ECLI:CZ:NS:2023:20.CDO.2646.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 2646/2022-518
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné MOTOHAUS, a. s. , se sídlem v Havířově - Šumbark, Ostravská 586/4, identifikační číslo osoby 25816071, zastoupené Mgr. Vítem Feberem, advokátem se sídlem v Havířově, Ostravská 586/4, proti povinným 1) S. Č. , narozenému XY, bytem v XY a 2) K. Č. , narozené XY, bytem v XY, oběma zastoupeným JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3, pro 7 996 840,90 Kč, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 22 EXE 1454/2013, o dovolání povinného 1) proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 4. 2022, č. j. 40 Co 401/2020-495, takto:
Dovolání povinného 1) se odmítá .
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále též jen „odvolací soud“) napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 24. 1. 2020, č. j. 22 EXE 1454/2013-340, kterým Okresní soud v Šumperku zamítl návrh povinného 1) ze dne 19. 9. 2018 na částečné zastavení exekuce co do částky 2 714 659 Kč. Dle skutkových tvrzení obsažených v návrhu na částečné zastavení exekuce, povinný smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 3. 2014 postoupil oprávněné pohledávky za společností ECOCOAL, s. r. o., identifikační číslo osoby 61946770 (za dílo spočívající v drcení a třídění kameniva), a to za úplatu ve výši 2 714 659 Kč. Jelikož od oprávněné úplatu za citované postoupení neobdržel, vyzval oprávněnou k úhradě částky na účet exekutorského úřadu, což oprávněná neučinila. Okresní soud v Šumperku, jako soud exekuční, své rozhodnutí odůvodnil tím, že v řízení nebyla prokázána existence pohledávky ve výši 2 714 659 Kč, o níž povinný 1) vůči oprávněné prohlásil, že ji jako svou pohledávku započítává (částečně) proti pohledávce oprávněné, vymáhané v tomto řízení. Krajský soud v rámci nařízeného jednání dne 27. 1. 2021 zamítl návrhy odvolatelů na provedení důkazu výslechem povinného 1) a účetní knihou oprávněné za účetní období roku 2014, jakož i návrh povinných, aby soud uložil oprávněné předložit smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 24. 3. 2014. Usnesením ze dne 25. 2. 2021, č. j. 40 Co 401/2020-371, usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrdil se závěrem, že povinný 1) neprokázal existenci pohledávky způsobilé k započtení vůči pohledávce oprávněné vymáhané v tomto exekučním řízení, a chybí tak základní předpoklad k jednostrannému započtení.
2. Proti usnesení odvolacího soudu podali povinný 1) a povinná 2) dovolání. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 6. 10. 2021, č. j. 20 Cdo 1733/2021-404, usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 2. 2021, č. j. 40 Co 401/2020-371, zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V souzené věci totiž odvolací soud odmítl provést povinnými navržený důkaz hlavní účetní knihou oprávněné za účetní období roku 2014 a svůj postup zdůvodnil pouze tím, že vzhledem k zákonné lhůtě pro archivaci dokladů lze důvodně předpokládat, že označený důkaz již neexistuje, neboť byl skartován. Nejvyšší soud takový postup označil za neakceptovatelný z pohledu práva účastníka navrhovat důkazy pro svá tvrzení a s tím související povinnosti soudu řádně odůvodnit případné odmítnutí provedení důkazu. Odvolací soud se tím dopustil procesního pochybení, které je natolik zásadní, že je v něm třeba spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.
3. Odvolací soud následně v novém řízení zopakoval, že mezi účastníky řízení je nesporné, že smlouva o postoupení pohledávek byla mezi povinným 1) jako postupitelem a oprávněnou jako postupníkem uzavřena v písemné formě dne 24. 3. 2014. Předmětem dokazování před soudy obou stupňů se stalo tvrzení povinného 1), že smlouva o postoupení pohledávek ze dne 24. 3. 2014 byla sjednána za úplatu ve výši 2 714 659 Kč. Z tvrzení povinného 1) vyplývá, že nemá žádné vyhotovení smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 3. 2014, stejně tak z tvrzení oprávněné vyplynulo, že ani ona smlouvu nemá v držení, a z tohoto důvodu jí povinnost k jejímu předložení krajský soud neuložil a nedospěl ani k závěru, že by oprávněná skutečnost, že smlouvu má k dispozici, zatajila. Povinní k prokázání svého tvrzení označili jako stěžejní důkazní návrh hlavní účetní knihu oprávněné za období roku 2014. Oprávněná však svou ediční povinnost nesplnila, jelikož v průběhu měsíce ledna 2020 byla účetní kniha oprávněné za účetní období 2014 v sídle této společnosti skartována poté, kdy uplynula zákonná lhůta 5 let pro její archivaci (ke dni 31. 12. 2019). Oprávněná tudíž účetní knihu pro účely soudního řízení předložit nemohla. Podle odvolacího soudu současně nelze akceptovat tvrzení povinných, že oprávněná při skartaci účetní knihy postupovala účelově, a že by tudíž měla nést nepříznivé procesní důsledky z porušení ediční povinnosti. Byť povinní provedení důkazu hlavní účetní knihou oprávněné za rok 2014 navrhli již ve svém vyjádření ze dne 16. 12. 2019, bylo jejich právem podat návrh na zajištění takového důkazu, avšak takový návrh nepodali. Okresní soud návrh povinného 1) na provedení označeného důkazu zamítl, přičemž zajištění označeného důkazu povinní nežádali ani pro případné odvolací řízení. Povinný 1) označenými důkazními prostředky tudíž neprokázal, že smlouva o postoupení pohledávek ze dne 24. 3. 2014 byla sjednána úplatně, a neprokázal tak existenci pohledávky způsobilé k započtení vůči pohledávce oprávněné vymáhané v tomto exekučním řízení. Chybí proto základní předpoklad k jednostrannému zápočtu pohledávek povinného 1) vůči pohledávce oprávněné vymáhané v tomto exekučním řízení jako jednoho ze způsobu (částečného) zániku závazku. Neobstojí ani argumentace povinných, že k částečné úhradě pohledávky oprávněné došlo již samotným postoupením pohledávky, kdy dlužná částka povinných se měla snížit o nominální hodnotu postoupených pohledávek, neboť podle názoru odvolacího soudu pro takovou argumentaci není zákonný podklad. Nelze přisvědčit ani odvolací námitce povinných, že nominální výši postoupených pohledávek, tedy částku 2 714 659 Kč, je třeba považovat za bezdůvodné obohacení oprávněné. Na základě výše uvedeného odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
4. Usnesení odvolacího soudu napadl povinný 1) dovoláním. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva:
A) „Lze alternativně plnit (splnit) závazek formou postoupení pohledávky (bez potřeby provedení započtení ex post), když původně bylo sjednáno plnění formou finanční úhrady?“ Tato otázka dle povinného dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena.
B) „Měl oprávněný v exekučním řízení – ve věci návrhu povinného na částečné zastavení exekuce – povinnost na podporu svých tvrzení předložit důkazy a prokázat, že pohledávky od povinného nabyl bezúplatně, je-li ze strany povinného tvrzen a dokládán za pomoci řetězce nepřímých důkazů opak, tj. že pohledávky byly postoupeny za úplatu?“
Při řešení těchto otázek se dle něj odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
5. Nesprávné právní posouzení povinný shledává jednak v nesprávném výkladu a přijatém právním závěru o rozložení (a neunesení) důkazního břemene v daném řízení, když soudy obou stupňů v rozporu s ust. §120 a 101 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), zcela rezignovaly na svou povinnost vyžadovat po oprávněné prokázání – předložení důkazu k jí učiněnému tvrzení, tj. k tvrzení o neúplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek, jejíhož zohlednění ve formě zápočtu se dovolával povinný, a naopak i přes ucelený řetězec nepřímých důkazů svědčících o úplatnosti smlouvy předložených či navržených (avšak soudem neprovedených) povinným dospěly k závěru o neunesení důkazního břemene povinným. Současně pak shledává nesprávné právní posouzení věci krajským soudem v tom smyslu, že ten při svém rozhodování nezohlednil alternativní možnost zániku části dluhu povinných, pro kterou mělo být exekuční řízení částečně zastaveno, tedy možnost, že k částečnému zániku závazku došlo prostřednictvím samotného postoupení pohledávky (bez potřeby započtení), kdy postoupení pohledávky na oprávněnou mělo být dle vůle stran změnou způsobu plnění závazku (z finančního plnění na plnění formou nominální hodnoty pohledávky, jež bude postoupena). Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014. V řízení bylo jednoznačně prokázáno, že k postoupení pohledávky došlo, současně povinným byly předloženy (navrženy) i další důkazy způsobilé osvědčit jeho tvrzení o „úplatnosti“ převodu, a byla to naopak oprávněná, která v řízení ke svému tvrzení o údajné neúplatnosti nepředložila žádný důkaz. Tvrzení oprávněné, že se jednalo o bezúplatné plnění (tj. dar), bylo možné prokázat účetními doklady, které byly vyžadovány k předložení povinným, ale i dalšími zákonem předepsanými dokumenty (daňové přiznání a přílohy k němu přikládané aj.). Především však soudy obou instancí oprávněnou ani nevyzvaly ke splnění povinnosti osvědčit předestřené tvrzení ve smyslu zákonné úpravy. Soudy obou instancí postupovaly v řízení tak, že povinnost prokázat tvrzení ležela pouze na povinném, přičemž oprávněná mohla být co do prokázání svých tvrzení zcela pasivní. Soudy obou instancí na základě předložených důkazů došly k nesprávným skutkovým zjištěním, potažmo některé vůbec neprovedly, např. nepřistoupily k výslechu povinného, který mohl objasnit, proč bylo fakticky z jeho strany přistoupeno k postoupení pohledávky o nominální hodnotě 2 714 659 Kč na oprávněnou, když není běžné, že by někdo uskutečnil plnění ve prospěch druhé strany bezúplatně, má-li vůči ní dluh. Závěrem povinný zopakoval, že exekuce by měla být in eventum částečně zastavena z důvodu částečného splnění dluhu formou přímé úhrady (úhradou ve formě postoupení pohledávek ve výši 2 714 659 Kč, o níž se měl snížit dluh povinných). Poukázal na skutečnost, že na postoupení pohledávek v nominální výši 2 714 659 Kč je možné nazírat jako na faktickou úhradu části dluhu, kdy k ponížení dluhu oprávněné došlo již samotným postoupením předmětných pohledávek bez formálního úkonu započtení, a to o nominální hodnotu postoupených pohledávek. Na základě výše uvedeného povinný 1) navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též „o. s. ř.“.
7. Dovolání není důvodné.
8. V souzené věci se povinný 1) domáhá částečného zastavení exekuce z důvodu, že došlo k započtení pohledávky, kterou měl za oprávněnou, resp. že dlužná vymáhaná částka měla být snížena o nominální hodnotu postoupených pohledávek (změna formy plnění závazku). V takovém případě na něm nepochybně leží důkazní břemeno o tom, že k postoupení pohledávek došlo úplatně, popř. jak uvedl následně, že došlo ke změně formy plnění závazku. Povinný v souvislosti s tím vytýká odvolacímu soudu, že rezignoval na svoji povinnost vyžadovat od oprávněné doklad k prokázání bezúplatného plnění formou postoupení pohledávky. Nejvyšší soud již ve svém předchozím zrušovacím usnesení ze dne 6. 10. 2021, č. j. 20 Cdo 1733/2021-404, vysvětlil, jak je třeba v dané situaci chápat ediční a vysvětlovací povinnost ve vztahu k oprávněné (tedy straně nezatížené důkazním břemenem). Jestliže oprávněná smlouvu o postoupení pohledávky nemá a odvolacímu soudu vysvětlila, že hlavní účetní knihu za rok 2014 skartovala v souladu se zákonem (v lednu 2020, po uplynutí zákonné lhůty 5 let), nelze jí tuto okolnost klást k tíži ani dovodit, že soudy rezignovaly na svou povinnost vyzvat oprávněnou k předložení potřebných důkazů (dovolání bod III. 2.). Odvolací soud tedy správně dospěl k závěru, že tento důkaz oprávněná předložit nemohla, a nemůže tak nést nepříznivé procesní následky. Krajský soud rovněž náležitě vysvětlil, z jakého důvodu neprovedl výslech povinného 1). Na základě volného hodnocení důkazů tedy odvolací soud konstatoval, že nebyla prokázána úplatnost předmětné smlouvy o postoupení pohledávky.
9. Jestliže povinný 1) v dovolání namítá, že oprávněná předložila jen daňové přiznání, nikoliv jeho přílohy, mohl tuto námitku uplatnit již dříve ( v odvolacím řízení). Podle §241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti či důkazy a absence jejich posouzení odvolacím soudem nemůže být předmětem tohoto dovolacího přezkumu.
10. Dovolací soud tedy na základě výše uvedeného neshledal, že by se odvolací soud při provádění dokazování odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
11. Namítá-li povinný, že formou řetězce nepřímých důkazů prokázal, že došlo k postoupení pohledávky za úplatu, že takové ujednání bylo obsahem smlouvy, nejsou tyto námitky samy o sobě způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť dovolatel jimi rozporuje skutková zjištění soudu. Námitka nesprávně zjištěného skutkového stavu není přípustným dovolacím důvodem (tím je pouze nesprávné právní posouzení věci viz §241a odst. 1 o. s. ř.).
12. Povinný rovněž spojuje přípustnost dovolání s řešením otázky, zda „lze alternativně plnit (splnit) závazek formou postoupení pohledávky (bez potřeby provedení započtení ex post), když původně bylo sjednáno plnění formou finanční úhrady“ (viz bod II 2. a bod III 27. dovolání). Řešení této otázky však považuje Nejvyšší soud za na nadbytečné, neboť povinnému se nepodařilo prokázat, jak je uvedeno již výše, že pohledávka byla postoupena za úplatu.
13. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného dovolání povinného 1) odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 1. 2023
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu