ale zároveň by již nepřipadalo v úvahu uložení výrazně přísnějšího trestu, odmítne dovolání postupem podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu, neboť projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného] či usnesení ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 7 Tdo 75/2019, a ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1339/2015 [podle nichž jestliže nepřesná právní kvalifikace mírněji trestného z obou trestných činů sama o sobě nemohla nijak zásadně ovlivnit postavení obviněného, dovolací soud rozhodne o odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu].
30. Pokud obviněný s poukazem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku dále namítá, že jeho jednání nedosahovalo míry společenské škodlivosti potřebné k založení trestní odpovědnosti, shledal Nejvyšší soud danou námitku zjevně neopodstatněnou. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Citované ustanovení do trestního zákoníku zakotvuje zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip použití trestního práva jako krajního prostředku ochrany dotčených zájmů (“ ultima ratio “). Z důvodu subsidiarity trestní represe je trestní odpovědnost vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti, zejména splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Cílem v trestním zákoníku obsaženého hlediska společenské škodlivosti je tak napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy, přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují. Vykazuje-li však určitý skutek všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici škodlivosti takového jednání pro společnost. Je-li tedy předmětné jednání v trestním zákoníku označeno za trestný čin, obsahuje v sobě již premisu minimální hranice společenské škodlivosti. Z hlediska kategorizace trestných činů ve smyslu §14 tr. zákoníku tedy bude aplikace zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio nepochybně vyloučena zejména v případech zvlášť závažných zločinů a zpravidla i u zločinů. Naproti tomu bude muset být tato zásada zvažována u kategorie přečinů, zejména pokud půjde v konkrétním posuzovaném případě o přečin menší závažnosti, tedy o tzv. hraniční případ trestní odpovědnosti.
31. Ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) k výkladu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe zejména vyplývá, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů, a to zejména přečinů, korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní pouze zcela výjimečně, v případech, v nichž z určitých důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svojí závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“ , ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
32. S odkazem na výše uvedené je nutno zdůraznit, že v nyní posuzovaném případě předpoklady trestněprávní odpovědnosti dovolatele jednoznačně splněny byly, neboť z obviněným nikterak nerozporovaných skutkových zjištění nalézacího soudu nevyplývají žádné okolnosti, jež by odůvodnily výjimečný postup podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, a to s ohledem na společenskou škodlivost jednání obviněného, který společným jednáním s již odsouzeným M. F. zorganizoval a řídil jednání své družky P. V. a spoluobviněné T. K., kteréžto spočívalo v opatření a následném přechovávání drog pro jiného (tedy pro obviněného a již odsouzeného M. F.). Tohoto jednání naplňujícího znaky kvalifikované skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (ježto obviněný se uvedeného jednání dopustil v období méně než tří let od svého předchozího odsouzení i potrestání za jinou drogovou trestnou činnost) se přitom obviněný dopustil společně s již odsouzeným M. F. v průběhu výkonu trestu odnětí svobody, a to zcela vědomě ve flagrantním rozporu s jeho podmínkami a účelem. Jinak řečeno, s ohledem na okolnosti shora popsané se čin obviněného dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio , resp. subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního práva, protože jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako zvlášť závažný zločin. V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v předmětné trestní věci vyvození trestní odpovědnosti obviněného soudy obou stupňů nevybočilo ze zásady subsidiarity trestní represe.
33. Jelikož tedy Nejvyšší soud, jak je podrobně uvedeno shora, v napadených rozhodnutích obou nižších soudů, popř. v jejich postupu v rámci řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, neshledal porušení zákona ve smyslu obviněným Z. J. uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ani jiného důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. řádu, nemohl být naplněn ani obviněným souběžně uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu.
VI.
Závěr
34. Nejvyšší soud tak s ohledem na shora uvedené po přezkumu napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 3. 2023, sp. zn. 6 To 388/2022, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 10. 10. 2022, sp. zn. 15 T 155/2022, dospěl k jednoznačnému závěru, že ačkoli se nalézací soud dopustil nesprávného právního posouzení posuzovaného jednání obviněného Z. J., toto pochybení ve svém výsledku nikterak nevedlo ke zhoršení postavení obviněného. V této souvislosti je současně zřejmé, že otázka, která by měla být potenciálně z podnětu podaného dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že namítanou vadu není třeba napravovat ani kasačním rozhodnutím, ani vydáním nového vlastního rozhodnutí ve věci samé. S ohledem na tuto skutečnost tak Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu a dovolání obviněného Z. J. odmítl, přičemž o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 26. 7. 2023
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu