ECLI:CZ:NS:2023:20.CDO.3188.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 3188/2022-623
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Real Finance CZ, a. s. , se sídlem v Kyšicích, Berounská 1, identifikační číslo osoby 28550617, zastoupené JUDr. Petrem Langerem, Ph.D., LL. M., advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 1331/31, proti povinným 1) M. L. , narozenému XY, a 2) V. L. , narozené XY, oběma bytem ve XY, oběma zastoupeným Mgr. Jiřím Slováčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, pro 1 750 000 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu 525 000 Kč, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 23 EXE 667/2011, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 11. 5. 2022, č. j. 59 Co 8/2022-569, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 13. 6. 2022, č. j. 59 Co 8/2022-590, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Oprávněná je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení povinnému 1) částku ve výši 7 586,70 Kč a povinné 2) částku ve výši 7 586,70 Kč, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Jiřího Slováčka, Ph.D.
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Zlíně (dále též „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 20. 8. 2021, č. j. 23 EXE 667/2011-467, exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 17. 5. 2011, č. j. 23 EXE 667/2011-19, částečně zastavil, pokud jde o smluvní úrok z prodlení ve výši 0,2 % denně z částky 7 667 312,66 Kč za dobu od 3. 10. 2010 do zaplacení s tím, že smluvní úrok z prodlení je splatný vždy jednou měsíčně, nejpozději do posledního dne každého kalendářního měsíce (výrok I.), dále rozhodl, že označená exekuce bude pokračovat, pokud jde o úvěr ve výši 1 750 000 Kč, smluvní pokutu ve výši 30 % ze sjednané jistiny úvěru, tj. 525 000 Kč, náklady exekuce a náklady oprávněné (výrok II.), a zamítl návrh povinných ze dne 2. 4. 2016 na úplné zastavení označené exekuce (výrok III.). Exekučním titulem, který byl sepsán na základě smlouvy o úvěru č. 2010889064 uzavřené mezi účastníky dne 13. 8. 2010 (č. l. 46 spisu okresního soudu), je exekutorský zápis o dohodě o splnění pohledávky z úvěrové smlouvy uzavřené mezi účastníky, sepsaný soudním exekutorem J. K. dne 13. 8. 2010 pod sp. zn. 043 EZ 211/2010 (č. l. 10 spisu okresního soudu), na základě kterého je v řízení vymáhána pohledávka oprávněné za povinnými jako solidárními dlužníky ve výši 7 667 312,66 Kč, smluvní pokuta ve výši 525 000 Kč a smluvní úrok z prodlení ve výši 3 500 Kč za každý den prodlení od 3. 10. 2010 do úplného zaplacení částky 7 667 312,66 Kč. Soud prvního stupně o částečném zastavení exekuce v rozsahu uvedeném ve výroku I. rozhodl s přihlédnutím k návrhu oprávněné, která v této části navrhla exekuci zastavit. Ve zbývajícím rozsahu (uvedeném ve výroku II.) soud rozhodl o pokračování exekuce, neboť z předmětné úvěrové smlouvy a exekutorského zápisu, stejně jako z výslechu svědků (K. a M. M.) nebylo zjištěno, že by povinní nebyli dostatečně seznámeni s obsahem těchto listin či smluvních podmínek (což povinní potvrdili podpisem těchto listin a následně řádným ověřením svých podpisů), a v tomto směru ani neshledal rozpor s dobrými mravy a neplatnost smluvních ujednání z předmětných listin.
2. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále též „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že (shora) označenou exekuci zastavil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu (výrok II. a IV.) a o nákladech exekuce (výrok III.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (uvedených pod body 5 až 10, 12 až 18, 20 až 29 usnesení soudu prvního stupně), dále zopakoval některé listinné důkazy, výslech povinných a svědka M. M. a k důkazu provedl také listiny předložené povinnými v odvolacím řízení. Vedle předmětného exekučního titulu účastníci uzavřeli téhož dne formou exekutorského zápisu č. 043 EZ 212/2010 (č. l. 37 spisu okresního soudu) také dohodu o splnění povinnosti se svolením k vykonatelnosti, v níž se povinní zavázali vyklidit nemovitosti – rodinný dům a související pozemky (zahrada a ostatní plocha) ve XY a vyklizené předat oprávněné nejpozději jedenáctý kalendářní den ode dne prodlení s úhradou svého závazku podle předmětné smlouvy o úvěru bez nároku na bytovou náhradu.
3. Odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2825/2008, ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3527/2012, ze dne 18. 8. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2234/2021, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3776/2013, a ze dne 2. 5. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1149/2018) a Ústavního soudu (rozhodnutí ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, a ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12) dovodil, že je třeba posoudit, zda předmětnou smlouvou o úvěru byl mezi účastníky založen platný závazkový vztah, a to s přihlédnutím ke sjednaným úvěrovým podmínkám a okolnostem, za nichž k uzavření této smlouvy došlo. Smlouva o úvěru byla mezi účastníky uzavřena za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“) a povinní ji uzavřeli v postavení spotřebitelů.
4. V souzené věci byl sjednán spotřebitelský úvěr ve výši 1 750 000 Kč, splatný spolu se smluvním úrokem dohodnutým ve výši 28,8 % ročně ve 180 měsíčních splátkách po 42 596,18 Kč. Odvolací soud vyhodnotil, že sjednaná výše smluvního úroku podstatně nepřevyšuje úrokovou míru u úvěrů obvyklou v dané době (která činila 14,05–14,73 % p. a.) a nelze ji označit za nepřijatelnou. Avšak nepřijatelným je již ujednání, na základě kterého byli povinní v postavení dlužníků povinni uhradit v případě prodlení se splacením i jen jediné měsíční splátky (kdy se celý úvěr tímto stává splatným) i celou nesplacenou část úroku, tedy úrok za celou dobu splatnosti úvěru 180 měsíců. To v daném případě vedlo k nepřijatelným důsledkům, že povinní byli v případě prodlení s první měsíční úvěrovou splátkou povinni vrátit nejen jistinu úvěru ve výši 1 750 000 Kč, ale zaplatit též úrok ve zcela nepřiměřené absolutní výši 5 917 312,66 Kč, čímž se stírá povaha úroku (úplata za užívání věřitelem poskytnuté jistiny poskytované v pravidelném čase), jehož poskytování je závislé na běhu času. Vedle toho povinným smlouva o úvěru ukládala pro případ prodlení se splacením i jen jediné měsíční splátky povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 30 % z poskytnutého úvěru, tj. částku 525 000 Kč, a dále je stíhala povinnost hradit úrok z prodlení ve smluvené výši 0,2 % denně z dlužné částky. V komplexu tedy smlouva o úvěru ukládala povinným zcela nepřiměřené platební povinnosti a zakládala ve prospěch oprávněné právo na plnění, které nelze kvalifikovat jinak než přinejmenším rozporné s dobrými mravy. Samotná výše úroku z prodlení 0,2 % denně z dlužné částky, tj. 73 % ročně, je smluvním ujednáním v rozporu s §55 odst. 1 obč. zák., neboť se odchyluje v neprospěch spotřebitele od zákona, kdy zákonná úroková sazba úroku z prodlení v době uzavření úvěrové smlouvy činila 7,75 % ročně (§517 odst. 2 obč. zák. ve spojení s nařízením vlády č. 142/1992 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku). Úvěrová smlouva také kumulovala jednostranně smluvní sankce, neboť oprávněné zakládala nárok požadovat smluvní pokutu nejen v případě prodlení povinných se zaplacením úvěrové splátky (30 % z dlužné částky), ale též v případě nesplnění dalších smluvních povinností (např. 1 000 Kč za každé porušení povinnosti podle bodu 6.1. a 6.3. VOP). Hrubý nepoměr mezi právy a povinnostmi smluvních stran dokresluje i mechanismus zajištění úvěru vícero prostředky, a to dohodou se svolením k vykonatelnosti ve formě exekutorského zápisu, blankosměnkou, uznáním dluhu co do důvodu a výše a zřízením zástavního práva k nemovitostem. V neprospěch povinných byly i další smluvní podmínky, kdy ve všeobecných obchodních podmínkách je v závěru skryto ujednání o provizi za vyřízení úvěru ve výši 7 % z jistiny úvěru (122 500 Kč), jakož i rozhodčí doložka o rozhodování sporů ze smlouvy jediným rozhodcem. Uvedená smluvní ujednání tedy ve svém komplexu jednoznačně ukazují na značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran v neprospěch povinných jako spotřebitelů (§56 odst. 1 obč. zák.).
5. Odvolací soud dále uvedl, že jedná-li se o okolnosti uzavření smlouvy o úvěru, nelze přehlédnout, že povinní úvěrovou smlouvu uzavírali jako v pořadí čtvrtý úvěr, kdy každým dalším úvěrem spláceli závazky z předchozí úvěrové smlouvy, jimž nebyli schopni dostát. Oprávněná si musela být vědoma tíživého postavení povinných, neboť při uzavírání úvěrové smlouvy bylo povinným ze strany A. S. sděleno, že smlouvu mají podepsat, že nic jiného jim nezbývá, jinak by přišli o dům; podle pokynů povinných oprávněná také hradila z úvěrových prostředků předchozí závazky povinných. O poctivosti jednání oprávněné lze pak mít důvodné pochybnosti se zřetelem k tomu, že před poskytnutím úvěru nezjišťovala příjmové poměry povinných a jejich ekonomickou schopnost úvěr splatit v dohodnutých měsíčních splátkách ve výši 42 596,18 Kč a termínech (po dobu 180 měsíců). Odvolací soud citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a uvedl, že závěry vyslovené Nejvyšším soudem rozvinul Ústavní soud pro rovinu exekuční v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v tom směru, proč by neměla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů – dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.
6. Odvolací soud dospěl k dílčímu závěru (ohledně zkoumání úvěruschopnosti), že oprávněná úvěruschopnost povinných před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru náležitě nezkoumala. Z podání vysvětlení (u Policie České republiky dne 9. 2. 2011) člena představenstva oprávněné L. R. je zřejmé, že oprávněnou v případě poskytování peněžních prostředků klientům formou půjčky zajímalo pouze to, jakým majetkem klient svůj závazek zajistí. V případě povinných byl závazek z úvěrové smlouvy zajištěn zajišťovacím převodem vlastnického práva k nemovitostem v k. ú. XY, který však byl následně v soudním řízení o určení vlastnictví vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 26 C 362/2010 posouzen v rámci řešení předběžné otázky jako absolutně neplatný právní úkon. Okolnosti, zda klient (povinní) bude schopen poskytnutou půjčku vrátit, oprávněná nevěnovala náležitou pozornost, nezajímala se o to, zda a jaké zdroje má klient k dispozici pro vrácení půjčky, finanční a majetkovou situaci klientů v tomto směru nevyhodnocovala a ponechala vše na vlastním zhodnocení klientů, což nepochybně plyne ze skutečností sdělených L. R. v rámci podaného vysvětlení. S tím korespondují i okolnosti sjednání úvěrové smlouvy s povinnými. Svědek M. M., který za oprávněnou jednal při uzavření smlouvy o úvěru s povinnými, před jejím uzavřením sepsal (vyplnil) za povinnou 2) Žádost o poskytnutí úvěru – osobní dotazník, z níž se k majetkovým poměrům povinných podává pouze tolik, že povinná 2) je vlastníkem rodinného domu ve XY, k příjmovým poměrům povinných z žádosti neplyne ničeho.
7. Skutečnost, že oprávněná řádně nezkoumala úvěruschopnost povinných, nic nemění na tom, že povinná 2) v Žádosti o poskytnutí úvěru – osobním dotazníku podpisem stvrdila formulářové předtištěné prohlášení, že všechny údaje v žádosti jsou pravdivé a úplné. Pokud by oprávněná vyvinula alespoň nějakou snahu ke zjištění a ověření poměrů povinných, musela by se minimálně dotázat povinných, zda jsou zaměstnaní a s jakým výdělkem či jaké jiné zdroje mají k zabezpečení úhrady svých základních životních potřeb a předpokládaných měsíčních splátek úvěru. Oprávněná však pouze spoléhala na to, že povinní si vyhodnotí schopnost splácet úvěr podle nastavených smluvních podmínek sami.
8. Poukazovala-li oprávněná na skutečnost, že povinní měli v úmyslu prodat své nemovitosti a z jejich prodeje splatit poskytnutý úvěr, je nutno zdůraznit, že tuto vědomost oprávněná mohla mít až v době, kdy došlo k podepsání úvěrové smlouvy, a to z komunikace mezi povinnými a S., kdy se povinní zdráhali úvěrovou smlouvu uzavřít, avšak S. jim bylo sděleno, že jim sežene investora, který jejich nemovitost koupí. Oprávněná však v úvěrové smlouvě nastavila podmínky ohledně splácení úvěru, aniž by mohla kalkulovat s tím, že povinní snad v budoucnu přistoupí k prodeji svých nemovitostí za účelem splacení úvěru. Tomu odpovídá zejména skutečnost, že úvěr byl sjednán na dobu 15 let a pokud oprávněná přistupovala k uzavření úvěrové smlouvy vážně, pak to mělo být s vědomím, že povinní budou úvěr splácet po tuto dobu. Jestliže by snad oprávněná již při uzavření úvěrové smlouvy počítala s tím, že povinní úvěr splatí z prodeje svých nemovitostí (čemuž však neodpovídají sjednané úvěrové podmínky včetně splátkového kalendáře), pak je třeba uvést, že se jedná o událost, o níž nebylo v době uzavření úvěrové smlouvy jisté, zda v budoucnu skutečně nastane, kdy se tak stane a zda výtěžek prodeje postačí k úhradě všech závazků povinných ze smlouvy. I z toho důvodu nebylo možné z oprávněné sejmout povinnost náležitě posoudit, zda je v možnostech a schopnostech povinných úvěr řádně splácet v dohodnutých měsíčních splátkách po sjednanou dobu patnácti let.
9. Odvolací soud uzavřel, že předmětná smlouva o úvěru, která byla hmotněprávním úkonem pro pořízení exekutorského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti, je ve smyslu §39 obč. zák. neplatným právním úkonem a oprávněná nemá na vymáhané plnění z hlediska hmotného práva nárok. Při uzavření úvěrové smlouvy došlo ke zneužití finanční tísně povinných nastavením smluvních ujednání, která ve svém souhrnu v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobují značnou nerovnováhu práv a povinností v neprospěch povinných jako spotřebitelů. Jedná se o natolik extrémní okolnosti, že smlouva svými parametry naplnila kritéria zjevné nespravedlnosti, resp. představuje zneužití práva ze strany oprávněné, která svým jednáním sledovala nepřiměřené obohacení na úkor povinných, a oprávněné nelze proto spravedlivě poskytnout ochranu při vymáhání pohledávky. Pohledávka oprávněné vyplývající z úvěrové smlouvy je výsledkem obchodního konstruktu oprávněné poškozujícího práva povinných natolik podstatným způsobem, že není dán prostor k úvahám o eventuálním částečném zastavení exekuce a jsou podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dány podmínky pro její zastavení v celém rozsahu.
10. Oprávněná napadla výrok I. usnesení odvolacího soudu dovoláním. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že exekuční soud projednal návrh na zastavení exekuce, přestože byl povinnými podán opožděně. Má za to, že závazkový vztah z předmětné smlouvy o úvěru je třeba posuzovat též podle příslušných ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2010 (konkrétně uvedla §6 a 12 tohoto zákona). Uvedla, že povinní byli o obsahu smlouvy informováni s dostatečným předstihem, měli možnost se se smlouvou seznámit, nebyli povinni smlouvu o úvěru s oprávněnou uzavřít, což bylo prokázáno. Smluvní ujednání byla povinným objasněna a povinní věděli, jakou výši úvěru čerpají, kolik činí roční úroková sazba, kolik činí měsíční splátka úvěru apod. Smlouva o úvěru byla povinným též přečtena i soudním exekutorem, který sepisoval předmětný exekutorský zápis. Oprávněná úvěr povinným v částce 1 750 000 Kč reálně poskytla, a to v souladu s jejich pokyny. Vzhledem k tomu, že povinní deklarovali, že hodlají zajištěné nemovitosti vyplatit, oprávněná se skutečně spolehla na prohlášení povinných, že dohodnuté splátky budou schopni (minimálně po určitou dobu) splácet s tím, že předpokládala, že dojde k předčasnému splacení úvěru. Povinní sami trvali na uzavření smlouvy na 15 let a uváděli, že mohou úvěr kdykoli předčasně splnit. V době poskytnutí úvěru právní úprava povinnost posuzovat úvěruschopnost dlužníků výslovně nestanovila (to až právní úprava obsažená v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru; viz §9).
11. Oprávněná dále uvedla, že pokud jednotlivá smluvní ujednání (smlouvy o úvěru) odvolací soud posoudil, že jsou v rozporu s dobrými mravy, nelze uzavřít, že neplatnou je smlouva o úvěru jako celek; k tomu poukázala na §41 obč. zák. Oprávněná si uvědomuje, že některá smluvní ujednání s ohledem na spotřebitelskou povahu úvěrové smlouvy mohou být neplatná, ovšem nárok na vrácení jistiny poskytnutého úvěru je zcela legitimní. Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, jednoznačně určil, že povaha smlouvy o úvěru umožňuje pro případ neplatnosti ujednání o úrocích oddělit toto ujednání od zbytku smlouvy, která tak bude považována za platnou. Exekuční řízení nemělo být zastaveno minimálně pro povinnost povinných zaplatit jistinu poskytnutého úvěru ve výši 1 750 000 Kč.
12. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že exekuce proti povinným bude pokračovat k vymožení povinnosti povinných zaplatit oprávněné jistinu poskytnutého úvěru ve výši 1 750 000 Kč.
13. Povinní ve vyjádření k dovolání uvedli, že odkaz oprávněné na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, je nepřiléhavý, rozhodnutí na daný případ nedopadá, neboť se vztahuje k řízení nalézacímu, nikoli exekučnímu. Nadto odvolací soud nedovodil neplatnost úvěrové smlouvy z pouhé neplatnosti ujednání o úroku, ale dospěl k závěru, že smlouva je neplatná s přihlédnutím ke všem smluvním podmínkám, jednostranně kumulovaným smluvním pokutám, zajišťovacím institutům (rozhodčí doložka, blankosměnka, exekutorský zápis) a k okolnostem, které doprovázely samotné uzavírání smlouvy (bylo prokázáno, že oprávněná si byla vědoma, že povinní nebudou schopni úvěr za takových podmínek splácet). Nemravné, a tedy neplatné, bylo jednání oprávněné jako celek. Odvolací soud tak v souladu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu neposkytl ochranu subjektu, který evidentně poškodil práva svých klientů (povinných). Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že hmotněprávní úkon, jenž je obsahem exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti, je neplatný podle §39 obč. zák., je nutné exekuci v celém jejím rozsahu zastavit a nelze ji ponechat v běhu pouze v její části (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1851/2020). Povinní navrhli, aby dovolací soud dovolání oprávněné odmítl a přiznal povinným nárok na náhradu nákladů řízení před dovolacím soudem.
14. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též „o. s. ř.“. Dovolání není přípustné.
15. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu má svolení k přímé vykonatelnosti obsažené v exekutorském (notářském) zápise se svolením k vykonatelnosti jen formální (procesní) charakter. Nemá hmotněprávní povahu a nejsou s ním spojeny ani následky předpokládané hmotným právem. Nařídí-li soud podle exekutorského (notářského) zápisu se svolením k vykonatelnosti výkon rozhodnutí, ačkoliv oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, je to důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) postupem podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1232/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2825/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3527/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3953/2016).
16. Platební povinnosti, k jejichž splnění se povinný zavázal v dohodě obsažené v exekutorském zápise se svolením k vykonatelnosti, lze poměřovat jen tím, jaké povinnosti pro něj vyplývají z uzavřeného hmotněprávního úkonu (který byl podkladem pro sepis tohoto zápisu), jež nesplnil (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3776/2013).
17. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (bod 20 a 21), poukázal na myšlenku formulovanou (již) nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů – dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil. Posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z „objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Podle Ústavního soudu přitom nejde o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven anebo nikoli.
18. Nejvyšší soud – právě s odkazem na citovaný nález – v usnesení ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2897/2021, uzavřel, že obecné soudy jsou (rovněž) povinny zkoumat, zda poskytovatel úvěru před uzavřením úvěrové smlouvy posoudil schopnost spotřebitele úvěr splácet (jeho úvěruschopnost). Nedošlo-li k tomu, bylo by možné hodnotit úvěrovou smlouvu jako rozpornou s dobrými mravy. Posouzení, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.
19. V usnesení ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 974/2021, Nejvyšší soud – opět s odkazem na výše citovaný nález (konkrétně jeho bod 21) – vyjádřil přesvědčení, že otázku náležité péče věřitele při zkoumání úvěruschopnosti je vždy třeba hodnotit v konkrétních souvislostech každého jednotlivého případu, např. požadavek na posouzení pravděpodobnosti udržitelnosti měsíčních příjmů majetných osob vyššího věku, resp. osob disponujících množstvím zastavitelných věcí a požadujících dlouhodobý úvěr logicky má jen omezenou relevanci na rozdíl od jejího posouzení v případě, kdy o úvěr žádají nemajetné osoby mladších věkových skupin či dokonce osoby hlášené na adrese ohlašovny apod. Soud přihlédne též k chování smluvních stran před uzavřením smlouvy a ke zkušenostem spotřebitelů se sjednáváním půjček a úvěrů s bankovními i nebankovními subjekty.
20. V projednávané věci bylo zjištěno (z hlediska zkoumání úvěruschopnosti), že oprávněná ponechávala při sjednávání smluv vyhodnocení schopnosti dostát smluvním závazkům na uvážení svých klientů. Oprávněná se zajímala o to, jakým majetkem mohou klienti „ručit“ (zajistit závazek z úvěrové smlouvy). V případě povinných před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy oprávněná zjistila o poměrech povinné 2), že bydlí ve vlastním rodinném domě; k poměrům povinného 1) nezjistila kromě jeho rodného čísla ničeho. Příjmy povinných, jejich zdroj a výdaje povinných oprávněná v souvislosti s uzavřením úvěrové smlouvy nezjišťovala. Odvolací soud zjistil, že v době sjednání úvěrové smlouvy měli povinní dohromady příjem cca 15 000 Kč měsíčně, povinný 1) pracoval jako skladník, povinná 2) byla evidována jako uchazečka o zaměstnání, jejich pravidelné výdaje byly cca 5 000 Kč měsíčně a měli doplácet půjčku na výstavbu rodinného domu. Zde je vhodné připomenout, že měsíční splátka úvěru činila 42 596,18 Kč. Povinní úvěrovou smlouvu uzavírali jako v pořadí čtvrtý úvěr, kdy každým dalším úvěrem spláceli závazky z předchozí úvěrové smlouvy, jimž nebyli schopni dostát. Oprávněná si musela být vědoma tíživého postavení povinných, neboť při uzavírání úvěrové smlouvy bylo povinným ze strany A. S. sděleno, že smlouvu mají podepsat, že nic jiného jim nezbývá, jinak by přišli o dům; podle pokynů povinných oprávněná také hradila z úvěrových prostředků předchozí závazky povinných.
21. V této souvislosti rovněž nelze přehlédnout zjištění (učiněná již soudem prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel), že M. M., který za oprávněnou jednal při uzavření smlouvy o úvěru s povinnými, byl trestně stíhán v souvislosti se svou prací pro oprávněnou, kdy byl obviněn z podvodu a lichvy. Obvodním soudem pro Prahu 10 mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody, Okresním soudem v Břeclavi mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců a po polovině výkonu trestu byl podmíněně propuštěn. A. S. byla uznána vinou trestným činem účastenství na zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c), §211 odst. 1, 5 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za což jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání 25 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 36 měsíců, a dále (spolu se spoluobviněnou) byla uznána vinnou trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, spáchaného formou účastenství podle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona, za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku.
22. Učinil-li odvolací soud v individuálních skutkových poměrech projednávané věci dílčí závěr, že oprávněná úvěruschopnost povinných řádně (náležitě) nezkoumala, a následně (v návaznosti na něj) dospěl k závěru, že předmětná smlouva o úvěru, která byla hmotněprávním úkonem pro pořízení předmětného exekutorského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti (exekučního titulu), je ve smyslu §39 obč. zák. neplatným právním úkonem (příčí se dobrým mravům) a oprávněná nemá na vymáhané plnění z hlediska hmotného práva nárok, pročež jsou dány podmínky pro zastavení exekuce v celém rozsahu podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., nikterak se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
23. Učinil-li odvolací soud výše uvedený závěr, důvodem neplatnosti je postižena celá předmětná smlouva o úvěru. Případné oddělení neplatných částí (týkajících se např. úroku z prodlení či smluvní pokuty), jak míní dovolatelka, tedy nepřichází v úvahu, a tudíž ani částečné zastavení exekuce (v rozsahu neplatných částí smlouvy, potažmo exekučního titulu).
24. Námitka dovolatelky týkající se aplikace zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., je nepřípadná, neboť tento zákon se nevztahoval na smlouvu, na jejímž základě je poskytován spotřebitelský úvěr na částku vyšší než 800 000 Kč [§1 odst. 2 písm. e)].
25. Rovněž nedůvodná je dovolací námitka, že v době poskytnutí úvěru právní úprava výslovně nestanovila povinnost posuzovat úvěruschopnost dlužníků a učinila to až právní úprava obsažená v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (viz §9). V této souvislosti dovolací soud odkazuje na závěr vyslovený ve výše citovaných rozhodnutích – v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2897/2021, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, že posouzení, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoli.
26. Protože dovolatelé nepředložili k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., a dovoláním napadené usnesení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
27. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání oprávněné bylo odmítnuto, a každý z povinných má proto právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, jež sestávají z odměny za jeden úkon právní služby advokáta (sepis vyjádření k dovolání ze dne 2. 9. 2022) ve výši 6 120 Kč [§1 odst. 2, §6 odst. 1, §8 odst. 1, §7 bod 6, §11 odst. 2 písm. e), odst. 3, §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], paušální náhrady hotových výdajů ve výši 150 Kč (§13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu) a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést, ve výši 1 316,70 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.), celkem tedy 7 586,70 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 2. 2023
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu