ECLI:CZ:NS:2023:11.TDO.827.2023.1
sp. zn. 11 Tdo 827/2023-178
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 12. 2023 o dovolání obviněného P. L. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 4. 2023, č. j. 9 To 97/2023-128, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 5 T 11/2023, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného P. L. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 1. 3. 2023, č. j. 5 T 11/2023-105, byl obviněný P. L. (dále převážně jen „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Uvedených trestných činů (spáchaných v jednočinném souběhu) se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že:
v Plzni dne 27. 1. 2023 kolem 14:20 hodin v XY v obchodním domě XY vzal z regálu kávu Tchibo Gold 200g v prodejní ceně 197,90 Kč, 4 ks STR8 toaletní voda RC 50ml v celkové prodejní ceně 1 179,60 Kč, 4 ks STR8 EDT Faith 50ml v celkové prodejní ceně 799,60 Kč, Kostelecký uherák 380 g v prodejní ceně 219 Kč, Crazy wolf limetka v prodejní ceně 8,90 Kč, Kiri tavený sýr v prodejní ceně 79,90 Kč, které uschoval do svého batohu, u pokladny je nezaplatil a následně byl zadržen ostrahou prodejny, čímž způsobil Kaufland ČR v. o. s., IČ:25110161, se sídlem Bělohorská 2428/203, Praha 6, škodu v celkové výši 2 484,90 Kč,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 5. 2020, č. j. 4 T 9/2020-98, který nabyl právní moci téhož dne, byl uznán vinným pro přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 21. 11. 2021, a k trestu zákazu pobytu na území města Plzně na dobu 5 roků, jehož konec je stanoven na 12. 3. 2027.
2. Za uvedené přečiny soud prvního stupně obviněnému uložil podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 4. 2023, č. j. 9 To 97/2023-128, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 3. 2023, sp. zn. 5 T 11/2023, ve výroku o uloženém trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu (a rozsudku soudu prvního stupně) podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Petra Bauera, advokáta, dovolání, a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h) a k) tr. řádu, neboť je přesvědčen, že jednak rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a konečně že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
5. V podrobnostech dovolatel předně konkretizuje, že dovoláním je napadáno shora uvedené rozhodnutí v rozsahu té části výroku o vině, kterou byl shledán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a na to navazujícího výroku o trestu. Následně připomíná, že soud prvního stupně provedl k důkazu referát na č. l. 101 spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 32 T 2/2023 a učinil i správný závěr, že v daný den telefonoval se soudkyní jmenovaného soudu a domluvil se s ní, že si vyzvedne u tohoto soudu obsílku, což představovalo souhlas, resp. povolení ve smyslu §75 odst. 7 tr. zákoníku, přičemž není pochyb o tom, že tímto disponoval při překročení hranic obvodu města Plzně dne 27. 1. 2023, a cestoval tedy do Plzně s úmyslem vyzvednout si zásilku. Poukazuje na to, že dále však bylo učiněno nesprávné skutkové zjištění, že když se na XY v Plzni opil a spáchal při té příležitosti trestný čin krádeže, byl naplněn úmysl porušit zákaz pobytu. Má za to, že takové skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, protože se logicky vylučuje s primárním zjištěním, že do města přicestoval na základě souhlasu ve smyslu §75 odst. 7 tr. zákoníku; v případě spáchání trestného činu krádeže se tak jednalo (když ani soudy nedospívají k jinému závěru) o spontánní nápad po „povoleném“ příjezdu. Je proto přesvědčen, že skutkové zjištění soudů týkající se subjektivní stránky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání nemá oporu v provedeném dokazování.
6. V dalším textu dovolání obviněný vytýká, že výrok o vině, pokud jde o předmětný trestný čin, je neúplný, neboť v tomto není blíže popsáno jednání a zavinění spočívající v porušování zákazu pobytu. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. IV. ÚS 434/07, zejména na z něj vyplývající závěr o tom, že „nerespektování ustanovení §120 odst. 3 tr. řádu spočívající v absenci jakéhokoliv údaje vyjadřujícího ve skutkové větě rozsudečného výroku subjektivní stránku úmyslného trestného činu, na jehož vinu bylo soudem uznáno, nelze nahradit ani právní větou rozsudečného výroku ani odůvodněním rozsudku. Opačný postup soudu nerespektující čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) by porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.“
7. Dovolatel rovněž namítá nesprávné právní hodnocení věci s tím, že naplnění znaku přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku vylučuje zmíněný souhlas soudu, jinak řečeno, souhlas s přicestováním vylučuje porušení zákazu i přes to, že se při příležitosti dovolené návštěvy města dopustil protiprávního jednání spočívajícího v krádeži. Konečně poukazuje na to, že brojil též proti tomu, že jakákoliv aplikace zákazu pobytu je zásahem do jeho ústavních práv. V tomto směru připomíná, že namítal, že měl a má v Plzni několik odborných lékařů, kteří nejsou k dispozici v XY, takže v tomto bodě koliduje aplikace zákazu pobytu s čl. 31 Listiny, podle něhož má každý právo na ochranu zdraví, když nelze spravedlivě požadovat, aby si při každé návštěvě zajišťoval souhlas. Zdůrazňuje, že v dané věci jel do města realizovat svá práva týkající se spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny; nelze přitom přehlédnout, že například v případě oddlužení nebo v jiných věcech řešených v prvním stupni krajskými soudy, jakož i v případě celé řady jiných záležitostí, by musel taktéž cestovat do Plzně.
8. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí ve vymezeném rozsahu, tj. ve výroku o vině trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a v navazujícím výroku o trestu, zrušil postupem podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu z důvodů ve smyslu §265b odst. 1 písm. g), h) a k) tr. řádu, a aby přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání.
9. K dovolání obviněného se vyjádřil JUDr. Vladimír Pazourek, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání upozorňuje předně na to, že obviněný uvádí nesprávně (v důsledku písařské chyby související s novelou trestního řádu) dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu namísto dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Ve vztahu k obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu konstatuje, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro svá rozhodnutí, přičemž pečlivě hodnotily provedené důkazy a přihlížely ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky. Vyslovuje názor, že ve věci nelze shledat žádný, natož zjevný či extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Připomíná současně, že v pravomoci obecných soudů je stanovit si potřebný rozsah dokazování, dále to, jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná, a zároveň je zcela na jejich úvaze, jak vyhodnotit jednotlivé důkazy; z hlediska práva na spravedlivý proces je pak klíčové náležité odůvodnění rozhodnutí soudu. Uvádí, že v tomto směru nelze soudu prvního stupně (ani odvolacímu soudu, jenž rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině potvrdil) ničeho vytknout.
10. Státní zástupce má dále za to, že dovolání obviněného je zčásti důvodné, a to z důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy z důvodu nesprávného hmotněprávního posouzení jednání dovolatele. Zdůrazňuje, že obviněný danou argumentaci uplatňoval již v rámci odvolacího řízení a odvolací soud se touto podrobně zabýval a snažil se s ní v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat. V této souvislosti státní zástupce poukazuje na to, že podle aktuální právní praxe se zdržováním v místě nebo obvodě, na který se vztahuje trest zákazu pobytu, rozumí jednání pachatele trvající po delší dobu nebo soustavnější opakované jeho jednání, ze kterého vyplývá úmysl nerespektovat výkon trestu zákazu pobytu. Podmínkou trestnosti pak je, aby se pachatel v místě nebo obvodě, na který se vztahuje zákaz pobytu, zdržoval bez povolení a zároveň bez závažného důvodu. Za takový nezákonný stav se podle státního zástupce nedá považovat jednání obviněného, kterému bylo soudkyní dáno telefonické povolení zdržovat se dne 27. 1. 2023 bez bližšího časového omezení v Plzni za účelem vyzvednutí si soudní obsílky. Takové povolení sice z formálního hlediska nesplňovalo podmínky §350a odst. 3 tr. řádu, neboť bylo vydáno orgánem moci soudní, nikoliv výkonné (policejním orgánem v místě bydliště či pobytu obviněného), avšak z hlediska posouzení potřebné míry zavinění (resp. jeho absence) nezbytné pro naplnění formálních znaků přečinu podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku lze takový souhlas vzhledem k autoritě, kterou soudce ve společnosti požívá, akceptovat a zároveň podřadit pod dikci ustanovení §75 odst. 7 tr. zákoníku. Státní zástupce je přesvědčen, že na uvedeném pak nic nemůže změnit ani fakt, že se obviněný předmětného dne pod vlivem alkoholu dopustil na základě situačního rozhodnutí trestného činu krádeže právě v místě, kde mu byl zakázán pobyt. Při posuzování trestnosti jednání obviněného je totiž třeba přihlédnout k obsahu jeho výpovědi, podle níž do Plzně přicestoval až kolem 13:00 nebo dokonce 14:00 hod., přičemž k jeho zadržení došlo již ve 14:20 hod., tedy zhruba po maximálně 80 minutách pobytu v místě, na které se zákaz pobytu vztahoval. Z časové osy je tedy zřejmé, že obviněný byl zadržen po velice krátkém časovém úseku svého pobytu v Plzni, tedy nebyla zde naplněna podmínka dlouhodobosti či opakovanosti takového pobytu. Tuto skutečnost navíc akcentuje zjištění, že k jeho zadržení došlo v době, kdy si fakticky obsílku u soudu, který v pátek má pracovní dobu do 15:00 hod., mohl ještě vyzvednout (na uvedeném nic nemění důkazně nepodpořené tvrzení odvolacího soudu zřejmě učiněné na základě místní znalosti, že se v době zadržení nacházel na druhé straně města a nestihl by se k okresnímu soudu v pracovní době vrátit). Podle názoru státního zástupce tedy z hlediska subjektivní stránky nedošlo k naplnění skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. V této souvislosti přitom odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13. 1. 1975 sp. zn. 4 Tz 104/74, uveřejněné pod č. 46/1975 Sb. rozh. tr.
11. Státní zástupce je rovněž přesvědčen, že výrok rozsudku soudu prvního stupně trpí z hlediska procesního formálními nedostatky, neboť nesplňuje náležitosti, které mu určuje §120 odst. 3 tr. řádu. Ztotožňuje se v tomto směru s dovolatelem, který odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. IV. ÚS 434/07, podle něhož „nerespektování ustanovení §120 odst. 3 tr. řádu spočívající v absenci jakéhokoliv údaje vyjadřujícího ve skutkové větě rozsudečného výroku subjektivní stránku úmyslného trestného činu, na jehož vinu bylo soudem uznáno, nelze nahradit ani právní větou rozsudečného výroku ani odůvodněním rozsudku“ . Konstatuje, že postup soudu prvního stupně zjevně porušil právo obviněného na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Popis stíhaného skutku totiž musí být ve výroku rozsudku definován s určitostí tak, aby jednotlivé jeho části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, tedy i subjektivní stránky určující psychický vztah obviněného ke skutečnostem, zakládajícím trestný čin, jímž byl obviněný soudem uznán vinným, v tomto případě přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Státní zástupce uvádí, že případné nedostatky skutkové věty nemohou být zhojeny cestou odůvodnění, jak tomu bylo v předmětné věci (viz bod 2. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 14. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), a pouhé uvedení objektivních okolností v podobě odkazu na předchozí odsouzení s uložením trestu zákazu pobytu považuje za nedostatečné vymezení subjektivní stránky daného trestného činu (odkazuje přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1383/2005, a ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 11 Tdo 144/2009).
12. Na podkladě shora uvedeného státní zástupce uzavírá, že argumenty obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu jsou důvodné, neboť soudy kvalifikovaly jednání obviněného i jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, ač nedošlo k naplnění zákonných znaků uvedené skutkové podstaty, což se logicky projevilo v nedostatečně formulované skutkové větě rozhodnutí nalézacího soudu. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. 9 To 97/2023, dále zrušil v celém rozsahu i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 3. 2023, sp. zn. 5 T 11/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a následně aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. řádu a přikázal Okresnímu soudu Plzeň-město, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
13. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k jeho případné replice, kterou ale do dne vydání tohoto usnesení neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.
15. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
16. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opírá o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a k) tr. řádu. Zde je zapotřebí poznamenat, že obviněný, jak vyplývá z jím učiněného slovního vymezení posledně uvedeného dovolacího důvodu, měl v jeho případě zjevně na mysli důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022, tj. po novele trestního řádu provedené zákonem č. 220/2021 Sb.
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů ( první varianta ) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech ( druhá varianta ) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy ( třetí varianta ).
18. V této souvislosti je vhodné připomenout, že smyslem tohoto dovolacího důvodu, který byl do trestního řádu začleněn jeho (již výše zmíněnou) novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 1. 2022, je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Citovaný dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém , tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
19. Dalším dovolacím důvodem, který obviněný v dovolání uplatňuje, je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu , jenž je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.
20. Poslední obviněným deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je naplněn, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí (první alternativa) nebo je neúplný (druhá alternativa) . Jedná se zde o situace, kdy rozhodnutí neobsahuje výrok jako celek anebo některou jeho podstatnou náležitost, ačkoliv by podle zákona ve výrokové části zahrnuty být měly.
21. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
22. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, konstatuje, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím zpochybňuje naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a namítá nesprávné právní posouzení jím spáchaného skutku, lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Nejvyšší soud však shledal, že výše uvedené námitky jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí §265i odst. 2 tr. řádu – uvádí Nejvyšší soud následující.
23. Významnou částí dovolací argumentace obviněný brojí proti právnímu posouzení svého jednání jako přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku s tím, že namítá, že nebyl naplněn znak subjektivní stránky daného přečinu, a to zavinění ve formě úmyslu, neboť souhlas (povolení) soudu k vyzvednutí soudní zásilky, resp. s přicestováním do Plzně vylučuje porušení zákazu pobytu v daném městě. Současně vytýká, že pokud jde o tento přečin, nebylo jeho jednání a zavinění náležitě popsáno, a tudíž má za to [s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu], že výrok o vině je neúplný. Konečně vyjadřuje přesvědčení o nesprávném skutkovém zjištění soudů o tom, že byl naplněn úmysl porušit zákaz pobytu.
24. K posledně uvedené námitce Nejvyšší soud předně připomíná, že závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákoníku (a v jaké formě) je závěrem právním. Nelze tak přisvědčit obviněnému v jeho názoru, že závěr, že byl naplněn úmysl porušit zákaz pobytu, by byl nesprávným skutkovým zjištěním, neboť závěr o zavinění pachatele není skutkovým zjištěním, nýbrž se zakládá na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Vzhledem k uvedenému je zjevné, že obviněný, jenž nijak nerozporuje, že se po příjezdu do Plzně opil a spáchal následně přečin krádeže, nezpochybňuje [ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu] skutková zjištění a ani nenamítá jakýkoliv zjevný rozpor těchto skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů (a již vůbec žádné vady spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění by byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim by nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy), nýbrž zpochybňuje existenci svého zavinění ve formě úmyslu, a tedy brojí proti správnosti právního posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Stejný závěr je pak třeba učinit ohledně námitky obviněného o neúplnosti rozsudku soudu prvního stupně v jeho výroku o vině z důvodu chybějících skutkových okolností charakterizujících jeho jednání záležející v porušování zákazu pobytu, resp. maření výkonu úředního rozhodnutí, a naplňujících zavinění ve formě úmyslu. Jde totiž o námitku týkající se absence některých zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je primárně podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu [nikoli pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, na který odkázal obviněný], neboť takové vadné (neúplné) rozhodnutí vždy zároveň spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1120/2020). Jen pro úplnost lze dodat, že v dané věci není dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ani naplněn, a to ze shodných důvodů jako není dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jak bude rozvedeno níže. Obviněnému lze sice přisvědčit v tom smyslu, že trestní řád v §120 odst. 3 zařazuje mezi podstatné náležitosti výroku mimo jiné i uvedení všech zákonných znaků trestného činu ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku. Ten tedy musí pojmout úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech těchto znaků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 429/2002). V posuzovaném případě je ovšem z napadeného výroku o vině zřejmé, že soud prvního stupně uvedeným požadavkům dostál, neboť z něj (ve spojení s odůvodněním předmětného rozsudku) subjektivní stránku daného přečinu, a to zavinění ve formě úmyslu lze nepochybně dovodit (stejně jako z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
25. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je třeba konstatovat, že podstatou dovolací argumentace obviněného je námitka proti závěru soudů obou stupňů o jeho vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a to z důvodu nenaplnění jeho subjektivní stránky. Nejvyšší soud se však v tomto směru plně ztotožnil se závěrem obou soudů nižších instancí, že námitce obviněného o absenci subjektivní stránky posuzovaného přečinu nelze přisvědčit, jakožto i s přesvědčivým odůvodněním takového jejich závěru, což mu umožňuje odkázat na příslušné pasáže rozsudku soudu prvního stupně (bod. 2.) a rozsudku odvolacího soudu (bod 14.), a toliko zdůraznit následující skutečnosti.
26. Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku se dopustí, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že bez povolení a bez vážného důvodu se zdržuje v místě nebo obvodě, na které se vztahuje trest zákazu pobytu, nebo nedodržuje omezení, která mu byla soudem uložena v souvislosti s výkonem tohoto trestu. Podmínkou trestnosti je, aby se pachatel v místě nebo obvodě, na které se vztahuje zákaz pobytu, zdržoval bez povolení a současně bez závažného důvodu, tudíž k vyloučení trestní odpovědnosti postačí buď povolení, nebo pobývání ze závažného důvodu.
27. Nejvyšší soud konstatuje, že souhlas soudkyně Okresního soudu Plzeň-město lze za takové povolení považovat, byť nesplňuje formální podmínky uvedené v §350a odst. 3 tr. řádu (nebylo vydáno policejním orgánem v místě bydliště nebo pobytu obviněného) a současně jde o povolení ve smyslu §75 odst. 7 tr. zákoníku, tj. povolení k přechodnému pobytu na místě nebo v obvodě, na které se vztahuje trest zákazu pobytu, v nutné osobní záležitosti. Právě posledně uvedenou skutečnost je ovšem třeba zdůraznit, neboť předmětné povolení k návštěvě statutárního města Plzně bylo obviněnému soudkyní uděleno účelově, konkrétně jen a pouze z toho (důležitého) důvodu, aby si u Okresního soudu Plzeň-město vyzvedl soudní zásilku v jiné trestní věci. Obviněný však po příjezdu do Plzně toto neučinil a k soudu se nedostavil. Pojal totiž úmysl zcela jiný, a to koupit si v Plzni, nadto v obchodě značně vzdáleném od jmenovaného soudu, jídlo a najíst se, a posléze úmysl odcizit zde zboží, a to přesto, že (jak sám vypověděl v hlavním líčení konaném dne 1. 3. 2023 – viz příslušný protokol na č. l. 96 až 104 spisu) „věděl, že v Plzni má zákaz pobytu a věděl, že má odpykaný zhruba rok z pěti let“ . Byť tedy obviněný přicestoval do Plzně na základě povolení ve smyslu §75 odst. 7 tr. zákoníku a v tomto jeho jednání tedy nelze spatřovat zdržování se v předmětném místě, na které se vztahuje trest zákazu pobytu, bez povolení a toto nelze právně posoudit jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jeho další pobyt v Plzni již za přechodný pobyt v nutné osobní záležitosti na základě povolení považovat nelze. Přechodný pobyt v daném městě za jakýmkoliv jiným účelem než vyzvednutím soudní zásilky u Okresního soudu Plzeň-město je pak v posuzované věci třeba právně kvalifikovat jako jednání, jež naplňuje znaky skutkové podstaty výše citovaného přečinu, a právní kvalifikace jednání obviněného je tudíž správná a zákonná.
28. Uvedené platí i pro právní závěr soudů o naplnění subjektivní stránky daného přečinu, neboť oba soudy zavinění obviněného řádně posoudily, jak vyplývá ze zcela dostatečného odůvodnění jejich rozhodnutí (viz již shora uvedené body jejich rozsudků). Jestliže pak obviněný poukazuje na nedostatky výroku o vině s tím, že v tomto není blíže popsáno jeho zaviněné jednání spočívající v porušování zákazu pobytu, lze sice připustit, že v tomto ohledu vykazuje tzv. skutková věta formální nedostatek, avšak současně je třeba zdůraznit, že otázka úmyslu obviněného byla náležitě rozebrána v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, v nichž soudy podrobně poukázaly na relevantní skutková zjištění učiněná na podkladě provedených důkazů a tyto řádně a dostatečně zhodnotily. Za dané situace tak v žádném případě nejde o nedostatek takové závažnosti, jenž by znamenal rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. II. ÚS 1061/20, a ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 3231/07), a nejedná se ani o případ řešený v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. IV. ÚS 434/07, na který obviněný odkazuje [ostatně i z tohoto navíc vyplývá, že nedostatečné vyjádření úmyslu ve skutkových větách výroku o vině nelze nutně považovat za dostatečný (samostatný) důvod ke kasačnímu výroku].
29. Konečně Nejvyšší soud konstatuje, že pokud obviněný brojí proti samotnému uložení trestu zákazu pobytu pro zásah do svých ústavních práv, jde o bezpředmětnou námitku. Tento trest byl totiž obviněnému uložen v jiné (dřívější) trestní věci, a to rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 5. 2020, č. j. 4 T 9/2020-98, který nabyl právní moci téhož dne. Touto setrvalou výhradou obviněného se nadto zabývaly již oba soudy nižších instancí a v tomto směru lze odkázat na přiléhavé vypořádání uvedené námitky v odůvodnění jejich rozhodnutí (viz bod 3. rozsudku soudu prvního stupně a bod. 12. rozsudku odvolacího soudu).
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
30. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného P. L. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala uplatněným dovolacím důvodům a zčásti byla zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 20. 12. 2023
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.
předseda senátu