ECLI:CZ:NS:2023:20.CDO.3106.2023.1
sp. zn. 20 Cdo 3106/2023-367
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněných a) T. K. , a b) A. K. , obou zastoupených Mgr. Petrem Šupalem, LL.M, advokátem se sídlem v Ostravě, Koperníkova č. 1215/4, proti povinnému M. K. , zastoupenému Mgr. Štěpánem Ciprýnem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská č. 1720/12, pro dlužné výživné, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 7 EXE 1760/2020, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu ze dne 6. prosince 2022, č. j. 26 Co 168/2022-363, takto:
Dovolání povinného se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 6. 12. 2022, č. j.
26 Co 168/2022-363, potvrdil usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 7. 4. 2022, č. j. 7 EXE 1760/2020-191, č. j. 7 EXE 1760/2020-117, č. j. 7 EXE 1760/2020-301, č. j. 7 EXE 1760/2020-154, a výrok I usnesení č. j. 7 EXE 1760/2020-173 (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu), potvrdil usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 7. 4. 2022, č. j. 7 EXE 1760/2020-173, v části jeho výroku II, v níž byla zastavena exekuce pozastavením řidičského oprávnění pro skupinu T (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu), ve zbývající části výroku II usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 7. 4. 2022, č. j. 7 EXE 1760/2020-173, změnil tak, že se návrh na částečné zastavení exekuce zamítá (výrok III rozhodnutí odvolacího soudu), a rozhodl, že povinnému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o částečném zastavení exekuce způsobem pozastavení řidičského oprávnění (výrok IV odvolacího soudu).
Proti výroku I, III a IV. rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání. Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř., ve spojení se zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“).
Podle ustanovení §30 odst. 1 z. ř. s. není dovolání přípustné proti rozhodnutí podle hlavy páté části druhé tohoto zákona, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti, pozastavení nebo omezení jejího výkonu, o určení nebo popření rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.
Právní úprava (ne)přípustnosti dovolání proti rozhodnutím vydaným v řízeních podle hlavy páté části druhé z. ř. s. se s účinností tohoto zákona (tj. od 1. 1. 2014) přesunula z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti, pozastavení nebo omezení jejího výkonu, o určení nebo popření rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení) do citovaného §30 z. ř. s. (k tomu srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1049/2015).
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci jde o exekuci ve věci výživného, musel se dovolací soud v prvé řadě zabývat tím, zda je dovolání přípustné s ohledem na ustanovení §30 odst. 1 z. ř. s. Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 20 Cdo 3425/2022, uzavřel, že za situace, kdy exekuční návrh je podáván na základě rozsudku, jenž byl vydán v době, kdy dítě, jehož výživné se má vymoci, nebylo zletilé, a na základě tohoto exekučního návrhu má být vymoženo výživné jak za dobu do dosažení zletilosti, tak po dosažení zletilosti, je na místě ustanovení §30 odst. 1 z. ř. s. vyložit tak, že dovolání není přípustné, jestliže v době podání exekučního návrhu je dítě stále nezletilé. Dovolání do rozhodnutí podle hlavy páté části druhé z. ř. s. je totiž s výjimkou zákonem stanovených případů nepřípustné proto, aby se skrze nepřípustnost dovolání zvýšila právní jistota účastníků ohledně vlastnosti nezměnitelnosti vynesených rozhodnutí v této hlavě upravených řízení, a to i ve vztahu k řízení vykonávacímu (§492 a násl. z. ř. s.). Jestliže dítě v době od vydání exekučního titulu ukládajícího povinnost plnit výživné do doby podání exekučního návrhu směřujícího k realizaci takového exekučního titulu se stane zletilým, pomíjí potřeba, aby vlastnost nezměnitelnosti byla prohloubena tím, že dovolání do rozhodnutí vydaných ve vykonávacím řízení nebude přípustné. Nepřípustnost dovolání totiž vyvěrá právě ze skutečnosti, že dítě je nezletilé; jakmile tuto charakteristiku dítě do doby zahájení vykonávacího řízení ztratí, na vykonávací řízení ustanovení §30 odst. 1 z. ř. s. nemá dopadat. Jestliže však nezletilý nabude zletilosti až po zahájení exekučního řízení o splnění vyživovací povinnosti, je třeba, aby řízení jako celek (včetně posouzení, zda je dovolání do rozhodnutí v něm vydaných přípustné) proběhlo v jednotném procesním režimu, jinak by ztratilo svoji integritu. Nabude-li tedy dítě ve vykonávacím řízení zletilosti až během tohoto řízení, bude i nadále dovolání do v něm vydaných rozhodnutí nepřípustné. Případný fakt, že podle exekučního návrhu má být vymoženo jak výživné za dobu do dosažení zletilosti, tak po dosažení zletilosti dítěte, není podstatný, neboť důvod nepřípustnosti dovolání se opírá právě o zvláštní postavení nezletilého v rámci řízení. Jestliže dítě status nezletilého do doby zahájení vykonávacího řízení ztratí, vytrácí se i příčina pro nepřípustnost dovolání.
V posuzované věci bylo exekuční řízení zahájeno dne 11. 12. 2020, tedy v době, kdy byli oba oprávnění nezletilí. Z právě vyloženého se podává, že se i v exekučním řízení (včetně řízení dovolacího) uplatní ustanovení §30 odst. 1 z. ř. s., a to i v případě, že oba oprávnění nabyli v průběhu řízení zletilosti. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci jde o řízení o výkon rozhodnutí (exekuci) ve věci výživného, upravené v části druhé hlavě páté z. ř. s. (§511 a násl. z. ř. s.) a současně se nejedná o žádnou z výjimek taxativně vymezených v §30 z. ř. s., není dovolání přípustné (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1630/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4947/2017). Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani z poučení obsaženého v závěru písemného vyhotovení usnesení odvolacího soudu; nesprávné poučení soudu o tom, že dovolání je přípustné, samo o sobě přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nemůže založit (srov. rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1630/2015).
Dovolatel v dovolání navrhuje odklad vykonatelnosti dovoláním napadaného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na to se tedy Nejvyšší soud návrhem na odklad vykonatelnosti nezabýval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 12. 2023
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu