ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.180.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 180/2022-199
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce J. O. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Ladislavem Sedlákem, advokátem se sídlem v Humpolci, Nerudova č. 185, proti žalované Forsace s. r. o. se sídlem v Praze 4 – Chodově, Michnova č. 1622/4, IČO 26105187, zastoupené Mgr. Vítem Tokarským, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října č. 1001/3, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 6 C 7/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 16. září 2021, č. j. 15 Co 197/2021-170, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ladislava Sedláka, advokáta se sídlem Humpolci, Nerudova č. 185.
Odůvodnění:
1. Dne 17. 4. 2020 předala žalovaná žalobci okamžité zrušení pracovního poměru, v němž jako důvod uvedla: 1. neoprávněné užití hmotných prostředků zaměstnavatele za účelem vlastního obohacení se, 2. neoprávněné užití software (a dalších prostředků) ve vlastnictví či licenci zaměstnavatele pro vlastní účely za účelem obohacení se, 3. neoprávněné užití technické dokumentace a jiného duševního vlastnictví zaměstnavatele pro vlastní účely za účelem obohacení se, 4. porušování autorských práv, práv průmyslového vlastnictví a dalších práv zaměstnavatele a dalších osob, 5. neoprávněné užití datových souborů zaměstnavatele, 6. zneužití informací v obchodním styku, 7. neoprávněné zveřejnění informací o zaměstnavateli, porušení obchodního tajemství, porušení povinnosti mlčenlivosti, 8. nemorální chování, nabádání ostatních zaměstnanců zaměstnavatele k bojkotu své práce, veřejná kritika poměrů u zaměstnavatele, porušení povinnosti loajality vůči zaměstnavateli, 9. neoprávněné užití internetu v pracovní době pro vlastní účely, 10. organizace vlastních zakázek v pracovní době, 11. důvodné podezření z krádeží, zpronevěry, přijímání drobných úplatků a odměn od třetích osob, 12. přítomnost alkoholu a pornografie na pracovišti.
2. Žalobou podanou u Okresního soudu v Pelhřimově dne 14. 5. 2020 se žalobce domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru pro neurčitost skutkového vymezení důvodů.
3. Žalovaná namítala, že v okamžitém zrušení pracovního poměru nemusí být vždy vymezována konkrétní data. Důvody okamžitého zrušení pracovního poměru byly žalobci dobře známy, neboť mu byly několikrát vytýkány.
4. Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 12. 5. 2021, č. j. 6 C 7/2020-132, žalobu zamítl a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 34 253 Kč. Vyšel z toho, že body 1 až 9, 11 a 12 okamžitého zrušení pracovního poměru jsou natolik obecné, že v nich nelze poznat konkrétní porušení „pracovní kázně“, a proto nesplňují formální požadavky uvedené v §60 zákoníku práce. Bod 10 však těmto požadavkům vyhovuje, neboť je „jednoznačně řečeno, že žalobce v pracovní době činil úkony, které nebyly v jeho pracovní náplni, ve svůj vlastní prospěch a tím závažným způsobem porušil povinnosti, které pro něho vyplývají z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci“. Žalobce si podle soudu prvního stupně musel být při převzetí okamžitého zrušení pracovního poměru vědom, jakého jednání se měl dopustit. Následně soud prvního stupně uzavřel, že „[p]okud tedy žalobce v době trvání pracovního poměru v pracovní době (když účastníky není tvrzeno, že by k jednání žalobce docházelo po pracovní době), z pracovního počítače žalobce, prováděl soukromé zakázky přes výslovný zákaz zaměstnavatele, lze uzavřít, že i přesto, že žalobce je žalovanou hodnocen jako dobrý zaměstnanec, jeho porušování pracovní kázně bylo dlouhodobé, a nelze na žalované spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr žalobce a pokračování v soukromých aktivitách na úkor plnění pracovních povinností nadále trvalo“. Žalobce tedy porušil „pracovní kázeň“ zvlášť hrubým způsobem a okamžité zrušení pracovního poměru bylo důvodné.
5. K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 16. 9. 2021, č. j. 15 Co 197/2021-170, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobce u žalované ze dne 17. 4. 2020 je neplatné, a žalované uložil povinnost „nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů“ ve výši 30 176 Kč. Odvolací soud dovodil, že obsahuje-li okamžité zrušení pracovního poměru 12 bodů, nejde o „dílčí aspekty“ jednoho skutku, ale o skutky samostatné. I u bodu 10 okamžitého zrušení pracovního poměru odvolací soud shledal, že postrádá jakoukoliv bližší věcnou a časovou specifikaci skutku. Ani v jednom z bodů není alespoň rámcově konkretizováno, v jakých úkonech měla spočívat „organizace vlastních zakázek“, v jakém období se tohoto jednání žalobce dopouštěl a jakým způsobem. Žalovaná sice provedla konkretizaci předmětného jednání ve svém vyjádření k žalobě z 10. 9. 2020, ovšem k tomuto dodatečnému vymezení jednotlivých skutků nelze nikterak přihlížet. Relevantní je pouze to, zda z obsahu okamžitého zrušení pracovního poměru mohl žalobce objektivně seznat, jaký konkrétní skutek je mu vytýkán. Odvolací soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětného okamžitého zrušení pracovního poměru pro nedostatečné skutkové vymezení jeho důvodů.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podala žalovaná dovolání. Odvolací soud se podle jejího názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že neposoudil, zda je možno určitost důvodu pro okamžité zrušení pracovního poměru zjistit výkladem. Za podstatné dovolatelka považuje, zda zaměstnanec mohl z obsahu okamžitého zrušení pracovního poměru objektivně seznat, jaký skutek je mu vytýkán. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1132/2014. Rozpor s rozhodnutími Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1815/2018, ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, a ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1582/2012) spatřuje dále v tom, že dopouštěl-li se žalobce dlouhodobě protiprávního jednání zakládajícího dokonce trestní odpovědnost, pro něž mu bylo dáno okamžité zrušení pracovního poměru, potom postup žalobce navrhujícího vyslovení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru pro neurčitost není veden úmyslem zajistit ochranu svým subjektivním právům, nýbrž jeho záměrem je způsobit žalované další újmu. Podle citované judikatury nemůže takové zjevné zneužití práva požívat žádné ochrany. Žalovaná dále vytýká odvolacímu soudu, že nezdůvodnil, proč považuje vymezení ostatních důvodů (kromě důvodu č. 10) za neurčité, a ani nezdůvodnil, proč přijal závěr, že všechny důvody okamžitého zrušení pracovního poměru je třeba posuzovat pouze samostatně, nikoliv v jejich souhrnu. Tím měl zasáhnout do práva žalované na spravedlivý proces ve smyslu citované judikatury Ústavního soudu. Žalovaná navrhla změnu napadeného rozsudku tak, že bude potvrzen rozsudek soudu prvního stupně.
7. Žalobce navrhl odmítnutí dovolání. I žalovanou citovaná judikatura je založena na objektivní seznatelnosti a přezkoumatelnosti důvodů pro okamžité zrušení pracovního poměru. Skutkové závěry, které žalovaná uvádí ve svém dovolání, jsou podle žalobce pouhými spekulacemi a nikdy nebyly v řízení prokázány. Žalobce pokládá za chybný závěr žalované, že dostatečnost vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru je třeba poměřovat oproti vědomí zaměstnance. Dodal, že argumentuje-li žalovaná zneužitím práva, nic takového v řízení nebylo prokazováno a jde opět pouze o spekulativní tvrzení žalované.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
11. V části, v níž dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, není dovolání žalované přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
12. Přípustnost dovolání není způsobilá založit námitka žalované, že výkon práva žalobcem, jenž se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, je zjevným zneužitím práva, které nemůže požívat žádné ochrany; na řešení této otázky totiž napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo (argumentaci o zjevném zneužití práva žalovaná uplatnila až v dovolání).
13. Napadený rozsudek odvolacího soudu však závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda předmětné okamžité zrušení pracovního poměru obsahuje skutkově dostatečné vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru.
14. Ke skutkovému vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35/1998 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 2374/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4030/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4883/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2521/2013, anebo též dovolatelkou zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1899/99, z nichž (mimo jiné) vyplývá, že ke splnění hmotněprávní podmínky platného okamžitého zrušení pracovního poměru je třeba, aby důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu, tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje; k dosažení účelu sledovaného ustanovením §60 zákoníku práce není vždy potřebné, aby okamžité zrušení pracovního poměru obsahovalo také údaje o tom, kdy se zaměstnavatel dozvěděl o důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru, nebo kdy tento důvod vznikl, anebo zda byl důvod okamžitého zrušení pracovního poměru předmětem šetření jiného orgánu, neboť i bez těchto údajů může být nepochybné, proč byl se zaměstnancem okamžitě zrušen pracovní poměr; skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen.
15. Judikatura dovolacího soudu je též ustálena v závěru, že u důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru podle §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je třeba věnovat přesnému popisu vytýkaného skutku zvýšenou pozornost, aby byla možná jeho přesná individualizace, a že je třeba uvést konkrétní údaje o tom, kdy, kde, jakým jednáním a která konkrétní povinnost měla být porušena, aby se zaměstnanec mohl účinně bránit a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3648/2019, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4902/2014).
16. K zásadám pro výklad právních jednání pak srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, uveřejněný pod č. 50/2018 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2300/2017, uveřejněný pod č. 49/2020 v časopise Soudní judikatura, z nichž (mimo jiné) vyplývá, že výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji.
17. Od této ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud v napadeném rozsudku neodchýlil, uzavřel-li, že i vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru pod bodem 10 („organizace vlastních zakázek v pracovní době“) postrádá „jakoukoliv bližší věcnou a časovou specifikaci skutku“, přičemž nelze přihlížet k „dodatečnému vymezení jednotlivých skutků“ ve vyjádření žalované k žalobě ze dne 10. 9. 2020, takže žalobce „z obsahu okamžitého zrušení pracovního poměru (které žádné další listiny nedoprovázely)“ nemohl mít vědomost o tom, jaký skutek je mu vytýkán.
18. Přípustnost dovolání nemůže založit ani odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1132/2014, neboť ten vychází z odlišných skutkových zjištění, totiž že „žalobci muselo být zřejmé, jakého konkrétního porušení povinností se měl dopustit, a takto vymezený důvod ani nebylo možné (ani k tomu nedošlo) nějakým způsobem dodatečně měnit“.
19. Namítá-li žalovaná, že se měl odvolací soud odchýlit „od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ tím, že „[u]vede-li zaměstnavatel, že se pracovní poměr se zaměstnancem okamžitě zrušuje pro každý z 12 vymezených důvodů samostatně, ale i v jejich souhrnu, nemůže soud takový projev vůle bez odůvodnění odmítnout a posuzovat důvody jen samostatně,“ nevymezuje ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. řádně důvod přípustností dovolání, neboť ani z dalšího obsahu dovolání není zřejmé, od jaké „ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ se měl odvolací soud odchýlit. Pouze na vysvětlenou lze doplnit, že na vyřešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nakonec ani nespočívalo, neboť ten vyšel ze svého závěru o „naprosté obecnosti všech 12 bodů“.
20. K výtkám žalované o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku dovolací soud uvádí, že rozsudek odvolacího soudu za nepřezkoumatelný nepovažuje, neboť, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč., měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky, podle obsahu odvolání, nebyly na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly, podle obsahu dovolání, na újmu uplatnění práv dovolatele. V poměrech projednávané věci je z výše uvedeného zřejmé, na základě jakých důvodů odvolací soud rozhodl; dovolatelce tedy nebylo nijak znemožněno uvést dovolací důvody a předestřít svou argumentaci.
21. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 2. 2023
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu