ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.537.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 537/2023-470
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Pavla Malého v exekuční věci oprávněného Dexindra s. r. o. se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Křižovnická č. 86/6, IČO 04113811, zastoupeného JUDr. Robertem Falbrem, advokátem se sídlem v Praze 6, Kopeckého č. 1326/47, proti povinné Pravoslavné církevní obci v Chomutově se sídlem v Chomutově, Dukelská č. 1112/24, IČO 26521393, zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská č. 653/17, pro 1 973 717,96 Kč s příslušenstvím, prodejem zástavy, o návrhu povinné na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 11 EXE 9369/2018, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. června 2022, č. j. 95 Co 44/2022-272, takto:
I. Dovolání povinné se odmítá .
II. Povinná je povinna zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 875,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Roberta Falbra, advokáta se sídlem v Praze 6, Kopeckého č. 1326/47.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 6. 2022, č. j. 95 Co 44/2022-272, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je (z hlediska uplatněných dovolacích důvodů) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [závěr odvolacího soudu, že pohledávka zajištěná zástavním právem k předmětným nemovitým věcem nebyla v době podání návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy (dne 11. 7. 2007) promlčena a že tedy nemohlo být promlčeno ani zástavní právo, na němž je dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, vychází ze závazného právního názoru dovolacího soudu, který byl v této věci vyjádřen v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, č. j. 21 Cdo 38/2020-174] a není důvod, aby rozhodná právní otázka (promlčení zajištěné pohledávky) byla posouzena jinak.
Nejvyšší soud již v odůvodnění předchozího usnesení ze dne 27. 10. 2020, č. j. 21 Cdo 38/2020-174, vydaného v této věci (na které dovolatelka poukazuje ve svém dovolání), uvedl, že podal-li oprávněný (zástavní věřitel) vůči povinné (zástavní dlužnici) dne 11. 7. 2007 u Okresního soudu v Chomutově návrh na nařízení soudního prodeje zástavy, kterým bylo zahájeno řízení vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 50 Nc 2854/2007, učinil tak před promlčením zástavního práva zřízeného k předmětným nemovitým věcem zástavní smlouvou uzavřenou mezi povinnou jako zástavní dlužnicí a právní předchůdkyní oprávněného Investiční a Poštovní bankou, a. s., jako zástavní věřitelkou dne 30. 9. 1996, neboť ke dni 11. 7. 2007 nedošlo (nemohlo dojít) k promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 205096024 uzavřené dne 30. 9. 1996 mezi Investiční a Poštovní bankou, a. s., jako věřitelkou a SoDeP spol. s r. o. v likvidaci jako dlužníkem, která byla na základě dodatku č. 3 uvedené úvěrové smlouvy ze dne 26. 9. 1997 splatná dne 30. 9. 1998 [srov. §100 odst. 2 větu třetí zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 1997 (dále též „obč. zák.“)]. Dne 25. 9. 2002 – tedy před uplynutím čtyřleté promlčecí doby pohledávky [srov. §397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 1997 (dále jen „obch. zák.“)], k němuž by došlo dne 1. 10. 2002 – totiž podala právní předchůdkyně oprávněného (Československá obchodní banka, a. s.) u Okresního soudu v Chomutově žalobu o zaplacení zajištěné pohledávky proti obligačnímu dlužníku (SoDeP spol. s r. o. v likvidaci), kterou bylo zahájeno řízení vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 17 C 261/2002, čímž došlo ke stavení promlčecí doby pohledávky (§402 obch. zák.), a podáním návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy v době přerušeného běhu promlčecí doby pohledávky došlo ke stavení promlčecí doby rovněž u zástavního práva (srov. §112 obč. zák.).
Dovolací soud dále v označeném usnesení uvedl, že na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 15. 11. 2007, č. j. 17 C 261/2002-134, které nabylo právní moci dne 12. 1. 2008, bylo řízení o zaplacení zajištěné pohledávky pro zpětvzetí žaloby (z důvodu zrušení konkursu dlužníka SoDeP spol. s r. o. v likvidaci pro nedostatek majetku) zastaveno, a nebylo v něm tedy rozhodnuto ve věci samé (a podle §405 odst. 1 obch. zák. proto platí, že promlčecí doba nepřestala běžet), neboť promlčecí doba pohledávky, která v důsledku podání žaloby o její zaplacení přestala běžet dne 25. 9. 2002 a do jejíhož skončení zbýval méně než rok, byla podle §405 odst. 2 obch. zák. prodloužena o jeden rok od pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 17 C 261/2002, tj. do 12. 1. 2009. Vzhledem k obecnému omezení promlčecí doby v ustanovení §408 odst. 1 obch. zák. délkou 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet, však promlčecí doba pohledávky skončila – vzhledem k době její splatnosti – již dne 1. 10. 2008. Pohledávka zajištěná zástavním právem k předmětným nemovitým věcem proto nebyla v době uplatnění zástavního práva u soudu podáním návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy (dne 11. 7. 2007) promlčena, a tedy nemohlo být promlčeno ani zástavní právo, které se nepromlčuje dříve než zajištěná pohledávka.
Na těchto svých závěrech, na které odvolací soud odkázal v odůvodnění svého rozhodnutí, Nejvyšší soud trvá a neshledal důvody k tomu, aby se od nich odchýlil.
Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud při posuzování „stavení promlčecí doby podle §402 ve spojení s §405 obchodního zákoníku“ odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1032/2014, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 29 Cdo 3310/2020, ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3707/2011, a ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3234/2008, pak přehlíží, že soudy v jí uváděných věcech vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než který byl zjištěn v projednávané věci, a nezabývaly se v nich otázkou prodloužení promlčecí doby pohledávky podle §405 odst. 2 obch. zák. Ani tyto námitky tedy přípustnost dovolání založit nemohou.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Protože dovolání povinné bylo odmítnuto, dovolací soud jí [s ohledem na zjištění, že podle ustanovení §51 písm. c) exekučního řádu došlo k zániku pověření exekutora z důvodu vymožení pohledávky, jejího příslušenství a nákladů exekuce] podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby oprávněnému nahradila náklady potřebné k uplatňování práva, jejichž výši (1 875,50 Kč) není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 10. 2023
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu