ECLI:CZ:NS:2023:20.CDO.3425.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 3425/2022-402
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny, v exekuční věci oprávněné P. B. , narozené dne XY, bytem ve XY, zastoupené Alenou Bělohoubkovou, obecnou zmocněnkyní, bytem tamtéž, proti povinnému V. B. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Martinem Buriánem, LL.M., advokátem se sídlem v Brně, Středova č. 94/1, pro dlužné výživné, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 96 Nc 401/2008, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. března 2022, č. j. 20 Co 291/2021-331, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. března 2022, č. j. 20 Co 291/2021-331, potvrdil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 22. června 2021, č. j. 96 Nc 401/2008-291, jímž byl zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce. Odvolací soud uvedl, že povinný svým návrhem na zastavení exekuce rozporuje pravomocné a vykonatelné rozhodnutí soudu. Povinný je dozajista osobou zdravotně znevýhodněnou a trpí řadou chorob, nicméně z přiložených listin (zejména posudků o invaliditě) nebylo prokázáno, že by řízení, které vedlo k vydání exekučního titulu (rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 15. 2. 1996, č. j. P 135/93-48, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 1998, sp. zn. 38 Co 688/1996, přičemž v exekuci je vymáháno plnění, které představuje dluh na výživném za období od března 1996 do července 2012) mělo být stiženo takovými vadami, aby bylo možné uzavřít, že exekuční titul nelze vykonat. Povinný tedy neprokázal absenci ovládacích a rozpoznávacích schopností do té míry, aby nebyl schopen vůbec chápat smysl jednání či účastnit se soudního jednání, jež vedlo ke stanovení zákonné vyživovací povinnosti povinnému.
2. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá, že v řízení o stanovení výživného došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, protože trpí a trpěl závažnou duševní poruchou, která ovlivňuje jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti. Nemohl se tedy proti rozhodnutí (exekučnímu titulu) řádně bránit a výživné navíc bylo stanoveno v takové výši, kterou povinný nebyl schopen objektivně platit. Soudy obou stupňů se při hodnocení této námitky povinného odchýlily od pravidel logického myšlení; odvolací soud se nevypořádal se všemi argumenty povinného vznesené v odvolání a nepřípustně odkázal na předchozí rozhodnutí ve spise v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 684/06, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 65/2003. Poté, co byl povinnému v roce 2013 ustanoven zástupce, utrpěl úraz hlavy, v důsledku čehož přišel o značnou část vzpomínek a na exekuční řízení zapomněl a vzpomněl si na něj až dne 21. 1. 2020, kdy mu bylo doručeno vyrozumění o nařízení konání elektronické dražby. V tomto mezidobí se tedy povinný kvůli úrazu hlavy taktéž nemohl účinně bránit proti nařízené exekuci. Závěrem navrhl, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že se usnesení soudu I. stupně ruší a věc se vrací soudu I. stupně k dalšímu řízení.
3. Zástupkyně oprávněné ve vyjádření k dovolání zejména uvedla, že zásadně nesouhlasí s dalším protahováním řešení exekuce na výživné dcery, které probíhá již 14 let a žádá Nejvyšší soud o konečné rozhodnutí. Dále ve svém podání vysvětluje okolnosti vedoucí k podání návrhu na nařízení předmětné exekuce.
4. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
5. V prvé řadě se dovolací soud musel zabývat tím, zda je dovolání přípustné s ohledem na ustanovení §30 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních
– dále jen „z. ř. s.“ (srov. Čl. IV. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Za situace, kdy exekuční návrh je podáván na základě rozsudku, jenž byl vydán v době, kdy dítě, jehož výživné se má vymoci, nebylo zletilé, a na základě tohoto exekučního návrhu má být vymoženo výživné jak za dobu do dosažení zletilosti, tak po dosažení zletilosti, je na místě ustanovení §30 odst. 1 z. ř. s. vyložit tak, že dovolání není přípustné, jestliže v době podání exekučního návrhu je dítě stále nezletilé. Dovolání do rozhodnutí podle hlavy páté části druhé z. ř. s. je totiž s výjimkou zákonem stanovených případů nepřípustné proto, aby se skrze nepřípustnost dovolání zvýšila právní jistota účastníků ohledně vlastnosti nezměnitelnosti vynesených rozhodnutí v této hlavě upravených řízení, a to i ve vztahu k řízení vykonávacímu (§492 a násl. z. ř. s.). Jestliže dítě v době od vydání exekučního titulu ukládajícího povinnost plnit výživné do doby podání exekučního návrhu směřujícího k realizaci takového exekučního titulu se stane zletilým, pomíjí potřeba, aby vlastnost nezměnitelnosti byla prohloubena tím, že dovolání do rozhodnutí vydaných ve vykonávacím řízení nebude přípustné. Nepřípustnost dovolání totiž vyvěrá právě ze skutečnosti, že dítě je nezletilé; jakmile tuto charakteristiku dítě do doby zahájení vykonávacího řízení ztratí, na vykonávací řízení ustanovení §30 odst. 1 z. ř. s. nemá dopadat. Jestliže však nezletilý nabude zletilosti až po zahájení exekučního řízení o splnění vyživovací povinnosti, je třeba, aby řízení jako celek (včetně posouzení, zda je dovolání do rozhodnutí v něm vydaných přípustné) proběhlo v jednotném procesním režimu, jinak by ztratilo svoji integritu. Nabude-li tedy dítě ve vykonávacím řízení zletilosti až během tohoto řízení, bude i nadále dovolání do v něm vydaných rozhodnutí nepřípustné. Případný fakt, že podle exekučního návrhu má být vymoženo jak výživné za dobu do dosažení zletilosti, tak po dosažení zletilosti dítěte, není podstatný, neboť důvod nepřípustnosti dovolání se opírá právě o zvláštní postavení nezletilého v rámci řízení. Jestliže dítě status nezletilého do doby zahájení vykonávacího řízení ztratí, vytrácí se i příčina pro nepřípustnost dovolání. V dané věci se tedy dle výše uvedeného ustanovení §30 odst. 1 z. ř. s. neuplatní, neboť oprávněná byla ke dni podání exekučního návrhu (23. 1. 2008) již zletilá.
6. Dále se proto dovolací soud zabýval námitkami povinného o tom, že v nalézacím řízení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Jak soud prvního stupně (odst. 8 odůvodnění usnesení soudu I. stupně), tak odvolací soud (odst. 5 a 6 odůvodnění usnesení odvolacího soudu) dospěly ke skutkovému závěru, že povinný jak v době nalézacího, tak v době vykonávacího řízení byl nadán schopnostmi rozpoznávacími a ovládacími do té míry, že byl schopen řádně se účastnit nalézacího řízení a v konečném důsledku chápat smysl tohoto řízení. Jak soud prvního stupně, tak odvolací soud (potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu je na místě posuzovat v jednotě s rozhodnutím soudu prvního stupně) tento svůj závěr odůvodnily do té míry, že jej nelze pokládat za svévolný. Zpochybňuje-li tedy povinný výše popsaný skutkový úsudek odvolacího soudu, nepřípustně se skrze dovolání domáhá přezkumu skutkového zjištění odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 752/2014, a ze dne 5. 4. 2020, sp. zn. 20 Cdo 594/2022).
7. Za dané situace dovolací soud nemá důvod se odchylovat již nastolené praxe, podle níž ve vykonávacím řízení se zásadně nelze zabývat dovolatelem tvrzenou věcnou nesprávností exekučního titulu a ani údajnými vadami nalézacího řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98 , uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002 , uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003 , uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1556/2019).
8. Protože je napadené usnesení odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se v projednávané věci odchýlit, Nejvyšší soud dovolání povinného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
9. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 1. 2023
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu