ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.1126.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 1126/2023-106
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně O. V. , zastoupené Mgr. Annou Jirotkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Moravská č. 924/6, proti žalované Vojanův Dvůr s. r. o., se sídlem v Praze 1, Husova č. 232/10, IČO 24196240, zastoupené Mgr. Ing. Janem Levým, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova č. 249/28, o určení, že pracovní poměr trvá, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 227/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2022, č. j. 30 Co 273/2022-83, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti výroku II. rozsudku městského soudu se odmítá .
II. Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 21. 12. 2020 domáhala, aby bylo určeno, že „okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 1. 12. 2020 je neplatné“. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že podle pracovní smlouvy ze dne 1. 6. 2017 byla zaměstnána na pracovní pozici výkonného ředitele, že „dne 1. 11. 2020“ (správně zřejmě 1. 12. 2020) na svoji e-mailovou adresu obdržela dokument nazvaný „Okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem“, následně kopii přílohy tohoto emailu „obdržela poštou“. Důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru byla (stručně řečeno) skutečnost, že žalobkyně nesplnila dvě nařízení jednatele, vyžádala si neoprávněně právní služby advokáta, čímž „způsobila dodatečné náklady společnosti“ a „utrácela placené pracovní hodiny na komunikaci s advokátem a sepsání svých stanovisek, které …nesouvisely s pracovními povinnostmi…“. Žalobkyně považuje uvedené právní jednání za neplatné pro neurčitost a dále proto, že se vytýkaného jednání nedopustila.
2. Žalovaná zejména namítala, že okamžité zrušení pracovního poměru je dostatečně určité a že žalobkyně se vytýkaného jednání dopustila.
3. U jednání soudu prvního stupně dne 2. 5. 2022 žalobkyně navrhla, aby soud připustil změnu žaloby tak, že požaduje určení, že pracovní poměr vzniklý na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 6. 2017 trvá, neboť je „sporné doručení okamžitého zrušení pracovního poměru“. Soud prvního stupně u tohoto jednání změnu žaloby připustil.
4. Žalovaná ve vztahu ke změněné žalobě namítala, že pracovní smlouva nebyla uzavřena platně, neboť ji žalobkyně uzavřela sama se sebou, podepsala ji i za zaměstnavatele, přičemž překročila své oprávnění, neměla pokyn jednatele a ten ani dlouho nevěděl o tom, že je žalobkyně v pracovním poměru. Mezi žalobkyní a žalovanou byly i obchodní vztahy. Žalobkyni tak mohl vzniknout pouze faktický pracovní poměr, u něhož se však neuplatní právo na ochranu vyplývající z ustanovení o rozvázání pracovního poměru.
5. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 2. 5. 2022, č. j. 21 C 227/2020-66, žalobě vyhověl (výrok I.) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 16 000 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně (výrok II.). Vycházel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 1. 6. 2017 uzavřena pracovní smlouva, kterou podepsala za oba účastníky žalobkyně. Dne 15. 7. 2014 jednatel žalované zmocnil žalobkyni k zastupování žalované ve všech věcech. Žalovaná zaslala žalobkyni dne 1. 12. 2020 na její e-mailovou adresu okamžité zrušení pracovního poměru, kopie okamžitého zrušení je podepsána jednatelem žalované. K doručování písemností prostřednictvím elektronické komunikace nedala žalobkyně souhlas. Žalobkyně sdělila žalované dne 1. 12. 2020, že okamžité zrušení pracovního poměru považuje za neplatné a že trvá na dalším zaměstnávání. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nedošlo k doručení okamžitého zrušení pracovního poměru, neboť žalobkyně k takovému doručování nedala souhlas. Pracovní poměr žalobkyně vzniklý na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 6. 2017 tedy nadále trvá. Námitky žalované o neplatnosti pracovní smlouvy (z důvodu podpisu žalobkyně též za žalovanou) neshledal soud opodstatněnými.
6. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 10. 2022, č. j. 30 Co 273/2022-83, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 15 552 Kč k rukám advokáta Mgr. Ing. Jana Levého (výrok II.). Dospěl k závěru, že listina obsahující okamžité zrušení pracovního poměru datovaná 30. 11. 2020 byla v kopii žalobkyni doručena poštou, což sama žalobkyně uváděla před soudem prvního stupně, k okamžitému zrušení pracovního poměru tedy došlo, neboť skutečnost, že listina nebyla opatřena originálním podpisem jednatele žalované, ale pouze kopií tohoto podpisu, způsobuje neplatnost úkonu pro nedostatek písemné formy. Je-li rozvazovací úkon postižen vadou, která způsobuje jeho neplatnost, jde o neplatné rozvázání pracovního poměru, jen jestliže byla neplatnost uplatněna u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit, jinak právo na určení zanikne. Žalobkyně sice podala původně včasnou žalobu na neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, ale dne 2. 5. 2022 svým podáním tuto žalobu změnila tak, že se domáhala určení trvání pracovního poměru. Tato změna měla stejné procesní důsledky, jako by původní žalobu (na určení neplatnosti skončení pracovního poměru) vzala žalobkyně zpět, toto řízení tedy skončilo a nadále bylo vedeno řízení o trvání pracovního poměru. Pracovní poměr žalobkyně byl u žalované tedy ukončen okamžitým zrušením pracovního poměru datovaným 30. 11. 2020, které bylo žalobkyni poštou řádně doručeno.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítla, že odvolací soud se při řešení otázek hmotného a procesního práva částečně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a že částečně nebyly tyto otázky v rozhodovací praxi řešeny. Jedná se o otázky hmotného práva: „zda doručení kopie okamžitého zrušení pracovního poměru má být považováno za doručení písemného právního úkonu s vadou způsobující neplatnost takového právního úkonu nebo zda k němu nemá být vůbec přihlíženo“ a „zda je či není porušením §18 zákoníku práce, když soud za situace dvou možných výkladů vykládá otázku doručení či nedoručení okamžitého zrušení pracovního poměru výkladem pro zaměstnance méně příznivým“, a dále o otázky procesního práva: „zda lze přičítat k tíži účastníka řízení, řídil-li se jasně vysloveným předběžným názorem soudu a zda je přípustné, aby změna petitu žaloby učiněná na základě sdělení soudu, že žaloba v nezměněném znění by byla soudem zamítnuta, mohla způsobit ve svém důsledku konečný procesní neúspěch účastníka, řídícího se poučením soudu“ a „zda má změna žaloby stejné účinky jako její zpětvzetí“. Podle dovolatelky doručení kopie okamžitého zrušení pracovního poměru bylo odvolacím soudem posouzeno v rozporu s rozhodnutím dovolacího soudu sp. zn. 21 Cdo 3278/2010, odvolací soud pochybil, když posuzoval doručení kopie za doručení s vadou zakládající neplatnost, namísto toho, aby situaci posoudil jako zdánlivé právní jednání, jak to učinil soud prvního stupně. Žalobkyně změnu žaloby učinila až po předestření právního výkladu soudu prvního stupně a po opakovaném ujištění ze strany soudu, že v nezměněné podobě by žaloba byla soudem zamítnuta. Výklad odvolacího soudu o právním jednání, které trpělo vadou způsobující neplatnost, byl pro žalobkyni jako zaměstnance zjevně nepříznivější, a odvolací soud tak porušil §18 zákoníku práce. Je nepřípustné, aby různé soudní stupně vykládaly právo způsobem, který je pro účastníky nepředvídatelný a neočekávaný. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
8. Ve vyjádření k dovolání žalovaná uvedla, že se ztotožňuje s výroky rozsudku odvolacího soudu i s jeho odůvodněním a navrhla dovolání odmítnout, případně zamítnout. K otázce faktického pracovního poměru mezi žalobkyní a žalovanou a jeho skončení uvedla, že se soud prvního stupně nevypořádal s otázkou rozporu v zájmech žalobkyně a žalované ani s otázkou „(ne)vyvracení vyvratitelné právní domněnky rozporu (střetu) zájmů dle §437 odst. 2 občanského zákoníku žalobkyní“. Tyto otázky nebyly řešeny ani odvolacím soudem.
9. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
10. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
11. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
12. Dovolání bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu proti oběma jeho výrokům, tedy i proti výroku, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení; dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení není podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně proti tomuto výroku podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že podle pracovní smlouvy ze dne 1. 6. 2017 byla žalobkyně zaměstnána na pracovní pozici výkonného ředitele, že dne 1. 12. 2020 na svoji e-mailovou adresu obdržela dokument nazvaný „Okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem“ a že prostá kopie tohoto dokumentu (včetně kopie podpisu jednatele žalované) byla počátkem prosince 2020 doručena žalobkyni prostřednictvím pošty.
14. Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, jakým způsobem je třeba podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2020 pohlížet na právní jednání okamžitého zrušení pracovního poměru, vyhotoveného a doručeného zaměstnanci v prosté fotokopii, včetně podpisu jednajícího (jednatele zaměstnavatele). Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
15. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
16. Přípustnost dovolání zakládající otázku je třeba i v současné době posuzovat
– vzhledem k tomu, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobkyni doručeno „počátkem prosince 2020“ – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „zákoník práce“).
17. Podle ustanovení §60 zákoníku práce v okamžitém zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným. Uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn. Okamžité zrušení pracovního poměru musí být písemné, jinak se k němu nepřihlíží.
18. Předně je zapotřebí odmítnout jako ne zcela přiléhavý odkaz odvolacího soudu na „rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 682/2018“ (správně se jedná o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 682/2018, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. publikačním 29/2020 – pozn. dovolacího soudu), neboť v odkazovaném rozhodnutí Nejvyšší soud řešil otázku /ne/platnosti písemného právního úkonu (nyní jednání) podle právní úpravy (zákoníku práce a občanského zákoníku) účinné do 31. 12. 2013, tedy podle odlišné úpravy, než té, z níž je nutno vycházet nyní.
19. Již v rozsudku ze dne 14. 10. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2114/2019, Nejvyšší soud odůvodnil závěr, že okamžité zrušení pracovního poměru musí být učiněno písemně, nedodržení písemné formy má za následek, že okamžité zrušení pracovního poměru je zdánlivým (nicotným) právním jednáním. Náležitosti písemného právního jednání zaměstnavatele nebo zaměstnance směřujícího k okamžitému zrušení pracovního poměru spočívají v tom, že se obsah tohoto právního jednání uvede v příslušné listině. Písemný projev vůle přitom nemusí být učiněn vlastnoručně; je proto běžné, že se tyto písemné jednostranné právní úkony zhotovují mechanickými prostředky. Další náležitostí písemné formy tohoto právního jednání je podpis účastníka (jednající osoby) umístěný na konci textu okamžitého zrušení pracovního poměru, jímž účastník jako subjekt právního vztahu potvrzuje, že se ztotožňuje s písemným projevem vůle obsaženým v jeho textu.
20. Význam výše zmiňovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 682/2018, tak (pro účely posouzení této věci) tkví v právním závěru, že „…/v/ případě jednostranných právních úkonů zaměstnavatele směřujících k rozvázání pracovního poměru se zaměstnancem je nutno při tomto posouzení akcentovat zejména závažnost těchto právních úkonů a jejich způsobilost (schopnost) přivodit zánik základního pracovněprávního vztahu, nezřídka na újmu adresáta tohoto úkonu (zaměstnance). V těchto případech – bez ohledu na jejich četnost u konkrétního zaměstnavatele – je proto nadmíru žádoucí zaručit, aby právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru učinila (a podepsala) skutečně ta osoba, která je k němu oprávněna, což lze zajistit pouze tehdy, je-li písemný projev vůle završen vlastnoručním podpisem zaměstnavatele (jeho statutárního orgánu nebo jiné osoby oprávněné jednat za zaměstnavatele). Z těchto důvodů je tedy opodstatněn závěr, že na písemném jednostranném právním úkonu zaměstnavatele směřujícím k rozvázání pracovního poměru se zaměstnancem nemůže být vlastnoruční podpis zaměstnavatele nahrazen mechanickými prostředky; tento právní úkon musí být vždy vlastnoručně podepsán zaměstnavatelem (jeho statutárním orgánem nebo jinou osobou oprávněnou jednat za zaměstnavatele) …“
20. Pakliže tedy ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobkyně obdržela (byla jí doručena) písemnost – okamžité zrušení pracovního poměru – pouze ve /foto/kopii, včetně toho, že stejným způsobem bylo toto okamžité zrušení pracovního poměru podepsáno (tedy obsahovalo „napodobeninu“ podpisu jednatele), nelze považovat za správný právní názor odvolacího soudu, že „…/s/kutečnost, že listina obsahující okamžité zrušení pracovního poměru nebyla opatřena originálním podpisem jednatele žalované, ale pouze kopií tohoto podpisu, způsobuje neplatnost tohoto úkonu pro nedostatek zákonem předepsané písemné formy…“.
21. Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé není správný; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
22. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2023
JUDr. Marek Cigánek
předseda senátu