ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.2606.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 2606/2023-175
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně M. B., zastoupené Mgr . Jarmilou Holbovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Hálkova č. 1229/44 , proti žalovanému M. Č. , o neplatnost zrušení pracovního poměru ve zkušební době, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 16 C 355/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. února 2023, č. j. 23 Co 213/2022-153, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2023, č. j. 23 Co 213/2022-153, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení stěžejní otázky [„zda je zrušení pracovního poměru ve zkušební době dané tajemníkovi městského (obecního) úřadu ze strany starosty platným právním jednáním, pokud bylo dáno, aniž by byl k tomuto právnímu jednání udělen předchozí souhlas ředitele krajského úřadu ve smyslu ust. §103 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů“] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby tato otázka byla řešena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil, že také pracovní poměr založený volbou nebo jmenováním lze ukončit výpovědí podle ustanovení §52 zák. práce nebo okamžitým zrušením podle ustanovení §55 odst. 1 a §56 odst. 1 zák. práce bez toho, že by před takovým ukončením pracovního poměru musel být zaměstnanec odvolán ze své funkce nebo se jí musel předtím vzdát [srov. závěry učiněné již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2006, sp. zn. 21 Cdo 3016/2005, uveřejněném pod č. 42/2007 Sb. rozh. obč., přijatém ještě za předchozí právní úpravy (zákona č. 65/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů), a za nynější právní úpravy například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4447/2010, k nimž se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1543/2011, v usnesení ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4172/2011, nebo v usnesení ze dne 4. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1332/2018].
Právní závěry učiněné v uvedené judikatuře se vztahují nejen na rozvázání pracovního poměru výpovědí nebo okamžitým zrušením, ale – byla-li se zaměstnancem, jehož pracovní poměr byl založen jmenováním, sjednána zkušební doba – též na rozvázání pracovního poměru zrušením ve zkušební době [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2819/2005, ve kterém dovolací soud v řízení o neplatnost zrušení pracovního poměru ve zkušební době – s odkazem na závěr uvedený v předchozím odstavci tohoto usnesení – neshledal správným závěr odvolacího soudu o tom, že „pracovní poměr založený jmenováním lze ukončit jedině, je-li zaměstnanec nejprve odvolán z funkce“ (důvodem vyslovení neplatnosti zrušení pracovního poměru ve zkušební době byla jen okolnost, že rozhodná právní úprava obsažená v §31 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, neumožňovala jiný způsob platného sjednání zkušební doby než v pracovní smlouvě)].
Závěr odvolacího soudu, že „na rozvázání pracovního poměru vedoucího úředníka samosprávného územního celku, tedy i tajemníka úřadu obce, výpovědí, okamžitým zrušením či zrušením ve zkušební době ustanovení §103 odst. 3 zákona o obcích nedopadá, neboť to se týká toliko jmenování a odvolání z funkce,“ má potom dostatečnou oporu v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 21 Cdo 299/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1332/2018, podle nichž odvolání vedoucího úředníka z funkce a rozvázání pracovního poměru se zaměstnancem jsou dvě spolu nesouvisející (samostatná) právní jednání, z nichž každé má své vlastní hmotněprávní předpoklady.
Z obsahu dovolání vyplývá, že žalobkyně podala dovolání „proti výrokům I. a II.“ rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti výrokům o náhradě nákladů řízení; v této části není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2023
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu