ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.1277.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 1277/2021-444
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce M. H., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Ovesná č. 356/7, proti žalovanému Statutárnímu městu Ostrava – Městské policii Ostrava se sídlem magistrátu v Ostravě – Moravské Ostravě, Prokešovo náměstí č. 1803/8, IČO 00845451, zastoupenému JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova č. 502/42, o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 83 C 12/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. října 2020, č. j. 16 Co 40/2018-381, takto:
Rozsudek krajského soudu v části výroku I, v níž bylo rozhodnuto o změně rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. prosince 2017, č. j. 83 C 12/2017-125, v části výroku I ohledně částky 266 957 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky
- 8 219 Kč za dobu od 1. 12. 2014 do zaplacení,
- 18 318 Kč za dobu od 1. 1. 2015 do zaplacení,
- 18 212 Kč za dobu od 1. 2. 2015 do zaplacení,
- 17 666 Kč za dobu od 1. 3. 2015 do zaplacení,
- 16 000 Kč za dobu od 1. 4. 2015 do zaplacení,
- 19 300 Kč za dobu od 1. 5. 2015 do zaplacení,
- 20 000 Kč za dobu od 1. 6. 2015 do zaplacení,
- 19 200 Kč za dobu od 1. 7. 2015 do zaplacení,
- 18 872 Kč za dobu od 1. 8. 2015 do zaplacení,
- 13 743 Kč za dobu od 1. 10. 2015 do zaplacení,
- 24 709 Kč za dobu od 1. 11. 2015 do zaplacení,
- 24 709 Kč za dobu od 1. 12. 2015 do zaplacení,
- 24 709 Kč za dobu od 1. 1. 2016 do zaplacení,
- 23 300 Kč za dobu od 1. 2. 2016 do zaplacení,
jakož i ve výrocích II a III se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 12. 1. 2017 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě mzdy za dobu od 12. 1. 2014 do 12. 1. 2017 celkem 936 000 Kč, tj. 26 000 Kč měsíčně za období únor 2014 až prosinec 2016, resp. 16 774 Kč za část měsíce ledna 2014 a 9 226 Kč za část měsíce ledna 2017, to vše s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z postupně nabíhajících měsíčních částek náhrady od prvního dne měsíců březen 2014 až březen 2017 až do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že byl zaměstnancem žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 15. 2. 2006 a ode dne 25. 5. 2006 pracoval jako strážník – hlídkař. Dne 26. 7. 2010 obdržel od žalovaného okamžité zrušení pracovního poměru, se kterým nesouhlasil, oznámil žalovanému (dopisem ze dne 4. 8. 2010), že trvá na dalším zaměstnávání a domáhal se určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru u soudu. Spor byl definitivně ukončen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5727/2015, který nabyl právní moci dne 7. 12. 2016, se závěrem, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalovaný mu po celou dobu práci nepřiděloval. Má proto za dobu od neplatného rozvázání pracovního poměru právo na „náhradu mzdy“.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 12. 2017, č. j. 83 C 12/2017-125, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 573 748 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 16 364 Kč, jedenácti částek po 23 716 Kč a dvanácti částek po 24 709 Kč, jak v uvedeném pořadí postupně nabíhají, a to od prvního dne měsíců březen 2014 až únor 2016 až do zaplacení (výrok I), v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení 362 252 Kč a úroků z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 410 Kč, jedenácti částek po 2 284 Kč, dvanácti částek po 1 291 Kč, dvanácti částek po 26 000 Kč a částky 9 226 Kč, jak v uvedeném pořadí postupně nabíhají, a to od prvního dne měsíců březen 2014 až březen 2017 až do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že „žalobce za dobu od 1. 1.2016 až do 12. 1. 2017 nárok na náhradu mzdy (správně: náhradu platu – pozn. dovolacího soudu) nemá, protože nedosáhl středoškolského vzdělání zakončeného maturitní zkouškou coby předpokladu stanoveného právními předpisy pro výkon práce obecního strážníka podle pracovní smlouvy v aktuálním znění, přičemž požadovaný nárok za uvedené období nelze žalobci přiznat ani z jiného právního důvodu“; jako jiný v úvahu připadající důvod soud prvního stupně zvažoval „odpovědnost zaměstnavatele za škodu podle §265 a násl zákoníku práce“, avšak neshledal „jakoukoliv příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného a uvedenou škodou žalobce“. Naopak, nárok na „náhradu mzdy“ za dobu od 12. 1. 2014 do 31. 12. 2015 vyhodnotil co do základu jako důvodný, neboť skutečnost, že žalobce (v rozporu s „§4d ve spojení s §4e zákona o obecní policii“) „nejpozději od roku 2012 nedisponuje osvědčením o splnění odborných předpokladů strážníka, protože nevykonal příslušnou odbornou zkoušku, ke které nebyl přihlášen výhradně v důsledku nečinnosti zaměstnavatele, nejedná se o stav, kdy by nebyl schopen práci vykonávat“; zákonným předpokladem pro výkon funkce strážníka obecní policie je odborná způsobilost, která „je zkouškou a následným osvědčením pouze ověřována a deklarována“.
K odvolání žalobce směřujícímu proti části výroku II o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 321 226 Kč s příslušenstvím (náhrady mzdy za dobu od 1. 1. 2016 do 12. 1. 2017) a odvolání žalovaného směřujícímu proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 5. 2018, č. j. 16 Co 40/2018-164, rozsudek soudu prvního stupně „v odstavci I., v odstavci II. výroku, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 321 226 Kč s příslušenstvím, a v odstavcích III. a IV. výroku“ potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud ohledně uplatněného nároku na „náhradu mzdy“ za dobu od 1. 1. 2016 do 12. 1. 2017 uzavřel, že „nestačí toliko, že byl žalobce připraven, schopen i ochoten vykonávat práci strážníka, ale musel také splňovat předpoklady pro výkon této práce, a je nepochybné, že tyto, pokud nedosáhl středoškolského vzdělání, nesplňoval“. K námitkám žalovaného uvedl, že podle jeho názoru nejde „o přehnaně formalistický postup při aplikaci tehdy platného ustanovení §69 zákoníku práce“, že „nedošlo k porušení zásady rovnosti při výkladu právního předpisu“.
K dovolání obou účastníků řízení Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 11. 2019, č. j. 21 Cdo 2233/2019-284, dovolání žalobce zamítl a (k dovolání žalovaného) rozsudek krajského soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 573 748 Kč spolu s úroky z prodlení, jakož i v akcesorických výrocích zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud formuloval závěr, že „nárok na náhradu mzdy nebo platu podle ustanovení §69 odst. 1 zák. práce zaměstnanci nevzniká, nemůže-li mu zaměstnavatel přidělovat práci podle pracovní smlouvy proto, že zaměstnanec ztratil předpoklady stanovené právním předpisem pro výkon sjednané práce“. Z hlediska uplatněného nároku na náhradu platu za dobu od 1. 1. 2016 do 12. 1. 2017 proto považoval za rozhodující, že žalobce v období od 1. 1. 2016 objektivně postrádal schopnost vykonávat sjednanou práci proto, že si nedoplnil vzdělání ve smyslu Čl. VI bod 2. zákona č. 274/2008 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o Policii České republiky. Ohledně nároku na náhradu platu za dobu od 12. 1. 2014 do 31. 12. 2015 nepřisvědčil názoru, že osvědčení o zvláštní odborné způsobilosti strážníka obecní policie podle ustanovení „§4e odst. 1 zákona o obecní policii“ je „spíše úřední deklarací“ a že se „nejedná o stav, kdy by (žalobce) nebyl schopen práci vykonávat“, neboť podstatné není, proč žalobce od roku 2012 zákonem stanovený předpoklad nesplňuje, nýbrž významná je objektivní skutečnost, že osvědčení jako takové nemá. Přisvědčil soudům, pokud se za daných okolností zabývaly tím, zda věc nelze posoudit i jinak než nárok na náhradu platu. Poukázal přitom, že ustálená soudní praxe dovodila, že zaměstnanec má v případě neplatného rozvázání pracovního poměru „nárok, aby mu byla poskytnuta vedle náhrady mzdy podle ustanovení §69 odst. 1 zák. práce rovněž náhrada škody, která mu vznikla porušením této právní povinnosti ze strany zaměstnavatele podle ustanovení §265 odst. 2 zák. práce, jako jsou různé benefity poskytované vedle mzdy (kupř. stravenky). Z důvodu odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle ustanovení §265 odst. 2 zák. práce má zaměstnanec tedy nárok na náhradu veškeré majetkové újmy, která nespočívá ve ztrátě na výdělku (protože tato újma je hrazena pomocí náhrady mzdy podle ustanovení §69 zák. práce) a která u zaměstnance nastala v důsledku toho, že s ním zaměstnavatel neplatně rozvázal pracovní poměr“ (srov. kupříkladu při obsahově stejné dřívější právní úpravě odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2343/2003, uveřejněného pod č. 74/2004 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudku ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1000/2009, a bod IX. Stanoviska Občanskoprávního a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004 k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zákoníku práce, sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného pod č. 85/2004 Sb. rozh. obč.). Domáhá-li se potom žalobce „také za dobu ode dne 12. 1. 2014 do dne 31. 12. 2015 téhož plnění (tedy, jak je zdůrazněno výše, nikoliv plnění, které by nespočívalo ve ztrátě na výdělku) s odůvodněním, že je požaduje z důvodu náhrady škody, potom vlastně brojí proti závěru, že by byl neschopen vykonávat sjednanou práci. Tvrdí vlastně, že schopnost vykonávat práci podle pracovní smlouvy neztratil, neboť osvědčení o splnění stanovených odborných předpokladů má povahu jen jakési formální úřední deklarace bez reálného významu, a dále, že kdyby jej byl žalovaný ve smyslu ustanovení §4d odst. 2 zákona č. 553/1991 Sb. ke zkoušce přihlásil, byl by zkoušku úspěšně zvládl a tento předpoklad by byl býval splněn. Odvolací soud ale náležitě nezvážil, že s ohledem na dosavadní výsledky řízení dosud nelze s jistotou uzavřít, že by tomu tak bylo a že by žalobce v dalším období (ode dne 12. 1. 2014 do dne 31. 12. 2015), za které nárok uplatnil (třeba s ohledem na dosavadní pracovní výsledky, na počet dříve absolvovaných zkoušek odborné způsobilosti a jejich výsledky), byl schopen (a ochoten) vykonávat práci podle pracovní smlouvy.“
Krajský soud v Ostravě následně rozsudkem ze dne 13. 10. 2020, č. j. 16 Co 40/2018-381, změnil rozsudek soudu prvního stupně „v odstavci I. výroku“ tak, že žaloba o zaplacení 573 748 Kč s příslušenstvím se zamítá (výrok I), uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení „před soudy všech stupňů“ 83 766 Kč k rukám advokáta JUDr. Radka Ondruše (výrok II) a rozhodl, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení „před soudy všech stupňů“ (výrok III). Odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že původně pravomocně přiznaná částka 573 748 Kč s úroky z prodlení byla žalobci (po provedení příslušných mzdových srážek) žalovaným vyplacena a že žalobce po zrušení předchozího rozsudku dovolacím soudem vyplacenou částku žalovanému dosud nevrátil. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí se proto zabýval tím, zda a v jakém rozsahu žalobci svědčil hmotněprávní důvod k poskytnutému plnění za dobu od 12. 1. 2014 do 31. 12. 2015 [s odvoláním na právní názor dovolacího soudu, že ho nelze přiznat „z titulu náhrady mzdy (platu) podle §69 odst. 1 zákoníku práce“] „jako nárok na náhradu škody podle §265 odst. 2 zákoníku práce“. Dospěl k závěru, že žalovaný (i když se v té době řídil pravomocným rozsudkem, jímž byla zamítnuta žaloba na neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, které dal žalobci) „z objektivního hlediska“ porušil povinnost podle ustanovení „§4d odst. 2 a odst. 3 písm. b) zákona o obecní policii“ přihlásit žalobce v roce 2012 ke zkoušce odborné způsobilosti strážníka a zabezpečit jeho školení nejpozději 3 měsíce před skončením platnosti osvědčení ve specializovaném školícím zařízení, a že tuto zkoušku by žalobce (vzhledem k tomu, že předchozí dvě zkoušky vykonal úspěšně a s výjimkou neplatného rozvázání pracovního poměru mu nebylo vytýkáno porušení pracovních povinností) „úspěšně zvládl … a byl by tak schopen (a ochoten) vykonávat práci podle pracovní smlouvy“. Při posuzování otázky, „jaká majetková újma vznikla žalobci v příčinné souvislosti s porušením … povinností ze strany žalovaného“, odvolací soud dovodil, že tuto újmu je třeba vyjádřit jako „rozdíl mezi výdělkem, kterého by žalobce dosáhl u žalovaného při výkonu práce strážníka – hlídkaře, a výdělkem, který skutečně obdržel nebo by mohl obdržet u jiného zaměstnavatele“; vyšel přitom z úvahy, že v případě, kdyby žalovaný po neplatném rozvázání pracovního poměru přiděloval žalobci práci, přihlásil ho ke zkoušce odborné způsobilosti, kterou by žalobce úspěšně vykonal, „pak by žalobce neměl nárok na náhradu mzdy (platu) z neplatného rozvázání pracovního poměru, nýbrž na mzdu (plat) za výkon práce strážníka – hlídkaře“ a současně by „nebyl zaměstnán u jiného zaměstnavatele“, a proto je třeba „zohlednit, zda byl žalobce mezi tím jinde zaměstnán“. Tento „rozdíl“ (a tedy podle odvolacího soudu též „hmotněprávní nárok na náhradu škody“) – při pravděpodobném výdělku, jehož by žalobce dosáhl u žalovaného při výkonu práce strážníka 23 716 Kč v roce 2014 a 24 709 Kč v roce 2015 – činí 306 791 Kč s příslušenstvím (16 364 Kč za leden 2014, 23 716 Kč za každý z měsíců únor až září 2014, 15 497 Kč za říjen 2014, 5 398 za listopad 2014, 5 504 Kč za prosinec 2014, 7 043 Kč za leden 2015, 8 709 Kč za únor 2015, 5 409 Kč za březen 2015, 4 709 Kč za duben 2015, 5 509 Kč za květen 2015, 5 837 za červen 2015, 24 709 Kč za červenec 2015, 10 966 Kč za srpen 2015 a 1 409 Kč za prosinec 2015); v rozsahu částky 266 957 Kč s příslušenstvím (na jejíž zaplacení při zohlednění výdělku, jehož dosáhl u jiného zaměstnavatele, žalobci nárok nevznikl) proto podle odvolacího soudu „hmotněprávní důvod k plnění chyběl“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jímž rozsudek napadl „ve výroku I, v části, ve které byla zamítnuta žaloba co do částky 266 957 Kč s příslušenstvím“. Přípustnost dovolání spatřuje v (dosud neřešené) otázce, „jaká majetková újma vznikla zaměstnanci vykonávajícímu práci strážníka obecní policie poté, co s ním zaměstnavatel neplatně rozvázal pracovní poměr okamžitým zrušením a co zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na svém dalším zaměstnávání, jestliže zaměstnavatel, který zaměstnanci po doručení okamžitého zrušení pracovního poměru nepřiděloval práci, porušil svou povinnost podle §4d zákona o obecní policii podat přihlášku zaměstnance, kterému zaniklo osvědčení o odborné způsobilosti strážníka uplynutím doby platnosti, ke zkoušce odborné způsobilosti strážníka a zabezpečit jeho školení nejpozději 3 měsíce před skončením platnosti osvědčení“. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého je třeba majetkovou újmu vyjádřit jako rozdíl mezi výdělkem, kterého by žalobce dosáhl u žalovaného při výkonu práce strážníka – hlídkaře, a výdělkem, který skutečně obdržel nebo by mohl obdržet u jiného zaměstnavatele, neboť podle názoru dovolatele je předpoklad odvolacího soudu, že by žalovaný splnil rovněž svou povinnost přidělovat žalobci práci, „ryze spekulativní“. Splnění obou povinností (přihlásit žalobce ke zkoušce odborné způsobilosti a přidělovat mu práci) „na sobě není závislé a tyto povinnosti žalovaného je třeba od sebe odlišovat“. Odvolací soud rovněž nevzal v úvahu základní zásadu občanského práva, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Tím, že žalovaný porušil svou zákonem stanovenou povinnost podat přihlášku žalobce ke zkoušce odborné způsobilosti, těží – vzhledem k právnímu názoru odvolacího soudu – z protiprávního stavu, který vyvolal, neboť pokud by uvedenou povinnost splnil, byl by (za předpokladu nepřidělování práce žalobci) povinen poskytnout žalobci náhradu platu „v plné výši, tj. ve výši průměrného výdělku strážníka – hlídkaře, bez ohledu na výdělky u jiného zaměstnavatele“. V důsledku právního názoru odvolacího soudu je nesplnění povinnosti přihlásit žalobce ke zkoušce odborné způsobilosti žalovanému na prospěch a postavení žalobce je naopak „z pohledu výše náhrady škody horší, než by bylo v případě, kdy by žalovaný svou povinnost neporušil“, neboť žalobci svědčí nárok na náhradu škody „ve výrazně nižší částce“. Takový závěr je podle dovolatele v hrubém rozporu s dobrými mravy. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že zohledňoval, zda byl žalobce zaměstnán u jiného zaměstnavatele, ačkoliv takové skutečnosti lze zkoumat pouze při moderaci náhrady mzdy nebo platu za dobu přesahující 6 měsíců podle §69 odst. 2 zákoníku práce. Rozsudek odvolacího soudu je navíc překvapivý, neboť odvolací soud při jednání dne 7. 10. 2020 před jeho odročením za účelem vyhlášení rozsudku poučil účastníky o tom, že věc hodlá po právní stránce posoudit jako nárok na náhradu škody, kterou představuje částka, která žalobci nebyla vyplacena na náhradě platu z neplatného rozvázání pracovního poměru, neboť v důsledku porušení povinnosti ze strany žalovaného nesplňoval předpoklady pro výkon práce strážníka. Navrhnul proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k podanému dovolání navrhnul, aby bylo dovolání žalobce odmítnuto, neboť jej považuje za nepřípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací [§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce byl u žalovaného zaměstnán v pracovním poměru jako strážník – hlídkař, že dopisem ze dne 26. 7. 2010 žalovaný dal žalobci okamžité zrušení pracovního poměru „dle §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce“, které bylo rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2011, č. j. 26 C 175/2010-42, potvrzeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 21 Cdo 5727/2015-240, prohlášeno za neplatné (rozsudek nabyl právní moci dne 7. 12. 2016), že dopisem ze dne 4. 8. 2010 žalobce oznámil žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání, a že žalovaný po neplatném rozvázání pracovního poměru (tedy ani v době od 12. 1. 2014 do 31. 12. 2015) žalobci výkon práce podle pracovní smlouvy neumožnil. Žalobci v roce 2012 uplynutím doby platnosti zaniklo osvědčení o odborné způsobilosti strážníka, neboť žalovaný v případě žalobce nepodal přihlášku zaměstnance ke zkoušce odborné způsobilosti strážníka a nezabezpečil jeho školení před zkouškou nejpozději 3 měsíce před skončením platnosti osvědčení ve specializovaném školicím zařízení s akreditací Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy nebo v obdobném zařízení obecní policie; žalobce by přitom (vzhledem k tomu, že předchozí dvě zkoušky vykonal úspěšně a s výjimkou neplatného rozvázání pracovního poměru mu nebylo vytýkáno porušení pracovních povinností), kdyby žalovaný uvedenou povinnost splnil, zkoušku odborné způsobilosti strážníka „úspěšně zvládl … a byl by tak schopen (a ochoten) vykonávat práci podle pracovní smlouvy“.
Za tohoto skutkového stavu rozsudek odvolacího soudu závisí (mimo jiné) na řešení otázky hmotného práva, v čem spočívá majetková újma, která zaměstnanci (strážníkovi obecní policie) vznikla po dobu sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru poté, co zaměstnavateli (obci) oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání, jestliže zaměstnavatel ani poté tomuto zaměstnanci nepřiděloval práci a současně porušil povinnosti uložené obci ustanovením §4d odst. 2 a odst. 3 písm. b) zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2017 (dále jen „zák. o obecní policii“). Vzhledem k tomu, že tato otázka byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (včetně rozhodnutí, které dovolací soud vydal přímo v projednávané věci) je dovolání žalobce podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že oznámení o trvání na dalším zaměstnávání žalobce učinil dopisem ze dne 4. 8. 2010 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2011 (dále jen „zák. práce“).
Dovolací soud předesílá, že předestřenou otázku řešil za situace, kdy na žalobcem uplatněný nárok již bylo žalovaným plněno na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku odvolacího soudu, který byl později (na podkladě podaného dovolání) Nejvyšším soudem zrušen. V projednávané věci jde tedy o posouzení (jak také správně uvedl odvolací soud), zda k poskytnutí plnění byl dán hmotněprávní důvod (důvod procesní odpadl zrušením předchozího rozsudku odvolacího soudu) a dluh žalovaného splněním zanikl, nebo zda tu hmotněprávní důvod k plnění chyběl; jen důvod, který vedl k zamítnutí žaloby, zde potom umožní rozlišit, zda jde o rozhodnutí ve prospěch žalobce či žalovaného (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2176/2013, ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2707/2010, ze dne 9. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1186/2009, ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 496/2011, ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1514/2009, ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 661/2013, ve spojení s usnesením ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 26 Cdo 407/2013, nebo též nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 40/18).
Práci strážníka mohou vykonávat jen zaměstnanci obce zařazení do obecní policie, kteří splňují podmínky §4 odst. 1 zák. o obecní policii [srov. §1a odst. 1 písm. b) zák. o obecní policii]. Strážníkem může být občan České republiky, který – kromě jiného – má osvědčení o splnění stanovených odborných předpokladů [§4 odst. 1 písm. f) zák. o obecní policii]. Odbornou způsobilost čekatele a strážníka ověřuje zkušební komise ministerstva formou zkoušky (srov. §4d odst. 1 větu první zák. o obecní policii). Přihlášku ke zkoušce podává obec (srov. §4d odst. 2 zák. o obecní policii). Obec je povinna zabezpečit školení strážníka před každou zkouškou, a to nejpozději 3 měsíce před skončením platnosti osvědčení [srov. §4d odst. 3 písm. b) zák. o obecní policii]. Osvědčení vydává ministerstvo strážníkovi na dobu 3 let, pokud úspěšně vykonal zkoušku (srov. §4e odst. 1 zák. o obecní policii).
Ustanovení §4 odst. 1 písm. f) zák. o obecní policii zde stanoví předpoklad pro výkon práce strážníka spočívající v osvědčení o splnění stanovených odborných předpokladů. Osvědčení se strážníkovi vydává na časově omezenou dobu tří let, před jejímž uplynutím strážník musí svoji odbornou způsobilost (opětovně) prokázat úspěšným vykonáním zkoušky před zkušební komisí Ministerstva vnitra. Z citovaných ustanovení zák. o obecní policii vyplývá, že splnění uvedeného předpokladu pro výkon práce strážníka není možné bez součinnosti zaměstnavatele (obce), který podává přihlášku strážníka ke zkoušce a zabezpečuje jeho školení před zkouškou.
Jakkoliv jsou povinnost zaměstnavatele (obce) přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy [srov. §38 odst. 1 písm. a) zák. práce] a povinnost obce podat přihlášku zaměstnance ke zkoušce odborné způsobilosti strážníka a zabezpečit jeho školení před zkouškou nejpozději 3 měsíce před skončením platnosti osvědčení ve specializovaném školicím zařízení s akreditací Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy nebo v obdobném zařízení obecní policie [srov. §4d odst. 2 a odst. 3 písm. b) zák. o obecní policii] samostatnými povinnostmi při zabezpečování činnosti obecní policie, jedná se o povinnosti, které spolu souvisejí. Povinnosti podle ustanovení §4d odst. 2 a odst. 3 písm. b) zák. o obecní policii má obec jen ve vztahu k tomu zaměstnanci, jemuž je povinna přidělovat práci strážníka; jejím plněním obec zajišťuje, že práci strážníka budou vykonávat osoby, které splňují zákonem stanovené kvalifikační předpoklady. Účast na školení před zkouškou odborné způsobilosti strážníka a vykonání této zkoušky je činností, která představuje prohlubování kvalifikace ve smyslu ustanovení §230 odst. 1 zák. práce a považuje se za výkon práce, za který přísluší zaměstnanci obce plat (srov. §230 odst. 3 zák. práce). Plnění uvedených povinností obce stanovených zák. o obecní policii je tedy možné jen při současném plnění povinnosti obce jako zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy; nelze souhlasit s argumentací dovolatele, že je „ryze spekulativní“ předpoklad odvolacího soudu, že by žalovaný splněním povinností podle zák. o obecní policii splnil rovněž svou povinnost přidělovat žalobci práci.
Podle ustanovení §69 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Ustanovení §69 zák. práce upravuje práva a povinnosti účastníků pracovního poměru v období, v němž jsou jejich vztahy sporné v důsledku rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době, které učinil zaměstnavatel a jehož platnost zaměstnanec neuznává (a podal proto u soudu žalobu o určení jeho neplatnosti), a v němž panuje (až do rozhodnutí soudu o žalobě o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru nebo do doby, než dojde k platnému rozvázání pracovního poměru jinak) nejistota, zda pracovní poměr skutečně skončil (podle zaměstnavatelem učiněného rozvázání pracovního poměru), nebo zda bude (může) pokračovat. Jestliže soud žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru pravomocným rozhodnutím vyhověl a jestliže zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu (§69 odst. 1 zák. práce).
Náhrada mzdy nebo platu podle ustanovení §69 odst. 1 zák. práce je vyvolána tím, že zaměstnavatel po rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době přestal zaměstnanci v rozporu s ustanovením §38 odst. 1 písm. a) zák. práce přidělovat práci podle pracovní smlouvy, ačkoli zaměstnanec trvá na dalším zaměstnávání. Náhrada mzdy nebo platu má proto povahu ekvivalentu mzdy (platu), kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku porušení povinnosti zaměstnavatele uvedené v §38 odst. 1 písm. a) zák. práce; tímto způsobem se sleduje, aby zaměstnanci byla reparována újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu zaměstnavatele. Náhrada mzdy nebo platu podle ustanovení §69 odst. 1 zák. práce náleží zaměstnanci ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do dne, kterým zaměstnavatel umožnil zaměstnanci pokračovat v práci nebo kterým došlo jinak k platnému skončení pracovního poměru anebo kterým bylo pravomocně rozhodnuto o neplatnosti rozvázání pracovního poměru (srov. bod I stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného pod č. 85/2004 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1582/2012, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5097/2016, uveřejněný pod č. 155/2018 v časopise Soudní judikatura).
Smyslem ustanovení §69 odst. 1 zák. práce je poskytnout náhradu mzdy (platu) zaměstnanci postiženému neplatným rozvázáním pracovního poměru ze strany zaměstnavatele poté, co mu zaměstnanec oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání. Ustanovení §69 odst. 1 zák. práce přitom nijak nesouvisí s jednotlivými důvody rozvázání pracovního poměru, podstatné je, zda skončení pracovního poměru bylo shledáno neplatným. Ke ztrátě na výdělku následkem neplnění povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy může u zaměstnance současně dojít jen tehdy, je-li sám připraven, ochoten a schopen konat práci podle pracovní smlouvy. Nemůže-li konat práci podle pracovní smlouvy v důsledku dočasné pracovní neschopnosti, mateřské nebo rodičovské dovolené nebo pro jinou překážku v práci, při níž mu nepřísluší od zaměstnavatele náhrada mzdy nebo platu, nemá ani právo na náhradu mzdy (platu) podle ustanovení §69 odst. 1 zák. práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 19/2016). O situaci, kdy zaměstnanec není připraven a schopen tuto práci konat, a tudíž mu nelze za tuto dobu přiznat náhradu mzdy podle ustanovení §69 odst. 1 zák. práce, se jedná také v případě, nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce (srov. – vedle předchozího rozsudku Nejvyššího soudu vydaného v této věci – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3573/2012).
Jak již bylo uvedeno v předchozím rozsudku dovolacího soudu v projednávané věci, případy, kdy zaměstnanec nemůže konat práci podle pracovní smlouvy, které znamenají, že zaměstnanec tuto práci není připraven, ochoten a schopen konat, nejsou v této souvislosti výslovně upraveny. Vedle již uvedených případů to mohou být jakékoliv jiné důvody, jimž je společné, že se vyskytují výlučně na straně zaměstnance. Nesplňování předpokladu pro výkon práce strážníka podle ustanovení §4 odst. 1 písm. f) zák. o obecní policii, který zaměstnanec pozbyl v průběhu sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru v době, kdy mu zaměstnavatel práci nepřiděloval, proto může být takovým důvodem – vzhledem k tomu, že splnění tohoto předpokladu není možné bez součinnosti zaměstnavatele (obce) poskytované při současném plnění povinnosti podle ustanovení §38 odst. 1 písm. a) zák. práce – jen tehdy, lze-li předpokládat, že by zaměstnanec (vzhledem k jeho dosavadnímu přístupu k plnění pracovních povinností, pracovním výsledkům, včetně předchozích výsledků při ověřování odborné způsobilosti zkouškou) zkoušku odborné způsobilosti úspěšně nevykonal a osvědčení o splnění stanovených odborných předpokladů by mu na dobu dalších tří let vydáno nebylo.
V těchto souvislostech je potom třeba přistupovat k právnímu názoru, jímž dovolací soud ve svém předchozím rozhodnutí odvolací soud zavázal (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). Jelikož se soudy v souvislosti s uplatněným nárokem za dobu od 1. 1. 2016 do 12. 1. 2017 zabývaly též tím, zda peněžité plnění žalobci nenáleží z titulu náhrady škody, poukázal dovolací soud na ustálenou rozhodovací soudní praxi, podle které má zaměstnanec z důvodu odpovědnosti zaměstnavatele za škodu na základě ustanovení §265 odst. 2 zák. práce nárok na náhradu veškeré majetkové újmy, jež nespočívá ve ztrátě na výdělku (protože tato újma je hrazena pomocí náhrady mzdy podle ustanovení §69 zák. práce) a která u zaměstnance nastala v důsledku toho, že s ním zaměstnavatel neplatně rozvázal pracovní poměr. Ve vztahu k požadovanému plnění za dobu od 12. 1. 2014 do 31. 12. 2015 (k němuž – s ohledem na uvedenou rozhodovací praxi – zdůraznil: „nikoliv plnění, které by nespočívalo ve ztrátě na výdělku“) potom upřel pozornost na skutečnost, že žalobce brojí proti závěru, že by byl neschopen vykonávat sjednanou práci, vyplývá-li z jeho tvrzení, že schopnost vykonávat práci podle pracovní smlouvy neztratil a že by zkoušku odborné způsobilosti, kdyby ho k ní žalovaný přihlásil, úspěšně zvládl a uvedený předpoklad k výkonu práce strážníka by byl splněn. Uvedl-li potom, že odvolací soud „náležitě nezvážil, že s ohledem na dosavadní výsledky řízení dosud nelze s jistotou uzavřít, že by tomu tak bylo a že by žalobce v dalším období (ode dne 12. 1. 2014 do dne 31. 12. 2015), za které nárok uplatnil (třeba s ohledem na dosavadní pracovní výsledky, na počet dříve absolvovaných zkoušek odborné způsobilosti a jejich výsledky), byl schopen (a ochoten) vykonávat práci podle pracovní smlouvy“, vytýká odvolacímu soudu, že se řádně nezabýval tím, zda žalobce byl připraven, ochoten a schopen konat práci podle pracovní smlouvy a došlo u něj ke ztrátě na výdělku, která se hradí podle ustanovení §69 odst. 1 zák. práce.
Odvolací soud nesprávně vyložil uvedené závěry dovolacího soudu, vycházel-li z toho, že „byl vázán právním názorem odvolacího soudu, že žalobci nelze požadované plnění za období od 12. 1. 2014 do 31. 12. 2015 přiznat z titulu náhrady mzdy (platu) podle §69 odst. 1 zákoníku práce“, a zabýval-li se tím, zda požadované plnění nelze posoudit „jako nárok na náhradu škody podle §265 odst. 2 zákoníku práce“. Nesprávně potom vyřešil též právní otázku, jež založila přípustnost dovolání v projednávané věci, pokud uzavřel, že majetkovou újmu, která žalobci vznikla v příčinné souvislosti s porušením povinností žalovaného stanovených ustanoveními §4d odst. 2 a odst. 3 písm. b) zák. o obecní policii, je třeba vyjádřit jako „rozdíl mezi výdělkem, kterého by žalobce dosáhl u žalovaného při výkonu práce strážníka – hlídkaře, a výdělkem, který skutečně obdržel nebo by mohl obdržet u jiného zaměstnavatele“.
Pro závěr o tom, zda k poskytnutému plnění za dobu od 12. 1. 2014 do 31. 12. 2015 byl dán hmotněprávní důvod, je významný skutkový závěr odvolacího soudu (který – jak shora uvedeno – dovolacímu přezkumu nepodléhá), že žalobce by „po dalších třech letech (tj. v roce 2012) úspěšně zvládl i v pořadí třetí zkoušku odborné způsobilosti strážníka a byl by tak schopen (a ochoten) vykonávat práci podle pracovní smlouvy“. Z něho nepochybně vyplývá, že žalobce právním předpisem stanovený předpoklad pro výkon práce strážníka spočívající v držení osvědčení o splnění stanovených odborných předpokladů [§4 odst. 1 písm. f) zák. o obecní policii] pozbyl výlučně v důsledku porušení povinností žalovaného stanovených mu ustanovením §4d odst. 2 a odst. 3 písm. b) zák. o obecní policii a že by tento předpoklad splňoval, kdyby žalovaný tyto povinnosti splnil. Předpoklad vzniku nároku na náhradu platu podle ustanovení §69 odst. 1 zák. práce spočívající v tom, že žalobce byl připraven, ochoten a schopen konat práci podle pracovní smlouvy, byl proto v posuzovaném případě naplněn.
Žalobci nárok na náhradu platu podle ustanovení §69 odst. 1 zák. práce vznikl poté, co žalovanému po (rozhodnutím soudu určeném) neplatném rozvázání pracovního poměru dopisem ze dne 4. 8. 2010 oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání; v té době ještě žalobci nevypršela doba platnosti osvědčení o splnění stanovených odborných předpokladů vydaného podle ustanovení §4e odst. 1 zák. o obecní policii. Ke vzniku nároku na náhradu platu tedy došlo za právní úpravy účinné do 31. 12. 2011 (před nabytím účinnosti zákona č. 365/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), kdy zákoník práce ve znění účinném v době od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2011 neumožňoval soudu – na rozdíl od předchozí právní úpravy (srov. §61 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinného do 31. 12. 2006) – v případě, že celková doba, za kterou by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy (platu), přesahovala šest měsíců, na žádost zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy (platu) za další dobu přiměřeně snížit, popřípadě náhradu mzdy (platu) zaměstnanci vůbec nepřiznat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1582/2012). Právní úpravou účinnou do 31. 12. 2011 se potom řídí i žalobcem uplatněný nárok na náhradu platu za dobu od 12. 1. 2014 do 31. 12. 2015, neboť – i když podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2012 lze znovu náhradu mzdy (platu) přesahující šest měsíců za další dobu na žádost zaměstnavatele přiměřeně snížit – podle přechodných ustanovení (část první, čl. II, bod 7) zákona č. 365/2011 Sb. právo soudu podle §69 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, je možné uplatnit až na případy neplatného rozvázání pracovního poměru na základě právního úkonu, který byl učiněn nejdříve v den účinnosti tohoto zákona (srov. v této věci vydaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2233/2019).
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud při stanovení výše nároku žalobce (vedle jeho chybné právní kvalifikace) nesprávně přihlédl k výdělku, jehož žalobce po uplynutí doby šesti měsíců dosáhl u jiného zaměstnavatele, neboť náhradu platu, na níž žalobci vznikl nárok, nelze snížit. Lze proto souhlasit též s argumentaci dovolatele, že v důsledku nesprávného postupu odvolacího soudu by jeho postavení bylo „horší, než by bylo v případě, kdy by žalovaný svou povinnost neporušil“, a že jeho výsledek je v rozporu s principem vyjádřeným v ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle kterého nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu a ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.
Dovolatel rovněž důvodně namítá, že rozsudek odvolacího soudu je vzhledem k poučení, které bylo odvolacím soudem účastníkům poskytnuto u jednání dne 7. 10. 2020, překvapivý. I když se účastníkům dostalo poučení o tom, že odvolací soud věc hodlá po právní stránce posoudit „jako nárok na náhradu škody“, kterou „představuje částka, která žalobci nebyla vyplacena na náhradě platu z neplatného rozvázání pracovního poměru, neboť v důsledku porušení povinnosti ze strany žalovaného nesplňoval předpoklady pro výkon práce strážníka“, nakonec škodu (v rozporu s tímto poučením) spatřoval v „rozdílu mezi výdělkem, kterého by žalobce dosáhl u žalovaného při výkonu práce strážníka – hlídkaře, a výdělkem, který skutečně obdržel nebo by mohl obdržet u jiného zaměstnavatele“. Zákon (žádné ustanovení zákona) sice soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněného pod č. 136/2017 Sb. rozh. obč.), pokud jim ale svůj právní názor sdělí a v řízení se jím, aniž by s tím účastníky seznámil, dále neřídí, lze jeho rozhodnutí založené na takto změněném právním názoru za překvapivé považovat.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, v níž bylo rozhodnuto o změně rozsudku soudu prvního stupně v části výroku I ohledně částky 266 957 Kč s příslušenstvím, není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v uvedené části, jakož i v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení II a III zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§243e dost. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část věty první za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2023
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu