ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.3822.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 3822/2022-128
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně Sady a školky Vičice, spol. s r. o. se sídlem v Březně, Vičice č. 1, IČO 14868857, zastoupené Mgr. Lubomírem Tolarem, advokátem se sídlem v Plzni, Lochotínská č. 1108/18, proti žalovanému K. Ž., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Blankou Chmelenskou, advokátkou se sídlem v Chomutově, Na Příkopech č. 902, o 566 974 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 22 C 196/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. června 2022, č. j. 10 Co 71/2022-108, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.463,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Blanky Chmelenské, advokátky se sídlem v Chomutově, Na Příkopech č. 902.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 6. 2022, č. j. 10 Co 71/2022-108, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Pakliže žalobkyně přípustnost dovolání odvozuje z rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, odkazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1755/2002, přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu v této věci je založeno na zcela odlišném skutkovém podkladě, než rozhodnutí dovolatelkou uváděné; soud prvního stupně, jakož i odvolací soud, vyloučily prokázání obsahu jakékoliv dohody, z níž by vyplynula možnost aplikace závěrů citovaného rozsudku na projednávanou věc.
Námitka přípustnost dovolání založit nemůže.
Závěr o přípustnosti dovolání nemůže založit ani námitka dovolatelky, že „…napadený rozsudek nemůže obstát, neboť odvolací soud se v rámci odůvodnění napadeného rozsudku absolutně nezabýval argumenty žalobce uvedenými v odvolání a řádně se nevypořádal s odkazem na výše uvedenou judikaturu…“. Tato námitka (nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu) by mohla představovat (kdyby byla důvodná) tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.
Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poměřováno těmito závěry odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (ani soudu prvního stupně) není zjevně nepřezkoumatelné, jak namítá dovolatelka, když z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které byla žaloba zamítnuta. K tomu lze dodat, že z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) těmto požadavkům vyhovuje.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 3. 2023
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu