ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.148.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 148/2023-221
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce statutárního města Karviná se sídlem magistrátu v Karviné-Fryštátu, Fryštátská č. 72/1, IČO 00297534, proti žalované V. Z. , zastoupené JUDr. Tomášem Chlebikem, advokátem se sídlem v Karviné 4 – Mizerově, Stavbařů č. 2202/34, o 587 335 Kč, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 20 C 187/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. května 2022, č. j. 16 Co 48/2022-196, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 5. 8. 2021, č. j. 20 C 187/2017-160, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karviné k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Karviné dne 20. 6. 2017 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě škody 587 335 Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaná byla na základě rozsudku Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 3 T 117/2014, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2014, č. j. 5 To 351/2014-456, uznána vinnou ze spáchání trestného činu podvodu a zneužití pravomoci úřední osoby a že současně byla žalované stanovena povinnost zaplatit žalobci (jakožto poškozenému) náhradu škody ve výši 587 335 Kč, která „odpovídá výši odvodu za porušení rozpočtové kázně dle zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech“. K porušení rozpočtové kázně (k trestné činnosti) došlo jednáním žalované v období od 16. 6. 2011 do 29. 11. 2011, které bylo odhaleno až v závěru roku 2013. Vzhledem k době uplynulé od spáchání trestné činnosti žalované do úhrady odvodu za porušení rozpočtové kázně, která byla žalobcem provedena na základě platebního výměru ze dne 11. 8. 2015, došlo k prodlení se zaplacením odvodu za porušení rozpočtové kázně. Žalobci proto bylo dne 14. 9. 2015 vyměřeno penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně podle §44a odst. 7 zákona č. 218/2000 Sb. ve výši 587 335 Kč. Požadovaná částka představuje škodu, která vznikla jako důsledek spáchání trestné činnosti žalovanou, neboť v důsledku jejího jednání musel žalobce zaplatit penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně.
2. Žalovaná uvedla, že žalobu považuje za nedůvodnou. Zpochybnila tvrzení žalobce, že povinnost k zaplacení penále za prodlení s odvodem vznikla jako důsledek její trestné činnosti. Má za to, že „nelze zjistit příčinnou souvislost mezi jednáním žalované … a následným placením penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně“. Dodala, že pokud bylo žalobci uloženo zaplatit penále za prodlení, „tak toto má svůj důvod v jednání žalobce a nikoliv žalované“.
3. Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 5. 8. 2021, č. j. 20 C 187/2017-160, žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 29 367 Kč. Vyšel ze zjištění, že žalovaná od 1. 7. 2005 pracovala pro žalobce jako „referent administrativy“ a od 1. 11. 2011 jako „referent sociálních věcí“ a že byla rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 8. 2014, č. j. 3 T 117/2014-424, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2014, č. j. 5 To 351/2014-456, uznána vinnou, že v době od 16. 6. 2011 do 29. 11. 2011 se záměrem neoprávněně se obohatit jako zaměstnankyně žalobce vykonávající komplexní agendu péče o staré občany nebo osoby se zdravotním postižením a od 1. 11. 2011 jako referent sociálních věcí nepostupovala podle zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, a vyhlášky č. 182/1981 Sb., čímž porušila základní povinnosti úředníka podle §16 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. h) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, neboť bez vědomí osob zdravotně postižených či tělesně postižených jejich jménem vypsala fiktivní žádosti o poskytnutí nárokové dávky, které s příslušnými požadavky na výplatu dávek na účty, k nimž měla dispoziční oprávnění, předložila ke schválení, v důsledku čehož byly schváleny a vyplaceny částky, které použila pro svoji potřebu, čímž způsobila žalobci škodu v celkové výši 587 335 Kč a tímto jednáním spáchala zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku a zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. f) trestního zákoníku; současně byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu škody ve výši 587 335 Kč. Platebním výměrem Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj č. j. 25168061/15/3200-31473-806126, který nabyl právní moci dnem 12. 9. 2015, byl žalobci vyměřen odvod do státního rozpočtu za porušení rozpočtové kázně ve výši 587 335 Kč, neboť finanční prostředky získané v této výši žalovanou nebyly použity na vymezený účel, a platebním výměrem téhož úřadu č. j. 2750559/15/3200-31473-806126, který nabyl právní moci dnem 15. 10. 2015, bylo žalobci vyměřeno penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně ve výši 587 335 Kč, které žalobce uhradil dne 12. 10. 2015. Žádost žalobce o prominutí penále Generální finanční ředitelství rozhodnutím č. j. 4309/17/7500-30470-010198 zamítlo. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná svým jednáním porušila povinnost při plnění pracovních úkolů, že mezi jejím porušením pracovních povinností a vznikem škody představované vyměřeným penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně je dána příčinná souvislost a že škodu způsobila úmyslně, za účelem se obohatit. Uzavřel, že kdyby žalovaná nepáchala trestnou činnost, žalobce by nebyl povinen odvést do státního rozpočtu uvedenou částku a nebylo by mu vyměřeno penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně za období od 21. 6. 2011 do 14. 8. 2015, a že proto jsou splněny podmínky odpovědnosti žalované za škodu stanovené v §250 zákoníku práce. Dodal, že není na místě tvrzení žalované, že „žalobce měl zaplatit dříve penále za porušení s odvodem rozpočtové kázně“, jelikož ho mohl „zaplatit nejdříve na základě platebního výměru ve lhůtě v něm stanovené …, a tudíž žalobce v žádném případě nebyl v prodlení s úhradou odvodu“.
4. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 5. 2022, č. j. 16 Co 48/2022-196, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že „v daném případě nemá odpovědnost za škodu povahu pracovněprávního, ale občanskoprávního nároku“, neboť jestliže „zaměstnanec činil sporné skutky na vlastní účet, v úmyslu opatřit sobě prospěch, je nepochybné, že tím nesledoval z objektivního ani ze subjektivního hlediska plnění pracovních úkolů u svého zaměstnavatele, ale výlučně vlastní prospěch, a že touto činností jednoznačně vybočil z mezí plnění pracovních úkolů či přímé souvislosti s nimi“, a že se tedy jednalo o „exces“ z plnění pracovních povinností žalované. To však podle názoru odvolacího soudu nic nemění na věcné správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, protože i v případě posouzení věci podle ustanovení §250 a násl. zák. práce jsou předpoklady odpovědnosti žalované za škodu stanovené zákoníkem práce splněny. Odvolací soud shledal, že žalovaná způsobila svému zaměstnavateli škodu úmyslně, a že proto „i pokud by se jednalo o pracovněprávní odpovědnost, neplatí omezení uvedené v §257 odst. 2 zákoníku práce“. Uzavřel, že „na vzniku škody se nepodílí porušení povinností ze strany žalobce“, protože žalobce měl řádně nastavený systém kontroly práce svých zaměstnanců a nemohl předpokládat, že podklady, na jejichž základě byly vystaveny platební poukazy, žalobkyně zfalšovala.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že na uložení „sankčního penále“ nenese žádnou vinu, neboť penále bylo uloženo za zanedbání činnosti žalobce, který nevytvořil žádné mechanismy způsobilé odhalit nesprávnou manipulaci s dotačními finančními prostředky, a „nikoliv jako přímý důsledek jednání žalované“, a že proto není dána zákonem požadovaná příčinná souvislost; v této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2681/2016, se kterým je napadený rozsudek odvolacího soudu „v přímém rozporu“. Poukazuje na to, že v rozhodnutí o zamítnutí žádosti žalobce o prominutí penále Generální finanční ředitelství uvedlo, že odpovědnost za plnění stanovených podmínek poskytnutí dotace spočívala pouze na daňovém subjektu, že na něm též bylo, aby učinil opatření, která by nedovolila protiprávní činnost páchat, a že se nelze dovolávat toho, že zaměstnankyně postupovala velmi sofistikovaně, a uvádí, že soudu nepřísluší tyto okolnosti „znovu posuzovat a dovozovat, že odpovědnost dovolatelky za škodu (penále) je dána“, neboť předchozí pravomocná a vykonatelná rozhodnutí správních orgánů jsou pro soud závazná (§135 občanského soudního řádu). Vytýká odvolacímu soudu, že „hodnotí skutkové okolnosti i právní posouzení věci pouze ve smyslu §250 odst. 1“ zákoníku práce, přestože dovodil odpovědnost dovolatelky jako nárok občanskoprávní. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, nebo zamítl, neboť má za to, že odvolací soud se neodchýlil od žalovanou zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu, který se „týkal skutkově jiného případu“. Zdůraznil, že „penále nevzniklo z důvodů na straně žalobce (žalobce neporušil žádnou povinnost), nýbrž příčinu k jeho vzniku zavdala výhradně žalovaná“, a že „byly splněny všechny předpoklady vzniku odpovědnosti žalované za škodu“.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
10. Namítá-li dovolatelka, že soudu nepřísluší „znovu posuzovat“ okolnosti uvedené v (odůvodnění) rozhodnutí Generálního finančního ředitelství o zamítnutí žádosti žalobce o prominutí penále a „dovozovat, že odpovědnost dovolatelky za škodu (penále) je dána“, neboť předchozí pravomocná a vykonatelná rozhodnutí správních orgánů jsou pro soud ve smyslu §135 o. s. ř. závazná, postrádá dovolání v této části údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., který je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolací soud se proto touto námitkou nezabýval.
11. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalovaná od 1. 7. 2005 pracovala pro žalobce jako „referent administrativy“ a od 1. 11. 2011 jako „referent sociálních věcí“ a že byla rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 8. 2014, č. j. 3 T 117/2014-424, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2014, č. j. 5 To 351/2014-456, uznána vinnou, že v době od 16. 6. 2011 do 29. 11. 2011 se záměrem neoprávněně se obohatit jako zaměstnankyně žalobce vykonávající komplexní agendu péče o staré občany nebo osoby se zdravotním postižením a od 1. 11. 2011 jako referent sociálních věcí nepostupovala podle zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, a vyhlášky č. 182/1981 Sb., čímž porušila základní povinnosti úředníka podle §16 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. h) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, neboť bez vědomí osob zdravotně postižených či tělesně postižených jejich jménem vypsala fiktivní žádosti o poskytnutí nárokové dávky, které s příslušnými požadavky na výplatu dávek na účty, k nimž měla dispoziční oprávnění, předložila ke schválení, v důsledku čehož byly schváleny a vyplaceny částky, které použila pro svoji potřebu, čímž způsobila žalobci škodu v celkové výši 587 335 Kč a tímto jednáním spáchala zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku a zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. f) trestního zákoníku; současně byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu škody ve výši 587 335 Kč. Platebním výměrem Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 11. 8. 2015, č. j. 25168061/15/3200-31473-806126, který nabyl právní moci dnem 12. 9. 2015, byl žalobci vyměřen odvod do státního rozpočtu za porušení rozpočtové kázně ve výši 587 335 Kč, neboť finanční prostředky v této výši poskytnuté žalobci ze státního rozpočtu nebyly použity na vymezený účel, nýbrž pro vlastní potřebu žalované, a platebním výměrem téhož úřadu ze dne 14. 9. 2015, č. j. 2750559/15/3200-31473-806126, který nabyl právní moci dnem 15. 10. 2015, bylo žalobci vyměřeno penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně za období od 21. 6. 2011 do 14. 8. 2015 ve výši 587 335 Kč, které žalobce uhradil dne 12. 10. 2015. Žádost žalobce o prominutí penále Generální finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 7. 3. 2017, č. j. 4309/17/7500-30470-010198, zamítlo.
12. Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu na vyřešení otázky hmotného práva, zda lze zaměstnanci přičítat v příčinné souvislosti s povinností zaplatit penále za prodlení s odvodem do státního rozpočtu za porušení rozpočtové kázně podle zákona č. 218/2000 Sb., které bylo uloženo platebním výměrem finančního úřadu zaměstnavateli, zaviněné porušení povinností spočívající v tom, že zaměstnanec bez vědomí zdravotně či tělesně postižených osob jejich jménem vypsal fiktivní žádosti o poskytnutí nárokové dávky, které s příslušnými požadavky na výplatu dávek na účty, k nimž měl dispoziční oprávnění, předložil ke schválení, v důsledku čehož byly schváleny a vyplaceny částky, které použil pro svoji potřebu. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
13. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je částečně opodstatněné.
14. Podle ustanovení §250 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“), zaměstnanec je povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (odst. 1). Zaměstnavatel je povinen prokázat zavinění zaměstnance, s výjimkou případů uvedených v §252 a 255 (odst. 3).
15. Podle ustanovení §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti (odst. 1). Odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil (odst. 3).
16. Povinnost k náhradě škody má povahu pracovněprávního nároku podle ustanovení §250 zák. práce, jen jestliže ji zaměstnanec způsobil zaměstnavateli při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s tím, tedy, jinak řečeno, jestliže ji zaměstnavateli způsobil jeho zaměstnanec při činnosti prováděné v mezích plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Vznikla-li škoda porušením právní povinnosti jinak, řídí se odpovědnost za škodu ustanovením §420 obč. zák., i kdyby škůdce byl zaměstnancem poškozeného.
17. Podle ustálené judikatury soudů (srov. například stanovisko občanskoprávního kolegia býv. Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1970, zn. Cpj 87/70, které bylo uveřejněno pod č. 55/1971 Sb. rozh. obč.) je v mezích plnění pracovních úkolů a přímé souvislosti s ním taková činnost zaměstnance, která nepostrádá místní, časový a věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění pracovních úkolů. Uvedená kritéria přitom nemají stejný význam; rozhodující je věcný (vnitřní účelový) vztah, tj. vztah k činnosti, jíž byla způsobena škoda, k pracovním úkolům. Ve své podstatě jde o posouzení, zda při činnosti, jíž byla způsobena škoda, zaměstnanec sledoval z objektivního i subjektivního hlediska plnění pracovních úkolů.
18. Pro závěr, zda povinnost k náhradě škody má povahu pracovněprávního, nebo občanskoprávního nároku, není samo o sobě významné, zda zaměstnanec porušil povinnosti uložené mu zákoníkem práce, nebo jinými právními předpisy. Porušení povinnosti (zaviněným jednáním) ze strany škůdce je předpokladem jak pro vznik odpovědnosti za škodu podle ustanovení §420 obč. zák., tak i pro povinnost k náhradě škody podle ustanovení §250 zák. práce. Významným v tomto směru není, který právní předpis ukládá škůdci povinnost, jejímž porušením vznikla škoda, ale jen to, zda činnost, kterou byla zaměstnancem způsobena škoda jeho zaměstnavateli, postrádá, či nepostrádá místní, časový a zejména věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění pracovních úkolů škůdce (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2593, 2612/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2480/2009). Uvedená kritéria zpravidla nesplňuje majetková trestná činnost spáchaná v přímém úmyslu na úkor zaměstnavatele, byť by byla v úzké místní, časové a věcné souvislosti s plněním pracovních úkolů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1773/2016).
19. Jestliže žalovaná jako zaměstnankyně žalobce bez vědomí zdravotně či tělesně postižených osob jejich jménem vypsala fiktivní žádosti o poskytnutí nárokové dávky, které s příslušnými požadavky na výplatu dávek na účty, k nimž měla dispoziční oprávnění, předložila ke schválení, v důsledku čehož byly žalobcem schváleny a vyplaceny částky, které použila pro svoji potřebu, je nepochybné, že tím nesledovala z objektivního ani ze subjektivního hlediska plnění pracovních úkolů u svého zaměstnavatele, ale výlučně „vlastní prospěch“, a že tedy touto majetkovou trestnou činností spáchanou v přímém úmyslu na úkor zaměstnavatele vybočila z mezí plnění pracovních úkolů (přímé souvislosti s ním). Okolnost, že touto činností porušila (také) své povinnosti z pracovního poměru úředníka, je tu nepodstatná; rozhodující je, že žalovaná jednáním, z něhož jeho zaměstnavateli vznikla (měla vzniknout) škoda, nesledovala plnění pracovních úkolů, ale jen „svoje zájmy“, a že tu proto chybí věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění pracovních úkolů. Odvolací soud proto důvodně dovodil, že „v daném případě nemá odpovědnost za škodu povahu pracovněprávního, ale občanskoprávního nároku“.
20. Předpokladem pro vznik občanskoprávní (obecné) odpovědnosti za škodu podle ustanovení §420 obč. zák., podle něhož je třeba – vzhledem k tomu, kdy se žalovaná dopustila jednání, v němž je spatřováno porušení jejích povinností stanovených právními předpisy (srov. §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) – projednávanou věc i v současné době posuzovat, je porušení právní povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody (tzv. kauzální nexus) a zavinění na straně škůdce, které se předpokládá (presumuje). Škůdce se odpovědnosti zprostí, jestliže prokáže, že škodu nezavinil.
21. Škodou, jako jedním z předpokladů odpovědnosti podle ustanovení §420 obč. zák., se rozumí újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (tj. majetková újma) a je objektivně vyjádřitelná v penězích. O porušení právní povinnosti jde tehdy, jedná-li škůdce (v podobě konání nebo opomenutí) v rozporu s povinnostmi, které mu byly stanoveny právními předpisy nebo na základě jiných právních skutečností. Porušení právní povinnosti škůdcem (protiprávnost jeho jednání) vyjadřuje objektivní stav, který tu buď je, nebo není a který nastává bez ohledu na to, zda ho škůdce chtěl způsobit nebo zda věděl, že může nastat. Zavinění oproti tomu vyjadřuje psychický (vnitřní) vztah škůdce ke svému jednání (konání nebo opomenutí), jímž porušil svou právní povinnost, a ke škodě jako následku takového protiprávního jednání.
22. Žalobci lze přisvědčit, že mu vznikla újma (že došlo ke zmenšení jeho majetku) tím, že na základě platebního výměru Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj zaplatil penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně, a je rovněž nepochybné, že žalovaná svým jednáním, kterým se dopustila trestného činu, též porušila své povinnosti úředníka uvedené v ustanoveních §16 odst. 1 písm. b), c), h) a odst. 2 písm. c) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Za tohoto stavu je pro posouzení věci dále významné, zda byl splněn další z předpokladů občanskoprávní (obecné) odpovědnosti za škodu, tj. příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a zjištěným porušením právní povinnosti.
23. O vztah příčinné souvislosti, který je jednou z podmínek odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák., se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce (následkem porušení jeho právní povinnosti). Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by ke škodnému následku nedošlo ( conditio sine qua non ). Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu důležitou, podstatnou a značnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně, nebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Na druhé straně řetězec příčin nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 245/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007).
24. Právně relevantními příčinami tedy nemohou být kterékoli faktické příčiny, sebevíce vzdálené od škodního následku, nýbrž je třeba vyčlenit (izolovat) jen ty příčiny, s nimiž právo spojuje vznik odpovědnosti (tzv. umělá izolace jevů), které jsou pro způsobení následku významné (tzv. gradace příčinné souvislosti) a které podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti mají zpravidla (typicky) za následek způsobení určité škody (tzv. adekvátní příčinná souvislost). Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti (poznatků) adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015).
25. Teorie adekvátnosti kauzálního nexu vychází z toho, že musí být v lidských silách možné předvídat, že předmětné jednání bude mít za následek danou škodu. Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je tedy předvídatelnost škodního následku. Tím se velice podobá dalšímu předpokladu subjektivní odpovědnosti za škodu, a to kritériu zavinění, přesněji jeho nedbalostní formě. Odlišují se jen subjektem, podle kterého se předvídatelnost následku poměřuje. V případě zavinění je jím sám (typizovaný) jednající subjekt, zatímco při zjišťování adekvátnosti příčinné souvislosti je kritériem hypotetický zkušený (tzv. optimální) pozorovatel, tedy myšlená osoba, která zahrnuje veškerou zkušenost své doby. Je zřejmé, že co je předvídatelné pro konkrétní subjekt, musí být předvídatelné i pro tzv. optimálního pozorovatele. Každý nedbalostně zaviněný následek je tedy též adekvátním následkem příslušného jednání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05).
26. Škoda vzniklá žalobci zaplacením penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně je následkem protiprávního úkonu žalované (následkem porušení jejích právních povinností), neboť bez protiprávního jednání žalované by ke vzniku povinnosti žalobce zaplatit penále nedošlo (kdyby žalovaná – jak výstižně uvedl soud prvního stupně – nepáchala trestnou činnost, nebyl by žalobce povinen odvést prostředky do státního rozpočtu za porušení rozpočtové kázně a nedošlo by ani k vyměření penále). Podvodné jednání žalované cíleně směřující k neoprávněnému použití (zneužití) prostředků poskytnutých žalobci ze státního rozpočtu na dávky sociální péče je adekvátní příčinou vzniku povinnosti (žalovanou podvedeného) žalobce platit penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně ode dne následujícího po dni, kdy došlo k porušení rozpočtové kázně, neboť tento škodní následek byl vzhledem k jednoznačnosti právní úpravy obsažené v zákoně č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění účinném do 29. 12. 2011 (dále jen „zákon o rozpočtových pravidlech“), objektivně předvídatelný. Z ustanovení §44a odst. 7 věty první a druhé zákona o rozpočtových pravidlech totiž vyplývá, že za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně [tímto porušením je mimo jiné neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu jejich příjemcem – srov. §44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech] podle §44a odst. 4 písm. b) a c) zákona o rozpočtových pravidlech je porušitel rozpočtové kázně povinen zaplatit penále ve výši 1 promile z částky odvodu za každý den prodlení, nejvýše však do výše tohoto odvodu, a že penále se počítá ode dne následujícího po dni, kdy došlo k porušení rozpočtové kázně, do dne, kdy byly prostředky odvedeny nebo u návratných finančních výpomocí vráceny nebo nevyplaceny postupem podle §44a odst. 5 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech.
27. Z uvedeného vyplývá, že příčinou vzniku povinnosti žalobce platit penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně bylo protiprávní jednání žalované a nikoliv jednání žalobce spočívající podle dovolatelky v „zanedbání činnosti“ tím, že žalobce „nevytvořil žádné mechanismy způsobilé odhalit nesprávnou manipulaci s dotačními finančními prostředky“ [podle skutkových zjištění odvolacího soudu, ze kterých dovolací soud při právním přezkumu v dovolacím řízení vychází (musí vycházet), měl žalobce naopak řádně nastavený systém kontroly práce svých zaměstnanců]. Poukazuje-li dovolatelka ve prospěch svého názoru o nedostatku „zákonem požadované příčinné souvislosti“ na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2681/2016, pak přehlíží, že tento rozsudek vychází ze skutkového stavu, který se odlišuje od skutkového stavu, který je dán v nyní projednávané věci (zejména proto, že ve věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek Nejvyššího soudu, bylo penále zaměstnavateli uloženo za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně, kterého se zaměstnavatel dopustil v důsledku toho, že nesprávně postupoval při zjišťování příjmů bývalého zaměstnance pro účely vyplácení náhrady za ztrátu na výdělku z důvodu nemoci z povolání, a nikoliv za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně, které svým protiprávním, podvodným jednáním cíleně směřujícím k neoprávněnému použití prostředků poskytnutých zaměstnavateli ze státního rozpočtu způsobil zaměstnanec, který za tímto účelem – jak tomu bylo v případě žalované – zneužil svou pravomoc úřední osoby jednající za zaměstnavatele).
28. Za správný však již nelze považovat závěr soudů, že příčinná souvislost mezi škodou vzniklou žalobci zaplacením penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně a zjištěným porušením právních povinností žalované byla dána po celé období prodlení od 21. 6. 2011 do 14. 8. 2015. Soudy nevzaly náležitě v úvahu, že od doby, kdy protiprávní jednání žalované mající za následek porušení rozpočtové kázně vyšlo u žalobce najevo (žalobce uvedl v žalobě, že k odhalení trestné činnosti žalované došlo „v závěru roku 2013“), již bylo na žalobci, aby prostřednictvím místně příslušného finančního úřadu (a to i bez jím vydaného platebního výměru) splnil svou povinnost provést odvod za porušení rozpočtové kázně do státního rozpočtu v částce, v jaké byla rozpočtová kázeň porušena [srov. §44a odst. 3 písm. a) a odst. 4 písm. c) zákona o rozpočtových pravidlech]. Jestliže by tak bezodkladně učinil, k dalšímu prodlení s odvodem by již nedocházelo a žalobce by za dobu následující po provedení odvodu penále zaplatit nemusel. Protože tím vstoupila do děje jiná, na jednání žalované nezávislá skutečnost, která byla pro vznik škody spočívající v zaplacení penále za následující další prodlení rozhodující, je na místě závěr, že mezi porušením právních povinností žalované a částí škody vzniklé žalobci zaplacením penále za prodlení, k němuž došlo poté, kdy protiprávní jednání žalované vyšlo u žalobce najevo, není příčinná souvislost.
29. Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Karviné) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
30. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2023
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu