ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.1169.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 1169/2023-257
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v exekuční věci oprávněné Daleros s. r. o. se sídlem v Olomouci – Hodolanech, Jiráskova č. 81/13, IČO 05776031, zastoupené Mgr. Stanislavou Jurčíkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Zelný trh č. 332/12, proti povinné Tvoje Adresa s. r. o. se sídlem v Olomouci, Sokolská č. 584/11, IČO 29287839, zastoupené JUDr. Filipem Opatřilem, advokátem se sídlem v Olomouci, Vídeňská č. 676/7, prodejem nemovité zástavy, o návrhu povinné na zastavení exekuce, vedené u soudního exekutora JUDr. Jana Bohutínského, Exekutorský úřad Trutnov, pod sp. zn. 158 EX 13/21 a u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 49 EXE 3033/2021, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 23. prosince 2022, č. j. 40 Co 201/2022-201, takto:
Dovolání oprávněné se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 23. 12. 2022, č. j. 40 Co 201/2022-201, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení stěžejní (a dovolatelkou přednesené) otázky, „zda ujednání, jímž se zástavce zavazuje, že po dobu trvání zástavního práva bez předchozího písemného souhlasu zástavního věřitele nezcizí předmět zástavy, je neplatné ve smyslu §39 zákona č. 40/1964 Sb., a to ve znění zákonné úpravy účinné ode dne 1. 1. 2001“, v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, a dovolací soud neshledal (podle argumentace dovolatelky) důvod ke změně této rozhodovací praxe.
Nejvyšší soud dovodil, že i v poměrech právní úpravy účinné po 31. 12. 2000 se uplatní závěry, obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 296/2003, který byl uveřejněn jednak ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 64/2004, a jednak v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 129/2003. Učinil tak v rozsudku ze dne 17. 5. 2018, sp. zn. 21 Cdo 868/2018, ve kterém mimo jiné vyslovil závěr, že „…/P/řípadná ujednání, kterými by byl zástavní dlužník v rozporu se zákonem vyloučen nebo omezen v takovém nakládání se zástavou, odporují účelu (smyslu) zástavního práva zákonem sledovanému, a jsou proto podle ustanovení §39 obč. zák. neplatnými právními úkony. K tomuto závěru dospěla již dříve judikatura (srov. například dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 296/2003, uveřejněný pod číslem 64/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5163/2015). I když uvedená rozhodnutí reflektovala právní úpravu zástavního práva účinnou do dne 31. 12. 2000 (do účinnosti zákona č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), změněná právní úprava (účinná ode dne 1. 1. 2001) na uvedeném obecném závěru ničeho nezměnila…“. Tento právní názor, vyslovený již za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, byl následně akceptován např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 29 Cdo 1987/2019.
Pakliže dovolatelka také připouští (tak jako v této věci), že rozhodnutí odvolacího soudu je (může být) při řešení pro rozhodnutí stěžejní výše uvedené otázky v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, pak ovšem může být dovolání přípustné jedině tehdy, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že předložená právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak (§20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích), čehož se též dovolatelka domáhá.
Dovolací soud se však neztotožnil s názorem dovolatelky, že je namístě revidovat právní závěry výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu. Konstantní rozhodovací praxe orgánů veřejné moci (zvláště pak soudů) a v nich obsažená interpretace tvoří v materiálním smyslu součást příslušné právní normy, od níž se odvíjí ochrana důvěry adresátů právních norem v právo (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 4. 1990 ve věci Kruslin proti Francii, stížnost č. 11801/85). Proto by měl být již jednou učiněný výklad, nejsou-li následně shledány dostatečné relevantní důvody podložené racionálními a přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu konformnější s právním řádem jako významovým celkem a svědčící tak pro změnu judikatury, východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu postulátů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti) – srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3123/2006, nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04, nebo nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS 613/2006.
Dovolací soud neshledal argumentaci dovolatelky natolik závažnou, aby jej přesvědčila o nezbytnosti revidovat doposud zaujaté právní názory na probíranou problematiku. Dovolatelce lze dát za pravdu, že důvodová zpráva k ustanovení §1315 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.), obsahuje ty myšlenky a závěry, které dovolatelka prezentuje v dovolání, avšak nelze akceptovat ty závěry, které dovolatelka z důvodové zprávy vyvozuje.
To, že zákonodárce se při úvaze o možnosti zařazení ujednání o omezení převodu nemovitosti v zástavní smlouvě mezi tzv. zakázaná ujednání rozhodl nevyužít dosavadní judikaturní závěry k této otázce, je jeho výsadním oprávněním; ostatně s ohledem na novou koncepci úpravy neplatnosti právního jednání (srov. ustanovení §574 a násl. o. z., a přímo k problematice ustanovení §1315 o. z. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1961/2019, obecně potom odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 27 Cdo 935/2022, nebo přímo k ujednání o zákazu zatížení nebo zcizení věci odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1813/2021, který byl schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek dne 14. 6. 2023) je taková úvaha zcela logická. Skutečnost, že nová právní úprava umožňuje jiný náhled na řešenou problematiku, není sama o sobě důvodem pro změnu judikatury ve vztahu k překonané právní úpravě [srov. přechodná ustanovení k otázce zástavních smluv (ustanovení §3073 o. z., §3028 odst. 3 o. z.)].
Nejvyšší soud proto dovolání oprávněné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť řízení není doposud ukončeno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 7. 2023
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu