ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.3138.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 3138/2022-517
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce F. J. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Martinem Machačem, advokátem se sídlem v Brně, náměstí Svobody č. 702/9, proti žalované České poště, s. p. , se sídlem v Praze 1, Politických vězňů č. 909/4, IČO 47114983, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 97/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2022, č. j. 62 Co 53,54/2022-471, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2022, č. j. 62 Co 53,54/2022-471, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.
Přestože dovolatel namítá, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti je podstatou jeho dovolání nesouhlas se skutkovými zjištěními, na nichž soudy založily svůj právní závěr, že odborová organizace XY, jehož představenstva byl žalobce předsedou, nepůsobila v době, kdy byla žalobci doručena výpověď z pracovního poměru ze dne 14. 3. 2017, u žalované, neboť nebyla splněna podmínka, aby alespoň 3 její členové byli u žalované v pracovním poměru, a že proto nebylo povinností žalované požádat tuto odborovou organizaci o udělení předchozího souhlasu k výpovědi, a se způsobem, jakým soudy k těmto skutkovým zjištěním dospěly (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěly). Podle dovolatele měl odvolací soud výpovědi svědkyň L. H., R. Z. a J. K., které (mimo jiné) uvedly, že při přijímání za členky uvedené odborové organizace nebyly seznámeny s jejími stanovami, hodnotit jako nevěrohodné, neboť „bylo patrné, že byly žalovanou instruovány o tom, jak mají vypovídat“. Naopak výpovědi svědkyň M. M. a L. M. byly podle názoru dovolatele jako nevěrohodné hodnoceny „nesprávně a nedůvodně“.
Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze (ani v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). V dovolání proto nelze například namítat, kterému svědkovi měl soud uvěřit a kterému nikoli, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr nebo že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý.
Postup odvolacího soudu při hodnocení provedených důkazů se neodchyluje od právního názoru vysloveného (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1751/97, publikovaný v časopisu Soudní judikatura č. 18/1999) v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1066/2002, na které poukazuje dovolatel, podle něhož zásadě volného hodnocení důkazů, která je vyjádřena v ustanovení §132 o. s. ř., neodpovídá takový způsob hodnocení, kdy je (předem) označena za nezpůsobilý důkazní prostředek svědecká výpověď jen proto, že svědek náleží k určité sociální nebo profesní skupině. Nevěrohodnost svědkyň M. M. a L. M. nebyla soudy shledána (předem) proto, že šlo o svědkyně „navržené žalobcem“ (jak naznačuje dovolatel), nýbrž z jiných důvodů, podrobně popsaných v bodu 91 rozsudku soudu prvního stupně. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že při hodnocení věrohodnosti svědkyň M. M. a L. M. nepřihlédl k listinným důkazům uvedeným v jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a vyjádření ze dne 14. 4. 2022, které svědčí o členství uvedených svědkyň v XY, pak přehlíží, že soudy svůj závěr o tom, že M. M. a L. M. nebyly členkami této odborové organizace, založily na skutečnosti, že při přijímání za členky nebyly seznámeny s jejími stanovami (to, že se stanovami seznámeny byly, jim v rámci hodnocení jejich svědeckých výpovědí neuvěřily), o které dovolatelem akcentované listiny (zápis z mimořádné schůzky předsednictva s předsedy a členy XY ve dnech 10. 12. 2016 a 14. 1. 2017 a výpis z účtu M. M., z něhož platila členské příspěvky odborové organizaci) nevypovídají. Právní závěr soudů, že podmínkou vzniku členství v XY bylo seznámení přijímané osoby se stanovami této odborové organizace, přitom dovolatel nezpochybnil (rozhodnutí odvolacího soudu může dovolací soud přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání – srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Dovolací soud v projednávané věci neshledal extrémní rozpory mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani další námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. (namítá-li, že odvolací soud „zatížil … své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti“ zakládající vadu řízení). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, sice dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlíží, ale jen je-li dovolání přípustné; tento předpoklad však v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – splněn není.
Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.).
Poměřováno těmito závěry odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není nepřezkoumatelné, jak namítá žalobce, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které byly odvolacím soudem shledány správnými závěry soudu prvního stupně, na základě nichž došlo k zamítnutí žaloby. Toto odůvodnění má všechny náležitosti uvedené v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., které je třeba podle §211 o. s. ř. použít přiměřeně s přihlédnutím k zásadně přezkumné povaze činnosti soudu v odvolacím řízení, a je patrné, že nebránilo dovolateli v uplatnění jeho práv. Z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozsudek odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje.
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu vztahujícím se k nákladům řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 1. 2023
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu