ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.1118.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 1118/2023-1018
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce V. V. , proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra v Praze 7, Nad Štolou č. 936/3, o 60 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 625/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2022, č. j. 62 Co 92/2022-958, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2022, č. j. 62 Co 92/2022-958, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Domáhá-li se zaměstnanec po zaměstnavateli, aby upustil od jeho diskriminace, aby odstranil její následky, aby mu dal přiměřené zadostiučinění nebo aby mu poskytnul náhradu nemajetkové újmy v penězích, popř. aby mu nahradil škodu vzniklou diskriminací, má v občanském soudním řízení procesní povinnost tvrdit [§101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], že určitým jednáním zaměstnavatele byl (je) ve srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci znevýhodněn (včetně údaje o tom, v čem konkrétně jeho znevýhodnění spočívá) a že pohnutkou (motivem) takového jednání zaměstnavatele je některý ze stanovených diskriminačních důvodů. Tvrzení zaměstnance o tom, že pohnutkou (motivem) k jednání zaměstnavatele byly (jsou) zákonem stanovené diskriminační důvody (nikoli však samotné skutkové tvrzení o vytýkaném jednání zaměstnavatele), má soud ve smyslu ustanovení §133a odst. 1 písm. a) o. s. ř. za prokázané, ledaže zaměstnavatel bude tvrdit a prostřednictvím důkazů prokáže nebo za řízení jinak vyplyne, že vůči svým zaměstnancům neporušil (neporušuje) zásadu rovného (stejného) zacházení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 246/2008, uveřejněný pod č. 108/2010 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 230/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 21 Cdo 916/2022).
Bylo-li v řízení před soudy prokázáno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalovaná vůči žalobci neporušila zásadu rovného zacházení tím, že žalobci nezvýšila osobní příplatek (poskytovaný mu ve výši 4 000 Kč) na stejnou částku (5 000 Kč) jako zaměstnankyni E. K. (neboť bylo prokázáno, že žalovaná osobním příplatkem E. K. počínaje dnem 1. 12. 2012 důvodně ocenila vyšší pracovní nasazení této zaměstnankyně i její nadstandardní přístup k vykonávané činnosti a že k tomuto ocenění nedošlo v závislosti na jejím pohlaví, věku, příznivějším zdravotním stavu či realizaci vyjadřování vlastních názorů žalobce na pracovišti), je závěr odvolacího soudu, že nedošlo k diskriminaci žalobce, v souladu s uvedenou konstantní judikaturou dovolacího soudu.
Bylo-li v projednávané věci prokázáno, že důvodem vyššího osobního příplatku poskytovaného zaměstnankyni E. K. (o 1 000 Kč oproti žalobci) bylo vyšší pracovní nasazení této zaměstnankyně a její nadstandardní přístup k vykonávané práci, pak se postup žalované, který spočívá v nezvýšení osobního příplatku přiznaného žalobci na stejnou úroveň jako u E. K. a ve kterém žalobce spatřuje též odvetné opatření za oznámení porušení práva Evropské unie na pracovišti žalované, zakládá na „řádně odůvodněných důvodech“ ve smyslu čl. 21 odst. 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1937 ze dne 23. října 2019 o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie (podle tohoto ustanovení v řízeních před soudem nebo jiným orgánem týkajících se újmy utrpěné oznamující osobou a za předpokladu, že tato osoba prokáže, že učinila oznámení či zveřejnění a utrpěla újmu, se má za to, že tato újma byla způsobena jako odvetné opatření za oznámení či zveřejnění; v takových případech je na osobě, která přijala opatření vedoucí k újmě, aby prokázala, že toto opatření se zakládalo na řádně odůvodněných důvodech).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele, jíž uplatňuje vadu podle §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. (namítá-li, že v řízení u soudu prvního stupně „projednávala věc žalobce a byla účastna dokazování“ jako přísedící JUDr. Daniela Sezemská, která „v době řízení nesplňovala kritéria pro výkon funkce přísedícího“), neboť dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (srov. §241a odst. 1 větu druhou o. s. ř.). Dovolací soud sice smí k těmto vadám přihlédnout (a to i když nebyly v dovolání uplatněny), avšak – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci naplněn není, neboť – jak bylo uvedeno výše – dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné. Námitka ostatně ani není opodstatněná, neboť předpoklady pro funkci přísedícího a pro jeho zvolení stanovené v §60 a v §64 odst. 4 zákona o soudech a soudcích je oprávněno zkoumat pouze příslušné zastupitelstvo územního samosprávného celku, které přísedícího volí (srov. §64 odst. 1 a 2 zákona o soudech a soudcích) a které jej také může v případě, že přestal splňovat předpoklady uvedené v §60 odst. 1 a 4 zákona o soudech a soudcích, na návrh příslušného předsedy soudu z jeho funkce odvolat [srov. §97 odst. 1 písm. b) zákona o soudech a soudcích a k dalším důvodům a způsobům zániku funkce přísedícího srov. §96–98 tohoto zákona]. Byla-li JUDr. Daniela Sezemská příslušným zastupitelstvem zvolena do funkce přísedící pro Obvodní soud pro Prahu 7 a byla-li v této funkci i v době, kdy se účastnila projednávání věci u tohoto soudu (tyto skutečnosti ani dovolatel nezpochybňuje), nemohla být v této věci „nezákonnou“ přísedící z důvodů namítaných dovolatelem.
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
K doplnění dovolání žalobce („po tiskové revizi“) ze dne 23. 8. 2022 (č. l. 976-978) dovolací soud nepřihlížel, neboť bylo podáno po uplynutí lhůty k podání dovolání (srov. §242 odst. 4 o. s. ř.).
Dovolací soud neshledal – i s ohledem na výše uvedené závěry – potřebným nařízení jednání k projednání dovolání (srov. §243a odst. 1 o. s. ř.), jak navrhoval žalobce.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2023
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu