ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.1501.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 1501/2023-202
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. O. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Františkem Vyskočilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská č. 130/10, proti žalovanému Arcibiskupství pražské se sídlem v Praze 1 – Hradčanech, Hradčanské náměstí č. 56/16, IČO 00445100, zastoupenému JUDr. JClic. Ronaldem Němcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Platnéřská č. 191/4, o neplatnost výpovědí z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 102/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2022, č. j. 30 Co 375/2022-165, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku městského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se odmítá .
II. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. července 2022, č. j. 21 C 102/2019-122, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Dopisem se ze dne 26. 3. 2019 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí „dle §52 písm. g)“ dává výpověď „z důvodu nedostavování se na místo výkonu práce, neplnění pracovních úkolů“, které jí přímý nadřízený chtěl přidělit, a za opakované nedodržování pokynů zaměstnavatele, neboť ačkoliv byla opakovaně vyzvána zaměstnavatelem k dostavení se do místa výkonu práce, kterým je podle pracovní smlouvy Arcibiskupství pražské, ke svému nadřízenému, aby vykonávala práci v místě výkonu práce, opakovaně odmítla se do místa výkonu práce k přidělení práce dostavit a „ignorovala příkazy svého zaměstnavatele“ ze dne 8. 2. 2019, 19. 2. 2019 a 6. 3. 2019. Totéž žalovaný sdělil žalobkyni dopisem ze dne 27. 6. 2019, ve kterém navíc uvedl, že „tak se děje i nadále, a to ke dni 26. června 2019, a to i za situace“, že žalobkyně „již obdržela výpověď z pracovního poměru“.
2. Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 31. 7. 2019 domáhala, aby bylo určeno, že uvedené výpovědi doručené jí dne 1. 4. 2019 a 3. 7. 2019 jsou neplatné. Žalobu zdůvodnila tím, že u žalovaného pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 26. 9. 2002 jako XY „na pracovišti XY“ a s nástupem do práce ode dne 1. 10. 2002, že žalovaný zcela účelově vychází z nesprávného předpokladu, že jejím místem výkonu práce je též sídlo žalovaného „na adrese Praha 1 – Hradčany, Hradčanské náměstí č. 56/16“, přestože z kontextu celé pracovní smlouvy, včetně příloh, a „okolností pracovního poměru“ žalobkyně u žalovaného je zcela zjevné, že jediným místem výkonu práce žalobkyně je XY. Podle pracovní náplně žalobkyně ze dne 30. 11. 2003, která je nedílnou součástí pracovní smlouvy, žalobkyně koná práci XY „ve XY pravidelně na onkologické klinice“ a jejím úkolem je „zprostředkování návštěvy kněze, konat rozhovory s pacienty, případně se s nimi modlit, podle potřeby donášet eucharistii nemocným, zajišťovat duchovní literaturu pacientům, pokud ji požadují a účastnit se jednou týdně velké vizity, přičemž práce je po stránce organizační přizpůsobena režimu kliniky“. Na základě těchto ujednání „nemůže být pochyb“ o tom, že místem výkonu práce žalobkyně je „výlučně XY“, což plyne jednak z textu pracovní náplně a jednak z povahy pracovních úkolů žalobkyně, které není možno vykonávat v sídle Arcibiskupství pražského. Žalobkyně „nikdy po dobu trvání pracovního poměru nevykonávala práci na jiném místě“ a „nikdy v průběhu trvání pracovního poměru nedošlo k tomu, že by žalovaný požadoval výkon její práce na jiném místě“. Pokud žalovaný přikazoval žalobkyni, aby se dostavila do sídla žalovaného, postupoval ve zřejmém rozporu s pracovní smlouvou a se zákonem.
3. Žalovaný ve svém vyjádření zdůraznil, že se žalobkyně „bezúčelně odmítla dostavovat ke svému zaměstnavateli“, a „to opakovaně bez udání důvodů“. Pokud je ve smlouvě mezi stranami uvedeno, že „místem výkonu práce je Arcibiskupství pražské, pracoviště XY, pak je to zaměstnavatel, kdo určí, zdali bude žalobkyně svoji činnost vykonávat ve XY“, anebo v jeho sídle na Hradčanském náměstí, „tedy v místě výkonu práce“. S tvrzením žalobkyně, že bude vykonávat svoji činnost pro zaměstnavatele jen ve „XY“, žalovaný „rezolutně nesouhlasí“.
4. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. 7. 2022, č. j. 21 C 102/2019-122, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 44 335 Kč k rukám advokáta JUDr. JClic. Ronalda Němce, Ph.D. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 26. 9. 2002, ve znění dodatků pracovní smlouvy ze dne 29. 9. 2003, ze dne 27. 11. 2003 a ze dne 21. 9. 2004, zaměstnána jako XY „s místem výkonu práce Arcibiskupství pražské, pracoviště XY“ a že dopisy ze dne 8. 2. 2019, 19. 2. 2019 a 6. 3. 2019 žalovaný vyzýval žalobkyni, aby se dostavila k zaměstnavateli za účelem přidělení pracovních úkolů a za účelem „probrání dalšího postupu ve výkonu práce“ na „Arcibiskupství pražské“, do „jeho sídla na adrese Hradčanské náměstí č. 16“, jinak s ní bude rozvázán pracovní poměr. Soud prvního stupně uvedl, že jelikož místo výkonu práce žalobkyně bylo v souladu s platnou právní úpravou „určeno šířeji“, a to tak, že je jím „Arcibiskupství pražské“, jednal žalovaný v souladu se zákonem, jestliže dal žalobkyni pokyn k tomu, aby se dostavila do jeho sídla, tedy „na Arcibiskupství pražské, které je sjednáno v pracovní smlouvě jako místo výkonu práce“. Dospěl k závěru, že jelikož se žalobkyně do takto stanoveného místa podle pokynů zaměstnavatele nedostavila, opakovaně a závažně porušila povinnosti vyplývající jí z §38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, a že proto „výpovědní důvody dány byly“ a obě výpovědi z pracovního poměru, které „soud posuzoval jako jednotlivá právní jednání samostatně“, byly žalobkyni „dány po právu“.
5. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 12. 2022, č. j. 30 Co 375/2022-165, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé, ve výroku o nákladech řízení jej změnil „jen tak, že výše náhrady činí 30 782 Kč“, jinak ho „v tomto výroku“ potvrdil, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 10 453 Kč k rukám advokáta JUDr. JClic. Ronalda Němce, Ph.D. Uvedl, že soud prvního stupně „si opatřil správná a postačující skutková zjištění“, že „věc v podstatě správně právně posoudil“, když „skutečně došlo k tomu, že žalobkyně neuposlechla pokynů svého nadřízeného, a to opakovaně“, a že se „ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že nepochybně bylo sjednáno místo výkonu práce na Arcibiskupství pražském“. Dodal, že „skutečnost, zda Arcibiskupství bylo či nebylo místem výkonu práce, není v tomto směru zásadní, když případné výhrady žalobkyně, že svoji konkrétní činnost nebude konat v jiné nemocnici nebo na Arcibiskupství či kdekoliv jinde, než ve XY, měly být řešeny až následně“. Podstatné podle názoru odvolacího soudu bylo, že žalobkyně „pokyn zaměstnavatele neuposlechla, ačkoli šlo o pokyn zcela logický a oprávněný, a to dostavit se k nadřízenému, který měl své místo výkonu práce v budově Arcibiskupství“. Jelikož se jednalo o opakované neuposlechnutí, a to v osmi případech, souhlasil odvolací soud s názorem soudu prvního stupně, že žalobkyně „porušila své pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem“ a že výpovědní důvod podle §52 písm. g) zákoníku práce „tak byl naplněn“. Protože ke dni doručení výpovědi ze dne 27. 6. 2019 (dne 3. 7. 2019) již pracovní poměr žalobkyně u žalovaného netrval, neboť skončil (na základě výpovědi ze dne 26. 3. 2019 doručené žalobkyni dne 1. 4. 2019) dne 30. 6. 2019, nemá žalobkyně podle názoru odvolacího soudu naléhavý právní zájem na určení její neplatnosti.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (proti všem jeho výrokům) podala žalobkyně dovolání. Uvádí, že rozhodnutí odvolací soud závisí na vyřešení právní otázky posouzení obsahu pracovněprávního vztahu (sjednaného pracoviště, které nebylo sjednáno v rámci místa výkonu práce), resp. rozdílně sjednaného místa výkonu práce a pracoviště, a otázky, zda žalovaný mohl žalobkyni dát výpověď (výpovědi) ze stejného důvodu, který „předtím označil za jednu z překážek na straně zaměstnavatele“, jež v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Žalobkyně má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí i na vyřešení otázky procesního práva „týkající se posuzování platnosti několika za sebou daných rozvázání pracovního poměru“, neboť jestliže odvolací soud dovodil, že při „napadnutí druhé výpovědi žalobou“ měla žalobkyně prokázat naléhavý právní zájem, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; v této souvislosti odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2647/2000, a ze dne 11. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 195/97, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3197/2016, a ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4912/2017, ze kterých vyplývá „závěr přesně opačný“. Namítá, že v pracovní smlouvě si účastníci sjednali, že „místem výkonu práce je Arcibiskupství pražské, pracoviště XY“, že tedy pracoviště nebylo sjednáno tak, „aby spadalo do místa výkonu práce“, že „vůlí obou smluvních stran … bylo práci žalobkyně a její výkon místně svázat se XY“, a že je proto nesprávné právní posouzení odvolacího soudu, že „nepochybně bylo sjednáno místo výkonu práce na Arcibiskupství pražském“. Pokud zaměstnavatel sjednal se zaměstnancem pracoviště v místě, „které nespadá pod rozsah místa výkonu práce, pak to jde k tíži zaměstnavatele“ a zaměstnavatel je v takovém případě povinen respektovat sjednané pracoviště. Odvolací soud měl podle názoru dovolatelky dojít k závěru, že „smluvní strany sjednaly XY jako místo výkonu práce“ a že Arcibiskupství pražské je „pouze sídlem žalovaného, přičemž zaměstnanec nemá povinnost dostavovat se za účelem výkonu práce či přidělení pokynů do sídla svého zaměstnavatele, pokud se nejedná o místo, kde má povinnost práci vykonávat“. Žalovaný tak nebyl oprávněn po ní požadovat, aby se dostavila do jeho sídla, a obě výpovědi jsou proto neplatné. Dovolatelka dále brojí proti závěru odvolacího soudu o výši náhrady nákladů řízení. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl. V reakci na obsah dovolání mimo jiné zdůraznil, že „není žádný XY v České republice, který by byl určen jen pro jednu nemocnici a tvrdil by, že pokud jej biskup pošle do jiné nemocnice, LDN či církevního zařízení, či do soukromého bytu, a je to v rámci této diecéze, že nepůjde“. Uvedl, že „dovolatelka zcela úmyslně a nesprávně interpretuje důvod výpovědi“ a že se měla dostavit do „svého výkonu práce, kde sídlil její nadřízený“.
8. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
11. Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o nákladech řízení (tj. v části, ve které byl částečně změněn a částečně potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení), podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
12. Dovolatelkou předestřená právní otázka, zda žalovaný mohl dát žalobkyni výpověď (výpovědi) ze stejného důvodu, který „předtím označil za jednu z překážek na straně zaměstnavatele, přičemž tato překážka na straně zaměstnavatele nikdy neodpadla“, není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť na vyřešení této otázky napadený rozsudek odvolacího soudu vzhledem k důvodu obou výpovědí (neuposlechnutí výzvy žalovaného, aby se žalobkyně dostavila do místa výkonu práce na Arcibiskupství pražské) nezávisí.
13. Závěr odvolacího soudu, že v případě výpovědi ze dne 27. 6. 2019 doručené žalobkyni dne 3. 7. 2019 je třeba – skončil-li pracovní poměr účastníků (na základě výpovědi ze dne 26. 3. 2019 doručené žalobkyni dne 1. 4. 2019) dne 30. 6. 2019 (a nebyl-li již tedy dne 3. 7. 2019 žalovaný zaměstnavatelem žalobkyně) – zabývat se naléhavým právním zájmem na určení její neplatnosti, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která dovodila, že rozvázal-li pracovní poměr se zaměstnancem někdo, kdo nebyl jeho zaměstnavatelem, jde o neplatný právní úkon (jednání) a zaměstnanec se může žalobou podle ustanovení §80 o. s. ř. domáhat, aby bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru je neplatné, má-li na takovém určení naléhavý právní zájem; nejde o žalobu podle ustanovení §72 zákoníku práce (u těchto žalob ani není potřebné tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení) a otázkou platnosti rozvazovacího právního úkonu (jednání) se soud může zabývat též jako otázkou předběžnou (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1951/2009, který byl uveřejněn pod č. 35/2011 v časopise Soudní judikatura, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3250/2012, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2287/2017). Uvedený závěr platí jak tehdy, rozvázal-li pracovní poměr se zaměstnancem někdo, kdo se nikdy nestal jeho zaměstnavatelem, tak i v případě, že pracovní poměr zaměstnance u zaměstnavatele (platně) skončil ještě dříve, než bylo vůbec učiněno právní jednání směřující k rozvázání pracovního poměru.
14. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci dokazováním provedeným v řízení u soudu prvního stupně mimo jiné zjištěno (odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná převzal), že žalobkyně byla u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 26. 9. 2002, ve znění dodatků pracovní smlouvy ze dne 29. 9. 2003, ze dne 27. 11. 2003 a ze dne 21. 9. 2004, zaměstnána jako XY „s místem výkonu práce Arcibiskupství pražské, pracoviště XY“. Součástí dodatku pracovní smlouvy ze dne 27. 11. 2003 byla pracovní náplň žalobkyně ze dne 30. 11. 2003, podle které bylo jejím úkolem zprostředkování návštěvy kněze, konat rozhovory s pacienty, případně se s nimi modlit, podle potřeby donášet eucharistii nemocným, zajišťovat duchovní literaturu pacientům, pokud ji požadují, a účastnit se jednou týdně velké vizity, přičemž práce je po stránce organizační přizpůsobena režimu onkologické kliniky XY, eventuálně po stránce duchovní rámcově určována biskupským vikářem pro XY. Dopisy ze dne 8. 2. 2019, 19. 2. 2019 a 6. 3. 2019 žalovaný vyzýval žalobkyni, aby se dostavila k zaměstnavateli za účelem přidělení pracovních úkolů a za účelem „probrání dalšího postupu ve výkonu práce“ na „Arcibiskupství pražské“, do „jeho sídla na adrese Hradčanské náměstí č. 16“, jinak s ní bude rozvázán pracovní poměr. Protože žalobkyně těmto výzvám nevyhověla, sdělil jí žalovaný dopisy ze dne 26. 3. 2019 a ze dne 27. 6. 2019, že jí dává výpověď podle §52 písm. g) zákoníku práce.
15. Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení právní otázky výkladu právního jednání – pracovní smlouvy ze dne 26. 9. 2002 obsahující ujednání, že „místem výkonu práce je Arcibiskupství pražské, pracoviště XY“. Vzhledem k tomu že tato otázka byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, je dovolání žalobkyně podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
16. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
17. Projednávanou věc je třeba (ve vztahu k výkladu pracovní smlouvy) i v současné době – vzhledem k tomu, že pracovní smlouva byla uzavřena dne 26. 9. 2002 – posuzovat (jak vyplývá z ustanovení §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2002 (dále též „zákoník práce“ nebo „zák. práce“).
18. Podle ustanovení §240 odst. 1 zák. práce právní úkon (pracovní smlouva, výpověď, dohoda o náhradě škody apod.) je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Podle ustanovení §240 odst. 2 věty první zák. práce projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.
Podle ustanovení §240 odst. 3 zák. práce je třeba projev vůle vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití.
19. Vůle účastníka pracovněprávního vztahu má právem předpokládané (sledované) účinky, jen jestliže byla projevena. Náležitosti vycházejí – jak vyplývá z ustanovení §240 odst. 2 věty první zák. práce – ze zásady bezformálnosti právních úkonů; navenek lze vůli vyjádřit zásadně jakýmkoliv způsobem vhodným k tomu, aby byla objektivně poznatelná. Není-li projev sám o sobě jednoznačný, neboť není srozumitelný (z hlediska způsobu vyjádření nelze dovodit, jaká vůle měla být vyjádřena) nebo určitý (projev je sice srozumitelný, ale není zřejmý jeho obsah), je třeba vždy přistoupit k výkladu (interpretaci). Závěru o tom, že projev vůle je nesrozumitelný nebo neurčitý, musí vždy předcházet jeho interpretace; nesrozumitelnost nebo neurčitost lze dovodit jen tehdy, jestliže ani jeho výkladem nelze odstranit všechny pochybnosti o jeho obsahu.
20. Pravidla o tom, jak má být projev vůle vyložen, vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu, uvádí ustanovení §240 odst. 3 zák. práce. Výslovný projev vůle učiněný písemně se vykládá především podle použitého slovního vyjádření a podle toho, jaký mu účastník při projevu vůle přikládal význam. Smyslem výkladu projevu vůle je objasnit skutečný záměr účastníka tímto způsobem vyjádřený. Výklad může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou účastník pracovněprávního vztahu neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji, ani měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu (srov. právní názor vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, který byl uveřejněn pod č. 29/1997 Sb. rozh. obč., v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 21 Cdo 227/2000, který byl uveřejněn pod č. 44/2001 v časopise Soudní judikatura, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1272/2012). Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem. Taková situace neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili. Jde tedy o to, aby obsah projevu vůle, který jednající učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 876/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3628/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4914/2007). Není přitom rozhodující, co jednající projevit chtěl, podstatné je, co skutečně projevil. Při rozporu mezi vnitřní vůlí jednajícího a vůlí projevenou navenek totiž právo zpravidla přihlíží k vůli projevené, čímž chrání dobrou vůli toho, kdo takový projev vůle vnímal (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 876/2007).
21. Právním úkonem je – jak vyplývá z ustanovení §240 odst. 1 zák. práce – také pracovní smlouva.
22. Podle ustanovení §29 odst. 1 zák. práce v pracovní smlouvě je zaměstnavatel povinen se zaměstnancem dohodnout:
a) druh práce, na který je zaměstnanec přijímán,
b) místo výkonu práce (obec a organizační jednotku nebo jinak určené místo),
c) den nástupu do práce.
23. Ustanovení §29 zák. práce má kogentní povahu v tom smyslu, že zaměstnavatel se zaměstnancem musí dohodnout (aby byla pracovní smlouva z tohoto pohledu platná) alespoň nezbytné náležitosti pracovní smlouvy, kterými jsou druh práce, místo výkonu práce a den nástupu do práce. Vlastní obsah těchto ujednání – který druh práce, jaké místo výkonu práce a jaký den nástupu do práce bude sjednán – však zákoník práce neurčuje a nechává je na dohodě účastníků. Ohledně obsahu ujednání o těchto náležitostech pracovní smlouvy se tedy naopak jedná o dispoziční právo účastníků pracovní smlouvy a z hlediska obsahu těchto ujednání proto zákoník práce nemá kogentní povahu.
24. Ujednání o místu výkonu práce v pracovní smlouvě má svůj význam zejména proto, že zaměstnavatel nemůže přidělovat zaměstnanci práci v jiném místě než v místě, které bylo jako místo výkonu práce mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem sjednáno (nejde-li o vyslání zaměstnance na dobu nezbytné potřeby na pracovní cestu, byla-li tato podmínka dohodnuta v pracovní smlouvě, o přeložení zaměstnance k výkonu práce v rámci zaměstnavatele do jiného místa, než bylo sjednáno v pracovní smlouvě, se souhlasem zaměstnance, pokud to nezbytně vyžaduje provozní potřeba zaměstnavatele, nebo o dočasné přidělení zaměstnance k výkonu práce k jiné právnické nebo fyzické osobě na základě písemné dohody uzavřené mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem – srov. §38 zák. práce).
25. Místo výkonu práce může být určeno velmi úzce (např. konkrétní pracoviště), nebo šířeji. Zákoník práce předpokládá, že místem výkonu práce bude obec nebo organizační jednotka, ale nevylučuje, aby místo výkonu práce bylo i jinak určené místo. Jako místo výkonu práce tak může být sjednáno jak konkrétní pracoviště, tak i sídlo zaměstnavatele, obec, kraj, území České republiky apod. Pracoviště jako místo, kde zaměstnanec plní podle pokynu zaměstnavatele své pracovní úkoly, se může nacházet jen tam, kde je lze podřadit pod pojem, jímž bylo v pracovní smlouvě definováno místo výkonu práce (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4213/2009).
26. V projednávané věci bylo pro její posouzení významné, co bylo obsahem ujednání o místu výkonu práce v pracovní smlouvě uzavřené mezi účastníky dne 26. 9. 2002 (ve znění pozdějších dodatků). Nebylo-li by totiž jako místo výkonu práce sjednáno Arcibiskupství pražské (jeho sídlo v Praze 1 – Hradčanech, Hradčanské náměstí č. 56/16), nýbrž – jak tvrdí žalobkyně – XY, pak by se žalobkyně nemohla nedostavováním se do sídla žalovaného na jeho výzvy dopustit porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci, které bylo důvodem obou výpovědí daných jí žalovaným, neboť nebyla povinna vykonávat práci pro žalovaného v jiném místě než v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, a ani se na jiné místo na výzvy žalovaného dostavovat.
27. V písemné pracovní smlouvě ze dne 26. 9. 2002 bylo sjednáno, že „místem výkonu práce je Arcibiskupství pražské, pracoviště XY“. Z této listiny jednoznačně nevyplývá, že sjednaným místem výkonu práce žalobkyně je sídlo Arcibiskupství pražského v Praze 1 – Hradčanech, Hradčanské náměstí č. 56/16, neboť takovému závěru odporuje místo sjednaného pracoviště (XY, kde žalobkyně vykonávala práci XY), které se nachází v Praze 2 a které tedy nelze podřadit pod místo (místa) nacházející se v Praze 1 na Hradčanském náměstí č. 56/16. Za těchto okolností měly soudy za účelem objasnění skutečného záměru účastníků vyjádřeného v pracovní smlouvě ze dne 26. 9. 2002 (ve znění pozdějších dodatků) ohledně místa výkonu práce přistoupit k výkladu tohoto projevu vůle podle výše uvedených pravidel vyplývajících z ustanovení §240 odst. 3 zák. práce.
28. Protože odvolací soud uvedeným způsobem nepostupoval (nepodrobil pracovní smlouvu ze dne 26. 9. 2002 výkladu podle pravidel pro výklad právních úkonů), je jeho závěr, že opakovaným neuposlechnutím pokynu žalovaného, aby se dostavila k nadřízenému, který měl své místo výkonu práce v budově Arcibiskupství pražského, žalobkyně porušila své pracovní povinnosti „zvlášť hrubým způsobem“ a že „výpovědní důvod podle §52 písm. g) zákoníku práce tak byl naplněn“, předčasný, a tedy nesprávný.
29. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání (v části směřující do výroku o věci samé), pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek (včetně akcesorických výroků o nákladech řízení) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 1) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
30. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 7. 2023
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu