ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.862.2022.3
sp. zn. 21 Cdo 862/2022-706
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně MultiBio s. r. o. se sídlem v Rakovníku, Pod Nemocnicí č. 2489, IČO 02003678, zastoupené JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D. LL.M. MPA, advokátem se sídlem v Praze 7, Jablonského č. 640/2, proti žalované Modrá pyramida stavební spořitelna, a. s. , se sídlem v Praze 2, Bělehradská č. 128/222, IČO 60192852, zastoupené JUDr. Alešem Klechem, LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova č. 2738/16, o určení, že nemovité věci nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 184/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2022, č. j. 22 Co 219/2021-648, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Aleše Klecha, LL.M., advokáta se sídlem v Ostravě, Poděbradova č. 2738/16.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2022, č. j. 22 Co 219/2021-648, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je (v závěru, že zástavní smlouvu, jíž bylo zřízeno zástavní právo k zajištění poskytnutého překlenovacího úvěru, je třeba považovat za úplatné právní jednání ve smyslu §984 odst. 1 o. z.) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018 (proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. III. ÚS 3185/19), uzavřel, že „[i] když zástavní právo nemá samo o sobě majetkovou hodnotu a majetek zástavního věřitele se jeho zřízením nezvyšuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1348/2005, uveřejněný pod č. 35/2007 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 5145/2009) a ze skutkových zjištění soudů ani nevyplývá, že by žalovaný 1) poskytl žalovanému 2) za zřízení zástavních práv zvláštní úplatu, je třeba zástavní smlouvy, jimiž byla zřízena zástavní práva k zajištění poskytnutých zápůjček, považovat za úplatná právní jednání ve smyslu §984 odst. 1 o. z., neboť zřízení zástavních práv zde bylo vyváženo poskytnutím zápůjčky (peněz) žalovanému 2) jako vydlužiteli a zástavci z majetku žalovaného 1) jako zapůjčitele a zástavního věřitele.“
Namítá-li žalobkyně, že v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018, je vyjádřen „v podstatě ojedinělý právní názor“, nadto „nepřesvědčivě a lakonicky odůvodněný“, přehlíží, že další rozhodovací praxe dovolacího soudu na závěry uvedeného rozsudku navazuje a tyto dále rozvíjí (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3017/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1980/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2769/2018, který byl uveřejněn pod č. 69/2020 Sb. rozh. obč.).
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, že „[z]ákonem požadovaná dobrá víra nabyvatele věcného práva za úplatu pokrývá toliko nedostatek vlastnického práva žalobce, nevztahuje se však na případné jiné vady právního jednání, v důsledku čehož mají dle odvolacího soudu být nedůvodné námitky žalobce, týkající se zdánlivosti plné moci (a v jejím důsledku i Zástavní smlouvy) udělené zmocněnci M. Z. pro absenci vůle zmocnitele a/nebo pro její zásadní obsahové nedostatky,“ neboť na řešení této právní otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Odvolací soud založil své rozhodnutí (mimo jiné) na výkladu dotčené plné moci jako právního jednání, nikoliv na tom, že by snad měla „dobrá víra nabyvatele“ pokrývat nedostatky plné moci. Závěrem, že „zákonem požadovaná dobrá víra nabyvatele pak pokrývá toliko nedostatek vlastnického práva převodce, nevztahuje se však na případné jiné vady právního jednání“, se odvolací soud nijak neodchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1980/2020, jak žalobkyně namítá; naopak je s tímto rozhodnutím v souladu.
Rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí ani na otázce, zda „pro úspěch žaloby bylo nezbytné, aby žalobce k ochraně svých práv uplatnil vůči katastrálnímu úřadu tzv. poznámku rozepře“. Pojednává-li odvolací soud o poznámce rozepře, pak jako o jedné z hypotetických skutečností, jež by mohly (obecně míněno) zpochybňovat vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem (srov. zejména bod 33 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Pouze nad rámec důvodů, jež jej vedly k přijatému meritornímu rozhodnutí, odvolací soud uvádí, že situace by byla jiná, pokud by žalobkyně poznámku rozepře uplatnila (srov. bod 35 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), což se však v daném případě nestalo. Možnost podání návrhu na zápis poznámky rozepře uvádí odvolací soud ještě při poměřování ochrany dobrověrného nabyvatele zástavního práva vůči skutečnému vlastníku zastavené věci v poměrech projednávané věci (srov. bod 43 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu); ale ani v tomto případě nečiní z poznámky rozepře nezbytnou podmínku pro úspěch v řízení, jak žalobkyně ve shora uvedené právní otázce namítá. Proto tato právní otázka nemůže založit přípustnost dovolání.
Rozhodnutí odvolacího soudu konečně nezávisí ani na právní otázce, zda měl soud „preferovat prioritu vlastnického práva před právem zástavním“. Jak již bylo uvedeno, je závěr odvolacího soudu o tom, že věcným právem ve smyslu §984 o. z. může být i právo zástavní, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Takové právo z povahy věci nutně zasahuje do práva vlastnického, což v projednávaném případě odvolací soud promítl do zvažování ochrany dobrověrného nabyvatele zástavního práva proti skutečnému vlastníku, jež učinil na základě konkrétních okolností daného případu. Proti jeho právnímu závěru však žalobkyně žádný dovolací důvod neformuluje, což nemůže nahradit shora uvedená obecná právní otázka; ta proto nemůže ani založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 1. 2023
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu